Doučovací metody – Adámek

Už asi podesátý kontroluju čas na mobilu. Osmnáct minut po pátý. Akademická čtvrthodinka dávno uplynula – a Matěj nejenom že zatím nedorazil, ale dokonce se ani neobtěžuje mi napsat, kde vězí! Sám pro sebe se ušklíbnu a odhodím mobil na postel. Že já jsem se na to doučování nevysral! Jenže… ty prachy navíc se mi hodí, o tom žádná. A pak je tu taky moje máma, která se zná s jeho tátou – a která se přimlouvala, ať si Matese s tou přípravou na přijímačky vezmu do parády. Nedokázal jsem jí říct, že na to nemám náladu. Že nemám náladu trávit minimálně dvě odpoledne tejdně s klukem, kterej je už od prváku známej po celý škole. A to nejenom díky svý poněkud netradiční vizáži, čímž myslím to jeho vrabčí hnízdo, který má většinou zelenej, ale občas modrej nebo fialovej nádech, ale taky je teda Mates profláklej tím, jak má všechno na salámu. No, všechno samozřejmě ne, ale povinnosti, ty teda jo. Chodí sice do vedlejší třídy, takže jsem ho doteď osobně spíš neznal, ale pověsti o něm se donesly i ke mně. Jaký má pořád problémy s neomluvenejma hodinama. S projektama neodevzdanýma včas. S vynechanýma školníma brigádama. Anebo s ujetým vlakem při cestě z exkurze na začátku školního roku, že…

Teď už se školní rok a vlastně celá naše školní docházka pomalu blíží k závěru, ale Mates je pořád stejnej flegmatickej floutek, jak tak koukám. Nebo spíš nekoukám, protože není na koho koukat, když tu zase není. Na první doučování dorazil se zpožděním necelejch deset minut a děsně se omlouval, tak jsem nad tím mávnul rukou. Ale posledně dorazil o půl hodiny pozdějc, a ještě měl tu drzost mi tvrdit, že jsme byli domluvení na půl šestou. To už jsem teda docela pěnil, protože jestli něco fakt nesnáším, tak čekání, a vůbec – všechny možný prostoje. A ten frajer tomu dneska asi hodlá nasadit korunu, protože poté, co jsem mu za to posledně docela vynadal, tak místo aby se z toho poučil, tak si dnes to zpoždění jako hodlá střihnout znovu?! A ještě mu ani nestojím za pitomej vzkaz přes mobil?!

Ne, prostě ne, tohle nemám zapotřebí! Normálně mu zavolám, že s ním končím a že…

Mý úvahy přeruší zvuk zvonku. Nasupeně dojdu do předsíně, bzučákem Matěje pustím do baráku, pak otevřu dveře a s rukama založenýma na hrudníku se opřu o futra.

Beru to nahoru po schodech po dvou. Jsem to jaksi neodhadl, no… Trochu jsem se po škole zakecal se Zbyňou od nás ze třídy a úplně zapomněl, že ještě něco mám. Tohle doučování s Adamem je absolutní utrpení!

Nejradši bych se na to vybodnul, jenže to fakt potřebuju. Já to vím a on to ví taky. Bez něj se na tuhle vejšku nedostanu a já chci, opravdu tam chci, né že ne, jenže to je prostě hrozně dlouhodobej plán. No a kdykoliv se objeví něco, co chci v tu chvíli víc, tak si za tím jednoduše jdu, ať už je to kino, odpoledne ve skejtparku, anebo klidně i takový nenápadný šlofíček…

Adam chce, abych se učil i v týdnu, že to prej jinak nedám. Hlavně ty slovíčka k anglině, kvůli těm posledně dost vrčel, že jsem se na ně ani nekoukl, přitom koukl, fakt. Přinutil jsem se k tomu ten den před doučkem kolem šestý sednout.

Tak si tak sedím, koukám na to asi půl minuty a říkám si 'hmmm, tohle tady se mi nějak nezdá, jsem myslel, že to znamená něco jinýho' – a tak si beru k ruce noťas a píšu to do překladače. No a když už jsem byl v tom prohlížeči, tak jsem rovnou zabloudil ještě na Insta… Zbyněk se tam v storýčku rozplýval nad excelentním švédským serošem. No co, kouknu ještě aspoň rychle na trailer… A najednou byla půlnoc, rozkoukal jsem novej seriál, vyhledal si tolik informací o Švédsku, že by se za to nemusel stydět ani zeměpisář, a právě si objednával úplně epesní klobouk, jako nosil týpek v tom seriálu… No stihl jsem toho dost. Jen k těm slovíčkům jsem se trošilinku nedostal.

A dneska jdu zas pozdě, to bude řečí. Jsem už minule myslel, že mě snad vyrazí, jak soptil, že prej na mě nemá nervy. Jako já se v rámci tý hoďky doučování fakt snažil, ale těžko vytáhnu vědomosti, který tam jednoduše nejsou. Kdyby mi nedával žádný domácí úkoly, tak bych byl úplně vzornej, tak co pořád remcá…

Konečně jsem nahoře a nasazuju úplně nevinnej úsměv: „Tak tentokrát jsem to na tu půl šestou zvládl, ne?“

Nevěřícně na něj zamrkám. On si ze mě ještě dělá prdel?!

„Přijde ti to vtipný? Protože mně teda moc ne!“ ujistím ho.

„Ale no ták,“ nepřestane se usmívat, „nebuď hned zkraje tak nabručenej… A vždyť jsme se přece posledně domlouvali na půl šestou, né? Nebo fakt ne? Že bych ti to jenom chtěl navrhnout, ať to posuneme, ale nedostal se k tomu?“

Protočím na něj oči: „Ty se mi snad zdáš!“ zavrčím.

„Nezdám,“ prohodí zvesela. „Hele, a pustíš mě dovnitř, nebo se dnes to doučko bude konat na chodbě?“

Dojde mi, že pořád stojím mezi dveřma, takže zacouvám do předsíně, počkám si, až projde, a zavřu za ním. „Nejradši bych to doučko ale úplně zrušil!“ upozorním ho.

„No jo furt,“ nic si z mýho vyhrožování nedělá.

„Myslím to vážně,“ ucedím. „Akorát mě zdržuješ. Si myslíš, že tvůj čas je nějak cennější než můj, nebo co?“

„Hele, tak sorry,“ otočí se ke mně. „Já už si na to příště dám pozor. Nebo… nebo to teda aspoň zkusím,“ dodá upřímně.

Zavrtím hlavou, on je prostě marnej. „Tak už běž a nezdržuj,“ popostrčím ho.

Mates se na mě ještě stihne spokojeně zakřenit, než se rozejde k mýmu pokoji – a já se vydám za ním, zatímco si v duchu počítám do desíti. Doufám, že tentokrát má aspoň vyplněný všechny ty cvička, co jsem mu posledně zadal. Jinak docela riskuje, frajer. Pohár mý trpělivosti totiž začíná pomalu, ale jistě přetýkat.

„Tak si to vybal…,“ pronese rezignovaně, i když se pořád mračí.

Ušklíbnu se pro sebe a zašátrám rukou v báglu. No to zas bude keců… Ve cvičení ani čárečka, to by určo řádil… Vytáhnu na stůl učebnici a vytištěný slovíčka – ještě že ty jsem si aspoň vytisknul!

Sjede pohledem těch pár věcí. „A ty cvičení?“ přimhouří na mě oči, až je mi jasný, že mi na to neskočí, ale stejně to zkusím.

Nápadně nakouknu do tašky: „Jéé, já jsem si je zapomněl! Promiň… Je přinesu příště…“

Musím se kousnout do rtu, abych nevyprskl smíchy, když ho vidím, jak v duchu pění. I když, je to tak na hraně. Napůl bych se nejradši smál a napůl se propad někam do Austrálie. Pod tím jeho pohledem raději volím tu druhou variantu. Aspoň naoko určitě. Jó, přesně, ústup bude bezpečnější!

Klopím chvíli oči a čekám, že začne řvát, ale podle všeho se to snaží ještě rozdejchat. Sakra, byl by z něj fakt dobrej učitel…

Nakonec to ale nevydržím já, je to na mě moc zdlouhavý, zašklebím se na něj a ucedím: „No tak se vyřvi, nooo, se ti uleví a můžem se jít konečně učit. Já na to taky nemám celej den.“

Můj pohled ztvrdne. Tichým, naoko klidným hlasem po něm část jeho sdělení zopakuju, abych mu dal šanci se ještě nějak opravit: „Ty na to co…?“

„Jsi slyšel, né? A vážně už přestaň zdržovat!“

Hm, takže tý šance nevyužil. Jeho škoda…

„Už ti někdo řekl, že seš neskutečně drzej?“ měřím si ho zpod přimhouřenejch víček.

„No možná, že už mi to někdo řekl,“ zašklebí se a trhne rameny.

„A už ti někdo řekl, jak moc nesnáším neskutečně drzý lidi?“ dám mu další otázku.

Otočí se ke mně a zahledí se mi do očí, odhaduje, jak moc vážně nebo naopak řečnicky tu otázku myslím. „Nooo… Říkáš mi to asi právě teď…?“ zkusí to a zazubí se na mě.

„Vstaň z tý židle a klekni si k tý posteli,“ oznámím mu jakoby nic a ukážu rukou, kam přesně si má kleknout.

Ten jeho samolibej úsměv se změní v nechápavej úšklebek: „Cože?!“

„Dělej!“ zvýším na něj hlas.

Tak to snad ani nemyslí vážně. Jako vztek jsem věděl, že bude, to mi parádně předved i minule. Čekal jsem i to, že mi jednu flákne, pokud ho k tomu doženu, ale jako tohle?

Můj mozek velí ústup, bych si to ještě mohl fakt šeredně odskákat.

„Hele tak sorry noo, už držím pusu… Zapomeneme na to, jo? Pojď se učit…“

„Já ti dám zapomeneme! Na to ani nemysli, Matěji… Nemám na tebe nervy! Poslední nabídka, padej k tý posteli a klekni si, nebo si sbal ty papíry a vypadni!“

Naprázdno polknu. Jsem to trochu přepísk, co…? Sakra, to je kretén, kdyby nezbyl jako jedinej, kdo byl aspoň trochu ochotnej mě doučovat, tak se mu na to vykašlu.

„Fajn, tak jak chceš, no…,“ s úšklebkem se zvednu, přejdu k tý posteli a kleknu. Uvnitř tak sebevědomej nejsem, ale rozhodně mu nehodlám udělat radost důkazem, že mě znejistěl. „Se teda vyřádi, když ti to dělá tak dobře.“

„Si piš, že dělá. A tobě to udělá dobře taky, protože to očividně potřebuješ jako sůl!“

„Co potřebuju?“ nechápavě se ke mně natočí.

„Uvidíš…,“ usměju se na něj jako kobra na králíčka, když si klekám za něj. „Ruce za záda! A ohni se přes tu postel!“

Zaváhá, je mi jasný, že se mu do toho moc nechce. Ale už mu nedám šanci uhnout. Prostě ho popadnu za zápěstí, překřížím mu je za zády a jednou rukou mu je sevřu jako do kleští, zatímco dlaní druhé ruky mu zatlačím mezi lopatky. „Tak bude to?“

Pod tlakem jeho ruky vyheknu a záda, ač nerad, ohnu. No pěkný…

„Zůstaň,“ zavrčí, pustí mě, pohledem se ujistí, že jsem ho poslechl, a zamíří si to ke skříni.

Jako já nejsem debil, je mi docela jasný, jakou hru na mě hraje. Teď mi jistě předvede divadýlko na zlýho učitele a zlobivýho žáčka, udělá na mě bububu, a pak už se půjdeme konečně učit.

Jo, možná mě párkrát přetáhne za ty kecy od posledně, jestli si jako nechce vzít rovnou ukazovátko, když je takovej pedant, a tím jeho part skončí. Já to vydržím a pak mu na oplátku sehraju druhý jednání o tom, jak jsem se děsně polepšil, budu pro dnešek šoupat nohama a snad už se příště přestane tak vztekat…

Bože, kdyby to aspoň tak neprotahoval! Už se v tý skříni hraboší pěkně dlouho a mě to nebaví. Chvilku moje pusa bojuje s pudem sebezáchovy, ale nakonec se na to vykašlu. „Tak co, dočkám se ještě dneska?“

S hlasitým prásknutím zavřu tu skříň. „Jako vážně máš dojem, že zrovna ty mi máš co vyčítat, že tě od něčeho zdržuju? Ty, na kterýho jsem čekal dnes i posledně půl hodiny, než se uráčíš přijít na doučování, který sis u mě sám vyškemral?!“

Na odpověď mu ale žádnej čas nedám. Stihne se tak maximálně k nějaký nadechnout – a já se mezitím rozpřáhnu a přetáhnu ho přes ten vyšpulenej zadek páskem, kterej jsem si z tý skříně vytáhl.

Matěj překvapeně vyjekne, položí si přes zadek dlaně a užuž se začne narovnávat v zádech, ale znovu mu rukou zatlačím mezi lopatky: „Řekl jsem ti, ať zůstaneš tak, jak seš! A ty ruce dej zpátky za záda, krucinál!“

„Když to fakt bolí, Adame!“ ozve se můj vlastní hlas automaticky. Nevím, kdo ho ovládá, ale já teda rozhodně ne. Jsem asi příliš zaskočenej, protože jinak bych mu nikdy nedovolil, aby byl tak to… ukňouranej?

Jen co ruce vytáhnu zpátky za záda, sevře mi zápěstí levou rukou, a zatímco si ke mně přiklekává, ucedí: „No to je dobře, to totiž má bolet, Matýsku…“

Hned nato dopadne ten řemen znova. Tentokrát už to čekám a jen zabořím obličej do peřiny a snažím se s tou nastalou situací nějak srovnat. Ne, rozhodně už nechci ani o ránu víc, jenže taky nejsem bačkora, abych hned stáhl ocas a začal prosit, ať mě nechá. Proseb, těch se nedočká, to teda ne! Něco přece vydržím, vyprovokoval jsem ho k tomu, tak to musím skousnout, né? Však on se rychle uklidní…

Jenže se k tomu pořád nějak nemá a tohle začíná být brzy fakt hodně nepříjemný.

„No tak, Áďooo, to by už stačilo, ne?“ pokouším se mu vykroutit po asi deseti bolavých úderech, který by mu jako satisfakce měly stačit, mě už po nich zadek rozhodně začíná docela pálit.

„Ne, jak tě tak poslouchám, tak nestačilo,“ prohodím a zápěstí mu stisknu ještě pevnějc, aby se mu nepovedlo z mýho sevření vysmeknout. „Protože já pro tebe nejsem žádnej Áďa, rozumíme si?“ Ale protože ho nechci úplně zničit, pásek odhodím a po jedenáctý ho přes zadek plácnu jenom dlaní.

No, jenom… Zadek už má asi po tom předchozím výprasku trochu rozcitlivělej, takže i po tomhle mým plácnutí sebou začne zase šít.

„Tak jak ti mám říkat? Adame…?“

„Jo,“ plácnu ho znovu, „Adame, protože přesně tak se jmenuju!“

„Tak ale ty mi nebudeš říkat Matýsku,“ smlouvá ten drzoun.

Přestanu ho vyplácet dlaní a jeho tělo sjedu nevěřícným pohledem. „Tys jako doteď nepochopil pravidla, nebo co? Ty mi budeš říkat Adame. Já ti budu říkat, jak uznám za vhodný. Zapamatuješ si to takhle z fleku, nebo ti to mám pomoct dostat do hlavy ověřenějším způsobem?“

Natočím hlavu na bok a přimhouřím na něj oči. Vedu zas další rychlej zápas sám se sebou. Ne, tohle není moc dobrej nápad a sám se za něj možná budu ještě proklínat, ale já mám zatraceně svou hrdost a nějakej nakvašenej šprťák mi nebude říkat, co mám dělat. To by se vidělo!

„To víš, že zapamatuju, Adámku…“

Ten přimhouřenej pohled mu oplatím. Tak Matýsek si chce hrát? Okej…

„Jak chceš. Vybral sis sám,“ upozorním ho, ačkoliv je to asi zbytečný, protože tohle mu musí bejt naprosto zřejmý. Že je to jeho volba.

Natáhnu se pro ten odhozenej pásek – a než se Matěj naděje, hbitě mu s ním svážu zápěstí za zády. Pak si za něj kleknu, obtočím mu ruce kolem pasu – a začnu mu rozepínat kalhoty.

„Ne, Adame, ne, pusť mě!“ snažím se mu tentokrát doopravdy vysmeknout, protože tohle se mi nelíbí. Něco jinýho je nechat si napráskat přes rifle, skousnout zuby a zachovat důstojnost, a něco jinýho tohle!

Se svázanýma rukama jsem ale ve fakt nepříjemný pozici, protože když mě pevně sevře a ty kalhoty ze mě dál souká, nemůžu tomu zabránit ani trochu.

Přejede mi rukou přes zadek v trenkách a já myslím, že se snad hanbou propadnu. Tak tohle mu nedaruju, to teda ne, to si slízne, jen co mě pustí!

„Kreténe…,“ zašeptám polohlasně, protože můj mozek právě rezignoval.

„Hm, tak to první oslovení bylo hezký,“ zamručím pochvalně, zatímco mu dlaněma dál hladivě přejíždím po zadku chráněným teď už jenom jednou jedinou vrstvou látky. „Ale toho kreténa si teda vyprošuju,“ dodám – a aby si uvědomil, že to myslím vážně, znovu ho dlaní plácnu přes pravou půlku. Pořádně. A hned vzápětí přes levou. A znovu.

Matěj po každý tý ráně nadskočí, ale jinak se mnou nijak nekomunikuje. Což se mi nelíbí – vlastně ty jeho drzý poznámky poslouchám rád. Nebo to jeho ublížený kňourání.

„Takže,“ vybídnu ho, „chceš mi teď něco říct? Třeba mě o něco… poprosit? Nebo mi něco slíbit…?“ tahám z něj. A vlastně mu tím dávám možnost určit směr mýho dalšího jednání. Můžeme se vrátit zpátky k učení, i když jsme s ním ve svý podstatě ještě ani nezačali… Anebo můžeme pokračovat v tom, co jsme naopak tak hezky začali.

Nejdřív se nadechnu a už mu chci něco odseknout, ale nakonec se zarazím a dám si chvilku na rozmyšlenou. Prosit ho nebudu, to je jasný, ale tak možná by nebylo od věci trochu couvnout. Z týhle situace se zjevně jen tak nedostanu, pokud mě sám nepustí, a i když bych ho právě teď sjel fakt hodně rád, tak sebe mám přece jen o něco radši. Zkusím to teda nějak obejít…

„Adame, no tak, měj rozum, takhle bychom se toho moc nenaučili… A já to doučko potřebuju, ty to víš… Proto jsem se nechal, ale už to stačilo, jo?“

„Okej, to beru jako příslib, že se teď už fakt chceš učit. Ale! Jestli se nebudeš soustředit, nebo jestli mě budeš provokovat, tak se vrátíme k týhle formě výuky… Rozumíme si?“ řekne a dál mi krouží dlaněma po zadku.

„Fajn,“ odseknu, jenom hlavně aby mě už pustil.

Ty jeho hladivý doteky mi nejsou vůbec příjemný, a tak se pořád vrtím. Tohle je pro mě mnohem horší než ten vejprask, je to prostě šíleně ponižující.

„Jenom už dej ty ruce konečně do prdele, jo?“ zavrčím na něj.

Neubráním se, abych se tiše neuchechtnul. „Jako vážně? Vážně mám přesunout svý ruce… ehm, nebo teda pro začátek prsty… zrovna tam?“

A zatímco se bavím jeho totálně zrudlou tváří, hladit ho teda přestanu.

Kousnu se do rtu, abych vydržel mlčet, zatímco mi uvolňuje ruce. No paráda, konečně. Úlevně si oddechnu a protáhnu ztuhlý paže. Nechá mě se upravit, zatímco sám přejde ke stolu a zasedne za něj.

Stoupnu si, otočím se a do tváří mi zas stoupá vztek a stud, když ho vidím, jak se tam rozvaluje v otočném křesle a posměšně poklepává na dřevěnou židli vedle sebe.

Zašklebím se, tak takovou radost ti teda neudělám… A schválně dosednu na židli docela zprudka. Vzápětí toho machrování v duchu zalituju, protože i když mě zadek sám o sobě už skoro nebolí, tohle fakt příjemný nebylo.

Jsem pořád celej červenej a cítím, že potřebuju zas získat pevnou půdu pod nohama, a tak aspoň tiše ucedím: „Jsi nějakej moc chytlavej na slovíčka, Adámku…“

Znovu ho sjedu zkoumavým, přemýšlivým pohledem. On si snad chce opravdu hrát! Jinak by přece tak neprovokoval!

No tak dobře, ať je po jeho! Ostatně, mám na něj dneska vyhrazenej podvečer, tak mu ho teda věnuju. Jestli se chce učit, nebo dělat něco jinýho, to si mohl zvolit sám… A zvolil si.

Nic mu na tu jeho provokaci neodpovím, jenom naoko odevzdaně zavrtím hlavou a začnu se protahovat v zádech. Tím ho zmatu, asi si myslí, že jsem to s ním vzdal – ale je to právě naopak. Když po mně přestane koukat a zavrtá se očima do těch vytištěnejch papírů, co si před chvílí položil na stůl, vymrštím se na nohy, rychle se skloním, abych si podal ze země ten odloženej pásek, a než se Mates stihne vzpamatovat, dalším rychlým pohybem mu složím ruce za záda a páskem mu je připevním k tý židli.

Zůstanu stát za ním, dlaně mu položím na ramena a nakloním se k jeho uchu, abych se ho mohl potichu zeptat: „Jak jsi mi to řekl, Matýsku?“

A teď jsem fakt zvědavej. Jestli to drze zopakuje – nebo to zkusí nějak uhrát.

No to né, tohleto snad vůbec nikdy neskončí! Ne, on to prostě nemůže jenom tak přejít! Nemůže mi nechat ani to malý vítězství! Začíná mě s tím, jak chce mít navrch a očividně se mu to daří, nehorázně vytáčet. Zavzpírám se, ale byl setsakra rychlej, jak to jen dělá? Ne, nesmím před ním už ztratit ani chvilku pozornosti.

„Ty kreténe, okamžitě mě pusť, už mě to nebaví, sakra!“ jeho otázku úplně ignoruju, kopu kolem sebe, ale on se prozíravě drží v bezpečný vzdálenosti.

„To si moc nepomáháš,“ sleduju pobaveně jeho počínání. „Naopak bych spíš řekl, že si to dost zhoršuješ… Ještě jednou mě nazveš kreténem a nepřej si vidět, co bude následovat!“

Pak mu pevně stisknu ramena, na kterejch mám ještě pořád položený dlaně. „Přestaň vyšilovat, nebo ti svážu i nohy, to zaprvý. A zadruhý – dávám ti ještě jednu možnost mi říct to, co mi říct chceš, ale nějak rozumně…“

Vím, že jsem měl radši mlčet, opravdu to vím, ale v tuhle chvíli myslím jen na to, že bych mu tím udělal nehoráznou radost. Kompromisy, ty já přijímám docela ochotně, ale sklopit uši, to ne, přes to nejede vlak. Vykašlu se mu na to.

Kopat nakonec přestanu, stejně je to úplně k ničemu, a zasyčím: „Tobě už neřeknu nic…“

„No, to je náhodou pořád ta lepší varianta,“ pousměju se. „Ale pokud nechceš, aby tenhle podvečer, za kterej mi mimochodem platíš, přišel úplně vniveč, tak něco bys mi říct mohl. Třeba anglicky, ať zjistím, jestli ses doma fakt připravoval, jak jsi tvrdil.“

A s tím si sednu zpátky na svou židli, vezmu si ty vytištěný papíry, očima rychle prolítnu ty slovíčka – a několik z nich použiju v anglický otázce. Dám si schválně záležet na výslovnosti, protože minule měl Mates nějaký poznámky, že mi kvůli mýmu přehnanýmu britskýmu přízvuku prej nerozumí, drzoun jeden – a pak se na něj vyčkávavě zadívám.

Ne, se svázanýma rukama se s ním bavit nebudu. Vůbec se s ním už bavit nebudu, když vidím to, jak se tváří vítězoslavně! Jako by snad nade mnou vyhrál. Tohle mu teda nedaruju… tenhle pocit. A fyzicky na něj nemám, to je mi jasný. Jsme skoro stejně vysocí, ale mojí zbraní jsou slova, a ne pěsti…

Jenže mám ještě něco, co on neví…

Jo, ze začátku, jak jsem byl přes tu postel, to jsem se krotil, měl jsem fakt strach, aby si na mně neléčil nějaký mindráky, ale když jsem to vzdal, tak mě pustil… Jsem si docela jistej, že kdybych se snížil k prosbě, udělá to okamžitě znovu…

Tak fajn, chlapečku, tak se teda předveď.

„Fuck you, Adámku!“ ušklíbnu se na něj – a tím si to podepíšu.

Ten jeho úšklebek mu oplatím. „No, Mates. Fuck you.“

Sám pro sebe vrtím hlavou nad jeho nekonečnou drzostí a taky odvahou, zatímco se zvedám ze židle a znovu pomalu mířím ke svý skříni. Cítím na sobě jeho zvědavej pohled. „Znám spoustu doučovacích metod, abys věděl,“ pronáším dostatečně nahlas, zatímco se v tý skříni chvíli přehrabuju. „Některá na tebe zabere určitě. Teď ji jenom musíme najít…“

Pak skříň zavřu, otočím se k němu čelem a s vyzývavým úsměškem se vydám k němu. Jeho pohled sklouzne z mejch očí ke dvěma kravatám, který držím v ruce.

„Tshe, prej doučovacích metod… No zatím jsi tomu doučování teda moc nedal, jsi chtěl mluvit v angličtině, a když mluvím, tak se ti to nelíbí. Ty nějak nevíš, co chceš…,“ provokuju, zatímco mi v klidu převazuje vzadu ruce.

Správně odhadl, že teď už bych se nenechal jen tak svázat znovu, a tak mi nejprve sváže lokty za tělem k sobě, než uvolní zápěstí od židle. Pořádně to utáhne, takže vyheknu a docela to zabolí, jak se mi v téhle pozici napínají všechny možný svaly. Vytáhne mě za ty ruce tahem do stoje, což už si teda docela zaskučím, a poměrně rychle mě opře o vedle stojící skříň, aby si mě vahou svého těla lehce přidržel a spojil mi druhou kravatou opět zápěstí k sobě.

„Zatím jsem tomu moc nedal?“ zopakuju po něm ledově. „Tak pokud já jsem tomu nedal moc, tak tys tomu nedal nic!“ upozorním ho.

Pak mu chladně přikážu: „Rozkroč nohy!“ A jelikož se k tomu moc nemá, kopnutím do kotníků mu nohy od sebe oddálím. „Matýsku, ve svým vlastním zájmu mě začni poslouchat. Bude tě to míň bolet. I když začínám mít dojem, že máš radši, když to bolí spíš víc…,“ pronáším polohlasně za jeho zádama, zatímco ho dál tisknu přední částí těla k tý skříni.

„Radši… Úplně nejradši bych teď byl, kdyby něco hodně bolelo tebe,“ ucedím.

Ne, ještě nejsem ve fázi, kdy bych to vzdal, už jsem si jednou vybral, že mám radši svou hrdost, tak ať si teď klidně řádí. Však má na to podle hodin už jen pět minut, než nám to ‚doučování‘ skončí, a pak rychle přeladím na jinou strunu výmluv.

„Tak jestli máš fakt nějaký takový vnitřní touhy, tak na ně okamžitě zapomeň. Ostatně, dneska tu nejsme kvůli mně, ale kvůli tobě, že?“

A s těma slovama mu znovu začnu přejíždět dlaní po zadku, když se mu to dle jeho slov a vyvádění tak líbilo… A po chviličce mu zajedu rukou i mezi nohy.

Sám pro sebe se pousměju. „Hmmm, no je vidět, že jsem se nespletl, co?“ okomentuju to.

„Trhni si…,“ zčervenám a nejradši bych si teď někam zalezl.

Dobře, no, něco z toho se mi možná trochu líbí. Rozhodně se mi líbilo, jak po mně chtěl, abych se rozkročil, a když jsem to neudělal, tak mě k tomu přinutil…

Ta jeho ruka, která se mi majetnicky uhnízdila v rozkroku, se mi už líbí o něco míň. Né proto, že by snad na tý ruce bylo něco špatně, nebo na jejím majiteli, když se nad tím tak zamyslím… No to je jedno, ale nelíbí se mi, že se mu mý tělo tak snadno nabízí. Je to pěknej zrádce!

„Aspoň se v tom tak očividně nevyžívám jako někdo… Každopádně jak jsi sám podotknul, za tenhle čas ti platím, sám si vyvoď, co to o tobě asi tak vypovídá… A ten čas ti pomalu končí, tak si vychutnej poslední minutu a koukej mě pustit!“

„A to mělo bejt jako co? To mě napomínáš? Nebo to byl dokonce pokus o příkaz?“ pronáším pobaveně, zatímco ho dlaní dál mačkám v rozkroku. „Mates, přišel jsi sem o půl hodiny pozdějc. Takže si tu taky o půl hodiny dýl pobudeš. Počítej s tím. A pak, o mně to nevypovídá vůbec nic. Nechávám si zaplatit za čas strávenej s tebou, to jo. Ale ty rozhoduješ o tom, jak ten čas budeme trávit. A tím svým Adámkem nebo tím fuckováním jsi mi dal vědět úplně jasně, že o žádný anglický doučování ti dneska jaksi vůbec nejde… Ale abys neřekl, tak ti dám ještě naposledy možnost si to rozmyslet. Když mě anglicky poprosíš, ať s tebou ještě půl hodinky konverzuju, tak já to pro tebe udělám.“

Neodpustím si ovšem, abych to poslední slovíčko nepronesl schválně s co nejsmyslnějším důrazem.

Tahle situace je snad ještě horší, než se zdála před minutou. Ne pro tu půlhodinu navíc, to jsem trochu čekal, když i minule jsme o půl hoďky prodlužovali. Ale pro tu jeho nabídku, která vlastně vůbec nabídkou nebyla, protože každá odpověď mě bude něco stát. Hrdost spojenou s prosbou, kterou jsem mu fakt dopřát nechtěl. Anebo půl hodiny těchhle jeho…, jak že to říkal? Doučovacích metod? Což mě sice taky trochu láká, ale přiznat to tím, že mu odseknu, to je skoro jako to prošení…

Pod těma vlnama vzrušení, který mi způsobuje i ta jeho ledabyle laškující ruka, mi to teda vůbec nemyslí…

Zkusím variantu číslo tři, vyhýbání…

„Víš, já bych s tebou konverzoval fakt rád, ale nejde to. Ještě mám s někým něco domluvenýho, tak musím letět už teď… A sám jsi přece říkal, že mám chodit včas, ne? Takžeee…“

Přes tvář se mi rozlije další úsměv. On prostě uhejbá, nechce mi odpovědět, nechce zvolit ani jednu z těch nabízenejch variant. Poprosit mě, to by mu to jeho přidrzlý ego nedovolilo, a přiznat, že chce pokračovat, vlastně taky ne… Ale radši se o tom ještě přesvědčím, v tomhle bych se fakt nerad pletl.

Rychle teda ten úsměv zamaskuju kamenným výrazem, popadnu Matese pod paží a prudce si ho otočím čelem k sobě. Levou rukou se mu opřu do ramene a přitlačím ho zády k tý skříni, na což zareaguje bolestivým vyheknutím, protože se vlastním tělem přimáčkne na ty spoutaný ruce. Bez ohledu na to, že ho to bolí, ho druhou rukou chytnu pod bradou a donutím ho, aby se na mě podíval.

„Vážně máš ještě něco domluvenýho?“

A očima zapátrám v těch jeho. Zatím jsem vždycky poznal, když se na něco vymlouval nebo když se mi snažil něco nakecat. Jsem si jistej, že to poznám zase.

Okamžitě zčervenám, uhnu očima a na rty se mi z toho jeho pohledu, i přes bolest rukou, žene smích. Protože na tohle jsem se teda nepřipravil, na tohle jeho zkoumání, a je mi docela jasný, že to ví, že kecám. A tak nasadím to, co mi jde nejlíp – sarkasmus a urážky, jen ať už toho nechá a raději něco dělá, protože tohle je už prostě moc dlouhý a já nejsem zrovna trpělivej…

„Jó, mám schůzku s tvou mámou. By ji jistě hrozně zajímalo, jaký jsou tvý doučovací metody, Adámku,“ řeknu a ušklíbnu se.

„Ty seš neskutečnej,“ vrátím mu to ušklíbnutí. „Na druhou stranu, i když mi neodpovídáš přímo, tak mi vlastně odpovídáš, že… Takže potud dobrý. Ale toho Adámka si fakt vyprošuju, Matýsku.“

Přestanu mu svírat bradu, místo toho ho popadnu kolem pasu a dovleču ho zpátky k posteli. Podkopnu mu nohy, čímž ho znovu rychle dostanu do kleku, dřepnu si za něj a tak, jak už jsem to dneska jednou dělal, mu rozepnu kalhoty a sroluju mu je ke kolenům. Jenže tentokrát mu navíc úplně stejně shrnu i trenýrky. Je vidět, že se mu to nelíbí, protože ihned spustí protesty, ale to je mi jedno, má, co chtěl. Pak mu uvolním tu kravatu utaženou nad jeho loktama, protože mu nechci ubližovat víc, než je nutný, ale ještě než se mu stihne prohnat hlavou, že se nad ním možná slituju a rozvážu ho úplně nebo tak něco, stisknu ho za krkem a tlakem ho donutím, ať se zase hrudníkem položí na postel. Podám si ten pásek – a tentokrát jím Matese přetáhnu přes holej zadek. A ještě jednou. A rozhodně ho nešetřím.

„A myslím, že víš sakra dobře, co máš říct, až budeš chtít, ať s tím přestanu.“

„Né, kruci, jauuu!“ spustím skoro okamžitě, protože tohle bolí. Sakra hodně to bolí. Dokonce bych řekl, že mnohem víc než předtím, a to nejen kvůli tý chybějící vrstvě látky, ale i protože mám zadek pořád ještě dost rozcitlivělej z minulýho kola. Začínám fakt pořádně litovat, že jsem provokoval a radši nedržel hubu. Mohl jsem tam ještě teď stát u tý skříně a nechat se ošmatlávat. Zas tak špatný to přece nebylo, ne? Anebo skousnout zuby, říct mu tu pitomou anglickou větu a teď sedět před slovíčky na židli. Ale to já ne, já si musím hrát na frajera a teď jsem podle toho dopad.

Řekl bych, dobře mi tak, kdyby to tak pekelně nepálilo. Ty rány jsou dost důrazný, každá mě kousne a sráží to mý odhodlání nesklonit před ním hlavu níž a níž. Skučím mu do peřiny a snažím se neúspěšně vykroutit. Pokouším se to vydržet a neudělat mu tu radost, ale kolem desátý rány už mám pomalu dost.

„Adamee! Dost… už mi to stačííí!“

Mý jméno pronesený v nezdrobnělý podobě na mě zafunguje jako stopka. Okamžitě ten pásek odhodím na zem, aby Mates věděl, že pravidla, který si určím, dodržuju. A že to samý se vyplatí i jemu.

Přestanu si ho přidržovat za krkem a místo toho mu položím obě dlaně na jeho momentálně pěkně rozžhavenej zadek. „No vidíš, že to jde!“ neodpustím si rýpnout, zatímco těma dlaněma začnu jen tak zlehounka kroužit, jako kdybych tím tu sálající červenou kůži mohl trochu zchladit. „Teď ještě, aby sis to zapamatoval. Co myslíš, zapamatuješ si to? Nebo s tím chceš taky nějak… pomoct?“

Bože, Áda mi dává s těmi svými dotazy teda zabrat… Rád bych mu něco odseknul, opravdu rád. Ale vím, co by to znamenalo, a další kolo tím řemenem už nechci, to mi fakt stačilo na to, abych aspoň na chvíli sklapnul…

Zadek mě pálí a ty jeho chladivý packy jsou dost příjemný. Kdybych před ním nebyl takhle odhalenej, tak si to fakt užívám… Ježiši…

No radši neřeknu nic…

Mates mlčí. Chvilku si myslím, že se jenom zdráhá odpovědět, nebo spíš že přemejšlí, jak odpovědět co nejšikovnějc, ale vzápětí mi dojde, že se se mnou nehodlá asi už bavit vůbec…

„To se mnou jako nemluvíš?“ ujišťuju se. „To ale není moc chytrej tah. Někomu, kdo má nad tebou převahu, bys na otázky odpovídat měl. Takhle jsem si teda musel odpovědět za tebe. No, a kromě odpovídání na otázky bys měl taky poslouchat mý příkazy. Takže – kolena od sebe. Fofrem.“

A abych dal tomu svýmu příkazu patřičnej důraz, přes ten jeho vystrčenej zadek ho oběma dlaněma plácnu.

Polohlasně vyjeknu, protože jsem to nečekal. Ty kolena od sebe dám, alespoň natolik, co mi stažený kalhoty dovolí. Poplácá mě ještě jednou po zadku, tentokrát mnohem mírněji, spíš tak jako pochvalu.

„A ta odpověď?“ přeptá se a já naprázdno polknu, ne, na tohle se mi pořád odpovídat nechce.

Jakže vlastně zněla přesně ta otázka? Něco s tím jeho jménem… No teda, Áda je na to nějakej citlivej… A to je přesně to, proč odpovídat nechci. Když slíbím, že už to z pusy nevypustím, tak budu kecat, protože už teď úplně cítím, jak se mi to dere na jazyk, a když mi to pak za nějakých pár minut, hodin nebo týdnů opravdu ujede, tak se bude o to víc vztekat, že jsem lhal…

Počkat, co tohle bylo?! Tady tohle, ta myšlenka? To jsem jako právě teď uvažoval o tom, že bych k tomuhle raplovi přišel ještě někdy na doučování znova? Tak to už je fakt marný…

A tak si vedu dál ten svůj vnitřní monolog a úplně cítím, jak Adámek začíná být čím dál netrpělivější, jako by mi snad to oslovení mohl z tý hlavy číst…

Mates si dál hraje na němýho – a tím mě fakt pekelně rozčiluje. Protože zjišťuju, že mi to jeho řečnění vážně chybí. Ale já si ho rozmluvím, frajera! Akorát už asi ne dnes, no. Přijde mi, že dneska mu to stačilo. Dám mu čas, aby si to všechno nechal projít hlavou. A aby se rozmyslel, co dál. Jestli chce v tom doučování pokračovat. V tom původně domluveným doučování… nebo pro mě za mě klidně i v týhle variantě. Protože když se tak dívám na tu jeho nahatou půlku těla… a dám si to dohromady s tím jeho provokováním… Tak mi prostě přijde, že by mohl chtít.

Znovu ho oběma dlaněma plácnu přes půlky, až nadskočí – hned vzápětí ho ale po tom zadku začnu zase hladit. Vím, že mu to vadilo – a proto to dělám. Ale vlastně to dělám i proto, že vidím, že ve skutečnosti mu to zase tak nevadí, že…

„Matýsku,“ pronesu potichu, „jestli odsud chceš ještě dneska odejít, tak mi odpověz na tu otázku. Pak tě pustím. A tu otázku, vzhledem k tomu, že vím, jak krátkou máš paměť, zopakuju: zapamatuješ si, jak mě máš oslovovat?“

Tohle je utrpení. Co mu mám na to jako říct? S takovou mě fakt nikdy nepustí… No tak dobře, nějak to zkusím…

„Já moc dobře vím, na co ses ptal… A jo, pamatuju si, jak CHCEŠ, abych tě oslovoval,“ pronesu s pořádným důrazem na slovo ‚chceš‘. Protože tak nějak to vnímám, je to jeho přání, ale rozhodně ho nehodlám vždy respektovat. Jen ať si nemyslí, že jsem jeho poslušná hračka.

Najednou ucítím, jak se ke mně sklání. Tiskne se mi hrudníkem na záda a těsně u mýho ucha se mě potichu zeptá: „A jak chci, abys mě oslovoval, Matýsku?“

Sevřu pevně rty a naprázdno polknu. Tohle se mu určitě nebude líbit, ale tak furt lepší než Adámku, ne?

„Ádo?“ hlesnu polohlasně.

Kousne mě do lalůčku, až usyknu, a tiše mě vybídne: „Zkus to ještě jednou…“

Z toho jeho klidnýho, a přesto trošilinku výhružnýho hlasu mi tělem projede vlna vzrušení, a tak jenom vydechnu: „Adame…“

„No vidíš,“ šeptám, „tak se mi to líbí…“

Pak se k němu přestanu tisknout a narovnám se v zádech, abych mu mohl rozvázat ruce. „Ve škole nebo někde jinde mi říkej, jak chceš. Pro mě za mě třeba kreténe. Ale tady…, samozřejmě jestli teda ještě někdy přijdeš…, mi říkej Adame. Zásadně jenom takhle. A ve svým vlastním zájmu si to pamatuj. Ven trefíš, hm?“

A s těma slovama se zvednu na nohy a vysmahnu pryč. Ze svýho vlastního pokoje. Aby se Matěj mohl v klidu upravit a odejít. Postávám zatím v kuchyni, kde si svlažuju tak trošku vyprahlý hrdlo studenou vodou… A teprve když slyším, jak se za ním zavřou bytový dveře, kuchyň opustím a vrátím se zpátky k sobě.

Zakroutím hlavou, nechal tady na stole ležet ty svoje vytištěný papíry… Hm, to je asi docela jasný znamení, jak moc má příští doučovací lekci u prdele. Nebo spíš, že už žádná další nebude. Ne že bych se divil, ale…

Počkat, moment…

Nakloním se blíž. Na jednom z těch papírů je propiskou větším písmem napsanej vzkaz.

‚TAK VE ČTVRTEK, ADÁMKU!‘