Maty: První pohled

První pohled, tak ten si pamatuju úplně přesně. Konec prváku, byl to tuším čtvrtek, nebo středa 12.6., přesně den poté, co jsem se stal strejdou. Byl jsem toho plnej, žvanil jsem snad jen o ségře a o tom malým prckovi. Leželi jsme s Gábinou, mojí nejlepší kamarádkou a spolužačkou v jednom, na koupáku na ručnících, pařilo jak blázen a dávali jsme si krátkou pauzu před dalším kolem plaveckých tempíček tam a zpátky hlubokým bazénem.

Skupinka kluků, který jsem znal od vidění od nás ze školy, se naháněla kolem bazénu, tlemili se u toho jak pitomci a snažili se navzájem hodit do vody. Zrovna se jedna taková akce vydařila a jeden z nich letěl vzduchem směrem k hladině, když s sebou strhnul okolo postávající malou holku. Mohlo jí být tak deset, víc ne, tím náhlým strhnutím se polekala a začala se ihned po dopadu topit.

Chvilku to trvalo, než si toho vůbec někdo pořádně všimnul. Ti kluci okolo zůstali vyděšeně zírat a řekl bych, že se skoro zpomalil čas, než jeden z nich skočil do vody ukázkovou šipku a pokusil se ji vytáhnout. Ani plavčík z druhý strany koupáku se k ní tak rychle přesunout nestihl. Kluk, kterej ji strhnul a byl v tý době ve vodě, tomu druhýmu pomohl a společnýma silama dostali tu holku ven. Teprve v tu chvíli plavčík dobíhal směrem k nim a celou záchrannou akci dotáhl do konce.

Tohle byla ta chvíle, ta chvíle, kdy si Adama poprvé naplno pamatuju, celýho mokrýho a s vyděšeným výrazem. Byl to on, kdo pro ni skočil, i když to byl v první řadě on, kdo strčil svýho kámoše tak, že ji srazil. Každopádně ten jeho napjatej pohled a ty kapky vody si ještě dnes pamatuju jak v tom zmiňovaným zpomaleným záběru.

Někde jsem kdysi četl o tom, jak prý ty momenty, kdy se v člověku sepne adrenalin, si pamatujeme mnohem víc. A ve mně se nejspíš taky tenkrát sepnul, přestože jsem byl příliš daleko na to, abych vůbec stačil reagovat. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, že je to chvíle, kterou z hlavy zaboha nedostanu, snad ani za tisíc let.

Byl teda neskutečně sexy, když tam do tý vody skákal jako velkej zachránce – kam se hrabe Pobřežní hlídka, ale ne, to ještě nebylo všechno, ještě to mělo dohru… Ta holka po tom, co se všechno uklidnilo, seděla na jedný ze sedaček kolem bazénu a pořád nebyla ve svý kůži. Nevím vůbec, jak to, že tam byla tak sama, možná si jen rodiče někam odběhli, nebo tam byla s kamarády, kteří už zase blbli ve vodě, těžko říct, to už si nepamatuju. Každopádně seděla tam a tvářila se jako hromádka neštěstí. Sledoval jsem to tak nějak na půl oka do tý chvíle, než k ní přišel On. Bylo to už nějakou tu chvíli potom, když k ní jednoduše došel a přinesl jí nanuka.

Nevím, jestli se jí omluvil nebo jí vůbec něco řekl, na to jsem byl moc daleko, ale vím, že ta zmrzlina, kterou jí jen tak dal, i když nemusel, jí vymazala ten zamračenej výraz. A teprve tohle, tohle byla ta chvíle, kdy jsem natuty věděl, že to JEHO z hlavy jen tak nevymažu.

Protože to nebyl jen tak obyčejnej hezkej kluk, ale měl v sobě všechno. Že je to ten typ, co zvládne machrovat a být pánem situace, jsem věděl i dřív, z těch pár společných školních akcí. Líbil se mi i tenkrát, ale nebylo to žádný wow. Prostě taková ta klasika, jako když člověk potká někoho fakt pěknýho na ulici, hodí po něm očkem a tím to skončí.

Jenže On skutečně obyčejnej nebyl. Už nevím, jestli tam tenkrát byli tři nebo čtyři, když srazili tu holku, ale mohli za to asi tak všichni stejně. Naháněli se tam půl odpoledne a byla to jen otázka času, než to někdo odnese. Jenže zatímco ti ostatní se z toho chvilku po uklidnění situace mohli smíchy potrhat, On to podle toho nanuka z hlavy jen tak nepustil. I když se naoko choval stejně jako ta zbývající banda a vez se s nima na jedný vlně, tak to jen tak nepřešel. Věnoval tý holce tak úžasnej úsměv a zajiskření v očích, že mít jistotu, že ho věnuje mně, vrhnu se okamžitě do vody a sám sebe přitopím.

Možná, že za to mohl zrovna ten den, kdy jsem byl ze svýho strejcovství rozněžnělej, jak kdybych se sám stal novopečeným rodičem, ale pro mě to bylo jako ten pomyslnej blesk.

Zbytek dne jsem do vody skoro nešel a pořád ho hypnotizoval. Šíleně jsem se spálil, to si taky pamatuju dodnes. Byl jsem rudej jak rak, a aspoň třikrát se pak v noci sprchoval ledovou vodou, abych snížil horečku, která nastoupila z toho, jak jsem byl rozpálenej. A fakt tím nemyslím nic oplzlýho! I když na něj jsem si taky samozřejmě jednou nebo dvakrát vzpomněl…

Od tý chvíle jsem ho nepřestával vyhledávat pohledem, kdykoliv byl někde poblíž. Všímal jsem si ho těch následujících pár týdnů školy do prázdnin na chodbách a v jídelně a snažil se přijít na to, jakej je a jak se k němu dostat blíž. Třeba s ním jenom krátce promluvit, ale kolem něj pořád někdo byl.

Nebyl to žádnej bavič, to mi bylo jasný hned, ale rozhodně patřil k těm, kolem koho pořád někdo poletuje. Taková ta součást party, bez který to nejde, žádnej samotář anebo okrajovej živel, za kterej se mám občas já.

Několikrát jeho fotka, vystřižená z novin, visela na nástěnce školy, když on a jeho basketovej tým slavili úspěch, takže jaksi nebylo nijak těžký vypátrat, co ve volnu dělá. A asi se nikdo nebude divit, když řeknu, že jsem na ten poslední, přátelskej zápas sezóny šel, i na všechny další, co byly ten další rok. Přitom mě sporty nikdy pořádně nezajímaly, ale nemohl jsem si pomoct. Ta možnost ho skoro hodinu v kuse neskrývaně sledovat byla prostě silnější než jakýkoliv všeobecnej odpor k zápasům.

Měl dobrý známky, vynikal ve sportu a všichni lidi, který jsem viděl, ho brali, učitelé i spolužáci. Z mýho pohledu byl jeho život zkrátka perfektní, zatímco můj byl čistej chaos. Ve škole, doma, se vztahy, zkrátka všude. On se nemusel snažit, měl všechno, co mohl chtít, ale stejně se vždycky snažil, a to se mi na něm líbilo.

Přes letní prázdniny opět krásně zahrál na moji strejcovskou strunu, když jako brigádu trénoval na příměšťáku malý basketbalisty. Ani nevím, zda to byla jeho volba, nebo ho do toho navezl trenér jako kapitána týmu, ale já se rochnil v těch představách jeho skrytých skvělých povahových vlastností a byl jsem jím posedlej víc a víc.

Sám taky nejsem žádnej sportovec, přesto jakmile jsem to zjistil, sedl jsem několikrát týdně na kolo jenom proto, abych se mohl projet kolem toho hřiště, kde trénovali. Občas jsem se i odvážil dát si tam občerstvovací pauzu a prohlížet si ho. Líbilo se mi, jakej tam je, rozhodnej, ráznej, a jak mu to vedení lidí očividně jde, ale nikdy jsem s ním nepromluvil.

Možná že to moje mysl udělala na nějaký podvědomý úrovni schválně, pobláznit se do kluka, u kterýho je jakákoliv šance na něco úplně beznadějná. Měl jsem za sebou jeden naprosto disfunkční vztah a velkou nechuť začínat cokoliv jinýho…

Byl to tenkrát můj první kluk vůbec a jmenoval se Filip. Poznali jsme se docela obyčejně. Slavili jsme tenkrát se spolužáky něčí narozky v čajovně, bavili jsme se dost slušně, otevřeně a hlavně nahlas. Takže se není co divit, že mu bylo celkem rychle jasný, jak to mám hozený, a mrkal po mně od vedlejšího stolečku, kde taky seděl s nějakými kamarády, očkem. Když mě pak chvilku před zavíračkou, při cestě ze záchodu, zastavil a řekl si o číslo, tak jsem mu ho jednoduše dal, ani mě nenapadlo váhat.

Byl o dva roky starší než já, a stejně tak zkušenější. Napoprvý mě vzal na úplně obyčejný rande opět v čajovně, bylo to pěkný, romantický, políbil mě, a já ho měl už po tom prvním setkání plnou hlavu. Ještě nikdy předtím se o mě nikdo nezajímal, a tak to úplně stačilo, aby byl pro mě pan Dokonalej, nic víc jsem nepotřeboval.

Po druhým rande mi už v noci, ve tmě pod přejezdem, strčil ruku do trenýrek. Nechtěl jsem, týden předtím jsem nedal v životě nikomu ani pusu a najednou jsem byl tam, v šeru, v podstatě na veřejnosti a nechával se ošahávat. Nelíbilo se mi to, ale zmohl jsem se sotva na pár slov protestů, bál jsem se ho definitivně odehnat. Veškerej ten můj chabej nesouhlas a tichý prosby ignoroval a z toho orgasmu, ke kterýmu mě dotlačil, mi bylo děsně, dodnes je. Když pak nacpal moji vlastní ruku k sobě do kalhot, nevydržel jsem to, vytrhl se mu a utekl.

Nebavil se se mnou skoro čtrnáct dní. Pořád jsem mu psal, omlouval se a sliboval všechno možný, ale nechal mě vycukat pěkně dlouho. Když se se mnou po tý době konečně milostivě setkal, udělal bych pro něj všechno. Dobře to věděl a zpětně ho za to neskutečně nesnáším, že se mnou tolik manipuloval.

Podruhý už jsem ho neodmítl, a ani potřetí, samozřejmě. Chtěl víc, ale neměl žádnej prostor, kde bychom byli sami, a mít svý poprvý na ulici, to bylo vážně nad můj limit. Bydlel u rodičů, stejně jako já, a tak mu to málo pár dalších týdnů stačilo. Zbožňoval jsem ho, navíc nikdy to nebylo jen tak, vzal mě vždycky nejdřív někam na rande. Většinou do tý čajky, kterou jsme si oblíbili, ale to, že si s ním pak pohraju, bral jako samozřejmost. Taky mi potom vždycky řekl, že mě miluje, a to se mi rozlívalo celým tělem a všechnu tu hořkost a nejistotu z toho, že mi jindy než před těma rande ani nenapsal, na chvíli smazalo.

Nikdy se mě na nic neptal, a když jsem nechtěl v příliš osvětlený ulici, kde by nás mohl někdo vidět, naštval se a začal odcházet. Poslechl jsem, vždycky jsem nakonec poslechl. Bral jsem to jako takovou daň za to, že jsem na kluky. Nutný zlo. S holkou by se mi to určitě nestalo, ale mezi klukama je to nejspíš normální, tak musím… Navíc věděl jsem, že má pravdu, když říká, že „to přece není nic strašnýho“, nebylo… Asi by nemělo být. Takže jsem sám nevěděl, proč s tím tolik nadělám. A taky jsem byl fakt zmatenej, proč mě to zatraceně nerajcuje, v představách jsem přece vždycky chtěl, aby mě někdo do něčeho nutil, a když jsem to konečně měl, tak se mi to nelíbilo.

Proto si zpětně myslím, že ‚o to‘ ani tak úplně nešlo, já bych to pro něj udělal fakt rád, ale ty dvě slova na konci… To prostě… Strašně jsem je chtěl slyšet a dělal jsem to tak trochu i kvůli nim, ale zároveň jsem je v tu chvíli hrozně nenáviděl. Z toho, že mi je vždycky řekl jenom po tom, mi bylo napůl špatně. Ukazoval mi tím to, co jsem si vždycky myslel a proč jsem se dřív tolik nenáviděl. Ukazoval mi, že skutečně mezi klukama může existovat láska, jen když jde o sex, a když ji cítím i jindy, tak je se mnou něco špatně.

Byla to jediná chvíle, kdy mi to řekl, a taky jediná, kdy jsem mu to směl říct já, jinak byl vždycky naštvanej, že jsem taková cíťa. Většinou jsem ty noci potom probrečel a nevěděl ani pořádně proč. Napůl šťastnej, že ho mám, že mě chce, a napůl zničenej. Sám jsem se v sobě nevyznal. Kromě toho jeho vynucenýho pohrání poprvý jsem od něj ani nechtěl, aby mi to vracel, a on to naštěstí respektoval, tohle mu nevadilo.

Chodili jsme spolu skoro dva měsíce, když mě pozval na druhej den k sobě, že rodiče nebudou doma, a já dobře věděl, co to znamená. Byl jsem z něj tenkrát mimo a pořád se bál mu něco odmítnout, a tak jsem byl rozhodnutej s ním ten další den spát. Ale byl v tom nejspíš zásah osudu, že ten samej večer mi ségra doma svěřila svý těhotenství a já byl z toho úplně paf. Bylo jí šestnáct a nenáviděla to, že vůbec s někým spala. Otřáslo to mnou pořádně, vždycky jsme k sobě měli blízko, nejsme od sebe ani celej rok…

Měl jsem toho plnou hlavu a ten druhej den, když jsem přišel k Filipovi domů, z párty, na který jsme společně byli, tak jsem se, než na něco došlo, celej rozklepal a složil. Řekl jsem mu o ségře a poprosil ho, aby chvilku počkal, že to prostě ten den nedokážu, potřeboval bych nedělat nic, jen mluvit. Naštval se, šíleně se naštval, že dělám furt nějaký ofuky, a nakonec mě vyhodil ven z baráku.

Měl jsem doma domluvený jako zástěrku, že přespím u Radka, kámoše ze základky. Rodiče už samozřejmě v tý době věděli, že jsem na kluky, vyoutoval jsem se před nima v devítce, ale tak nějak jsem jim o Filipovi nedokázal říct. Máma by určitě hrozně řešila, kdo ten kluk je, a taky mi přišlo, že by na mě koukali tak nějak jinak, kdyby měli podezření, že už s někým něco mám, nebo nevim, prostě jsem se fakt styděl… Naši mě nepouštěli nikdy ven dýl jak do jedenácti a v tu dobu, kdy mě Filip vykopnul, bylo už dávno po druhý v noci.

Rodiče by mě zabili, že jsem kecal, a už nikdy bych nikam nesměl, a tak jsem tu noc přespal, nebo spíš proklepal, na nádraží na lavičce. Hrozně jsem se bál a třásl celou dobu, aby mi někdo něco neudělal. Se svýma v tý době světle fialovýma, skoro až růžovýma vlasama jsem budil příliš mnoho nežádoucí pozornosti. Už nikdy jsem si takovou barvu nedal.

Filipovi jsem několikrát volal a psal, prosil a omlouval se, jak tu noc, tak ty další dny, ale už mi nikdy neodepsal, dělal, jako bych neexistoval. Dneska jsem za to vlastně rád. Mělo to tak být…

Měl jsem pak víc jak půl roku problém, aby se mi vůbec někdo líbil, ani krasavci na ulici mě nijak zvlášť netankovali. A teprve po tomhle se objevil on. Adam. U toho bazénu, kde mi ukázal, že pod tou jeho namachrovanou schránkou, která byla svým způsobem sexy, je někdo, kdo si všímá, komu není všechno jedno. A mě tím dostal do kolen.

A taky, víte, jak někteří lidi tvrdí, že mají takzvanej GAYradar? Tak ten mi zjevně absolutně nefunguje, protože i potom, co jsem Ádu sledoval už několik měsíců, tak tvrdit mi někdo, že je na kluky, tak se mu vysměju. Ovšem řekl bych, že mám obstojně fungující BDSMradar nebo jak to nazvat… Prostě na lidech fakt poznám, když jsou na takovýhle věci. Ověřil jsem si to v praxi už několikrát od tý doby, co jsem začal mluvit i o podobných věcech otevřeně. Jo, v týhle době jsem o tom, že to fakt poznám, možná ještě úplně nevěděl, ale měl jsem takový tušení, představu, že to v sobě Adam má, byť třeba ve vztahu k holkám. A mě to k němu táhlo, táhlo mě to úplně neskutečně.

Celej druhák jsem ho pak sledoval a chodil na všechny jeho zápasy, ale nikdy jsem s ním, kromě pár oslovení při společným těláku, nemluvil. Taky co bych mu asi tak říkal? Naše světy se kompletně rozcházely a neměli jsme nic společnýho…

Bylo to úplně pitomý pobláznění a sám sobě jsem za něj bez ustání nadával. Přistoupil jsem pak teda po čase na chození ještě jednomu klukovi, Standovi, abych se těch pocitů a představ konečně zbavil. Byl do mě zabouchnutej už delší dobu a mně po tom mým předchozím vztahu připadalo hnusný ho odmítat. Jenže ani jsem to za vztah pořádně nepovažoval a s tím mým zamilováním do Ády mi to beztak nijak nepomohlo. Dali jsme si tak maximálně pusu, já nic víc nechtěl a on to bral.

Standa byl do mě blázen, pořád mi to říkal, a já se ani po delší době nebyl schopnej přinutit k němu něco cítit. Byl mi vlastně lhostejnej, a zároveň mě hrozně zraňovalo, že to tak je. Věděl jsem, že si to nezaslouží, že bych ho měl milovat, ale nemohl jsem si pomoct. Byl celkem pěknej, né že ne, ale mě na něm nebralo absolutně nic. Nakonec jsem se s ním rozešel. Na jednu stranu jsem díky němu uznal, že asi nejsem jedinej kluk na světě, co se dokáže zamilovat, a na druhou jsem si samozřejmě potvrdil, že je se mnou něco špatně, když se dokážu zamilovat jen do kluků, pro který jsem vzduch.

Proti němu jednoduše Adam ve mně vzbuzoval lavinu emocí, aniž by se na mě podíval. Vždycky to tak bylo a asi nikdy se mnou jeho blízkost nepřestane mávat ze strany na stranu. Teprve po třeťáku jsem ho konečně dostal aspoň trochu ze svýho systému a dokázal se zas zamilovat. Ale byl to skoro stejně jednostrannej vztah jako ten první, jen mnohem upřímnější. Nenechal bych se sebou znovu tak házet.

Endy žil v Praze a poznali jsme se přes jednu web seznamku. Byl o šest let starší, hledal subíka a já nedokázal sám pro sebe vymyslet dost důvodů, proč to nezkusit.

Věděl jsem už dávno, že se mi takový věci líbí, a párkrát jsem si nechal nařezat od Radka, takže jsem měl i nějakou menší zkušenost… S Radkem to bylo fakt jenom o tom výprasku, nic víc, a bylo to samo o sobě vlastně docela vtipný. On byl, a samozřejmě stále je, čistě na holky, a je snad už od první třídy můj nejlepší kámoš. Tenkrát jsem o tomhle ještě mluvit moc nedokázal, hrozně jsem se za to styděl, že se mi v představách líbí takový věci.

Jenže jednou, když jsme se s partou u Radka doma opili, tak jsme v rámci flašky došli i k takovým úkolům jako „nech se od druhýho pětkrát přetáhnout pravítkem“ – jako fakt, to se stalo, i když už si zaboha nemůžu vzpomenout, kdo s tímhle přišel jako první. A ruku do ohně za to, že jsem to nebyl já, bych fakt nedal. No a jednoduše, když se pak všichni rozešli a já tam přespával, tak jsem se, podnícenej tou hrou, rozkecal o mých představách trochu moc. Takže jsme to spolu s Radkem samozřejmě v náhlým opileckým popudu a za salvy smíchu zkusili.

Tak nějak ani dneska nevím, co z toho měl kdy on. Asi ho to jednoduše bavilo, nebo má v sobě nějaký skrytý tendence vyřídit si se mnou to, jak mu občas lezu na nervy, ale párkrát (doslova párkrát) jsme to pak prostě, jak říkám, zopakovali. Byla to spíš sranda a ani jeden jsme to nebrali nijak vážně, ale aspoň to už pak pro mě nebylo takový tabu a dokázal jsem o tom mluvit.

Každopádně po těchhle svých (chabých) zkušenostech jsem se už cítil fakt sebejistě v tom, že určitě vím, co chci, a tak jsem tomu chlápkovi na inzerát, Endymu, odepsal. Nemohl jsem se plést víc. Možná stejná záliba, ale ty jeho představy se s těma mýma skoro nepotkávaly. Líbil se mi a po krátkým webkování jsem se do něj trochu pobláznil, a tak jsem se to pak naživo fakt snažil hrát tak, jak to měl rád on. Tu hru na pokornýho subíka, co padne na kolena, jen co svýho ‚pána‘ uvidí, taky prosí a děkuje, ale fakt mi to nešlo. Mně z toho vždycky tak akorát cukaly koutky, než že by mě to bralo.

I když se mi fakt líbil a chtěl jsem mu vyhovět, tak jsme si moc neladili, ani v sexu, ani v životě, a ten vztah na dálku tomu taky nepřidal, takže to časem jednoduše uvadlo. Naživo jsme se vlastně viděli jen dvakrát, pokaždý jsem mu vykouřil, a to bylo v podstatě celý, celej ten vztah od ničeho k ničemu.

Bylo mi už nějakej ten pátek osmnáct a mý sexuální zkušenosti byly skoro na nule. To mý panictví začínalo být spíš trapný než cokoliv jinýho. Asi těžko už bych s ním někoho oslnil a spíš jsem s ním věčně narážel, každej, kdo zjistil, že to tak mám a nestojím o to se toho jen tak zbavit, to se mnou velmi brzo vzdal.

Snížil jsem teda o dost ty svý romantický nároky a řekl si jasně, že do toho už půjdu, pokud se zamiluju a pokud budu stát tomu klukovi aspoň za vážnej vztah. Nehodlal jsem se ohnout před kde kým, ale pokud někomu stojím aspoň za to, aby byl se mnou a nehledal jinde, tak to stačí. Nevím, Gabi tvrdí, že jednou určitě najdu svou osudovku. Potkám toho pravýho, kterej bude milovat mě a já jeho, ale nemůžu týhle svý růžový představě věnovat celej život… Pořád doufám, že i mezi klukama to tak může fungovat, i když na mě všechny ty seznamovací apky valily vždycky pravej opak, ale i kdyby nemohlo, tak už mi to nevadí. Smířil jsem se s tím.

S Adamem to bylo od začátku všechno nebo nic, a já si zvolil to první. Věděl jsem, že to jediný neolituju, protože jsem si ho představoval v minulosti tak dlouho a intenzivně, že zahodit tu možnost zkusit, jaký by to s ním bylo, i kdyby jen na chvilinku, bych si vždycky vyčítal. A pro mě je tohle ta největší osudovka. To, že mi ho osud nakonec přihrál do cesty, rozumíme si, a hlavně, že ho smím milovat. Protože to je ten nejhezčí pocit na světě.

Taky to s ním bylo celý od začátku úplně jiný, než všechno to, co jsem dřív zažil, a to jak z mojí strany, tak samozřejmě i z tý jeho. Vždycky jsem měl hroznou potřebu a touhu slyšet ty dvě slova ‚miluju tě‘. Strašně pro mě znamenalo, že na mně někomu záleží, a bez nich jako by to skoro nebylo, byl jsem pak schopnej pro druhýho udělat všechno na světě, i to, co bych jinak fakt nechtěl. Jasně, měl jsem svý vztahy oplocený tím mým panictvím, na který jsem často narážel, a měl jsem pořád pocit, že je se mnou něco špatně, když se nechci ohnout před prvním, kdo mi ho ukáže.

Jo, u holek si jejich počestnosti možná někdo váží, ale u mě to bylo jako vypálenej cejch toho, že s věcma hodně nadělám. Do vztahu s Adamem jsem šel s konečným odhodláním, že na to všechno kašlu, že už ty dvě slova nepotřebuju slyšet, protože jsou to jen slova, který vůbec upřímný být nemusí. Lidi lžou. A i když jsou upřímný, neznamená to, že je automaticky budete moct dát zpátky. Rozhodl jsem se žít tím, co cítím já, a k Adamovi to bylo jedním slovem všechno, už od tý chvíle na bazéně.

Zároveň jsem se ale rozhodl, že už se sebou nenechám manipulovat a nebudu pro někoho jen hračka k pobavení, a Áda mi zas a znova dokazuje, že s ním to tak není, za což si ho nikdy nepřestanu vážit. Ani potom, co spolu už nebudem. A nikdy ve mně nevyvolává ten pocit, že nemám možnost volby. Což zní asi dost směšně, když přesně takovýhle pocity se mi líbí, ale s ním je to prostě jiný, u něj vím, že když nebudu chtít, vždycky existuje něco, co můžu říct nebo udělat, abych ho zastavil. Už poprvý, když se to mezi náma zvrtlo. Dal mi najevo, že kdykoliv ustoupím, tak mě nechá. A takovýhle pocit bezpečí a vzrušující nejistoty zároveň jsem nikdy dřív neměl, pro mě to bylo, a je, jednoduše perfektní.

Dneska jsme se hrozně pohádali, skoro už ani nevím proč. Pak jsem se mu, tak trochu zbrkle, přiznal, že jsem se do něj zamiloval… A nečekal jsem, že by se mnou zůstal. Tak nějak jsem věřil, že mu ty mý přehnaný citečky nebudou příjemný. S tím, jakej je drsnej a vždycky nad věcí, jsem ale fakt rád, že mě za to neodehnal. Skoro tomu ani nemůžu uvěřit, že se mnou zůstal, i když to ví. Cítím se s ním šťastně a nehodlám se ho vzdát ani za nic. Co na tom, že mi pravděpodobně taky nikdy nebude moct vrátit to, co k němu cítím, na tom přece nezáleží, moje láska stačí pro nás pro oba… Hlavní je, že je zatím se mnou, a ať si jde Gábi s těma věčnýma kecama o návratnosti k šípku.

Jsou roztažený závěsy, a tak sleduju ve světle lamp z venku, jak vedle mě spokojeně spí a pochrupuje, chvilkama až tak, že to musí slyšet i sousedi. Nikdy bych to mý počínání ani před tím posledním živáčkem nepřiznal, absolutně nesnáším takový to klišé ‚sledovat někoho ve spánku' – červená knihovna hadr! Jenže moje nespavost mě drží při vědomí, a tak to dělám, co taky jinýho uprostřed noci. Jak neusnu hned, tak mám problém zabrat, o všem moc přemýšlím.

Vlastně mu spánek celkem sluší, vypadá jinak, tak jako mile, poklidně a mírumilovně… Taky hezky voní, kořeněným sprcháčem a sexem. Přivoním si k němu, přitisknu se mu k zádům a obejmu ho rukou.

„Miluju tě, Adámku…,“ zašeptám mu do zátylku mezi jeho hlasitými výdechy.

Miluju ho děsně moc… a je krásný říct to nahlas, přestože mě neslyší… Možná právě proto. Protože to nemůže znevážit nějakým pohledem nebo slovem. Může jen ležet a přijímat to, co mu chci říct a dát. To všechno. Chci mu dát úplně všechno, jako on dává mně. Tím, že se mnou je.