• drsoul
Stylromantika
Datum publikace25. 2. 2013
Počet zobrazení4502×
Hodnocení4.68
Počet komentářů2

4

Zůstal jsem jako opařený. Prudce jsem se posadil:

„Takže o mě nestojíš? To jsi lhal, když jsi před chvílí říkal, že" začal jsem vyšilovat.

„Pokus se chvíli mlčet a nech si to vysvětlit!" zacpal mi Jozífek jednou rukou pusu a druhou si mě k sobě přitáhl.

„Podívej, já jsem tu proto, abych pracoval, ta práce je nesmírně zajímavá, ale taky velice náročná. Často jsem v laboratoři i dvanáct hodin, je jedno, zdali ve dne nebo v noci. Když jsem tu sám, tak na tom nezáleží. Jídlo si koupím tady v bistru, to má otevřeno pořád, právě kvůli nám, kteří nemáme žádnou určenou pracovní dobu, vyspím se tehdy, kdy na to mám čas, a myslet můžu jen na práci. A bude to ještě náročnější, vypadá to, že budeme úspěšní, a právě náš tým je výsledku už nejblíže.

A když tu budeš ty, budu sice mít o sebe postaráno, nebude se mi stýskat a budeme se milovat, ale já budu nervózní: když budu s tebou, tak budu myslet na to, co se děje v laboratoři, když budu muset zůstat déle v práci, budu si vyčítat, že na mě čekáš a že tě zanedbávám. Už takhle mám výčitky, že jsem tě nechal samotného, ale sám jsi mi řekl, že tahle stáž má přednost. Tak to prosím respektuj. Těžko se mi to říká, ale prosím, prosím věř mi, že by to nebylo dobré ani pro jednoho z nás."

Domluvil a pustil mě z objetí. Nevěděl jsem, co mám dělat. Můj zdánlivě skvělý plán se najednou zhroutil. Rozumem jsem jeho argumenty chápal a souhlasil s nimi, ale moje city se bránily, tolik jsem se těšil na to společné léto. Pak jsem si vzpomněl na tu scénu u profesora Černého a moje statečné řeči a rezignoval jsem.

„Dobře, můj milý, jak chceš. Máš samozřejmě pravdu a já jsem hlupák. Ale omlouvá mě, že já opravdu už nežiju pro nic jiného než pro tebe. Budu se muset vzpamatovat. Proč mají vždycky všichni kolem mě pravdu a já se vždycky mýlím?"

To už jsem nevydržel, celý jsem se roztřásl: „Promiň, promiň, nechci ti ztěžovat život, já, já jsem…," vzlykal jsem v Jozífkově náruči.

„Ty jsi moje láska, věř mi, že to tak bude nejlepší. A teď spi, maličký, uvidíš, ráno je moudřejší večera," chlácholil mě.

„Ano, musíme spát, máš za chvíli vstávat," nechal jsem se obejmout a pokoušel se uklidnit a usnout. Ale nešlo to. Cítil jsem, že ani Jozífek nespí, ale on přece jen za chvíli trochu uvolnil svoje sevření a začal zhluboka oddychovat, usnul.

Já spát nemohl. Najednou jsem měl před sebou prázdno. Co si počnu s tím časem, který jsem chtěl strávit s mým milovaným? A potom, jeho důvody jsou sice racionální, pochopitelné, ale přece jen Proč pro něj není nejdůležitější to, že bychom mohli být spolu? Že by mu to odloučení ukázalo, že se beze mne obejde? Už mě nemá tolik rád? Nebo mě už nemiluje vůbec a jde mu jen o sex? To snad vždyť vím, že on lhát neumí

Tohle všechno se mi jedno přes druhé honilo hlavou a nemohl jsem usnout. Potichu jsem se vyvinul z Jozífkova objetí a odplížil se do toho jejich obývacího pokoje, vyšel na balkon a tam pěkně vymrznul. Tahle metoda se mi vždycky osvědčila. Když jsem se vrátil do postele, studený jako rampouch, spolu s tím, jak jsem se zahřál, jsem konečně i usnul.

Probudil jsem se sám. Jozífek už byl pryč. Na nočním stolku byl vzkaz, ve kterém mi psal, že se vrátí brzy, na snídani ať si zajdu do bistra ve vedlejší budově, a že všechno ještě jednou v klidu probereme. Umyl jsem se, vyčistil si zuby a oholil se, ušklíbl se svým opuchlým očím v zrcadle a vydal se na snídani. To bistro bylo takové strohé, neútulné, ale croissanty a bílou kávu měli dobré. Začínal jsem mít jasno v tom, co udělám. Ještě při snídani jsem se pokusil přebukovat zpáteční let na dnešek, ale nešlo to, nepoletím přece ze Ženevy do Prahy přes Paříž. Objednal jsem si tedy nocleh v Royal Manotel a vrátil se do Jozífkova bytu. Sbalil jsem si věci, posadil se ke stolu a začal psát Jozífkovi dopis:

„Můj milý.

Ve všem, co jsi říkal, máš pravdu. Jsi rozumnější než já a já tvoje důvody uznávám a respektuji. Právě proto tě nechám na pokoji a odjedu. Budu čekat, až budeš mít čas a chuť na toho bláznivého zrzavého kluka, který tě miluje a bude milovat pořád a kterému nevadí, že je u tebe až na druhém místě. Tvoje práce si to první místo zaslouží.

Vedle máš klíčky od toho malého černého autíčka dole – je naše, ale protože já ho nepotřebuji, budeš ho teď mít k dispozici. Je to dárek od nás všech k Tvému svátku, užívej si ho a jezdi prosím opatrně. V přihrádce je firemní karta na tankování.

Miluji tě

Karel"

Trochu jsem v tom dopise lhal. Ve skutečnosti jsem se zlobil, nebo vlastně ne zlobil, bylo mi to líto, moc líto. Hlava to chápala, ale srdce, to nedokázalo pořád porozumět. Znovu mi vyhrkly slzy, nadával jsem si, nejsem přece taková baba a tohle není konec světa, ale nedokázal jsem se přemoci. Z toho rozpoložení mě vytrhl telefon. Zástupce firmy vezl to auto a Martin jel svým vozem za ním, aby ho vzal zpět. Navedl jsem je k domu, otevřel vchod i dveře bytu. Objali jsme se jako vždycky a on si samozřejmě všiml, že se se mnou něco děje.

„Vysvětlím ti to cestou, pojedu s vámi, vysadíte mne u Royalu."

Martin jen zavrtěl hlavou: "Už zase nějaké ty tvoje nálady? Já toho Josefa lituju!"

„To jsi celý ty, jeho lituješ a mě ne, já prostě nikdy nemám pravdu, je to tak," už celkem klidně jsem mu odpověděl, položil klíče a doklady od auta vedle mého dopisu, pohladil polštář, na kterém v noci spočívala Jozífkova hlava, a odešel. V autě jsme si sedli dozadu a já Martinovi všechno vyprávěl.

„Nevím, Karle, jestli děláš dobře, proč jsi tam nezůstal a znovu jste si to všechno nevyříkali?"

„Protože bych ještě nedokázal uvažovat a hlavně chovat se klidně," pokoušel jsem se mu svoje jednání vysvětlit. „Zase bych hysterčil, bulil nebo ječel. A Jozífek potřebuje klid. Napsal jsem, že počkám a to udělám, i kdybych měl čekat celé roky, počkám."

„No, nevím, být tebou, tak si to ještě rozmyslím. Jsme před hotelem. Musím ještě do firmy, máme tam práci. A jak večer? Ta společná večeře s Josefem asi padá, co?" zatvářil se smutně.

„To záleží jen na něm. Buď se ozve, nebo ne."

„No, já na jeho místě bych tě asi nechal trochu vychladnout. Trucuješ jako malý kluk," káral mě Martin.

„Ale to mi nerozumíš, strejdo, to není žádná schválnost, já prostě ctím Jozífkovo rozhodnutí. Rozhodně to tak pochopí, a když na mne bude mít čas a náladu, zavolá a přijde," snažil jsem se ho přesvědčit. „Já si teď půjdu lehnout, v noci jsem toho moc nenaspal. Když se Jozífek neozve, odpoledne ti zavolám."

„Dobře, nejdéle v pět odpoledne bychom už ve firmě měli skončit. Dáme si tady v hale čaj a domluvíme se." Poplácal mě po ramenou, znovu zavrtěl hlavou a byl pryč.

 

5

Na recepci jsem ještě změnil pokoj na dvoulůžkový, napadlo mě, že kdyby se Jozífek přece jen ozval, pozvu ho do Royalu, bude lepší, když přespíme v hotelu a nebudeme zbytečně znovu dráždit jeho spolubydlícího. Moc jsem ale nevěřil, že by to dopadlo. Přece jen jsem nebyl tak naplno přesvědčený, zdali moje reakce Jozífka nerozzlobí a vezme-li to tak, jak jsem to myslel. A nakonec jsem si ani já sám nebyl jistý, jestli můj útěk nebyl opravdu spíše z trucu, než proto, že bych až tak dbal na Jozífkova přání. Přesto jsem ho ale nahlásil jako případného spolunocležníka, který se možná objeví, objednal si buzení na šestnáctou hodinu a vyjel do třetího patra. Na pokoji jsem se svlékl, osprchoval, vypnul mobil, položil se do postele a skoro hned usnul. Je to u mě normální reakce, vždycky když prožiju nějaký šok, musím se z toho vyspat.

Probudil jsem se ale sám, ještě zdaleka nebyly čtyři odpoledne. Tu chvíli na pomezí spánku a bdění se mi zdálo, že jsem zase celý svázaný obvyklým Jozífkovým objetím a chtěl jsem honem zase usnout, ale jak jsem pomalu přicházel k sobě, zjišťoval jsem, že to není sen, že je to skutečnost. Když mi to konečně došlo úplně, překvapením jsem se prudce posadil. Následovalo obvyklé zabručení a Jozífek si mě, aniž by se probudil, snažil stáhnout k sobě zpátky. Vydechl jsem úlevou a podvolil se jeho něžnému násilí. Stulil jsem se mezi jeho paže a přitiskl se k tomu horkému tělu.

To, že se asi můj milý přihlásil dole na recepci, tam mu dali kartu a tou se dostal do pokoje, a protože byl také nevyspalý, vlezl si ke mně a usnul, to jsem chápal. Ale hlavou mi vrtalo, jak se vůbec dozvěděl, kde mne má hledat. Zmocnilo se mne černé podezření na zradu blízkého příbuzného. Martin, s jeho vrozeným odporem k mým hysterickým záchvatům, mu určitě zavolal, kde jsem, aby se vyhnul mému fňukání. Anebo má můj milý strýček více rozumu než já. Každopádně vyřešil situaci za mě.

O tom všem jsem přemýšlel a užíval si Jozífkova objetí, po kterém se tolik stýskalo. Po chvíli jsem se ale pomalu a opatrně otočil, vyklouzl z pout Jozífkových paží a klekl si na postel vedle něho. Díval jsem se na něj a teprve až teď si všiml známek únavy na té milované tváři. Temné kruhy pod očima, lehounké vrásky kolem očí a na čele, prohloubené rýhy od nosu k ústům. Je to tu pro něj jistě těžké a já ho ještě k tomu trápím, pomyslel jsem si. Opatrně jsem prsty objížděl kontury jeho obličeje, toužil jsem vymazat ty stopy únavy. Sklonil jsem se k němu a lehounce ho políbil. Cítil jsem úplný příval lásky a něhy, přitulil jsem se k Jozífkovi, položil si hlavu na jeho rameno a pevně ho objal. Tím jsem ho ovšem probudil. Zavrtěl se, chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde to vůbec je, potom se ke mně obrátil, opřel se o loket a zatvářil přísně:

„Tak teď mě vysvětli, ty malý trapiči, co to všechno zase má znamenat!"

„Nezlob se na mě, Jozífku, jsem hlupák, ale víš, mě to připadalo, že mě už nechceš, že se beze mě obejdeš, a tak jsem ti nechtěl překážet," šeptal jsem a snažil se tvářit co nejlítostivěji. „Ale už vím, že máš pravdu."

„Tak tohle ještě probereme a utéct tě už nenechám, to si piš!" zatahal mě za vlasy. „Ale teď mám hlad, musíme něco sníst, abych měl sílu ti pořádně naplácat, abys dostal rozum. Copak nevíš, že tě mám rád? Nejraději na světě…," trochu zaváhal a já jeho větu dokončil:

„Hned po tvé práci, že je to tak?"

„Není, to je jinak, já ti to vysvětlím, to je…," začal se mračit.

„Dobře, ale necháme to vysvětlování až při čaji, ano? Já už mám taky hlad. Prosím!" podpořil jsem svoji prosbu štěněčím pohledem a polibkem jsem mu zacpal ústa.

„Dobře, ale budeš mě poslouchat a neskákat mi do řeči!" kladl si přísným tónem podmínky, ale v očích mu už zase svítily lišácké plamínky.

Dodržet jeho požadavek nebyl pro mě problém. Báječný bílý čaj Da Bai spolu se zapečenými sýrovými tousty mě dokázaly dokonale zaměstnat. Svedly by ukonejšit i zuřivého tygra, natož mého Jozífka, jeho výklad tedy nebyl zdaleka tak přísný, jak původně zamýšlel. Snažil se mi vysvětlit rozdíl mezi svým vztahem k práci a ke mně. Ale já přes to, že jsem se tvářil pozorně, vnímal jsem spíše jen hladivý tón jeho sametového barytonu, pozoroval jeho ústa a těšil se, až je budu moci zase líbat. Všechno, co mi povídal, jsem vlastně dávno věděl, rozumem jsem to chápal, ale přece jenom – já nemám to, co on: Jozífek má svoji práci, kterou miluje, já mám jen jeho. Snad se s tím časem vyrovnám a naučím se ho svojí láskou už neobtěžovat.

Tak jsem mu také odpověděl, když svoje vysvětlování skončil: „Začnu studovat obor, který mě zajímá, třeba nakonec na tom budu stejně jako ty. I když o tom silně pochybuji. Nikdy nebudu takový seriózní vědátor jako ty. Jen počkej, skončíš jako pěkný suchar!"

„Vedle tebe skončím spíše jako pacient na psychiatrii, už toho necháme, ano?" povzdechl si Jozífek. „Raději mi řekni, co teď podnikneme?"

„Co kdybychom se projeli? Já v tom autě ještě nejel a ty si ho můžeš otestovat," navrhl jsem a dodal:

„Abys to stihnul ještě před tím, než ti na té psychiatrii odeberou řidičák, ne?"

„No vidíš – auto. Já to úplně zapomněl. Je to krásný a mám hroznou radost, ale to si přece nemůžu dovolit, vždyť muselo stát alespoň mega, ne? Stejně tady jezdím na kole a"

„Koupil jsem ho z našeho společného účtu. A tam je peněz dost, copak to nevíš? A je stejně vedeno jako firemní vůz a tankovat budeš na firemní kartu, tak co? Chtěl jsem ti udělat radost a tobě se to nakonec nebude líbit!" začal jsem zvyšovat hlas.

„Klid, můj maličký, jenom klid!" rozhlédl se Jozífek úzkostlivě po místnosti. „To víš, že mám radost, a velkou, ale já nejsem zvyklý tolik utrácet, víš? Já tu kartu k našemu účtu ještě ani nepoužil."

„Tak ji prosím tě použij třeba teď a zaplať s ní. Uvidíš, až vytáhneš zlatou MasterCard, jak hned stoupneš v ceně," zasmál jsem se. „A na nejbližším bankomatu si vyjeď zůstatek, podle mě by tam mělo být více než tři mega – a ty bys šetřil!"

„Kolik?!!!" skoro zaječel Jozífek.

„Klid, můj veliký, jenom klid!" vrátil jsem mu to. „To je jen běžný účet, ještě máme spořící, a tam je podstatně víc. Kolik, to ti raději ani teď neřeknu, protože bys zase začal křičet."

„Ale to to jsou přece tvoje peníze, ne moje, to…," koktal.

„Prosím tě, Jozífku, už toho nech, nebudeme se přece bavit o penězích, zkus si zaplatit tou kartou a jedem."

„O tom si ještě promluvíme!" použil Jozífek svoji oblíbenou frázi, zaplatil a vydali jsme se na projížďku. Bylo docela legrační vidět ho vedle toho metr třicet vysokého sporťáku. Vypadal jako šťastný čáp nad ulovenou černou žabkou. Zdálo se, že se tam nemůže vejít. Uvnitř ale bylo překvapivě dost místa, a když jsem viděl blažený výraz, který se Jozífkovi rozprostřel po tváři, když jsme se rozjeli, věděl jsem, že to s těmi jeho námitkami nebude až tak vážné a že má z dárku opravdu radost.

 

6

Vyjížďku jsme si parádně užili. Jen co jsme se vymotali z centra města, namířil si to Jozífek kolem jezera, potom na dálnici a za chvíli už měl na tachometru sto padesát. Seděl jsem se zaťatými zuby, nechtěl jsem mu kazit radost. Jozífek řídí dobře, ale přece jen při této rychlosti jsem se cítil trochu nesvůj. Při návratu jsme se zastavili v malé kavárně na okraji Ženevy, odkud byl krásný výhled na Mont Blanc, jehož bílý vrchol svítil v zapadajícím slunci. I Jozífkovy oči zářily, celý byl ještě plný adrenalinu z té jízdy. Když jsme vystupovali, zeptal jsem se:

„Tak co? Spokojen?"

Beze slova mě objal a políbil, potom pohladil po tváři. Dva starší manželé, kteří právě vystupovali z auta zaparkovaného kousek od nás, zůstali stát a nevěřícně zírali. Jejich nevraživý pohled nás sledoval, i když vešli do kavárny chvíli po nás a sedli si ke stolku co nejdál od toho našeho. Vypili jsme si kávu, zaplatili, a když jsme odcházeli, ještě ve dveřích jsem se na ně otočil a poslal jim pusu. Pohoršený výraz těch dvou mně ještě zlepšil náladu. Jozífek si samozřejmě ničeho nevšiml, už si sedal do auta a divil se, čemu se směju.

Vysvětlil jsem mu to a skončil slovy: „Asi by si rozuměli s tím tvým spolubydlícím."

„Ještě, že jsi o tom začal. Dnes se mi omlouval. On totiž nikoho nemá, a když nás tak spolu viděl a slyšel, vjela do něj nějaká zlost a lítost, proto na nás tak vystartoval."

„To je chudák, že jo? Ale nadávat umí docela dobře, to se mu musí nechat," komentoval jsem to. „Ale nevím, proč by si měl kompenzovat svoji sexuální frustraci na nás. Už zase jedeš jako šílenec, já se bojím!"

„Se mnou se nemáš čeho bát, maličký!" ušklíbl se Jozífek a při stopadesátikilometrové rychlosti mě začal nemravně osahávat.

„Okamžitě chyť volant oběma rukama a věnuj se řízení, ty maniaku. Nechci zemřít takhle mlád!" zatrhl jsem mu jeho pokusy.

„Ale prosím tě, mohli bychom něco zkusit, prý je to při vysoké rychlosti velice vzrušující!" smál se mému strachu a jeho ruka pořád bloudila po mém těle.

„Ty jsi tady úplně zvlčil, ani náhodou!" Ostatně už jsme stejně vjížděli do města a Jozífek to věděl, jen mne tak zkoušel, oči už mu zase modře svítily a po únavě nebylo v jeho tváři ani stopy.

„Dobrá, vynahradím si to dnes v noci," vyhrožoval.

A tak to i bylo. Původně jsem chtěl večeřet v hotelové restauraci Côté Resto, ale ta je velice nóbl a Jozífkovi se nechtělo jet domů se převlékat, takže jsme si nechali večeři přinést na pokoj spolu s patřičnou zásobou pití, a měli jsme tak více času na milování. A byl to večer a noc, na jakou se potom léta vzpomíná. Bylo už k ránu, leželi jsme vedle sebe malátní a zcela uspokojení, Jozífek si zdříml a já v klidu pozoroval tu milovanou tvář, pod bříšky mých prstů drsnou rašícími vousy, tepnu na krku, pulsující v rytmu srdce, bijícího v jeho hrudi, lesknoucí se potem a pokrytou zlatistým chmýřím. Vzpomínal jsem si, jaké mě potkalo v to červencové ráno minulého roku štěstí, co všechno jsem už s tímhle milovaným člověkem prožil a přemýšlel o tom, co nás ještě čeká. Umiňoval jsem si, že už nikdy nesmím být tak sobecký, byť by to vyplývalo jen a jen z mé nezměrné lásky k mému Jozífkovi. Položil jsem si hlavu do důlku mezi jeho ramenem a klíční kostí, napolo probuzený Jozífek si mě k sobě přitiskl a já, šťastný a klidný, také usnul.

Letadlo mi letělo v devět ráno, naštěstí jsem si večer nezapomněl nastavit na telefonu buzení, tak jsme v pohodě stihnuli ranní hygienu, snídani na pokoji a už v osm jsme byli na letišti, takže jsem měl chvíli čas nakoupit ještě nějaké dárky. To mi také naplnilo čas, který bych byl býval věnoval smutnění nad tím, že svého milovaného zase několik týdnů neuvidím. Svatosvatě však slíbil, že přijede na poslední dubnový víkend a zůstane alespoň tři dny, takže to čekání by nemělo být až tak dlouhé. Oslavíme spolu jeho šestadvacáté narozeniny a třicátého dubna, na čarodějnice, bychom měli být na Františkově chalupě.

„Mám tě moc rád, maličký, a bude se mi stýskat," šeptal mi Jozífek do ucha, když jsme se naposledy objali.

„Mně taky, Jozífku," snažil jsem se nebrečet, ale moc mi to nešlo.

„Neboj, uteče to jako voda," utřel mi slzy a pohladil mě po tváři. Ten něžný dotek milované ruky jsem cítil ještě v letadle. Let naštěstí proběhl v klidu, za hodinu jsme už byli v Praze, a to bylo dobře, protože jsem se najednou cítil unavený a ospalý. Jedním z následků té divoce promilované noci bylo i to, že jsem nemohl ani pořádně sedět. Tenhle víkend byl opravdu velice rušný, pomyslel jsem si v taxíku cestou domů. Těšil jsem se na to, až se osprchuji a vlezu do postele.

Doma byl klid, ticho, slyšel jsem ale z koupelny šumění sprchy. Pomyslel jsem si, že Filípek zase asi flámoval a teprve vstává, tak že ho trochu překvapím. Uložil jsem si tašku do ložnice, rychle se svlékl a se županem přes ruku šel do koupelny.

„Tak jsem zpátky…," zahalasil jsem, otevíraje dveře, ale větu jsem nedokončil. Proti mně stál úplně cizí krásný chlap, vysoký, opálený, tmavé vlasy, černé oči, mající teď ovšem poněkud vylekaný výraz. Jediným jeho oblečením byla osuška, kterou si asi chtěl právě omotat kolem boků, ta mu ale úlekem vypadla z rukou. I já jsem zůstal překvapený stát ve dveřích, chviličku jsem si vychutnával pohled na jeho velice pěkné tělo, pak jsem ale vešel dovnitř a chtěje mu podat spadlou osušku, předklonil jsem se. Polekaně couvl, ovšem těsně za ním stála vana a on do ní zcela nedůstojně zapadl. Přidržel se sice zasouvacího panelu pro sprchování, ale ten mu ujel, a tak teď polo ležel, polo seděl ve vaně.

„Nebojte se mě, prosím, vážně vám nic neudělám!" napřáhl jsem k němu ruce, abych mu pomohl vstát z té poněkud nedůstojné pozice.

„Nebojím se, jenom jsem se lekl." S mojí pomocí se vyhrabal z vany, sehnul se, aby sebral spadlou osušku, a přitom se praštil do čela o hranu umývacího pultu. To už jsem ale opravdu nevydržel a rozesmál jsem se, až mi vyhrkly slzy a musel jsem si sednout na kraj vany.

„Pro pro promiňte, ale to se nedá" pokoušel jsem se vykoktat mezi záchvaty smíchu slova omluvy.

„No, zřejmě to opravdu vypadalo komicky, ale čekal bych více účasti!" zamračil se na mě. „A kdo vy vlastně jste a co tu vůbec děláte?"

„To bych se měl spíše zeptat já vás, nemyslíte?" podařilo se mi zvládnout záchvat smíchu. „Já tu totiž bydlím, a tak by bylo na místě, abyste mi vysvětlil, jak jste se tu objevil vy, ne?"

„Ach tak, promiňte, jsem ještě celý nesvůj, Otakar Polák jméno mé," natáhl ke mně ruku „ a jsem tu s"

„S mým kamarádem Filipem, to je jasné. Nedivím se vám, Filípek je šikovný kluk. Já jsem Jandák, Karel Jandák." Potřásl jsem nabízenou rukou a znovu jsem se nemohl ubránit smíchu. „Promiňte, ale nemůžu se nesmát, tahle situace je opravdu docela komická, omlouvám se. Vezmu si alespoň župan," pustil jsem jeho ruku.

„Ale to opravdu nemusíte, jednak já hned vypadnu, snad už je Filip vzhůru, a potom si myslím, že je škoda něco tak pěkného zakrývat. Filip o vás vyprávěl, ale skutečnost překonala jeho líčení, jsem rád, že jsem vás poznal," zablýsklo mu v očích. Zcela zjevně se už vzpamatoval.

„Děkuji za poklonu. Myslím, že vzhledem k okolnostem na tohle setkání hned tak nezapomenu. Tak nashledanou." Natáhl jsem se na špičky a dal mu pusu na tvář. Nevím, co mě to popadlo, snad to bylo z vděčnosti za jeho poklonu, snad proto, že jsem byl rád, že si Filip našel takového správného chlapa, bylo to úplně impulsivní.

„Na nashledanou," koktal teď zase pro změnu Otakar a pozpátku vycouval z koupelny. Já se v klidu osprchoval, padnul na postel a okamžitě usnul.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)

Komentáře  

0 #2 StrašněAmater 2013-04-30 18:46
se mi tenhle díl líbil. Myslím, že tohle byl zatím nejlepší díl. úplně ho chápu a práce láska to je těžký kalibr. Bylo mi ho velmi líto a chápu, že prostě si to ctěl důkldaně rozmyslet. Fandím jim oběma a doufám, že i přese všechno spolu zůstanou.
taky by mě zajímal ten nový chlápek chacha. Tolik možnosti avizované trojky že z toho by vycházely mega trojky... Díky za krásné čtení. :D
Citovat
+1 #1 Odp.: Proměny lásky, díl III, kapitoly 4-6katka 2013-02-26 10:08
tak si myslím že nudit se určitě nebude ale i já si přeju aby už byl duben a byli spolu , tak nějak spolu je mám nejraději
Citovat