Proměny lásky, díl III, kapitoly 13-15

13

Maso na večeři jsem měl naložené, prostřel jsem stůl, začal jsem vařit rýži a čistit zeleninu. Chvíli jsem se zdržel, když mi volal Filip, který dnes přespával u Otakara. Samozřejmě vyzvídal, jaký byl sex. Vůbec jsem nemusel lhát, když jsem mu odpověděl, že fenomenální. Hned začal vyžadovat podrobnosti, takže jsem ho odkázal do patřičných mezí, domluvil se s ním, že zítra přijde v sedm ráno a po cestě nakoupí čerstvé pečivo, a ještě si poslechl, co hodlá večer provádět s Otakarem. Pokud se mu to podaří, tak milého Otakárka Bůh opatruj!

Slyšel jsem nahoře sprchu, Jozífek se už probudil. Přišel dolů, zezadu se ke mně přitiskl a políbil mne do vlasů.

„Mám otevřít nového Bollingera?" zeptal se.

„Jestli máš chuť, tak ano. Já bych si raději dal až po večeři ke kávě trochu armaňaku. Stejně moc holdujeme alkoholu. Zkazili jsme tě, dříve jsi vůbec nepil," odpověděl jsem a přitiskl se k němu celým tělem.

„Dříve jsem nedělal spoustu věcí, třeba tohle…," lehce mi zatlačil na ramena, přinutil opřít se o linku, stáhl mi kalhoty a já ucítil jeho laskání, ruce, rty, jazyk a potom i tlak údu na můj zadek.

„Počkej!" zadržel jsem ho, jedním pohybem sundal pánev z plotýnky a zároveň mu podal lahev olivového oleje.

„Fajn, bude to jako carpaccio!" zajásal.

„Nech toho, nebo se budu smát!" napomenul jsem ho. Věděl, že sex a smích u mě nejdou dohromady, tak mi jen zašeptal do ucha:

„Smích tě přejde!" a začal mne hned zpracovávat prsty. Ještě jsem byl trochu rozbolavělý po tom odpoledni, chtěl jsem se mu vysmeknout, ale přidržel si mě za boky a pokračoval. Když pak do mě vstoupil, byl jsem už zase tak nažhavený, že jsem mu vyšel prudce vstříc. Čím to bylo, zdali nezvyklým prostředím, nikdy před tím jsme se nemilovali jinde než v posteli, nebo překvapením, nevím, ale cítil jsem obrovské vzrušení.

Když si mne pak Jozífek obrátil, posadil na linku, moje nohy si opřel o ramena a znovu do mě prudce přirazil, už jsem to nevydržel a začal nahlas sténat.

„Copak? Mám přestat?" lekl se.

„Zkus to a já tě zabiju! Dělej!" zaječel jsem, chytil ho kolem krku a vší silou přisedl. Spojil pode mnou ruce a pomáhal mi nadzvedávat se, můj se penis se třel o jeho břicho a ve chvilce jsem byl hotový. Stačilo ještě pár pohybů a cítil jsem v sobě, jak jeho úd pulsuje a mne plní jeho sperma.

Se mnou v náruči dovrávoral Jozífek několik kroků k sedačce v jídelně a klesl na ni se mnou na klíně. Držel jsem se ho jako klíště a vychutnával si ty okamžiky, kdy pomíjela extáze a nahrazovalo ji úplné uspokojení. Chvíli nám trvalo, než jsme zase začali vnímat svět, pořád ještě jsme byli spojeni, ale naše vzrušení pomalu opadávalo.

„Ty mě chceš umilovat k smrti, viď?" šeptal jsem mu do ucha.

„Jak tě to může napadnout, maličký, vždyť to já bych musel umřít taky!" konejšil mne Jozífek.

„Ale stejně nakonec bídně zahyneme hlady. Takhle tu večeři nikdy nedodělám!" trval jsem na svém.

„Toho bohdá nebude," prohlásil rázně, zvedl se a odnesl mě do koupelny. Vlahá voda dovršila celkové zklidnění a já už si potom plně vychutnával, jak mě Jozífek něžně balil do osušky. Když se ale nápadně pečlivě začal věnovat otírání mého klínu, vytrhl jsem se mu a utekl dolů do kuchyně.

Oblékl jsem si tričko a kalhoty, které se válely na podlaze v jednom chumlu s Jozífkovými věcmi. Kdy to z nás strhal, to si vážně nepamatuji. Jeho věci jsem pověsil na opěradlo židle a zkoumal jsem, zdali jde ještě večeři zachránit. Přistrčil jsem pánev na zapnutou plotýnku, snad to ještě bude k jídlu, jenom játra asi budou trochu vysušená, rýže zůstala teplá, zelenina se orestovala a není rozměklá. Bude to v pořádku, usoudil jsem.

„Pojď už, večeře je hotová," zavolal jsem nahoru.

„Když já nemůžu najít svoje věci…," ozvalo se žalostně v odpověď.

„Jsou tady dole. Rozházené po podlaze. Musel jsem je uklidit, a pak že ten největší nepořádník jsem já!" jásal jsem, takováhle příležitost obvinit mého pořádkumilovného miláčka se mi hned tak nenaskytne.

Ale to už sbíhal Jozífek ze schodů, nahatý jako prst. Škoda takovou krásu zakrývat, blesklo mi hlavou, ale rychle jsem si to rozmyslel, a když mě zase k sobě přitiskl a pohladil po tváři, raději jsem mu honem podal jeho věci. Jednou se už přece navečeřet musíme.

Při jídle jsme toho moc nenamluvili, oba dva jsme měli hlad. Jozífek si večeři pochvaloval a bylo vidět, že mu opravdu chutná. Je radost vařit pro někoho, kdo umí jídlo ocenit. Za necelou půlhodinu bylo už nádobí v myčce a já vařil kávu, kterou jsem pak odnesl nahoru do haly. Jozífek zatím pustil muziku, kterou jsme oba dva milovali: Vivaldiho kytarové koncerty, a nalil do sklenek tu nádherně vonící a chutnající pálenku z hroznů.

Seděli jsme vedle sebe, popíjeli, občas se něžně dotkli jeden druhého a poslouchali tu zvláštní tesknou hudbu, znějící potlačovanou vášní.

„Myslíš, že abbé Vivaldi trpěl celibátem?" napadlo Jozífka.

„Nepředpokládám, že by se tím dal moc omezovat. Měl přece poměr s tou Giraudovou. A byl podle obrázků docela hezký, i když zrzavý, ostatně tenkrát se nosily paruky." Docela mě to zaujalo.

„A ryšavé vlasy jsou snad na závadu kráse? To je hloupost. Ty jsi taky zrzounek a jsi ten nejkrásnější na světě!" pohladil mě Jozífek po tváři, zabořil mi prsty do vlasů.

„A ty jsi veliký lichotník. A taky milovník. Poslechni," dodal jsem si odvahy další sklenkou, „náš sex byl vždycky úžasný, ale dnes to bylo… no úplně jiné, takové…"

„Nelíbilo se ti to?!" napůl se zeptal, napůl konstatoval a oči mu zesmutněly.

„To tě nesmí ani napadnout! Bylo to nádherné. Ještě teď se mi klepou nohy. Ale, promiň, nevím jak to říct, připadalo mi tak jakoby ne spontánní, nějak násilné, jako by ses musel ujišťovat, že mě uspokojíš. Vím, že blábolím, asi jsem toho už hodně vypil," honem jsem se dal na ústup, když jsem viděl Jozífkův zklamaný výraz.

„Stýskalo se mi po tobě, každou noc, a kdyby jen v noci, jsem si představoval, jak tě pomiluju, jak tě dokážu uspokojit…," nedopověděl. Zakryl jsem mu ústa rukou, neumí lhát, ten můj milovaný chlap.

„Přestaň! Ty bys nemyslel na to, jak mě pomiluješ, ty by sis představoval, jak se milujeme, o tom jsem přesvědčen. Kápni božskou, můj milý, o co tady jde?" Tohle se k mému Jozífkovi nehodilo ani náhodou.

Chvíli se ještě vykrucoval, ale pak to z něj vypadlo:

„Víš, jak nám tehdy Claude nadával…," a pokračoval, jak se mu jeho spolubydlící ještě jednou omlouval a vysvětloval mu, že právě to odpoledne dostal kopačky od své přítelkyně. Chyběl jí sex.

„Setkávali se minimálně jednou za dva týdny a jí to přesto chybělo!" pokračoval Jozífek ve vyprávění.

„A my se nevidíme celé měsíce. Varoval mě, ať si dám pozor. Že ti bude chybět sex a že mě budeš zahýbat. Chtěl jsem, abys viděl, že se mnou je to nejlepší, že tě miluju, že s nikým jiným nebudeš, že mě nepřestaneš mít rád…" Hlas se mu zlomil, otočil tvář tak, abych neviděl, jak mu po tváři stékají slzy.

Vzal jsem jeho hlavu do dlaní, obrátil zpátky k sobě a ty slané kapky slíbal. Ani mě nenapadlo mu něco vyčítat. Vzpomněl jsem si na Jeannota, na vzrušení, které se mě zmocnilo, když jsem viděl Pavlovu erekci, na pocit, který ve mně vzbudil pohled na nahého Otakara, a zastyděl jsem se.

„Máš pravdu, je mi bez tebe těžko. Naučil jsi mě milování, poznal jsem, jak je sex krásný, a hrozně mi chybí. Ale miluju jenom tebe a musel bys mě zabít, abych tě přestal mít rád. Zní to pateticky, ale je to tak." Díval jsem se do jeho modrých očí, ve kterých se ještě třpytily slzy, a toužil ho přesvědčit, nesmí se přece trápit.

„Ach jo, můj maličký, už abychom byli spolu pořád! Vážně bez tebe nemůžu být!" přitiskl si mě Jozífek k sobě.

Hudba dohrála, káva byla vypitá a my oba unaveni a rozněžnělí jsme se svlékli a uložili se ke spaní.

14

Opatrně jsem se nadzvedl, abych viděl na budík. S úlevou jsem zjistil, že je teprve půl sedmé a položil hlavu zpět na Jozífkovo rameno. Ten jenom zavrněl a přitiskl si mě k sobě ještě pevněji. Pomalu jsem znovu usínal, začalo se mi zdát něco zmateného o rozpálené letní louce, když vtom jsem se s trhnutím vylomil ze spaní. Byla to nějaká hrozná rána dole v kuchyni, co mne probudila. Tu jsem vnímal ještě ve spaní, ale příval dosti sprostých nadávek, který ji následoval, ten už jsem slyšel jasně.

„Co se to děje? Atentátník?" ptal se už také probuzený Jozífek.

„Kdepak, to jenom náš Filípek něco rozflákal, jen poslouchej!" uklidňoval jsem ho.

„Do prdele, Karel nás zabije," ječel dole Filip a pokračoval už tišeji:

„To byl ten jeho drahý šampus. Ukecám ho, že to včera vyzunkali, fofrem to uklidím a ty jeď nakoupit. Seznam máš v autě."

„Rozbil jsi to ty, můžu si počkat, až tě bude škrtit?" vnímal jsem tajený smích v Otakarově odpovědi.

„Padej!" slyšel jsem Filípkovu odpověď už nahoře na schodech, kam jsme se s Jozífkem zatím připlížili.

Otakar už byl pryč a Filip se činil s hadrem, lopatkou a smetákem. Chvíli jsem počkal, až bude otočený zády, pak jsem se za něj přikradl a vybafl na něj:

„Co tu děláš?!"

Výraz jeho tváře, když se v úleku otočil, byl nezapomenutelný. Nemohu mu ale upřít záviděníhodnou pohotovost, s jakou reagoval:

„No uklízím, tady musel bejt včera mejdan, že se nestydíš, nechat tady válet střepy, vždyť je to nebezpečné…," aplikoval zásadu, že nejlepší obranou je útok, ale v polovině věty se zastavil a zůstal zírat někam za moje rameno.

Otočil jsem se za jeho pohledem a zůstal také paf. On si totiž můj stydlavý Jozífek neuvědomil, že se včera do postele nestihl obléct do pyžama, jak je jinak jeho zvykem, a tak tam stál na schodech jen tak, jak ho pán bůh stvořil. Teď, když viděl, jak na něj oba dva zálibně zíráme, si to uvědomil, reflexivně si zakryl rukama klín a utekl nahoru.

„Téda," vydechl Filip, „já úplně zapomněl, jak je krásnej! A vyvinutej! Se divím, že po včerejšku můžeš vůbec chodit!" šklebil se na mě.

„Vidíš přece, že můžu chodit úplně bez problémů. Tedy přesněji, mohl bych, kdyby se po celé kuchyni neválely hory střepů a nerozlévaly kaluže drahého šampaňského. A nesváděj to na nikoho, jasně jsem viděl, jak jsi tu láhev s ďábelským výrazem ve své zločinecké tváři úmyslně rozbil, abys mě připravil o požitek z vypití jejího obsahu. A teď už také vím, proč jsi to udělal, bídníku! Žárlíš a závidíš mi Jozífka. Ale sektu jsou fůry a Jozífek je jenom můj, tvoje rejdy ti nevyjdou! Posbírej sklo, já to vytřu," skončil jsem už bez žertování.

„Promiň, přivezli jsme pivo a džusy, já je chtěl narovnat do ledničky a ta láhev tak blbě vypadla. Mrzí mě to," zkroušeně se omlouval Filip.

„Nic se neděje, brácho." Vzal jsem hadr a pomohl mu tu spoušť zlikvidovat.

„Tak, a teď se musím jít konečně umýt. Už jsi snídal?" zeptal jsem se, když jsme skončili.

„Jo, s Otakárkem v obchoďáku, běž, já ti zatím udělám kafe a třeba vejce naměkko, jo? Za chvíli je tu Oťas s čerstvým pečivem."

„To bude super, udělej jich víc, Jozífek bude chtít taky, a jemu ještě připrav pár plátků šunky, prosím. Já jsem hned dole. Přivedu ho s sebou, on se tam jistě ještě pořád červená, vždyť víš, jak se stydí. Jako bys byl někdo cizí!"

Vůbec jsem si neuvědomil, že by mohla ta poslední věta Filipa dojmout, ale stalo se. Jeho zlatě hnědé oči zvlhly a hlas se mu malinko třásl, když mi říkal:

„Děkuju ti, bráško, vážně si myslím, že nejsem." Přerušil ho ale zvonek.

„To je Otakar, jdu otevřít," otočil se Filip ke dveřím. Já se vydal po schodech za Jozífkem. Celou tu dobu jsem byl nahý, vůbec mi to nepřišlo, s Filipem jsme tak chodili doma často, ale Jozífek, to je jiná. Pořád se ještě nezbavil ostychu před lidmi. Byl to zajímavý kontrast s tím, jak se choval, když byl se mnou sám, to dokázal být vyzývavý a provokovat. Ale že by se třeba svlékl na nudapláži, to si představit neumím. Jedinou výjimkou je ještě jejich parta devíti lidí, s kterými jezdí na kola, tam se podle toho, co mi vyprávěla Věrka, také nijak zvlášť nestydí.

Teď ale seděl už oblečený v džínech a tričku před zrcadlem a kartáčoval si vlasy. Tvářil se jakoby nic, ale rozpaky se mu nepodařilo přede mnou skrýt.

„Jozífku," objal jsem ho a mluvil k jeho obrazu v zrcadle, „to ti mám zase opakovat, že se nemáš ani v nejmenším za co stydět? A Filip tě už přeci stejně viděl, jen si vzpomeň na loňský konec roku."

„Já vím, maličký, to všechno vím, ale jiný už nebudu, vadí to?" stáhnul mě k sobě a posadil si mě na klín.

„To víš, že nevadí!" odpověděl jsem po pravdě a dal mu pusu pod ušní lalůček na to místo, kde to měl nejraději. Neměl jsem to ale dělat, Jozífek jenom zavrněl blahem, okamžitě se postavil a zamířil se mnou rovnou k posteli.

„Tak to ne!" zaprotestoval jsem vehementně. „Odnes mě do koupelny, musíme dolů, je tam fůra práce a Otakar se s tebou chce seznámit."

„Opravdu? Ani chvíli pomuchlovat?" zatvářil se tak zoufale, až jsem se rozesmál na celé kolo.

„Sám dobře víš, jak by to dopadlo!" nedal jsem se, a tak za slabou čtvrthodinku jsme scházeli po schodech. Filip už měl nákup vyložený a s Otakarovou pomocí se právě pokoušel otevřít velkou sklenici kaviáru.

„To vám to trvalo! Nestihneme všechno připravit. Ahoj, Josefe, tohle je Otakar, Oťásku, tohle je Josef. Koukejte se mít tak rádi, jako se máme my s Kájou!" Jedním dechem ze sebe vychrlil Filip, při tom stačil Jozífka obejmout, dát mu pusu na tvář, postrčit Oťase k Jozífkovi a mě vzít jednou rukou kolem ramen, aniž by při tom odložil sklenici s kaviárem.

„Dobrý den, jsem rád, že vás poznávám," důstojně jako vždy natáhl Ota ruku k Jozífkovi. Upřeně se mu díval do očí, jak je jeho zvykem, a pokračoval: „Slyšel jsem toho o vás už tolik, že myslím, že bychom si mohli tykat, co myslíte?"

„Jistě, i já už toho o vás vím dost. Kája ani Filípek si na tajnosti moc nepotrpí. Já jsem Josef!" přijal Jozífek podávanou ruku.

„Pusu, pusu!" zaskandovali jsme unisono s Filipem. Jozífek se mírně začervenal, ale Otakárek se jen s mrknutím na nás trochu natáhl, byl o něco menší, vzal Jozífkovu hlavu do dlaní a dlouze ho políbil. Vždycky si potrpěl na takováto nečekaná gesta. Jozífek, samozřejmě už rudý jako rak, se na nás přes jeho hlavu jen vyčítavě podíval, ale jinak neprotestoval.

„Ale no tak už dost toho mazlení, čeká nás práce!" vzpamatoval se první Filip.

„Dobrá a co máme dělat?" zeptal se Otakar, pustil Jozífkovu hlavu ze svých dlaní a obrátil se k nám.

„Nejdřív se musíme na to tykání napít. Chtěli jste to, tak nalívejte!" náramně rychle se vzpamatoval Jozífek a vyplázl na nás jazyk.

„Dobrá, každý skleničku portského a pak do práce!" ukončil jsem debatu. Připili jsme si a pustili se do přípravy branče. Právě jsme s Filipem dodělávali plněná vejce, já stříkal žloutkovou pěnu, na kterou Filip kladl kopečky kaviáru, když jsem periferním viděním zaregistroval, jak se ti naši dva chlapi plíží po schodech do horního patra, místo aby pokračovali v přípravě stolů a leštění sklenek.

„Koukni se na ty dva! Chtějí se ulejvat. Nahoře je armaňak!" šťouchl jsem loktem do Filipa.

„A viska! Jen počkejte!" zašeptal Filip, a když už byli na nejvyšších schodech, zařval jak velící poddůstojník na nováčka:

„Zpátky! A oba!"

Bylo legrační vidět, jak ti dva strnuli leknutím.

„Potřebujeme lněnou utěrku na sklo!" pokusil se o průhlednou lež Jozífek. Na mě si ale nepřišel:

„Aha, a to pro ni musíte oba? Mě neoblafneš! To byste se nestyděli nasávat, zatímco my tu dřeme? Jdeme, Filipe!"

„A někdy mě i mlátí!" šeptal Jozífek Otakarovi tak, abych to slyšel, zatímco jsme za nimi vycházeli po schodech.

„Mě zase tahá za vlasy!" stejným způsobem mu odpovídal Otakar, oba dva se nás smáli a oba také najednou rozevřeli náruč a my s Filipem neváhali každý tomu svému skočit kolem krku.

„Nějak podezřele si rozumějí!" pokřikoval jsem přes Jozífkovo rameno, jak mě nesl ke stolku s připraveným pitím.

„Jen aby se nakonec proti nám nespikli!" odpovídal mi Filip, kterého už Otakar posadil do křesílka.

„Na spiklence, spiklence lásky!" zavelel Otakar, když jsme pozvedli sklenky s vonícím armaňakem.

15

Bylo krátce po půl jedenácté, když jsme byli hotovi. Snad bude všechno v pořádku, rozhlédl jsem se po celé velké místnosti, která vznikla rozevřením skládacích dveří mezi kuchyní, jídelnou a obývacím pokojem. Prostoru vévodil rozložený jídelní stůl, na kterém stála na ohřívači velká terina s kuřecím soté, obklopená mísami s kanapkami, nakrájeným rostbífem, šunkou a salámem, sýry, které přivezl Jozífek, zeleninovými saláty, ovocem a pečivem. Na obrovském starém stříbrném podnose, který jsem si kdysi půjčil od babičky Theodory a nějak zapomněl vrátit, byly rozloženy zákusky od Myšáka.

Na menším stolku potom čekaly na použití talíře a talířky, misky, příbory a ubrousky. Na lince se třpytily sklenice a poháry, červené víno a portské v karafách, ve džbánu namíchané suché martini, vedle misky s olivami, plátky citronu a koktejlovými višněmi, které patřily k lahvi s campari v chladiči s ledem. Minerálka, zázvorový i čistý tonik a pivo byly v nápojové lednici s prosklenými dveřmi, stejně jako bílá vína a sekt. Gin, vodka, viska a armaňak, stejně jako becherovka a hrušková Marie Brizard byly připraveny s malými slanými a sladkými zákusky nahoře.

„Tak jsme to zvládli, kluci. Hurá!" radoval se Filip, pořád plný energie, „to si zaslouží ještě panáka!"

„Ne, nejdřív pojďte ochutnat to zadělávané kuře, měli bychom mít nějaký základ na to pití, a potom, já to ještě nikdy nejedl," namítl Otakar a hned se spolu s Jozífkem zvedli a šli si naložit. Přidal jsem se k nim a ani Filip neodolal. Měl jsem trochu strach, zdali nebude příliš vonět muškátem, ale bylo dobré, jemné a přitom dost pikantní, mamka by měla radost, jak jsme s Filipem zvládli ten starý rodinný recept.

Sotva jsem stihl sníst svoji porci, nebylo ještě jedenáct a ozval se zvonek. Prvními hosty byli Jitka s Vítkem a Pavlík. Ten hned vysvětloval, že Věrka přijde později, že se pro někoho ještě musela zastavit. Kdo ale bude ten slibovaný tajný host, to nevěděl. Vzápětí dorazili i Dvořákovi, Tonda ukončil ordinaci o hodinu dřív a Hanka odpoledne neordinovala. Na polední pauzu se zastavila i paní Frelichová, která měla květinářství v přízemí. Za obrovským pugétem, který přinesla, tu drobnou milou paní nebylo skoro ani vidět. Místnost šuměla hlasy, smíchem, vonělo jídlo i květiny. Pavel s Vítkem a Tondou zaujatě probírali nějaké sportovní téma opřeni o roh klavíru v koutě jídelny, vedle nich už několik prázdných lahví piva, Jitka s Hankou a paní Frelichovou seděly na sedačce, a zřejmě konzumace výborného hruškového likéru, jehož lahev si přinesly shora, je inspirovala k rozhovoru o ovoci, zelenině a hlavně o dietách, my s Filipem seděli spolu, už trochu unaveni, v křesle naproti nim a pozorovali Jozífka s Otakarem. Ti dva v sobě našli nemalé zalíbení a právě řešili nějakou nesmírně závažnou otázku, nezapomínajíce si při tom ovšem nalévat martini ze džbánu, poblíž kterého takticky zaparkovali.

„Půjdu udělat kávu, dáš si?" navrhl jsem Filipovi.

„Dám, rád, a půjdu s tebou, zkusím si poslechnout, o čem ti dva diskutují. Sluší jim to, což? Ale dost mě rozčiluje, že si nás nevšímají, nemyslíš, že je to od nich netaktní?" čepýřil se Filip.

„Jen je nech, cožpak ti ušlo, jak si nás co chvíli jistí, zdali něco neprovádíme?" zasmál jsem se a vtom se ozval zvonek. Konečně, to musí být Věrka. Otevřel jsem dveře, byl jsem okamžitě přimáčknut na její bujná ňadra a zahlcen vůní parfému Nuit d'été firmy Gedda.

„Kájínku, lásko moje, tady to voní! Máš dost jídla? Koukej, koho vedu!" hlaholila Věrka, a když jsem se konečně vyprostil ze zajetí toho Pavlem tolik obdivovaného hrudníku, uviděl jsem prořídlé, hladce sčesané ocelově šedé vlasy a záblesk skel brýlí s černými obroučkami.

„Pane profesore! To jsem rád, že jste přišel. Vítám vás!" přijal jsem podanou ruku profesora Černého.

„Doufám, že nejdu nevhod, to by mne mrzelo. Už se na mne nezlobíte?" podíval se na mne nepoměrně přívětivěji než při našem prvním shledání.

„Ne, samozřejmě, že ne. A Josef z vás bude mít obrovskou radost!" vedl jsem profesora dál, přímo k Jozífkovi.

Ten nejdříve překvapením strnul, pak se ale celý rozzářil a vykročil nám vstříc.

„Pane profesore, to je překvapení! Moc vás u nás vítám!" držel jeho ruku ve své, jako by se bál, že mu jeho milovaný profesor někam uteče.

„Ahoj Josefe, tu máš kytku, tady pusu a honem nás doveď k jídlu!" vklínila se mezi ty dva Věrka.

„Ale no tak, Věro, máme si toho s doktorem Vondrou hodně co povídat. Jen si běžte něco dát, já to chvíli vydržím," uklidňoval profesor Věrku.

„No jak chcete, ale až na vás nic nezbude, tak budete litovat!" pohodila Věra hlavou, strčila obrovskou kytici bílých růží do ruky mně a pustila se do devastace bufetu. Zajímavé je, že u kohokoliv jiného by takové chování působilo vulgárně a nepatřičně, ale u Věry, snad díky jejímu půvabu a bezprostřednosti, to vypadalo dokonce roztomile.

Odložil jsem květiny do jedné z připravených váz a raději šel té blondýně pomoci s výběrem. Jozífek zatím nalil profesoru Černému portské, viděl jsem, jak mu představuje Filipa a Otakara a jak se pak spolu nenápadně přesunují nahoru. Obával jsem se, co zase má pan profesor za jobovky, a byl jsem jako na jehlách. Netrvalo dlouho, na schodech se objevil Jozífek a zamával na mě.

„Přines prosím nahoru misku toho soté a přijď za námi. Musíme něco vyřešit." Tvářil se sice dost vesele, ale ve mně zatrnulo. Nabral jsem jídlo, přidal pečivo a trochu salátu a na podnose to všechno odnesl nahoru.

Ti dva seděli u stolku až vzadu v zimní zahradě, před sebou lahev armaňaku a horlivě diskutovali. Položil jsem jídlo před pana profesora, popřál dobrou chuť a chtěl odejít, ale profesor Černý mě zadržel:

„Můžete prosím, Karle, zůstat s námi? Mám pro doktora Vondru návrh, který se ovšem také týká vás."

Tak, a je to tady, pošle Jozífka na dva roky do Ameriky, ten to samozřejmě přijme a já je budu muset zabít oba dva, prolétlo mi hlavou a jako omámený jsem rezignovaně sklesl do volného křesla. Bylo na mně asi vidět, co si myslím, protože se oba dva začali smát.

„Ničeho se nebojte, tentokrát jsem si jist, že se mnou budete plně souhlasit, námitky by mohl mít spíše Josef," uklidňoval mne profesor a pokračoval:

„Mluvil jsem v poslední době několikrát s kolegou Heuerem, který vede výzkum v CERNU, velice si doktora Vondru chválí a přemlouval mě, ať mu ho tam nechám nastálo."

„Ale to je přece podraz, to…," vyletěl jsem jako čert z krabičky.

„Počkejte, nechte mne domluvit. Josefe, nalijte mu prosím skleničku a vy poslouchejte," spěchal mě profesor Černý uklidnit. Jozífek nám všem třem znovu nalil a vzal mě kolem ramen:

„Uklidni se, maličký, a poslouchej dál!"

„Tak tedy: byla by tu pro Josefa možnost pracovat v mezinárodním prestižním kolektivu, zkoumat nové a navýsost zajímavé věci, ale jeho možnost postupu a dalšího vzdělávání by byla velice omezena cíli tohoto zařízení, kterým by se musel přizpůsobovat.

Já mu naopak navrhl, aby ve Švýcarsku s posledním červencem skončil, vybral si dovolenou a v příštím akademickém roce už nastoupil u mě jako odborný asistent. Za pár let se habilituje, docentura bude volná, sám si může určovat směr svých výzkumů a s CERNEM stejně bude v kontaktu. S doktorem Heuerem je to domluvené, sice se bránil, ale nakonec moje důvody uznal a vše nyní záleží jen na doktoru Vondrovi. Tak co říkáte teď, Karle?" skončil, podíval se na mě přes brýle s výrazem, který bych u kohokoliv jiného než u vysokoškolského profesora a člena akademie věd nazval rošťáckým, a pustil se do jídla.

Už během jeho řeči mi značně otrnulo, z Jozífkova výrazu mi bylo jasné, pro co se rozhodne, a proto jsem dokázal odpovědět klidně a důstojně:

„Jsem vaším návrhem přímo nadšen, ovšem nemůžu a nechci Josefa nijak ovlivňovat. On dobře ví, že každé jeho rozhodnutí budu respektovat." Tvářil jsem se při tom patřičně dospěle a odpovědně, ovšem ti dva mi to stejně nevěřili. První se ozval profesor Černý:

„Nezlobte se na mě, Karle, ale pochybuji, že byste se vyjadřovat stejně, kdybyste už nepoznal, jak se Josef rozhodl. Ostatně já už se mu ani nedivím. Věra mi o vás dvou toho už hodně napovídala, teď právě zjišťuji, jak báječně vaříte, a kolega Veverka, váš řídící na gymnasiu mne také informoval. Myslím, že spokojenost bude na všech stranách. Mimochodem, slyšel jsem, že po prázdninách budeme mít stejnou alma mater, je to tak?"

„Budu se snažit, ale čekají mě ještě přijímací zkoušky," odpověděl jsem na otázku a potom se obrátil na Jozífka:

„Ale já opravdu pořád ještě nevím, jak ses rozhodl!"

Jozífek se na mě nevěřícně podíval, potom si ale všiml, jak mi cukají koutky úst, a podle toho taky odpověděl:

„Inu, zřejmě zůstanu v tom Švýcarsku, je tam hezky, ty už sis na to zvykl…," nestihl dopovědět, protože jsem po něm skočil a začal do něho mlátit.

Pan profesor mezitím dojedl, teď vstal a se slovy:

„Jdu si přidat, nechci být volán za svědka k soudu, až to mezi vámi skončí!" a důstojně odešel, při tom se mu ale podezřele třásla ramena.

Jozífek v pohodě odolal mému útoku, srovnal si mě na klín a nalil další panáky.

„Musíme si teď naplánovat, jak to všechno v létě provedeme. Nechci už bez tebe být ani chvíli!" A na to jsme si připili.