Proměny lásky, díl II, kapitoly 28-30

28

Ta sauna byla moje malá pomsta za toho lakomce. On se totiž Jozífek, tak krásný a dokonalý chlap, stydí svléknout před jinými lidmi. Když je se mnou, tak je to jiné, to je ukázkový nemrava, ale běda, jak by to mělo být před někým jiným.

Také to jasně dal najevo, když jsme po čaji odešli nahoru.

„Kájo, ale s tou saunou … víš, jak ji nesnáším, raději nepůjdu … ještě by se mi udělalo špatně," pokoušel se vymluvit.

„Prostě půjdeš a basta!" pustil jsem se do něj.

Tvářil se sice jako odsouzenec, kterého vedou na popravu, ale šel. Po cestě jsem hulákal na chodbě:

„Za půl hodiny nástup na saunování!" v kuchyni jsme nabrali vodu, džus, oříšky a keksy a přeběhli kolem bazénu do dřevěného saunového domku. Ten měl předsíň, která sloužila zároveň jako odpočívárna, se šesti lehátky a stolky, vytápěná elektrickými kamínky. Byl tam také malý bazének, asi půldruhého metru hluboký se studenou vodou, dvě otevřené sprchy a potom vlastní suchá sauna, také na elektřinu. Vešlo se tam pohodlně šest lidí. Zkontroloval jsem vodu v bazénku, zapnul vytápění a saunu na maximum, postavil se rukama v bok proti Jozífkovi:

„Svlékat, fofrem!" nakázal jsem mu. Trochu nechápavě se na mě podíval, ale poslechl v naději na nějaké hrátky. Když byl nahý, zavedl jsem ho před velké zrcadlo.

„A teď se podívej! Co vidíš? Krásného, naprosto dokonalého chlapa, který má všechno tak, jak to má být, a vlastně ještě daleko víc. Já se chci pochlubit, ať každý vidí, jak krásný je můj milý."

„Ale když … no dobře, ale budeš pořád se mnou, ano?" zafňukal. „A svlékni se taky, já se chci podívat, čím se budu chlubit zase já!"

„Samozřejmě, přece se nebudu saunovat v teplákách. Podej nám ty osušky a do jedné ze zatím zabal, ty stydlíne. Ale pamatuj si, že ji sundáš! Jsi tady ze všech nejhezčí a já chci, aby to všichni viděli."

Jozífek se dokonce začal před zrcadlem nakrucovat, po očku mě sledoval, zdali se dívám, jen se však ozvaly od domu hlasy přátel, ihned se zabalil do osušky, jak to jen šlo, a seděl na lehátku jako oukropek.

V sauně jsme se rozesadili tak, jak to každému vyhovovalo, my s Jozífkem na jednom konci lavice tvaru L, on opřený o stěnu a já seděl mezi jeho stehny, zády se o něj opíral, Petr s Filipem si sedli vedle, tedy Filip se spíše položil tak, že měl hlavu v Petrově klíně a natažené nohy si „s dovolením" opřel o moje kolena, Daryll seděl dole, protože údajně nesnášel příliš velké teplo a Věrka si sedla nad něj, chodidla opřená o jeho ramena.

Nikdo nezíral otevřeně, ale bylo cítit kradmé pohledy, jak jsme se navzájem zkoumali. Já měl výhodnou pozici, ze svého místa jsem si mohl zpod přivřených řas všechny dobře prohlédnout. Věra, štíhlá, ale jen tam, kde je to třeba, velká těžká ňadra si trochu podepírala předloktím jedné ruky, dokonale štíhlé nohy opřené o ramena Darylla, který teď, když už se trochu leskl potem, vypadal jako socha vytesaná Throdvaldsenem z černé švédské žuly. Široká ramena, dokonale vyrýsované svaly, silné svalnaté nohy a mezi stehny nezakrytě visel obřezaný penis, velký, ale ne nějak přehnaně. Myslím, že s Jozífkem jsou na tom asi tak stejně. Věrka si samozřejmě všimla, kam se to dívám, a velice výmluvně na mě mrkla. Já jí to opětoval, ale raději jsem obrátil oči jinam. I na Petra byl docela hezký pohled. Byl opravdu mohutný, i v klidu působily jeho svaly až výhružným dojmem, a Jozífkovo přirovnání k mědvědovi nebylo tak zcela přehnané. Hrudník, ruce, nohy – všechno pokryté výrazným černým porostem. Ale podpaždí a okolí kratšího, o to však silnějšího penisu, měl vyholené. Zato Filip, ten byl perfektně oholen po celém, baletními tréninky dokonale utvářeném těle. Tvořilo to zajímavý kontrast.

První vzdal boj s horkem Daryll a i pak zůstal sedět na lehátku s tím, že půjde až na třetí kolo. Filip s Petrem byli druzí a hned, jak odešli, pošeptal mi Jozífek, že už by taky potřeboval ochladit. Věděl jsem, o co mu jde, a nechtěl jsem ho trápit, tak jsem se zvedl zároveň s ním a trochu ho kryl svým tělem. Poslední se ochlazovala Věrka, která hupsla do bazénu ke mně a Jozífkovi. Při druhé delší pauze jsme seděli na lehátkách, vykládali různé nesmysly a Jozífek se pustil s Daryllem do debaty v angličtině, šlo o nějaké finanční věci, já jim moc nerozuměl, ale Jozífek se tak rozohnil, že mu úplně ušlo, že jeho osuška už dávno leží na zemi a nic tedy neskrývá. Uvědomil si to, až když si všiml, jak si ho se zalíbením prohlíží jak Flilip, tak i Petr, o Věrce nemluvě. Zrudl, vytáhl osušku a utekl do sauny.

Tam ale s Daryllem pokračovali v diskuzi a nakonec oba jako první skončili saunování a viděli jsme skrze sklo dveří, že jejich debata pokračuje i po osprchování na lehátkách. Petr se zvedl se slovy, že je musí uklidnit a připojil se k nim. Potom jsme hupsli do bazénku i já s Filipem a spolu se i sprchovali. Najednou slyším, jak mi Filip nenápadně šeptá:

„Koukni na ty mlsné kocoury, jak koukají!" a opravdu, když jsem se po očku podíval, seděli všichni tři v řadě na lehátkách jako v divadle a pozorovali nás dva. Dokonce i v Daryllových očích jsem zahlédl zalíbení.

„No tak jim to trochu zpříjemníme, ne?" šťouchl jsem do Filipa, ten okamžitě pochopil a začali jsme pod sprchou malé erotické představení. Právě jsme si pomalými mazlivými pohyby myli jeden druhému záda, přitisknuti k sobě, jeden druhému opření bradou o rameno a pomalu se při tom otáčeli, když Věrka hupsla do bazénu, hned se ale vynořila, nevěřícně zírajíc na tři chlapy, kteří už seděli v předklonu a ani nedýchali. Poradila si ale, vlezla pod sprchu k nám a zapojila se do hry. První to vzdal Daryll, popadl ji za ruku, vytáhl zpod tekoucí vody, hodil přes ni župan a odtáhl ji do do domu. Vzpamatovali se i Jozífek s Petrem a zachovali se stejně. Já se ale odtáhnout nedal, na Jozífkův zoufalý a vyčítavý pohled jsem odpověděl objetím a slovy:

„Nahoře v chlupě teď bude hodně rušno, zůstaneme. Tady bude klid, je tu teplo a já nikam nechci, chci se milovat teď a hned!"

„A co mám říkat já, ta vaše exihibice by vzrušila i svatého!" a vzrušený byl, a jak! Ale i mě ta hra s Filipem a pak i Věrkou pěkně rozparádila, takže jsme se nechovali vůbec svatě a do domu jsme se vrátili až skoro za hodinu. Nahoře byl klid, převlékli jsme se a já se dole pustil do přípravy večeře. Jozífek obstaral topení, pak se posadil a mohutně zazíval:

„Já ti pomůžu s vařením, opravdu, musíš být také unavený," nabídl se, ale já jsem ho stejně poslal, ať si odpočine.

„Uvařím si kávu a budu fit, neboj, můj milý, já to zvládnu, večeři udělám studenou, mám tu kus rostbífu, uvaříme punč, to bude stačit."

Chvíli se bránil, ale nakonec přistoupil na kompromis a lehl si na sedačku před krbem, abych prý nebyl tak sám, a za pět minut spal jako nemluvně. Přikryl jsem ho dekou, dopil kávu a pustil se do práce. Za chvíli sešel dolů Daryll a projevil se jako šikovný pomocník. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že se na mě dívá tak nějak jinak než před tím, dělal jsem si z Jozífka legraci, že po mně ten černý krasavec jede, a teď jsem začínal mít nepříjemný pocit, že je to pravda. Pohledy, letmé doteky, to všechno tak opravdu působilo. Bylo mi trapně, nejen kvůli Jozífkovi, ale i Věrce a z duše jsem doufal, že se přece jen mýlím. Z rozpaků mě vytrhli až Filip s Petrem, kteří se už také prospali. Prostřeli stůl, Darylla jsem s úlevou mohl poslat vzbudit Věrku, sám probudil Jozífka a pustili jsme se do večeře.

Připravil jsem obrovskou terinu jablečného punče, seděli jsme kolem krbu, Jozífek právě s Věrčinou pomocí znovu líčil, jak pekli ve Finsku onu nešťastnou slepici, když se najednou Daryll plácl do čela a vykřikl:

„Turkey!"

Připadal nám jako blázen, dokud nám nevysvětlil, že měli doma v mrazáku krocana, kterého Věrka odmítala upéct s tím, že ho vezmou s sebou a já si s tím prý poradím. A krocan zůstal v kufru auta. Když slyšel o té slípce, vzpomněl si na to. Vyběhl z domu a za chvíli se vrátil a vlekl obrovskou igelitku, z které pak vyndal na linku v kuchyni něco, co vypadalo jako menší oškubaný pštros.

„No, tak to tedy nevím, nevejde se trouby, to bude mazec," prohlásil jsem po prozkoumání té zmrzlé věci a zjištění, že je to opravdu krůta, ale tak pětikilová. Jozífek vstal, prohlédl si krůtu, a pak troubu a prohlásil, že to půjde.

„Nemám tak velký pekáč!" zoufale jsem se bránil dál.

„Zítra vyjedu a tu nádobí seženu nějakou! Kája spolu pekáme uvidíš!" prohlásil Daryll rozhodně svojí specifickou češtinou a s tím jsme se rozešli do ložnic.

29

Druhý den jsme ale jeli sehnat nějakou vhodnou nádobu pro toho přerostlého krocana my s Jozífkem. Vzpomněl si, že jeho babička v Jeseníku jistě něco takového má a že si to pojedeme vypůjčit. Ráno při snídani jsem tedy osazenstvo informoval, že se o sebe budou muset celý den postarat, ukázal jsem jim, co kde najdou, natřel pomalu rozmrzajícího obřího ptáka olejem a vyrazili jsme do světa.

Babička, milá a příjemná paní, opravdu vytáhla ze spíže obrovský pekáč, na kterém prý kdysi pekli najednou dvě husy na posvícení, a dala nám ho. Přidala k tomu asi deset jitrnic, měli nedávno zabijačku, a celou tlačenku.

Ve městě jsme koupili i jedlé kaštany a v pizzerii se i docela dobře najedli a vyrazili k domovu, jen s malou asi půlhodinou přestávkou na lesní cestě, kam Jozífek fofrem zahnul, když mi „omylem" položil ruku na stehno a já mu ji posunul poněkud výše.

Vítězoslavně jsme vpochodovali do chalupy s pekáčem nad hlavou. Všichni byli dole, v kuchyni se činili Filip s Daryllem, Petr s Věrkou právě prostírali.

„No to je dost, už jsme chtěli vyhlásit pátrání," přivítala nás Věrka.

„No páni, to je snad spíš vana než nádoba na pečení!" podivila se. „Ale teď si běžte pěkně umýt ruce, večeře bude americká, sekaná s bramborovou kaší. Daryll se činil."

A docela se mu to povedlo, jeho sekaná byla spíše jako hašé, ale dobře ochucená, všichni ho halasně chválili, on ale namítal, že tohle nic nebylo, prý zítra, ten krocan, to bude něco. Nikdy prý ho sice ještě nedělal, ale když mu Kája pomůže, tak to jistě zvládne.

„Nedělej si starosti, Darylle," uklidnil jsem ho. „To zvládnem ke všeobecné spokojenosti."

Po večeři jsem krocana zkontroloval, už byl rozmrzlý, uložil jsem ho ve sklepě, namazaného olejem s pepřem a solí a už se docela těšil na to, jak ho zítra budu péct. Jozífek byl po cestě docela unavený, viděl jsem, jak se mu zavírají oči, zítra nás čekal náročný den, tak jsem nás omluvil a už v devět jsme byli v posteli, jenom se lehce pomazlili a usnuli.

Ráno mě vzbudil mobil. Bylo před sedmou, v takovou hodinu může volat jenom cvok, pomyslel jsem si a koukl na displej. A měl jsem pravdu. Byla to Jíťa.

„Co je ty můro jedna, proč mě budíš?" šeptal jsem, abych nevzbudil Jozífka. Ale ten už byl vzhůru a využil toho, že jsem se nemohl bránit.

„Nech toho, nemravo!" vyjekl jsem.

„Co blbneš?" divila se Jíťa. „Máme průser. Naši nejeli na chalupu kvůli počasí a my máme po mejdanu. Kde jsi? Nemohli bychom se na Silvestra slézt u vás? A proč tak vzdycháš? Je ti špatně?"

„Toho … ách … toho si nevšímej … au … já ti zavolám za chvíli, promiň." Zahodil jsem telefon a vrhl se na toho nestydu:

„A teď dostaneš na holou, ty necudo, copak mě nemůžeš nechat chvíli na pokoji?"

„Nemůžu!" pravil ten chlípník a už mi nastavoval svůj krásný zadek k potrestání. Byl bych blázen, kdybych toho nevyužil, takže zpátky jsem Jitce zavolal o hodnou chvíli později. Vysvětlil jsem jí, kde jsem a s kým, a vyslechl si její zklamání, měli domluvenou oslavu s tím jejím fotbalistou a Marií a Pavlem. Potom mě něco napadlo:

„Tak vezmi auto, když po obědě vyjedete, jste odpoledne tady. Do Karlovy Studánky trefíte a tam pro vás někdo přijede. Čím nás bude víc, tím bude větší sranda."

„Tý vado, to by bylo dost hustý! Tak já jim zavolám a zkusíme to. Jsi poklad, Kájínku, miluju tě, čau!"

„Copak to tady organizuješ?" vrátil se Jozífek z koupelny, jemu trvá holení podstatně déle. Trochu s obavami jsem mu všechno vysvětlil. Vím, že nemá Jíťu příliš v lásce. Já tvrdím, že na ni žárlí, ale je to tak, že mu jde trochu na nervy její upovídanost. Kupodivu to přijal docela dobře a na Marušku se prý i docela těší, je to rozumná holka. Dostal pusu za ten vstřícný přístup a šli jsme snídat.

Dole už voněla slanina, kterou objevili Filip s Petrem ve sklepě a teď ji připravovali s vejci. Lákavá vůně přilákala i Věrku s Daryllem. Po jídle jsem všechny vyhnal na procházku a pustil se do přípravy té krůty. Tajně jsem doufal, že Daryll to vzdá a půjde s ostatními, ale zklamal jsem se. Projevil se sice jako docela šikovný pomocník v kuchyni, ale jeho chování mě dost znervózňovalo. Využil každé příležitosti, aby se mne mohl dotknout a vyvrcholilo to, když jsem se natahoval pro mixér na horní polici.

„Já sám," řekl, natáhl se přese mne, sundal ho, ale zůstal na mně přitisknutý:

„Jsi malý. Malý, ale hezký!" přitiskl mě k sobě a pokusil se políbit. Vytrhl jsem se mu, šlo to ztěžka, přece jen měl velkou sílu, a celý vyděšený tím, že mi vteřinu prolétlo hlavou, jaké by to asi bylo líbat ty krásně plné rty, jsem na něj začal ječet:

„Okamžitě toho nech! Co to na mě zkoušíš! Nekecej, že jsi gay, nevím, na co si to hraješ, ale přestaň s tím. Mám Jozífka, ty Věru, to se trochu nestydíš?" a jak jsem tak byl v ráži, vzteklý jak na něj, tak i na sebe za to, co jsem tu chviličku pocítil, tak jsem se rozpřáhl a chtěl mu dát facku. Chytil moji ruku, potom i tu druhou a zkoušel mě dál objímat:

„Bude to hezké, neboj se!" tiskl mě k sobě. Byl jsem úplně bezradný, zoufalý, už mě k němu nic nepřitahovalo, cítil jsem jen odpor a vztek, kroutil jsem sebou a nakonec jsem ho kolenem kopnul do rozkroku, a když zařval bolestí, pustil mě a ohnutý si přikryl rozkrok rukama, ještě jsem ho kolenem nabral do čela tak, že sebou praštil na zadek.

A právě v tu chvíli vtrhla do haly Věrka. Přiskočila k Daryllovi a ubalila mu takovou facku, že mu hlava jenom poskočila.

„Tak, to ti patří, ty blboune nejapná. Já to tušila, že si nedá pokoj, ještě, že jsem se vrátila." Pak si ale k němu klekla a k mému překvapení ho pohladila a objala.

„Já ti to říkala, ale to ne, to si myslí, že je nejchytřejší … vidíš, dostal jsi zavyučenou. Karle, promiň, je to prostě osel!" odvedla ho, pořád ještě ohnutého a naříkajícího, posadila na křeslo a pustila se do vysvětlování:

„Já mu pořád pěla ódy na to, jak se s Jozífkem milujete, a on to bral značně skepticky. Nevěřil, že by dva muži mohli mít mezi sebou vztah rovnocenný heterosexuálnímu svazku. Nakonec prohlásil, že tě svede. Vysmála jsem se mu, a to ho dopálilo. Že mi to prý dokáže. Já ho varovala a tohle má z toho. Nezlob se prosím tě, určitě to nemyslel zle, ostatně koukni na něj, myslím, že už ho to mrzí."

Já byl ale pořád ještě v šoku, točila se mi hlava a nakonec jsem to stihnul jen tak tak na záchod, kde jsem se pozvracel. Ani se mi nechtělo zpátky, ale Věrka za mnou přišla do koupelny, kde jsem si vyplachoval pusu, za ruku vlekla toho nešťastníka. Spustil na mě anglicky a Věrka začala překládat, že se moc omlouvá, že si vůbec neuvědomil, jak bych to mohl brát, pro něj že to byl jenom žert, jen ať to neberu vážně.

„Pro mě to teda moc legrace nebyla," utřel jsem si obličej. „Asi se tomu za chvíli budu moct i smát, ale teď mi běžte z očí."

„Prosím, prosím ty nezlobit, já belbec, budu pomoct s turkey, ten pták těžký víc jako ty, budu nezlobit, opravdu já…," koktal tak přesvědčivě a díval se tak úpěnlivě, že mi bylo jasné, co mu asi Věra řekla, zatímco jsem byl v koupelně.

„No dobrá, shodneme se na tom, že jsi trouba, a dáme se do toho. Jen už na mě nesahej, nebo ti useknu ruku!"

30

Nakonec jsem ho stejně vyhnal, protože bral moje varování opravdu vážně a držel se ode mě vždycky nejméně na půl metru, takže mi ta jeho pomoc nebyla nic platná. Jeho místo zaujal Filip, vrátili se totiž z procházky a on se hned opásal zástěrou a postavil se k práci tak, že jsme měli krocana připraveného, naplněného kaštanovou nádivkou a za hodinku hotového.

Jozífek naštěstí ještě zůstal venku, připravovali s Petrem ohňostroj, tak si ničeho nevšiml. Rozhodně by mu neušlo, že se něco stalo, byl jsem pořád ještě rozhozený tak, že si toho všiml i Filip.

„Copak se ti stalo? Já tě nepoznávám?" zeptal se, když jsme strčili ovázaného krocana do trouby a chvíli sedli ke kávě. Tak jsem mu to všechno vyklopil. Jeho komentář mě překvapil:

„Víš, co si myslím?" začal zamyšleně. „Možná, že na začátku to bylo míněno jako žert, ale viděl jsem, jak po tobě kouká, a nenamluví mně, že by tě nechtěl. Všechny ty kecy jsou jen výmluva před Věrou. Jede po tobě. Dej si na něj pozor. Ty jsi tak zatraceně pěknej kluk, že si raději hlídám i toho svýho," zasmál se nakonec.

„Tak to nemusíš. Je to sice moc hezkej chlap, ale pro mě v tomhle směru existuje jen Jozífek. Ale s tím Daryllem jsi mně nasadil brouka do hlavy. Víš ty co? Nejvíc by mě to mrzelo kvůli Věrce. Ale třeba se pleteš."

„Rád bych, věř mi. Obdivuji váš vztah s Josefem, je tak samozřejmý, jako byste byli jeden pro druhého stvoření, byla by ho škoda."

„Nic se neboj, Filípku, já si to uhlídám. Dnes jsem zazmatkoval, bylo to tak najednou a máš pravdu, působilo to opravdově. Zatracenej chlap, nebýt Věrky, tak ho snad vyženu. Jenom prosím tě nikomu nic neříkej, on se Jozífek nezdá, ale zabil by ho."

„Spolehni se, mlčím jak hrob."

V tu chvíli vtrhli dovnitř Jozífek s Peterem, oklepávali ze sebe sníh a halasně se dožadovali něčeho na zahřátí.

„Svař jim víno, prosím tě," požádal jsem Filipa. „Já zatím připravím oběd. Bude to jenom chuťovka, musíme vyhladovět, ten krocan se musí sníst."

Vtom se mi zase ozval mobil. Jitka. Já na ni úplně zapomněl!

„Už jsme na cestě," hlaholila, „hrozně se těšíme, podle Pavlíka tam budem někdy kolem čtvrté hodiny, tak se ozvem."

„Taky se těšíme, jeďte opatrně, tady už sněží a mrzne, zatím ahoj!" odpověděl jsem. Ten oběd budu muset udělat přece jen vydatnější, na krocana nás bude dost. Naštěstí jsem si vzpomněl na ty jitrnice od Jozífkovy babičky a udělal jsem k nim brambory a zelí a všichni se jen olizovali.

Po obědě jsme zase vyrazili všichni ven. Krocana, který už krásně zlátnul, jsme otočili, znovu podlili a nechali dopékat. Venku se strhla velká sněhová bitva, vrátili jsme se rozesmátí a také pořádně zmrzlí. Celkem nenápadně se mi dařilo vyhnout se jakémukoliv kontaktu s Deryllem, Filip mi v tom dost pomáhal, začínal mi být opravdu sympatický, zjišťoval jsem čím dál tím víc, že jsme si podobní.

Jen jsme se vrátili do chalupy, zvonil mi mobil, Jíťa a spol. už byli v Karlově Studánce. Z pomstychtivosti jsem jim vyslal naproti Derylla. Je nápadný, jeho určitě nepřehlédnou a Jozífek, který je zná, nemůže, už pil. To má z toho, smilník jeden.

My ostatní jsme zatím začali chystat večerní mejdan. Petr s Jozífkem zjistili, že ten stůl v hale se dá rozložit a teď k němu dohledávali židle, přece jenom usadit deset lidí, to dá zabrat. Věrka zatím prověřovala jídelní nádobí a skleničky, ale František je šikovný, měl všechny sady po tuctu, takže to nedělalo problém. My s Filipem zatím finišovali s krocanem, připravovali k němu šťouchané brambory a brusinky. Ze žloutků, které zbyly po přípravě nádivky, jsme vyrobili vaječný koňak, který postupně všichni ochutnávali, takže jsme byli už dosti veselí, když přijeli moji spolužáci a vzájemné představování tak proběhlo ve velice vřelé atmosféře. Ubytoval jsem je v odpočívárně sauny, bylo to tam docela pohodlné. Trochu mě překvapilo, že se k sobě Pavel s Marií tak mají, ovšem Jituška mi hbitě vysvětlila, že jsem kopyto zahleděné jen samo do sebe, protože jinak bych si jistě všiml, že už skoro dva měsíce spolu chodí, a je to prý láska jako trám. Jitčina přítele jsem už znal, jednu dobu jsem jim dokonce poskytoval azyl, protože paní profesorce Krahulcové, Jitčině matce, se moc nepozdával, je to totiž profesionální fotbalista. Časem si ale zvykla a Vítek už může k nim domů. Je to docela dobrý kluk, nekomplikovaný a hlavně nezáludný a přímý. Dokud nepřestoupil z Liberce do Prahy, tak když přijel za Jitkou, přespával u nás a zezačátku se vždycky pečlivě zamykal v koupelně. Zřejmě se bál, abych ho neznásilnil. Parádně jsme se tím s Jíťou bavili. Časem si ale zvyknul a nakonec se ještě rád nechával ode mne masírovat a dokonce mě provokoval tím, že se přede mnou producíroval nahatý. Brzy ale zjistil, že to nemá cenu a od té doby byl náš vztah docela normální.

Hodiny v hale právě odbíjely šestou odpolední, když jsme už zasedali ke stolu. Připili jsme si slivovicí, potom se ujal Jozífek porcovacího nože a vidličky a s mou pomocí toho obrovského krocana rozporcoval. Za hodinu už z něj zbyla jen žalostná kostra, my byli spokojení a první tři lahve suchého sektu už byly taky pryč. Došlo na kávu a ten vaječný koňak. Společnost se rozsadila po celé hale, každý jak se mu chtělo. Pavel měl s sebou kytaru, začal hrát, někdo zpíval, potom jsme přemluvili Filipa a ten nám předvedl pár perfektních tanečních figur. Někteří se pokusili ho napodobit, a řeknu vám, když vidíte dvoumetrového basketbalistu a vytrénovaného fotbalistu s tradičně křivýma nohama, jak předvádějí pas de deux, nepotřebujete ani být pod vlivem, abyste se doslova váleli smíchy.

Hráli jsme i na řemesla, a když měla Marie s Pavlem předvádět prostituci, kterou si vylosovali, následovaly další salvy smíchu. Pavel, pod vlivem sektu prokládaného vaječňákem, plný inspirace a poměrně stydlivá Maruška, to byla kombinace, která se jevila k nepřežití.

Ale to už se přiblížila půlnoc, hodiny odbily dvanáctkrát, připili jsme si na nový rok a vyhrnuli se ven sledovat ohňostroj. Petr se opravdu vytáhl, Jozífka předem instruoval, a tak byl výsledek opravdu oslňující. Potom zábava pokračovala už v klidnějším duchu v menších skupinách. Já se držel Jozífka jako klíště. Uvědomil jsem si najednou, že tento rok strávím většinou bez něj, a to mě dostalo do tak sentimentální nálady, že jsem ho nakonec zatáhl do křesla, posadil se mu na klín a slzami mu máčel rameno. Snažil se mě uchlácholit, ale moc mu to nešlo, nakazil jsem ho tím svým smutněním. Někdo pustil přehrávač, Mireille Mathieu zpívala Et je t'aime a tahle písnička už pro mě zůstane navždycky symbolem našeho rozloučení.