Doučovací metody 12 – Bouřka (I.)

I šestej den pobytu na chatě se vzbudím bez budíku – a dřív než Mates. Chvilku se rozkoukávám a protahuju, než se přetočím na bok, rukou ohnutou v lokti si podepřu hlavu a na Matese se zahledím. Mám sto chutí se sklonit a probudit ho líbnutím na tvář, ale ovládnu se – musím si užít jednu z posledních chvil, kdy mi tu nekňourá! A že on začne, sotva rozlepí oči! Protože včera se opět udělalo děsný vedro a oba jsme z toho byli takoví unavení… Jenže zatímco já jsem se k tomu učení přece jenom občas dokopal, tak Matějovi se nechtělo vůbec. Pořád vymejšlel nějakej náhradní program… Nejlíp takovej, při kterým jsem se nemohl učit ani já, že… A tak mi nakonec nezbylo než ho po obědě zase přivázat ke stromu, zchladit ho vodou z hadice – a zamknout ten jeho věčně nadrženej ocásek do klícky.

Mates mě pak ještě asi hodinu zkoušel usmlouvat všema možnýma způsobama, ať si s ním místo učení hraju, ale nakonec si dal říct, že nejlíp udělá, když mě nechá se učit: slíbil jsem mu, že si pohrajeme, až večer doprojdu všechny naplánovaný okruhy. No, jenže jak bylo takový horko a energie mi spíš ubývala, tak jsem ten svůj plán prostě nedodržel…

Co jsem naopak dodržel, to bylo přesný znění toho mýho slibu: jelikož jsem ten požadovanej počet okruhů projít nestihl, tak žádný hraní nebylo. Sice jsme se ve sprše a pak i v posteli chvíli muchlovali, ale klíč od klícky jsem za celou dobu nevytáhl z kapsy svejch kraťasů.

A rozhodně to nemám ani dneska v plánu udělat dřív, než doženu ten příšernej skluz. Jestli se mi to vůbec povede.

Ten tlak v rozkroku, co ihned po probuzení cítím, je fakt děsnej. A to mě to ani nevzbudilo poprvý! Ležet hned vedle Ády a mít na sobě tu věc je absolutně šílený. Už večer jsem nemohl vůbec usnout, jak moc jsem byl nadrženej, kdykoliv jsem se mu zavrtěl v náručí nebo na sobě ucítil jeho ruku. Snažil jsem se ho ufňukat snad hodinu v kuse, ale ani to s ním nehlo. On si snad myslí, že když nechce on, tak já taky ne!

Byl jsem fakt odhodlanej nenechat ho usnout, ale ta jeho nabídka, jestli chci spát radši přivázanej ke gauči, byla víc než přesvědčivá, tak jsem nakonec zkrotnul, zavrtal se mu do krku a vydržel to bez stížností až doteď…

Ucítím na sobě jeho ruku, a tak se natočím směrem k němu a podívám se mu do očí. Už to chci fakt moc, ale musím na to jít pomalu, aby mi to zas neutnul. Přitáhnu se k němu a stáhnu mu ruku do rozkroku, kde okamžitě stisknu jeho ztvrdlýho kámoše. Usměju se a zavrním: „Koukám, že vás tady vstávalo víc…“

Úsměv mu oplatím: „No to teda! Ono je totiž pro některý dost těžký nevstat, když máme přímo vedle sebe takový sexy tělo…“

A s tím ho chytnu kolem pasu, přetočím si ho pod sebe, zalehnu si ho – a skloním se k němu pro pusu.

Pak hlavu zase zvednu a zadívám se mu do očí, neodpustím si, aby se mi do hlasu nevkradl šibalskej podtón: „A jestli se tvůj kámoš bude chtít dneska večer aspoň trochu protáhnout, tak budeš celej den moooc hodnej a tichej a poslušnej Matýsek. Platí?“

„Jak celej den?!“ rozkňourám se okamžitě a mám pocit, že fakt špatně slyším. „No to snad nemyslíš vážně, Adámku! Vždyť už jsem to neměl včera celej den! Naposledy předevčírem před spaním… Prosííím!!! To se nedá vydržet!“ dramaticky zavyju a přimáčknu mu pusu na krk.

„Ty to pořád nechápeš, co? Že čím dýl mě budeš prosit a zdržovat, tím dýl to celý bude trvat! Ale abys neřekl, tak trochu se ti pověnuju,“ mrknu na něj a pak po tom jeho ještě pořád horkým a po dlouhým spánku vláčným těle popolezu kousek níž, abych mu mohl ocucat bradavky.

Zavzdychám a celej se prohnu. V rozkroku mi z toho jeho pohrávání škube a tlačí, takže se celej zakroutím. Chci to úplně maximálně, a jestli to myslí vážně, tak to se teda zblázním! Takhle dlouho jsem snad nikdy bez stříkání nebyl… No dobře, teď trochu přeháním, párkrát nejspíš jo, když jsem někam jel nebo mi bylo fakt hodně zle. Ale prostě jsem fakt zvyklej udělat si to každej den, a to, že ho mám nonstop vedle sebe, mi teda vůbec nepomáhá, naopak jsem z toho mnohem nadrbanější.

„Adamee…,“ sténám vzrušeně a nedokážu to ani trochu zadržet. „No taaak… Nech mě aspoň jednou… Pak mě klidně zase zamkni, ale já to potřebuju, fakt… Udělám cokoliv… Vždyť i ty už to musíš zas chtít,“ vydechnu roztřeseně, spal nahej, takže se znovu natáhnu a začnu mu pomalu honit.

Ten jeho vzrušením zastřenej hlas mi teda dává! A ty jeho dotyky, ach… Děsně se to ve mně mele, jasně, že bych mu chtěl vyhovět, protože nejsem žádnej tyran, i když mi do něj tak často nadává. Ale na druhou stranu, úplně stejně často ze mě má srandu, že jsem měkkej. A pokud si mám vybrat z těchto dvou možností, tak beru toho tyrana, haha.

„Však já chci,“ zavzdychám mu do hrudníku a skousnu mu bradavku. „A co chci, tak taky dostanu. A nijak to nesouvisí s tím, co chceš a nedostaneš ty…“ A s tím se narovnám v zádech, natáhnu se k nočnímu stolku pro tubu s gelem, a zatímco si trochu vymačkávám do dlaně, dívám se Matesovi upřeně do očí.

Zadoufám, že ten sex je dobrý znamení, zatím vždycky mi to při něm nakonec sundal. Ale jistej si tím fakt nejsem…

Bohužel poslední dny tady na chatě mi Áda docela dost ukazuje, jak moc vážně ty svý výhružky myslí. Vůbec se nenechává tak ukňourat jako dřív, když jsme se vídali jen párkrát do týdne. Nemůžu se rozhodnout mezi tím, jak moc bych v tuhle chvíli chtěl, aby podlehnul a udělal mi to, a jak moc mě bere to, jakej je přísnej, nekompromisní a že skutečně nemůžu, dokud tak sám nerozhodne. A všechny tyhle smíšený pocity se mnou až neskutečně mlátí a mám na to pak chuť ještě stokrát víc.

Jenže i přesto, že už se před ním při spoustě věcí tak nestydím, tak to ošukání bez ranní sprchy k tomu zrovna nepatří, i když už mi dal najevo, že jemu na tom zrovna dvakrát nesejde. Když jsem ho teď sváděl, představoval jsem si spíš pohrávání, u kterýho bych tu očistu předem nepotřeboval. Ale co, darovanýmu koni na zuby nekoukej! Chtěl jsem, aby něco bylo? Rozhodně. Potřebuju, aby mi už dopřál trochu uvolnění. Takže teď toho jeho návrhu musím využít stůj co stůj, a snad to rychlý přerušení ještě Áda zvládne a úplně nevychladne.

Pro jistotu se rozhodnu, že mu nedám ani tu nejmenší šanci reagovat. Chvilinku mu opětuju ten jeho upřenej pohled, než se rychle nakloním, líbnu ho na rty a se slovy: „Začni beze mě, hned jsem tady!“ uteču do koupelny.

Ta jeho sprcha musela bejt fakt super rychlá, přesto mám ale hroznou chuť ho za ten náhlej úprk přetrhnout a ojet zároveň – tohle jsme si přece nedomluvili! Jenže když se vrátí s pokorným výrazem, po posteli ke mně přileze po čtyřech a lehne si zpátky přede mě, okamžitě vyhraje ta druhá část. Je mi jasný, o co mu jde, ale už jsem mu něco řekl a rozhodně to nehodlám zase jen tak přehodnotit.

Znovu si vymačkám do dlaně trochu lubrikantu – na druhej pokus už to snad konečně vyjde! Odhodím tu tubu a rozmatlám si gel po péru, který jsem mezitím udržoval v pohotovosti a je už parádně připravený na cokoliv, co s ním mám v úmyslu. Očima sklouznu po Matesově nahým těle přes hrudník až k rozkroku, kde jeho ocásek je zřejmě taky připravenej na cokoliv, ale bude si muset nechat zajít chuť… A já tím pádem minimálně na určitej druh hrátek taky.

Znovu se podívám Matějovi do očí a zaksichtím se na něj. Je mi jasný, že kdybych se tímhle jeho žádostivým a zároveň tak trochu podřízeným pohledem nechal oblbovat o něco dýl, tak nakonec podlehnu – a tak ho popadnu za pas a otočím si ho zády k sobě.

„A na všechny čtyři, fofrem,“ poručím si. Jen ať na mě hezky vystrčí ten svůj zadeček…

Okamžitě poslechnu, abych ho už víc neprovokoval, i když by část mě nejradši protestovala. Jsem si ale jistej, že pak už by to, že mě neodemkne, vyplnil zaručeně, a to fakt nemůžu potřebovat. Celým podbřiškem mi brní, koule od kroužku tý hračky tlačí a celý tělo mi pořád balancuje na hraně mezi touhou po uvolnění a tím, aby zůstal přesně takovejhle.

Zajede mi nejprve stále trochu nagelovanými prsty mezi půlky a trochu mě tam podráždí, než se přisune a začne do mě ten svůj kolík pomalu zasouvat. Rozsténám se úplně okamžitě, bolestí i vzrušením, a v tu chvíli jde veškerá nerozhodnost stranou, protože jediný, co chci, je, aby mi to udělal, a tak zakňourám: „Adameee… Já budu dneska hodnej… Nejhodnější… Prosííím…“

„To si sakra piš, že budeš!“ vyhekávám, zatímco si ho přidržuju za boky a čím dál rychlejc do něj přirážím. Z toho, jak pode mnou krásně drží, a navíc z toho vědomí, že tentokrát si ani nemůže zajet rukou do rozkroku, protože mám jeho zamčenej ocásek pod úplnou kontrolou, jsem vzrušenej totálně na maximum, takže se udělám hodně rychle.

Když se trošku vydýchám a vyklouznu z něj, chytím Matese pod pažema, sednu si na paty a jeho si přitáhnu k sobě a posadím na svý stehna. Levou rukou si ho přidržuju a hladím ho po horký kůži, zatímco pravačkou mu zlehka promačkám jeho plný koule.

„A když budeš fakticky nejhodnější,“ zavrním mu do ucha, „tak bysme to mohli třeba nějak zohlednit v rámci odpolední siesty.“

Vyčítavě se po mně otočí: „Ale to je až za hrozně dlouho, Ádo!“

„Tady to tvý skuhrání úplně neevokuje dojem, že by ses snažil bejt nejhodnější…,“ zasměju se.

„Když mi to neuděláš, tak natruc nebudu!“ dál protestuje.

S pobaveným úsměvem od ucha k uchu po něm zopakuju: „Natruc?!“ Pak ho během vteřiny povalím na postel na břicho, zasednu mu nohy, zatímco ruce mu za zápěstí přidržím za zády. Volnou rukou ho hned začnu plácat přes zadek – a rozhodně ho teda nešetřím!

„Mates! Ty nemáš co trucovat!“ pronáším u toho. „Ty budeš tak hodnej, že celý dopoledne nebudu vůbec vědět o tvý existenci! A jestli ne, tak si piš, že ti tu tvou existenci ještě víc zpříjemním! Abys měl proč trucovat!!!“

„Auuu!“ zavyju okamžitě, spíš na protest než doopravdy. Jsem tak strašně nadrbanej, že mě to víc dráždí, než bolí. Naříkat ale rychle přestanu a soustředím se chvilku na to pomalu rostoucí pálení zadku, protože tuhle jeho náladu už dobře znám a vím, že je tak krůček od toho vzít na mě pásek, kdybych provokoval, a to už by se mi rozhodně tak moc nelíbilo.

Ještě párkrát ho plácnu, než s tím vyplácením přestanu a začnu mu dlaněma po zadku jenom tak hladivě kroužit. „To tvý mlčení považuju, že mi jako dáváš za pravdu,“ rýpnu si. „Fajn, tak co kdybych se teď opláchnul a nachystal nám snídani, než si dáš další sprchu? A pak se pustíme do toho učení, ať to máme co nejdřív za sebou…“

Ne, fakt se mi nechce souhlasit, pořád to děsně chci, jenže taky cítím, že v týhle fázi už se ukecat nenechá, a tak v duchu ustoupím s tím, že to kdyžtak zkusím později. Teď bych to fakt akorát prodlužoval a vysloužil si přídavek, a tak mu to odkývu.

„Dobře, Adámku… Ale když budu hodnej, tak mě pak pustíš?!“ ujišťuju se.

„Nepřekrucuj to,“ začnu slízat z postele. „Řekl jsem, že když budeš hodnej, tak to při odpolední siestě nějak zohledníme.“ S tím se na něj zaksichtím, popadnu svý oblečení a zdrhnu do koupelny.

Zoufale bouchnu hlavou o polštář, zajedu si rukou mezi nohy a chvilku ohmatávám tu věc bránící mýmu nádobíčku v plným výkonu, než taky začnu vstávat. Tohle je šílený!

Nemůžu se rozhodnout, jestli by bylo lepší nebo horší, kdyby mi to jen nedovolil, ale nenechával na mně tu hračku. Protože bez toho bych po tý studený sprše, kterou si střihnu, aspoň na nějakou chvilku vychladnul, zatímco takhle pořád myslím na svůj rozkrok a na to, jak moc mě Áda tou věcí ovládá, a to mě za moment zas znovu dráždí.

Každopádně snídaně proběhne v pohodě, užívám si i tyhle běžný, každodenní chvilky s ním. Když se hned po ní vydá spolu s těmi svými papíry na zahradu na deku zas učit, odhodlám se, že taky nebudu zahálet, a rozvalím se spolu s notebookem na gauč.

Je to paráda – učit se takhle venku, to by ve městě nešlo… Už jenom za to, že mě sem Mates vzal, bych mohl přimhouřit oko a vážně ho nenechat čekat až do večera. A navíc se za celý dopoledne fakt neukáže a neruší mě. Sice by mě zajímalo, jestli sám se taky učí, nebo jestli usnul, ale mávnu nad tím rukou. Ostatně, je moc velký horko na to, abych se zvedal a chodil to do chaty zjišťovat.

A je i moc velký horko na nějaký chystání oběda, a tak když krátce před polednem svý ležení na zahradě zabalím, vejdu do chaty s tím, že zkusím Matese vytáhnout, ať si na jídlo někam zajedeme. Při tý příležitosti bysme rovnou mohli zase i nakoupit čerstvý zásoby…

Dneska jsem se vydržel učit docela dlouho. Né teda celý dopoledne, ale řekl bych, že po kouskách tu hodinu a půl jsem tomu opravdu dal. Jako nezdá se to, ale fakt tolik, co tady na chatě s Ádou, bych se jinde nenaučil.

Zaprvé tu není internet, takže se mnohem míň rozptyluju, a za druhý je tu samozřejmě on. V mezičase ho otlapkávám a provokuju, ale občas mě z něčeho fakt vyzkouší, nebo napomene, když nedržím pozornost, a mně to fakt pomáhá. Vím, že doma bych se na to učení rovnou vybodnul, učím se vždycky až den předem. A i když mi to na jednu stranu trochu vadí, tak tahle hračka v rozkroku je pro mě jako jeho vlastní, osobní dohled, a když mi dal dneska už docela jasně najevo, že mě z toho na zakňourání nepustí, tak fakt zkrotnu a neprovokuju ho, protože tu odměnu teda vážně chci.

Ležím na gauči, v ruce knížku (pro moji obhajobu, je to jedna z maturitních) a čtu, když vejde dovnitř, a tak k němu zvednu pohled a poťouchle se usměju: „Tak co, Adámku, už si jdeš se mnou pohrát?“

„Hele, zajedeme si nejdřív někam na oběd, hm?“ navrhnu mu. Pak na něj trochu přimhouřím oči: „Co to čteš? Tomuhle říkáš učení na maturu, jo? Nemám si tě náhodou zase přezkoušet? Jenomže to bysme taky mohli zjistit, že na žádnej oběd nemáš nárok, protože vůbec nic neumíš, co,“ zašklebím se na něj pobaveně. „Takže to snad radši nebudeme riskovat. Něco na sebe hoď a jedeme.“

„Náhodou, vždyť to je knížka k maturitě,“ ušklíbnu se na něj zpátky, odhodím ji, vstanu a přitáhnu se k němu.

Sáhnu mu rukou okamžitě mezi nohy a zmáčknu ho trochu přes kalhoty. Jo, normálně fakt dokážu myslet i na něco jinýho, ale né s tou věcí na sobě, i když dělám cokoliv dalšího, pořád pak se mnou Áda alespoň koutkem mysli je, a tak jsem hned připravenej pokračovat tam, kde jsme před pár hodinama skončili.

„Však jídlo počká… A klidně si mě vyzkoušej, hlavně když už pak vezmeš do ruky ten klíč,“ zavrním mu do ucha.

„No možná je to knížka k maturitě, ale snad nematuruješ jenom z češtiny? Ještě jsem tě pořádně neviděl učit se něco jinýho,“ nedá mi to, abych na něj trošku nezadohlížel.

Pak ho chytnu za zápěstí a ruku mu ze svýho klína zase odtáhnu. „A žádný, že jídlo počká,“ uchichtnu se a dám mu pusu. „Nejdřív jídlo, potom zábava – tak nějak se to říká, ne?“ Líbnu ho na rty ještě jednou, abych trošku umlčel to jeho nesouhlasný mručení, a pak už zamířím do ložnice, abych se oblíkl do něčeho slušnějšího.

Sleduju mezi oblíkáním koutkem oka, jak na sebe začne natahovat jiný kraťasy, ale neodpustí si alespoň pár protestů. „A to mě jako necháš jet takhle? S tímhle na sobě? No taaak, Ádo… Víš, jaký to je, když to mám na sobě a sleduju tě? No šílený!“ prohlásí nakonec, zatímco se ke mně opět přitáhne.

„Mates, je to šílený, protože to má bejt šílený. Kdyby to bylo bůhvíjak skvělý a úžasný, těžko bych to na tebe používal jako trest – nebo jako motivaci, že? Tak přestaň remcat, nebo by se ti taky ještě mohlo stát, že do toho auta budeš sedat i s další hračkou na svým místě. Pěkně uvnitř tebe, víme? Aby jí to nebylo líto. A to bude teprve šílený!“ uličnicky se na něj zazubím.

Svraštím na něj čelo a kousnu se do rtu. Nemůžu se rozhodnout, jestli mám, nebo nemám. Hrozně se mi chce ho zlobit a z těch představ mi v péru bez ustání škube, ale nakonec aspoň trochu uberu a s přimhouřenýma očima co nejvíc přesvědčeně pronesu: „To bys neudělal…!“

Obejme mě kolem pasu a pobaveně se mi zadívá do očí: „Týjo, to vůbec neznělo, jako kdybys byl proti! V tobě se vůbec nedá vyznat, Mates. Každopádně, co kdybysme v klidu poobědvali, abys z toho jídla taky něco měl a nemusel se jenom kroutit na židli, a to, co udělám nebo neudělám, zjistíme až v rámci tý poobědní siesty?“

Zčervenám a uhnu pohledem, protože má samozřejmě pravdu, taková ta malá, nadrbaná část mě se z tý představy, že by si se mnou takhle hrál, může zbláznit. Jenže ta druhá, rozumová, moc dobře ví, že bych toho velice brzy hořce litoval. Jo, být zamčenej se mi svým způsobem líbí, když to netrvá dlouho, vzrušuje mě to tak akorát, a to občasný nepříjemný houpnutí v tom se dá vydržet, protože to brzy zas přejde. Ale kdykoliv mě k tomu dráždí, můžu se uvzdychat, čili je mi předem jasný, že by to bylo fakt peklo.

Takže nakonec jen z tý představy naprázdno polknu, kývnu a řeknu: „Dobře, půjdeme, ale tamto radši nedělej…“

„To si ještě rozmyslím,“ mrknu na něj. Skloním se pro poslední pusu a pak už vyrazíme k autu.

Po výborným obědě nás Mates zaveze k jednomu většímu hypermarketu, kterej než projdeme, tak nám aspoň trošku vytráví. Mates mě teda pořád popohání, že jako stačí naházet dvě tři věci do košíku a můžeme jet, ale tak nějak automaticky vklouznu dlaní do tý jeho a procházkovým tempem kormidluju vozík skrz celou prodejní plochu. Maty úplně pookřeje a celej se rozsvítí a mně teprve po chvilce dojde, že je to proto, že jsem ho vzal za ruku… Je fakt, že takhle daleko od domova jsem nad tím vůbec nepřemýšlel a přišlo mi to tak nějak přirozený.

Když pak jedeme zpátky k chatě, má můj osobní řidič zase dost problém dodržovat rychlost, ale položím mu ruku na stehno a napomenu ho: „No tak, přece si to teď nepokazíš? S někým, kdo neumí dodržet ani základní pravidla silničního provozu, si při hraní nebudu brát žádný servítky!“

To na toho nedočkavce aspoň trochu zabere, takže k chatě dojedeme bez úhony.

Jsem z celýho toho dneška úplně u vytržení. Pomalu začínám pochybovat, jestli se mi to nezdá, protože, i když bysme to tak nahlas nejspíš ani jeden nenazval, tak takhle romantický rande jsem teda ještě nezažil. Ne, neřekl nic světobornýho, a byl to pořád jen obchod na konci světa, takže to určitě nic neznamená, ale stejně mě to, že se ke mně takhle na veřejnosti hlásil, hřeje tak moc, že se snad rozpustím.

A tak ty jeho jemný pobídky taky pěkně poslušně vykonávám. Na plynu jsem dost ubral a po příjezdu jdu hned sám všechno vyndat do ledničky, protože ho chci potěšit a taky se chvilku postarat já o něj. Teda přísahám, kdyby mi teď řekl, že mě nechá zamčenýho rok, tak mu to ještě nadšeně odsouhlasím, jenom kdyby mi dovolil s ním být a držet ho za ruku, tak jako v tom obchodě, pořád.

Opřenej o futra a s rukama založenýma na hrudníku ho pobaveně pozoruju, jak kmitá.

„Tak co, pane řidič?“ oslovím ho, když má ty věci konečně vyskládaný. „Nejste po tý cestě malinko propocenej? Nepotřebujete třeba trochu… zchladit? Na zahradě u stromu máme pro tu příležitost zřízenej takovej speciální hadicovej koutek,“ navrhnu mu poťouchle.

Jak kdyby na mě tu studenou vodu rovnou vylil. Po tom jeho prohlášení ze mě celá ta pokora naráz vyprchá a nejradši bych mu ten škodolibej úsměv vymazal. Takže na něj přimhouřím oči a odseknu: „Sám bys potřeboval zchladit, Adámku…“

„Já? Ani ne, a kdyby náhodou, tak si dám ten nanukovej dort, co jsme koupili. Ale ty seš nějakej drzej najednou a to se mi vůbec nelíbí…“ A s narychlo nasazeným přísným výrazem ve tváři dojdu k němu, popadnu ho, přehodím si ho přes rameno a vyrazím s tím svým protestujícím a do zad mi bušícím nákladem na zahradu.

Tentokrát to Adamovi vůbec snadný nedělám. Jako jo, nechci, aby mě pustil nedopatřením po hlavě dolů, a tak to nepřeháním, ale stejně má tentokrát co dělat, aby mě udržel.

„Adame, né! Já nechci! Vzdávám se… vzdávám!“

Obrátím oči v sloup, protože mě nemůže vidět. On mi taky na všecko vždycky skočí… Proto mě tak baví ho takhle provokovat. Ale to se nesmí dozvědět, takže to ještě chvilku musím hrát takhle natvrdo.

„Neječ, nebo si donesu roubík!“ upozorním ho chladným hlasem. Pak ho postavím na nohy, přimáčknu ho zády ke kmeni stromu a stáhnu z něj tričko. Levou rukou ho přidržuju a zároveň se bráním jeho útokům, zatímco pravačkou se natahuju po tom provazu, co visí od včerejška přes větve, aby se tam zase usušil… Začnu ho rovnou omotávat kolem Matesova hrudníku a břicha a přivazovat tak horní polovinu jeho k těla k tomu stromu. Nohy mu tentokrát nechám volný, i když jestli bude dál takhle vyvádět a chtě nebo nechtě mě nakopne, tak si to asi ještě rozmyslím!

Vyvádím, co to jen jde, protože další sprchu hadicí fakt nechci. Nesnáším, když tohle dělá, a je mi absolutně jasný, že to je přesně ten důvod, proč ho to tak baví. V klidu mě obmotává, vůbec si těch protestů nevšímá a já z celý tý situace začínám bláznit. Je to pro mě celý hrozně vzrušující a jsem nadrbanej už jen z toho, jak je nekopromisní a zachází se mnou jak se svým úlovkem, i když absolutně nic vlastně nedělá. Netuším, jak je možný, že se mnou vždycky tak hází!

„Adame!! Opovaž se to na mě zas pustit! Slyšíš?!“ nepřestávám protestovat, i když na hlasitosti vážně krapet uberu, nemusí nás někdo vidět.

„Nebo co?“ zeptá se mě posměšně, aniž by ten provaz přestal uzlovat na mým pravým zápěstí.

Zapochybuju, zarazím se a najednou nějak nevím, takže se zamračím, přimhouřím na něj oči a zamyslím se: „Nebooo…“ Poťouchle se rozesměju: „Nebo si pak přivážu tebe a vrátím ti to!“

Rozesměju se taky: „Mates, koukám, že doopravdy potřebuješ zchladit, očividně už máš horečku a blouzníš, jinak si to nedovedu vysvětlit!“

Překontroluju pevnost toho uvázání, a když se ujistím, že se nemá jak vyvlíknout, dřepnu si před něj, rozepnu mu kraťasy a i s trenýrkama mu je stáhnu ke kotníkům. „Navíc, tadyhle tvůj kámoš bude za tu vodu taky rád. Vždyť už mu v tom jeho slušivým oblečku musí bejt od včerejška dusno a horko…“

Upře na mě pohled, na tý zčervenalý tváři nasadí štěněcí obličej a zakňourá: „Ádo… No taaak… Co kdybys mi to místo toho radši sundal… Vždyť jsem byl hodnej!“

V tu chvíli mě ta hra na tvrďáka přestane bavit, protože tomuhle jeho kukuči se nedá odolat. Zvlášť, když má pravdu – byl doopravdy hodnej! Odhodím jeho oblečení kousek stranou, zvednu se a přitisknu se k němu.

„Vždyť já vím, žes byl,“ hlesnu a skloním se k němu, abych ho mohl políbit, zatímco rukama mu přejíždím po ramenou a pažích. Pak si sáhnu do kapsy, vytáhnu ten klíč a znovu si dřepnu.

Ten hřejivý pocit tepla, co se mi z toho jeho polibku rozlívá tělem, je absolutně úžasnej. Převalí se přese mě uklidňující vlna, a tak zakloním hlavu, opřu se o ten strom a užívám si ty jeho jemný doteky. Chvilku po mně pomalu přejíždí prsty, ale nakonec chytí tu klícku do ruky, odemkne ji a odloží ji komplet do trávy. Celej se prohnu, jak zatoužím po tom, aby se mě konečně dotknul na postupně se zvětšujícím péru, ale dává si načas. Putuje mi dál rukama po těle a já se můžu touhou usténat.

Kleknu si k němu a úplně zlehounka ten jeho nadrženej ocásek olíznu. Pak mu opusinkuju podbřišek, než znovu olíznu jeho péro… Jazykem se pověnuju i jeho koulím – a zase se rty jen tak zlehka dotknu tý hebounký kůžičky na jeho žaludu. Pak se znovu vytáhnu na nohy, levou rukou ho drapnu za to jeho modrý háro a zakloním mu hlavu, abych si ho ještě víc znehybnil, pravačkou začnu prohmatávat a mačkat ten horkej, vzrušením tepající klacek. Mates hlasitě zavzdychá – a já skloním hlavu, abych mohl to jeho sténání trošku utlumit polibkem.

Tohle všechno je úplně nejvíc. Nemůžu se nabažit všech těch pocitů, toho, jak jsem svázanej a nemůžu se hnout, jak si se mnou pohrává, ale i jenom tý jeho přítomnosti. Přimáčkne se mi rty na krk, zhluboka se nadechnu a jenom z vůně jeho potu ho začnu chtít ještě víc, pokud je to teda ještě vůbec možný.

„Adámku…,“ vydechnu jenom, protože neexistuje nic jinýho, co bych mohl říct, jen si to se zavřenýma očima všechno dál užívat.

„Šššš…,“ zkusím ho umlčet, zatímco mu ožužlávám krk… a bradu… a tvář… a rty… Kam zrovna dosáhnu. Pravačkou začnu pumpovat jeho péro – nejdřív fakt jenom pomalu a jemně, ale postupně přidávám na tempu.

Přejíždí po mně rychleji a rychleji, dokud mě to celý nestrhne a za sténání utlumenýho jeho rty se konečně vystříkám. Po tý delší pauze je to snad ještě intenzivnější, celej se prohnu a zazmítám, než se naopak celej uvolním a zničeně prověsím v provazech.

Nechám oči zavřený a ztěžka vydechuju, jak se snažím nabrat znovu sílu. Teda… Už mě zase úplně zničil!

Hodnou chvíli stojím těsně u něj a podpírám ho svým tělem, rukama ho jen tak zlehka přidržuju za boky. Mám zavřený oči a vdechuju ten mix vůní – jeho zpocený tělo, sex, blížící se léto… Byl bych asi i schopnej v týhle poloze usnout! Nakonec se z toho příjemnýho uvolnění proberu, chytím Matese pod bradou a počkám si, až se mi podívá do očí.

„Tak. A teď to slíbený ochlazení, hm? Když už tu tak hezky stojíš, tak toho nemůžeme nevyužít…“

Jak jen to dělá, že se mnou dokáže mávat jak na houpačce? Okamžitě se to ve mně zas všechno otočí a probudí. Ještě před minutou jsem měl chuť rozpustit se mu nadobro v náručí, a najednou mám chuť ho roztrhnout. Nebo ještě líp, vyplnit tu svoji planou výhružku a zkropit já jeho, protože za tyhle blbý řeči by si to teda rozhodně zasloužil.

Jenže dobře vím, že si musím nechat zajít chuť, co hůř, dobře vím, že pokud to fakt bude chtít udělat, tak mu v tom ani trochu nezabráním. A tak se jenom zazmítám a opět zaprotestuju: „Né, Ádo! Já jsem fakt zchlazenej, opravdu!“

„Jo?“ zvednu na něj obočí. „Tak to bysme tě naopak měli trošku zahřát, ne?“

Rozsukuju ten uzel, co jsem teprve před chvilkou udělal na jeho zápěstí, rychle z Matýska odmotám ten provaz a vezmu ho do náručí. Odnesu ho k tý dece, která je teď momentálně částečně ve stínu, ale to nevadí, ono je horko i tak. Položím to jeho nahý, ničím nechráněný tělo na deku, lehnu si vedle něj a obejmu ho. „Kdybys byl ale pořád ještě zchlazenej, tak si taky můžu dojít pro ty kopřivy. Ty tě rozpálej spolehlivě,“ pošeptám mu provokativně.

Zašklebí se na mě za to, přitáhne si mě pevně k sobě a prohlásí: „No tak v tom případě myslím, že je mi právě teď akorát.“

„No tak sláva, najednou to jde!“ bavím se. „Hele, Mates, tak povoluje se krátkej šlofíček, ale pak se zase budeme učit! Musíme to do večera dohnat!“ vymiňuju si, zatímco spokojeně přivírám oči.

Po těch jeho hláškách jsem se docela dost probral, takže spát se mi hned nechce, i když je pravda, že na tom sluníčku se to pravděpodobně změní velice brzy.

Nechám ho teda odpočívat, přitisknu se na něj na chvilku svými rty a spokojeně ho ožužlávám na krku, než i na mě to přijde a začnu upadat pomalu do polospánku. Cítím ho u sebe, napůl vnímám jeho pravidelný oddechování a je mi z toho krásně. Moct tak zastavit čas a zůstat tu s ním, v týhle úplně obyčejný chvíli, napořád, to by bylo blaho.