Proměny lásky, díl II, kapitoly 22-24

22

Pomalu se stávalo tradicí, že čtvrteční večery byly věnovány společným večeřím celé rodiny. Víkendy většinou trávila mamka s Františkem na chalupě a přes týden často nebývali oba doma. I tento večer jsme se na právě takovou večeři chystali. František odněkud přivezl krásné pstruhy, které jsme hodlali udělat s kaparovou omáčkou a šťouchanými bramborami.

Byl jsem rád, že jsme v kuchyni s mamkou osaměli, protože jsem jí hodlal trochu vynadat. Z Jozífka totiž odpoledne vylezlo, že ve středu večer, zatímco jsem spal, mu mamka s Františkem dosti nevybíravě vyčetli to, co se mi stalo. A to se mi nelíbilo.

„Víš, mami, Jozífek je už i tak z toho dost špatný a vy mu ještě přidáváte! On za to přece vůbec nemůže, přijel hned, jak to bylo možné, a nemohl vědět, že mě jeho otec praští," snažil jsem se vysvětlit.

„Ale o to nešlo, Karle. My mu vytýkali, že už to měl doma dávno říct, všechno mohlo být jinak," namítala mamka.

„No, to je fakt, monokl mohl mít on, že jo? Mami, buďme rádi, že je to za námi, já nejsem z cukru a konečně, v životě jsem ještě takovou ránu nedostal a každá zkušenost je přece k něčemu dobrá! Už nechte, prosím tě, Jozífka na pokoji, já jsem moc rád, že se mne zastáváte, ale my už to nějak zvládneme."

„No dobře, jak si přeješ, bylo to myšleno dobře, to jistě chápeš. Ale co bude dál? To se Josef hodlá smířit s tím, že se ho přinejmenším otec zřekne? On je to moc hodný, chytrý chlap, ve svém oboru skvělý odborník, ale všimla jsem si, že vůči rodičům se vždycky choval jako ještě malý kluk," zeptala se mamina nedůvěřivě.

„Necháme to na něm, mami, je to jeho rodina. Já bych byl rád, kdyby mě přijali, ale toho se asi nedočkám. A měla jsi ho vidět, jak si se starým Vondrou poradil. Málem mu taky jednu střelil. Snad časem pantáta vychladne a pak uvidíme. Ty mi slib, že už necháte Jozífka v klidu, ano? I bez toho si to všechno vyčítá!"

„No dobře, jak chceš, já si myji ruce," zacitovala mamina Piláta Pontského a při přípravě pstruhů už jsme se už věnovali plánování Vánoc. Do tátovy smrti jsme je slavili doma, potom vždycky v Grasse. Letos by mamka chtěla, abychom trávili tyhle svátky u Františka na chalupě. Devětadvacátého prosince odjíždějí mamina s Františkem na týdenní pobyt do Alp. Potom by nám zůstala chalupa k dispozici. Ten návrh se mi docela zamlouval. Jozífek chtěl, abychom na Silvestra jeli do Brna za jeho bývalým, že by s námi jela i Věrka se svým novým přítelem, ale mně se tam moc nechtělo. Takhle bychom mohli pozvat toho Petra i s jeho přítelem na chalupu a na „domácím hřišti" bych se přece jen cítil líp.

Asi přece jenom trochu žárlím. Jasně, že je to nesmysl, věřím Jozífkovi na sto procent, ale přece jen… Vím dobře, že je to tím mým zážitkem s Jeannotem. Jozífka miluju a jen já sám vím jak moc, ale přesto jsem zklamal. Pořád se mi to připomíná a stokrát si můžu říct, že to nic neznamenalo, stále mám pocit provinění. A proto se taky nemohu zcela zbavit žárlivosti, když vím, že i tak zamilovaný člověk, jako jsem já, může podlehnout. A když ještě tak miluje sex jako Jozífek. Tvrdí sice, že je to jen se mnou, a já mu věřím, ale… Prostě a jednoduše budu klidnější, když se potká se svojí bývalou láskou u nás.

„Copak jste tady tak potichu? To jako byste ani nebyli vy?" podivil se František. „Byl jsem nahoře za Josefem. Trochu mě mrzelo, že jsem na něj včera tak vyjel. Ale víš, Karle, bylo mi tě hrozně líto, když jsem viděl tu modřinu a…"

„Prosím tě, a jak a kdy jsi viděl? Včera jsme se přece nepotkali," byl jsem trochu překvapený.

„Ale to si myslíš, že jsem si tě ani nezkontrolovala?" odpověděla místo Františka mamka. „Hanka mě volala hned, jak jsi od ní odešel, že na tebe mám dát pozor, ona nezná Josefa, neví, že je snad ještě starostlivější než já. Byla jsem u Františka v prodejně, hned zavřel a jeli jsme sem. Spal jsi, Josef seděl sklesle v hale, tak jsme se na tebe s Františkem jen podívali a…"

„Vypadal jsi fakt hrozně!" skočil jí František do řeči. „Ta modřina, napuchlý nos, ze spaní jsi naříkal, do mě vjel vztek, jak někdo může takového kluka praštit… no a odnesl to Josef. Teď si uvědomuju, že on na tom byl asi taky dost zle, ale v tu chvíli jsem se neudržel."

„No to je hezké, jen vás nemám chvíli pod dozorem, už Jozífka týráte, s tím se musí skončit!" Snažil jsem se to brát v legraci, ale bylo mi v tu chvíli Jozífka moc líto.

„Neboj se, už jsme si to vypovídali, nezlobí se," uklidňoval mě František.

„Prosím tě, copak ho ty netýráš nejvíc? Nedělej z nás nelidy a raději se pusť do těch brambor!" Mamka přece musí toho svého bránit.

„Já že někoho týrám? Nikdy! Někdy ale dost, já to vím. Víš, mami, jsem celý po tobě," zasmál jsem se a honem se schoval za Františka, protože, jak jsem správně předpokládal, matička po mně okamžitě skočila. Takhle ale skončila v jeho náruči. Pohladil ji po vlasech:

„Až vy dva budete něco brát vážně, bude to zřejmě už konec světa!" konstatoval a jemně ji vrátil ke kuchyňské lince.

„Děkuju, Františku, ještě bych měl dalšího moncla. A děkuji ti i za tvoji starost o mě. Nemysli si, že si toho nevážím, udělalo mi to velkou radost, to mně bylo jen líto Jozífka, víš?" Neušlo mi, že mamka zpozorněla, čekala na Františkovu reakci.

„Ale kuš, ty brepto," trochu zrozpačitěl. „To je samozřejmé, mám za vás přece odpovědnost. Někdo v téhle rodině přece musí mít rozum!" Zarazil se. Touto větou se zařadil k nám a nevěděl, jaká bude reakce.

„Máš zcela pravdu," pomáhal jsem mu. „Mamina je taková mladá nerozumná a já už na ni sám nestačím." To už jsem ale dodával cestou na schodech, věděl jsem, že by mi to jen tak neprošlo. Ale kupodivu z mamčiny strany se očekávaná reakce nekonala, když jsem se udiven zastavil a podíval se zpátky, mamka Františka objímala, něco mu šeptala a na mě se přes jeho rameno jenom usmála.

Jozífek seděl v pracovně, na obrazovce počítače nějaké vzorce, zcela zjevně se uklidňoval svou milovanou fyzikou. Objal jsem ho zezadu a přiložil svou tvář k jeho.

„Až to doděláš, přijď dolů, večeře bude hned. A neboj, už si nikdo netroufne ti nic vytýkat. Oba jsem je zmlátil."

Otočil židli, jako vždycky si mě srovnal na klín, dal mi pusu a zasmál se.

„Ještě že tě mám, ty můj malý rváči. Ale mně nevadilo to, co říkali, mě zlobilo, že měli pravdu."

„Už je to za námi a nebudeme se o tom bavit. Pojď se najíst a potom si musíme promluvit o Vánocích a Silvestru, ano? Mám spoustu nových informací."

„Jinými slovy, už to máš naplánované a já to můžu jenom schválit, je to tak?" mrkl na mě. „Souhlasím se vším, jenom když budeme spolu. A teď už utíkej dolů a pohlídej pro mě toho největšího pstruha. Za pět minut jsem dole, jen to dodělám."

Zcela zjevně už se vzpamatoval, když myslí na jídlo, to je dobře.

„Tvé přání je pro mě rozkazem, můj pane!" Sklouzl jsem mu z klína, uklonil se, políbil mu s devótním výrazem ruku a utekl před jeho nataženýma rukama dolů.

23

Přešel už týden od návštěvy Vondrových u nás, ale Jozífek se pořád ještě nesrovnal s tím, že se k němu jeho rodina nehlásí. Zkoušel několikrát volat matce, ale ta mu telefon nebrala, tak to vzdal. Byl z toho smutný, nechtěl to sice dávat najevo, ale bylo to na něm prostě znát. Zdálo se mi, že se nám vzdaluje, ne snad mně, ale mamce i Františkovi. I když si všechno vysvětlili, ten konflikt pořád mezi nimi stál. Několikrát jsem na to zavedl řeč, když jsme spolu byli sami, ale Jozífek vždycky nějak uhnul, nakonec se o tom odmítl vůbec bavit. Tvrdil, že se mi to jen zdá. Ale já si byl jist, že se nepletu.

Zkusil jsem tedy zavolat tetě Smejkalové do Opolné, zdali by nedokázala, třeba s pomocí Jiřího a Ireny, něco zjistit. A ukázalo se, že to byl dobrý nápad. Za dva dny mi teta volala. Potkala „náhodou" paní Vondrovou a zeptala se jí, jak se má Josef, že ho už dlouho neviděla. Vondrová se prý zarazila, potom prý jí vyhrkly slzy do očí a požádala tetu, zdali by si s ní nechtěla chvíli promluvit. A tak ji teta pozvala k sobě. A tam se jí při víně Josefova matka se vším svěřila. Vylíčila jí, co se stalo, jak to Vondru rozzlobilo, jaký já jsem zvrhlík a jak jsem svedl jejího syna, jak to moje matka vůbec může trpět a tak dále a tak dále. Nevěří tomu, že by její jediný syn mohl být takový, dokonce prý uvažuje o tom, zdali jsme mu něco nenamíchali do pití.

Teta jí opatrně všechno vyvracela, musí prý na ni jít pomaloučku polehoučku, ale už se jí podařilo trochu její přesvědčení naleptat. Smluvily si prý potom další schůzku, paní Vondrová se doma necítí dobře, potřebuje si o tom problému s někým promluvit, ale Vondra prý o tom doma vůbec nechce mluvit, chodí stále jako bouřkový mrak. Tak ať tedy neztrácím naději, že všechno dobře dopadne. On je sice Vondra starší hrozný macho a cítí se pánem rodiny, ale Vondrová to s ním prý umí, takže vlastně záleží na ní a jejím názoru.

Ta zpráva mě potěšila, ale dával jsem si pozor, abych o tom Jozífkovi nic neřekl. Přece jen jsem si nemohl být jistý. Situace se změnila až v pátek před prvním prosincovým víkendem.

Večer před tím zase proběhla naše rodinná večeře, napovrch se zdálo všechno v pořádku, ale když jsme se vrátili k oslavě Vánoc na Františkově chalupě, Jozífek zřetelně zaváhal a pořád ještě neřekl jasné ano. Sice prohlásil, že bude všude rád, jen když bude se mnou, ale neznělo to příliš upřímně. Není dobrý lhář, ten můj Jozífek. Byl jsem z toho dost nešťastný, ale bál jsem se na to v noci zavést řeč. A i naše milování se změnilo. Bylo pořád krásné a vášnivé, ale radost se změnila v jakousi zoufalou touhu dokázat si, že se pořád máme rádi, i když jsou kolem nás problémy.

Zpátky ale k tomu pátečnímu odpoledni, kdy jsem čekal na Jozífka s připravenou svačinou. Volala teta. A že prý bychom měli v sobotu s Josefem přijet. Už se jí podařilo jeho matku zlomit do té míry, že by se s ním ráda sešla. Zatím bez Vondry, ten by to asi ještě nerozdýchal. Uděláme to tak, že jako potřebuje nutně přivézt pár věci, které nemůže u nich sehnat. Radostí jsem až poskočil, poděkoval tetě a honem zavolal mamině, zdali si můžu půjčit její auto. Když jsem jí řekl nač, samozřejmě souhlasila.

Jozífek se trochu divil, že mám tak dobrou náladu, ale byli jsme sami, tak se také uvolnil a dokonce sám navrhl, že bychom mohli zajít na večeři do Nostress.

„To skvělý nápad, ale nezdržíme se dlouho, zítra máme povinnosti. Musíš se mnou jet nakupovat, teta Smejkalová potřebuje nějaké věci, já jí to potom odpoledne dovezu." I s tím nakupováním nakonec Jozífek souhlasil, ale když jsem mu řekl, že pojedu sám mamčiným autem, upřímně se zhrozil:

„Vždyť se někde zabiješ, jezdíš jak ďábel, jsi celá tvoje máma, ale ona to na rozdíl od tebe umí."

„Tak pojeď se mnou, bude to rychlejší a večer můžeme být doma a užívat si. Já vím, že se ti tam nechce, ale vždyť se s tvými rodiči nemusíme potkat," zkoušel jsem to na něj. Zaváhal, zcela zjevně se mu do Opolné nechtělo, ale nakonec si povzdechl:

„Ale co, jednou tam stejně musím, tak ať je to co nejdřív. Víš ty co, maličký, nakonec to tak bude nejlepší. Musím s tím něco udělat. Třeba zajdu k našim a…"

„Uvidíme, můj veliký, a teď honem, zavolám Věrce, jestli nechce jít s námi. Znáš už toho jejího nového?"

„Já ani pořádně nevím, že nějakého má, jsi s ní daleko víc ve styku než já. Asi vám to zatrhnu!" zasmál se.

„No to bys měl, hochu, ale ne kvůli Věrce," pokračovali jsme v hovoru už v koupelně. Samozřejmě, že vlezl do sprchového koutu za mnou a začal mne nemravně osahávat.

„Necháš mě, když ti povídám drby!" bránil jsem se naoko. Samozřejmě jsem mu neodolal, a tak jsme v hovoru pokračovali až o dlouhou chvíli později, ještě celí udýchaní:

„Věrka teď chodí s Američanem! A je černý jako bota. Ale hrozný fešák, byl jsem s nimi jednou na kávě. A představ si, zdá se mi, že po mně jede!" snažil jsem se vzbudit v Jozífkovi žárlivost.

„Ale kuš, maličký! Chodí přece s Věrou, ne? To si zase jenom namlouváš. Anebo spíše chceš, abych žárlil, že?" prokoukl můj manévr ten jasnovidec a plácnul mě přes holý zadek.

„No a proč by ne? Víš dobře, že miluju jenom tebe, ale takový malý flirt…," provokoval jsem ho dál.

„Jen to zkus a uvidíš, co se stane!" vyhrožoval naoko Jozífek, ale oba jsme věděli, že je to opravdu jen legrace.

Ale když Darylla uviděl, to už jsme seděli na baru s aperitivem, uznale pokýval hlavou:

„No, opravdu dobře vypadá! Opovaž se něco začínat! Věra by tě roztrhla jak hada a já bych jí pomohl!" zatvářil se přísně.

„Vypadáš jako zlej kantor," vyprskl jsem a už slézal ze stoličky, abych se přivítal s tím krásným párem – štíhlá sexy blondýna Věrka a vysoký, ramenatý černoch Daryll. Rysy jeho tváře ale vůbec nebyly černošské, nos měl úzký a rovný a rty spíše plné než odulé. Prostě vypadal opravdu dobře.

„Ahoj kluci, já mám hlad, honem pojďte jíst!" hlaholila Věra na celou restauraci. Provozní pan Fajgl se okamžitě vynořil z nějakého kouta, ale když uviděl, kdo to narušuje posvátný klid jeho restaurace, nasadil vlídný otcovský výraz a uváděl nás obřadně ke stolu. Asi je také na blondýny.

Než jsme se usadili, představila Věra Darylla Jozífkovi. Byla legrace pozorovat ty dva chlapy, rozdílné jen jak je to možné a přitom oba tak krásné. Pánové nasadili zdvořilý a opatrný výraz, připadalo mi to, jako když se obcházejí dva lvi, než se do sebe pustí. Daryll už byl v Česku čtyři roky, takže dobře rozuměl, mluvil ale poněkud hůře s legračním přízvukem. To bylo dobře, protože moje angličtina opravdu není na úrovni.

Ostatně, nikdo se ke slovu moc nedostal, Věrka toho měla Jozífkovi mnoho co vyprávět, dlouho se neviděli, plánovali už teď letní cyklovýlet pro příští rok, museli, když Jozífek bude ve Švýcarsku. Při tom si ale stihla objednat tolik jídla, že by to podle mne nesnědl ani vzpěrač těžké váhy.

Při jídle samozřejmě zmlkla, ale při kávě a brandy už zase jela naplno. Podařilo se mi na chvíli odlákat Jozífka od stolu, pod záminkou, že mu chci někoho představit, jsem ho odvedl do přední části restaurace. Musel jsem z něj vypáčit, zdali souhlasí s tím vánočním pobytem na chalupě, abych mohl Věrku i s jejím partnerem pozvat. Kupodivu už se nezdráhal, souhlasil, a tak jsem je oba po návratu ke stolu pozval. Věra se nejdřív zarazila, že už něco mají, ale kupodivu Daryll byl halasně pro, údajně není problém to zrušit. Pozvání nakonec s díky přijali a rozešli jsme se s tím, že už se všichni těšíme.

24

V sobotu jsme si přivstali, a tak už před polednem jsme byli u Smejkalů. Jízdy jsme si moc neužívali, oba jsme byli trochu nervózní. Jozífek se celou cestu rozhodoval, má-li zajít ke svým rodičům nebo ne. Já zas věděl, jaké setkání ho čeká, a byl jsem napnutý, jak to dopadne.

V Opolné jsme spolu byli poprvé od těch krásných letních dnů, kdy jsme byli tak šťastní. A počasí jako by odráželo naši současnou náladu. Bylo pošmourno, chvílemi proletoval sníh, který se na zemi měnil v hnusnou břečku. Ani nadšené tetino uvítání, ani výborný oběd, který nám přinesl Jiří, naši náladu moc nezlepšilo.

Paní Vondrová měla přijít někdy v jednu odpoledne, jak mi nenápadně pošeptala teta, hned jak jsme přijeli. Seděli jsme tedy po jídle kolem stolu, my s tetou si povídali, Jozífek zamyšleně zíral z okna. Najednou vyskočil ze židle:

„Jdu, už se to musí rozřešit," prohlásil rozhodně. To byl ovšem škrt přes náš rozpočet.

„Prosím tě, počkej ještě chvíli, ta návštěva, která má za chvíli přijít, je důležitá i pro tebe, věř mi!" vyhrkl jsem a snažil se ho v panice zatlačit zpět.

„Ne, vím, že to myslíš dobře a chceš mě uchránit nepříjemností, ale já to chci mít definitivně za sebou, to už se nedá vydržet!" prostě a jednoduše mne nadzvedl, postavil stranou a rázně vykročil ke dveřím. Kdybych nebyl v té chvíli poněkud hysterický, asi bych se tomu srdečně zasmál, ale takhle jsem vyrazil za ním, ovšem jen se mi podařilo chytit ho za mikinu, ozval se zvonek.

„Nechte toho, vy dva blázni, jdu otevřít," prohlásila teta. „Sednout, Josefe!" dodala, když viděla, že Jozífek se hrne za ní, a to tónem tak důrazným, že překvapený Jozífek opravdu poslechl. Já zůstal stát u dveří, které zůstaly otevřené, a viděl jsem tedy paní Vondrovou, jak se hrne dovnitř, první.

Ustoupil jsem s pozdravem a raději se klidil do kuchyně. Odpovědi jsem se nedočkal, už proto ne, že ji spatřil i Jozífek, vyskočil ze židle s výrazem vrcholného překvapení:

„Mami, co tady…?" nestačil ale větu dokončit, teta mu skočila do řeči:

„Přišla si s tebou promluvit, to tu dělá, uvařím to kafe." Zavřela za námi dveře do jídelny. Zůstali jsme v kuchyni stát proti sobě.

„Teto, musím to slyšet!" popadl jsem plechový hrnec a přiložil jej ke dveřím, abych poslouchal.

„Okamžitě toho nech! Předně se to nedělá a potom stejně nic neuslyšíš, to jsou bytelné předválečné dveře," vzala mi hrnec z ruky.

„Tady se posaď a dočkej času jako husa klasu!" ukázala na stoličku u sporáku. „Josef je rozumný chlap a má tě snad rád, ne? A Vondrová už podle mě značně změnila názor."

Připravila šálky, cukřenku a mléko na tác, za chvíli přidala konvici s kávou a vypravila se do jídelny. Já jí jen otevřel dveře, ale nic z toho, co se tam povídalo, jsem neslyšel. Teta za sebou zavřela a za chviličku se vrátila, na podnose nádobí od oběda:

„Zanes to zpátky Jirkovi, alespoň ti to zkrátí čekání," strčila mi ten náklad do rukou. „A neboj se, bude to v pořádku."

„Šla k vám stará Vondrová, copak se to děje?" přivítal mě hned ve vchodu Jiří.

„Domlouváme svatební smlouvu, ty koni!" odsekl jsem mu a přivítal se s Irenou. Jiřík se jen šklíbil a zmizel v lokále.

„Pojď dál, Karle," zatáhla mě Irena do kuchyně. „Asi je to tam dost hustý, že? To víš, že nám Jarmila všechno řekla, ona chtěla, aby Jiří něco zjistil. Ale znáš to, Vondra k nám moc nechodí a Vondrová už vůbec ne. A Jiří je celý nesvůj, že o tom nic pořádného neví, tak se na něj nezlob, znáš ho, je to drbna."

„Holka zlatá, co já bych za to dal, kdybych věděl, o čem se tam baví!" odpověděl jsem jí upřímně.

A že je Jiří v jádru hodný člověk, to dokázal vzápětí, protože se objevil s maxipanákem armaňaku.

„Kopni to tam, jsi nějaký na nervy!" vyzval mě, podal mi tu koňskou dávku. „Jen si nemysli, my s Irčou měli taky problémy, nechtěli, abych si ji vzal," začal vypravovat historii, kterou jsem znal už nazpaměť a dokonce v několika verzích. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno, seděl jsem tam, upíjel ze skleničky a myslel jen na to, co si asi ti dva, Jozífek se svojí matkou, povídají.

„Vondrová už jde domů! A hele, je nějaká ubrečená!" přerušila po chvilce Jirkovo vyprávění Irena.

„Vážně? Tak já padám. Díky za všechno a nashle!" vystřelil jsem z hospody a uháněl kolem domu k tetě. Domovní dveře byly otevřeny, vpadl jsem do jídelny:

„Tak co, povídej!" nemůžu už samou zvědavostí vydržet.

„Všechno je v pořádku, neboj se, maličký," pohladil mě. „Ale už musíme jet, povím ti to v klidu doma."

Při loučení mě teta stihla pošeptat, že Vondrová je pěkná potvora, což mě příliš klidu nepřidalo. Hned, jak jsme se vymotali z městečka, znovu jsem se začal Jozífka vyptávat. Odbyl mě klidně ale pevně, že se opravdu nic neděje, všechno je v pořádku a že si promluvíme doma.

Samozřejmě jsem se nafoukl a přestal jsem mluvit. Jozífek se tomu jen usmál a mlčení nám vydrželo až domů. Tajně jsem doufal, že mamka s Františkem budou doma a pomohou mi z Jozífka vypáčit, co se vlastně stalo mezi ním a jeho matkou, ale zklamal jsem se.

„Na čaj už je pozdě, Jozífku, dáš něco k jídlu hned nebo počkáš na večeři? Bude za chvíli, mám tu tortily, udělám do nich nějakou masovou směs, hodně ostrou, chceš?"

„To víš, že chci, maličký," objal mě. „A už netrucuj, ono je to všechno trochu složité a hodně nechutné – budu ti povídat při vaření, ano? Cestou jsem si všechno rozmyslel, díky tvému uraženému mlčení jsem na to měl čas." Kolem modrých očí se mu udělaly malé vrásky od smíchu, dal mi pusu a já věděl, že to bude zase všechno v pořádku.