Doučovací metody 10 – Třetí hračka

Další den ráno se probudím dřív než Mates. Zadívám se na něj a pobaveně se uculím: ani se nepohne, jak spí tvrdě! Vypadá to, že má hlubokou půlnoc, a přitom už je – mrknu na mobil – půl devátý… Je mi skoro blbý ho budit, ale zase na druhou stranu, nejel sem, aby to tu prospal, ne? A zvlášť po včerejšku by mi asi neodpustil, kdybych ho schválně nechal chrupkat až do odpoledne.

Sám pro sebe se uchechtnu, když si na ten včerejšek vzpomenu. Jak jsme odpoledne oba vytuhli, pak jsme se probudili – a byli jsme děsně vyhládlí, takže než jsme se domluvili, co si z tý obrovský nabídky v ledničce dáme, než jsme to poohřívali… Pak mě Mates zase tahal zpátky do postele, a uznávám, že jsem se celkem nechal, protože začínat s učením takhle navečer už se mi taky nechtělo. Jenže Mates mě pořád provokoval, vyptával se mě, jestli jsem s sebou přibalil i TAMTU papírovou tašku, a když zjistil, že jo, tak samozřejmě děsně chtěl, ať mu už konečně ukážu, co dalšího v ní mám… Nebylo to s ním k vydržení, musel jsem si ho zase trošku zkrotit a unavit, že, no a pak jsem mu slíbil, že jakmile dneska dojdeme v češtině k maturitnímu okruhu číslo třináct, tak pak do tý tašky šáhnu. Čili to máme oba co dělat, abysme to stihli, než na nás v noci zase padne únava.

Opatrně z Matýska sundám peřinu a pak mu začnu prstem šimravě přejíždět po hrudníku. Jestli ho to teda probere. Jestli náhodou nepotřebuje mnohem tvrdší budíček!

Automaticky sebou ze spaní trhnu, jak mě něco polechtá a ovane mě na nahým těle studenej vzduch. Přejede to po mně znovu, a tak se ošiju, zatímco mi mozek velice líně začíná nabíhat z režimu spánku. Pootevřu oči a zamžourám ospale na Ádu.

„No taak… Ještě je brzo… Nech mě spát,“ zabručím, přitáhnu si jeho polštář na hrudník a převrátím se i s ním na bok, zatímco opět pomalu upadám do bezvědomí.

Obrátím oči v sloup. Prej brzo! Každopádně tu větu o tom, že ho mám nechat spát, mu připomenu, až bude večer nadávat, že ke třináctýmu okruhu nestihl dojít ani náhodou, haha…

Třeba by ho mohla probudit vůně čerstvě uvařenýho kafe – a pokud ani to nezabere, tak už mi nezbyde, než ho vytáhnout z postele násilím. Ale ještě mu teda dám jednu šanci na příjemnější budíček, aby neřekl.

S tím se vyhoupnu z postele, nahej dojdu do kuchyně a dám vařit vodu, zatímco ve skříňkách hledám hrníčky a zásoby kávy.

Když o pár minut pozdějc vcházím i s dvěma kouřícíma hrnkama zpátky do ložnice, Mates opět pravidelně oddechuje.

Postavím hrnky na noční stolek, vlezu si k Matějovi do postele, vytrhnu mu ten polštář z rukou a skloním se k němu, abych ho líbnul na tvář.

Spokojeně pod tou pusou zabručím, ale jestli to teda má být pokus o buzení, tak rozhodně nemám v plánu na něj reagovat. Včera jsme šli spát pěkně pozdě a jsem pořádně utahanej.

A taky trochu bolavej, uvědomím si v polospánku, když mi přejede dlaní hladivě přes hrudník a včera potýraný bradavky mě maličko zabolí. Hmm… Tak akorát, abych z toho začínal být nadrženej.

Polovzrušenej, ale zároveň se stále zavřenýma očima se po něm natáhnu, obejmu ho rukama kolem krku a co nejpevněji přimáčknu k sobě do náruče, aby mi nahradil ten ukradenej polštář.

Mňo tak jo, víc důkazů o tom, že na Matese něžný buzení neplatí, nepotřebuju. A navíc, ta káva stejně musí trochu vychladnout, takže to se mezitím stihneme pověnovat jednomu speciálnímu budíčku… Vymaním se mu z náručí, sednu si na paty a Matýska si přitáhnu k sobě, nebo spíš na sebe. Než stihne nějak zareagovat na to, jak si s jeho ospale vláčným tělem pohazuju, už mi leží břichem přes stehna.

„Jestlipak víš, kolik je hodin?“ zeptám se hlasitě. „Nevíš, co? Tak tady máš odpověď.“

A pořádně ho plácnu dlaní přes levou půlku. A pak přes pravou, znovu přes pravou, ještě jednou, a přes levou. Napočítám si v duchu do osmi, nahlas mu pak oznámím: „To byly hodiny, Mates. A teď minuty. Haha, a to bude malinko veselejší, protože už vlastně bude skoro devět…“

„Jauuu!“ spustím po chvíli a pokouším se mu vykroutit, protože tohle mě probralo teda neskutečně. Ani ledová sprcha by nebyla efektivnější. Plácá mě v dost rychlým rytmu, zadek mě skoro okamžitě pálí a můj mozek brzy běží na plný obrátky.

„Ádo, už dooost! Už jsem vzhůru!“ sténám, aniž bych věděl, kolik jich už dopadlo. Nevím, zda mám po včerejšku na zadku nějaký stopy, ale ta ruka je takhle po ránu teda pěkně účinná.

Ještě mu jich pár přisadím – to tak, aby bylo pokaždý po jeho! Ale nějaký ty nedopočítaný minuty si kdyžtak nechám na pozdějc, ony se určitě shodnou. Spíš dřív než pozdějc, jak Matese znám.

„To teda doufám, že už jsi vzhůru!“ pronesu nahlas, skulím ho ze svejch nohou na postel a položím ho na záda. „Pokud by ti náhodou k úplnýmu probrání něco chybělo, máš tu kafe,“ kývnu hlavou k tomu stolku. Rovnou se k němu natáhnu, svůj hrnek si z něj vezmu, a aniž bych přestal posedávat na patách, usrknu si toho pořád ještě celkem horkýho nápoje.

Párkrát si pohladím rozehřátej zadek, zatímco se drápám do sedu. Opřu se zády o čelo postele, natáhnu ruku po hrnku a se šklebením z něj usrknu.

„Já mám radši čaj… Ale to nevadí, děkuju,“ poznamenám poté, co odložím hrnek zpátky.

Popolezu po kolenou k němu blíž a kousnu ho do ucha, jenom tak lehce, aby se náhodou nepolil.

„A nějaký další probuzení by v nabídce nebylo?“ zavrkám a nahnu se mu hlavou do klína, abych tam pro změnu jeho trochu probudil.

„Mates, ježíši,“ trhnu sebou a taktak, že mu tu horkou tekutinu nešplíchnu na hlavu. „Řídíš se heslem ‚Dneska ráno vstanu a opařím se kafem‘, nebo co?! Ne, každopádně žádný další probuzení v nabídce není. Už jsem jich na tebe vyčerpal ažaž,“ začnu ho volnou rukou odstrkovat ze svýho klína. „Navíc vypadáš už docela čile, takže jakýpak copak. A pokud chceš dneska nahlídnout do tý papírový tašky, tak bejt tebou, vystřelím z postele a vrhnu se na učení,“ mrknu na něj poťouchle a zase si usrknu kávy.

Zklamaně zabručím, ale pravda je, že už potřebuju docela dost čůrat, takže se mu spěšně otřu o tvář nosem a zamířím do koupelny. Rovnou si střihnu i rychlou sprchu, protože i když se Áda netvářil, pořád doufám, že se ukecat nechá. Mám na něj děsnou chuť a nejradší bych s ním v tý posteli zůstal celej den.

Když se vrátím, zaraduju se, páč stále sedí na posteli a se zaujetím něco hledá ve štosu papírů. To vypadá nadějně! Zrovna upije trochu z hrnku, takže si zcela nepozorován přelezu po posteli za něj, aby mě nemohl tak odstrkovat. Tentokrát se nehodlám nechat jen tak odbýt, obejmu ho a sjedu mu rukama po těle do rozkroku. Počínám si hodně opatrně, aby se nepolil, když se k němu přitisknu a začnu si s ním pomalu hrát.

Potěší mě, když mu péro okamžitě zacuká. „Vidíš, Adámku, potom se ti bude určitě učit mnohem líp,“ zavrním mu mazlivě do ucha.

Hmm… No jako… ach… líp se mi asi učit nebude, ale… hmmm… úplně od věci to není…

Odložím si ten hrnek i s papírama zpátky na stolek a ještě chvilku nechám Matese, ať se mýmu klínu věnuje po svým. Pak už to ale nevydržím, prudce se k němu otočím čelem a povalím ho na postel. Zalehnu si ho, a zatímco ho začnu líbat na rty, na bradu nebo kousek od ucha, podle toho, kam zrovna dosáhnu a jakou část svý tváře mi v rámci toho svýho kroucení pode mnou nastaví, rukou mu vjedu do rozkroku a začnu ho tam mačkat.

Musím se v duchu zasmát. To bylo včera samý ‚dneska naposled, Mates‘ – a vida ho, jak se zase nechal krásně nalomit! Kdepak, já dobře vím, že se vždycky nechá strhnout, a může mi tisíckrát tvrdit, že ne.

Hlasitě zasténám, sjedu mu rukou znovu mezi nohy a vzdychnu mu do pusy: „Tak vidíš, jak ti to pěkně jde, tohle je přece mnohem lepší než nějaký učení…“

„Jak pro koho,“ prohodím, nadzvednu se, abych dosáhl rukou na stolek, kde se kromě hrnků s kafem povaluje taky lubrikant, a pak se vyhoupnu na kolena a svůj teď už doopravdy parádně stojící klacek si pořádně namažu. S kým se naopak absolutně nemažu, je Mates – popadnu ho pod koleny, přitáhnu si ho k sobě blíž, a zatímco mu kolena nechám pokrčený, nasměruju svýho ptáka do jeho dírky.

„A ruce dej za hlavu!“ napomenu ho ještě. A pak už si ho vezmu po svým a ve svým vlastní tempu, zatímco ho svírám pod koleny a trošku si ho nadzvedávám. Jeho trčícího ocásku se ani nedotknu – řekl jsem snad jasně, že žádný další probouzecí metody už pro něj dneska nachystaný nemám, no ne?

Ruce položím tak, jak chtěl, a rozkňourám se, tohle fakt docela bolí. I když asi použil dost gelu, ten jeho vpád je prostě moc rychlej a vzhledem k tomu, že mě u toho ani nedráždí, trvá mi šíleně dlouho, než si na to jeho nářadí v sobě zvyknu.

Chvilku přemáhám nutkání přesunout ruku k sobě do rozkroku, ale nakonec to nevydržím a pravačku dolů stáhnu, abych si trochu ulevil. I tak jsem docela nadrbanej, takže jen co se svýho péra lehce dotknu, projede mnou intenzivní vlna slasti a začnu si to fakt užívat.

„Čemu jsi jako nerozuměl, když jsem řekl, že máš dát ruce za hlavu?“ syknu na něj, přestanu ho levačkou svírat pod kolenem, místo toho ho popadnu za zápěstí a s rukou mu trhnu. „To doopravdy neumíš bejt poslušnej, aniž bych si tě předtím musel svázat?“

„Když to se nedá vydržet!“ zakňourám a zavrtím se na tom jeho kopí, až opět zavzdychám.

Dám ruce zpátky nad hlavu a znovu zakroutím pánví, než spustím: „Tak už na mě konečně šáhni, Adame!“

„Ty mi nemáš co poroučet,“ zaksichtím se na něj, a když se ujistím, že má fakt obě ruce zase nad hlavou, znovu ho chytnu pod stehny a trošku si ho nadzvednu. „A vydržet se to určitě dá, vždyť je to přece lepší než to učení, kterýmu se snažíš za každou cenu tak vyhýbat,“ škádlím ho, zatímco do něj přirážím ve stále rychlejším tempu.

Když se konečně udělám a pěkně hlasitě si to odhekám, vyklouznu z něj a trošku zadýchaně se svalím na postel vedle něj. „Hm, a teď bysme si třeba konečně mohli dopít to kafe, než začneme s tou češtinou… Nebo ti mám místo toho uvařit radši čaj?“ provokativně na něj zamrkám.

Vykulím na něj oči, jestli to jako myslí vážně, moje péro je napnutý k prasknutí. To, že se do mě udělal, mě dráždí snad ještě desetkrát víc. Podbřiškem mi úplně škube, jak mý tělo prahne po uvolnění.

„Ale notaaak, Adame, prosííím!“ zasténám, přitáhnu se k němu, pohladím ho po těle a políbím na krk. Chvilku vyčkávám, ale když se k ničemu nemá, zklamaně zavyju a chytnu se za ocas sám.

Namáčknu se na něj, chytnu ho za zápěstí a už podruhý během krátký doby mu ruku odtáhnu od těla. „A o co mě prosíš?“ zavrním mu do pusy těsně předtím, než ho políbím.

Chvilku si užívám ten jeho polibek a fakt do něj dávám všechno, když mu ho vracím, chci si ho trochu navnadit. Potom se od něj ale maličko odtáhnu a zadívám se mu do očí.

Musím se fakt kousnout, abych něco neodsekl, když jsem nadrženej, tak mě ty drzý slovíčka na jazyku fakt svědí, ale teď už to nechci nějak přepísknout, potřebuju jen pár pohybů rukou, abych cákal, a tak na moment pevně semknu rty, než hlesnu: „Abys mi to dodělal, fakt moc to chci… Adámku,“ neodpustím si ale aspoň nakonec.

„Tak dodělal,“ zopakuju po něm s pobaveným odfrknutím a pomaličku mu doputuju rukou do rozkroku. Mates automaticky ještě víc roztáhne nohy od sebe, já mu to jeho nažhavený péro stisknu v dlani, a jelikož Mates vzrušeně zaúpí, znovu se skloním až k němu a začnu ho líbat, protože mám děsně rád, když mi vzdychá a heká do pusy.

Úlevně vydechnu, že na mě konečně šáhnul, už jsem se lekl, že by chtěl ty svý výhružky dodržet. Ale kdepak, vždycky se nechá nakonec ukecat a je to ve výsledku fakt skvělý, že mě tak napíná.

Pohrává si pěkně něžně a líně rukou a já vzrušeně sténám, jak mi rozkoš prostupuje celým tělem jako zástup mravenců. Po chvíli nevydržím jen tak ležet a začnu kroutit pánví, abych ho trošku popohnal.

„Najednou spěcháš, co?“ dobírám si ho šeptem, ale tu jeho slovama nevyřčenou žádost teda vyslyším a začnu mu to jeho nadržený péro honit o něco rychlejc.

Zasténám a okamžitě se prohnu, jak mi tělo zakolísá na hraně extáze. Chybí mi sotva krůček, abych to už ze sebe konečně dostal. Zakňourám a to jeho tempo pánví ještě o pár obrátek popoženu.

Bože, to jeho kňourání mě tak rajcuje, že snad za chvilku budu potřebovat sám nějaký druhý kolo! Olíznu Matýska na bradě a dlaní ten jeho ocásek stisknu o dost pevnějc.

Konečně mě strhne lavina a já se dočista rozklepu, jak je to silný. Spojí znovu naše rty, a tak mu vzdychám do pusy, dokud se celá ta intenzivní vlna nepřežene.

Stáhne ruku z mýho kámoše a přejede mi konečkama prstů na tvář, cítím, že jsem od spermatu ulepenej snad úplně všude, a nejradši bych se na to vykašlal a zůstal celej den v posteli. Jenže vím, že má s tím učením taky trošku pravdu a něco bych si projít přece jen měl, i když se mi nechce, a tak místo spánku po chvilce spolu se smíchem zaševelím: „No vidíš, a pak že včera naposled! Stačí jedno ‚Adame‘ a uděláš mi to nato tata!“

Posadím se na posteli, vypláznu na něj jazyk a začnu se pomalu zvedat. „Sprcha?“ prohodím laškovně.

Rozhodnu se tu jeho poznámku nekomentovat, ostatně činy jsou víc než slova, však on si časem zažije, co a jak, a tyhle hlášky z něj padat přestanou. Zareaguju až na ten jeho návrh. „Sprchu si klidně znovu dej, já se akorát rychle opláchnu u umyvadla a nachystám nám zatím něco k snídani. Předpokládám, že všechno, co najdu v ledničce, jíš – protože něco, co nejíš, bys sem nebral?“ zjišťuju s uculením, zatímco na sebe navlíkám boxerky.

Tu jeho nabídku mu odsouhlasím a střihnu si tentokrát pěknou dlouhou sprchu, když teda nemusím šetřit teplou vodou, a je to super. Když vylezu a zasednu k snídani, už je dávno po desátý a je mi fajn. Prohlídnu si krátce Ádu, jak spokojeně baští chleba s marmeládou, zatímco už kouká do nějakejch papírů. Děsný tohle, jak jen to dělá, že se dokáže hnedka začít učit?

Já bych to teď viděl tak na tu snídani a pak siestu po snídani, a při týhle hodině už ani vlastně nemá cenu něco začínat, takže pak dám oběd a potom, možná, odpoledne bych se mohl dostat k tomu učení. I když třeba by si odpoledne dal Áda říct ještě na jedno kolo v posteli… Zakřením se při tý představě a přitáhnu si ho ke krátký, ulepený puse, nemůžu si pomoct, mám prostě pořád chuť ho otlapkávat a užívám si, že ho tady mám jenom sám pro sebe.

Tu pusu mu oplatím jenom zlehka, úplně nemusím pusinkování při jídle, a místo toho k němu zvednu oči od papírů. „Mates, ty než dosnídáš, to už abysme pomalu přemýšleli, co s obědem!“ bavím se. „Takže co kdybys sebou trošku hodil? Takhle to vypadá, že jsem tu papírovou tašku tahal zbytečně, protože se k ní celej tejden nedostaneme!“ mrknu na něj. A to bude líto nejenom tobě, ale i mně! Už se totiž taky nemůžu dočkat, až z ní tu třetí hračku vylovím!

Zakření se a poté, co se konečně zakousne do chleba, provokuje: „Tak jestli seš ohledně tý tašky tak zásadovej jako ohledně sexu, tak se myslím nemám čeho bát.“

Zvednu se od stolu a dlaní mu rozčechrám modrý háro: „Ty ohledně mejch zásad nevíš ještě vůbec, vůbec nic…“

Pak seberu ze stolu použitý nádobí, odnesu ho ke dřezu a opláchnu. „Každopádně dělej, jak myslíš, a jestli se teda nemáš čeho bát, tak se pro mě za mě neboj. Já se jdu učit vedle, do oběda chci stihnout aspoň čtyři okruhy.“

A s tím popadnu ze stolu ty vytištěný papíry a odejdu s nima zpátky do ložnice. Jsem zvědavej, jestli sem Mates dojde taky, nebo jestli radši zůstane v kuchyni – tam mu možná nehrozí, že by na tý tvrdý dřevěný židli usnul, haha…

Dojím ještě poslední chleba, než se spolu s noťasem přesunu na gauč. Nechám Ádu chvilku být, ať se učí a není nervózní. Sám si tu češtinu v počítači teda taky otevřu a prolítnu očima, čeho se ty otázky od jedničky do třináctky týkaj. Hmm… Většinu těch knížek jsem četl, četba mi nevadí, tak na tyhle okruhy kašlu, ten dobovej kontext, to se tak nějak uhraje. Rozkliknu si jedno z těch témat kolem knížky, kterou neznám, a zamžourám na to.

Přečtu sotva pár vět a přepadne mě žízeň, takže se přesunu do kuchyně, kde potěšeně najdu od Ády od snídaně připravenou konvičku čaje. Piju čaj a žulím se z okna, líbí se mi, jak na mě vždycky myslí. Dělám si z něj srandu, že vyhrožuje a pak neplní, ale na druhou stranu jsem i rád. Protože vlastně to asi ukazuje, že mu na mně záleží, že mu ty mý nářky nejsou úplně jedno…

Dostanu děsnou chuť jít se k němu zas přitulit, a tak se seberu a aby se teda neřeklo, vezmu do ruky i nějaký ty papíry, kterých taky pár mám, a spolu s nima zalezu k němu do postele. Sedí na ní opřenej zády o pelest a učí se. Přilezu teda potichounku k němu a zavrtám mu hlavu jak kočka někam do boku.

Automaticky natáhnu ruku, obejmu ho a přitisknu ho k sobě.

„Už to umíš?“ jsem zvědavej. „Za mě ještě jeden okruh – a budeme moct jít ohřát něco k obědu.“

Mates něco zavrní a oči upře do těch svejch papírů, a když tam zašvidrám, zahlídnu, že si pročítá jedenáctku. Sám pro sebe pozdvihnu obočí: pane jo, tak to je dobrej, že už je tak daleko! Ale jenom jestli nešvindluje! Však já si ho večer přezkouším!

Dám tomu ještě pět minut předstíranýho učení, než to kompletně vzdám, ty papíry se slovy ‚hotovo‘ odhodím a začnu ho zas oblízat. Přímo na sex se sice ještě necítím, ale tak mohl by se mi chvilku jen tak pověnovat. Přitáhnu se k němu, pevně ho obejmu a začnu mu ožižlávat ucho.

„Mateees,“ zahučí a začne mě od sebe odstrkovat, „tak co kdybys šel radši ohřát ten oběd? A tohle si můžeme nechat jako dezert.“

„Fajn,“ odseknu trošku, abych ho pozlobil, a ještě jednou se na sílu natáhnu, abych mu líznul čelist. Trochu zavrčí, otře si tvář, a aniž by spustil zrak z učení, znovu mě odstrčí.

Zasměju se a zkonstatuju: „Tak dobře, tak já teda ohřeju ty plněný papriky, na který se ti včera sbíhaly sliny.“ Nato raději už vstanu a vydám se to svý poslání vyplnit.

Než si s tím Mates v kuchyni poradí, stihnu si doprojít a zopakovat všecko, co jsem si předsevzal, a tak si pak tu voňavou baštu vychutnám o to spokojenější, že zatím se mi daří se plánu držet.

Ovšem sotva se po jídle můj pohled setká s tím Matějovým, začne mi být jasný, že v následujících chvílích se asi dostanu krapet do skluzu. Jestli teda bude Mates vyžadovat ten dezert. Jakože očima mi říká, že jo.

Opřu se lokty o stůl a chvilku ho sleduju, jak pije limonádu – prej při učení pivo ne, pfff… Já si teda k jídlu dal, ale jen fakt jedno, aby moc neremcal.

„Tak co? Půjdeš si se mnou dát malou siestičku? Musím si užít, že tě mám taky chvíli sám pro sebe, ne?“ prohlásím, zatímco mu seberu vyprázdněný talíř pod rukama, hodím ho do dřezu a natisknu se zezadu Ádovi na záda. „Však ty to učení stejně nepotřebuješ…,“ zašeptám mu ještě do ucha.

„Mňo, o tom, co potřebuju nebo nepotřebuju, si rozhodnu sám… A momentálně teda rozhodně nepotřebuju žádnou siestičku. Spíš potřebuju trošku probrat, abych po jídle nezačal usínat…“

A s tím se prudce zvednu od stolu, překvapenýho Matese popadnu kolem pasu a opatrně si ho přehodím přes rameno, přece jenom máme po jídle. Ale nemůžu si pomoct, děsně rád si ho takhle nosím do postele, je to taková předehra, při který by mu mohlo dojít, že v následujících chvílích bude po mým…

Pobaveně vyjeknu a nechám se bez protestů nést, abych mu to aspoň trochu usnadnil. Divím se, že má na to furt sílu. Jako jasně, vždycky mě poponese jen pár kroků a má, na rozdíl ode mě, nasportováno, ale já bych se s ním teda netahal, i kdybych ho unesl.

Na postel mě hodí docela prudce, až heknu, načež se natáhne ke mně, lehne si těsně vedle mě na bok a přehodí mi přes stehna nohu, aby mě krapet zafixoval.

„Něco mě napadlo, Matýsku,“ začnu mu dlaní bloudit po břiše a po hrudníku a u toho mu nenápadně vyhrnovat triko. „Jestli teda budeš souhlasit,“ dodám a potutelně se zaculím. Napadlo mě totiž, že mnohem šikovnější a výhodnější bude, když Máťovi už teď ukážu, co v tý papírový tašce je. A nejen ukážu, já mu to předvedu i velice, velice názorně. S tím, že ale pokud mě pak nenechá dojít až ke třináctýmu okruhu, tak s tou názorností nepřestanu, hihi… To pro něj bude asi mnohem víc motivační, nebo aspoň v to teda doufám!

Nahlas mu ten plán načrtnu ale jenom velice zlehka a hlavně neurčitě: „V rámci toho slíbenýho dezertu ti ukážu tu třetí hračku, kterou jsem si pro tebe koupil. Ale pak hezky budeme pokračovat v učení, dokud nedojdeme k tomu, co jsme si na dnešek naplánovali. A pokud se nám to z jakýhokoliv důvodu nepovede, tak toho, že jsem si začal hrát už teď, budeš litovat. Co ty na to? Nebo to necháme u původní domluvy?“

Zaculím se na něj. Tak jasně, sice jsem si před chvilkou říkal, že by mi to jedno ranní kolo mohlo prozatím stačit, ale jen co slyším o té třetí hračce, tak mi očekáváním zacuká v rozkroku. A taky pod těma jeho výhružkama, ty mě vždycky šíleně dráždí, ať už je pak splní, nebo ne.

A tak ten jeho dodatek jednoduše ignoruju, lehce ho líbnu na rty a skálopevně prohlásím: „Sem s ní!“

„Počkej počkej, nebuď zase tak hrrr,“ zasměju se na něj, sundám z něj konečně to tričko a nechám ho, ať on ze mě sundá to mý. Chvilku se hladíme a líbáme, než natáhnu ruku k nočnímu stolku a podám si tu kravatu, co se tam povaluje už od včera. Obratně mu svážu zápěstí k sobě a ruce mu položím nad hlavu, to abych měl jednodušší práci… Vzrušeně vydechnu, když si představím, co za práci to vlastně bude.

Vstanu z postele a přemístím se ke skříni, do který jsem si dočasně vybalil obsah svý krosny, a rovnou zalovím v tý papírový tašce. Zatímco mě Mates hypnotizuje očima, pomalu z ní vytáhnu černej vibrační anální kolík. Už ho mám rozbalenej, protože jsem ho doma nabíjel – a samozřejmě taky tak trochu zkoušel, i když jenom v dlani… Aniž bych se přestal dívat Matějovi do očí, vrátím se zase k němu na postel.

Ukáže mi, co má v dlani, a já vytřeštím oči. Teda, tak nějak jsem tušil, že ta třetí hračka bude nějakej kolík nebo vibrátor, když vím, na co tam v tom krámě koukal, ale čekal jsem, když to kupoval už dřív, než jsme spolu vůbec spali, že nebyl tak moc odvážnej.

Tak jasně, vybalil to na mě až teď, ale stejně! Tohle pořád samozřejmě není žádnej obr, to zas ne, ale ani žádnej z těch úplnejch mrňousů, co tam měli a co jsem tak trochu očekával. Tady to rozhodně budu už cítit.

Stáhne ze mě pomalu trenky, což je jedinej zbývající kus mýho oblečení, protože s ničím dalším jsem se ráno po sprše neobtěžoval, vezme ze stolku lubrikant a hračku i mě řádně promaže. Zajede do mě docela v rychlosti dvěma prsty, a už do mě začne tlačit ten kolík. Je mi jasný, že se nemůže dočkat, a já vlastně taky, moje trčící péro dává jasně najevo, jakou má z toho, co se děje, radost.

I přes to promazání a ten sex, od kterýho uplynulo jen pár hodin, se celej napnu, když to do mě pomalu zatlačí, ale naštěstí ten nepříjemnej tlak trvá jen okamžik, než to do mě zajede celý až po užší základnu, a já úlevně vydechnu.

Snažím se zvyknout na ten pocit, že v sobě takhle něco mám, protože je to přece jen dost jiný, než když je ve mně on, když tu věc cítím takhle uprostřed sebe, a tak zavřu oči a pomalu se zavrtím.

Lehnu si vedle něj a jednou rukou si podepřu hlavu, zatímco druhou rukou mu jen tak ledabyle přejíždím po těle a občas, ale opravdu jenom občas se letmo dotknu i jeho trčícího ocásku. Nechám Matese, ať si na tu novinku trošku zvykne, a pak potměšile pronesu: „Tak, a pokračování bude následovat po probraným okruhu číslo třináct.“

Když budeš hodnej. Když nebudeš, tak to taky ještě má dálkový ovládání, který jsem ti zatím neukázal, cheche…

Zhrozí se i tak, ačkoliv ten můj zákeřnej dodatek ani neslyšel. „No to snad nemyslíš vážně, Adámku?! To mi přece nemůžeš udělat!“

„Já myslím, Matýsku, že můžu. Jak vidíš.“ A s tím se natáhnu k jeho zápěstím a tu kravatu mu z nich sundám.

Nejistě po něm kouknu a zavrtím se. Jo, rajcuje mě to, rajcuje mě docela dost i ta představa, že to ve mně nechá, ale tak nějak tuším, že to naživo zas tak skvělý nebude, že budu mít za chvíli o to větší chuť si to dodělat, a jakmile Áda vychladne, bude ho těžký k něčemu ukecat. A tak se rozhodně nechystám jít jen tak učit.

Přitáhnu se teda k němu a začnu ho líbat na krku, zatímco mu sjedu rukou na volný, přesto najednou dost přeplněný kraťasy. Vzrušeně vzdychnu a co nejsvůdněji zabručím: „Ale někdo tady by si určitě s pokračováním dal říct už teď…“

Souhlasně zavrním, ale hned vzápětí zavrtím hlavou.

„To sice jo, ale řeklo se, že až po třináctce. A čím dřív k ní dojdeme, tím líp. Takže tady to tvý přemlouvání nás od toho akorát tak zdržuje.“

A s tím mu líbnu poslední pusu na tvář, vyskočím na nohy a odejdu do kuchyně, abych tam ještě opláchl to nádobí a nezůstalo to všechno na večer. To budeme mít úplně jinej program.

Zůstanu koukat po dveřích, kterýma zmizel, a koušu se do rtu. Sakra! Sklopím pohled mezi svý nohy a přemýšlím. Jo, asi bych si to mohl udělat sám, neřekl, že nesmím, ale bez vzrušení by ta hračka ve mně asi byla brzo dost nepříjemná… A vyndat ji bez toho, aniž by mi to dovolil, nechci, líbí se mi, že si se mnou tak hraje.

Vstanu a nahej, tak jak jsem, přejdu za ním do kuchyně. Ta věc mě při chůzi teda pěkně dráždí, kdepak, takhle bych fakt na nic jinýho nemyslel. Obejmu Ádu zezadu kolem pasu, zatímco myje nádobí, a zaškemrám: „Ádo, a můžu si to teda aspoň už vyndat?“

Málem mi zaskočí smíchy: „Cože?“ otočím se k němu. „Jak jako vyndat? A jak jako, že by sis to vyndal ty?! Na obojí pěkně šmahem zapomeň!“ napomínám ho, zatímco si utírám ruce do ručníku. „Teď se jdeme učit, a až přijde ten správnej čas, tak ti to vyndám sám,“ strkám ho ke stolu, kde má položenej noťas. „A jestli máš dojem, že ty svoje pracky neudržíš v klidu, tak ti je zase hezky svážu, pak už nějaký předčasný vytahování nebude na pořadu dne!“ A s tím ho sice opatrně, přesto ale rázně chytím za ramena a posadím na židli.

Vyheknu, jak mě ten kolík náhle zatlačí hlouběji, a zavrtím se na židli. Bože, tohle je děsný! Pořád mi z toho parádně stojí a zároveň to už docela tlačí. Kousnu se do rtu, teda jestli to ve mně fakt nechá, tak to bude síla…

Sjedu pohledem, jak jen v těch kraťasech cupká kolem mě a pokládá na stůl ty papíry a taky můj počítač, protože já většinu věcí vytištěných nemám – kvůli tomu taky včera hartusil, že prý z papírů by se mi to jistě učilo mnohem líp.

„Tak já si teda dojdu aspoň pro trenky,“ prohlásím nakonec a začnu se zvedat.

„Jak je libo,“ odsouhlasí mi to, „ale ne že budeš nějak podvádět, Mates, a zkusíš to ze sebe nenápadně vytáhnout! Si to v průběhu odpoledne párkrát překontroluju!“ vyhrožuje.

Ušklíbnu se na něj za to a zmizím vedle do místnosti, kde na sebe rychle natáhnu boxerky. Jsem z toho, že to v sobě mám, celej rozpačitej, jako by to upoutávalo všechnu moji pozornost. Je mi jasný, že to na mně vidí, jak jsem z toho rozhozenej, a tak se celej červenám, když si sedám opatrně zpátky na místo a přitahuju si noťas k sobě.

„Tak ať ti to učení dobře a hlavně rychle jde,“ neodpustím si zarýpat, když kolem něj procházím. Neodolám ale a zastavím se za ním, skloním se k němu a líbnu ho někam nad ucho. „Já jdu zase vedle, jo?“ odeberu se do ložnice. Kde budu mít klid. Relativní. Protože jako… ehm… soustředit se teď na učení… když bych nejradši dělal úplně jiný věci…

Hm, ale zase na druhou stranu, taky potřebuju nějakou motivaci, ne? Takže: jakmile doprojdu další okruh, tak pak si budu moct vzít do ruky tady to dálkový ovládaní a vyzkoušet, jestli funguje i na tuhle vzdálenost a mezi dvěma pokojema, hihi…

Natěšenej na tu odměnu, kterou jsem si sám se sebou usmlouval, popadnu papíry a začtu se do nich.

Jak zmizí, odtáhnu noťas od sebe a na tý židli se zase zavrtím. Sám pro sebe vzdychnu, jak jsem z toho celej rozdrážděnej. Chvilku si teda pohrávám s těma vzrušujícíma myšlenkama a taky sám se sebou. Neodolám, abych si na chvíli nezajel rukou do rozkroku.

Už po pár minutách je mi ta hračka příjemná tak napůl, šíleně mě to vzrušuje, samozřejmě, a to, že to do mě dal Áda, je vrchol všech těch pocitů. Ale taky to po chvíli už tlačí i trochu nepříjemně, a tak se udělat nechci, páč po orgasmu jsem vždycky tak hrozně rozcitlivělej, že to by bylo teda šílený, mít to v sobě i potom. A to vědomí, že můžu a vlastně nemůžu, dává tomu všemu ještě dvojnásobný grády.

Zdá se mi to, nebo se mi povedlo tenhle okruh projít extrémně rychle? Hm… No snad mi z něj v hlavě něco uvízlo… Každopádně teď je čas na tu slíbenou odměnu. Vytáhnu si zpod polštáře to dálkový ovládání a nastavím na něm jemný vibrování. Jestli to teda bude fungovat a Mates už se nenachází mimo dosah! No, ale řekl bych, že to brzo zjistím – neboli, že jestli to funguje, tak se o to se mnou Matýsek přijde podělit…

„Adamee!“ vykřiknu naplno přes zeď, jakmile ta zpropadená věc ve mně zavibruje.

Tušil jsem, že to nebude jen tak obyčejnej kolík, na to se Áda tvářil moc potutelně. Mravenčí to jen tak jemně, skoro jako nic, ale dává to díky tomu o sobě pořád vědět. Pokud jsem se předtím aspoň trochu chystal, že se na to učení vrhnu, tak momentálně se ten nápad ztrácí v propadlišti dějin. Tak tohle mu nedaruju! Zvednu se z tý židle a zamířím si to za tím tyranem.

„Tak ty chceš, abych se učil, ale přitom mě schválně rozptyluješ!“ spustím nasupeně, jen co otevřu dveře od ložnice.

Nevinně hledím do papírů před sebou a ještě nevinnějc k němu po tom jeho obvinění zvednu oči: „Já? A co ti dělám, Matýsku? Mimochodem, jak ti to jde? Já ještě doprojdu tyhle stránky a viděl bych to na odpolední kafe… s dezertem třeba…“

„Jak mi to asi tak může jít, když mě zlobíš!“ obviní mě a zaleze si ke mně na postel, kde začne, podle všeho, pátrat po tom ovladači.

Pobaveně ho pozoruju, v nestřeženým okamžiku přes látku kapsy zmáčknu na ovladači příslušný tlačítko a vibrace tím malinko zesílím.

„Co tu jako děláš? Sis tu dopoledne zapomněl nějakou vytištěnou stránku, nebo co?“ zlobím ho.

Celej sebou škubnu, jak se to rozvibruje víc, a tiše zavrčím. Péro mi z toho dráždění pořád napůl stojí a všímám si na jeho kraťasech, že ani jemu to pohrávání si není úplně lhostejný.

Ty papíry, za kterýma se furt v předstíraným učení schovává, mu vytrhnu a odhodím na poličku. Pak už mi nic nebrání vyhoupnout se na něj obkročmo a svou vahou ho na tu postel povalit. Je mi jasný, že ho neudržím, nemám takovou sílu, ale stejně mu chytnu zápěstí, zatímco se mu přisaju svými rty pevně ta krk. No jen počkej!

Se smíchem se mu vytrhnu, přetočím si ho pod sebe a pravačkou mu zafixuju zápěstí nad hlavou, zatímco druhou rukou si zamnu krk. „Jestli tam zase budu mít cucflek, tak si mě nepřej, ty lumpe!“

Pak si vjedu rukou do kapsy a ty vibrace úplně vypnu. „Tak co, lepší?“ líbnu ho na tvář, protože na rty se netrefím – schválně přede mnou ucukne.

Jakmile to vypne, už to nevydržím a roztlemím se: „Prej lumpe! Mluvíš jak moje prababička!“

Pochechtávám se, zatímco hypnotizuju jeho krk, jo, malej cucflek jsem mu stihl udělat, i když mohlo to být mnohem lepší, kdyby mě tak rychle neodstrčil.

„Hele, a víš, že jsi jí celkem podobnej? No vážně, už jenom čekám, kdy vytáhneš z kapsy ňáký bonbóny!“ provokuju.

Proti mý vůli mi zacukají koutky: „Tak já jsem podobnej tvý prababičce, jo? Se vlastně ani nedivím – asi jsi jako malej děsně zlobil a musela ti občas nasekat na zadek… No tak já ti každopádně ty vzpomínky ještě trošku osvěžím, když už jsi na to tak zavedl řeč.“

A s poťouchlým šklebením si ho přetočím na břicho, kolenem si pojistím, že nebude moct kopat, zatímco předloktí mu přidržuju za zády – a začnu ho dlaní vyplácet přes zadek.

„A víš co? Posuneme to o level vejš, takovýhle možnosti tvoje prabábi neměla,“ pochechtávám se, zatímco v kapse zase rychle nahmatám ovládání a ty vibrace zapnu. A pak ho přes ten zadek několikrát plácnu znovu.

Bože! Tak tohle je neskutečně intenzivní! Ani nevím, na který pocity se soustředit dřív. Ty vibrace mi rozechvívají snad celej spodek. Naběhlý péro se tře o prostěradlo pode mnou, jak se kroutím. A ty důrazný plácnutí způsobují, že se v pravidelným tempu stahuju kolem toho návštěvníka ve mně – a to trochu bolí, už to mám v sobě celkem dlouho, ale přesto, nebo i právě proto mě to šíleně vzrušuje a celý tenhle koloběh dráždění začíná zas a znovu od začátku.

A tak napůl vzrušeně sténám a kroutím se a sám v sobě se nemůžu rozhodnout, jestli víc chci, aby to už přestalo, nebo pokračovalo napořád.

Ještě ho několikrát plácnu, pak ho přetočím na záda a obkročmo si na něj sednu tak, že se mu svým rozkrokem třu o ten jeho. Jeho zápěstí svírám ve svejch dlaních vedle jeho hlavy a přísně se mu dívám do očí: „A teď se zase mazej učit, Mates. Stopro jsi ještě nedošel tam, kam dneska dojít máme. A s takovou tam nedojdu ani já. Což by ve výsledku nebylo dobrý ani pro tebe.“

A pak se z něj skulím vedle na postel a natáhnu se zase pro ty papíry.

Vykulím na něj oči. Kruci, vždyť to už je dneska podruhý! Kolikrát ještě mě nechá dojít takhle až na hranu? Né, už se odbýt nenechám…

Ty papíry mu znovu vytrhnu a odložím, sednu si na něj tentokrát zas já a zavrtím pánví, jsem vydrážděnej už úplně na maximum.

„No taaak, Ádo, jedno rychlý kolo… Já už to fakt potřebuju!“ zasténám a líbnu ho na ten vybarvující se cucflek.

„Mates,“ chytnu ho kolem pasu a znovu ho posadím vedle sebe na matraci, „ty to potřebuješ pořád, víme? Ne že bych na tom byl jinak, chacha. Ale na rozdíl od tebe se umím trochu krotit, a protože ty to neumíš, tak ti s tím milerád pomůžu. Takže. Za hodinu si dáme pauzu, kafe, čaj, na co kdo bude mít chuť – a i ten dezert, souhlas? Do tý doby stihnu dodělat tady tuhle kapitolu, a co stihneš ty, to těžko říct, tvý tempo by mě fakt zajímalo…“

Pak, protože už ho vidím, jak se nadechuje k nějakýmu odmlouvání, ho rovnou zarazím: „A vůbec nic na mě nezkoušej. Jestli budeš kňourat nebo Adámkovat, tak celou tu hodinu nechám zapnutý ty vibrace.“ Schválně si rukou přejedu po tý kapse, ve který mám schovaný dálkový ovládání, a škodolibě se na něj zakřením.

Chvilku si ho měřím pohledem, jak moc vážně to myslí, ale řekl bych, že dneska jsem byl už hodnej až až. Navíc to není žádná novinka, ty jeho výhružky. Je mi jasný, že teď pravděpodobně pár minut bude předstírat, že to hodlá splnit, abych žadonil, ale pak ustoupí, vždycky ustoupí a já to teď už chci fakt moc…

A tak mu splním hned obě ty jeho nabídky, když se nakloním a zakňourám mu do ucha: „Ale notaak, Adámku, to bude rychlý, ani si toho nevšimneš…“ A s tím mu chytím ruku a položím ji k sobě do klína.

„Hele,“ zase tu ruku z jeho rozkroku oddálím, chytím ho za ramena a začnu ho od sebe odstrkovat, „nenuť mě, ať na tebe použiju násilí! Jako jo, vím, že to máš rád, ale tohle by se ti stopro nelíbilo! Sedět v kuchyni přivázanej k židli minimálně hodinu, než se doučím to, co potřebuju! A přísahám, že to udělám, jestli z toho, co říkám, budeš mít pořád prdel! Všechny potřebný propriety jsem si k tomu dovezl!“

Celým tělem mi projede ostrá vlna vzrušení, když si představím Matýska přivázanýho k židli, s roubíkem v puse, jak se snaží soustředit se v notebooku na text, kterej mu já milostivě jednou za pět minut přijdu posunout o kus dál, aby nečetl furt to samý… I když on by to beztak nečetl… A já si s takovou taky nic nepřečtu, jestli na to budu myslet! Nic nebude! S novou vervou Matese odsunu až na kraj postele a přísně na něj přimhouřím oči.

Ten pohled mu oplatím. No co jsem říkal, bylo mi jasný, že neustoupí jen tak, že mi dá nejdřív do hlavy pochybnosti, ale ne, teď už uhnout nemůžu. Při tý jeho výhružce jsem myslel, že se mi tělo zblázní, jak zakolísalo na hraně! Umí mě vydrandit úplně neskutečně!

Vlezu si na všechny čtyři a pomalu k němu zas přilezu. Sesunu hlavu mezi jeho nohy, otřu se mu tam tváří a zavrním: „Copak si to mám udělat sám? Notaaak, Ádo… Už to vzdej…“

Povytáhnu na něj obočí. „Vzdej…? Mates, ty to vzdej, a hezky rychle! Nebo budeš litovat! Nebude pokaždý po tvým, zapomeň na to!“

Jo, uvědomuju si, že jsem možná v tuhle chvíli přísnej až moc, jenže jsme tu první den – musím nastavit nějaký pravidla! Jestli hned první den uhnu, tak to si tu maturu můžu rovnou nechat na podzim, protože na to jarní kolo se tu nestihnu naučit vůbec nic!

„Fajn, tak já teda říkám, že to vzdávám, abys byl spokojenej… A ty bys mě teď mohl odměnit za to, jak jsem to pěkně vzdal!“ zasměje se s hlavou stále v mým klíně a začne se mi rukou dobývat do kraťas.

Mňo, tak varoval jsem ho, že? A ne jednou.

Natáhnu se už potřetí za tu krátkou dobu, co tu jsme, pro tu kravatu, a než se Mates vzpamatuje, přetočím si ho tak, abych mu mohl pohodlně svázat ruce za zády. Pak ho na ty záda přetočím a pevně se mu zahledím do očí.

„Abys neřekl, že nemám žádný slitování, tak si můžeš vybrat. Buď tě nechám ležet tady na posteli, sám se půjdu učit do kuchyně, a o zábavu se ti postará ten vibrátor, nebo, jak už jsem řekl, tě naopak přivážu v kuchyni k židli, ty se tam budeš hezky učit – a v tom případě tě už ničím rozptylovat nebudu,“ poplácám si rukou po kapse svejch kalhot, aby viděl, jaký rozptylování mám na mysli.

Pak na něj zvědavě povytáhnu obočí a čekám, co si vybere.

Zůstanu na něj vyjeveně zírat, nějak tam postrádám možnost, která by se mi líbila. Konkrétně možnost, která by zahrnovala příslib toho, že se mi to bude hodně, HODNĚ líbit!

Začínám pomalu pochybovat, jestli to provokování byl dobrej nápad, pořád se netváří, že by chtěl ustoupit, jindy už by dávno uhnul a nechal se ukňourat. A je mi jasný, že jestli ty svý výhružky splní, tak to parádně olituju, už teď ten kolík v sobě dost cítím a po další hodině s ním mi dá rozhodně o sobě ještě víc vědět, i bez těch vibrací. Ale stejně, takovou radost mu teda neudělám, že bych to uznal! Ani za nic, to ať si radši řádí.

Uvědomuju si, jak tu před ním ležím bezbrannej, a úplně se mi z toho žene krev do tváří. O rozkroku ani nemluvím, v tom mi pořád rozdrážděně cuká. A tak nakonec seberu všechnu odvahu, kousnu se do rtu a naprázdno polknu, než co nejpevnějším hlasem prohlásím: „A co ta možnost, kdy sehneš hlavu a vykouříš mi ho, Adámku?“ – a teď se děj vůle Boží.

„Jojo, to je hezká možnost, Matýsku. A původně byla v plánu k tomu odpolednímu kafi, jako dezert, vzpomínáš? Teď se teda posunula až na pozdní večer, až si dojdu k tomu třináctýmu okruhu, tak, jak jsme se domlouvali včera úplně původně. A jelikož ty o učení nemáš žádnej zájem, tak já teda za tebe vyberu tu možnost číslo jedna.“

S tím si dojdu do skříně pro pořádnej kus provazu, co jsem si sem přivezl z domu, jeden volnej konec omotám Matesovi kolem pravýho kotníku, zbytek provazu protáhnu pod postelí a druhým koncem znehybním i jeho levej kotník. Teď nemá ani tu nejmenší šanci dát nohy k sobě. Mates celou dobu hartusí, nadává, prosí i odvolává všechny svý předchozí provokativní řeči, ale zdánlivě si toho nevšímám. Teprve když jsem s tím hotovej a přejedu jeho bezmocný tělo lačným pohledem, okřiknu ho: „Kroť se trochu v tom svým projevu, protože při tomhle se těžko můžu vedle učit! Jestli nebudeš zticha, dostaneš roubík. A myslím to smrtelně vážně.“

Na závěr ještě vytáhnu z kapsy to dálkový ovládání, anální kolík nastavím na trošku intenzivnější dráždění – a pak už radši pomalu couvám z místnosti, jinak se asi neudržím a na Matýska se vrhnu, tak moc mě ten pohled na něj vzrušuje…

„Adameee! Prosííím!“ zkusím po něm ještě naposled zavolat, když za ním zaklapnou dveře. Pak už toho ale radši nechám, nechci riskovat, že splní i tu poslední výhružku.

Tiše zakňourám a zoufale třísknu hlavou o matraci pod sebou. Tohle je šílený! Přece mě tu nemůže takhle nechat?!

Ležím se svázanýma rukama za zády, nohy mám docela dost roztažený, takže se ani náhodou nepřetočím na břicho, a ten kolík ve mně parádně šimrá. Péro se mi úplně snaží roztrhnout trenky a celá ta situace mě tak neskutečně rajcuje, že se z toho můžu zbláznit. Kouknu na radiobudík na stolku, 14:05, no to se přece nemůže dát vydržet!

V kuchyni si sednu tak, abych dobře slyšel, kdyby mě z ložnice Mates náhodou volal. Myslím volal, že by jako fakt něco potřeboval, a ne že by mě jenom tak zkoušel ukňourat…

Po několikátý si přepočtu, kolik mi zbejvá stránek – pět, achjo, vůbec se mi do nich nechce, ale musím to dát co nejdřív! Abych se trochu motivoval, rozhodnu se, že po každý stránce se chopím toho dálkovýho ovladače, hihi. Takže když obracím první list, tak ty vibrace v tom kolíku úplně vypnu. Aby si Mates trochu odpočal. Po druhý stránce to zase zapnu, ale tentokrát vyberu jinej, malinko silnější program. Napjatě se zaposlouchám do zvuků z ložnice.

Snažím se popasovat s celou tou situací, pomalu se smiřuju s tím, že to ve mně fakt takhle nechá. Zavřu oči a zakroutím se na svázaných rukách. Už mě dost bolí, a tak se jak nějaká housenka přetočím aspoň horní částí těla na bok.

Pomalu vydechnu, jo, táhnou mě děsně ramena a už po chvilce mravenčí prsty, ale pokud budu střídat boky, tak se to snad bude dát vydržet. Konečně mám prostor soustředit se jenom na tu vibrující hračku. Natáhnu co nejvíc prsty, dosáhnu na ni pořádně tak akorát dvěma. Přemýšlím, že bych si ji vytáhl, určitě by to šlo… Ale nevím, jestli je to dobrej nápad. Dneska je Áda dost přísnej, dal by mi to určitě sežrat, a zatím se to dá vydržet, tak to odložím.

Zkusím ten kolík zvenku ohmatat, jestli na něm není nějakej čudlík, když se z ničeho nic vypne. Přemýšlím, jestli jsem to udělal já, nebo Áda, ale fakt nevím.

Odpověď se ukáže za několik minut, když se ta věc, během toho, co se přetáčím na levej bok, zas zapne. Nevím, jestli už jsem byl předtím nějak otupělej, ale tentokrát mi to přijde mnohem silnější, až z toho tiše zakňourám. Snažím se najít co nejpohodlnější polohu, a tak se vytočím co nejvíc do strany, až se pérem lehce otřu o levý stehno. Vzrušeně zavzdychám a pokusím se kroucením trochu třít, abych si ulevil, ale skoro vůbec to nejde. Napínají se na mně trenky a trochu mě to dráždí, ale je to tak jemný, že je to úplně bez šance. Zoufale zakňourám, tohle bude dlouhý…

Hm, tak žádný zoufalý, vzrušený nebo naopak nasraný volání mýho jména se neozývá, akorát takový ty typický kňouravý zvuky, který mě ale momentálně rajcujou milionkrát víc než obvykle… Ještě chvilku to vydržím, ale pak najedu na rychločtení a zbývající tři stránky prolítnu očima v bleskovým tempu. Když mám konečně dočteno, s potutelným úsměvem ty vibrace ještě malinko zvýším – a jdu se na toho svýho kňouratele podívat osobně. Beztak už ho asi musí bolet ruce, na druhou stranu, aspoň si příště to svý provokování líp rozmyslí.

Vejdu do ložnice, zase za sebou zavřu, zády se o ty dveře opřu a s rukama přísně založenýma na hrudníku se na Matýska zadívám. Nechci, aby hned zkraje poznal, že jsem dost možná vzrušenější než on.

Zrovna si zkouším ten kolík rukama v boxerkách jenom tak lehce popovytáhnout, abych se víc rozdráždil a povedlo se mi udělat, protože ta intenzita vibrací mě už dostává totálně na hranu, když vejde a já sebou celej škubnu a zčervenám, přestože určitě nemohl vidět, co dělám.

Mrknu na hodiny, teprve budou tři – nějak brzo ne? Teda, ne že bych si stěžoval, samozřejmě…

Odlepím se od dveří a beze slov k němu dojdu. Kleknu si přímo mezi ty jeho roztažený nohy, skloním se a začnu ho olizovat na stehnech… a přes látku ho nosem šimrám na podbřišku… Toho jeho vzrušeně tepajícího ocásku, kterej už na boxerkách stihl udělat ne zrovna malou mokrou skvrnku, si schválně ani nevšimnu. Pak se zase narovnám v zádech, rukou si pomaličku vjedu do kapsy, a zatímco mě Mates hypnotizuje očima, stiskem tlačítka ty vibrace uvnitř něj ještě o něco zvýším. Mates zaskučí a celej se prohne – a v tu chvíli mu rukou vjedu do boxerek, trošku mu je shrnu a vezmu to jeho nadržený péro do dlaně.

Jakmile mě chytne, mám pocit, že se snad rozpustím. Jsem nadrbanej už tak dlouho, že se snad udělám jenom z toho, že se mě dotknul.

Hlasitě zavzdychám a zaškemrám: „Ádo, prosím! Já už budu hodnej, jen mi to už udělej!“

„Hodnej budeš tak jako tak,“ uculím se a jenom tak zlehounka mu ten natěšenej ocásek promnu. „Co kdybys radši navrhl nějakej výměnnej obchod?“ zlobím ho. A aby mu bylo jasný, co přesně navrhuju, vyhoupnu se do kleku, volnou rukou si shrnu kalhoty i boxerky pod zadek a vytáhnu na světlo svý vlastní, taky už šíleně natěšený péro.

Zakroutím pánví, aby se ta ruka na mým nářadí trochu pohnula, až vzdychnu. Skousnu rty, přejedu ho celýho očima a zažulím se: „To ti přece nemusím vůbec nabízet, ty víš, že ti to udělám!“ A rád – dodám v duchu.

Spokojeně se na něj usměju, teda ne že bych čekal jinou odpověď, ale stejně!

Úplně nejdřív ale chytnu Matýska pod pažema a opatrně ho zvednu do sedu, abych mu mohl uvolnit ze zápěstí tu kravatu. Když už mám jeho tvář tak blízko, tak ho rovnou i políbím – a moc si užívám, jak mi to nedočkavě oplácí…

Během polibku si trochu protáhnu ztuhlý ruce, už jsem do nich pomalu dostával křeče, takže je to fakt síla. Zašklebím se, když se mi v nich pomalu obnoví proudění krve, ale hned mu jednou z nich sjedu na ptáka a zmáčknu ho v dlani. Nohy mám stále přivázaný dost daleko od sebe, takže se nemůžu moc hýbat, ale když se druhou rukou podepřu, jde to v pozici, ve který klečí, docela dobře.

Líbí se mi, jak je vzrušenej a podle všeho už taky pěkně nedočkavej, takže se ho rozhodnu trochu pozlobit a hraju si s ním jenom jemně – taky proč by mě měl k nepříčetnosti dráždit jenom on!

Zprudka vydechnu, když cítím, jak si se mnou Mates hraje… Chviličku ho nechám, aby si sám určoval, jak a taky jak pomalu si chce hrát, ale po chvilce hlasitýho vzdychání už to nevydržím, podtrhnu mu ruku, kterou se opírá o matraci, a povalím ho zpátky na záda. Zasednu si ho naprosto jednoznačným způsobem – nemá v podstatě žádnou jinou možnost, než nasát mýho vydrážděnýho ptáka do pusy… A dívat se na něj, jak přesně to dělá, mě vyrajcuje ještě víc, než už jsem. Je mi jasný, že moc dlouho to nevydržím, a tak z něj zase opatrně vyklouznu, zasyčením mu dám najevo, že si nepřeju žádný komentáře ohledně toho, jak jsem jakože nerozhodnej, haha, a změním pozici do snad už finální verze. Otočím se úplně obráceně a znovu nasměruju svýho ptáka do jeho úst, na tom se nic nezmění, akorát že teď už já pohodlně dosáhnu na toho jeho. Sevřu ho v dlani a začnu ho zlehka, ale ve stále se zrychlujícím tempu pumpovat.

Jak na mě zas sáhne, můžu se zbláznit, jak to mnou zamává. Je toho na mě moc, zadek mám celej rozdrážděnej z toho, jak dlouho ve mně ten kolík nechal a jak si se mnou celej ten den hrál, silný vibrace cítím snad v celým břiše a jeho péro, spolu s těmi zrychlujícími přírazy v mý puse, je prostě moc. Přejede po mně sotva párkrát a už stříkám, spolu s hlasitým sténáním, který tlumí jeho pták. Mám co dělat, abych se ovládl a nekousl ho, jak jsem mimo.

Když ucítím a taky uslyším, jak se Mates snaží ten svůj orgasmus udýchat, aniž by se pusou přestal věnovat mýmu klacku, a během toho mám nádhernej výhled na to, jak se jeho podbřišek stahuje ve slastnejch křečích a jak mu z ocásku stříká, přehoupne mě to přes hranu. Okamžitě začnu plnit Matějovu pusu tím tak dlouho slibovaným dezertem, hlasitě u toho hekám a tu kombinaci toho všeho si maximálně užívám, přesto ale v mý mysli zůstane i jedna nezastřená skulinka, díky který donutím svý tělo k tomu, aby se místo propínání v zádech radši sehnulo. Můžu se tak trošku nadlehčit a nehrozí, že bych toho svýho drzýho, ale šikovnýho provokatéra udusil, no a navíc můžu olíznout to jeho lízátko a taky si dopřát trochu sladkýho dezertu za odměnu.

Už nemám ani sílu vzdychat, když mě znovu olízne – úplně mě odrovnal! Všechno to, co do mě nastříkal, poctivě spolknu, a obšťastním mu v puse ještě trochu toho jeho kámoše, než ho ze mě definitivně vysune a zřítí se vedle mě na bok. Mám pořád přivázaný nohy, a tak k němu natáhnu jen ruce a pohladím ho po břiše.

Jsem fakt na umření, ale celým spodkem mi furt zmítají vibrace, který pomalu přestávají být příjemný, a potřebuju další sprchu, takže zakňourám: „Vypni to, Ádo… Mi z toho jinak fakt už jebne… Můžu si to dojít vyndat do koupelny…? Prosím?“

Nahmatám tu jeho hladivou dlaň a stisknu mu ji, vůbec se mi od něj teď nechce, ale jako jasně, že ho tu nemůžu nechat ležet takhle! A tak se skulím z postele, přitáhnu si k sobě svý kalhoty, který ležej odhozený kousek ode mě, šáhnu do kapsy a ten vibrátor vypnu.

„No to víš, že jo, a ještě s tím při tý neodborný manipulaci něco uděláš… Nic takovýho! Já ti to radši vyndám sám! Stejně si chci taky zalízt do sprchy,“ přenastavuju podmínky tý jeho žádosti podle svýho, zatímco po kolenou lezu k jeho nohám, abych mohl rozvázat suky na tom provazu. Mates něco nespokojeně zabrblá, ale nereaguju na to. Jakmile má nohy volný, vyhrabu se na nohy, podám Matymu ruku, vytáhnu ho z postele a zamíříme spolu do koupelny.

Před dveřma koupelny se zastavím, opřu se o ně a skloním s červenáním hlavu. Fakt nevím, jak s ním o tomhle mluvit, šíleně se stydím… Jo, jsme tu sami dva a zatím prakticky furt v posteli, takže se při každý návštěvě sprchy jednoduše vymeju, aby nedošlo k nějakým nehodám, a od tý poslední sprchy to není zas tak dávno, jenomže už tu věc mám v sobě fakt dost dlouho a prostě… Jenže protože mi nemůže číst myšlenky, tak i když mu tohle nechci říkat, tak pusu nakonec otevřu, přestože pohled nechám sklopený.

„Adame, já prostě… Já vím, že ty to nemůžeš vědět, jestli jsi byl vždycky jen nahoře…, jenže já se prostě musím někdy umýt i zevnitř chápeš? A prostě… No… Radši bych si to vyndal sám… Tak co kdybys mi nechal aspoň pár minut a pak za mnou do tý sprchy přišel?“ – Bože, červenější už být nemůžu, jestli studem neumřu teď, tak už nikdy!

Chytím ho za bradu, nadzvednu mu hlavu a počkám si, až se mi konečně podívá do očí.

„Mates,“ pousměju se, „a proč myslíš, že tě táhnu do sprchy? Kdybych to nevěděl, tak bych si tu hračku přivlastnil už v tý ložnici…“ Přestanu mu svírat bradu, jemně mu přejedu dlaní přes tu nachovou tvář a pak otevřu dveře do koupelny a nechám ho, ať vejde první. „Hele, ale jak chceš, klidně si dáme rychlou sprchu a já pak vypadnu. I když dřív nebo pozdějc u toho stejně budu, a jak tě znám, tak spíš dřív – až budeš někdy přivázanej za trest k posteli a nebudu mít v plánu tě hned tak rozvázat,“ rozverně ho plácnu přes zadek.

Neřeknu už nic, i když se pořád děsně stydím, zalezu s ním do sprchy, pustím vodu a přisaju se mu na rty. Chvilku ho líbám, dokud se nezačnu cítit zas dobře. Zakotvím pohledem opět někam na podlahu, opřu se o něj čelem a dám mu ruku před pusu.

„Prosím nic neříkej… Nechci nic slyšet. Jen mi dovol ti to aspoň jednou říct… Miluju tě,“ hlesnu tiše a dřív, než by to mohl něčím zabít, kdyby přece jen zkusil nějak reagovat, ho políbím.

Políbím ho pěkně naplno a vášnivě, abych mu ty slova, od kterých jsem si nemohl pomoct, vygumoval z hlavy. Natlačím ho svým tělem na stěnu a nechám se unášet tím vším. Těma úžasnýma pocitama, co s ním cítím a co pro mě znamenají všechno…