Doučovací metody 14 – Poslední doučování

Ten týden na chatě s Ádou mi teda utekl pěkně rychle. A hlavně, neskutečně jsem si ho užil. Jo, učili jsme se taky, ale to všechno, co se stalo mezi tím, bych nedokázal ani shrnout do pár vět. Tolik toho bylo. A i když teda toho skvělýho sexu tam bylo požehnaně, tak nejvíc ze všeho se mi usadily v hlavě ty něžný chvilky s ním, ty, kdy se mi celý tělo naplnilo tím úžasným pocitem, že to všechno, co k němu cítím, cítí i on zpátky. A to mě jednoduše hrozně moc hřeje.

V sobotu jsme se na chatě tak akorát vystřídali s našima, kteří to tam po nás jeli zas zkontrolovat a přespávali tam i s bráchou a malým od ségry do neděle. Doufal jsem, že když mám v podstatě volnej byt, tak se Áda nechá zlákat a přespí u mě, jenže jeho učební plán jsem podle všeho narušil už dost, a tak jsem spal po dlouhý době v posteli zas sám. Ještě pořád jsem měl na zadku pár stop od něj, a tak jsem po nich půlku sobotního večera přejížděl rukou a snažil se si živě vybavit, jaký to s ním všechno bylo.

Bylo mi jasný, že bychom se měli oba ještě učit, a tak jsem ho po zbytek víkendu kromě pár zpráv ničím nerozptyloval a místo toho se fakt snažil, abych si do hlavy aspoň něco nabifloval.

Rozdělili nás podle maturitních předmětů napříč celým týdnem, takže jsem sice předem věděl, že nám s Ádou nedají ústní na stejnej den, ale kdy přesně kdo půjde, jsme se dozvěděli až v pondělí ráno. Adam to měl odbytý teda hned v to pondělí odpoledne, ale já jsem si musel počkat až do čtvrtka.

Byl jsem za Ádu v to pondělí až neskutečně nervózní! Pořád jsem na něj myslel a vyčítal jsem si, že jsem ho nenechal ten předchozí týden učit víc. Jenže zpátky jsem to samozřejmě vzít nemohl. Hrozně jsem si přál rozběhnout se za ním do školy, abych ho tam podpořil, anebo aspoň před školu, abych mu mohl dát pusu a říct hned potom, jakej je skvělej a úžasnej, že to zvládl, ale věděl jsem, že nesmím. Věděl jsem, že i když se toho na tý chatě změnilo fakt hodně, tak to, že se se mnou nechce ukazovat na veřejnosti, fakt ne. A to mě zraňovalo a zároveň jsem za to nadával sám sobě, proč mi to tolik vadí. Měl bych si užívat, že ho mám, že mě má rád a že mě nejspíš dokonce miluje, a neměl bych tu zas a znovu tesknit nad tím, že jsem pro něj jen temný tajemství.

Neměl bych to dělat, ale stejnak jsem tím sám sebe dokola týral, protože ten návrat do reality z toho světa na chatě, kde byl jenom můj, do tohohle, kde jsem jeho jen v zavřeným pokoji, byl prostě příliš krutej.

Jo! Jo jo jooo!!! Mám to za sebou!!!

Ještě pořád je to tak čerstvý, že jsem z toho úplně hotovej a nemůžu tomu ani uvěřit.

Neskutečná úleva… Ale zároveň taky takovej divnej pocit konce. Že jako skončilo něco, na co jsem zvyklej od svejch šesti let. Chodit denně do školy, denně vídat stejný tváře, denně mít víceméně pevně danej režim… Když jsme s děckama, se kterýma jsme odmaturovali v pondělí, až do noci slavili, tak jsem si tyhle myšlenky nechal pro sebe, ale druhej den jsme se sešli s Matesem a jemu jsem to zkoušel nějak přetlumočit, že je mi z tý maturity vlastně i trochu smutno – a přišlo mi, že mě teda moc nechápe.

Celkově mi přišlo, že byl takovej dost přešlej, řekl bych, že na něj asi trochu dolehlo, že já už to mám za sebou, kdežto jeho čekají nervy až do čtvrtka… On totiž sice předstírá, že je mu učení a vůbec celá matura u zadku, ale já mám čím dál silnější dojem, že je to spíš jenom taková póza. A že ve skutečnosti mu na tom, aby odmaturoval, sejde docela dost.

Takže jsem ho nakonec nechal samotnýho, ať si ještě opakuje, dokud může – se mnou se akorát rozptyluje a nejradši by dělal milion jinejch věcí… Zbytek úterka jsem prozevloval, ale dneska jsme hned v osm ráno vyrazili s klukama do školy podpořit dnešní skupinku maturujících, téměř už bývalejch spolužáků.

Ve středu už jsem z toho učení pravda docela na prášky, mám pocit, že to nemůžu zaboha zvládnout, že bych se na to měl vykašlat a radši nikam nechodit, protože se akorát tak znemožním.

Nebylo žádný překvapení, že to Áda udělal skoro za samý, byl jsem na něj hrozně pyšnej, a i když jsme to ještě spolu nestačili pořádně oslavit, tak jsem mu pomalu začínal v hlavě vymýšlet nějakej dárek. Nevím, jestli to tak mají všichni, ale teda já, jak se mám učit, tak myslím hlavně na kraviny. A taky mě samý kraviny, co bych mu jako mohl dát, teda neustále napadaly, takže ani to jsem pořádně nevyřešil.

Myslel jsem na blbosti, ale zároveň s tím, jak maturitu úspěšně zvládali další a další lidi, jsem začínal být čím dál protivnější a došlo mi to přesně v tu středu, krátce před polednem, kdy jsem na ségru, která mi volala, že už to má taky úspěšně za sebou, i když na úplně jiný škole, tak trochu vyjel. A to byla poslední kapka mýho trápení nad skripty, věděl jsem to.

Zaklapl jsem ihned potom noťas, hodil sebou na postel a vzal do ruky mobil, abych napsal Ádovi krátkou zprávu.

M: neměl bys čas za mnou přijít? 😊

A: Tak já mám času spoustu, ale tobě zbývá posledních 24 hodin! Necelejch! Tak nevymýšlej blbosti, hm?

M: ale notaaak… nemůžu se přece pořád učit! by mi z toho hráblo 🙄

A: Ty máš furt nějaký výmluvy… 🙉

Sotva to vyťukám, schovám mobil do kapsy, poplácám po zádech Dana, na kterýho každou chvilku zavolá tříďas, že je na řadě, a s neurčitým rozloučením věnovaným ostatním spolužákům vyrazím ze školy pryč.

Zažulím se na tu jeho zprávu. Vida, to už neznělo úplně odmítavě! Pro jistotu mu teda hodím ještě jednu rychlou odpověď, než se vydám do sprchy. V rámci učení jsem se jaksi zapomněl od včerejška i převlíct, takže už je fakt načase, abych si jednu střihnul.

M: to není výmluva, to je čistej fakt! a ty by sis mě měl teda přijít aspoň zkontrolovat 😋

Na nejnovější zprávu už mu vůbec neodpovím, ostatně když chce kontrolu, tak ta bejvá nejefektivnější neohlášená, ne? Čili místo toho přidám do kroku a po chvíli už se spolu s nějakou mladou maminou a jejíma dvěma dětma protahuju hlavním vchodem do Matesova baráku. Zazvoním až na dveře jejich bytu a schválně si ještě pohledem na mobil ověřím přesnej čas, to kdybych náhodou k něčemu potřeboval tu informaci, kolik vteřin mě Mates nechal čekat, než se přišoural ke dveřím…

Páni! Tak to bylo teda pěkně rychlý! Sotva vylízám ze sprchy a on už zvoní. Ani se neutřu a už na sebe v rychlosti natahuju trenky, abych mu neotvíral úplně nahej. Zmáčknu automaticky bzučák, když se k tomu zvonění přidá ještě rychlý zaklepání, a tak mu zaraženě otevřu dveře.

„Tedaaa… To byla rychlost! Jsi celou cestu utíkal, ne? To by mě zajímalo, jak bys byl rychlej, kdybych ti k tomu stačil i něco slíbit,“ křením se na něj.

„A co bys mi jako asi tak sliboval?“ zazubím se na něj a honem za sebou zavírám dveře, co já vím, jak zvědavý má sousedy! „Navíc, nepotřebuju od tebe dyndat nějaký sliby, protože si beztak všechno, co chci, vezmu bez nějakejch podmínek…“ A s tím se k němu rovnou skloním, přimáčknu ho na sebe a políbím ho.

Teprve po pořádný puse od něj poodstoupím, a zatímco si dřepnu a začnu se zouvat, sjíždím jeho skoro nahý tělo lačným pohledem. „Mimochodem, to jako teprve vstáváš, jo? Teda, tvý nervy bych chtěl mít, fakt!“ Já jsem totiž v pondělí naopak vůbec spát nemohl, přišlo mi, že každá vteřina ztracená spaním je… no prostě ztracená! Takže kvůli závěrečnýmu opáčku všech maturitních okruhů jsem měl budíka už na pět, a stejně jsem nakonec byl vzhůru ještě o dost dřív…

„Vstával bych rád, kdybych šel teda vůbec spát!“ zaúpím a vydám se rovnou směrem do pokoje, „protože to jsem fakt nešel! Jsem měl pořád pocit, že bych se měl učit, jenže jsem zjevně úplně pitomej, protože ani to jsem nedokázal a jenom na všechny ty papíry naprázdno čučel!“

Zafňukám a hodím svým tělem opět na postel, abych zavrtal obličej do polštáře. Ne, fakt už nemám energii na to si před ním na něco hrát, vím, že tu maturu neudělám, vím to, jenže jestli budu ještě chvilku koukat na ty písmenka, tak se z nich snad pozvracím, jak je mi z toho všeho zoufalství nad tím špatně.

Chvilku si ho zmateně měřím od dveří. Začalo to totiž jako jeho typický přehrávaný kňourání, takže jsem se užuž nadechoval, že si ho zase začnu dobírat a tak, jenže něco v jeho hlase mě upozornilo, že tentokrát je to jiný. Že tentokrát je mu fakticky mizerně.

Popojdu k němu, sednu si na kraj postele a dlaní mu zlehka přejedu po zádech. „Klídek, jo? Tímhle si den předem procházejí asi skoro všichni… A nakonec to většina s přehledem zvládne,“ snažím se znít co nejvíc optimisticky.

„Většina není tak hloupá jako já!“ zasténá do polštáře.

„Ty seš vůl!“ uteče mi ze rtů dřív, než se stihnu zarazit. Pak o něco mírnějším hlasem dodám: „Seš vůl, když si myslíš, že seš hloupej. Protože to teda fakt nejseš! Tak přestaň panikařit a pojď ten dnešek ještě nějak šikovně využít.“

„Ach jo,“ zakňourám nepřesvědčeně, ale na posteli si už sednu. Zamračím se, ukážu na něj prstem a o něco rozhodněji prohlásím: „Tak dobře… Ale né že mě budeš zase zkoušet!“

Plesknu ho přes ten ukazováček, pak ho rovnou popadnu za zápěstí, vrhnu se na něj a povalím ho na postel.

„Ne? No tak to jsem sem v tom případě nemusel vůbec chodit, když tě nemůžu zkoušet!“ rozesměju se, skloním se k němu a líbnu mu pusu na tvář. Pak se ale zase narovnám v zádech a zvážním. „Hele, Mates, to musíš vědět ty, co ti pomůže. Jestli chceš, můžu to závěrečný opáčko projít s tebou. Nebo teda zase vysmahnu a projdi si to sám a po svým. Anebo se na to už vyser a podnikneme něco úplně jinýho, abys ty svý depkoidní myšlenky dostal z hlavy…“

Sednu si, přitáhnu se k němu a dám mu pusu na krk. Z tý jeho nabídky mi hlavou zase začínají vířit všemožný myšlenky.

„Hmm… Víš co, Ádo… Možná, že bych ještě nějaký menší zkoušení zvládl,“ zavrním mu poťouchle do ucha a jemně ho do něj kousnu.

Jenže zjevně to ve mně docela lítá nahoru a dolů, protože hned za tou lehce vzrušující vlnou mnou projede druhá, hodně nejistá, a dneska fakt nemám sílu si ji držet v sobě, a tak to jednoduše řeknu: „Jenom, víš, já… Asi nejsem úplně blbej, jenže… proti tobě… Já nejsem tak dobrej jako ty, a mám strach, že když nedám tu maturu nebo přijímačky, tak ti dojde, vedle koho to vlastně jsi, a prostě…“

Dokážu tím zas perfektně rozhodit sám sebe, a tak mu zavrtám uslzený oči do ramena a kousnu se do rtu.

No neříkal jsem to? Že zdaleka není tak v pohodě, jak se pořád snaží předstírat? Akorát jsem teda netušil, že to celý takhle vztáhne vůči mně. Myslel jsem, že mu jde o tu maturitu jako takovou, a ne o to, co si o něm budu nebo nebudu myslet já…

S povzdychnutím se natočím, abych si ho mohl přitáhnout do náručí. „Já vím přece dávno, vedle koho jsem,“ zkusím to trochu zlehčit. „Vedle někoho, kdo nesnáší drcení se čehokoliv nazpaměť a kdo radši vymyslí milion zástupnejch aktivit, jenom aby se nemusel učit. To ale pořád ještě neznamená, že nedáš maturu nebo přijímačky. Ostatně, nějak jsi až sem do čtvrťáku prolezl. A zas tak hrozný jsi ty výza neměl,“ vzpomenu si, co mi jednou večer na chatě o svým prospěchu vykládal.

Spokojeně se mu zavrtím v objetí a s povzdechem někam do jeho trička se ještě naposled ubezpečím: „Neměl, vím, že neměl, ale co když to fakt nedám? Budeš naštvanej? Myslím… doopravdy naštvanej?“

„Mates, ježíši,“ zakoulím očima, i když to nemůže vidět, „proč bych měl bejt naštvanej? No tak to dáš v září, no. A v nejhorším až za rok, ale to si teda fakt neumím představit, co bys tam musel předvádět tak strašnýho, aby tě nechali úplně rupnout… Každopádně by to byla škoda, přijít o jeden rok, nebo se nervovat celý léto, tak ne že to zítra vzdáš bez boje, jasný? I kdyby sis vytáhl to nejhorší možný téma, tak je prostě vůbec nepusť ke slovu!“

Hladím ho po zádech a u toho se začnu samovolně usmívat, když si tak představuju výrazy jednotlivejch členů maturitní komise během toho, jak se jim Mates snaží vymluvit díru do hlavy, haha…

Zvednu k němu oči a potěšeně se usměju, když uvidím jeho výraz, výraz, co fakt ani náhodou neříká, že by se mnou nechtěl být, kdybych to nedal. A tak to zkusím konečně trochu odlehčit, když se trošku ušklíbnu a pobaveně zeptám: „No dobrá… Tak už to nechme… Hele, a dostanu nějakou odměnu, pokud tu maturitu zdárně zvládnu?“

Vida, jak mu rychle otrnulo!

„Tak odměnu, jo?“ zakřením se na něj pobaveně. „Odměnou ti bude, že si užiješ léto bez stresu. A že když pojedu někam na vejlet, tak budeš moct jet taky, místo aby ses doma učil. Stačí?“

A s tím ho zase povalím na postel, rychlým trhnutím si přetáhnu triko přes hlavu, odhodím ho – a pak si Matese nedočkavě zalehnu, vzrušenej už jenom z toho, že cítím jeho horký tělo pod tím svým.

Vyheknu, jak mě svou vahou přimáčkne, a krátce se zasměju, ale neodpustím si nenavrhnout to, na co od pondělí myslím a měl jsem popravdě už dopředu v plánu se na to zeptat, protože lepší důvod než odměna za maturitu už nejspíš nikdy nebude.

„No a co třeba, kdybys se mnou aspoň jednou zašel normálně posedět na to pivo… Jako kámoši, fakt… Nic víc po tobě chtít nebudu, přísahám… Jen prostě, abych se nemusel bát na tebe promluvit. V pátek, jak bude rozlučková akce v kulturáku, tak by to přece šlo, ne? Tam se bude bavit každej s každým…,“ hlesnu tiše a bez ustání hypnotizuju jeho vlasy, protože mi mezitím začal oždibovat krk.

„Tak to je jasný, že tam půjdu, ne?“ nevidím v tom problém a dál ho olizuju a saju na krku, skoro jako kdybych mu chtěl udělat cucflek, ale přitom opatrně, abych mu ho náhodou fakt neudělal.

Teprve po chvilce, když si uvědomím, že Mates mlčí, toho nechám, zvednu hlavu a zadívám se na něj. „A tohle si přeješ jako tu odměnu, jo? Abysme si dali pivo v kulturáku? Pcha, tak to z toho vyjdu relativně lacino, jsem si myslel, že budeš chtít něco… hmmm… speciálního…,“ výmluvně na něj přimhouřím oči, aby pochopil, na co narážím.

Naprázdno polknu poznámku, že pro mě by tohle teda bylo to nejvíc speciální, co bych si mohl přát, a krátce uhnu očima, abych zvládnul to hned zas nedramatizovat. Protože ta jeho odpověď nezněla jako definitivní ne, a já ho nechci nijak zaplašit. I když je mi jasný, že se mnou se ani tentokrát v rámci tý akce moc nepočítalo, tak v takový tý rozlučkový náladě to jedno společný pivo nebo panák snad zanikne a nebude řešit, že ho někdo vidí se se mnou vybavovat…

Rychle zamrkám, abych rozehnal tyhle bolavý myšlenky, a místo toho využiju toho, kam to míří, protože je mi absolutně jasný, jaký speciální odměny má v hlavě on.

„No vidíš, a tys na rozdíl ode mě tu maturitu už kompletně splnil, a zatím jsem od tebe teda žádnou požadovanou speciální odměnu neslyšel. Tak sem s ní!“ mrknu po něm pobaveně.

„Smolík, já jsem se ptal první!“ zablýskne se mu v očích a je vidět, že má radost, jak mě dostal.

Vypláznu na něj za to jazyk a s červenáním teda řeknu tu jednu nemravnou verzi dárku, o který jsem přemýšlel, i když teda těžko říct, pro koho by to měl být vlastně dárek: „No tak třeba nějaký pouta by možná šly… Že by to nejspíš bylo trochu efektivnější a pohodlnější než ta tvoje kravata…“

Když ho tak slyším to říkat, a zároveň vidím, jak se celej ošívá a červená, projede mi tělem prudký vzrušení. Tak pouta…

„Hmm, no to je ve výsledku vážně dárek spíš pro mě,“ pronesu nadrženě zastřeným hlasem. „Pro mě to každopádně pohodlnější bude, ale jestli i pro tebe, to těžko říct…“

A i když zatím žádný pouta k dispozici nemám, chytnu ho za pravou paži a zvednu mu ji nad hlavu, načež nepatrně změním pozici, abych dosáhl i na jeho levou ruku a mohl s ní naložit stejně.

„Počkej, počkej,“ začne se pode mnou hnedka vzrušeně ošívat a tlumeně vzdychat, „a co v tom případě dostanu já, když sis přivlastnil můj dárek? Teď bys měl na oplátku teda vybrat něco ty mně!“

„Já jsem si ho nepřivlastnil,“ opravím ho pobaveně. „Já ho budu mít jenom v opatrovnictví… a budu ho jako jedinej smět používat…, ale jinak to bude samozřejmě pořád tvůj dárek, haha…“

Mates se rovnou nadechuje k nějakýmu protestu, ale hned mu do toho skočím: „A teď už buď zticha, nebo ti jako další dárek koupím jedno balení široký izolepy… A je ti asi jasný, na co ji budu používat, že?“

Semknu pevně rty a přimhouřím na něj oči. Ne, dneska nemám chuť ho zlobit, chci ho jen u sebe. Navíc, ať by řekl cokoliv, tak by to beztak byl dárek pro nás oba, to je mi jasný. A tak to nechám být a místo toho se natáhnu hlavou rovnou pro další pusu a nechám ho, aby si se mnou dělal, tentokrát úplně bez protestů, co chce. Protože dneska fakt nechci přebíjet svou nejistotu za pomoci tuny pocitů, chci cítit jen jeden. Tu neskutečnou blízkost, co k němu mám, a že se o něj můžu vždycky opřít.

A možná že to cítí úplně stejně, protože za chvíli mě propustí zpod sebe a jenom mě líbá a hladí a je to vlastně asi úplně poprvý, co spolu spíme jen tak, bez ničeho, aniž by to jeden nebo druhej nějak zvrhnul. A přesně takhle je to zrovna dneska perfektní.

Zůstanu s Matym až do odpoledne, než se pomalu začnou courat z práce jeho rodiče. Jestli jsou jenom z poloviny takoví jako moje mamka, tak by se jim asi nelíbilo, že jim rozptyluju synátora den před jeho „zkouškou dospělosti“.

Když se s Matesem loučíme, přijde mi, že je celkem v pohodě, ale tuším, že na něj ten stres může během večera ještě spadnout, a tak ho ujistím: „Hele, jdeme sice s klukama zase popít, ale kdyby cokoliv, tak volej, jasný? A zítra už budeš slavit s náma, uvidíš!“

Z toho ‚s náma‘ se celej zatetelím, nevím, jestli to tak fakt myslel, ale mně to znělo jako ‚společně‘, a ať už je to tak, nebo tím myslel jenom ten fakt, že zítra to už budu mít za sebou taky, tak mě to momentálně opravdu hřeje a uklidňuje.

Takže se ve dveřích od bytu ještě naposledy nakloním a dlouze ho políbím, než už skutečně zmizí. S nově nabitou energií se mi pak učí mnohem líp a zalomím to až někdy nad ránem.

Když mi ráno zvoní budík, musím se smát – sice už se mě žádná povinná školní docházka netýká, ale přitom vstávám ještě dřív, než jsem vstával, když jsem do školy chodit musel!

Mám naspěch, protože chci, a tak nějak i potřebuju stihnout Matyho ještě doma. Nebo teda konkrétně před domem. Úplně nejpřesnějc – mezi dveřma. Jakmile totiž Mates vyleze ven z baráku a zmerčí mě, vystartuju ze svýho posedu na zábradlí nad schodama, dvěma krokama jsem u něj a zatlačím ho zpátky do chodby, za roh. Tam na nás není odnikud vidět, takže ho, ještě celýho vykulenýho, můžu obejmout a dát mu pusu. Pak se od něj o kousek odtáhnu a pozorně se mu zahledím do očí: „Tak co, jak je?“

Pořád na něj překvapeně třeštím oči, ale mám fakt radost, že ho takhle po ránu vidím, a tak se zaculím, pevně ho sevřu v objetí, otřu se o něj nosem a prohlásím: „Hmm… Teď, když tě mám u sebe, tak mnohem líp… Hlavně bych to už chtěl mít za sebou.“

„Neboj, už jenom pár hodin,“ usměju se na něj. Dám mu ještě poslední pusu – a pak ho jemně popostrčím směrem ven. „Teď už ale musíme vyrazit, ať si celou komisi nenaštveš hned zkraje tím, že přijdeš pozdě,“ okomentuju to.

„Ty jako půjdeš se mnou?“ nepřestává na mě šokovaně zírat a ani se nehne, a tak mi nezbývá, než ho ještě jednou popohnat, abysme to stihli.

Do školy ho samozřejmě doprovázím, a aby přišel na jiný myšlenky, vyprávím mu ty nejvtipnější příhody ze včerejšího večera. Přijde mi sice, že mě Mates vnímá jenom tak napůl, ale to se samozřejmě není čemu divit.

Když vcházíme do školy, Mates se zhluboka nadechne a tak nějak bezděky zpomalí – a já najednou dostanu šíleně silnou chuť vzít ho za ruku. A držet ho celou dobu, jít s ním i do tý zkušební místnosti… a sedět vedle něj na potítku… No nejradši bych celou tu maturitu odvykládal za něj! Ale místo toho všeho s ním jenom dojdu před třídu, kde už nervózně přešlapuje nebo posedává plno dalších spolužáků, a když ke mně Maty zvedne oči, povzbudivě prohodím: „Tak držím pěsti!“

Vůbec netuším, na který pocity v sobě se mám soustředit dřív. Jsem plnej nervozity až kam, a zároveň se mnou šíleně mlátí nadšení z toho, že se ke mně Áda takhle hlásil, že se za mě nestydí! Mám pocit, že na nás musí všichni koukat, že si musí říkat, jak je vůbec možný, že se se mnou ON baví.

Samozřejmě, logicky vím, že je to absolutní nesmysl a že je všem putna, kdo se s kým baví nebo nebaví, ale to, že myslím teď najednou částečně i na něco jinýho, mě vlastně neskutečně uklidní, a tak celý to hloubání na potítku a i ústní zvládám docela ještě v relativním klidu.

Zrovna zvědavě vyslýcháme Hanku, která před minutou vylezla z naší třídy a vypadala dost pobledle, prý si ji matikářka celkem podala… A tak zmeškám tu chvíli, kdy z vedlejší třídy po prvním bloku zkoušení vyjde Mates. Ohlídnu se k jejich dveřím, až když zaslechnu jeho hlas – taky už stojí v chumlu svejch spolužáků a něco jim vykládá… Na dálku ho propaluju očima, aby ho napadlo se otočit. Jasně, tak mohl bych dojít za nima a prostě se ho zeptat, ale nechci se mezi lidi, který vlastně ani moc neznám, vměšovat.

Nakonec to nevydržím, vytáhnu mobil a vyťukám mu rychlej dotaz.

A: Tak jak? První dojmy…?

Mates samozřejmě nemá mobil přímo u sebe, tak to ještě chvilku trvá, než se propracuje ke svýmu batohu a začne v něm hrabat, a když si pak mou zprávu přečte, konečně se otočí a vyhledá mě pohledem. Vypadá docela v klidu a váhavě se pousměje, tak si aspoň trochu oddechnu, stejně mě ale zajímají detaily! Jenže to už se celá naše skupinka sbírá s tím, že vystřelíme na oběd, abysme se stihli vrátit, než vypukne odpolední pokráčko…

Uff… První dva předměty mám za sebou – snad úspěšně. I to je teda velká úleva. Z dějin jsem si jistej, že to mám stoprocentně, ale byla to fakt jen klika. Popravdě jsem tak nějak nestihl projít všechny předměty, takže ty dějiny jsem uměl jen prvních deset otázek a těch dalších patnáct jsem si jenom jednou přečetl včera večer. Krásnej los, číslo šest. Sám sobě jsem gratuloval a dějinářka nestačila zírat.

Na tu zprávu jsem Ádovi odpověděl jenom v rychlosti a úplně neutrálně „snad ok“, protože jsem sám netušil, jak to celkově dopadlo. A hlavně, Gábi mě už táhla za loket spolu se skupinou spolužáků, co už taky neměli přihlášený obědy, do hospody přes ulici.

Pravda, na jídlo jsem se právě teď moc necítil, začínal jsem zas pěkně stresovat, ta odpolední angličtina byla můj strašák. Ale patřil jsem k těm, co měli několikahodinovou pauzu, než přijdou na řadu, a tak jsem s lidma tady přece jen poseděl, zabořenej v papírech, ze kterých mi už šla hlava kolem. Dal jsem si aspoň polívku, a nakonec i jednoho panáka, abych ty nervíky uklidnil, a už musel letět zpátky do školy na ten závěrečnej blok, po kterým už snad budu mít konečně klid.

Odpoledne vládne na chodbě malinko rozjařenější nálada, jelikož půlku předmětů mají všichni za sebou a zbejvá jim vytáhnout si poslední dvě otázky, než to z nich bude moct spadnout úplně. Já jsem ale paradoxně o něco roztěkanější, protože vím, že Matese teď čeká anglina. Moc dobře si uvědomuju, že v některejch věcech dost plave, a je mi takhle zpětně trochu líto, že jsem při tom doučování nebyl trochu důslednější… Jenže s ním je to holt těžký! Sám pro sebe se pousměju, když mi před očima prolítnou všechny ty „doučovací metody“, do kterejch se to naše společný učení zvrhlo… Jestli to ten frajer dneska nedá, tak se to teprve zvrhne, s tím ať počítá!

Když Mates konečně vyleze ze třídy, zase si ho pro sebe hned uzurpuje ta jeho kámoška. V houfu se tam pak všichni poplácávají po zádech – je to za nima, každej udělal maximum, teď už je to na profesorech, jak to všecko ohodnotí a ocení… Stihneme si s Matym vyměnit jenom pár letmejch pohledů, než pro ně všechny přijde jejich třídní, aby se dověděli výsledky.

U nás je se zkoušením menší zpoždění, takže Leo, poslední, kdo to ještě nemá za sebou, pořád ještě vězí ve třídě. Přestanu poslouchat spekulování ostatních, z jakýho důvodu se tam asi tak zasekl, a očima hypnotizuju vedlejší dveře.

Známky přesně jak podle stupnice! Od jedničky (z dějin) po čtyřku (z angliny), abysme si rozuměli. Prostě paráda, jsem rád, a vlastně mě ten výsledek fakt baví. Nakonec jsme to dali všichni, takže se vyhrneme ven v jednom velkým, nadšeným chumlu. Část lidí se okamžitě rozprchne ke svým přístrojům, aby informovali všechny bližší i vzdálenější příbuzný, zatímco druhá část, ta, co tu má doprovod, se rozběhne k němu a rozjařeně ho informuje o úspěchu. Pár lidí, co s někým chodí, se v tý všeobecně veselý náladě vykusuje a moje hlava se může doslova roztrhnout tím, jak najednou po tom všem rychlým rozprchnutí neví, kam mám namířit já.

Tělo zjevně funguje na samostatnej chod, protože na odpověď hlavy nečeká, a než si tuhle nejistotu vůbec uvědomím, už mě dovedlo na půl cesty za Ádou. Protože bych se mu prostě nehorázně rád vrhl do náruče, zmáčkl ho a vylil ze sebe všechny ty pocity. Ale ne, nakonec se ovládnu, a jelikož si nejsem jistej, jestli bych se jinak uhlídal a neudělal mu tak ostudu, zastavím se ještě pěknej kus od něj. Nespustili jsme ze sebe pořádně oči, co jsem vyšel ze třídy, ale teď v tom krátkým, téměř zpomaleným záběru zastavení se ten náš pohled snad ještě prohloubí, a tak dřív, než to otočím i já, pro svůj telefon, se na něj co nejvíc potěšeně usměju a alespoň zvednu palec.

Tělem mi proběhne obrovská úleva a taky vlna čirý euforie, když vidím ten jeho úsměv a zdvihnutej palec! Po tváři se mi rozlije širokej úsměv… a pak prostě bez přemýšlení seskočím z parapetu, na kterým posedávám, a rozejdu se k Matymu.

„Tak super! Gratuluju!“ halekám na něj spokojeně – a hřeje mě pohled na jeho rozzářenou tvář.

A jak se tak zmenšuje vzdálenost mezi náma, najednou mi naplno dojde, že už mi tady to „halekání na dálku“ nestačí… Těsně před ním se ale zastavím – a vyčkávavě, zvědavě ho propálím pohledem. Protože tohle je jeho den. A večer ho čeká oslava s jeho třídou… zítra ta akce v kulturáku… Nechci mu to celý pokazit tím, že najednou udělám něco zbrklýho.

Jak se ke mně přiblíží tak, že bych se ho mohl dotknout, rozbuší se mi srdce na plný obrátky. Ta chuť přitáhnout se k němu do objetí je už prostě moc. Je to hrozně silný, teď bych se rozpustil i pod poplácáním po ramenou, kolik mám v sobě emocí.

Jenže už jsme o tom mluvili, několikrát mi dal jasně najevo, že tohle na veřejnosti nechce, a tak se z posledních sil ovládnu, zabarikáduju ty pocity v sobě, a i když to v tu chvíli bolí, radši uhnu očima a začnu se otáčet pryč.

Natáhnu ruku a chytím ho za loket.

„Co… ehm… co máš teďka v plánu?“ zeptám se, když ke mně zvedne oči, a dlaň z jeho paže zase stáhnu. „Chystáš se ještě domů? Nebo jdete slavit rovnou?“

Sám nad sebou v duchu nespokojeně zamlaskám. Bože, nejradši bych teď říkal… a dělal… úplně jiný věci! Jenže část mě si pořád uvědomuje, že tady nejsme v soukromí mýho pokoje nebo na chatě Matesovejch rodičů. Tady jsme naopak přímo před zrakama… koho vlastně? Lidí, z nichž většinu už po zítřejší rozlučce nikdy neuvidím… Tak co je mi po nich, no ne?

Kousnu se pevně do rtu a těkám mu po tváři nejistě očima, ta ruka mě od jeho doteku doslova brní. Párkrát se zhluboka nadechnu, abych ty pocity zas rozdýchal, než hlesnu: „Ne, teď ne. Většina lidí letí domů, ale sejdeme se večer… Byl bych strašně rád, kdybys šel s náma, ale tak —“ zarazím se, jak to jen říct?

Nakonec teda tiše, sotva slyšitelně dodám: „Jestli nechceš, tak tam nemusím… Radši bych to oslavil s tebou, víš? To je pro mě důležitý…“

Úplně automaticky vztáhnu ruce a zlehka mu je omotám kolem pasu. „V pohodě,“ usměju se na něj, „spolu to přece můžeme oslavit kdykoliv… Večer jdeme beztak s lidma ze třídy taky pařit, nevím zatím, kam, ale prej snad dorazí i tříďas. Hm, ale kdybys chtěl, můžeme se sejít potom v noci a můžeš u nás zase přespat. A zejtra budeme mít skoro celej den jenom pro sebe.“

Od tý chvíle, co si mě k sobě přitáhnul, nevnímám vůbec nic jinýho. Kdyby se mi teď a tady třeba i naplno vyznal, tak to prošvihnu, protože mi úplně hučí v hlavě, že mě fakt objal mezi lidma! A tak místo odpovědi jen tichounce vzdychnu, protože jsem se toho naovládal už dost a tahle jeho ukázka je nad všechny vyznání světa!

Nedokážu se ovládnout, abych se na něj potutelně neušklíbl: „Jsi nám nějak zmlknul… A to jsem ti přitom tu lepicí pásku ještě vůbec nekoupil!“

Po tý mý poznámce se mu trošku začervenají tváře, a doma bych to stopro nevydržel a dal bych mu na ně pusu, ale zase takový divadlo tu předvádět nemusíme, některý věci odložím do soukromí svýho pokoje fakt rád. Spoustu věcí. A tak teď Matese jenom pobaveně dloubnu palcema do boků: „Nespi!“

Popravdě, probrala mě už ta jeho poznámka, hned měla jedna moje část hroznou chuť mu něco kousavýho odseknout, ale druhá část, ta, co nechtěla to naše objetí přerušit, naštěstí vyhrála.

Ošiju se a přitáhnu si ho k sobě trochu na oplátku, než s úsměvem spustím: „Promiň, jen jsi mě tím hrozně zaskočil… Už se nebojíš? Že to všichni zjistí?“

„Jak vidíš, tak ne,“ uculím se na něj, stáhnu ruce z jeho boků a několikrát mu hladivě přejedu po pažích. „Tak co teda? S tím večerem…?“

Pak, protože od naší třídy zaslechnu nějakej hluk, se zvědavě ohlídnu a všimnu si, že Leo už taky konečně vylezl ven a celej orosenej se s ostatníma dělí o svý dojmy. Kývnu k němu hlavou, než znovu upřu oči na Matese: „Musím zjistit, jak dopadl… Tak asi běž oznámit všecko vašim a pak si napíšeme, hm?“

„Dobře, napíšeme si,“ zakřením se na něj zpátky, pak se otočím a zahlídnu Gábi, která po nás koukne skoro stejně vykuleně, jako jsem nejspíš vypadal v první chvíli i já sám, když si mě přitáhl, a já se neubráním dalšímu úsměvu.

I když bych rád v tom objetí zůstal, pomalu se od něj teda odtáhnu a zmizíme každej zvlášť za svými spolužáky. Zavolám pak hned rodičům, aby taky mohli slavit, a na půl oka při tom hypnotizuju skupinku kolem Ády, u který jsem si jistej, že kromě matury je teď to naše objetí hlavní téma, ale na tu dálku nic nepoznám.

U nás to projde většinou bez komentáře, maximálně padne pár podivů od lidí, co Ádu víc znají, ale já loni chodil s jedním klukem o ročník výš úplně otevřeně, takže se žádnej šok nekoná a ani pro mě není nový to, že se občas najde blbec, kterýho bys za jeho reakci nejradši poslal někam. Ale o Adama mám přece jen strach. Srší pořád sebevědomím, ale stejnak bych tam chtěl pro něj být, kdyby to šlo.

Když konečně třídní všechny dnešní maturanty pozve do třídy na vyhlášení výsledků, překontroluju očima prostor o kus dál na chodbě. Mates i jeho spolužáci už se odcourali pryč, teď tam postávají akorát profesoři z jeho zkušební komise… Super, mně se to hodí, že mám teď volný odpoledne – aspoň stihnu zaběhnout do toho obchodu, kde jsme tuhle utratili za ty „hračky“ tak nehorázný prachy, haha, a utratím tam další…

Poté, co se skupinka teď už vlastně absolventů týhle školy nadšeně vyvalí ze třídy, domluvíme se, kdy a kde se večer sejdeme, a rozejdeme se každej po svým. Ke mně se teda na část cesty přifaří Leo a Pavel a jasně, sotva jim po všem tom vypětí otrnulo, už na mě chrlí svý originální postřehy, že jako jestli vůbec večer dorazím, když si stopro s Matesem dokážeme naplánovat mnohem lepší program, a blá blá blá, ale celkem rychle tohle téma utnu. Stačí, že večer si těch poznámek a narážek ještě užiju do zásoby! Pro spoustu lidí ze třídy to totiž bude žhavá novinka, že Adam je na kluky. Na druhou stranu věřím i tomu, že plno spolužáků si to za ty roky nějak vydedukovalo. Z toho, že jsem se nikdy se svým soukromím moc nechlubil, na dotazy jsem odpovídal vyhejbavě a do takovejch těch hromadnejch „honů na holky“ o víkendech jsem se taky moc nezapojoval…

Nechám se ukecat a zaběhnu s pár lidma naproti na jednoho rychlýho panáka na zapití, ale víc to už neprotahujem a vzhledem k tomu, že se uvidíme za pár hodin, rozběhnem se brzo každej k sobě domů. Navíc já musím předtím stihnout ještě jednu krátkou oslavu s rodiči. Máme to se ségrou, která maturovala včera, pěkně společně, takže je to u nás velký. Dřív to tak nebylo, ségra chodila vždycky o ročník výš, jenže po všech těch problémech kolem těhotenství a narození malýho Štěpána musela jednou opakovat. Stejně je ale dobrá, že to vůbec dodělala, já bych se na to dávno vykašlal!

Večer jsem doběhl do baru jako obvykle se zpožděním a všichni už byli řádně rozjetí, páč konečně máme splníno komplet celá třída, zítra už jde před komisi jen poslední skupina z céčka, takže to se nás netýká. Snažím se dneska dost krotit, když máme s Ádou ještě plány, a v polovině večera přejdu na džus, ale popravdě, vzhledem k tý zítřejší celoškolní akci to nepřehání skoro nikdo a už kolem desátý se začnou trousit první lidi pryč, takže hned taky hodím Ádovi zprávu.

M: tak jak to u tebe vypadá? 😉

A: Dej mi dvacet minut.

Přičemž během desíti se se všema přítomnýma rozloučím, a během dalších desíti dojdu ke klubu, ve kterým slaví Matesova třída. Dovnitř se mi nechce, takže mu napíšu znovu, tentokrát teda, že už na něj čekám.

A zatímco se opírám o zábradlí na protějším chodníku a pozoruju různý lidičky, co vycházej ven, nebo i přes pozdní hodinu ještě vcházej dovnitř, a vyhlížím mezi nima jednoho nepřehlídnutelnýho modrovlasýho kluka, zjišťuju, že je mi… prostě úplně obyčejně fajn. Žádný starosti, žádný obavy, žádný pochybnosti… A jenom samý příjemný pocity.

Který se navíc znásobí, až si Matese odvedu domů… a až mu spočítám tu čtyřku z angličtiny…

„Ahoj!“ rozběhnu se k němu rozjařeně. Zastavím se těsně před ním a chvilku automaticky zaváhám, než mu vklouznu do náruče. Přimáčkne mě k sobě, a tak spokojeně zavrním a zvednu k němu pohled.

Chtěl bych i pusu, ale nechci to přehánět, a tak se jen usměju a zeptám se: „Všechno v pořádku s lidma?“

„Jasný,“ skloním se k němu a líbnu ho na rty, „a ty?“

Pátravě se na něj zadívám, sice teda od nedaleký lampy sem bůhvíkolik světla nejde, ale kdyby mi chtěl něco nakukat, toho bych si snad všiml.

„Tak já se nevyoutoval,“ zašklebí se, proplete si se mnou prsty a rovnou se rozejde pryč. „Já už na střední s jedním klukem chodil, víš… A on za mnou párkrát přišel i do třídy, takže i kdyby nešlo o to, jak vypadám, tak… Chápeš, no… Nikoho tím tady už nevyšokuju. To u tebe museli lidi asi celkem zírat!“

Trhnu rameny. „Já to asi až takhle neberu,“ přiznám. „Jsem ti říkal, že mí nejlepší kámoši věděj, co a jak. Mamka taky. A lidi ze třídy… Někteří mi dneska tvrdili, že to tušili. Jenom se mě prostě nikdy nikdo neptal, já jsem o tom sám nemluvil, důkaz žádnej neměli a já jsem jim ho na stříbrným tácku nikdy nenaservíroval… Byl jsem takhle spokojenej, že nikdo do ničeho nešťáral. No a odteď už nemá kdo do čeho šťárat, takže… Takže můžu bejt spokojenej dál,“ podívám se na něj a usměju se.

Na chvilku se zamyslím, jestli je tak naivní, nebo sebejistej, že si myslí, že od teď už je to navždycky vyřešený, ale pak to nechám plavat. Nechci ho strašit, a taky, ono na tom teď nezáleží. Adam se za sebe umí postavit a jsem si jistej, že zvládne i tohle. Hlavně jsem ale fakt rád, že se dneska nestalo nic, kvůli čemu by toho coming outu litoval. Takže se k němu přitáhnu, nakloním se a dám mu znovu pusu. Jasně, jdeme po prázdný noční ulici, a asi i teď bychom mohli potkat lidi, který by to teda rozhodně šokovalo, třeba ten Ádův bývalej tým, ale nic neříká, a tak si užívám, že můžu. Že se k němu můžu konečně tisknout a nebát se, že mě odežene.

„Takže máma má noční, jo?“ přeladím pomalu na téma dnešní noci, aniž bych ho pustil z částečného objetí, protože na něj pomalu začínám mít zase chuť.

„Hmm, má,“ souhlasím, vyvlíknu se z toho jeho těsnýho držení a vezmu ho za ruku. „Ale i kdyby neměla, to tě nemusí vůbec zajímat. Protože spolu máme ještě nějaký vyřizování, který rozhodně nepočká…“ A spolu s tímhle příslibem mu stisknu dlaň o něco silnějc, aby mu došlo, že teď už se mi jen tak nevyvlíkne – a natěšeně se sám pro sebe uculím.

Vykulí na mě nejistě oči: „Jaký zase vyřizování? Já o ničem nevím!“

„Tak nevíš?“ ušklíbnu se. „Co ta čtyřka z angličtiny? Teda pokud jsi mi na ten můj dotaz, jak jsi vlastně dopadl, neodpovídal už lehce nachmelenej a nespletl sis čísla na klávesnici, haha… Cos jim tam vykládal tak strašnýho, že ti dali za čtyři?“

Zčervenám, že jsem to fakt takhle zvrtal, ale nahlas se rozesměju: „Hele, já jsem hlavně rád, že jsem to dal, na známku se mě nikdo už nikdy ptát nebude! Říká máma…“

Jenže pravda je, že se fakt stydím, jak to dopadlo, protože tak špatnej v tý anglině podle mě nejsem, a tak dodám: „Ach jo… No zkazil jsem to, já vím… Už písemnou část jsem neměl nic moc, ale já u tý ústní prostě děsně znervózněl, koktal a prostě… Mluvit v češtině je jiný… Já věděl správný odpovědi, ale nešlo mi to z hlavy ven…“

Kouknu po něm nejistě, ale když se ujistím, že se netváří naštvaně nebo tak něco, přitáhnu se k němu, zavěsím se mu zezadu za krk a začnu ho za chůze trochu ožižlávat pod uchem. „Vlastně za tu čtyřku jakožto můj doučovatel můžeš ty, takže bych měl tentokrát potrestat já tebe,“ rozesměju se poťouchle.

Mám pocit nedoslýchavosti. „No to snad ne!“ Setřesu ho ze sebe, aby se na mě tak nevěšel, oženu se po něm a vší silou ho plácnu přes zadek, beztak to přes kalhoty nemůže vůbec cítit. „Naopak, Mates, naopak! Vlastně jsi mi tím přede všema, kdo věděl, že tě doučuju, udělal ostudu! A to je přesně to, co si s tebou hodlám vyřídit!“

Mates samozřejmě protestuje a snaží se mě všelijak uargumentovat, ale nijak už na to nereaguju, ostatně za chvilku budeme doma…

A sotva se za náma zavřou dveře od bytu, tak už se s ním nežinýruju vůbec. Akorát počkám, až si zuje boty, a pak už se na něj nedočkavě vrhnu – hmátnu si akorát ještě do kapsy bundy, co mi visí v předsíni, a než se Mates naděje, už má ruce za zády spoutaný tím dárečkem, co si za maturitu přál.

Pak ho otočím čelem k sobě a strčím do něj tak, že o krok ucouvne a opře se zády o dveře. „A máš ještě poslední možnost říct něco na svou obhajobu,“ zahledím se mu přísně do očí. „Protože tu izolepu jsem koupil taky.“

Bolavě vyheknu, jak si zmáčknu spoutaný ruce, páni, to bylo teda pěkně rychlý! A hlavně okamžitě se mi tělem rozlije vzrušení, ale i radost, že ten můj vyhlídnutej dárek takhle hned pořídil!

Dopřál jsem si tentokrát očistu už doma, před cestou na tu akci, takže i když bych nejspíš zas potřeboval sprchu, aby ze mě netáhl smrad cigaret z toho, jak jsem doprovázel Gábi při pokuřování venku, tak se mi to teď nechce narušovat. Takže se usadím rovnou v tý akci, do který mě navedl, a stojím si za svým.

„Já za to nemůžu, tohle je prostě zcela jasný selhání doučovatele! Vlastně bych měl podat reklamaci a chtít po tobě vrátit peníze, když jsi to takhle nezvládnul…“

„Tohle je jako tvá obhajoba tý čtyřky, jo?“ přimhouřím na něj rádoby nespokojeně oči. „No jak myslíš. Máš poslední půlminutu něco vymyslet.“

A s tím ho popadnu, přehodím si ho přes rameno jako pytel brambor a odnesu si ho do pokoje. Kopnutím za náma zavřu dveře, postavím ho na zem vedle mý postele a natáhnu se ke stolu pro ruličku široký lepicí pásky. Vezmu ji do ruky a zahledím se Matesovi vyzývavě do očí: „Takže?“

Shlídnu na tu pásku a pořádně znervózním, když mi dojde, že to myslí fakt vážně a za chvilku budu muset mlčet.

„Ádo, ale…,“ spustím pochybovačně, ale jak zachytím ten jeho pobavanej výraz, tak se to ve mně zas zlomí, takže dořeknu: „Že by za to teda mohly skvrny na slunci?“

„Jdeš na to dobře,“ pochválím ho a přidřepnu si, abych mu mohl rozepnout kalhoty. „Tyhle tvý blbý kecy se mi totiž vážně nechce poslouchat, takže se ohledně tý izolepy nemám aspoň o čem rozmejšlet.“ Přidržím ho, aby neztratil rovnováhu, když mu kalhoty a rovnou i trenýrky stahuju z nohou, a pak mu poručím. „Klekni si! Čelem k mý posteli.“

A zatímco Mates plní můj příkaz, rychle si ustřihnu tak akorát dlouhej kus z tý ruličky. Pak si kleknu za něj, tahem za vlasy ho donutím zaklonit hlavu, zároveň si ho tak přidržím, aby nemohl ucuknout – a tu pásku mu přelepím přes rty. „Ostatně, u maturity ses namluvil až moc, tak si teď můžeš dát chvilku pauzu, ne?“ pronáším škodolibě, když mu prstama přes tu zalepenou pusu přejíždím tam a zpátky.

Po pár dalších vteřinách mu přestanu svírat vlasy, položím mu dlaně na ramena a naznačím mu, ať se ohne a hrudníkem se položí na postel. Skloním se k němu, líbnu ho někam nad ucho a šeptnu: „A víš, co máš dělat, kdybys to chtěl stopnout, že jo?“

Otočím po něm hlavu a krátce kývnu, jo, tohle si pamatuju samozřejmě dobře. Celá ta situace mě už teď šíleně vzrušuje, i ta páska přes pusu. To je úplně jiný než ten roubík, tam mě štve, že musím mít pusu roztaženou a vypadat děsně, ale mít ji zakrytou páskou, to je fakt, jak kdyby mě unesl, a to mě správně dráždí.

Vezmu to jeho kývnutí na vědomí, oddálím se od něj a chvilku ho jenom tak lačně přejíždím pohledem. Vypadá k sežrání bezmocně, s těma rukama spoutanýma za zády a se zalepenou pusou, jak tu tak napůl leží na mý posteli, vystrkuje na mě svůj nahej zadek a s tím, co si na něj chystám, nemůže udělat vůbec nic… Párkrát ho dlaní přes ten zadek plácnu, jenom tak zlehka prozatím, a vyskočím na nohy, abych si mohl dojít do svý skrýše pro další hračky. Nahmatám v papírový tašce lubrikant a anální kolík – a než se Mates naděje, už znovu klečím přímo za ním a řádně nagelovanej kolík mu opatrně, ale rázně tlačím tam, kam patří.

Zakňourám tlumeně do pásky, jak do mě ta hračka zajede. Áda si počíná dost rychle a ten kolík není nejmenší, takže to docela dost zabolí, ale jakmile je ta věc na svým místě a stáhnu se kolem užší části, začne ve mně vzrušení strmě stoupat vzhůru.

Poplácá mě znovu po zadku a já se z toho můžu zbláznit. Přestože mám na sobě, co se omezení týče, jenom ty pouta a pásku, tak si přijdu kompletně bezmocnej a vydanej napospas jeho choutkám, a z toho mi v rozkroku nehorázně škube.

„Taaak, a začneme tou příšernou čtyřkou z angličtiny. Čtyři rány na holou, to je o ničem, ale čtyřicet, to už zní líp, hm?“ přejíždím mu dlaněma hladivě přes půlky… a pak ho bez varování začnu vyplácet. Sice jenom ručně, takže ho to nemůže až tak moc bolet – ale o to víc si na těch plácnutích dávám záležet. Mates se pode mnou kroutí, huhlá a kňourá do tý pásky… a mě by fakt zajímalo, kdo z nás dvou je v tuhle chvíli vzrušenej víc…

Bože! Dostávat od něj takhle na zadek a nemoct u toho ani naříkat je šíleně intenzivní. Vnímám tak všechny ty pocity ve mně mnohem silněji, a i když to nebolí zas tak moc, můžu se ukňourat, jak se ze mě derou ty v podstatě nenaplněný reakce a startuje to ve mně další kolo vzrušení. Do toho ten kolíček, kterej samozřejmě čím dál víc cítím, jak se mý tělo s každým plácnutím automaticky kolem něj stáhne, a já mám brzy pocit, že zešílím z toho, jak se nemůžu rozhodnout mezi slastí a bolestí.

Nemůžu si pomoct, přestože to všechno kolem pořádně zaměstnává můj mozek, napadne mě, že jsou ty rány takhle uprostřed noci docela dost slyšet, a začnu se trochu bát, aby na nás nedošli sousedi, ale Áda teda vůbec nepůsobí, že by mu to vadilo, a plácá mě pořádně. Zadek mi během chvilky žhne a nevím, na co se soustředit dřív, takže když konečně skončí, úlevně vydechnu.

Sotva se dopočítám do čtyřiceti, nedám mu ani vteřinku na oddech. Natáhnu se pro dálkový ovládání, co jsem si položil vedle sebe na koberec, a nastavím na něm, aby kolík v Matesově zadečku začal zlehka vibrovat – a pak mu dlaní hrábnu do rozkroku a začnu mu promačkávat už pěkně nadržený péro. Taky jenom zlehka. Zatím. Vychutnávám si, že mě nikdo nenapomíná, žádný „Ádo, já už to chci“ a podobný skuhrání! Kdepak, jediný, co slyším, je tlumený vzrušený mumlání.

A o moc se to nezmění, ani když u těch vibrací přidám o pár stupínků na intenzitě.

Mám rád, když si se mnou takhle pohrává, jenže tu hranici, kdy už to začínám chtít moc, mám teda zatraceně nízko. Jednoduše jsem z něj prostě vždycky po pár dotecích na hraně, nemůžu si pomoct. A on se fakt tentokrát vůbec netváří, že by chtěl jen tak přestat.

Klečím tu, pořád na něj vystrkuju nahatej zadek, hračka ve mně vibruje – a on si se mnou k tomu všemu hraje tak hrozně pomalu!

Vždycky nasadí pár rychlejších a tvrdších temp, aby je hned nahradil jen slabým dotekem, a mně z toho brzy začíná hrabat. Nejradši bych prosil a sténal, nebo naopak nadával a provokoval, abych ho strhl k tomu, aby přitlačil a ty pocity ve mně vygradoval, ale nemůžu ani jedno. Můžu jen tlumeně sténat a kroutit zadkem k zbláznění a ta skutečnost mě bere snad ještě víc.

Ještě chvíli ho dráždím, než už to na mě začne být všecko moc. Máme sice prázdnej byt a nic a nikdo nás tentokrát nehoní, takže bych si s ním mohl hrát klidně několik hodin, ale dneska to nedám.

A tak se rychle svlíknu, znovu si za něj kleknu, vytáhnu z něj ten kolík – a zajedu do něj sám. Oběma rukama si ho přidržuju za boky a hejbu se v něm líně, pomalu, protože vím, že kdybych zrychlil, udělám se okamžitě – a to zase nechci, chci si tohle celý trošku užít… Na rozdíl od něj ze sebe můžu svý vzrušení vyhekávat pěkně hlasitě, a ta kombinace mýho hlasitýho sténání a jeho tlumenýho vzdychání mě rajcuje ještě o to víc!

Teprve po chvíli ho přestanu tak pevně svírat za boky a místo toho sjedu pravačkou do jeho klína.

Jak se mě znovu dotkne, tak se celej prohnu a vyjdu mu zadkem vstříc, abych tu jeho ruku trochu popohnal. Pohrával si se mnou už před tím docela dlouho, takže spolu s těmi jeho pomalými přírazy se dostávám snad ještě víc na hranu a můžu se ukroutit, jak se snažím, abych se konečně přes ni dostal.

Samozřejmě si nemůžu nevšimnout, jak se Mates pode mnou svíjí a kroutí s jediným cílem – aby se díky svejm vlastním pohybům už konečně nějak udělal.

Na chviličku dám tedy svý pravačce pauzu a přestanu ho dráždit v klíně, počkám si na Matyho zoufalý zakňourání – a nakloním se nad něj, abych mu pošeptal do ucha: „Příště si tě svážu mnohem pevnějc, aby ses nemohl pohnout ani o centimetr! A uděláš se, až já budu chtít – a ne až ty budeš chtít!“

Zase se narovnám, několikrát ho plácnu přes zadek, abych svejm slovům přidal na důrazu – a začnu se v něm pohybovat o něco rychlejc. Do dlaně vezmu jeho nadržený péro a ve stejně rychlým tempu ho začnu pumpovat.

Jak dostatečně přidá, tak nečekám vůbec na nic, zavřu oči a nechám se unášet všemi těmi intenzivními pocity, co ve mně vyvolává. Jak se do mě zasouvá v pomalu se zvyšujícím tempu a jeho dlaň na mým nádobíčku skoro kopíruje tyhle jeho pohyby. Jak mi zadek pořád hřeje a každej jeho příraz i stisk ruky na něm o to víc cítím. Jak slyším jen to Ádovo nadržený hekání a celým pokojem prostupuje jeho slabá kořeněná vůně. A k tomu ty pouta, zařezávající se mi do zápěstí, a pusa zalepená tak, že ze mě vychází jen mručení.

Prostě, chci to už dost dlouho, a tohle jeho hraní mě úplně dostává, takže stačí ani ne minuta těch jeho tvrdých přírazů a strhne mě šílená vlna slasti. Tak šílená, že mě to úplně odrovná a zůstanu na chvíli jen vyčerpaně ležet na jeho matraci, neschopnej se pohnout.

Po vlastním orgasmu, kterej následoval hned po tom Matesově, se chvíli jenom vydýchávám a u toho ho hladím po zadku a na bocích, než z něj pomalu vyklouznu. Leží na mý posteli a vypadá úplně odrovnanej, starosti si o něj ale nedělám, je mi jasný, že přesně takhle se mu to líbilo. Že se mu to líbilo hodně.

Kousek popolezu, abych si ze šuplíku mohl vytáhnout klíčky od pout, pak si sednu na paty vedle Matyho a uvolním mu ruce. Někdy příště, někdy hodně brzo příště, ho nechám spoutanýho mnohem dýl, minimálně na další dvě kola, ale dneska v noci s ním chci dělat úplně jiný věci. Chci vedle něj prostě ležet a usnout, a chci se vedle něj ráno vzbudit s tím vědomím, že už nás nic nikam nežene. Že nic nemusíme. Pokud teda nepočítám zítřejší přebírání maturitního výza a pak tu akci v kádéčku, ale tam samozřejmě taky nemusíme. Tam prostě jenom chceme.

Počkám, až si Mates trošku protáhne paže, pak ho chytnu kolem pasu a přesunu ho k sobě na koberec. Unaveně se o mě opře a zvedne ke mně oči. Pousměju se na něj a pak mu rychlým pohybem strhnu pásku ze rtů.

„Jau,“ uteče mu, ale hned se skloním a na ty rty ho líbnu.

„A ještě jednou gratuluju k tý maturitě,“ pronesu polohlasně. Počkám si, až se mi podívá do očí, a dodám: „Známky jsou vedlejší, hlavní je, že to máš za sebou. I když samozřejmě ti ten čtverec z angliny ještě párkrát předhodím, s tím počítej, ale… Miluju tě. I když na tebe mý doučovací metody vůbec nezabíraj.“

No, možná jsem to podal malinko neobratně… Ale myslím, že Mates si z toho to důležitý vytáhne.

Ten výbuch, co ve mně vyvolá těma dvěma slovama, nedokážu ani popsat. Kam se hrabe nějaká sopka, tohle otřáslo celým mým vesmírem. I když už jsem to věděl, slyšet to takhle naplno bylo něco docela jinýho.

Přestože jsme byli oficiálně spolu, hrozně dlouho jsem si přišel sám. Hrozně dlouho jsem se bál mu některý věci říkat, protože bych mu měl být jednoduše vděčnej, že mě nechá mít ho rád a neodstrčí mě, neměl bych si stěžovat. Ale teď už vím, že to tak není, že to byla vlastně celou dobu hloupost. Protože právě ty dvě úplně jednoduchý slova mi tohle všechno říkaj. Říkaj, že na nic nejsem sám, že mám jeho a že tu pro mě je a bude.

Jo, ani tak to samozřejmě neznamená, že spolu zůstaneme do konce života, ale nejspíš to znamená, že se o to hodláme oba snažit a nemusím se bát, že ho ta moje snaha dřív nebo později odradí. A to mi dává tu největší možnou jistotu, jakou může.

Nechám náš pohled ve spojení a položím mu dlaň hladivě na tvář. Nakloní trochu hlavu a opře se o mou ruku, a tohle v podstatě mazlivý gesto mě od něj neskutečně potěší. Usměju se a přitáhnu se k němu pro pusu.

„Já tebe taky,“ zašeptám a nechám ho, aby si mě k sobě přivinul, stáhnul mě s sebou na koberec a aby si se mnou dělal zbytek noci, cokoliv jenom chce. Protože tohle, ta jeho láska, kterou mi dává, je jediná doučovací metoda, která na mě funguje. Zaručeně a spolehlivě.