Doučovací metody 13 – Na půdě

V pátek ráno se mi konečně po celým týdnu povedlo vstát dřív než Ádovi. V noci jsem skoro nespal, pořád jsem si přehrával v hlavě ty tři slova, který mi řekl před spaním, a tak jsem si nastavil budík, aby se mi to vstávání aspoň jednou povedlo. Chtěl jsem vstát pro jednou dřív, abych ho překvapil snídaní a kafem a nedělal vždycky všechno on… A taky jsem mu tím chtěl vlastně dát trochu vědět, jak moc si toho jeho ‚já tebe taky‘ vážím. Protože večer jsem mu na to samozřejmě nic neodpověděl a nehodlám to dělat ani teď, ale jsem fakt šťastnej a je mi z toho skvěle.

Nevím, jak bych to měl jinak vyjádřit, ale když to řekl, bylo to, jako kdyby tím zároveň odemknul zámek. Asi to zní hloupě a mělo by to fungovat přesně naopak, ale čím dýl jsme spolu byli, tím jsem byl úzkostlivější, tím víc jsem se bál něco říct nebo udělat, abych ho neztratil. Protože jsem ho prostě miloval víc a víc a nevěřil jsem, že by mohl kdy cítit to samý, a tak jsem mu byl jednoduše vděčnej. Jako člověku, co se obětuje pro druhýho tím, že je s ním, i když to sám necítí, a dovolí mu, aby ho miloval.

Tím, že to řekl, pro mě udělal hrozně moc. Né, moje vědomý já to nepotřebovalo slyšet, protože by ho nejspíš navždy úplně k uzoufání zbožňovalo stejně. Ale tomu podvědomýmu já, o kterým jsem ani nevěděl, že ho mám, dokud to nevyslovil, spadl hrozně velkej kámen ze srdce. Uzamkl tak tu dobu, kdy jsem se pořád bál a hlídal, co si s ním dovolím, abych ho neodehnal. Dobu, která pro mě byla jen o něm. A odemkl tu, která byla o nás. Protože jestli cítí to, co já, a jestli mu stojím za to, aby mi to i řekl, znamená to, že tak lehce nezmizí.

Naštěstí elektrika už ráno fungovala bez problémů spolu s vodou a vším ostatním, takže jsem připravil jídlo a už už se chystal skočit pod sprchu, abych ho mohl vzbudit trochu zajímavějším způsobem, ale bohužel mi to teda nevyšlo, páč než jsem stačil položit hrnky na stůl, byl vzbuzenej a už nakukoval do kuchyně.

Snažil jsem se ho teda po snídani dotáhnout zpátky do ložnice, jakože za odměnu, jak hezky jsem to ráno připravil, ale vůbec tu moji snahu neocenil! Nebo teda ocenil, pochválil mě, až jsem se z toho červenal i pod tričkem, a dal mi za to několik pus, ale to bylo všechno. A to mi teda bylo sakra málo, protože jsem měl už zas hlavu plnou představ, ale i těch čerstvých pocitů k němu a mezi náma, a chtěl jsem mu být proto hrozně nablízku, stůj co stůj.

Jenže ty mý návrhy, že poslední den bychom už nic k maturitě dělat nemuseli a mohli si ho místo toho užít, zdařile ignoroval a poslal mě po jídle učit na gauč. Sám si zalezl do ložnice, páč se venku po noční bouřce trochu ochladilo, a tak jsem ho tam chodil co půlhodinu aspoň trochu oblízat a otlapkávat. Bohužel mi to teda velmi brzy překazil definitivně, když mě po druhým takovým útoku po pár plácnutích dlaní vyhodil za dveře a spolu s několika výhrůžkama se tam zamknul, aby měl klid.

Ještě chvilku jsem se pak teda snažil na to učení koukat, ale dneska mi to fakt vůbec neleze do hlavy. Pořád jsem myslel na Ádu a i na to, jak bych si dal říct, a tak jsem se před obědem nakonec musel vypravit do sprchy číslo dva, abych se trochu zchladil a nezešílel z toho. Nechápu, kde bere takovou vůli?!

Už je skoro poledne, a tak se vrhnu na ohřívání jídla od včerejška. Nemůžu si vůbec pomoct, abych Adámka zase trochu nepozlobil. Je pořád zalezlej jak krtek, a tak ho teda trochu povzbudím a s tím nádobím si nepočínám zrovna dvakrát potichu. Přece jen, učí se celý dopoledne, tak už by to mohlo konečně stačit, ne?

Když zaslechnu, jak Mates v kuchyni lomozí, s povzdychem odhodím papíry vedle sebe na postel, natáhnu se na záda a zahledím se do stropu. Je mi jasný, že ten rošťák je tak hlučnej naschvál, aby mě vylákal tady z toho doupěte, kam jsem se dobrovolně zavřel, abych ten skluz, kterej mám v učení, aspoň trochu dohnal. Na druhou stranu, už mi ty maturitní okruhy po skoro týdnu lezou krkem i ušima, o tom žádná. A vzhledem k tomu, že zítra odjíždíme zpátky domů, bych tu poslední možnost strávit s Matesem celej den o samotě radši využil úplně jinak…

Což ale neznamená, že mu nemůžu dát najevo, jak moc jsem s tím jeho celodopoledním rušením, který teda teď graduje tím třískáním nádobí, nespokojenej. Sám pro sebe se pousměju, když si představím, co všechno Matýska čeká… a co tím pádem čeká mě… Pak se zvednu z postele, nasadím nicneprozrazující ledabylej výraz a vyjdu z ložnice ven.

„Super, už bude oběd?“ zahlaholím zvesela a rovnou si sednu za stůl. „To je bezva, už jsem se kvůli tomu kručení v břichu nemohl vůbec učit… Co ty, jak jsi na tom? Stíháš?“

Odpověď je mi jasná, ale předstírám, že nemám ani tucha, jak na tom Mates je…, a hlavně, že mě nic jinýho než učení momentálně nezajímá. Mates pak nebude tak ostražitej – a mně se snáz povede dosáhnout svýho…

Nejistě po něm kouknu a kousnu se do rtu. Tyjo, jsem čekal aspoň nějakou reakci! A on nic… Na druhou stranu, dostat ho z ložnice ven byl vlastně důvod, proč jsem teď dělal tak trochu kravál, ne? Takže úkol splněn!

Musím se sám pro sebe zakřenit, jak se mi to povedlo, ale je mi jasný, že ho možná vyhnal i prachobyčejnej hlad, takže během minutky postavím na stůl dva talíře s ohřátým jídlem, zatímco se snažím co nejvíc kolem těch svých studijních pokroků mlžit.

„No tak mohlo by to být lepší… Vždycky může. Ale tak zas si nemyslím, že bych neudělal vůbec nic… Náhodou to, co jsem si dneska prošel, na to by se mě mohli docela dobře zeptat!“ potím ze sebe co nejvíc opatrně. Je mi jasný, že moje studijní nasazení už docela dobře zná, takže se ptá zaručeně naschvál, ale přece mu neřeknu na plnou pusu, že jsem, obzvlášť dneska, absolutně nemožnej!

„Tak fajn,“ chopím se příboru, „tak si tě po obědě prozkouším a podle toho, jak ti to půjde, doladíme program na odpoledne. Buď si budeme moct dovolit ho prolenošit… No ale jestli v tom budeš plavat, tak se holt budeme až do noci učit.“

A s tím se pustím do jídla, zatímco v duchu se potutelně bavím nad tím, jak se Mates zatváří vyplašeně.

Zůstanu na něj hodnou chvíli vykuleně zírat, než se dám neochotně do jídla. Tedaaa, úplně mě na ten oběd najednou přešla chuť, když si představím, že ani odpoledne s Ádou nebudu smět trávit čas. A že tím jeho zkoušením pravděpodobně neprojdu, to je mi jasný už teď. Jo, ve škole mi to takovej problém nedělá, umím obstojně odklonit při vyvolání před tabuli téma jinam, na věci, ve kterých jsem si jistější, ale Áda se nikdy takhle obalamutit nenechá a zatím to jeho zkoušení jelo vždycky pěkně podle bodů v každým jednom tématu – a to je průser!

Zkusím to teda ještě trochu uhrát: „Ádo, notaaak… Určitě na tom nejsem zas tak špatně… Tak co kdybys mě vyzkoušel z jedný otázky, pokud něco náhodou nebudu vědět, tak mě za to potrestal a zbytek dne bychom si užili spolu? Hmm?“ protáhnu směrem k němu a snažím se tvářit, co nejvíc nevinně to jde.

„Já si to s dovolením – a vlastně i bez dovolení – udělám po svým,“ zašklebím se na něj a nerušeně pokračuju v jídle. A Mates jenom něco zklamaně zahučí a taky se začne naplno věnovat obsahu svýho talíře.

Po obědě oba potřebujeme trochu vytrávit, takže se dám bez řečí do umývání nádobí, zatímco Mates si donese noťas a příkladně se s ním usadí ke stolu, i záda narovná, asi aby mi dal najevo, že to učení bere vážně. Já se jenom potutelně culím, protože je mi jasný, že mým zkoušením by beztak neprošel. Ještě se mu to totiž nikdy nepovedlo. Ale dneska, nebo aspoň v následujících pár hodinách, to stejně zjišťovat nebudu. Mám s ním úplně jiný věci k řešení.

Takže když jsem s tím nádobím hotovej, ležérně se rozvalím na židli naproti němu a jenom ho propaluju pohledem. Mates očividně znervózní, chvilku teda ještě zkouší předstírat, že si mě nevšímá, ale pak už to nevydrží, s mírným ošíváním pošoupne ten noťas ke mně a vyčkávavě se na mě zadívá.

Spokojenej s tím, jak jsem ho znervózněl, ten notebook zaklapnu, vyhoupnu se na nohy a z týhle vyvýšený pozice mu přikážu: „Svlíkni se do naha. Fofrem. Až přijdu, budeš klečet, ruce za hlavou.“ A aniž bych se víc zaobíral tím, jak se Mates zatvářil, vydám se do ložnice.

Tak tohle se mnou houpne, a tím houpne myslím fakt šíleně moc. Celým tělem, ne jenom v rozkroku. Zamává to se mnou, jak kdybych se z ničeho nic ocitl na horský dráze. Nadšení s nervozitou až strachem a taky vzrušením. To, jak to prohlásil pevně a nesmlouvavě, mě prostě vzrušilo a vyděsilo zároveň.

Zůstanu chvilku sedět a koukat po dveřích, za kterýma zmizel. Jsem fakt na vážkách, jestli ten jeho příkaz splnit. Část mě, ta, který tohle všechno dělá dobře, je připravená ze sebe všechno automaticky shodit, bezmyšlenkovitě, jen aby už si se mnou hrál. Ale druhá část, ta, která o všem mnohem víc přemýšlí, má chuť trochu vzdorovat a nedopřávat mu hned ten pocit, že mu patřím. Přestože vím, že je to jen výmysl, protože to, že mu dávno celou svou bytostí patřím, on moc dobře ví a vím to i já.

Takže nakonec vstanu a odložím tričko s kraťasy pomalu na židli. Jediný, co mi zbyde, jsou červený boxerky a u těch se fakt nemůžu rozhodnout, jestli mám nebo ne. Nakonec si je nechám a kleknu si poslušně vedle židle.

Není to tak, že se stydím, jo, možná malinko, ale řekl bych, že dneska už mi fakt nevadí být před ním nahej, i kdybych mu tím dával na odiv moje nadržený péro, páč moc dobře vím, že jeho to taky vzrušuje. Jenže poslechnout a dát mu bez odmlouvání volně k dispozici svý tělo, jako když přijde do hračkárny, to je prostě moc. Dneska nemám zrovna moc náladu poslouchat a mám jednoduše mnohem radši to jeho rozpoložení, kdy je trošku vytočenej a nebere si žádný servítky.

Když pokládám ruce za hlavu, musím se dopředu potutelně uculovat, když si tu jeho rádoby nakvašenou reakci představím. Tak schválně, s jakou dneska přijde on.

V ložnici si sundám tričko, ale kalhoty si nechám. Jednak tím dám Matesovi jasně najevo, že jedinej, kdo tu bude úpně nahej, je on, a druhak – potřebuju využít ty kapsy, haha. Do zadních si nastrkám kravatu a kus provazu, do předních lubrikant a klícku… a to bude prozatím stačit.

Sotva vejdu zpátky do kuchyně, musím se fakt hodně ovládnout, abych se pobaveně nerozesmál a udržel si nečitelnej výraz. Jako bylo mi jasný, že nějak mě Mates provokovat bude, jen jsem si nebyl jistej, jak. No tak dobrá, vybral si to takhle, má to mít… V duchu narychlo překopu svůj plán, co se týče pořadí jednotlivejch trestů, který jsem si na něj dneska vymyslel, dojdu těsně před něj a taky se svezu na kolena. Pevně se mu zahledím do očí, a aniž bych pronesl jediný slovo, vjedu mu pravačkou do boxerek a začnu toho jeho vzrušenýho, horkýho ptáka laskat dlaní. Přičemž to laskat nemyslím, že bych se mu věnoval nějak extra laskavě. Kdepak, tentokrát žádný dlouhý hraní nebude. Potřebuju, aby se ten můj modrovlasej provokatér vystříkal co nejdřív – a pěkně do prádla, když si ho nebyl schopnej, nebo spíš ochotnej sundat.

Vytřeštím na něj oči, celej se zazmítám a mám pocit, že se pod tím jeho pohledem rozpustím. Teda! Takhle rychlou akci jsem fakt nečekal. Tělem mi projede drobný zklamání, že na tu mou provokaci nijak nereagoval, a napůl i z toho, že na to jde takhle rychle. Snad mě jenom neudělá a nepošle zase učit, protože to by bylo pěkně podlý!

Jak ho mám furt plnou hlavu, jsem už od rána pořádně nedrbanej, takže to nemá vůbec těžký. Na kraji jsem během pár tahů rukou, a aniž bych z něj spustil oči, odstartuju nekontrolovatelný vzdychání. Bože! Teď, když nic neříká, vypadá tak neskutečně přísně a tvrdě, jak má bez výrazu semknutou čelist. Přejedu mu očima pomalu přes krk na hrudník. Lehce se rýsující svaly, který se trochu hýbou při tom, jak pravidelně kmitá rukou, a opálená pokožka, která se leskne trochou potu… Děsně zatoužím se ho dotknout, ale i kdybych opustil rukama místo za krkem, už bych to nestihl. Automaticky zavřu oči a nahlas zasténám, jak mě strhne lavina.

Chvilku ještě vydechuju a užívám si tu jeho dohrávající si ruku, než začne pomalu opouštět mý trencle. Otevřu opět oči, ale jak se setkají s jeho, okamžitě zčervenám. Ani nevím proč. Jsem prostě po orgasmu celej takovej vláčnej a ten jeho pohled jako by mě rentgenoval. Sklopím teda zrak dolů, ale moje tvář nabere pravděpodobně odstín těch boxerek, když uvidím tu mokrou skvrnu, která se po nich rozlívá. I když bylo jasný, že si od toho nepomůžu, přijde mi najednou šíleně ponižující, že jsem se před ním vycákal takhle do spodků jak puberťák.

No pere se to ve mně teda solidně! Mám chuť ho škodolibě napomenout, že jsem mu přece nedovolil uhnout pohledem, a zároveň mám šílenou chuť přitáhnout si ho do náručí, když vidím, jak se červená… Ale nechci zatím prolomit to mý mlčení, baví mě nechávat ho trochu v nejistotě, co bude dál, a tak nakonec vyberu možnost číslo tři. Pevně chytnu toho jeho ptáčka, kterej zrovna dozpíval, vytáhnu ho i s koulema z boxerek – a to už si druhou rukou šahám do kapsy pro klícku.

Jakmile ji Mates v mých rukách spatří, okamžitě sebou nesouhlasně trhne a zakvílí si: „Né, Adame, né! Proč to na mě zase dáváš?! Já nechciii!“ Ale absolutně ho ignoruju, pár rychlejch pohybů – a klícka je na svým místě. Nebo spíš Matýskův ptáček je na svým místě. A asi se odtamtud hned tak nedostane, ale to ať si vyřídí s Matesem, protože za to může jen a jenom jeho neposlušnost a provokování!

Trošku se natáhnu, chytnu Matese za loket a cuknutím mu naznačím, že může ruce z tý pozice za hlavou uvolnit. Levačkou mu je pak přidržím před tělem, zatímco pravou rukou si z další kapsy vytáhnu ten přichystanej kus provazu a několikrát mu ho omotám kolem zápěstí. Dávám si pozor, aby ho to nikde netáhlo, protože tentokrát bude mít ruce svázaný v týto poloze pěkně dlouho.

Ještě chvilku na protest pofňukávám, ale vůbec se netváří, že by na to hodlal reagovat. Co víc, to jeho dlouhý mlčení už mě pěkně znervózňuje, a tak snáším to svazování bez dalších nářků.

Sleduju ho, jak mi kolem zápěstí obmotává a kontroluje provaz, ale nemůžu se ubránit tomu, abych pohledem opět nesjel k sobě do rozkroku, kde je jak vystavený, nad trenkama, moje zamčený nádobíčko. Začínám docela vážně pochybovat, jestli to dopolední provokování byl dobrej nápad, protože jestli si se mnou hodlá hrát s tímhle na sobě, tak to bude teda šílený!

Nakonec to nevydržím a znovu spustím: „Adámkuuu… Sundej to ze mě… Vždyť jsem byl hodnej! Nejhodnější!“

Jenom se pobaveně ušklíbnu, a aniž bych zvedl oči od jeho zápěstí, prohodím: „Řekl jsem ti, že tě chci vidět nahýho? Řekl. Ale měl jsi potřebu nechat ten svůj klacek schovanej, asi aby se náhodou neokoukal nebo aby ho neofouklo, nevím… No, tak teď už se ničeho z toho bát nemusíš, cheche.“

Naposled překontroluju ten úvaz, vyhoupnu se na nohy, Matese za paži taky vytáhnu nahoru a tentokrát už se mu do očí zahledím: „A zatímco tvůj kámoš bude schovanej a v bezpečí, já se pověnuju tvýmu zadečku…“

Tenhle příslib nechám viset ze vzduchu a přidřepnu si, abych Matesovi mohl ty boxerky sundat osobně, když to jinak nešlo, a jelikož slyším, jak se užuž nadechuje k nějakýmu dalšímu protestu, rovnou ho ostře okřiknu: „A nechci nic slyšet! Jestli nebudeš zticha, nacpu ti do pusy tady tyhle voňavý trenýrky!“

Z těch jeho výhrůžek už mi zase v péru škube a zrovna dvakrát velkou radost z toho v týhle chvíli fakt nemám, protože je mi jasný, že když tu VĚC na mě teprve před malou chvilkou nandal, jen tak ji ze mě nesundá. Naštvaně nafouknu tvář a už už si sám pro sebe říkám, že jazyk za zuby udržím, protože ty označkovaný trenky do pusy nechci, jenže ten jeho vítězoslavnej pohled, kterej nasadí hned potom, to ve mně zase absolutně zlomí.

Ne, i když jsem to samozřejmě já, kdo skončí na kolenou, tak tenhle pocit, že má navrch, mu jednoduše dopřávat nechci. A tak naprázdno polknu, zašklebím se a nakonec spustím pěkně kousavě: „A co když můj zadek nechce, aby se mu věnoval takovej šprťák jako ty, Adámku?“

„Tvůj zadeček,“ zdůrazním a schválně mu po něm přejedu dlaní, „ztratil možnost o sobě rozhodovat v tý chvíli, kdy sis na sobě navzdory mýmu příkazu nechal ty boxerky. A jen tak mimochodem, otázky můžu pokládat jenom já. A do tý doby ty budeš zticha, poslední varování!“

Znovu se narovnám, naposledy se mu přísně podívám do očí, to abych zdůraznil ten vykřičník na konci tý předešlý věty, odhodím jeho boxerky na zem, pak ho popadnu za paži a začnu ho odvádět ven z místnosti. Ke schodům, co vedou do takovýho malýho, útulnýho podkroví.

Na tu půdu, nebo jak to jinak nazvat, se nechám doslova vytáhnout. Jo, kdysi tu byl pokoj, takže tu není zima nebo tak něco, ale za tu spoustu let jsme sem nanosili všechno možný harampádí, takže je tu spíš bordel než cokoliv jinýho. A taky samozřejmě trámy. Pár odhalených se jich táhne nad našima hlavama od jedný strany místnosti k druhý a uprostřed celýho toho prostoru stojí sloup.

Tak nějak jsem napůl čekal, jestli na půdu během tohohle týdne nedojde, když jsem viděl, jak moc zálibně si to tu Áda první den při prohlídce prohlížel, ale pořád nic, a tak jsem na to skoro zapomněl.

Navíc bych teda lhal, kdybych tvrdil, že jsem si už jako děcko tak trochu nepředstavoval, že mě tu někdo přiváže. Takže když mě Áda postaví přímo pod jeden z těch trámů, nemůžu než se potěšeně ušklíbat. Jakože se to fakt skutečně děje!

Schválně ho natočím tak, aby se to důležitý odehrávalo za ním a on na to neviděl. Zlehka mu dlaněma přejedu po pažích a přes boky – a nechám ho tam stát, uprostřed relativně prázdnýho prostoru. Pak z police za jeho zády seberu smotek lana, kterej jsem tu objevil už druhej nebo třetí den, když jsem to tu byl brzo ráno, ještě než se Mates vzbudil, očíhnout… Lano je parádně dlouhý, na jednom konci jsem si už nachystal smyčku, takže teď nemám problém přehodit ji přes ten trám nad Matesem. Smyčkou pak protáhnu druhej konec provazu a začnu za něj tahat.

V tu chvíli to už Mates nevydrží, zakloní hlavu a zvědavě mý počínání pozoruje.

„Nějakej komentář?“ pobídnu ho. Mezitím se mi konečně povede omotat provaz kolem toho trámu napevno, a tak za něj ještě několikrát zkusmo trhnu, a když se ujistím, že drží perfektně, popojdu těsně k Matymu a vzrušeně se natisknu na jeho nahý záda.

Nervózně se ošiju a nadrženě vzdychnu. Nemůžu si pomoct, i přes tu hračku v rozkroku a cákání jen před malou chvílí mě to dráždí fakt moc a cítit na zadku to jeho již parádně tvrdý péro, jak se o mě tře přes vrstvu kalhot, je prostě moc. Vzrušení, ale trochu i obavy mi prostupují celým tělem a šimrá mě to jako slabej elektrickej proud, takže se zavrtím a lehce zasténám.

Můj mozek pořád šíleně bojuje mezi poslušností, kterou ve mně vždycky trochu vyvolává zamknutý péro, a naopak drzostí, která se u mě zpravidla s nadržeností stupňuje. Je to fakt věčnej boj, jenže zatím dneska neudělal nic dalšího, co by mě nutilo se mírnit, a tak vyhraje ta druhá část.

„Hmm… No chtěl jsem říct, že ti to přivazování moc nejde, ale to už nejspíš víš, když sis ten provaz připravil dopředu, abych tu nemusel hodinu čekat…,“ vypustím ležérně jakoby nic.

Po tý jeho rádoby posměšný poznámce mi skoro až cukne v ruce, jak mám chuť ho za tu jeho drzost plácnout přes zadek, ale ne, ovládnu se, dneska to bude po mým. A hlavně to bude úplně jiný, než jaký to Mates asi čeká. Je zvyklej, že mě těma svýma komentama dostane pokaždý, kam chce on, ale dneska ne. Kdo ví, kdy zase dostanu příležitost si ho takhle do mrtě vychutnat?

„To jsi to asi celý špatně pochopil,“ zašeptám mu do ucha. Pak se nad něj nakloním, abych viděl na jeho svázaný ruce a mohl mu mezi zápěstíma provlíct to lano. „Mně vůbec nejde o to, abys tu nemusel hodinu čekat,“ přehodím volnej konec lana znovu přes trám. „Naopak. Mně jde o to, abys tady minimálně hodinu čekat musel,“ pokračuju ve vysvětlování – a v tahání za to lano, což Matese po pár vteřinách donutí se tomu tahu přizpůsobit a ruce postupně zvedat nad hlavu.

Pomalu mi dochází význam jeho slov a přestává se mi to líbit.

„Jak jako hodinu?“ spustím a začnu se zmítat, ale už mám ruce vytažený až nad hlavou, takže moc možností, kam uhnout, fakt nemám. „Ádo, ne! Koukej mě pustit!“

Haha, zbožňuju to jeho „koukej mě pustit“ – jako kdyby existovalo něco, čím by mi mohl vyhrožovat, pokud bych ho náhodou nepustil! No tak se předveď, Mates…

Obejdu ho, zastavím se před ním, a zatímco v pravačce svírám to lano, levou rukou ho chytnu pod bradou a donutím ho dívat se mi do očí. „Nebo co?“ přeptám se posměšně.

Přimhouřím na něj nakvašeně oči, za takovýhle otázky bych ho vždycky nejradši přetrhnul. Dělá to schválně, vím, že dělá, ale tím to rozhodně není pro mě snazší. V tomhle se moc ovládat neumím, nesnáším, když má navrch, nesnáším a zároveň to miluju. Miluju na tom právě ten pocit, že ať to budu nesnášet sebevíc, stejně s tím nic nenadělám. A to vědomí se mnou mává tak, že to není ani možný.

Ruce mám sice natažený dost, ale pořád stojím pevně nohama na zemi. Využiju teda toho, že stojí takhle blízko a kouká mi do očí, a svou nohu pokrčím a mírně ho kolenem kopnu mezi nohy. Jakože opravdu lehoulince, abych ho podráždil, ale neublížil mu.

Stejně ale sebou škubne leknutím, jak to nečeká, a tak se na něj potěšeně zakřením: „Copak, copak, Adámku? Ptal ses přece ‚nebo co’, ne?“

Stiskne mi bradu o něco silněji: „Udělej to ještě jednou – a svážu ti i nohy. A věř mi, že stát na místě hodinu, aniž by sis mohl občas přešlápnout – to tě tady to křenění hodně rychle přejde!“

Naprázdno polknu a zkrotnu, jen si to představím. Jo, je mi jasný, že tahle situace může být ještě mnohem horší. Vím, že kdyby tuhle výhrůžku dodržel, tak bych to olitoval hodně, a raději to nechci riskovat, takže pokorně i přes docela bolavou čelist hlesnu: „Už jsem hodnej… Ale Ádo, nenechávej mě tady jen tak! To bude děsný!“

„To doufám, že to bude děsný, protože nic jinýho si nezasloužíš!“ odbydu ty jeho nářky… A pak, když už ho tak držím za bradu, se k němu skloním a políbím ho. Jo, nejradši bych si s ním pohrál a pak si ho odnesl do postele a usnul s ním v náručí, ale na to bude času dost pozdějc. Teď se musím držet tady tý přísný role, jinak mi Mates žádný mý vyhrožování už nikdy neuvěří. A to nemůžu potřebovat!

A tak se od něj po chvilce zase odtáhnu a zauzluju to lano tak, aby měl Mates ruce hezky napnutý nad hlavou, ale zároveň aby mohl stát pokud možno pohodlně a nemusel se vytahovat na špičky nebo tak něco.

„Učit ses nechtěl, tak holt strávíš odpoledne tím, že si můžeš hezky představovat, co tě čeká, až se sem za tu hodinu vrátím,“ zakřením se na něj zlomyslně. Rukama mu vjedu na zadek, stisknu mu půlky – a pak vykročím ke schodům.

Zazmítám se, až si pořádně zatahám za ramena, ale je to bez šance, přivázal to celý pevně. A tak spustím do jeho odcházejících zad aspoň pořádnou dávku nářků. A rozhodně s nima nehodlám přestat, i kdybych tu měl hodinu křičet na celou chatu a ten čas mu alespoň trochu zpříjemnit.

„Adameeeee! Pusť mě…! Slyšíš mě?! Přece mě tu nemůžeš takhle nechat! Vždyť se tu unudím!“

Pobaveně si odfrknu. Tak pokud je jeho jediná starost, že se tu unudí, tak to si můžu zatím dole klidně dáchnout! Měl jsem totiž původně v plánu ho odněkud nenápadně kontrolovat, jestli je v pohodě, ale on rozhodně nezní, že by neměl bejt. Pf, a s tou nudou mu vlastně můžu pomoct taky, když na to přijde. Ale to až za chvilku. Zatím ho tu nechám trochu vycukat.

Zoufale zanaříkám, když zmizí na schodišti, a ještě chvilku po něm pokřikuju, jsem si totiž docela jistej, že mě slyší, ale nakonec toho nechám. Alespoň teda na chvilku, přece si tu nevykřičím hlasivky.

Zasoustředím se na situaci, ve který jsem. Jak tu postávám úplně nahej s rukama vytaženýma ke stropu. Na to, jak mě celá ta situace pěkně vzrušuje, ale mám péro zamčený, a tak se místo pozoru krčí v tý pitomý plastový klícce. Ale i na to, jak se nic, ale vůbec nic neděje a já z celý tý situace pomalu blázním. A to mě tady teprve přivázal!

Nemám páru, jak dlouho tu stojím a přešlapuju z nohy na nohu, jestli je to pět nebo patnáct minut, ale mně se to zdá jako věčnost, a taky ruce už mě začínají pomalu táhnout, a tak spustím kolo protestů číslo dvě. Pěkně nahlas začnu vyvolávat to jeho jméno a přidám i dvě tři nadávky, aby dobře věděl, jak moc mě tahle jeho hra nebaví!

Sedím pod schodama, abych měl to jeho vyvádění z první ruky. No hlavně teda proto, abych slyšel, kdyby se něco stalo a on potřeboval pomoct, že, ale zatím se ke mně nese akorát to vyvádění. Chvilku přemýšlím, jestli mám nastavit nějakou taxu, nevím, třeba deset ran vařečkou za každou nadávku, haha. Ale jak ho tak poslouchám, tak za pár minut už bych se asi nedopočítal – a on by pak to mý řádění ve zdraví nepřežil…

Nechám ho tam stát a pokřikovat ještě deset minut, zatímco si na mobilu čekuju nejnovější příspěvky všude možně, aby mi to nějak uteklo. Protože jako na učení opravdu náladu nemám. Pak, když mi stopky dají vědět, že Mates už na tý půdě stojí půl hodiny, se zvednu a dojdu si do ložnice ještě pro tu druhou hračku. Když se nám Matýsek nechtěl unudit, tak si ho holt zabavíme…

Když se z ničeho nic objeví jeho hlava na schodech, okamžitě zmlknu. Jo, vykřikovat, když tu není, to by šlo, ale jakmile je tady, tak teda dost uberu, protože bych prostě chtěl, aby mě už pustil. Navíc jsem ho chtěl přece celou dobu přivolat, ne?

Nemám ponětí, jak dlouho mě tu nechal, kdyby řekl, že byl pryč dvě hodiny, tak bych mu to věřil, jak už mám tělo celý napnutý. Nechci, aby mě tu nechával, a tak se fakt krotím, a jak ke mně přijde, pevně semknu rty a zakoukám se mu vyčkávavě do očí.

Zase se vrátím do toho svýho nemluvnýho módu, protože k tomu, jak na mě Mates krotce hledí, mi to pasuje. Natáhnu se k uzlu nad jeho rukama a trochu ho povolím. Matesovy svázaný ruce okamžitě o pár cenťáků klesnou – a v tý chvíli ten uzel zase utáhnu. Pak přejdu za Matyho a lehkým tlakem na stehna mu naznačím, aby pořádně rozkročil nohy.

Sotva tohle mý bezhlesný přání vyplní, svezu se na kolena a uvelebím se na paty. Z kapsy si vytáhnu lubrikant, nanesu si na ukazováček štědrou dávku a začnu tomu svýmu zajatcovi zlehka promazávat dírku.

Vzrušeně zavzdychám a prohnu zadek proti němu. Za tu dobu, co tu visím, jsem už trochu vychladnul, ale stačí pár jeho dotyků, aby mi v zamčeným péru zase pořádně škubalo. Zajíždí do mě pomalu jedním a pak i dvěma prsty a já se opravdu snažím kromě toho nadrženýho kňourání držet jazyk za zuby a být pěkně poslušnej, ale nakonec to po chvíli nevydržím a zakňučím: „Adámku… Prosím… Už ze mě tu věc sundej!“

Vůbec se nenamáhám s nějakou slovní reakcí. Jednak na mě to Adámkování momentálně fakt neplatí, a druhak – jsem se na nic neptal, ne? Tak má být poslušně zticha.

Místo abych z něj jednu věc sundal, tak se naopak chystám do něj úplně jinou věc nandat. Takže si ho ještě chvilku promazávám, pak si vytáhnu z kapsy ten kolík, se kterým měl Mates už čest se tady na chatě seznámit, taky ho trochu nageluju – a opatrně, ovšem zároveň rázně šup s ním na svý místo!

Jak to do mě šoupne, celej se prohnu a zasténám. Moje nádobíčko se z toho, co se děje, může samozřejmě zbláznit, a to vězení, ve kterým je, se mu teda moc nezamlouvá. Bolavě mi natahuje koule od těla za držící kroužek a zarývá se do stěn a otvorů tý věci, která mu brání v plným výkonu. Jednoduše celý to je tak neskutečně intenzivní, že moje mysl už teď pluje někde kolem.

Ne, nemůžu se absolutně rozhodnout, do jaký míry si tuhle situaci užívám a do jaký trpím. Tělem mi prostupuje jenom touha, aby mě odemknul a udělal, a taky trochu strach, že to na mně takhle nechá, a to v mý hlavě podporuje ještě víc ty dráždivý fantazie.

Těch pocitů je tam naráz prostě šíleně moc, sám se v nich nevyznám, a tak se nekontrolovatelně rozkňourám: „Adameee… Prosííím…“

Nedokážu odolat, abych poťouchle neprohodil: „Nemusíš mě o nic prosit, ty vibrace samozřejmě pustím i tak!“

A co slíbím, to taky hned splním, jenom co v kapse nahmatám dálkový ovládání.

Mates sebou trhne a to jeho vzrušený vzdychání a fňukání ještě zintenzivní, na což samozřejmě reaguje i mý tělo – tím, že mě v podbřišku začne nadrženě šimrat a pálit… Nejradši bych ze svýho zajatce ten kolík zase vytáhnul a místo toho do něj zajel sám, ale ne, tu půlhodinu už to vydržím. Ostatně, to bych nemohl udělat ani jemu, abych ho připravil o tak jedinečnej zážitek…

Ne, tohle je moc! Ty vibrace mi prostupují snad celým spodkem a dráždí a bolí mě to všechno zároveň.

„Adame…! To je… To je prostě šílený! Zblázním se z toho!“ zavyju na protest, protože zjevně ty prosby nemají vůbec cenu. Napůl se houpu na svázaných rukách, i když mi je už předtím povolil, protože se celej bez ustání kroutím a vrtím pod těma vlnama, co se přese mě pořád přelívají.

Trochu zbystřím, jelikož Mates přešel od Adámka k Adamovi, hm… Na druhou stranu ale už dobře vím, že stejně tak rychle umí přejít zase naopak. A to, že je něco podle něj šílený, ještě neznamená, že si to někde uvnitř sebe ve skutečnosti neužívá…

Vyskočím na nohy, obejdu ho a zadívám se mu do očí. „Nezblázníš se z toho, neboj. To se dřív já zblázním z tebe,“ oznámím mu.

Užuž se zase nadechuje, že mi něco odsekne, ale položím mu prst na rty: „Šššš… A vůbec, jsi celkově moc hlučnej, s tím budu muset něco udělat!“ A šáhnu si do kapsy a pod jeho bedlivým dohledem si vytáhnu kravatu. Tentokrát ji použiju jinak, než jsme zvyklí – prostě mu ji i přes jeho snahu mi uhnout zavážu přes pusu. Teď už je ta jeho zajatecká pozice fakt dokonalá…

Chvilku si ho zálibně prohlížím, pak se k němu skloním a líbnu ho na rozpálenou tvář.

„Jestli je to fakt moc, tak luskni,“ pošeptám mu do ucha a dlaněma mu hladivě přejedu po zádech.

Skousnu tu kravatu v puse a nemůžu si pomoct, aby mě to nevzrušovalo ještě víc, ten pocit, že si už nemůžu ani stěžovat. V podbřišku mě už bolavě píchá z toho nenaplněnýho vzrušení a celý tělo mi mravenčí, ale ne, stopnout to nechci. To, aby věci řídil, je moje volba, a i když momentálně nemůžu nic než frustrovaně vzdychat, jedna moje stránka si právě to neskutečně užívá.

A tak ho chvilku jen propaluju pohledem a prsty samozřejmě nelusknu. Naopak, zadívám se mu do očí a zakroutím hlavou, než ji s červenáním sklopím, protože cítím, že potřebuje vědět, že jsem fakt v pořádku, a já jsem. Možná absolutně k uzoufání nadrbanej, ale v pořádku rozhodně.

Pousměju se, i když to nevidí, protože stydlivě kouká do země. Znovu se ve mně zvedne taková ta něžnější vlna, nejradši bych ho objal a políbil pěkně zhluboka, ale nechci tu hru teď pokazit, zvlášť když mám potvrzený, že se mu to takhle líbí…

A tak nechám svůj hlas ztvrdnout, když pronáším: „Fajn. Tak já si tě přijdu za půl hodiny překontrolovat. Doufám, že si tvůj zadeček tady to rozptýlení zatím užije – než si ho pak rozptýlím ještě trochu jinak…“

Naposled ho celýho přejedu očima a odkráčím pryč, aby si to mohl užívat o samotě. Teda samozřejmě zdánlivě o samotě, protože opět zakotvím na schodech, abych slyšel, kdyby se náhodou jeho vzrušený vzdychání změnilo v nějaký jiný než vzrušený.

Znovu protestně zakňourám, když začne odcházet. Když tu byl a přejížděl po mně rukou, tak se mi to prostě líbilo víc. Jo, tentokrát se fakt nebojím, že bych se tu unudil, ale když tu není, můžu se soustředit jenom na sebe a na to, co se uvnitř mě děje, a to tomu dává mnohem větší grády.

Ta touha, co v sobě cítím, je už fakt hrozně intenzivní. Ty vibrace sice nejedou na plnej výkon, ale jsou dostatečně silný na to, aby mě to nepřestávalo dráždit a byl jsem pořád na hraně. A tak bez přestání tiše vzdychám, kroutím zadkem, čímž se dráždím snad ještě víc, a přenáším váhu z nohy na nohu, jak se snažím s tím vším sladit.

Po necelý čtvrthodince strávený tím, že sedím na jednom ze schodů, zády se opírám o stěnu a snažím se nějak sám pro sebe rozdejchat to vzrušení, co se mi šíří celým tělem jenom z toho Matesova vzdálenýho sténání, si zajedu rukou do kapsy a třikrát stisknu tlačítko na dálkovým ovladači. Aby mi tam moje spoutaná, uvězněná a uvzdychaná kořist třeba náhodou nezačala usínat, haha…

Zasténám do toho látkovýho roubíku, co mám v puse, o poznání hlasitěji. O to víc, že jsem si teď docela jistej, že mě slyší. A to, že mě zjevně slyší a kontroluje, mě teda neskutečně uklidní a zároveň vzruší ještě víc, pokud to vůbec jde. Když si ho představím, jak sedí někde dole na gauči, snaží se učit a je dost blízko, aby slyšel to moje vzrušený sténání a mohl třeba popojít těch pár kroků a zamířit na mě ovladačem.

Ještě nějakou chvilku se vzrušeně kroutím a sténám, než se stane něco, co jsem fakt nečekal a vlastně jsem si nebyl úplně jistej, jestli je to možný, protože i když už jsem to měl na sobě víckrát přes noc, nikdy jsem se o to nepokoušel. A teda to, že se i v tom pásu udělám. Celou tu dobu, co tu visím, samozřejmě šíleně teču, ale ten orgasmus, co mě tak nečekaně strhne, mě úplně vyždímá.

Je to jiný, než kdyby mi k tomu honil, ale jsem tak moc vydrážděnej, že i takhle mě to naprosto odrovná a do spoutaných rukou se na moment vyčerpáním prověsím a těžce oddechuju.

Po další čtvrthodince, během který si fakt nejsem jistej, jestli se víc tou nepolevující nadržeností trápím já nebo Mates, se konečně zvednu, protáhnu si záda a ještě narychlo seběhnu do kuchyně. V jednom šuplíku tu Matějova máma má hned několik různejch dřevěnejch vařeček – no musím se pak Matese zeptat, jestli by si všimla, kdyby jí tady ta jedna zmizela… Takováhle plácačka by se mi hodila!

Zastrčím si ji zezadu za pásek kalhot, aby Mates hned na první dobrou neviděl, co jsem si na něj nachystal, a vyběhnu zpátky na půdu. A sotva se mi Mates dostane do zornýho pole, hned na něj pátravě přimhouřím oči. Zdá se mi to, nebo vypadá tak nějak… přešle?

Teprve když přijdu blíž, všecko mi to dojde. Všimnu si totiž bílýho fleku pod jeho nohama… To snad není pravda, on se zvládl udělat i zamčenej! Chce se mi skoro až smát – na něj si fakticky nepřijdu, on dosáhne svýho, i kdybych se stavěl na hlavu, hahaha! Na druhou stranu, dává mi to do ruky další důvod, proč v tom jeho trápení ještě chvilku pokračovat. No copak jsem mu něco takovýho dovolil? Aby se udělal za mý nepřítomnosti? Do klícky, která tomu měla zabránit?

Nahmatám v kapse ovladač a vypnu vibrování v kolíku. Levačkou pak Matyho obejmu kolem pasu, abych ho podepřel, druhou rukou mu stáhnu tu kravatu z pusy.

„Seš neskutečně drzej,“ oznámím mu novinku, zatímco se mu rukama přehrabuju v těch jeho modrejch vlasech a odhrnuju mu zplihlý pramínky z očí. „Chtěl jsem tě sice už pustit,“ kecám mu, „ale za tohle,“ významně se zahledím na podlahu, „tě budu muset ještě potrestat…“

Úlevou vydechnu, že to konečně vypnul, a opřu se mu čelem o rameno. Těch pár minut po tom, co jsem se vycákal, nebo hodin, protože nemám vůbec odhad, bylo fakt drsných, po orgasmu mi vždycky nějakou dobu trvá, než mi začne nabíhat další kolo vzrušení, a dráždění po něm jsou pro mě fakt muka. Až teprve před chvilkou se mi to začalo celé znovu líbit natolik, že jsem si to zas užíval, navíc i ta šílená nadrženost, co byla ve mně předtím, už odpadla, takže teď to bylo už jakž takž v pohodě, ale stejně jsem rád, že už ta hračka konečně nevrní, protože už jsem spodek z těch vibrací snad ani necítil, jak mi v něm táhlo a mravenčilo.

Nejradši bych se svalil do postele, jak jsem vyčerpanej, nebo jemu do náruče, a tak ho líznu trochu na krku a se zavřenýma očima zavrním: „Adámku, no taaak… Už jsem potrestanej dost…“

„Mňo,“ uchechtnu se, „pokud by se vůbec tohle dalo považovat za trest, tak bys byl potrestanej dejme tomu jenom za to, jak jsi mě ráno pořád rušil a nenechal mě se učit. Teď tu ale ještě máme ty nesvlíknutý boxerky… a samozřejmě vystříkání bez dovolení…“

Celou dobu, co k němu mluvím, ho k sobě tisknu a hladím ho ve vlasech nebo po zádech, a rád bych v tom pokračoval i dál, ale na druhou stranu, čím dřív si ten trest odbyde, tím líp, ne? A pro mě taky.

Takže ho od sebe opatrně odstrčím, obejdu ho, vytáhnu si tu vařečku a zlehka mu tou dřevěnou hranou přejedu po zadku.

„Rozkroč nohy,“ přikážu mu.

Otočím hlavu dozadu, abych viděl, čím to po mně přejíždí, a okamžitě opět ožiju, ustoupím před ním o krok dopředu a zanaříkám.

„Né, Ádo, né! Já už budu hodnej!!! Navíc tys říkal předtím, že ten pás je za ty boxerky… Takže už mě za to trestat nemůžeš!“ prohlásím nakonec vítězoslavně.

„Rozkroč nohy a nemel, nebo ti zase ucpu pusu!“ přetáhnu ho několikrát vařečkou přes zadní stranu stehen a pak se mu šťoucháním snažím naznačit, že má dát nohy od sebe. „Víš dobře, že ti tu vyjmenuju minimálně deset dalších prohřešků, za který si zasloužíš výprask, když budu chtít! Třeba za to, jak jsi mě nazval šprťákem, kterej si nemá co hrát s tvým veleváženým zadečkem. Nebo za ty tvý posměšky ohledně toho, jakým způsobem a jak dlouho tě svazuju. Nebo, a to především, za to, že ses vystříkal bez dovolení. Takže teď hezky stůj a drž. A modli se, ať mě tvůj zadek zaujme natolik, že nebudu mít kdy si začít zase hrát s tím ovladačem…“

Trochu zabručím a zamyslím se. I když nařezat na jednu stranu nechci, dobře vím, že jsem si o to od rána koledoval a provokoval ho schválně. Navíc mám docela chuť ho trochu pozlobit i teď, vařečka moc děsivě nevypadá a ty plácnutí přes stehna vůbec nebyly velký. Jenom mě s ní trochu klepnul a kůže mě po nich tak akorát hřeje.

Nakonec nohy teda roztáhnu, ale neodpustím si: „Fajn, spokojenej…? A stejnak s tou vařečkou vypadáš jak nějaká mamina od plotny…“

„Zopakuj mi to ještě jednou, jak že vypadám?!“ zapátrám, rozmáchnu se – a plácnu ho přes levou půlku vší silou.

Mates vyjekne, ale než se stačí nadechnout, dopadne mu vařečka ještě jednou na stejný místo, a hned vzápětí se stejně intenzivně pověnuju i pravý straně.

„Na něco jsem se tě ptal,“ připomenu mu nahlas, aby mě přes to svý sténání a klení slyšel.

„Jauuuuu!“ vyju nehorázně nahlas, a ta jeho otázka jde absolutně mimo mě, ani reagovat nestačím, jak mi to vygumuje mozek.

Bože, tohle bolí fakt děsně! Nikdy bych si nemyslel, že vařečka může takhle MOC bolet. Zlatej pásek, od toho aspoň kůže hoří jen na povrchu, tohle je…, já nevím…, děsně hluboký, jako bych s každou ránou úplně cítil ty vytvářející se modřiny.

Pootočím se na svázaných rukách na druhou stranu, abych mu svůj zadek už nenastavoval, ale chytí mě okamžitě oběma dlaněma za pas a otočí si mě zpátky jako předtím. Hned potom přehmátne a přidrží si mě levačkou za rameno, abych nemohl tak uhýbat.

Napřáhne se znovu a to je pro mě signál, abych konečně spustil: „Né, Adameee! Dooost! To stačí… Prosím, už neeee! Já to odvolávám! Prosím, Adame!“

Když už jsem se rozpřáhl, nechám taky tu vařečku dopadnout. Teprve pak do toho Matesova skučení pronesu: „Ale ale ale, že bysme konečně našli něco, co na tebe platí?“

Obejdu ho, stoupnu si těsně před něj a hranou tý vařečky mu přizvednu bradu. Mates se nadechne, aby něco dodal, ale rychle se k němu skloním a líbnu ho na rty. Pak si tu vařečku zase zastrčím zezadu za kalhoty, Matyho obejmu a dlaněma mu začnu ten rozpálenej zadek hladit. „Nechám si tu plácačku zatím v pohotovosti, kdyby tě náhodou zase braly roupy… Ale že seš to ty, tak tě teď rozvážu – a ty nebudeš dělat žádný blbosti, klekneš si na všechny čtyři a podržíš mi, jasný?“

Protože už na něj mám opravdu neskutečnou chuť. A i když jsem si představoval, že si ho vezmu takhle, jako svázanýho zajatce, tak je mi jasný, že už ho musí bolet celý tělo… a s tímhle vědomím bych si to tak neužil.

Neudržím to a z toho jeho ‚podržíš mi‘ vzrušeně vzdychnu. Ač těch pár ran v první chvíli bolelo moc, tak teď už mi po nich zadek jen žhne a to mě začíná zas dráždit.

Kousnu se do rtu a na tu jeho nabídku mlčky kývnu, celá tahle situace je prostě absolutní topka, ze všech možných důvodů. Jsem už zase dost vzrušenej, takže ho chci vážně moc i přesto, že znovu se přes to zamčení určitě už neudělám. Ale ta představa, že si mě jednoduše vezme bez ohledu na mě, je sama o sobě taky pěkně intenzivní.

Když mě konečně rozváže, moje ruce padnou, jak kdyby byly zatížený kamenem. Přes to dlouhý vzrušení jsem si skoro ani neuvědomoval, jak je mám už rozbolavělý, takže chvilku trvá, než se dostatečně protáhnu a pomalu klesnu na kolena.

Promnu si zadek a zakřením se, když najdu pár hodně bolavých míst. Na druhou stranu, na to, jak hrozil a kolik mi toho vypočítával, jsem z toho vyvázl dost lacino, přetáhl mě sotva pětkrát, možná ani to ne. Tohle mu ještě jistě omlátím o hlavu, ale ne teď, teď je nebezpečně blízko tomu mi ještě přisadit, a to nemůžu riskovat.

Takže jo, jsem vzrušenej a dostatečně rozbolavělej, abych chvilku neprovokoval, ale mám už zase chuť si to taky trochu užít, a tak k němu z kleku zvednu oči a zaškemrám: „Adámku… Prosím, nemohl bys mě už odemknout?“

„Nemohl,“ ujistím ho stručně, rychle ze sebe shodím kalhoty i s trenýrkama, kleknu si a z tubičky s lubrikantem si vymáčknu trochu gelu do dlaně. „A řekl jsem na všechny čtyři!“ připomenu mu.

Když mě Mates poslechne a nastaví se přede mnou do požadovaný pozice, rozmatlám si ten gel po už neskutečně nadrženým péru, zatímco druhou rukou z Matesovy dírky pomalu vytahuju anální kolík.

Zasténám, jak to ze mě vytáhne, protože i když je opatrnej, docela dost to zabolí. Odloží tu hračku prozatím stranou a začne se do mě pomalu sunout. Jsem od toho kolíku trochu roztaženej a rozdrážděnej, ale stejně mi chvilku trvá, než si na to jeho nářadí v sobě zvyknu a celý si to zase pořádně užívám. Svěsím hlavu mezi ramena a můžu se uvzdychat, jak postupně stupňuje přírazy a já bych taky nejradši sám sobě zas ulevil. Sám nad sebou kroutím hlavou, kde se ve mně ten apetit bere, ale s ním na mě to vzrušení prostě vždycky přichází hrozně rychle.

Vzhledem k tomu, že jsem všema těma hrátkama s Matesem rozfajrovanej na maximum, netrvá celá ta akce vůbec dlouho. Vystříkám se do toho svýho klečícího zajatce během chvilky. Jeho vzdychání se mísí s mým hekáním, tady na půdě to všechno ještě zesiluje jakási zvláštní ozvěna – je to prostě fakticky zážitek, celý tohle odpoledne. Aspoň jsme se s tou chatou rozloučili, jak se patří!

I když teda na opravdový loučení je ještě pořád času dost. Teď by to chtělo si trochu dáchnout, protože jsem z toho všeho tak příjemně utahanej – a je mi jasný, že Maty na tom bude ještě hůř… Nebo teda líp, jak se to vezme…

Ještě chvíli v něm zůstanu, zatímco mu dlaněma přejíždím po bocích a snažím se popadnout dech, pak z něj vyklouznu, plácnu ho dlaní přes zadek a rozverně ho popoženu: „Tak vstávat – a do sprchy, šup šup! Dokud na to máme ještě aspoň trochu energie!“

Sednu si na paty, otočím se, přitáhnu se k němu a zase spustím: „A to mě jako ani neodemkneš? Adámku, notaaak…“

Nereaguje, a tak se mu otřu o tvář nosem, olíznu ho a zavrním: „Už jsi mě dostatečně potrestal, ne? Nechals to na mně docela dlouho, udělal bububu a párkrát mě plácnul… Tak už toho nech a pojď si se mnou ještě malilinko pohrát, hmm?“

To už se neudržím a vybuchnu smíchy. „Já ti dám takový bububu! Jsem si s tebou chtěl pohrát, abys věděl, ale ne, ty si to prostě nezasloužíš!“

Popadnu ho kolem pasu, sednu si na paty, a než se naděje, leží mi pěkně břichem přes stehna a nedobrovolně na mě vystrkuje zadek, zatímco já se natahuju k nedaleko pohozený vařečce.

„Pf, prej bububu,“ pořád pobaveně kroutím hlavou, „garantuju ti, že o tomhle bububu se ti bude ještě tejden zdát!“ A s tím ho začnu vyplácet, jo, trošku se krotím a nedávám mu takový rány jako předtím, ale zase že by se s ním ta vařečka mazlila, to se rozhodně říct nedá.

„Auuu!“ zaúpím a vydám se na úprk. Teda minimálně se o to pokusím, ale nedá se. Přesedne si na zadek, přehodí mi jednu nohu přes stehna, abych nemohl zdrhat ani kopat, a mou ruku chránící zadek sevře za zápěstí, zatímco druhá mi zůstane zmáčknutá mezi našimi těly, takže absolutně ztratím možnost úhybu.

Trvá to jen pár vteřin, než zůstanu takhle zafixovanej a on spustí další sérii šlehnutí, který mi teda tu chuť provokovat dost rychle vymazávaj z hlavy.

Jo, řekl jsem si o to sám, vím to, a tak se to tentokrát snažím fakt vydržet… Věděl jsem to i v tý chvíli, co jsem tu přidrzlou větičku vypustil z pusy. Jenže zatímco moje nadržený já ten výprask často považuje za báječnou představu, tak to, který ho pak prožívá, to považuje za ten nejhorší nápad ever. A Áda se tentokrát fakt hodně snaží, aby si hlavně to druhý z nich přišlo na svý, protože už ani ne po dvaceti bolavých šlehnutích toho lituju každopádně, a to to vůbec nevypadá, že by se chystal skončit. Zadek už mě teda pěkně pálí, po každým úderu nahlas vyjeknu, a když přidá dalších pár ran přes stehna, zvýším hlasitost ještě o oktávu výš.

„Už dost! Už budu hodnej, opravdu!“ roznaříkám se po chvíli, a vážně doufám, že to na něj zabere.

„To – bych – ti – ra – dil!“ nasázím mu ještě poslední pětici plácnutí, než se nad ním konečně slituju.

Ještě chvilku ho nechám jen tak ležet přes mý stehna a pofňukávat, zatímco mu dlaní zlehka přejíždím přes rudou kůži na zadku. Pak ho chytnu kolem pasu a začnu ho zvedat na kolena. Za nohavici si přitáhnu mý kalhoty, hrábnu do kapsy, a když konečně nahmatám malej klíček, rovnou s ním tu Matesovu klícku odemknu. „A teď už vážně fofruj do sprchy, já to tu zatím pouklízím a pak tě vystřídám.“

Ještě malou chvilku vedle něj klečím a třu si se svěšenou hlavou zadek, abych se na něj nemusel koukat. Dal mi tentokrát fakt dost, cítím, že mi při těch pár posledních úderech zaslzely oči, a tak si je rychle protřu, zatímco se přitáhnu k Ádovi do náruče, protože i když ho opravdu chci poslechnout, teď prostě ještě nedokážu jen tak odejít, potřebuju ho u sebe, a on mě nechá. Zabořím mu obličej na chvíli do krku a chvilku mu tam kňourám, ale nehudruje ani nic podobnýho, jen mě mačká a hladí po zádech, dokud se sám neodtáhnu. Vtisknu mu krátkou, tak trochu omluvnou pusu a pak už se skutečně postavím na nohy a zmizím do tý sprchy.

Střihnu si pěkně dlouhou, protože se potřebuju kapánek probrat a taky omýt. Jsem tak mimo, že teprve až když začne klesat teplota vody, dojde mi, že bych měl taky nějakou teplou nechat Ádovi, a tak ji rychle zastavím.

Jen v ručníku pak přelezu do ložnice, kde si před zrcadlem docela dlouho prohlížím seřezanej zadek. Teď, když na mě nedopadají ty bolavý údery, se mi to zase všechno pořádně líbí. Mám zadek a i vršek stehen krásně rudej a citlivej. Na některých místech jsou úplně vidět kolečka od vařečky a je mi docela jasný, že se mi dovybarví i modřiny. Usměju se nad tím a mám z toho fakt radost, když si představím, že na tohle skutečně budu nějakou tu chvíli myslet.

Hned potom už ale zalezu do postele, přikryju se peřinou a pokusím se neusnout, než přijde Áda, protože i když jsem se ještě po tom, co mě ojel, cítil na další kolo, tak teď už bych naopak dal kdoví co za to, abych mohl prospat celej měsíc.

Jakmile to v podkroví dám všechno do pořádku, aby nebylo poznat, že nám chvíli sloužilo spíš jako vězeňská kobka, haha, použitý hračky poodnáším do už prázdný koupelny, umyju je v umyvadle a sám sebe osvěžím ve sprše. Přičemž to osvěžím je teda dost trefný, protože už mi teče jenom vlažná voda. Kdybych měl dost síly, tak sem ještě Matýska přitáhnu a postavím ho pod proud ledový vody za to, že si nasyslil všechnu horkou pro sebe – ale místo toho se jenom pousměju. Protože myslím, že dneska už byl Mates potrestanej dost. Při troše dobrý vůle by se těch pár posledních plácnutí dalo považovat i za takový „předplatný“ do budoucna, takže několik dalších prohřešků bych mu mohl odpustit…

Rychle se doutírám, úklid koupelny nechám na pozdějc a nahej zajdu do kuchyně, kde si natočím plnou sklenku vody, mám už neskutečně vyprahlo v krku. Druhou sklenici naplním pro Matyho – vzhledem k tomu, že tu žádná použitá nestojí, tak to vypadá, že se na svůj pitnej režim vykašlal…

V ložnici pak pití potichu odložím na noční stolek – Mates pravidelně oddechuje, nechci ho vzbudit… Opatrně si vlezu za ním do postele a natisknu se mu k zádům.

Ucítím hned, jak je studenej, a tak se trochu ošiju, než se otočím k němu, abych ho políbil. „Studíš,“ zamrmlám mu do pusy.

„Riskuješ,“ oplatí mi to zamrmlání a políbí mě.

„To bylo jen konstatování,“ usměju se a trochu zavrtím, „náhodou, zadek mě furt bolí, jsi pěkně řádil… Bys mi ho mohl za to aspoň namazat nějakým krémem, hmm?“

„Jasně, klidně,“ zavřu oči a přitulím ho k sobě blíž, „mám někde v batohu tygří mastičku…“ Mates sebou vyděšeně škubne, ale jenom se tiše směju.

„Ty seš děsnej!“ obviním ho, ale radši ho k sobě pořádně přimáčknu, aby ho nenapadlo pro něco takovýho chodit. Umím si představit, jak by na to můj bolavej zadek asi tak reagoval.

„No jo, děsnej zajatec si holt zaslouží děsnýho únosce,“ zavrním mu do vlasů. „A už radši spi. Až se vzbudíš, tak ten tvůj zadek překontroluju a kdyžtak ho nějak speciálně opečuju,“ přislíbím mu.

„Tshe, prej děsnýho únosce… Bych náhodou snesl i víc… By mě zajímalo, jaký by to někdy bylo, zajít si fakt až po stopku… Ale pak by sis mě skutečně musel trochu popečovávat,“ pronesu zamyšleně a otřu se mu jemně pusou o polozavřený víčka.

Užuž jsem zavíral oči, ale ta Matesova poznámka mě donutí je zase otevřít a přemýšlivě se na něj zahledět. Teda na to jeho modrý háro, nic jinýho totiž momentálně ve výhledu nemám.

„Hele, nejsem si jistej, jestli s tebou chci zacházet až po stopku,“ vypadne ze mě po chvilce ticha. „Pro mě ta stopka spíš znamená, kdybys mi chtěl dát najevo, že sis něco rozmyslel… a že se ti něco, co se ti zkraje líbilo, už nelíbí… Ale ne že bych byl schválně co nejdrsnější a čekal, kdy mě zarazíš.“

Kousnu se do rtu a trochu odtáhnu hlavu, abych na něj viděl. Chvilku mlčím, jak o tom přemýšlím, asi holt si tu stopku představujeme každej jinak, páč takovou situaci, jakou popisuje on, si neumím zrovna moc představit. Jasně, třeba ten výprask se mi taky většinou nelíbí, když ho dostávám, ale tak o tom to trochu je, ne?

Mávnu nad tím nakonec v duchu rukou, protože ono na tom vlastně vůbec nezáleží.

„Nemusíš, Ádo… Tohle fakt není něco, co bych potřeboval zažít, ale chtěl jsem, abys věděl, že můžeš… Že to zvládnu… Já vím, že toho moc nevydržím… Že hned zkrotnu a fňukám, ale prostě… To ‚Adame‘ není stopka, ano? Můžeš mi dát prostě víc, když tě k tomu doženu… Já vím, že někdy provokuju malilinko víc, než bych měl, no,“ přiznám nakonec a zavrtám mu s úsměvem hlavu do ramene.

Zase spokojeně oči zavřu. „Hm, to je fakt, to provokuješ. O hodně víc, než bys měl. Tak možná to k tý stopce nakonec někdy dojde, když už to s tebou nepůjde vydržet.“

Ale když jsi bez úhony přežil chatu, tak už asi přežiješ všecko, pomyslím si ještě.

„Kecko,“ prohlásím vědoucně, protože je mi jasný, že to ta první reakce byla upřímná. Že by mi jednoduše tolik naložit nedokázal, protože mu na mně záleží. A nedá se říct, že by mi to vadilo. Naopak, moc mě hřeje, že to tak je.

Už zas zavře oči, a tak si k němu lehnu, namáčknu se na to nahý tělo, který už se dostatečně roztopilo, takže sálá jak radiátor, líbnu ho do vlasů a zašeptám: „Miluju tě.“

Já vím, nemusel bych mu to říkat každej den, ale já to potřebuju, neumím to v sobě udržet, né teď, když vím, že smím. Ale nečekám na odpověď, protože tu naopak nepotřebuju vůbec. Jediný, co potřebuju, je on, a toho mám, takže mám vlastně úplně všechno. Všechno na světě.

„Hmmm…,“ brouknu z polospánku. Řekl to tak potichoučku, že už vlastně ani nedokážu rozlišit, jestli se mi to nezdálo… A tak ho k sobě jenom ještě o něco pevnějc přivinu, nic jinýho už mi mý usínající tělo nedovolí.