Doučovací metody 7 – Grilovačka

„Mates? Máš na zítra na večer nějaký plány?“ kousek se od něj odtáhnu a zvědavě se na něj zahledím.

Zrovna nám končí naše tradiční čtvrteční doučko… tradičně v mý posteli… Mates je ke mně přitisknutej, oči zavřený, ve tváři uspokojenej úsměv – aby taky ne! Po tý mý otázce oči ale otevře a ten můj zvědavej pohled mi oplatí.

Pevně stisknu rty, přimhouřím na něj oči a zapřemýšlím, momentálně jsem tak utahanej, že mi to chvilku trvá, než mi věci docvaknou. Pátek. Jo, zítra je pátek. Mám něco na pátek? No pokud se chce sejít on, tak zaručeně nemám, to by se vidělo, aby to nešlo zrušit…

Zabručím, usměju se a opět oči spokojeně zavřu, zatímco se mu zavrtám hlavou do hrudníku: „Hmm… O ničem nevím, Adámku…“

Uchechtnu se. „No, to, že o ničem momentálně nevíš, neznamená, že tam něco fakt nemáš! Ale tak doufám, že ne. Kluci…, myslím kámoše ze základky, ne ty z basketu… No, tak kluci totiž na zítřek naplánovali grilovačku… u Alešovejch rodičů na zahrádce za městem… Tak jsem si říkal, jestli bys nechtěl přijít taky.“

Dál ho propaluju zvědavým pohledem, aby mi neuniklo, jak se na tohle zatváří. Už od včerejška, kdy mi Aleš ten pátek nadhodil poprvý, se to ve mně totiž děsně pere. Jestli jako Matese zkusit vzít s sebou… A jak to mý pozvání vezme, poté, co jsme se kvůli jiný partě mejch „kámošů“ málem rozešli… Ale taky jak by to vzal, kdybych ho náhodou nepozval, s tím, že je na to podle mě ještě brzo…

Nakonec jsem se rozhodl to před ním nadhodit. A ať si ten zbytek rozhodne sám.

Zvednu k němu rychle hlavu a zatvářím se asi dost vyjeveně. Tak tohle bych od něj opravdu nečekal! Jako jo, říkal předtím něco o tom, že mu v tom baru, kde mě odehnal, šlo jen o tu konkrétní partu lidí, ale moc jsem mu to nevěřil… A i kdyby, rozhodně bych nečekal, že mě po tý hádce vytáhne někam tak brzo! Asi se tvářím příšerně rozjařeně, ale nemůžu si pomoct, abych mu nedal rychle pořádnou pusu a pevně se k němu nepřimáčknul.

„Teda! Páni…! A to bych fakt směl?!“ vyvýsknu nadšeně jak školačka, protože se neumím fakt vůbec ovládat.

Když ho vidím, jakou z toho má radost, tak jdou veškerý mý pochyby okamžitě stranou. Jednak se mi děsně uleví, protože jsem se trochu obával nějaký scény, že se jako nemusím namáhat nebo že po minulým zážitku o to nestojí a tak podobně… Ale druhak – a hlavně – se tam teď těším o dost víc, když vidím, že on se tam těší taky.

Ale stejně si pro jistotu neodpustím dodat: „Tak jasně že můžeš, když tě zvu… Jinak bych to asi vůbec nevytahoval, ne? Ty, Mates, ale jdeme tam jako kámoši, jasný? Zatím. Oni teda už o mně sice vědí, co a jak, protože o tom svým bejvalým jsem jim něco říkal… Ale zatím bych prostě… takhle napoprvý… Víš, co myslím, ne?“

Zašklebím se na něj a kývnu. Ne, tohle nadšení mi nemůže zkazit nic! Navíc jsem ani nečekal, že by mě vůbec někam vzal, když posledně říkal, že ještě nechce moc říkat, že je na kluky. Tohle je vlastně takovej malej zázrak!

„Dobře… neboj se… Tak mi třeba o nich něco málo řekni, ať vím, jací jsou,“ řeknu a znovu se k němu pěkně pevně přitulím.

Přitisknu ho k sobě, spokojenej, že to vzal tak v pohodě. „A co bys chtěl vědět? S Alešem, Milanem a Tomem se známe už od základky a Jirka se k nám přidal v prváku, Milan se s ním spřátelil na gymplu. Párkrát s náma byl i Peťan, to je pro změnu Tomův spolužák ze střední, ale on mívá ty pátky a víkendy dost zabitý, protože dělá rozhodčího malejm fotbalistům, tak ani nevím, jestli tam zítra bude… A jací jsou? No úplně na pohodu. Mají sice ze všeho srandu, ale zároveň se s nima dá pokecat úplně o všem… Však uvidíš zítra sám,“ rozkecám se, a jak se mi v hlavě samy od sebe začnou vybavovat všelijaký příhody a společný zážitky, přistihnu se, jak se mi po tváři rozlízá úsměv.

Nechám Ádu, aby mi o nich ještě chvilku něco málo povyprávěl, zatímco ho ožužlávám na krku. Nakonec to ale nevydržím a začnu se mu pomalu sunout hlavou do rozkroku. Po cestě mu líbnu na nahé tělo ještě pár pus, než dojdu k cíli a vezmu ho do pusy.

Kdepak, takovéhle pozvání si zaslouží pořádnou odměnu! A já mu ji hodlám dát, zas a znovu, jenom aby věděl, jak moc jsem rád a jak hodně si tohohle gesta od něj vážím.

***

Druhej den v pět odpoledne čekám na Matese na autobusový zastávce, ze který je to do zahrádkový kolonie za město už jenom přibližně pět minut pěšky. V batohu mám už tradičně lahev vodky, Jirka zase stopro dotáhne ze zásob svýho fotříka nějakou domácí pálenku – no a pivo zajistí, taky už tradičně, Milan s Tomem. Mates dostal za úkol přinýst nějaký brambůrky nebo tyčinky, stejně mě ale překvapí, když vystoupí z autobusu a v ruce drží napěchovanou igelitku.

„Co tam táhneš?“ vytáhnu na něj pobaveně obočí. „Zase tolik nás nebude…“

„Ono toho není moc, do tý tašky se mi víc než čtyři pytlíky s chipsama nevlezly…“

„A k tomu máš ještě plnej batoh!“ všimnu si.

„Ale tam mám pyžamo a ručník a tak,“ mrkne na mě. Jsme totiž domluvení, že u mě dneska po tý akci přespí – všecko totiž luxusně vychází, mamka mi včera oznámila, že si přehodila směny a má dneska noční…

„Vždyť jsem ti říkal, že nic nepotřebuješ! Ručníků máme plnou koupelnu, Mates… A pyžamo si stejně neoblíkneš, s tím vůbec nepočítej,“ oplatím mu to mrknutí a vyrazím na cestu.

Zaculím se a rozejdu za ním. Přes den se mi to celé rozleželo a začal jsem být pěkně nervózní. Normálně nemám problém seznamovat se s novýma lidma, jenže tohle je tak nějak jiný, důležitější. Nebere mě tam sice jako přítele, ale stejně. Co když si s nima nebudu rozumět? Pak už by mě nikdy mezi ně nevzal… a vlastně celý by se to mezi náma zkomplikovalo, kdybych se jim nelíbil… Hmmm… Neměl jsem sem vlastně vůbec chodit!

Jo, jako pořád jsem nadšenej, za to, jak se snaží a že se za mě, aspoň teda jako za kámoše, fakt nestydí, jenže mnou pomalu začíná prostupovat panika. Zvlášť když už stočí krok k jedné zarostlé brance.

Otevřu branku a vejdu na minichodníček v přední části pozemku. Zaposlouchám se do zvuků, co se linou ze zahrádky za chatkou – vypadá to, že osazenstvo už je komplet… Zatímco Mates za náma branku zavírá, otočím se k němu a počkám si, až se na mě podívá. Neujde mi, že když ke mně konečně zvedne oči, nekření se už tak sebevědomě, jako se culil včera večer.

„Klídek, jo?“ pousměju se na něj a zlehka mu dlaní přejedu po paži. „Všichni už tu jsou, kromě Peťana teda, ten nakonec opět nemůže… Zezačátku asi budou mít plno otázek, ale časem je to vyzvídání přejde. Minimálně až se ugriluje první várka těch klobás, haha!“

Naprázdno polknu, vydechnu a zkusím nasadit zpátky sebevědomej výraz, když vyjdeme zpoza tý chatky na celkem pěkně upravenou terasu s posezením. Nechám se od Ádi představit a snažím se hned si je zapamatovat, zatímco mi postupně podají ruku.

Áda se s nimi všemi vítá dost nadšeně, a tak nechám na sebe trochu tý jeho euforie přenýst, a když mi pak někdo z nich automaticky podá kelímek s pivem, vděčně se usměju a trochu víc se uvolním.

Kluci chvilku rekapitulujou, co se dělo v mezičase, kdy se neviděli, ale postupně stočí svou pozornost na mě, přece jen jsem mezi nimi jako takovej neznámej vetřelec. Chvilku tak kecám o sobě a taky o tom, jak jsme se seznámili s Adamem, aby věděli, odkud jsem se tam teda jakože vůbec vyloup. Nakonec si začnu z Ády trochu utahovat, že je jako doučovatel teda hroznej pedant, ale to už se kluci tlemí a já se tlemím a už se uklidním úplně a vím, že je to v pohodě.

Když Aleš začne na talíře nandávat první várku kouřem navoněnejch uzenin, bavíme se všichni už tak dobře, jako kdyby mezi nás Mates patřil delší dobu. Jasně, tak občas máme s klukama nějakou narážku, kterou nemůže pochopit, ale je vidět, že kluci se taky snaží moc ty historky z minulosti nevytahovat.

I když teda Mates jim do toho časem začne házet vidle tím, že se na ně začne sám vyptávat. Když totiž spořádáme první kolo tý bašty a zároveň si asi potřetí připijeme Jirkovou slivkou na zdárný složení maturity, Aleš hodí na gril vepřový steaky – a Mates, tak nějak povzbuzenej tou dobrou náladou kolem dokola a dost možná i tím alkoholem, se zeptá: „No tak schválně mi na Ádu práskněte něco trapnýho, ať mu to můžu omlátit o hlavu, až mě zas začne na doučku prudit… Kluci, že on se počurával až do devítky?“

Nemůžu se nesmát všemu tomu, co najednou kluci spustí, a nemůžu se nesmát ještě víc, když zachytím ten Adámkův tak trochu podrážděnej pohled. Dalo by se říct, že mě popravdě jenom víc povzbudí, protože si ho za chvíli zopakuju, když se zašklebím a prohlásím: „Teda Adámku! Po tomhle už z tebe snad ani nebudu moct mít při tom doučování respekt, se budu už navěky jen tlemit…“

Přimhouřím na něj oči a vyšlu k němu jednoznačnej signál: brzdi, kámo, brzdi, nebo se ti to, že u mě dneska přespáváš, může taky pěkně vymstít!

Pak se na něj ale naschvál přehnaně zazubím a nahlas řeknu: „No, Mates, myslím, že oba víme, že získat si u tebe respekt pro mě zase tak těžký není…“ A jelikož vidím, jak se užuž nadechuje k nějaký odpovědi, zkusím odvíst jeho pozornost jinam: „Radši nech poznámek a dej kolovat nějaký ty chipsy, co jsi donesl. Než se ugrilujou ty steaky, tak by se něco šiklo.“

Zakřením se a vytáhnu z tašky pod stolem hned dva balíky. Zatímco je ale rozbaluju, neodpustím si poznámku: „Vidíte, jsem říkal, že je to diktátor, už mě zase komanduje!“

Pod tím jeho pohledem se ještě jednou rozesměju. Pekelně si užívám, že to je tak to jediný, co s tím může momentálně dělat. Když se ale pak spolu s masem strhne diskuse na jiný téma, tak toho samozřejmě nechám, jen občas k Adámkovi prohodím nějakou provokaci, když se to hodí.

Pán objektu, Aleš, nám se zvyšující se hladinkou nezapomíná co chvíli opakovat, abysme nechodili chcát jeho mámě na kytky, a všichni z toho maj tak akorát srandu, páč podle předchozích zkušeností je to prej vždycky on sám, kdo se jako první s určitou hodinkou na nějaký chození dovnitř vykašle.

Druhý pivo doplněný pár panáky mi začíná pomalu stoupat do hlavy a klesat do močáku, takže se po nějaký chvíli skutečně zvednu a zamířím si to do chatky na záchod.

Zrovna stojím s Alešem u grilu a pomáhám mu zamotávat do alobalu závěrečnej „dezert“ – okořeněný hermelíny, když si koutkem oka všimnu, že Mates zalízá do chatky. Zbývající dva kousky sýra zabalím co nejrychlejc, plácnu je na gril a zamířím si to do tý chatky taky. Stihnu to taktak, Mates zrovna vychází z pidikoupelničky, jejíž součástí je i záchod. Stihne ke mně tak akorát zvednout oči – a to už ho za ramena tlačím zpátky do tý místnůstky.

„Copak, Adámku? Přišel sis sem přečíst nějakou učebnici?“ začne s tím svým hláškováním, ale to už si ho uvnitř opírám zády o dveře a skláním se k němu, abych ho mohl políbit. Pravačkou mu zároveň zajedu do rozkroku a několikrát ho tam silnějc stisknu.

Mates vzdychne a bezděky trochu rozkročí nohy. Užuž mi chce omotat ruce kolem krku – ale v tu chvíli ho popadnu za zápěstí a přitisknu mu je k tělu. „Jestli o mně před nima ještě jednou řekneš, že jsem diktátor nebo panovačnej šprt, nasadím ti klícku – a zbytek večera i noci strávíš v ní!“ zavyhrožuju mu poťouchle.

Neudržím se a pod tou představou napůl zasténám vzrušením a napůl kňournu obavou. Zamává to se mnou teda obstojně, v kalhotách mám okamžitě malej stan.

Nakloním se, políbím ho a zavzdychám mu pusy: „Ale Adámku, vždyť jsi přeci chtěl, ať se kamarádím, tak to dělám… A to bys mi přece neudělal, když spolu konečně strávíme noc, to bys byl ale už fakt neskutečnej diktátor…“

Vypláznu na něj jazyk, a protože mi pořád pevně svírá ruce, otřu se mu o tvář alespoň nosem.

„Však já neříkám, že nejsem,“ uculím se a zlehka ho kousnu do rtu. „Já jenom říkám, že to nemáš co vykládat před klukama,“ ujasním mu to. Pak mu pustím zápěstí, a když se otáčím k odchodu, naposledy mu rádoby omylem přejedu dlaní přes rozkrok.

Po tomhle jeho vydráždění zůstanu na záchodě ještě chvilku stát a zkouším to rozdejchat. Je to pěknej prevít, dobře ví, že teď na tu jeho výhružku budu myslet, jen co otevřu pusu. I když samozřejmě tak trochu vím, že by to nesplnil, jo, možná by mě na chvíli zamknul, ale stačí trocha kňourání a povolí.

Nakonec se samozřejmě vrátím mezi ostatní a zapojím do hovoru a chvilku se v těch svých provokacích přece jen krotím, minimálně teda v tom, že vynechám slova ‚diktátor‘ a ‚panovačnej šprt‘ – když mu tak vadí. Ale o slovech ‚despota‘ anebo ‚šikanátor‘ neříkal nic, takže ty mu věnuju v hojným počtu, zatímco do sebe naklopím pár panáků na odvahu.

Tak šikanátor! Směju se tomu Matesovu stěžování si na mou osobu spolu s ostatníma, i když vlastně sám pro sebe se směju ještě o něco víc, protože tohle si teda v noci fakticky vyžere. A co si on vyžere, to si já užiju – čili ať si klidně poslouží!

I když nemusel by do sebe kopat jednoho panáka za druhým. S takovou s ním v noci nic nebude – čistě proto, že se k nám domů ani nedostane, protože já ho teda na zádech přes město fakticky vláčet nebudu…

„Mates, na to, jaký seš tintítko, to trochu přeháníš, ne?“ rýpnu si, když se s prázdným panákem už zase natahuje k Jirkovi.

Ušklíbnu se na něj za to, ale kývnu a ruku stáhnu. I mý opilý já ho má plnou hlavu a chce s ním strávit trochu času, a né v objetí se záchodovou mísou, takže nakonec drapnu po kelímku s džusem, abych se trochu probral.

Na jazyku mě už poněkolikátý dneska zasvrbí chuť na cigaretu. Normálně přes den nekouřím, ale jsem zvyklej zapálit si, když piju. Jenže kvůli Ádovi se dneska fakt snažím, abych mu nesmrděl, všímám si totiž, že mu to asi trochu vadí. Sám nekouří a od pokuřujících kluků vždy poodejde stranou.

Přesto ale to nutkání je nakonec silnější než já, a taky ustoupil jsem mu s tím dalším panákem, tak ať si teď zkusí něco namítat… A tak se nakloním k Alešovi a poprosím ho, aby mi jednu dal.

Když si všimnu, jak si Mates zapaluje, málem mi vypadnou oči z důlků. Cože? On kouří? A od kdy? Že jsem si doteď nevšiml…

Nehodlám mu tu dělat veřejně nějaký kázání, ale stejně mám potřebu dát mu najevo, že tohle teda dvakrát neschvaluju. Na dnešní noc s ním jsem se fakt těšil – a teď to čím dál víc vypadá, že zůstane jenom u toho těšení.

„Co na tom hulení všichni máte?“ prohodím do pléna, ale očima propaluju toho, jehož názor mě zajímá nejvíc. „Se pak nemůžete divit, že jste furt singl. Já bych s někým, kdo kouří, taky nechodil…“

Po tom Ádově prohlášení mi kouř v puse teda dost zhořkne. Naprázdno polknu, a protože vím, že to patřilo mně a že mě sleduje, sklopím oči, abych se tomu jeho pohledu vyhnul.

Jedna moje část by mu ráda odsekla, že já nejsem singl, ale úplně slyším tu jeho odpověď, že co není, může být – i když by to samozřejmě neřekl nahlas a vyslechl bych si to až později.

Chvilku přemýšlím, jestli to nemám típnout, ale nakonec skousnu zuby, rozhodnu se, že ne, nechci mu udělat radost tím, že mu budu patřit celej a poslouchat na slovo. Tu cigaretu dokouřím, i když mi teda vůbec nechutná tolik, co na začátku.

Kluci se začnou smát a začnou se navzájem dobírat, kdo a proč je nebo není singl, ale ten, kvůli kterýmu jsem to řekl, předstírá, že mě vůbec neslyšel. Sám pro sebe si odfrknu: no tak ať! Taky ho nebudu poslouchat, až mě bude dneska v noci lanařit, ať ještě nechodíme spát, že…

Popadnu ze stolku první prázdnou půlku, na kterou dosáhnu, a gestem pobídnu Jirku, ať mi ji naplní.

„Na zdravý plíce!“ pronesu schválně nahlas.

A Milan, kterej taky nekouří, mi nahraje, protože pozvedne svýho frťana a doplní mě: „A na voňavej dech! Haha, ještě, že ta slivka není cítit, to bych byl v prdeli…“

„Si nemysli,“ opraví ho Jirka, „holky poznaj všecko! Vsaď se, že Krista pozná nejenom to, co jsi vypil, ale i kolik toho bylo! A pak ti to všecko spočítá!“

Rozesměju se, očima ale sklouznu zpátky k Matesovi. Zrovna ke mně zvedá oči – a tak ho probodnu pohledem a vyšlu mu jednoznačnej vzkaz: nemusím bejt holka, abych ti to taky uměl všecko spočítat!

Pokud jsem předtím přemlouval svý tělo, že je mu dobře, tak tahle nejistota, kterou ve mně zasela ta Ádova předchozí poznámka, se mnou teda hne dokonale. Podvědomí mi začne blikat červenou, že budu brzo zvracet, což se hned za chvilku potvrdí, ale naštěstí až uvnitř chatky na záchodě.

Zůstanu chvilku sedět v koupelně vedle mísy a snažím se z tý náhlý nevolnosti trochu probrat. Nakonec vstanu a vrazím hlavu pod umyvadlo. Pustím na sebe ledovou vodu, abych se trochu vzpamatoval a vystřízlivěl. Vážně, tolik jsem těch panáků pít neměl, nejsem zvyklej.

Když se Mates konečně vrátí zpátky mezi nás, přejedu ho zkoumavým pohledem. Jako jo, už je šero, ale stejně mi neujde, že ve tváři chytl podobnej odstín, jakej má jeho háro.

Hmátnu po balíčku brambůrků, kterej třímá v pazourech Tom, se zašklebením, že nemusí sežrat všechno sám, mu ho seberu, a zajdu si sednout na lavici vedle Matese. „Dáš si? Nebo je ti blbě?“ zjišťuju aktuální situaci.

„Díky,“ řeknu a naberu si celou hrst brambůrků, než chraplavě dodám: „Teď už je mi mnohem líp… Zkusím už trochu vystřízlivět.“

Vypil jsem na záchodě už asi půl litru vody, ale stejně si nacpu chipsy do pusy, vezmu ze stolu krabici a naliju si ještě plný kelímek džusu. Sleduju ho, zatímco koušu, nedokážu vůbec odhadnout, co si myslí. Nikdo si nás nevšímá, a tak polknu a nakonec se tiše zeptám: „Zlobíš se?“

Trošku si oddechnu, že se tak láduje těma brambůrkama – už jsem se začínal bát, že je mu fakt zle a že nakonec budu muset Aleše přemluvit, ať nás nechá přespat tady.

Ještě si Matěje chvilku pátravě prohlížím, odhaduju, jak moc si můžu nebo nemůžu dovolit ho provokovat, pak to risknu: „Když nad tím tak přemejšlím, tak vlastně docela jo. Docela hodně.“ Pak ztiším hlas skoro do šepotu, radši: „Asi budeš muset dneska v noci místo spánku klečet…“

Zakřením se na něj, potěší mě, že to zjevně s tím naštváním tak horký nebude, trochu jsem se bál, že mě za to kouření vykopne.

„Tak to abys taky už vystřízlivěl, aby sis mě zvládl celou noc pohlídat,“ pronesu a rádoby nenuceně mu seberu kelímek s pivem z ruky a odložím ho stranou. „Protože bez dohledu nějakýho diktátora by se třeba mohlo stát, že zase začnu kouřit, nebo tak něco…,“ zaprovokoju si zpátky.

„To se nebojím – on na tebe ten diktátor dohlíží už teď, víme?“ hrábnu si volnou rukou do balíčku pro hrst chipsů. „A má pro tebe takovou radu: jestli fakt nechceš klečet celou noc, ale jenom půlku, tak už radši zůstaň u toho džusu,“ kývnu hlavou k tomu kelímku, co drží v pravý ruce. „A nenech kluky, ať ti to ředěj vodkou,“ dodám pobaveně.

Protočím na něj oči a zabručím: „Dobře, tak já zůstanu u toho džusu, když to říkáš.“ Teatrálně se napiju, vypláznu na něj skrytě jazyk přes kelímek, aby to viděl jenom on, a tiše dodám: „A kdyby mi to jó nechutnalo, tak si na přilepšenou raději zakouřím, když to tak rád vidíš…“

„Mates, dělej, jak myslíš,“ mrknu na něj, hodím mu do klína sáček se zbytkem brambůrků a zvednu se, abych mohl Alešovi pomoct s uklízením grilu.

Sakra, ten to se mnou umí! Dokáže mě pár slovíčky úplně rozhicovat, stejně jako jinými naprosto zchladit. Ta poslední věta byla jak ledová sprcha. Po tý bych si netroufl zakouřit, ani kdyby mě nutili!

Sleduju pak Adámka zpovzdálí pěkně slušně, zatímco se bavím s Jirkou vedle mě, pojídám u toho ve velkém brambůrky, piju džus a snažím se fakt co nejvíc nastartovat tělo ke spalování, abych vystřízlivěl. Všimnu si, že Áda už taky zůstal u džusu, a nesmírně mě to potěší.

Ještě asi půl hodinky posedáváme na zahradě a melem spíš o ničem než o něčem, dojídáme zbytky chleba a slanejch tyčinek, protože nic jinýho už k dispozici není, a když si Jirka všimne, že začíná docházet i pití, zavelí: „Začíná to tu vypadat jak u suchánků, je čas změnit lokál!“

„Jo, souhlas,“ poplácám ho po zádech. „V mým lokále už na mě čeká pohodlná postýlka… A tady na Matěje karimatka, haha.“ 

S tím se začnu zvedat na nohy a Mates mě napodobí, a i když nás ostatní ukecávají, že na odchod domů je ještě brzo, postupně se se všema rozloučíme, poděkujeme za skvělej večer i za všechny ty dobroty – a pak už za náma konečně zapadnou dveře. Teda branka.

Jakmile vyjdeme směrem k zastávce, nejistě po něm kouknu. Vůbec si nejsem jistej, co teď bude, už začínám celkem střízlivět a hlavou mi pořád lítají všechny ty jeho prohlášení a výhružky. Hlavně ať mě nepošle domů, kromě toho snesu snad všechno. Vím, že jsem ho dneska docela provokoval, a taky když jsem si zapálil, tušil jsem, že se mu to nebude líbit a stejně jsem to udělal.

Po chvíli tichý chůze to už nevydržím a natáhnu k němu ruku. Přejedu mu konečky prstů přes loket a zeptám se: „Tak co, vezmeš mě ještě někdy někam, nebo to bylo naposledy?“

„A ty budeš chtít, ať tě příště zase někam vytáhnu?“ odpovím mu otázkou, zatímco ho chytnu za ruku. Je už tma, a navíc v těchto končinách se ani za bílýho dne moc lidí nevyskytuje… „I když tě ten pedantskej diktátor ani na chvilku nespustí z očí – a pak si s tebou každej tvůj poklesek vyřídí?“

„To víš, že budu chtít!“ zaculím se a přitáhnu se k němu do náruče, mám radost, že nepůsobí naštvaně. Couvám a táhnu ho chvíli za obě ruce. Najednou zastavím a rozesměju se, když do mě narazí.

„A jak si je se mnou vyřídíš?“ zavrním a natáhnu se k němu pro pusu.

Trochu ucuknu hlavou a nechám ho, ať mě líbne jenom na tvář; nemůžu si pomoct, ale cigarety mi prostě fakt nevoněj…

„To brzo zjistíš na vlastní kůži. Pokud teda tímhle tvým tempem vůbec dojdeme domů!“ Busy už takhle v noci nejezdí, takže nás celá trasa čeká pěšky… a pokud ji Mates hodlá odcouvat, haha…

„Hele, Mates,“ nedám mu příležitost, aby na to nějak zareagoval, a rovnou načnu nový téma, který mě dost zajímá, „co to jako bylo s tím kouřením? To je u tebe běžnej jev, nebo jsi chtěl jenom líp zapadnout do party…?“

Zařadím se vedle něj, nechám jednu jeho ruku ve svý a rozejdu se podle jeho rychlejšího tempa, abychom skutečně nešli hodinu.

„Já jsem si to myslel, že se ti to nebude líbit,“ přiznám rovnou a dokončím to: „Já přes den nikdy nekouřím, to ne, ale jsem prostě zvyklej dát si, když piju… A náhodou jsem se teda dost ovládnul, abys věděl!“

Usměje se: „Tak ovládnul… A kdyby ses neovládnul, tak by to vypadalo jak?“

„No moh jsem si jich taky zapálit pět,“ prohlásím, zašklebím se a nakonec dodám: „Ale to jsem se bál, že bys už nerozdejchal…“

„Hele, jedna nebo pět, to už je mně osobně jedno… Spíš jestli ty bys to rozdejchal, když se ti udělalo blbě i po jedný!“ rýpne si.

„Tshe… To přece nemělo s kouřením co dělat, to byl jen dojezd těch panáků… Ale taky se mi díky tomu udělalo mnohem líp, bys mě jinak nesl na zádech,“ směju se a schválně se za něj trochu prověsím drže ho za loket, aby měl představu, jak by to vypadalo.

„Ony tě ty skopičinky za chvilku přejdou,“ bavím se a schválně ho chytnu kolem pasu, aby sebou nemohl pořád tak šít. Naprázdno polknu, když si představím, že za tu zmíněnou chvilku… nebo teda za delší chvilku, jelikož s takovou domů fakticky hned tak nedorazíme… už mu to budu moct dát příkazem, aby se ani nehnul… „A na zádech bych tě nenesl v žádným případě,“ dodám, abych si ty dráždivý představy vyhnal z hlavy. „Přespal bys na tý chajdě. A kdybys byl hodnej, tak bych ti tam tak maximálně zašel zítra ráno naproti.“

„Ty bys mi jako ani neobjednal taxíka?“ zhrozím se naoko, ale zatetelím se z toho, že by mi přišel naproti.

„Ostatně toho taxíka bychom si mohli chytit i teď, už bych byl radši u tebe doma,“ prohlásím a hodím hlavou směrem k nedalekému nádraží, tam vždycky nějaké stojí.

Dobře se bavím tím, jak mi na všechno tak rychle skočí. „Já bych především na tý chatě zůstal taky, nebo jako myslíš, že bych tě tam nechal samotnýho? Zvlášť ve stavu, kdy bys ani netrefil na záchod, haha… Takže taxíka bysme nepotřebovali, druhej den bysme normálně odjeli autobusem. A teď taxíka taky nepotřebujeme, procházka nám neuškodí. Čím střízlivější budeš, tím spíš si budeš ten dnešní výprask pamatovat!“ provokuju ho.

Dramaticky se chytne za zadek a zatváří se zděšeně. „Vždyť jsem byl hodnej! Nejhodnější!“ zakvílí, obejme mě za chůze kolem krku a znovu se se smíchem zavěsí.

„Ty tu procházku potřebuješ jako sůl,“ oženu se po něm a sestrkám ho zpátky na zem. „Až někam půjdeme příště, rovnou ti tam to přespání domluvím! Tohle je za trest – a já, na rozdíl od tebe, trestat nepotřebuju!“ mrmlám naoko nakvašeně, v duchu se ale pořád dobře bavím.

„Mates, radši mi řekni, co říkáš na kluky,“ popadnu ho za ruku a nasadím ostřejší tempo, aby neměl na ty svý blbosti kdy. „Jirka má občas blbý kecy, ale jinak v pohodě, ne?“ vyzvídám.

Celej ten večer se mi moc líbil a jsem nadšenej, že mě s sebou vzal, takže mu to taky povím. Nechám se od něj vést a povídáme si celou cestu, jen občas ho provokuju, nebo se do něj znovu zavěsím. A jdeme dál ruku v ruce, až teprve když procházíme centrem, kousek od jeho baráku, odpojí se ode mě, abychom někoho známýho náhodou nepotkali.

„Hmm… Si tě asi budu muset odvést někam, kde nejsou žádný lidi!“ prohlásím a zašklebím se na něj.

„Tak když mi koupíš letenku na odvrácenou stranu Měsíce, tak proč ne,“ oplatím mu to zašklebení. „Ale když už jsme u toho, tak taky bych si tě rád odvedl někam, kde nikdo není… a nebude…“ Pak se k němu skloním, pro jistotu, protože v noci je v těch tichejch ulicích všechno děsně slyšet: „Aby nikdo neslyšel to tvý skučení… a vzdychání…“

Projede mnou okamžitě vlna vzrušení, a tak naprázdno polknu, abych to ustál.

„No já myslel spíš, že bych si tě vzal někam na samotu, do přírody… na chatu… Že bysme tam mohli jet příští týden na svaťák, kdybys chtěl… Že bychom se tam učili.“

Překvapeně se na něj zahledím: „Na chatu, jo? Na samotu? Ty máš nějaký takový místo k dispozici?“

Jelikož jsme mezitím došli až před náš dům, shodím si batoh ze zad a začnu v něm hledat klíče. V duchu si mezitím začínám malovat nějakou opuštěnou stavbu uprostřed lesů… Tam by se dalo podnikat věcí! I když teda nevím, jak by v takovým případě dopadla maturita, protože bejt někde s Matesem týden v kuse – a chtít se tam učit?! Nemožný…

„Jo no, to je naše chata a táta souhlasil, už dřív, že bych tam mohl s kámoši na svaťák jet… A mě napadlo, že bychom tam mohli být jen spolu… S tebou by se mi určitě učilo mnohem líp!“ vykládám už cestou do schodů, zatímco ho opět chytnu za ruku.

Zakření se na mě: „Jo tak líp! A z jakýho jako důvodu si myslíš, že se ti se mnou bude učit líp? Před klukama jsi mimochodem mý doučovací metody docela zdrbnul, což si teda ještě vyřídíme!“

Sleduju ho, jak odemyká dveře od bytu, a koušu se do rtu. „Však já jsem nikdy neřekl, že bys mě nic nenaučil, jenom že jsi vzteklej panovačnej šprťák s přehnanýma nárokama,“ poznamenám schválně trochu nadsazeně.

Jen co zvedne hlavu od zámku, vypláznu na něj krátce jazyk a rychle ho políbím, než stihne nějak zareagovat.

„Ale, nevykládej!“ odstrčím ho od sebe, ale jenom proto, abych mohl honem otevřít dveře – a vtáhnout ho dovnitř. Zavřu za náma a natisknu ho zády na dveře, zatímco poslepu hmatám po vypínači. Když se mi konečně povede rozsvítit, schválně nasadím co nejpřísnější výraz: „Slyšel jsem i něco o tom, že vůbec doučovat neumím, jo a taky o tom, že dost možná ani vůbec neumím pořádně anglicky… No, co mi k tomu povíš?“ Pravačkou mu vjedu za hlavu a pevně ho popadnu za ty zelený vlasy, aby se nemohl hýbat a zkoušet to celý zlehčit těma svýma pusama.

Bolestně se zašklebím, jak mě zatahá za vlasy, ale skálopevně prohlásím: „No jsi mi pořád sliboval nějaký spolehlivý doučovací metody, a kde nic, tu nic!“

Druhou rukou ho tisknu v pase, ale po tom jeho prohlášení s ní začnu přejíždět níž… na jeho boky… a pak dozadu, kde mu silně zmáčknu půlku. „Tak kde nic, tu nic!“ zopakuju posměšně. „Jenom jestli spíš neplatí, že kde nic není, ani smrt nebere, Mates!“ zajedovatím si. „Dneska už tě nic doučovat nehodlám, ale na tý chatě, jestli na ni teda pojedeme, kliďánko můžeme vyzkoušet jiný metody! Napadá mě jich hned takhle z fleku dobře deset! Ale teď se mazej ke mně do pokoje svlíknout a pak do koupelny, ať si s tebou můžu vyřídit ty tvý dnešní poklesky, jak jsem ti sliboval!“

A s tím z něj sundám ruce a ustoupím, aby kolem mě mohl projít dál do bytu.

„Tak deset, pche, to bych chtěl vidět…,“ remcám polohlasně, zatímco se kolem něj protahuju. Napřáhne ruku a plácne mě za to přes zadek, což mě pobaví, rozesměju se a místo do pokoje přeběhnu rovnou do koupelny, kde se zavřu a svlíknu se rovnou tam.

Tu očistu fakt potřebuju, pokud si máme hrát, a tak zapadnu do sprchy a pustím na sebe vlažnou vodu, abych se k tomu rovnou i ještě trochu probral.

Řádně umytý a s vyčištěnými zuby na sebe natáhnu čistý trenky a se svým batohem v ruce se vydám k němu do pokoje.

Přejedu očima tu jeho vymydlenou postavu, i když schválně malinko nadzdvihnu obočí nad tím, že není úplně nahej. Budiž, svlíknu si ho sám.

Dojdu až k němu, vyškubnu mu z ruky ten batoh a odložím ho někam za sebe. Pak si k Matesovi přidřepnu, rukama mu vjedu na zadek, abych si ho přidržel, neodolám a přes trenýrky skousnu tu nadrženou bouli v jeho rozkroku.

Mates hlasitě vydechne a zavnímám, jak mi rukama vjede do vlasů – takže se od něj trochu odtáhnu, zvednu k němu hlavu a chladně mu řeknu: „Ruce za záda!“

Kousnu se do rtu a na chvíli nad tím zauvažuju, ale nakonec jen zakroutím hlavou, natáhnu ruku a přejedu mu jedním prstem přes rty.

„Kdepak, dneska jsem byl hodnej už dost…,“ pronesu nakonec tu myšlenku nahlas.

Ale, tak Matýsek si chce hrát… Vymrštím se na nohy, popadnu ho za paži a prudce ho k sobě otočím zády. „Kdys byl jako dneska hodnej?!“ přidržuju mu levačkou obě ruce za zády, zatímco pravou rukou mu vjedu rovnou pod trenýrky a začnu ho hladit a mačkat v rozkroku. „Když sis na mě stěžoval před klukama?“ stisknu o něco silněji jeho nadržený péro. „Když jsi kritizoval mý doučovací techniky?“ přejedu dlaní o kousek níž a zmáčknu mu koule. „Nebo když sis zapálil cigaretu, i když jsem ti naznačoval, že se mi to nelíbí?“ přehmátnu a znovu vezmu do dlaně jeho horkej ocásek.

Pod těmi jeho doteky se polohlasně rozvzdychám a mám co dělat, aby mi to vůbec myslelo. Nakonec ale ze sebe pobaveně dostanu: „Však to bylo jen takový nevinný škádlení!“

„To nebylo žádný nevinný škádlení!“ opravím ho. „Moc dobře jsi věděl, co říkáš – a proč. Takže, Mates, máš na výběr. Buď ti teď hned nasadím klícku, půjdu se osprchovat, pak si ty pohraješ se mnou – a půjdeme spát, anebo si tu klekneš, počkáš, až se vrátím z koupelny – a pak si pohraju já s tebou. Ale po svým.“

Neustále mě při tom svým výkladu hněte v rozkroku, až sténám, a já bych mu ze všeho nejradši odseknul, jak by to jako chtěl teď na mě nasazovat, když mi stojí jak stožár, ale raději to nechci zjišťovat, a tak tu svou poznámku rychle polknu.

Místo toho se zeptám: „A jak je to po tvým?“

„Hmmm,“ zavrním mu zlomyslně do ucha, „to mi zní, že už sis vybral. Když seš zvědavej, tak se to holt za chvilku dozvíš…“

A s tím si k němu znovu dřepnu, sroluju mu z nohou ty trenýrky a trošku si ho přidržím, když mu je stahuju z kotníků, aby neztratil rovnováhu. Pak se znovu vyhoupnu do stoje, obejdu si ho, zpříma se mu zahledím do očí – a potichu pronesu: „Dolů. A ruce za hlavu.“

Z toho jeho hlasu se mi úplně podlamujou nohy, takže se sesunu dolů tak nějak samovolně, div si kolena o podlahu nerozrazím. Stále ho hypnotizuju pohledem, když s pevně semknutými rty přesunu ruce do požadovaný polohy.

Děsně mě rajcuje, jak mě najednou poslouchá… a jak už ani neremcá. Aniž bych uhnul očima z těch jeho, kleknu si naproti němu a začnu mu dlaněma hladivě přejíždět po hrudníku a po břiše. „Hodnej,“ okomentuju potichu to, že se ani nehne. Schválně mu rukou vjedu i do klína a trošičku se s tím jeho ocáskem pomazlím. „Budu spěchat, abys mi tu neusnul,“ slíbím mu, líbnu ho na tvář a vyskočím na nohy. „A nepodváděj! Ve svým vlastním zájmu!“

Otočím hlavu po dveřích, ve kterých zmizel, a zapřemýšlím, jestli bych měl poslechnout. Jako klečet bych snad nějakou tu chvilku vydržel, ale když tu není, přijde mi to prostě najednou celý víc trapný. To, že tu tak pokorně klečím, nahej, a čekám, až se vrátí.

Celá ta situace mě vzrušuje, né že ne, ale asi holt nemám tu správně poslušnou povahu. A tak to, jakmile mě začnou bolet kolena, což je dost brzy, vzdám, sednu si na paty a dlaně nechám za krkem, ale opřu lokty o hrudník, připravenej se hned narovnat, jakmile uslyším kroky.

Ve sprše se celej pořádně namydlím včetně vlasů, abych ze sebe smyl tu vůni masa a ohně, ale když pak ze sebe ten sprcháč opláchnu, schválně nechám puštěnou vodu. Utřu se jenom tak halabala, aby po mně nezůstávala potopa, a pak potichoučku vylezu z koupelny, skoro po špičkách přeběhnu ke svýmu pokoji – a rozrazím dveře dokořán.

Pod tím náhlým zvukem se leknu a rychle narovnám záda i ruce. Je to samozřejmě zbytečné, vím, že mě viděl. Přesto ale skousnu zuby, aby mi neujelo zaculení nebo poznámka, a když dojde pomalým krokem přede mě, dělám jakoby nic.

Zůstane stát nade mnou a shlíží na mě ledovým pohledem. „Tohle bylo jako co?“

„Vůbec nevím, o čem mluvíš,“ prohlásím co nejvíc přesvědčivě a kousnu se do rtu.

„Hm, tak jak myslíš. Můžeme to hrát i takhle.“ A s tím se seberu a odejdu zpátky do koupelny, abych konečně zastavil vodu, doutíral se a navlíkl si na sebe taky nějaký čistý spodní prádlo.

Naprázdno polknu a rozhodnu se počkat tak, jak jsem, pěkně vzorně a způsobně. Nemám tyhle jeho ledový a nic neříkající konstatování rád. Obzvlášť po tý poslední hádce mě to vždycky znejistí a dostanu strach, jestli jsem nepřestřelil, jestli mě místo dalšího hraní nepošle domů.

Pořád si nejsem jistej, jestli mu stojím za nějaký problémy, jo, řekl, že mu na mně záleží, a z toho mám velkou radost, ale nijak zvlášť se nepřetrhl, aby to mezi námi ten minulý týden urovnal.

Z koupelny pak dojdu do obýváku a u mamčina psacího stolu otevřu spodní šuplík, kterýmu říkáme „papírenskej“. Zalovím úplně na dně a vytáhnu dlouhý, šedesáticentimetrový umělohmotný pravítko. Pak se teprve vrátím do pokoje – a sám pro sebe se uchichtnu. Jasně, teď bude sekat dobrotu! Ale to už je pozdě, Matýsku. Teď už mě neobměkčíš. To bych to s tebou na tý chatě už tuplem týden nevydržel…, pokud tam teda vůbec pojedeme…

Pomalu dojdu až k němu a počkám si, až se na mě konečně podívá.

„Lehni si břicho. A ruce za záda.“

Zasměju se v duchu sám sobě, že mě to pravítko v jeho ruce tentokrát víc uklidní, než znervózní. Trest snesu, ale to že by mě vyhodil, to ne.

Polknu ty pochyby a zašklebím se na něj, než ho poslechnu a poslušně si na ten koberec lehnu tak, jak chtěl.

Sednu si mu obkročmo na kotníky – a přetáhnu ho přes zadek. A ještě jednou. A znovu. A pak párkrát přes stehna… a znovu přes zadek. Přestanu, až když se dopočítám do desítky.

„Prvních deset,“ oznámím mu jakoby nic. „Za ty tvý drzý poznámky před klukama.“

Tak pravítko, to je pro mě novinka. Je dost dlouhý a silný, takže každá ta rána pěkně štípne, obzvlášť když zamíří níž, ale dá se to furt docela vydržet, a tak skousnu zuby a jen občas syknu. Deset stačí akorát k tomu, aby mi zadek příjemně hřál.

Po tý jeho větičce bych teda stejně nejradši spustil přehnaný nářky, jenže je už po půlnoci a já tu nechci vyvádět na celej panelák, takže jenom polohlasně vypustím uštěpačný: „Tyrane.“

Předstírám, že jsem ho neslyšel, rozmáchnu se – a do další rány přes zadek se fakt opřu. „Tohle bylo za tu jednu vykouřenou cigaretu.“

Dalších pět mírnějších mu nasázím v rychlým sledu. „A tohle za těch pět, co bys bejval vykouřil, kdyby ses, jak jsi říkal, nehlídal…“ Pak to pravítko odložím a začnu mu po tom rozehřátým zadku přejíždět dlaněma. „Tak, a kolik si jich zasloužíš za to, že jsi mě neposlechl – a neklečel?“

Jauč, ta jedna rána fakt kousla, takových dostat deset, tak to kňučení neudržím. Ty další už byly ale v pohodě a dostávám po nich hned chuť provokovat, zvlášť když na sobě ještě ucítím ty jeho chladivý packy. Takže to taky hned udělám, když bez rozmyslu vypustím: „Takovýchhle? Pff… Třeba i sto!“

„Jak je libo,“ potvrdím mu to bez mrknutí oka – a začnu. „Deset,“ oznámím mu, aniž bych se zastavil.

„Dvacet – jedna pětina, Mates.“

To už vnímám, jak se pode mnou začíná kroutit, ale volnou rukou mu sevřu předloktí a přidržím mu je na zádech. Pak mu na už červenej zadek začnu sázet třetí desítku. Občas uhnu a přetáhnu ho přes stehna, jinak se ale nijak nemírním. „Třicet.“

Jsem sám zvědavej, jak daleko to nechá dojít!

Ty neustávající šlehnutí začínají pěkně pálit, a tak ty tlumený nářky nakonec spustím.

„Jauuu! Ádo, už dooost!“ spustím někde kolem čtyřicítky, i když tentokrát fakt co nejvíc potichu. Kdepak, ty rány nejsou vůbec velký, tu stovku bych nejspíš vydržel, ale ne takhle rychle za sebou. Takhle to pálení roste a roste a já hodně lituju, že jsem radši nedržel pusu zavřenou.

Jako kdyby nic neřekl, v klidu dopočítám do padesáti. Teprve pak mu přestanu svírat ruce a narovnám se v zádech, tentokrát ho ale po tom teď už pěkně rudým zadku hladit nezačnu.

„Co dost, Mates? Jsme teprve v půlce. A navíc sis ten trest sám vybral. Tak přestaň kňourat, ať z toho nemaj sousedi koncert. Nebo chceš zase zacpat pusu?“ nabídnu mu. A to může být rád, že se vůbec ptám.

„Ale já tu stovku nemyslel tak doslova, Ádo!“ zaúpím. Zadek už mi pěkně žhne, potřeboval bych to pálení rozehnat, a tak natáhnu ruku, abych si ho pohladil.

„No, to je tvůj problém,“ popadnu ho za zápěstí a popolezu po jeho nohách o kousek výš, abych se k němu nemusel až tak sklánět. „Máš nejdřív přemejšlet, až pak mluvit,“ složím mu pravačku zpátky za záda. „Třeba si to po dnešku konečně zapamatuješ.“

A nasázím mu na zadek dalších deset ran. „Šedesát,“ udělám krátkou přestávku.

Zatřesu zadkem, jak se snažím rozptýlit ten žár. Fakt jsem nečekal, že by mi tolik dal, půlky už musím mít pěkně rudý. Rozhodně se cítím, jak kdybych seděl na kamnech.

„Už budu… Slibuju, že příště budu dřív přemýšlet, Adame… Už jsem dostal dost,“ pofňukávám.

Šíleně se to ve mně pere. Uhnout, neuhnout…?

No, je fakt, že jsem ani náhodou nečekal, že by vydržel takhle dlouho… A sám od sebe bych mu tolik nenaložil, kdyby neplácl tak vysoký číslo. Takže to můžu brát, že trest má pro dnešek splněnej.

Odhodím teda to pravítko na koberec a přitisknu mu na ten rozžhavenej zadek dlaně, abych mu ho trošku zchladil.

„Příště ten roubík fakt dostaneš,“ oznámím mu. „Abys mě nemohl takhle ukecávat.“

Úlevně vydechnu, to jeho hlazení si teď dost užívám, je to hrozně příjemný, a to pálení rychle ustupuje v hřejivý pocit, který mě začíná znovu pěkně dráždit. Nechám ho, ať mi přejíždí dlaněmi přes půlky a občas je prohněte, až syknu, ale jinak mu do toho spokojeně mručím.

Hned si mě začne dobírat: „To trošku zní, že už ti otrnulo. A že bys těch čtyřicet asi ještě v pohodě snesl.“

Kousnu se do rtu a chvilku přemýšlím, abych reakci zase nějak neuspěchal. Jo, furt mi zadek hřeje dost na to, aby se mi na rty nehonily drzý větičky, ale na druhou stranu mi to narůstající vzrušení vygumovalo tu červenou, která ještě před chviličkou svítila. Takže bych klidně ještě něco snesl.

Zabručím, a nakonec opatrně pronesu: „No v pohodě asi zrovna ne…“

Ušklíbnu se, pak se trochu nadzvednu a přetočím si ho pod sebou na záda.

„Ruce nad hlavu,“ šlehnu po něm další příkaz, když se mi podívá do očí. Počkám si, až mě poslechne, pak si sednu na jeho stehna a vezmu do dlaně jeho tvrdnoucí péro. „Tak když tvůj zadek má už dost, tak možná můžeme těch pár zbylejch ran nasázet takhle zepředu…,“ propaluju ho očima.

Znejistím, zadek už byl trochu otupělej, a fakt si nejsem jistej, jak ty šlehnutí snesu jinde. Dám ruce nad hlavu tak, jak chtěl, a skousnu si tiše rty, zatímco se mu koukám do očí.

Potichu se mě zeptá: „No co? Mlčení znamená souhlas? Nebo že nevíš? Nebo že nechceš, ale je ti trapný mi to říct?“

„Jsem myslel, že to nebyla otázka,“ řeknu a ušklíbnu se.

Rozdrážděnej zadek mě začíná na koberci docela dost kousat, ale ta jeho ruka pohrávající si v mým rozkroku upoutává daleko víc mojí pozornosti a plní mi mozek představama.

Chvilku ještě přemýšlím a pak pronesu jednoduše: „Ty jsi tu šéf…“

„To jsem,“ oplatím mu to ušklíbnutí. Pak se natáhnu pro to pravítko a dřív, než Mates mrkne, přetáhnu ho přes to jeho nadržený péro. Třikrát.

Nedává mi vůbec velký rány, jen tak trochu na zahřátí, který se mi po promasírování rozlévá celým podbřiškem. Ale stejně po každé ráně zakňourám a zadoufám, že mi nechce celých těch čtyřicet vyplatit zrovna tam, protože to bych teda asi nedal. Každý to šlehnutí docela kousne a nechci ani domýšlet, jaký by to bylo, až by se ty šlehnutí opakovaly na tak malý ploše, jakou mu můj kolík poskytuje.

To jeho napůl vzrušený, napůl bolestivý kňourání mě děsně bere. Přetáhnu ten jeho vycukanej ocásek tím pravítkem ještě dvakrát, aby se neřeklo, pak už ten kus umělý hmoty definitivně odhodím a nadlehčím se, abych mohl Matesovi roztáhnout a pokrčit nohy a sednout si na paty doprostřed. Skloním se a nasaju jeho péro do pusy, zatímco ukazováčkem pravý ruky začnu jen tak ledabyle bloudit kolem jeho otvůrku.

Rozvzdychám se úplně okamžitě, už předtím jsem byl na kraji. Ale jako jo, občas mě olízne, aby mě víc vydráždil, ale tohle je poprvý, co mi dovolil zajet mu do pusy takhle naplno, a já se z toho můžu zbláznit! Vlastně ještě nikdy mi nikdo nekouřil, a to jeho vlhký teplo a dech mě úplně dostávají. Celým tělem mi projíždí elektrizující vlny slasti. Sjedu oběma rukama do jeho vlasů a trochu je sevřu, protože tomu se prostě nedá odolat.

Pousměju se, když ucítím, jak už mě zase tahá za vlasy, a už dopředu se začnu těšit na to, až mu někdy příště ty ruce zase svážu. Teď ho ale nechám, ať si dělá, co chce; já si ostatně taky můžu dělat, co chci – a náležitě si to užívám! Střídavě ho cucám jenom tak zlehka, občas naopak trochu zesílím ten podtlak v mý puse… Do toho semtam zajedu konečkem prstu do tý jeho dírky, ale pak zase hned vyklouznu a jenom tak ho škrabkám v těsným okolí…

Sevřu mu vlasy pevněji a zakňourám. Bože, tohle je dokonalý! Prohnu několikrát pánev, jak chci, aby trochu přitlačil, ale pracuje pořád jen tak lehce a já z toho brzy šílím.

Líbí se mi, jak se pode mnou svíjí a kroutí… A když zaslechnu to jeho zakňourání, pousměju se znovu. Nechám si to jeho rozhicovaný péro vyklouznout z pusy a zavrním mu do podbřišku: „Copak, Matýsku? Chceš mi něco říct?“

A to on samozřejmě chce. „Proč mě zas tak dráždíš, Adámku?! Už jsem potrestanej dost… A já to chci!“ kroutí se jak žížala.

„O tom, jestli seš nebo nejseš potrestanej dost, rozhoduju já,“ upozorním ho – a znovu mu zajedu konečkem prstu do dírky. „A pro tvý info – původně, když jsem se vrátil z tý sprchy a viděl tě, že neklečíš, jsem měl v plánu nechat tě jít spát jenom tak. Bez ničeho. Takže tohle,“ zajedu ukazováčkem o něco hloubějc, „je sakra velkej ústupek!“ Místo toho vykřičníku na konci ho olíznu po celý délce…, ale pak mu znovu zabořím tvář do podbřišku… a jenom se sám pro sebe uculuju, nic víc…

„Tím… tím TOHLE… ach… myslíš to, že… že mi to nakonec uděláš, že jo?“ ujišťuju se mezi vzdechy a vrtím se pod těmi jeho letmými doteky až k zbláznění.

„Ne, Mates. Tím tohle myslím tohle.“

A s tím ho přestanu trápit, naposledy toho jeho ptáčka olíznu a pak už ho vezmu do dlaně a věnuju se mu ve stále rychlejším tempu. „A jestli se uděláš, to už je tvoje věc,“ dodám.

Nemusí mi to říkat dvakrát, už jakou dobu jsem na hraně a chci to tak moc, že stačí pár těch jeho rychlejších pohybů, abych cákal. Podbřišek mi sevře elektrickej výboj a mozek se mi na chvíli snad úplně vypne, jak je to intenzivní.

Pozoruju, jak to s ním mává, a jsem z toho jeho vzdychání a z výstřiků tý bílý nadílky úplně maximálně vzrušenej. Nerozmýšlím se dlouho, po čtyřech popolezu k nočnímu stolku, popadnu tubu s lubrikantem a vrátím se zpátky na svý už vysezený místečko mezi Matesovýma nohama. Rychle si rozetřu štědrou dávku po tom mým nadržencovi, čímž teď teda výjimečně nemyslím Matese, haha, toho naopak chytnu pod kolenama a nadzdvihnu si ho, abych do něj mohl snadno vklouznout.

Jsem hned po orgasmu celej rozcitlivělej a ten jeho vpád taky nebyl zrovna nejjemnější, takže mi to ze začátku není moc příjemný a zakňourám si. Nasadí ale naštěstí jenom pomalý tempo a do toho se sehne a začne mě líbat, takže mi za chvíli začne zas trochu tvrdnout a nový kolo vzrušení se mi přelije tělem.

Když cítím, jak se pode mnou uvolňuje, začnu pomalu přidávat na tempu. Líbat ho ale nepřestanu, a tak mu za chvilku svý vyvrcholení vyhekám přímo do pusy.

Zavnímám, jak mi Mates začne přejíždět dlaněma po zádech, takže zůstanu chvilku odpočívat v jeho náručí, než se začnu pomalu zvedat. „Se přesuneme do postele, hm?“ komentuju to.

Vysoukám se na nohy a pevně se k němu přitisknu, než mu zavrním do ucha: „A nedal by sis se mnou rychlou sprchu, Adámku? Jsem celej ulepenej…“ Kousnu ho do ucha a nakonec dodám: „A taky bych ti určitě dovolil, abys mi to ještě jednou udělal…“

Vezmu ho za ruku a začnu si ho odvádět do koupelny. „Fajn, tak sprchu si dáme. Ale nic dalšího nebude, Mates. Zase tak hodnej jsi dneska fakt nebyl. Nebo teda už včera, haha.“

Nechá se vést, ale celou cestu provokuje: „Náhodou jsem byl hodnej až až… A za to, že jsem znovu tak rozdrážděnej, můžeš zcela jasně ty, tak bys s tím měl něco dělat… Přece bys mě po tom skvělým výkonu nenechal, abych si to dodělával sám…“

„Nezájem, Mates,“ strčím ho do sprchovýho kouta a zalezu za ním. „Sám si to teda taky dodělávat nebudeš, aby bylo jasno. Prostě jdeme spát. A jestli hodláš provokovat, tak na tebe pustím ledovou vodu, takže radši nepruď,“ napomenu ho pobaveně, zatímco na sprše nastavuju příjemnou teplotu.

Zabručím a chvilinku fakt přemýšlím, že budu už hodnej, jenže sledovat ho, jak se mydlí a přejíždí si rukou přes to jeho polovztyčený péro, je prostě moc, chci to už zas úplně strašně. A tak to nakonec nevydržím a rozhodnu se ho dohnat ještě k nějaký akci. Nahnu se k němu, chvilku ho pusinkuju od tváře po rameno a v nestřeženým okamžiku se mu pevně přisaju na krk. Než se mu povede odstrčit mě od sebe, už tam má parádní cucflek a já se rozesměju.

„Jestli tam mám cucflek, tak tě zastřelím!“ mnu si pravačkou to pokousaný místo na krku, zatímco druhou rukou Matesovi drtím rameno a tlačím ho na kachličky. „Ty seš děsnej, fakt!“ zahlížím na něj napůl nakvašeně, napůl pobaveně. „Už tě nikdy nikam nevezmu, protože seš pak úplně neovladatelnej! A neper se se mnou pořád a klekni si!“ chvilku se s ním postrkuju, než se konečně sveze na kolena.

Vzhlídnu k němu a věnuju mu pobavenej úšklebek. „To víš, že tam máš cucflek, a pořádnej, ten ti tam zůstane aspoň pár dní! Jsem si tě označoval!“ rozesměju se a vypláznu na něj jazyk.

„Jako kdybys to potřeboval – nevšiml jsem si, že by na mě kluci stáli fronty!“ uculím se. „Navíc jsi říkal cosi o nějaké chatě na samotě. Čili to tvý ‚označkování‘ nedává smysl. Prostě jsi mě chtěl jenom vyprovokovat – a to se ti povedlo jako vždycky dokonale… Takže teď makej, Mates. A snaž se, ať se mi to líbí, jinak těch zbylejch čtyřicet před spaním fakt ještě dostaneš!“ A s tím vezmu do ruky svý už zase skoro tvrdý péro a namířím s ním k jeho puse.

‚No jo, ale ta chata je až za týden, tak aby mi tě za tu dobu náhodou někdo neukradl, Adámku,‘ pomyslím si, zatímco ho olizuju z boku, chutná jako sprcháč, a tak se zašklebím.

„Prej čtyřicet! Tshe, a těch posledních pět zepředu jako nepočítáš, nebo co? Ty teda taky docela bodly… To mě chceš jako doučovat, když sám nenapočítáš ani do stovky?“ neodpustím si, ale pak už ho do pusy radši rychle vezmu a začnu se snažit. Protože ať už čtyřicet, nebo pětatřicet, dostat je nechci. Zadek mi vlivem tý sprchy vychladnul, a i takhle cítím, že je na dotek celkem citlivej.

„Nemel…,“ vydechnu, i když už s křížkem po funuse, Matěj už se věnuje něčemu jinýmu než mluvení. Naštěstí. Tentokrát vjedu rukou do vlasů já jemu a určuju si tempo. Pustím mu hlavu až těsně předtím, než začnu stříkat – nechám na něm, jestli má nebo nemá chuť to polykat…

Kouřím ho rád, neskutečně rád, jenom z toho, že to dělám, a z tý jeho ruky v mých vlasech jsem skoro hotovej. Bere mě to, jak to řídí a zajede mi kolikrát i víc do krku, než bych sám chtěl. Vjíždí mi z těch hlubokých zasunů slzy do očí a trochu mi napne, takže jakmile mě pustí, nechám ho ze sebe vyjet a jeho mlíčí mi zkrápí ucho.

Hned jak docáká, vezmu ho ale znovu do pusy a toho jeho ptáka jazykem očistím. V mým vlastním rozkroku to škube k zešílení, a tak opravdu doufám, že jsem ho neprovokoval zbytečně a nechá mě se udělat.

Oči mám ještě pořád slastně zavřený, takže tak trochu poslepu nahmatám Matesovu paži, vytáhnu ho na nohy, přitisknu ho na kachličky a políbím ho.

„Už seš zase špinavej,“ zamručím, když si ho chci přidržet za tvář a po spánku mu přitom rozmatlávám svý vlastní sperma. „S takovou se do tý postele dnes vůbec nedostaneme…“

Natáhnu se pro sprchu, pustím vodu, jejíž teplota tam ještě zůstala nastavená od posledně, a zatímco Matese tak nějak nesystematicky skrápím vodou, druhou rukou mu šáhnu do rozkroku a nahmatám jeho péro, který by si už zase dalo říct. Jak jinak. Chviličku si pohrávám s myšlenkou, že bych mohl jedním pohybem lokte změnit teplotu vody na ledovou – za ten cucflek by si to Mates zasloužil! Ale on by pak zase kňoural a nadával… a já už jsem unavenej na takový hry.

Okamžitě se rozvzdychám. Bože, ty jeho doteky jsou nádherný. Přejíždí po mně hezky pomalu, ale tiskne mě docela silně, a tak mu v tom tempu trochu pomůžu přírazy pánví a sténám mu do otevřený pusy: „Adámku…“

Namákčnu se na něj celým tělem a líbám ho, líbí se mi, jak mi vzdychá a sténá do pusy. Tou vodou sprchuju tak nějak nás oba, ale je mi to jedno, neřeším, kam ta voda stříká. Zajímá mě momentálně úplně jiný stříkání… Na chvilku pravačkou přidám na tempu, pak zase trochu zvolním, baví mě, jak se Mates snaží to mý pomalý tempo obejít svýma pohybama pánví, ale má to marný, nenechám se rozhodit. Stříkat bude, až já dovolím. Což bude… teď.

Zasténám přitisknutý na něm a zabořím mu v tom intenzivním návalu vášně nehty do zad. Je to úžasný a vyšťaví mě to úplně do mrtě. Tím náhlým vyčerpáním se mi úplně podlamujou kolena. Kdyby mě Áda tou rukou uvolněnou z mýho péra nepřidržel za pas, tak se snad znovu sesunu na dlaždičky.

Cítím dopady kapek, jak nás ještě naposledy osprchuje, pak vypne vodu a začne vylejzat ze sprchy. Svalím se mu mokrej do náruče, líbnu ho na ten cucflek a zamručím: „Děkuju… Jsi mě úplně odrovnal, tak teď by sis mě mohl konečně odnést do té postele…“

Zašťuřím se na něj: „Ještě nějaký požadavky? Nebo už to bude všechno?!“ 

Hmátnu po ručníku a jeho a pak i sebe otřu do sucha. Oči mi jen tak samovolně zajedou k zrcadlu – a všimnu si tý rudý skvrny na krku. Nevěřícně si ji promnu dlaní. No počkej! Uděláš mi tohle – a ještě máš tu drzost mě komandovat?!

Přehodím si ho přes rameno a do tý svý postele ho fakticky odnesu. Když chtěl. Jenže hned vzápětí udělám něco, co nechtěl – ale co chci já. Zalovím v tý papírový tašce, kterou používám jako takovou úschovnu pro naše hračky, vytáhnu klícku a vlezu si na postel za Matějem. Hezky doprostřed mezi jeho roztažený nohy.

Byl jsem po tom posledním orgasmu fakt na umření, ale když uvidím, co má v ruce, napůl mě to probere a zakňourám: „Ne, Ádo, proč? Vždyť jsem vedle tebe a úplně mrtvej, asi těžko si ho budu přes noc honit!“

„Ještě aby!“ rozesměju se. „Za tady tohle,“ znovu si promnu ten kousanec na krku, „si ho nebudeš honit ani zítra, ani pozítří! A pak se uvidí.“

Sleduju, jak to na mě nandává, a začínám být nervózní docela dost. Ne, momentálně nemám na orgasmus ani pomyšlení, ale je mi jasný, že hned za pár hodin to bude jinak. V tý VĚCI jsem vždycky mnohem nadrženější!

„To snad nemyslíš vážně?! Dvě noci v kuse to nevydržím! By mi prasknul… Ádo, to né, já už budu hodnej! Jen do rána, jo?“

„Uvidí se,“ zopakuju poťouchle. A pak už si lehnu vedle něj, obejmu ho kolem pasu, přehodím přes nás peřinu – a zhasnu lampičku.

Zavrtám mu hlavu do ramena a líbnu ho na to místo, kde tuším cucflek. Příjemně mě to všechno hřeje, on sám sálá jak kamínka, ta jeho přítomnost mě rozehřívá zevnitř, i ta VĚC mě teď svým způsobem těší. Jako by říkala, že jsem jeho a že mě nikdy nikomu nedá, protože nikoho jinýho bych být ani nechtěl.