Doučovací metody 8 – Stužkovaná

Celej tenhle týden byl od Adámka pěkně krutej. Za ten cucflek, co jsem mu na krku vykouzlil nad sobotním ránem, jsem zaplatil víc než dost.

Jo, Áda se nechal celkem dobře ukňourat k tomu mi to udělat, ale vždycky mě pak ten diktátor zase zamknul! Údajně do doby, než mu ta značka na krku zmizí, což podle mě nebude snad nikdy, by mě zajímalo, co s tím flekem dělá, že ho tam pořád ještě včera slaboulince měl, a to už byla středa! Teda já už ho tam skoro neviděl, to jsem se musel jó soustředit, ale vymluvit si to nenechal. Tak snad dneska… Je to pěknej prevít, se z něj jednou zblázním!

Ty noci s tím jsou fakt za trest, pořád mě to občas vzbudí a nemůžu pak z toho tlaku v rozkroku vůbec usnout. I když i na to jsem si za těch pár dní trochu zvyknul… Odpoledne jsem za Ádou vždycky letěl, aby mi to udělal, většinou pěkně v tichosti u něj v pokoji, protože jeho máma měla tenhle týden ranní, tedy odpoledne byla doma, a tak jsme se k žádnýmu většímu hraní už nedostali.

Na druhou stranu samozřejmě vím, že jsem si to vybral tak trochu sám… Teda… To se hrozně těžko vysvětluje. Nechtěl jsem to na sobě, nechtěl, protože jsem z toho byl věčně nadrbanej a díky tomu mi bylo to jedno stříkání denně fakt málo. Je to, jako by měl na mým nádobíčku pořád položenou dlaň, a to si asi umí každej představit, že mě to pak takřka neustále dráždí. Jenže zároveň mě ta jeho ‚dlaň‘ pořád upozorňuje, že je se mnou, a to mě vevnitř uklidňuje. Takže když se mě v pondělí odpoledne navážno zeptal, jestli mi to má na druhej den, kdy jsem měl přijímačky, sundat, abych se nerozptyloval, tak jsem jen sklopil hlavu a zakroutil s ní. Chtěl jsem ho nechat, aby to řídil on, bez přerušení. A i když ty noci bych fakt nejradši přeskočil, přes den jsem se s tím cítil v pohodě – pokud mě teda zrovna schválně neprovokoval!

Na ty přijímačky jsem jel do Prahy na otočku s mámou, která měla v plánu nájezd na nákupy, takže mě akorát tak znervózňovala a ani jsem neměl moc možnost se tam při pauze víc porozhlídnout. Adam tam byl, i když na jiný škole, už v pondělí, takže jsme se akorát tak prostřídali. První kolo, dopoledne, byly testy, po kterých jsem teda postoupil k odpolednímu pohovoru, ale vůbec netuším, s jakým skóre, protože vypsali jen abecední seznam postupujících. Takže nevím, jestli jsem byl v tom druhým kole mezi prvníma nebo posledníma, a taky byla polovina přihlášených u přijímaček jinej den.

Takže jsme teď jaksi v takovém tom mezičase, kdy nikdo nevíme vůbec nic. Dokonce ani výsledky písemný části maturity, kterou jsme už psali dřív, ještě nedorazily. A já začínám být z toho všeho pěkně nervózní!

Dneska je čtvrtek, snad konečně poslední den mýho mučení, zítra už Áda fakt musí uznat, že tam na tom krku nic nemá. Večer každopádně máme stužkovanou – tak se říká u nás tý poslední akci před maturitou – kam přijdou i naši třídní a někteří učitelé. Máme to pro celý ročník společně, takže tam bude i Adámek a já jsem z tohohle taky docela dost nesvůj, nevím, jak se k němu mám před spolužáky chovat, aby se nenaštval. Mám si ho všímat jako kámoše, nebo radši ne? No nevím… Jsem z toho rovnou dost rozmrzelej a chce se mi tam tak napůl…

Když se doma oblíkám na stužkovanou, musím se pořád sám na sebe do zrcadla uculovat. Ten cucflek už na krku naštěstí vidět není – ale dal jsem ho Matesovi pěkně sežrat! Si to příště rozmyslí, ty svý ztřeštěný nápady!

Dneska každopádně jdeme po tý akci k nám domů, Mates tady zase přespí – a tentokrát ho už z tý klícky vysvobodím nadobro. Pokud ho teda nenapadne se večer zase opít a vymýšlet ptákoviny… U něho nikdy nevím, co ho napadne. Ale doufám, že bude hodnej, protože dneska už mám fakt chuť na pořádnej sex… a on stopro taky… A když tu dneska zůstane celou noc, tak se oba konečně dočkáme. Sice teda bude doma mamka, ale tak můj pokoj a její ložnice spolu nesousedí, tak by to mohlo bejt v cajku.

Áda měl dneska odpoledne ještě poslední trénink basketu, tak jsem využil volna a skočil se do kadeřnictví trochu zkultivovat před maturitou. Boky mi už šíleně přerůstaly a tu zelenou jsem měl už děsně vymytou, takže to bylo fakt za pět minut dvanáct, abych vypadal ještě jako člověk.

Ta akce vypadá dost velká, no jo, jsme v ročníku tři třídy skoro po dvaceti lidech, a to nepočítám čtyři učitele a dvě vychovatelky z našeho intru, kteří taky dorazili. Máme pronajatej zadní sál místní restaurace, takže jsme alespoň v relativní izolaci.

Sednu si hned k lidem od nás ze třídy, Gábina mi dokonce podržela místo, a nervózně se rozhlídnu. Přišel jsem trochu pozdějc, a tak už tu samozřejmě skoro všichni jsou, včetně Ády dva stoly od nás. Ještě si mě nevšiml, baví se v hloučku kluků z jejich třídy a směje se. Bože, pokaždý, když ho takhle vidím, říkám si, jak mu ten bezprostřední smích sluší!

„Hele, kluci,“ začne se Pavel pochechtávat a ukazovat hlavou ke stolu, „Mates se rozhodl před maturitou změnit barvy!“

Otočím se tím směrem – a málem mi oči vypadnou z důlků. Mates má místo svý typický zelený kštice světle modrý háro! A je to sice nezvyk, ale přitom mu to ladí k očím víc než ta zelená, taky bodejť by ne, když je má taky modrý… Ani se nepochlubil, že se k nějaký takový změně chystá! No i když jak ho znám, tak to byl náhlej popud – přišel ke kadeřníkovi a prostě něco plácl, haha…

Zrovna se na mě podívá, tak na něj kývnu hlavou a usměju se.

„No jo,“ prohodím pak ke klukům, „asi chce, aby se maturitní komise víc zabejvala tím, jak vypadá, než tím, co umí, nebo spíš neumí…“ Zároveň ale už vytahuju z kapsy mobil a vyťukávám mu vzkaz.

A: Sekne ti to! 👍

Kouknu na mobil a zažulím se. Všiml si. Teda, né že by ta barevná změna byla tak lehce přehlídnutelná, ale stejně mám radost!

M: díky 😘

Sleduju jeho reakci, a když se po přečtení usměje, nemůžu si pomoct, abych ho nenapodobil. Gábi do mě drcne loktem, aby mě z toho mýho hypnotizovanýho výrazu vytrhla.

Protočí na mě oči a prohlásí: „Abys nezačal slintat…“

Odfrknu si a zašklebím se na ni. Jako kdyby jako jediná ze školy nevěděla, že ty moje fantazie o Adámkovi už nějakou tu chvíli jenom fantaziema nejsou.

Znám se s ní už od základky a řekl jsem jí to, řekl jsem jí to v podstatě všechno už poprvý, když se to naše doučování zvrhlo, a i o těch dalších samozřejmě. Taky jako jedna z mála věděla, jak jsem byl do Ády na konci prváku a hlavně celej druhák hotovej. Zoufale a samozřejmě úplně pitomě, protože jsem ho kromě těláku a pár školních akcí nikde jinde pořádně nevídal.

Ty další dva roky jsem to nechal být, nebo jsem si to aspoň říkal, a teď no… prostě se občas bojím, aby to nesklouzlo zase jenom k těm představám. Teď, když vím, jaký to s ním skutečně je, tak by mi ty představy o něm už nestačily… Vlastně nikdy nestačily, proto jsem se je snažil vzdát…

Objednám si pivo a pár panáků pro náš stůl. Zbyněk sice remcá něco o tom, jestli nezačínám nějak zhurta, ale tu donesenou vodku do sebe naklopí. Jako jo, má recht, nechci to dneska přehnat, ale tohle náhlý vnuknutí, jaký by to bylo, žít znovu bez Ády, jsem potřeboval přepít.

Nemůžu si pomoct, ale pořád mi k Matesovi ulítávají oči. Toho, že mu to sekne, jsem si totiž nevšiml jenom já, že, plno holek z jeho třídy mu ty vlasy zvědavě oždibuje… A já se přistihnu, že bych si ho nejradši odtáhl někam do soukromí a pořádně se mu tou novou kšticí prohrábl. No, však se v noci dočkám!

Teď je třeba to tady trochu rozjet, kdo ví, kdy se všichni takhle dohromady ještě sejdeme… S Danem a Leonem se přitočíme ke skupince holek od nás a začneme vyzvídat, jaký míchaný koktejly jim máme objednat.

Prej, jestli na to nejdu zhurta. Uplyne sotva hodina a Zbyněk sám objednává už další rundu panáků. Jako jo, dám si ho, abych neurazil, ale dneska to takhle vést fakt nechci, ten minulý týden mi bylo pěkně blbě a dneska bych si to chtěl s Áďou užít.

Nemůžu na něj přestat myslet, pořád cítím v rozkroku tu VĚC, která mi ho připomíná. Jen silou vůle a za pomoci Gábiny, která mě v opačném případě dloubá loktem do žeber, se držím kouknout na Ádu jen jednou za patnáct minut – přesně. To je totiž čas, který jsem si navolil jako ideální, aby ty mý pohledy nebyly tak nápadný. Ve výsledku to ovšem znamená, že pokud nesleduju Adámka, zoufale upínám zrak na čas na displeji.

Ne, dneska se fakt opít nechci, takže chvilku po tom posledním panáku radši vstanu a vydám se ze salonku k hlavnímu baru, abych do sebe, bez zbytečných keců od spolužáků, naklopil v tajnosti nějaký nealko. Zrovna si objednávám půllitr vody, abych tu hladinku v sobě trochu zředil, když mi zezadu někdo zakryje oči. Srdce mi okamžitě poskočí a vypustím ze sebe potěšeně: „Adámku?“

Hanka zrovna vytahuje asi pátou historku na téma „Kolik sil a utrpení nás stály hodiny matematiky“, no vtipný je hlavně to, že v našem debatním kroužku sedí i náš matikář a má z toho všeho děsnou bžundu. S úsměvem od ucha k uchu zvednu oči – a všimnu si, že Mates už vedle tý svý kámošky nesedí. S omluvou se zvednu taky – kdyby byl na wécku zrovna sám, tak bysme si mohli dovolit třeba aspoň rychlou pusu…

Na wécko ale ani nestihnu dojít, Matesova modrá kštice na mě totiž zazáří od baru. Užuž mám namířeno k němu, že se ho přeptám, co dobrýho si tady na tajňačku objednává, když si najednou všimnu, že je v pilným hovoru s nějakým cizím klukem, co sedí vedle něj. A co hůř – ten kluk mu normálně taky se smíchem hrabe do toho novýho účesu! Ty vole, to jsem paradoxně asi jedinej široko daleko, kdo si to nemůže dovolit! No a aby toho nebylo málo, tak se k němu teď ten blonďák naklání a něco mu šeptá… něco mu docela dlouho šeptá… Sakra, kdo to jako je? Nějakej jeho bejvalej? Nebo budoucí?! Nakonec na ten záchod zapadnu, i když vlastně vůbec nepotřebuju. Jediný, co potřebuju, je trochu se uklidnit.

Hned jak jsem vyslovil to Ádovo jméno nahlas, došlo mi, že to nemůže být on, že by se ke mně na veřejnosti nikdy takhle moc nehlásil. Ta úvaha se samozřejmě potvrdí hned vzápětí, kdy se ty ruce z mý hlavy stáhnou a vykoukne na mě Lukášova kudrnatá hlava. Už jsem ho neviděl, nooo… aspoň půl roku určitě. Chodili jsme spolu na základce do IT kroužku, potkali se teď po letech na dnu otevřených dveří na vejšce, a od tý doby si občas píšem. Taková náhoda, bydlíme v jednom městě, ale musíme vyrazit do Prahy, abychom se potkali.

„Adámku? No když myslíš, tak já se kvůli tobě klidně přejmenuju,“ pronese se smíchem, zatímco si sedá vedle mě. Rozesměju se zpátky, i když mě to uvnitř zrovna v tuhle chvíli trochu zamrzí, že to není skutečnej Adámek, ten můj.

„Už zase modrou?“ zeptá se a prohrábne mi rukou vlasy, než dodá: „Tu jsi měl tuším jako úplně první, v devítce, ne?“

Potěšeně se usměju, že si to pamatuje, a chvilku s ním vedu diskusi na téma mý vlasy, než sklouznem k Lukášovu coming outu. Lukyho jsem v něm totiž ten poslední půlrok přes zprávy dost podporoval, takže mám fakt radost, když mi šeptem sdělí, že ho konečně udělal, před rodinou i kamarády, a taky, že to na všech frontách proběhlo jakž takž dobře.

Když vylezu z wécka a ti dva pořád vesele klábosí u baru, nakonec mi to nedá, dojdu za nimi a stoupnu si vedle Matese. Ten o mně samozřejmě vůbec neví, oči má jen pro toho blonďáka, a všimne si mě až podle hlasu, když se mě barman zeptá, co si dám, a já si objednám jednoho panáka.

„Koukám, že se ti z hromadný rozlučkový povedlo udělat si soukromou akcičku,“ rýpnu si, když se na mě Mates otočí.

Přimhouřím na něj oči a odhaduju, jak moc vážně tu svou větu myslí, přece by mu nemohlo vadit, že jsem se dal na chvilku do řeči s kámošem.

Vůbec nevím, co mu mám na to jako říct, a tak nakonec prohodím zlehka: „No možná, chceš se k nám přidat?“

„Ani ne, já už tam mám rozjednanou jinou zábavu,“ odpovím, objednám pro holky další tři míchaný koktejly a pro nás kluky panáky a vrátím se do našeho salonku.

Z toho jeho ledovýho hlasu mě zas bodne, sleduju jeho vzdalující se záda a přehrávám si dokola tu jeho větu, až mi úplně přestane dávat smysl. Tak jinou zábavu, no tak jasně, proč by se bavil se mnou a nechal mě třeba představit ho kamarádovi, když má někde nějakou jinou, lepší zábavu. Zábavu, za kterou se nemusí stydět a může ji provádět na veřejnosti. Což konverzace se mnou zjevně opět není…

Když se otočím zpátky na Lukyho, snažím se působit normálně, a ne tak rozhozeně, jak se zrovna teď cítím. Objednám sobě i jemu panáka a naklopím ho do sebe téměř okamžitě, čert vem vodu, Adamovi je podle tý jeho objednávky úplně jedno, jestli večer něco bude, tak co se budu snažit já.

V našem diskuzním kroužku vystřídá matikáře naše angličtinářka – pozvali jsme ji taky, protože je s ní na hodinách dost sranda. A jak je vidět, nejen na hodinách. Vypráví další historku ze svých cest po Británii a já se rozhodnu, že jí taky skočím pro nějakej drink k baru.

A jak jinak – Mates je tam pořád v družným hovoru s tím tamtím. Zase si stoupnu vedle něj, a než si mě všimne barman, poslouchám, o čem je řeč, ale není jim to jejich špitání vůbec rozumět. Přitom zrovna teď kdyby byl vedle, s náma, mohl si udělat u angličtinářky oko, u matury se mu to bude hodit…

Když objednám další koktejl, Mates po mně jenom mrkne, ale zase se hned otočí zády. Nevydržím to, vytáhnu mobil a naťukám mu rychlou otázku.

A: Nechceš si dnešní přespání domluvit radši u něj? Není problém, stačí říct!

Ušklíbnu se na displej a tý zprávy si na moment nevšímám, omluvím se Lukymu, že už budu muset za třídou, ale že se za ním později zas stavím, pokud tady ještě bude. Je mi jasný, že to Áda dobře slyší, protože stojí vedle mě a pořád čeká na ten drink, a taky, že tu Piña Coladu určitě nemá pro sebe, takže fakt nechápu, o co mu zas jde.

Dopiju svou vodu, zamířím si to rovnou zpátky do salónku a po cestě Ádovi tu odpověď teda konečně vyťukám, mám chuť být na něj pěkně kousavej. Jako s ním se bavit mezi lidma nesmím, s Lukym zjevně taky ne, tak co by jako chtěl? Nakonec abych byl radši doma, nikam nelez a jenom poslušně čekal, až se bude chlapeček natolik nudit, že mě zavolá, ne…?

M: jestli máš jinou oběť, kterou si chceš dotáhnout domů, tak prosím, neboj, já ti překážet nebudu. ostatně ani nesmím, že jo, musím pěkně šoupat nohama a čekat, až mi páníček zavelí 🤐

Chvilku čtu svoji vlastní zprávu, hromadí se ve mně zlost, a tak mu nakonec připíšu.

M: jen mi dej ten klíč a já vypadnu, neměj péči.

Když si tu jeho odpověď přečtu, dojde mi, že jsem to přehnal. Popadnu drink, odnesu ho naší angličtinářce, počkám si, až dovypráví další storku, ale zjišťuju, že se stejně nemůžu soustředit… Očima zase hypnotizuju Matěje, kterej předstírá, že si mě nevšímá, ale podle jeho sveřepýho výrazu poznám, že je naštvanej.

Omluvím se tý naší skupince a vypadnu na chvilku ven, za budovu. Potřebuju bejt sám.

Pohrávám si s mobilem a nevím, co Matesovi napsat, nakonec vyťukám obyčejný dvě slova.

A: Tak promiň.

A: A nechci, abys chodil pryč. Jenom to vypadalo, že bys byl radši s někým jiným.

Když si všimnu, že Áda míří pryč, vydám se za ním, jsem pořád vytočenej, a tak ho sleduju ven pěkně zpovzdálí, abych si to s ním ujasnil, když mi zavibruje v kapse zpráva. To jeho ‚promiň‘ mě úplně rozhodí.

Ještě mě nevidí, a tak se kousek vrátím a opřu o stěnu vedle vchodu, abych se zklidnil a trochu si to promyslel.

Přečtu si zprávu číslo dvě a usměju se. Pořád ale nevím, jak si to přebrat. Rozejdu se rovnou dozadu za ním, protože u tohohle rozhovoru fakt potřebuju vidět, jak se tváří.

Stojí pod jedinou lampou na týhle straně, takže když z ničeho nic promluvím ze tmy, polekaně trhne hlavou: „Nenechám si od tebe řídit, s kým se můžu nebo nemůžu bavit, Adame… Stačí mi, že se nemůžu bavit pořádně s tebou.“

Překvapeně se na Matese otočím, vůbec jsem si nevšiml, že mě sem sledoval.

„Já ti přece nic neřídím, Mates,“ povzdychnu si a schovám si mobil do kapsy. „A se mnou se přece můžeš bavit. Stejně jako s ostatníma. Teď zrovna je vevnitř dost veselo. Ale toho sis asi ani nevšiml, když jsi byl tak zaujatej někým, kdo k nám do školy vůbec nechodí…“

Projede mnou nová vlna zlosti, tak to by bylo k tý jeho omluvě, už je zase kousavej, ale to já umím ostatně taky.

„Tak promiň, že na rozdíl od tebe neumím dělat, že někoho vůbec neznám, když se s ním někde potkám,“ ucedím a zašklebím se na něj.

Sám jenom zírám, jak je to mezi náma jak na horský dráze. Před chvilkou jsem ještě měl chuť mu dát pusu, a teď bych nejradši šel pryč – a zapomněl na něj…

„Já taky nedělám, že někoho neznám, když ho někde potkám. Jenom se holt s každým hned na potkání nemám potřebu otlapkávat. Nebo se k někomu naklánět tak blízko, že to z dálky vypadá, jako kdybyste spolu chodili.“

Nebo to dělá naschvál? Aby mi jako ukázal, že jestli se k němu na veřejnosti nehodlám takhle mít já, tak bude svou blízkost dopřávat komukoliv jinýmu…?

„Otlapkávat? To znělo, skoro jako kdybys žárlil… Ale ne, to si jenom hlídáš svůj majetek, co?!“ vyjedu na něj a už toho mám vážně dost.

Nebaví mě, do jaký mě vždycky dostává pozice, jako bych za každou pitomou hádku mohl vždycky jenom já, že si za všechno můžu sám. No možná že můžu, když se zamilovávám do kluka, kterej zná slovo city tak maximálně ze slovníku. Nejradši bych se sebral a odešel, ale nemůžu. Ne, s tou VĚCÍ na sobě bych byl skutečně pořád jeho.

Zarazím ho, než stihne zareagovat, a spustím znovu: „Naval mi ten klíč, Adame, už mě ta role tvý hračky fakt nebaví, je to pořád dokola…“

Prudce vydechnu nosem. Chytím ho za boky, otočím ho zády k tý lampě, pod kterou stojíme, a přitisknu ho na ni.

„Přestaň pořád opakovat to s tou hračkou!“ napomenu ho. „Nepovažuju tě ani za hračku, ani za nějakej poblblej majetek! Jenom mi to před chvilkou na tom baru přišlo, že když spolu my dva nechodíme oficiálně, tak se chováš, jako kdybysme spolu nechodili vůbec. A určitě je ti jasný, že mi nejde o to, že se s někým bavíš – to se bav, s kým chceš, říkal jsem ti už dřív, že proti tvejm kámošům nic nemám. Ale jestli jste se všema zvyklí se k sobě takhle tisknout, tak to teda potěš.“

Pak si šáhnu do zadní kapsy, vytáhnu ten klíč, o kterým se zmiňoval, a zasunu ho do přední kapsy jeho kalhot, aniž bych spustil pohled z jeho očí. „Dělej si s ním, co chceš,“ řeknu mu. „Myslel jsem, že to takhle baví hrát nás oba. Ale pokud máš dojem, že to z tebe dělá můj majetek, tak to hrát nechci.“

Pak ovládnu svou touhu se mu aspoň jednou prohrábnout tím novým účesem, pustím ho a vyrazím zpátky do restaurace.

Zůstanu opřenej o tu lampu a sleduju jeho záda, dokud se mi neztratí ve tmě. Snažím se zahnat slzy, který se mi hrnou do očí, ne, nechci kvůli němu zas brečet, a rozhodně ne tady. Ne pod tou jedinou lampou, kde je na mě ze všech stran vidět.

Zoufale kopnu do šišky na zemi. Prej tisknout se… K Lukášovi – no to zrovna. Jo, rozhodně bych to s ním měl snazší, ten by totiž se mnou takhle nemával! Vůbec by se mnou nemával, protože absolutně není můj typ. Snad i z dálky je na něm vidět, jakej je to subíček, a to by mohl být třeba model, ale jak na mě kluk visí pohledem, tak to se mnou nehne ani o píď.

Sakra, pitomej Lukáš! Ne, to bych mu křivdil… Pitomej Adam. Protože o co mu teda jde? Nejdřív se omluví a pak zas vyjede, jako by se nechumelilo. Pokud tady někdo to naše ‚chození‘ nebere vážně, tak on.

Já jsem z něj vždycky celej hotovej, zatímco on je připravenej se se mnou rozejít v prvním okamžiku, kdy by nebylo po jeho. Dává mi to najevo dost okatě, jako s tou cigaretou minulý týden, že by s někým, kdo kouří, prostě nebyl. Jak mi naznačil, že jestli si ještě zapálím, tak je mezi námi konec, a stejně jako teď. Jen jsem prohodil pár slov s kámošem a pro něj je to hned důvod k tomu spolu nebýt. Ani hádat se s ním nedá.

Protočím si na prstu ten klíč, ne, ještě ho použít nechci, jak to udělám, bude to znamenat, že je fakt konec, a já ještě nechci, aby byl. Otřu si oči, do kterých se pár slz přece jen dostalo, a vydám se zpátky.

Zpátky mezi děckama ze třídy se už vůbec nedokážu uvolnit. Pořád přemejšlím, co se to venku právě odehrálo. Bylo to jenom další nepochopení, nebo rovnou rozchod, nebo co? Dan i Pavel do mě hučí, každej z jedný strany, ať si objednáme panáky toho nebo tamtoho, ale přešla mě chuť. A hlavně mám dojem, že ožrat se by mi teď tak úplně nepomohlo…

A tak si nakonec sednu vedle Hanky, má u sebe volný místo a nic náročnýho po mně nechce, spokojí se s tím, že mi něco vypráví takovým tím roztomile opilým žvatlavým hlasem a já jí přikyvuju… Prolívám se džusem, tomu modrovlasýmu stvoření se vyhýbám očima, ale stejně po půlhodině zjišťuju, že to jediný, co se mi teď chce, je odsud vypadnout. Nejlíp s ním… Ovšem nedělám si iluze, že by se chtěl přidat. Takže nejspíš sám.

Stejně mi to ale nedá – byli jsme přece domluvení, že dneska přespí u mě… Vytáhnu tedy mobil a pošlu mu ohledně toho dotaz.

Sedím zpátky na svým místě a sleduju ho, jak se baví s jednou z holek od nich. Nikdo mi v tom mým hypnotizování ho nebrání, a tak na to kašlu.

Gábi v době mý nepřítomnosti trochu přebrala, a tak už zase koketuje se Zbyňou, což je jejich obvyklá hra, chodili spolu už nejmíň třikrát a vždycky, když se nalejou, tak si to zas rozdaj. Ona pak týden brečí, aby si to s ním další měsíc střihla znova. Vím, že bych jí měl zabránit, ale taky vím, že by se v tomhle rozpoložení stejně nedala a já teď nemám chuť na marný pokusy.

Jediný, co mě zajímá, je ten morous sedící o dva stoly dál. Sedí vedle tý holky a pořád se o něčem baví. Občas mu dokonce položí ruku na rameno a mě napadá, jestli to dělá Adam schválně, jestli to nemám brát jako potvrzení, že je teda konec, když mi najednou přijde od něj zpráva.

A: Do kdy to tady ještě vidíš? Už bych klidně šel, ale jestli platí, že u mě dneska chceš přespat, tak na tebe počkám.

Vyvalím na tu zprávu oči. Nestihnu si ani rozmyslet, co si o tom myslím, a už vstávám, zběžně se loučím a odcházím, zatímco mu odepisuju.

M: jdeme 👌🏻

Ta jeho odpověď mi konečně po delší době vyloudí úsměv na tváři.

Zvednu se, natáhnu se po nedaleko postávajícím Pavlovi, chytnu ho za ramena a posadím ho na mou židli. „Na chvilku mě zastup, jo?“

Pak vyhledám Dana a rozloučím se s ním, potichu a nenápadně. Tomu můžu říct pravej důvod svýho odchodu – že mám na noc lepší program, a on se víc nevyptává. Ostatním radši neřeknu ani to, že odcházím, vzniklo by z toho všeobecný pozdvižení a přemlouvání a na to fakt nemám náladu… Druhej den si stejně nikdo nebude pamatovat, kdo kdy odešel.

S Matesem se potkáme před restauračkou, už tam postává. Oba zároveň vyrazíme pryč.

„Myslel jsem, že se mnou nebudeš chtít jít,“ přiznám popravdě po pár vteřinách ticha.

Vjede si rukou do vlasů: „Já myslel, že ty nebudeš chtít, abych s tebou šel.“

„Vždyť jsme tak byli domluvení,“ připomenu mu, i když je mi jasný, že on to připomínat nepotřebuje, určitě to nezapomněl.

„Byli,“ přiznám tiše a pousměju se, aby viděl, že už se tak nezlobím.

Tou zprávou mě jednoduše dostal, a tak pokračuju: „Ádo, já se nechci pořád hádat… Jenže kdykoliv udělám něco, co není podle tebe, tak se hned můžeš zbláznit… Jestli se se mnou chceš rozejít, tak to prostě udělej, nevyhrožuj mi tím…“

Tak tahle jeho podivná žádost nebo co to vlastně je, mě tak překvapí, že se zastavím v chůzi.

„Cože?“ zeptám se nevěřícně. „A proč bych se jako já měl rozcházet s tebou? Já mám teda spíš takovej dojem z tebe – vadí ti, jak se k tobě chovám nebo nechovám před kámošema nebo lidma ze školy, pořád dokola tvrdíš, že tě mám jenom jako hračku a že tě to nebaví… To moc nevypadá, že se chci já rozcházet s tebou!“

Zastavím se asi dva metry před ním, chvilku ho sleduju a snažím se to všechno nějak poskládat. Prostě už jsem si hrozně zvyknul říkat všechno lidem otevřeně a on mi ten můj svět šíleně naboural. Na druhou stranu, to možná i já ten jeho… Nakonec si povzdychnu, uhnu pohledem do země a zašklebím se.

„Jo, to mi všechno vadí, to máš pravdu… Štve mě, když musím před lidma dělat, jakože nic – tak sorry… Nemůžu ovlivnit, jak se kvůli tomu cítím, ale mám za to, že ti dávám sakra dobře najevo, že to kvůli tobě vydržím, že mi za to stojíš… A jako já od tebe nepotřebuju, abys mě měl hned rád, nebo tak něco… Chci jenom vědět, že za něco stojím taky já tobě, že aspoň ten sex, když už nic jinýho, ti za něco stojí,“ spustím pomalu, do očí už se mi zas hrnou slzy, ale vší silou je zadržím a mrknu po něm.

„Počkej, Mates,“ založím si ruce na hrudníku, „sex sem teď netahej. O tom to není. Asi to tím teda celý začalo, to je fakt, ale od tý doby… Přišlo mi, že teď už to není jenom o sexu. Tak co tě žere doopravdy? Taky se nechci pořád hádat. Ale tohle prostě potřebuju vědět. Jak jsi myslel to, že když není po mým, tak se můžu hned zbláznit? Vždyť já ti přece nůž na krku nedržím… kvůli ničemu…“

Nechci se tu před ním hroutit, ne, znovu mu tu radost neudělám. Semknu pevně rty a pokusím se mluvit co nejtvrdším hlasem.

„Prostě po tom, co se stalo v klubu, jsi se zrovna dvakrát nepřetrhl, aby to bylo mezi náma ok, stěží jsi vytrousil jedno promiň, aby se neřeklo, a já to bral, ale teď mi to konečně došlo… že… já nevím… Vždycky, když mě sjedeš, tak je mi jasný, že jakmile přestřelím, prostě půjdeš dál, najdeš si někoho, s kým takový problémy nebudou…,“ zajíknu se nakonec a stoupnu si k němu bokem, zvažuje, jestli radši hned nevysmahnout, než se ponížím ještě víc.

Konsternovaně si prohrábnu rukou vlasy. „A na tohle jsi přišel zase kde? Já tě přece nijak nesjíždím, Mates! A teda ani rozhodně nečekám, až uděláš něco, co se mi nebude líbit, abych si, jak říkáš, mohl najít někoho jinýho! Nemám dojem, že jsou s tebou problémy! Jenom ti někdy vůbec nerozumím, no! Třeba zrovna teď. Potřebuješ to promiň slyšet desetkrát, abys tomu víc věřil? Protože já ho teda radši řeknu jenom jednou, ale zato to myslím upřímně! Za ten klub jsem se ti omluvil a měl jsem dojem, že jsme si to vyříkali – a ty to teď vytáhneš, jako kdyby to dořešený nebylo.“

Rozhodím rukama, nevím, co říct víc. Přijde mi, že každej mluvíme jinou řečí.

„Všechno, co udělám, je ve tvejch očích špatně,“ hlesnu. „Proč se mnou teda vlastně vůbec seš?“

Už nevím, co říct, nevím, co ještě říct, aby mě pochopil… A vlastně se teď pomalu nechápu já sám. A už je mi to vážně všechno jedno, ať si o mně klidně myslí, že jsem plačka. Propustím pár slz a naposledy se na něj kouknu. Sluší mu to, vždycky mu to slušelo, i když se zlobil, nebo naopak smál.

„Protože jsem se do tebe zamiloval, ty pitomče!“ vykřiknu ve stejnou chvíli, co se rozběhnu pryč. Pryč z jeho dosahu, protože slyšet na tohle odpověď by mě bolelo víc než to, když prostě zmizím. Zítra si dojdu do školy pro vysvědčení, za dva týdny ústní maturity – ale ty nám určitě nedají ve stejnej den, a pak už ho nikdy vidět nemusím.

Né, nepotřebuju to promiň slyšet desetkrát, Adámku. Nepotřeboval jsem ho slyšet ani jednou, abych ti odpustil. Jenže proč bych měl pořád trpět? A proč bych měl pořád ustupovat, když moc dobře vím, že budu vždycky z nás dvou jedinej, kdo se bude snažit lepit to naše něco zpátky dohromady…

Zůstanu na něj hledět…, teda spíš zůstanu hledět na prázdný místo, co po něm najednou zbylo.

Rychle se vzpamatuju a vyběhnu za ním. Tak po takovýmhle prohlášení mi nikam zdrhat nebude!

Doběhnout ho mi naštěstí problém nedělá. Chytnu ho za loket a zastavím se, čímž zastavím i jeho. Ohlídne se na mě a já si všimnu, že tvář má lesklou od slz…

Užuž se nadechuje, že mi něco vmete do ksichtu, a podle toho, jak se na mě dívá, to nic hezkýho nebude, ale předběhnu ho: „Tak když ses zamiloval, tak to s náma pořád tak snadno nevzdávej! Protože mně na tobě taky záleží, Mates, jasný? A právě proto nechci pořád dokola poslouchat, že si s tebou jenom hraju – protože to není pravda! A ze stejnýho důvodu se s tebou nechci rozcházet! Protože s tebou prostě chci bejt! Nebo si myslíš něco jinýho? To by ses jako fakt klidně zamiloval do hajzla, kterej nemá na práci nic lepšího, než tě tahat za nos?!“

Pokusím se mu vytrhnout loket, ale nenechá mě, a tak od něj aspoň odvrátím hlavu. Chci ho, vím to, úplně neskutečně ho chci. Celýho. Jakmile je ke mně takhle blízko, nemůžu si pomoct, vůbec mi to rozumně nemyslí.

„Já nevím, Adámku…,“ hlesnu, zvednu k němu oči a to je chyba, protože to ve mně zase tak jednoduše zlomí.

Jako když se přepne vypínač. Neumím to, nezvládám se na něj zlobit, když ho mám takhle blízko. Už je mi to zase jedno. Jediný co teď chci, je ho políbit, protože je mi absolutně jedno, jestli mi to zítra zas ublíží. Teď je tady, teď ho potřebuju. Chvilku mu koukám do těch hlubokých očí, co mi roztěkaně poletují po tváři, než ho chytnu volnou rukou za šíji a opřu si ho čelem o svý. Dát mu sám teď pusu si netroufnu, ale chci ji. Jen ať už nějak přejde to, co jsem plácnul, ať ve mně všechny pocity přebije, ať si vezme všechnu tu nejistotu, jediný, co chci teď cítit, je on.

Položím mu ruce na záda a obejmu ho, nechám svý čelo opřený o to jeho. A popravdě, v tuhle chvíli by mi bylo úplně u prdele, kdyby nás u toho někdo načapal. Teď by to nebylo důležitý. Právě teď je důležitej jenom on.

„Nevíš…?“ zopakuju to po něm potichu. „Takže mi nevěříš?“

Jestli to tak fakt je, tak ať mi to řekne na rovinu. Já bych ho asi i chápal, protože zase tak dobře se neznáme… a kdo ví, jaký má zkušenosti z minula, třeba ho někdo nějak zklamal… Ale stejně to chci vědět. Na čem u něj jsem.

Nadechnu se a zavřu oči, jako by to snad takhle mohlo být snazší, když na sobě pořád cítím jeho doteky.

„Věřím ti, že pro tebe nejsem hračka… Věřím, že ti na mně záleží,“ zkouším to všechno postupně shrnout, pro něj, ale i sám pro sebe.

„Nevěřím, že bys za mě bojoval, kdybys musel, protože to prostě nemáš v povaze… Mám jednoduše pocit, že raději uzavřeš kapitolu a jdeš dál, pokud se věci začnou komplikovat… Proto mám někdy strach, že pokud tě v něčem neposlechnu, tak to radši vzdáš… Jako minulý týden s tím kouřením. Věděl jsem, že pokud neposlechnu, tak mě rovnou pošleš pryč, tos řekl dost jasně,“ přiznám nakonec a nechám oči zavřené, nechci ho teď vidět, chci si jen užít tu chvilku, kdy cítím jeho dech.

Už to nemůžu vydržet, líbnu ho na tu uslzenou tvář.

„To mě mrzí, že si to myslíš, i když podle mě jsem ti k tomu nedal žádnej důvod. Třeba s tím kouřením – jenom jsem nadhodil, že to nemám rád. Nevím, podle čeho sis vydedukoval, že tě hned pošlu pryč. A nehodlám tě posílat pryč ani kvůli ničemu jinýmu, víš? Nikdy jsem to nedělal. Že bych něco nějak rychle vzdával. Nebo, jak ty říkáš, že bych radši uzavřel kapitolu a šel dál… A nechci, aby sis myslel, že musí být pokaždý po mým. Že když něco řeknu a ty to neuděláš, tak tě rovnou hodím přes palubu. To je přece blbost. Fakt nevím, kdes na tom byl. Ve škole je to něco jinýho, nebo v týmu, tam plno lidí vyloženě čeká, až něco nějak rozhodnu… Ale s tebou bych to tak nechtěl, Mates.“

Zvednu k němu pohled a políbím ho, jenom trochu, jako bych chtěl nás oba uklidnit. Tohle jsem potřeboval slyšet, opravdu, potřeboval jsem ujištění. Přitáhnu se k němu do objetí a otřu se mu uslzenýma očima do mikiny na rameni.

„Promiň…,“ zabručím mu po chvíli kamsi do krku, protože je mi to najednou všechno líto.

Je to ‚promiň‘, že jsem to dramatizoval, že jsem mu nevěřil, za tu hádku, za všechno. A pak ho naposledy ještě zmáčknu v náručí, plnou silou, až hekne, než se od něj definitivně odpojím. Pro dnešek už bylo těch výlevů dost.

Když cítím, jak se ode mě odtahuje, drapnu ho za mikinu a přitáhnu si ho zpátky k sobě.

„Nikam,“ uculím se na něj. Ještě jsem totiž neměl možnost se pořádně prohrábnout tím jeho novým účesem… A tak mu vjedu rukou do vlasů a nechávám ty modrý pramínky proklouzávat mezi prsty. „Tohle jsem chtěl udělat celej večer,“ řeknu potichu, zatímco ho propaluju pohledem.

Usměju se, zavřu oči a nakloním hlavu, aby mi mohl vlasy pořádně projet, je to hrozně příjemný. Od něj je to tisíckrát lepší, než od kohokoliv jinýho. Po chvilce to nevydržím, znovu se nakloním a políbím ho, tentokrát pořádně. Spokojeně zavrním, když mi to hned vrátí, zatímco nechá ruku v mých vlasech.

Tak tam chvilku stojíme, líbáme se, než si vzpomenu, poodtáhnu se mu od pusy, vytáhnu z kapsy ten KLÍČ a přidržím mu ho ve výšce očí.

Pousměju se a pronesu jen: „Nepoužil jsem ho, Adámku.“

Blýskne se mi v očích, hned natáhnu ruku a ten klíč si vezmu.

„Ještě abys ho použil!“ zašklebím se na něj, věnuju mu prozatím poslední pusu a pak se pomalu rozejdu směrem k nám domů, zatímco klíč si strkám tam, kam patří – do mý kapsy. „To bysme si to teď museli vyřídit, kdežto za těchto okolností k tobě budu teda hodnej,“ slíbím mu, i když kdo ví, jemu to možná zní spíš jako vyhrožování, haha.

Rozesměju se a zavěsím se mu za chůze zezadu za krk. Jdeme po osvětlený ulici, tak nevím, jestli mu to vadí, ale tak když už mi dal tady před chvilkou pusu, tak nějaký ošmatlávání už může být jedno. Projíždí mi tělem silná euforie z tý úlevy, a tak se prostě hlídat nehodlám. Sice pokračuju v chůzi, ale pevně ho držím, aby mě ze sebe neshodil.

„Adámku, ale stejně mi řekni, proč ti dneska ten Lukáš tak vadil… Vždyť ti přece musí být nad slunce jasný, že to není můj typ,“ zašvitořím mu do ucha.

Pobaveně odfrknu: „No, moc to nevypadalo, že to není tvůj typ, haha… Kdo to teda vůbec byl? Kámoš, se kterým jste se potkali úplnou náhodou, jo?“ Zároveň ho od sebe začnu se smíchem odstrkovat: „A přestaň se na mě zase tak věšet! Ty seš děsnej, to si tě mám jako domů odnýst, nebo co? Na tomhle jsme teda domluvení nebyli! Příště si dáme sraz až před barákem, fakt!“

Hudrám ale jenom tak naoko, ve skutečnosti mám radost, že má Mates zase dobrou náladu. A že u mě teda nakonec přece jenom zase přespí. Chvilku už to totiž vypadalo, že budeme spát každej sám. Už napořád.

„Ne, měl jsem s ním domluvený rande asi,“ odfrknu, zatímco ho pouštím.

Zařadím se vedle něj, a jen co na mě koukne, protočím oči a pokračuju: „Jsem s ním chodil na základce na kroužek – to je celý, ani jsme se tenkrát nebavili nějak zvlášť. To až teď se ke mně přihlásil na dni otevřených dveří na vejšce. Se hlásí na stejnej obor, tak se domlouváme, že bychom šli – pokud nás vezmou – na nějakej byt, ve více lidech, víš.“

Kouknu po něm, a když vidím, že se mračí, chytnu ho za ruku a radši dodám: „Ale neboj, můj typ jsi rozhodně jen a jen ty…“

To jeho protichůdný řečnění mě zase rozesměje. „Tak tvůj typ jsem jenom a jenom já, jo, ale bydlet v Praze budeš s bůhví kým! No to teda nevím, jestli ti to projde!“ škádlím ho.

I když ono to tak úplně škádlení není. Vlastně jsem nad tím doteď ještě extra nepřemejšlel, ale když to vytáhl… Tohle budeme muset časem nějak pořešit!

Když slyším jeho smích, rozesměju se na něj zpátky. Mám ho takovýho rád. Když se nebere tak vážně. Nakonec neodolám a zase se mu zavěsím kolem krku, protože se mi líbí, jak se vždycky směje a hudruje zároveň.

„Jo, asi jako ty, viď, budeš někde bydlet s bůhví jakejma klukama a taky holkama!“ pronesu pobaveně, zatímco mu oždibuju ucho.

Kdepak, v tomhle mám docela jasno. Jednou mi řekl něco o tom, že by víc TAKOVÝCHHLE doučování nezvládl, a já mu to věřím. Jo, nejsem si občas jistej, jestli se nechce rozejít, ale nikdy jsem nepochyboval, že by si nezačal s nikým jiným, dokud jsme spolu. On má prostě takovej morální kompas, vím to. A taky to bych se na to podíval! Lepší ho preventivně každej den utahat jak kotě, aby náhodou neměl někdy takový nápady.

Horko těžko ho ze sebe sundám a radši ho vezmu pevně za ruku, to po mně nemůže furt tak lízt.

„Tak já nebudu bydlet bůhvíkde, ale normálně na koleji. Čili s klukama. Samozřejmě za předpokladu, že se na tu vejšku dostanu.“

Pak se spolu ještě chvilku bavíme o přijímačkách a tak, a když se přiblížíme k našemu sídlišti, zase svou ruku z tý jeho opatrně vyvlíknu. Podívám se po něm, napůl zvědavě, napůl omluvně, a zadoufám, že mu to náladu zase nepokazí…

Povzdychnu si a protočím oči, je s ním fakt děsná práce, ale dneska mě nechal ošmatlávat ho už dlouho, tak to nechám být. Radši už stočím téma trochu jinam.

Zamžourám mu na krk, i když v tomhle pološeru bych stejně nic neviděl, a prohlásím: „Hele, ale jestli mi dneska budeš zas tvrdit, že je ten cucflek pořád vidět, tak ti ho snad udělám znovu, abys měl proč remcat.“

Výmluvně se na něj zaksichtím: „Hm, a to jsem chtěl bejt hodnej… Jenže pokud máš takovýhle chutě, tak to ti v tom asi budu muset nějak zabránit!“

S tím si shodím ze zad batoh a už v něm pomalu začnu šátrat pro klíče.

„Zabránit, jo? Asi tolik, jako jsi tomu zabránil minule?“ rozesměje se a vyplázne na mě jazyk, zatímco se opře o stěnu vedle domovních dveří a čeká, až odemknu.

„No, dvakrát stejnou chybu neudělám,“ uculím se na něj, otevřu dveře a nechám ho dovnitř vejít jako prvního.

Ve výtahu si ho k sobě přitáhnu a políbím ho, ale tím mý dnešní něžnosti končí, protože druhej cucflek teda fakticky nepotřebuju – a Mates vypadá, že je přesně v tý správný náladě, že by mi ho klidně udělal.

A tak, když ho potichu protáhnu bytem, abysme nerušili mamku, která je už zavřená u sebe v ložnici a dost možná i spí, se ho škodolibě zeptám: „Chceš jít do koupelny se mnou? Nebo až po mně? Protože ale v tom prvním případě rozhodně nenechám nic náhodě.“

A s těma slovama hmátnu do tašky – a vytáhnu už Matesovi dobře známej kuličkovej roubík.

Naprázdno polknu z toho mravenčení, co se mi rozběhne tělem, když uvidím, co vytáhl. Musím uhnout očima, abych trochu rozptýlil začervenání, který mi zaručeně vstoupilo do tváří. Rád bych s ním šel do sprchy, ale rozhodně ne s tímhle na sobě a taky se potřebuju před hraním ještě umejt.

Takže nakonec zakroutím hlavou a řeknu: „Jen to pěkně zas schovej, já půjdu radši až po tobě… sám.“

„No dobře,“ mrknu na něj, „já ho stejně schovám jenom na chvilku. A ne že mi tady budeš zatím šmejdit!“ kývnu hlavou k tý tašce. Roubík už do ní ale nestrčím, provokativně ho šoupnu pod polštář, aby byl hezky po ruce. Pak si vyhrabu ze skříně čistý trenýrky a vyrazím do sprchy.

Ještě za ním ani neklapnou dveře a hodím sebou zoufale o postel. Tohle mi dělá vysloveně schválně! To, že na tu tašku tak upozorňuje. Teď mám hroznou chuť to fakt udělat, abych viděl, co tam ještě má. Odhaduju, že by tam měla být ještě jedna hračka, co neznám. Když jsme byli tenkrát v tom krámě, měli akci 2+1 zdarma a ukázal mi zatím dvě věci, ten roubík a tu ‚klícku‘, jak říká on.

Podvědomě si šáhnu mezi nohy a zmáčknu ji přes kalhoty. Už mi zase myslí víří všechny možný představy a začínám být z toho očekávání dost nadrženej. Chvilku poslouchám zvuk tekoucí vody z koupelny, než vstanu a začnu si prohlížet aspoň ostatní věci, co má v pokoji, abych na tu tašku nemyslel.

V koupelně se nijak dlouho nezdržuju, ostatně samotnýho mě to tu zdaleka tak nebaví, že… Na druhou stranu je asi dobře, že sem se mnou nešel, protože kdyby mamka ještě nespala, mohlo by jí být podezřelý, že jsme šli do koupelny spolu.

Ještě rychle vyčistit zuby – a už uháním zpátky do pokoje. Tentokrát ne proto, abych Matese zase u něčeho načapal, myslím totiž, že se do té tašky dívat nechce, protože se nechce připravit o překvápko, co z ní ještě vytáhnu. Dneska z ní už ale nic extra vytahovat nebudu, bohatě bude stačit to, co už jsem si nachystal.

„Tak můžeš,“ oznámím mu vcelku zbytečně šeptem mezi dveřma. „A ne že tam budeš půl hodiny! Protože jestli tu zatím usnu, tak budeš muset s tímhle vydržet až do rána!“ hodím hlavou k jeho rozkroku a potměšile se na něj zaksichtím.

Ani mi nemusel nic říkat, v koupelně spěchám, co nejvíc to jde, kartáček si vezmu rovnou do sprchy a čistím si zuby na střídačku s šamponováním vlasů. Měl jsem je čerstvě umytý po barvení, ale venku jsem několikrát prošel kolem kouřícího hloučku a teď bych mu fakt nerad smrděl.

Suším se jenom tak napůl, nasadím volný trencle od pyžama a letím rychle za ním, aby mi fakt náhodou neusnul.

Než Mates přijde, nachystám si pod polštář klíč od tý jeho klícky a pro jistotu i kousek provazu. Kdyby byl zase až moc drzej nebo rozjetej. Pak se svlíknu donaha, natáhnu na bok, hlavu si podepřu loktem a čekám na něj.

Když konečně vejde, zavře za sebou, zády se opře o dveře – a zůstane tam stát, oči upřený na mně.

Chvilku mu ten pohled oplácím, pak si pobaveně rýpnu: „No co, bojíš se přijít blíž, nebo co?“

Zašklebím se, popojdu a vlezu si vedle něj na postel. Popolezu k němu, a když se podepře i druhým loktem do polosedu, sednu si na něj obkročmo a políbím ho. Jsem docela nervózní z tý jeho mámy o dva pokoje vedle, a tak ho radši neprovokuju. To je úplně jiný, než když jsme tady sami.

„No vidíš, že jsi neusnul,“ zavrním mu do pusy, „tak teď bys mi to mohl konečně sundat.“

„Něco za něco,“ pousměju se, hmátnu pod polštář a vytáhnu ten roubík. „Něco nasadíme, něco sundáme.“ A pak, když uvidím, jak se zatváří nesouhlasně, dodám: „Hele, nejsme tu dnes sami. Nemůžu přece riskovat, že nás, teda tebe, máti uslyší.“

„Ale Ádo, já budu potichu, fakt… Nedávej mi to,“ protáhne a pořád se mračí.

Chvilku se mu ještě dívám do očí, pak si povzdychnu a ten roubík zasunu zpátky pod polštář. Dneska mám totiž fakticky chuť být na Matese hodnej. V rámci možností.

„Ale jedinej hlasitější zvuk – a už mě znovu neukecáš!“ upozorním ho rádoby přísně. Pak ho prudkým pohybem přetočím pod sebe a začnu ho líbat, zatímco pravačkou ho hladím všude, kam zrovna dosáhnu.

Pod těmi jeho doteky mu párkrát vzrušeně vydechnu do pusy, ale fakt se krotím, aby neměl nějaký umlčovací tendence. Mezi nohama mě to začíná už zase pěkně tlačit. Ten roubík nechci, rád bych si to s ním vychutnal naplno, protože ta ucpaná a roztažená pusa mi přijde přece jen trochu ponižující, zvlášť když se na mě pak kouká.

Pokusím se ho napodobit, líbám ho zpátky, jednou rukou mu vjedu do vlasů, zatímco druhou putuju po těle pomalu dolů, až na bouli v jeho boxerkách, a obě dlaně naráz lehce stisknu.

Chvilku ho nechám, ať mě hladí, a tiše do toho našeho líbání vzdychám, pak se ale opatrně vysmeknu a začnu se po jeho těle sunout níž. Jazykem podráždím obě jeho bradavky, pak mu chvilku jen tak zlehka okusuju pupík – a pak se konečně dostanu k jeho klínu. S ničím se nezdržuju, nadzvednu se, abych z něj mohl sundat trenýrky, pak si kleknu mezi jeho mírně roztažený nohy a skloním se, abych mohl olízat tu klícku. Baví mě Matese takhle šponovat, je mi jasný, že si nepřeje nic jinýho, než abych takhle olizoval přímo ten jeho nadrženej klacek, ale na to si ještě bude muset chviličku počkat.

Musím se kousnout do ruky, abych nesténal a nekňoural nahlas. Automaticky přirazím pánví proti jeho puse a zoufale zanaříkám z toho šílenýho pocitu nenaplnění.

Povolím stisk zubů a polohlasně zakňučím nahlas: „Adámku, no taaak…“

„Jaký no taaaak?“ protáhnu líně a znovu se po jeho těle vyplazím výš. Začnu ho líbat a u toho se svým rozkrokem otírám o ten jeho, aby ale neřekl, tak pravačkou zajedu pod polštář a nahmatám tam ten klíč.

Líbí se mi, jak tlumí to mý frustrovaný vzdychání svou pusou. Chtěl bych, aby mě osvobodil, a zároveň si užívám ten pocit neskutečně. Jezdím mu jednou rukou hladivě po zádech a druhou mu pevně stisknu zas ty jeho vlasy.

Má je dost krátký, ale mně se stejně líbí, když ho můžu trochu pozlobit a zatahat ho za ně. Zabručí mi do pusy a já neodolám a trochu ho kousnu.

„Jestli mě budeš kousat, tak pod ten polštář šáhnu znovu!“ zavyhrožuju mu šeptem.

Přesunu se níž, abych ten jeho ocásek osvobodil, ale schválně se ho jinak ani nedotknu a zase si Matěje zalehnu a začneme se líbat. Hladím ho ve vlasech nebo po tváři a užívám si jeho ruce, kterýma mi bloudí po zádech… a nejen po zádech.

Péro mi po uvolnění začíná pomalu stoupat, a tak zakroutím pánví, abych se jím o něj aspoň trochu otřel. Slastně vydechnu, vždycky si hned po tom, co to ze mě sundá, užívám každej dotek mnohem intenzivněji. Sjedu mu oběma rukama na zadek a prohnětu ho. Další skvělej pocit, moc často mi nedává možnost ho takhle otlapkávat. Né, že bych si stěžoval, mám rád, když to všechno řídí, a tyhle krátký chvilky, kdy je to jinak, si pak dokážu o to víc vychutnat.

Napadne mě, jaký by to asi bylo, kdybych ojel já jeho. Vím, že by mi to nikdy nedovolil, a vlastně si nejsem jistej, jestli by se mi to vůbec líbilo. Jenže, i když to není tak, že by mě to vysloveně táhlo, neznamená to, že bych to v životě zažít nechtěl. Při tý myšlence mu zkusím zajet prstem mezi půlky a bedlivě sleduju, jaká bude reakce.

Vzrušeně vydechnu, pak otevřu oči a podívám se do těch jeho.

„Nemáš nějaký moc zvědavý pracky?“ zašťuřím se na něj. Pak ho chytnu za boky a přetočím se s ním na záda, takže teď pro změnu leží on na mně. Což je skvělý hned dvakrát – jednak se mi hodně líbí cítit na sobě jeho tělo, a druhak už se nedostane svýma rukama úplně všude.

„Co mě furt přetáčíš, Adámku? Si dneska ňákej nerozhodnej. Asi bych si měl teda hrát já, když to tobě nejde,“ provokuju ho s tichým smíchem a zajedu schválně rukama pod polštář. Překvapivě ale nenahmatám hned ten roubík, místo toho vytáhnu na světlo kus provazu.

Hned mu ten provaz vytrhnu z ruky: „Já nejsem vůbec nerozhodnej, naopak vím úplně přesně, proč dělám, co dělám! Ale tebe to, koukám, bez nějaký tvrdší vsuvky nebaví, co? No tak když už jsi ten provaz vytáhl, tak to já ti to tvý přání teda splním…“

No a zase si ho hezky přetočím pod sebe, na záda. Obkročmo si mu sednu na stehna a natáhnu se pro jeho ruce, složím mu je na břiše, předloktí mu svážu k sobě kouskem toho provazu, ale větší kus si nechám volnej. Potom se po jeho nohách přesunu o něco níž, roztáhnu mu kolena od sebe, sednu si na vzniklý místo na paty – a zbytek provazu mu začnu pomalu omotávat kolem kořene jeho péra… a okolo koulí. Dívám se mu u toho do očí, on mi ten pohled oplácí a to, jak si skousává rty, aby se z něj nedraly žádný zvuky, mě neuvěřitelně rajcuje.

Bože! Nemůžu si prostě pomoct, vždycky když má nad situací kontrolu, háže mě to úplně jinam. Možná má pravdu, že mě to bez toho moc nebaví, no… Ale ksakru, proč to mít takový polovičatý, když tohle je stokrát intenzivnější? Alespoň pro mě teda určitě.

Z toho, jak se mě dotýká tam dole, bez ustání skrz skousnuté zuby tlumeně sténám a kňourám, protože mě to šíleně dráždí, a taky si nepočíná zas tak opatrně a občas to i zabolí. Konečně ten proces dokončí a natáhne se na bok vedle mě. Políbí mě a přejede pomalu dlaní po jedný z mých rukou od ramene až po zápěstí. Musím se fakt hodně držet, abych ty zvuky v sobě udržel, a to mě svým způsobem rajcuje ještě víc.

Jen tak zlehka ho hladím po těle, Mates musí prostě ležet a ty mý doteky přijímat. A očividně si to dost užívá, pořád přivírá oči a slastně u toho kňourá.

Políbím ho, abych ty jeho steny zase utlumil: „Trošku se kroť, Matýsku,“ šeptám mu u toho, „nebo pod ten polštář vážně hrábnu ještě jednou!“

Pak mu rukou zajedu do rozkroku a konečně se začnu věnovat i tomu jeho momentálně podvázanýmu nádobíčku, zase ale schválně co nejjemnějc, aby tu mou dlaň cítil, ale udělat se z toho nemohl.

Z toho, jak si s ním hraju a jak to s ním mává, jsem už sám taky dost tvrdej, a tak začnu přemejšlet, co dál. Děsně mě na tom baví, že je to všechno v mý režii – jestli udělám nejdřív sebe, nebo nejdřív jeho, nebo nás oba zároveň… nebo třeba taky jenom sebe, že, haha… No a Mates s tím, co vymyslím, nezmůže vůbec, vůbec nic…

Né, tohle nedám, u tohohle přichází to kňourání jednoduše samo a jde úplně mimo mou kontrolu. Chci to prostě příliš silně. Mám pocit, že to už nemůžu vydržet ani minutu, a zároveň vím, že při těchhle letmých dotecích se teda ani náhodou nevycákám. Cítím, že ze mě šíleně teče předmrdka, ale to je tak všechno. Pohnu automaticky rukama a tělem mi z toho bolavýho tlaku v rozkroku projede nová intenzivní vlna.

Zoufale zaúpím: „Adámkuuu… Já to chciii…“

„To je mi teda novinka,“ ušklíbnu se na něj. „Tak pokrč nohy,“ přikážu mu, zatímco se zvedám z postele, abych dosáhl do šuplíku pro lubrikant.

Mates mě mezitím poslechne, takže když si mezi jeho nohy sedám na paty, ten jeho vyzývavej otvůrek už se mi hezky nabízí. Nanesu si na prsty spoustu gelu a začnu si Matesovu dírku připravovat, zatímco levou rukou si ho jen tak zlehka přidržuju za koleno; opět se ho schválně nedotýkám tam, kde by si to asi přál ze všeho nejvíc… Ostatně, myslím, že se tím, jak občas mimoděk škubne rukama, dráždí docela úspěšně sám.

Zajede do mě hned dvěma prsty najednou, takže bolestivě vyheknu a propnu se, ale z těch všech pocitů se můžu totálně zbláznit. Z toho, jak je to v první chvíli nepříjemný a příjemný zároveň. Ježiši, jak je možný, že to se mnou tak umí?!

Zakroutím pánví směrem k němu, protože bych chtěl, aby se mýho kámoše zase dotknul, a hlasitě vzdychnu, jak sám sebe podráždím… na všech frontách.

Když si ho uvnitř pořádně promažu, nanesu si trochu gelu i na svý už parádně natěšený péro, chytím Matese pod koleny a nadzvednu ho tak akorát, abych do něj mohl hned zajet. Je super, že už se nemusím zdržovat s kondomama, a nejen zdržovat – takhle bez tý gumový vrstvy je to celý mnohem intenzivnější…

Ne nijak prudce, přesto ale ani ne pomalu do něj zajedu rovnou až nadoraz – a teprve pak se zastavím a nechám ho, aby si zvykl. Užívám si, jak mý péro těsně obepíná a jak se v rámci nějakýho samovolnýho pohybu tam uvnitř občas stáhne ještě o něco víc… U toho pozoruju, jak Mates zaklání hlavu a jak tiše, ale o to víc rajcovně sténá.

Uvědomím si, že křečovitě svírám víčka i pěsti z toho náhlýho zakolísání přesně na hraně. Kdyby nezastavil a rovnou párkrát přirazil, tak jsem se možná udělal i bez toho, aby se mě dotknul. Tahle trocha bolesti z toho, že do mě tak rychle zajel, i z toho, jak sám sebe občas zatahám, je příliš intenzivní.

Takhle to ale trochu rozdejchám, takže když po chvíli rozjede pomalý tempo zásunů, už zase mě mučí ta strašná nemožnost vycákat se.

Chvíli se zabejvám jenom sám sebou, hýbu se v něm takovým tempem, aby to bylo příjemný především mně, a Matese si zdánlivě nevšímám, registruju ale samozřejmě, co to s ním dělá a jak se pode mnou vzrušeně kroutí.

Když pak v jednu chvíli otevře oči a věnuje mi dost výmluvnej roztouženej pohled, malinko pozvednu koutky úst a pravačkou mu hrábnu do rozkroku.

Úlevně vydechnu jenom z toho pocitu, že se mě konečně dotknul. Zavrtím se na tom jeho kopí, sevřu se kolem něj a slastně zakloním hlavu. Už se vůbec nehlídám, a tak nahlas vzdychám, zatímco napůl nevědomky pořád hejbu rukama a bolavě se dráždím k zešílení.

Když vidím a hlavně teda slyším, jak vyvádí, okamžitě se v něm přestanu hýbat a stáhnu ruku pryč.

„Mates, ježíši, kroť se trochu!“ napomenu ho šeptem. „Na tebe není vůbec spoleh! Příště se tě fakt nebudu ptát vůbec na nic a bude po mým od začátku do konce!“ varuju ho a snažím se u toho tvářit dotčeně, ale myslím, že mi to moc nejde, protože to jeho vzdychání mě totálně rozhicovalo a já bych ho nejradši poslouchal dál, klidně i v mnohem hlasitější verzi. Jenže to by se mohlo donýst až k mamce, to za prvý, a za druhý – slíbil přece, že bude zticha. Tak ať se snaží víc!

Začervenám se a vrátím se pomalu nohama na zem. Omluvně se na něj podívám, ale vyčítavě, i když teda opět šeptem řeknu: „Děláš, jak kdybych za to snad mohl já… To ty mě tu dráždíš skoro k nepříčetnosti!“

„Aha!“ bavím se. „Tak v tom případě je tu lehká pomoc – prostě s tím drážděním zase přestanu!“ mám co dělat, abych na něj nevyplázl jazyk. Pak ho rukama chytím pod koleny, trhnu s ním blíž k sobě a ještě si ho trochu přizvednu – a znovu se v něm začnu líně hýbat. Rukama dál svírám jeho nohy a rozhodně se nemám k tomu, že bych pravačku zase přesunul někam jinam.

Zoufale skousnu zuby a praštím několikrát na protest hlavou o polštář. Tím přizvednutím do mě teď zajíždí ještě hloubš a hlavně v trochu jiným úhlu a já bych se nejradši uvzdychal, jak několikrát narazí na to správný místo, ze kterýho se mi celým podbřiškem rozlévá lavina.

Nahne se nade mě a políbí mě právě včas, abych nevykřikl nahlas, když mě přemůže silná extáze a já si uvědomím, že stříkám, aniž by se mě víc dotkl.

To Matesovo vyvrcholení je pro mě nečekaný, ale mýmu tělu je to celkem jedno – jakmile ucítím, že se Mates kolem mýho péra stahuje v těch slastnejch křečích, hned mě to přehoupne přes okraj taky. Málem Matese kousnu do rtu, jak se snažím, abych nehekal nahlas, zatímco mě ty silný vlny vybuchujícího vzrušení nutí se prohýbat v zádech v záškubech, který nedokážu ovládat. Zlehka Matese hryznu do ramene a tím to svý vzdychání aspoň trochu utlumím.

Když začnou ty silný pocity ustupovat a jsem zase schopnej trošku vnímat, vyklouznu z něj a lehnu si těsně vedle něj. Přehodím ruku přes jeho hrudník, a zatímco cítím, jak mu ještě pořád v rychlým tempu buší srdce, zabořím tvář někam mezi jeho krk a polštář a prudce oddechuju.

Teda! Tohle byla teda síla, i když mě Áda dostal už několikrát jen ojížděním na hranu, fakt jsem si nebyl jistej, jestli bych se dokázal udělat takhle. Kdyby mi na ocasu v tý chvíli držel ještě k tomu ruku, tak by mě fakt úplně odrovnal, tak intenzivní to bylo.

Ruce mám pořád svázaný, a tak aspoň zavrtím hlavou a zabořím mu tvář spokojeně do vlasů.

Za chviličku mě začne brát spaní, tak příjemně mi je – ale dojde mi, že Matesovi je příjemně o něco míň, a tak zatřepu hlavou, abych se trochu probral, a vyhoupnu se do sedu.

Uvolním mu ruce a opatrně odmotám provaz i z jeho teď už přece jenom celkem ochablýho ocásku. Když si všimnu, jak se u toho Mates bolestně zašklebí, skloním se a ty jeho rozcitlivělý partie opečuju pusou a jazykem.

„Chceš jít ještě do sprchy? Nebo ti to bude stačit takhle?“ zeptám se, natáhnu se ke stolku pro balíček papírovejch kapesníků a utřu mu z břicha a podbřišku ty bílý cákance.

„Kašlem na to, jenom pojď ke mně,“ zašvitoří a natáhne ke mně se zavřenýma očima ruce.

Vyhovět týhle jeho žádosti nemám nejmenší problém. Lehnu si vedle něj, a zatímco on přes nás přehazuje peřinu, já se ještě natáhnu k nočnímu stolku a zhasnu lampičku.

„Dobrou,“ zamrmlám.

Zavrtám se mu do krku, chvilku se nechám unášet jeho vůní a teplem.

„A Adámku, platí v sobotu ta chata?“ zeptám se z ničeho nic a krk mu s úsměvem olíznu.

„Hmmm,“ zavrní z polospánku.

„Ádo!“ zatřesu s ním, protože mám najednou děsnou potřebu to vědět. „Tak pojedeš, nebo ne?“

„Vždyť říkám, že jo!“ zavrčím, přehodím mu ruku přes záda a přitisknu ho k sobě. „Ale nebudu tam s tebou spát v jedný posteli. To se nedá,“ dodám poťouchle.

„Ale budeš,“ prohlásím vědoucně, ale už ho nechám být. Naposledy ho líbnu, zavrtám se mu do hrudníku a konečně zavřu oči. Vím, že budeš Adámku, i kdybych měl všechny ostatní postele spálit, nikam tě nepustím.