Maty III: První slovo

Upřímně, vím, že to první slovo od něj padlo nejspíš dřív, někdy v druháku při těláku, když na mě v rámci nějaký týmový hry vykřikl mý jméno, abych mu přihrál – tak nějak v mlze si to pamatuju. Ale za to skutečný první slovo počítám až to, co padlo asi tři vteřiny po tom prvním doteku.

Podali jsme si ruku a první slovo, který mi kdy skutečně řekl, bylo jeho jméno: „Adam.“ Čtyři písmena, a přece mnou dokázaly pořádně zatřást, a já je za to nenáviděl.

Neřekl nic víc, od svý mámy jistě dobře věděl, proč jsem za ním přišel, a stejně mě nechal, abych mu odvykládal celej ten dlouhej a ponižující monolog o tom, jak nutně potřebuju doučování a jestli by to teda prosím nevzal. A ten prevít, místo toho, aby aspoň ocenil tu moji očividně vypocenou žádost, mi na to řekl zas jen jedno jediný slovo: „Nevzal.“

Potom celkem ležérně seskočil z toho zábradlí, na kterým seděl, řekl „čau“ a vydal se spolu se svým spolužákem pryč. Zůstal jsem za ním vyjeveně zírat. To bylo jako všechno? Po tom všem úsilí a přesvědčování se, abych se ho odhodlal zeptat, to on uzavře jedním slovem?

Měl jsem na něj děsnej vztek. Ještě větší jsem měl ale na tátu, že to doučování od Adama nechtěl pustit z hlavy. A ten úplně největší jsem měl samozřejmě na sebe, protože mi zbyl jako poslední možnost a já to potřeboval. I když jsem se snažil, tu angličtinu jsem se fakt nedokázal učit sám.

Zkoušel jsem k tomu doučku ukecat i Gábinu, která z angliny sice neměla zas tak excelentní známky, ale pořád na tom byla o dost líp než já. Jenže ta to zavrhla možná ještě rychleji než Adam. Doslova řekla, že by se ze mě zbláznila a že by to byla nejspíš poslední tečka za naším kamarádstvím, pak už jsem s ní ani nehnul.

Popravdě, to ona mě navedla, abych šel za Ádou znovu. Nechtěl jsem a ona dobře věděla, proč. Věděla, jak moc jsem byl do něj dřív poblázněnej, ale taky věděla, že to byla jen čistě platonická záležitost, která byla, podle mých slov, už dávno za mnou, a Gábi je, na rozdíl ode mě, pragmatik až na půdu. Mávla nad tím rukou jako nad absolutně banální věcí a poslala mě, ať nejsem blbej a ať za ním jdu. Tvrdila mi, a já s ní byl v podstatě zajedno – i když bych to nahlas nepřiznal – že když si můj táta pořád stojí za tím, že je to s Ádovou mámou domluvený, tak Adam nakonec uhne.

Navíc jsem moc dobře věděl, že on je na to skutečně ten pravej, měl dobrý známky, ale co víc, měl prostě kolem sebe takovou tu autoritativní auru, nebo jak to říct… No tak jasně, byl kapitánem basketovýho týmu, musel v sobě něco takovýho mít, aby ho respektovali, ale to neznamená, že mě to na něm nedráždilo, a zároveň neutvrzovalo v tom, že s ním bych tu anglinu možná dal.

Já a moje učení, to byla kapitola sama o sobě. Myslím, že vůbec nejsem blbej, vážně ne, ale měl jsem k němu už od dětství hroznou nechuť a spolu s devítkou mě ta touha se do něj neustále přemáhat přešla úplně.

Začalo to už v první třídě, kde jsem měl problémy držet krok s ostatníma a naše učitelka byla čirý zlo v lidský podobě. Paní učitelka Havelková – dodnes nechápu, že ji vůbec pouštěli v 21. století k dětem, ba dokonce k prvňáčkům, když je zjevně z hloubi duše nesnášela. Ne, nebyl jsem výjimka, neměla ráda nikoho, ale byl jsem rozhodně na jejím seznamu veřejných nebezpečí na prvním místě.

Kdokoliv nebyl perfektní žák s úžasnými výsledky, aniž by musela hnout prstem, byl pro ni odpad. A já jednoduše nikdy v ničem úžasnej nebyl. Všechno mi trvalo na její měřítka dlouho a už pár měsíců od začátku školní docházky prohlásila, že někdo jako já se nikdy nenaučí číst, a podala rodičům oficiální doporučení pro umístění do zvláštní školy.

Podle ní jsem jednoduše nedokázal nic, a to, na co jsem měl sebemenší talent, dokázala při jakýkoliv příležitosti zadupat do země. Nikdy jsem jí nedal důvod, aby mi nevěřila, přesto, když uspořádala třídní matematickou soutěž s tím, že bezchybný řešení dostanou ocenění, můj sešit jako jedinej rovnou diskvalifikovala, protože jí přišlo dle jejích slov podezřelý, že bych neudělal ani jednu chybu, a jistě jsem si to opravil až po vyhlášení výsledků. Ne, neopravil, ale děkuju za důvěru.

Tahle situace se opakovala v různým provedení dokonce několikrát a nejednou mě vytáhla před třídu za účelem přednesu, co všechno jsem udělal špatně, a přispěla ‚dobrou radou‘ ke spolužákům, že by se se mnou neměli bavit, protože je stáhnu. Takže jo, vlastně nevím, co bylo dřív, jestli ona, anebo všechny ty nadávky a bitky, kterých bylo obzvlášť na prvním stupni požehnaně. Protože lidem stačí občas málo, a kdo by pochyboval, v první třídě, o slovech paní učitelky?

Těch problémů, co to podpořilo, se mi jednoduše nedařilo zbavit ani dlouho po tom, co z mýho života konečně vypadla a dostal jsem ve čtvrtý třídě učitele, kterej byl naopak skvělej. Jenže i když to třeba časem přece jen vzalo za svý a už jsem kolem sebe neměl nikoho, kdo by mi tohle období připomínal, pocity a vzpomínky asi zůstávají v člověku nejdýl. Můj život neměl tenkrát podle nich všech žádnou hodnotu a trvalo mi hodně let, než jsem začal alespoň trochu pochybovat o tom, že to třeba není stoprocentní pravda.

Popravdě si myslím, že mám dnes s rodiči už dobrej vztah, ale tehdy to bylo utrpení, protože ta jejich snaha udělat ze mě něco, co nejsem, teda třídního premianta, mě vážně zabíjela. Brácha je mladší o deset let a i poté, co se narodil, tak o něm v podstatě nevěděli, protože na rozdíl od jiných dětí on celý dny prospal, a ségře šlo učení vždycky samo. Takže naši, a hlavně máma, neměli nic jinýho na práci, než se do mě snažit natlačit co nejvíc vědomostí.

O životě nejspíš platí, že v něm souvisí všechno se vším a občas je hrozně těžký říct, jestli bylo dřív vejce, nebo slepice. Sotva jsem se vymanil z každodenního chození do družiny, spustila se u nás doma série drilu a kroužků. Možná právě proto, že rodiče měli pocit, že musím všechny ty moje učební nedostatky dohnat. Kromě Radka se se mnou ve škole nikdo moc nebavil, a až na pár výjimek jsem teda nebyl zvanej ani na společný hřiště s ostatníma. Jenže když už mi někdo náhodou naznačil, že jít můžu, tak jsem stejně skoro nikdy nemohl, protože jsem neměl čas, takže jsem ten svůj společenskej status ani neměl šanci vylepšit.

Skoro celou základku jsem měl od rodičů nastavenej dost jasnej program na každej den, po škole kroužky, čtyřikrát až pětkrát týdně, se zaměřením snad úplně na všechno, aby náhodou něco nezanedbali, a potom učení, učení a učení. Máma nade mnou často seděla až do půl desátý, jen aby se ujistila, že jsem si vtloukl do hlavy všechno možný i nemožný, na co by se mě mohli ve škole druhej den zeptat. A další den znovu, jak přes kopírák, škola, kroužek, učení, spánek. Skoro nic jinýho kolem, a já to nenáviděl.

Dohlížet na tenhle věčnej kolotoč přestalo rodiče bavit až někdy v osmičce, kdy jim brácha dával zabrat natolik, že šlo všechno ostatní stranou, jinak bych snad byl pod učícím drobnohledem dodnes. Jenže ten průser byl právě v tom, že jakmile jsem na to zůstal sám, postupně jsem si uvědomoval, jak strašně se mi učit nechce a jak je mi šoufl už jenom z tý představy nad ním trávit jednu jedinou další minutu mýho života.

A co se stalo po tom, co jsem se na to vykašlal? Nic. Svět nespadnul a moje známky se v podstatě skoro nehnuly. Všechny ty ‚jedna až dva‘ a ‚dva až tři‘ se jednoduše zaokrouhlily na tu horší variantu, ale ani další rok to s nima nešlo z kopce. Nechal jsem to plavat a měl pocit, že to moje minimální úsilí mi vydrží až na vejšku, nebo minimálně do maturity, když už nic lepšího, jenže ta proradná angličtina mě zas a znovu nutila všechno přehodnotit.

Nedokázal jsem se učit sám a měl jsem tak mizerný učicí návyky, že jsem jednoduše potřeboval někoho, kdo by vyzařoval přesně takovou auru jako on, Adam, auru, která mě aspoň trochu vybízela k tomu, abych se učit chtěl. Ať už pro ty jeho přísný pohledy, anebo i proto, abych mu udělal zkrátka radost.

A tak jsem se ho teda podruhý zeptat šel, ale vychytal jsem si ho, když byl skutečně sám. Doufal jsem, že pak nebude tak příkrej, jako byl poprvý před svým spolužákem, a nechá se ukecat. Což se samozřejmě nakonec potvrdilo, i když mi to vůbec snadný nedělal. Zachytil jsem ho, když mířil ze školy domů. Měl nasazený docela tempo a vůbec na něm neubral, když jsem se s ním pozdravil a spustil druhý jednání na téma, proč by do toho mýho doučování měl jít, odvolávaje se na jeho mámu – pěkně zoufalý!

Problém je ten, že můžu tisíckrát tvrdit, jak mi to bylo jedno, jak jsem ty doučování s Adamem v tý době nechtěl a jak jsem si o něm myslel, jakej je to kretén – nebude a nebyla to pravda. Přesvědčil jsem o tom už i sám sebe, že to tak je, ale pravda je, že jsem se uvnitř třásl jak ratlík z představy, že to doučování zas odmítne. A fakt to nebylo kvůli anglině. Vem ji čert. Bylo to jen a jen kvůli němu.

Protože jakmile ke mně poprvý natáhl ruku a stiskl ji, z toho jeho prvního doteku jako by všechny ty ubolený a uslintaný pocity ohledně jeho osoby naskočily kompletně znovu. Jako by vůbec nikdy pryč nebyly. Za tu možnost být s ním na doučku bych vraždil a nenáviděl jsem ji zároveň, protože jsem věděl, jak děsně mi to zas ublíží.

Myslím, že asi nikdy v těch pocitech, co ve mně vyvolává, nebudu mít jasno. Protože jsou tolik jiný než všechno, co jsem kdy cítil. Jo, byl jsem už zamilovanej do jiných a taky ztrácel hlavu, ale ty emoce k Adamovi jsou jednoduše příliš bouřlivý na to, aby mi to vůbec trochu myslelo. Zároveň mám ale občas pocit, že s ním si to jako s jediným dovolit můžu. Nevím…

Naštěstí teda tentokrát fakt ustoupil a na ty mý prosby kývl, že teda dobře, že to doučování vezme, ALE… A tím ‚ale‘ myslím fakt brutální seznam těch ale, který na mě chrlil druhou polovinu cesty k němu domů.

Né, fakt už si nepamatuju všechny ty jeho podmínky, dílem taky proto, že jsem je i tenkrát poslouchal na půl ucha. Vypíchl bych takovou tu klasiku, že budu chodit včas, učit se to i mezi tím doučováním, a možná padlo i něco o tom, že bych ho měl poslouchat, ale to už jsem si možná spíš zpětně vypředstavoval. Ten jeho monolog jsem sice naplno nevnímal, ale byl jsem fakt rád a užíval si to, že souhlasil. A hlavně že s ním budu moct trávit čas.

Nebylo to jen kvůli tý zamilovanosti, nebo jako jo, bylo… Ale vlastně spíš tak trochu naopak. Prostě napůl jsem se modlil, aby ve skutečnosti odpovídal těm mým vysněným ideálům, co jsem si o jeho osobě za ty roky sám pro sebe navymýšlel. A napůl jsem prahnul po tom zjistit, že takovej vůbec není, že jsem si to všechno jen vybalamutil a že už mě ta zoufalá zamilovanost konečně přejde. Páč jsem ji přesně za to, že byla naprosto zoufalá, nenáviděl.

A všechno tohle se ve mně rvalo i dál, u těch pár doučování, než to mezi náma nebylo už ‚jenom doučování'. Polovinu času jsem na něm visel a polovinu bych ho nejradši zakopal do země za to, že všechny tyhle emoce ve mně vyvolal. Vlastně i teď mi občas vadí, že ho miluju tak moc. A to už jsem zjistil, že to zas až tak zoufalý není, že mám u něj šanci. Že mám u něj především skutečnou šanci na všechno, co bych si tak vroucně přál.

Už nějakou tu dobu si říkám, že ani sto tisíc slov by nestačilo na vyjádření toho, jak moc jsem vděčnej, že se stal součástí mýho života. Ne, nechápu to, čím jsem si to zasloužil a jak to, že jsem nejspíš ten největší klikař ve vesmíru, když ho můžu mít alespoň na čas vedle sebe. Ale to jsem ještě netušil, že řekne ty slova.

‚Já tebe taky…‘ Jsou to jen tři prachobyčejný slova, slova, který samy o sobě nemusí znamenat vůbec nic, nebo taky úplně všechno. Zahlídl jsem tě v jídelně – já tebe taky. Rád tě poznávám – já tebe taky. Miluju tě – já tebe taky! Stejný slova, a přece tolik jiný…

Ne, asi nejde popsat, co jsem cítil, když mi je řekl, protože se to víc blížilo šoku než čemukoliv jinýmu. Žádnej příval štěstí nebo něčeho podobnýho, o čem si člověk čte. Co by člověk určitě měl cítit, zvlášť když po ničem jiným ani netouží. Já nic takovýho nevnímal a trvalo mi pár hodin, než jsem z toho začal mít skutečnou radost.

Zní to asi stupidně, a nejspíš je se mnou fakt něco špatně, že když mi někdo řekne to, co chci slyšet ze všeho na světě nejvíc, tak to ve mně vyvolá paniku, ale nemohl jsem si pomoct. Počkal jsem si, až usne, a pak přešel spolu s mobilem na gauč, kde jsem si to všechno rozmyslel a nahlas zopakoval.

‚Já tebe taky‘ – tolik jsem to slyšet chtěl, a pak tomu ani pořádně nevěřím! Bylo mi z toho v ten moment do breku.

Je vůbec možný, abych JÁ měl takový štěstí? Aby Adam, ten úžasnej, sebevědomej a po všech stránkách dokonalej kluk, miloval mě? Kdo vlastně jsem? Jenom nějaká pochybná, ztřeštěná bytost, která se mu připletla do života a dělá mu tam nepořádek… Nic nemám a neumím. Jsem věčně ukňouranej a moje emoce ovládají víc mě, než já je… A on mě miluje? Proč?!

Nedávalo to žádnej smysl a nedokázal jsem na to přijít. Pravda je, že na to asi nikdy nepřijdu, ale už definitivně vím, že mu věřím. Vždycky jsem mu věřil a vždycky budu. Jo, tou vědomou částí mozku taky vím, že není perfektní a nechová se vždy stoprocentně správně, ale nikdy se o to nepřestává snažit. To na něm obdivuju a je to důvod, proč se mi vždycky líbil. Ta jeho snaha dělat věci vždy správně je fascinující. A i proto vím, že kdyby to necítil, nikdy by mi tu krátkou větičku neřekl.

Někdy láska asi není úplně rozumná. Někdy si vybírá zcela nesmyslně, ale ta jeho si vybrala mě. Skoro ve všem jsem pravej opak jeho osoby. On chce dělat věci správně a já se na to samý už dávno vykašlal, je sebevědomej a vždycky nad věcí a já jsem skoro furt úzkostlivej a vnitřně nejistej, ať už se navenek snažím sebevíc, aby si toho nikdo nevšiml. A hlavně, já budím mezi lidmi často dost pozornosti, zatímco on splývá s davem – v tom nejlepším slova smyslu.

Prostě i když člověk neustále slyší tu omílanou frázi ‚protiklady se přitahují‘, tak to prý tak málokdy je. Kdysi jsem na to viděl statistickej výzkum, a data, to je něco, čemu fakt věřím a rozumím, takže podle všech možných měřítek by se do mě neměl zamilovat. A přece to řekl, a já se nad těmi slovy celej tetelím blahem.

Vlastně je mi jedno, jestli mi to někdy zopakuje nebo řekne ‚naplno‘, protože já už i tak cítím, že to tak je, alespoň pro teď určitě, a na tom záleží. A tenhle skvělej a nenahraditelnej pocit, kterej přišel hned po tom, co jsem si to všechno znovu prošel a ujistil sám sebe, je k nezaplacení.

Vstanu zas z toho gauče. Je pořád docela teplo, ale stejnak ležet tu nahej celou noc není úplně šťastnej nápad a začíná mi být zima. Napiju se trochu džusu a zalezu zpátky k Ádovi do postele. Zavrtám se mu hlavou do náruče a potěšeně se usměju, když si mě z polospánku přitáhne blíž k sobě.

Už to první slovo ve mně zanechalo stopu, kterou nesmažu. Adam. To pro něj docela sedí. První člověk se tak taky jmenoval. První člověk, ten, od kterýho to všechno začalo. Ten, od kterýho můj svět začal.