Doučovací metody 5 – Druhá hračka

„Máš štěstí!“ uhodím na Matese bez pozdravu, když se ani ne tři minuty před zvoněním na první hodinu doloudá po chodbě ke mně, a odlepím záda od zdi. Čekám tu na něj před jeho třídou už minimálně čtvrt hodiny! Protože info o tom, že už vychází z domu, mi přišlo na mobil pěkně dávno! „Jsi to vzal oklikou přes druhej konec města, nebo co?“ rýpu, zatímco ho pobaveně přejíždím očima od hlavy až k patě.

Přimhouřím na něj překvapeně oči a kousnu se do rtu, fakt jsem nečekal, že by na mě čekal. Sluší mu to, by mě zajímalo, jestli stejně jako já strávil u skříně tolik času. Zaváhám, chtěl bych mu dát aspoň letmou pusu, ale nevím, jestli ve škole můžu, ještě jsme o tom spolu nemluvili…

Takže zůstanu radši stát dál od něj, aby mi to neujelo a nenaštval se, když zavrčím: „Však jsem říkal, že jdu, jsem neříkal, jakým tempem…“

Pobaveně mi cuknou koutky a trochu se k němu skloním, abych mu mohl potichu říct: „Jsem si doteď myslel, že chodím s celkem normálním klukem, a ne s nějakým zelenovlasým šnekem!“

„Jestli já jsem šnek, tak ty jsi ježek, Adámku…,“ vypláznu na něj trochu jazyk, zašklebím se a šinu si to do třídy.

Tak teď na něj už opravdu myslet nepřestanu! Teda… jako by mi to jinak snad šlo, když mám mezi nohama pořád tu připomínku od něj. S tou na něj myslím teda fakt při každým pohybu.

S veselým kroucením hlavou zamířím do svý třídy, ještě po cestě ale vyhmátnu z kapsy mobil a naťukám mu:

A: Když teda ježek, tak to tě hodlám pořádně p/opíchat. Čili před obědem sraz před učebnou 307.

Během toho dlouhýho čekání na Matese jsem si totiž na rozvrhu ověřil, že v týhle menší jazykový učebně po obědě nikdo nemá žádnou hodinu – čili tam během obědový přestávky nebudou posedávat děcka, co na obědy nechodí… Ideální!

Po tý jeho zprávě se mnou zacloumá tak silná vlna vzrušení, že to se mnou málem sekne. Bože!

Už je po zvonění, sedím v lavici, ale stejně nervózně poposednu, než si uvědomím, že to na mně, vzhledem k tomu pásu, co mi včera zas vrátil na ptáka, fakt nemůže být vidět. Na rozdíl od Ády, že… Hmm… tak ne že bych byl zrovna na psaní čuňačinek, ale líbí se mi ta představa ho trochu podráždit, a tak mu po chvíli odpovím.

M: myslíš tu učebnu, ve který si před tebou pěkně poslušně kleknu. pomalu tě oblíznu. vezmu do pusy a budu si s tebou pěkně dlouho hrát a střídavě vzdychat tvoje jméno? Adameee… ach bože…😈

A teď bych ho teda fakt moc chtěl vidět, jak se zatváří. Musím se smát. Kdepak, jestli já musím vydržet před celou třídou s tím pocitem, že mám na sobě tu VĚC, tak ty si užiješ celý dopoledne, kdy tě budu zprávama dostávat na hranu, Adámku. Akorát že ty to teď budeš mít mnohem, ale mnohem horší…

Odkašlu si a zavrtím se na židli, jako kdyby to mohlo něčemu pomoct. Nemůže. Ale je to lepší, než se vůbec nesnažit tomu náhlýmu projevu vzrušení zabránit…

A: Nehraj si se mnou, Mates, budeš toho akorát litovat! Původně jsem si chtěl hrát já, ale dobře, taky na tebe nemusím vůbec sáhnout. Uvidíme, jak příjemný ti bude, až já se udělám – DVAKRÁT – a ty nebudeš moct.

Naprázdno polknu. No pěkný… Až neskutečně to se mnou mlátí, když si představím, jak si mě bere bez ohledu na to, co chci já. Jenže je mi dost jasný, že tohle je jenom ta představa. Tady to si vážně nemusím vyzkoušet, abych věděl, že ve skutečnosti bych to parádně olitoval a slíbil mu za orgáč klidně zlatý prase.

Rád bych ho dál dráždil, ale taky by si mohl prostě vypnout mobil, nebo si ty zprávy přečíst na záchodě o přestávce a ta má snaha by vyšla úplně vniveč! Jenom bych si to slíznul.

A tak nakonec zkrotnu a zbytek dopoledne ho už ničím neprovokuju.

M: už jsem hodnej 😇

Spokojeně se usměju, když si tu zprávu přečtu.

A: Tak se mi to líbí!

Jenže ne že bych si tak úplně pomohl, protože po zbytek dopoledne se beztak jenom horko těžko soustředím na vyučování, když si v hlavě pořád představuju, co teda budu s Matýskem v tý prázdný učebně provádět. Možností je spousta – a nevím, jakou si vybrat.

Nakonec konečně odzvoní čtvrtá hodina, a zatímco ostatní se hrnou ven ze třídy a spěchají do jídelny, aby tam nestáli dlouhou frontu, já se loudám ven, co noha nohu mine.

„Adame, pohni!“ otočí se na mě Lukáš.

„Jdi sám, Lukas, já dojdu pozdějc, si ještě musím něco zařídit,“ mávnu na něj.

Pak vylezu ze třídy a vydám se opačným směrem, než je jídelna. Vyrazím do našeho „jazykovýho křídla“. A hle, Mates už před tou třistasedmičkou dokonce postává…

Jak ho uvidím, nemůžu si pomoct a usměju se na něj. Hned se rozhlídnu, zda nás nikdo nesleduje, a ještě než ke mně stačí dojít, zapadnu do tý učebny. Jen co za ním klapnou dveře, nevydržím to a přitáhnu se k němu, abych ho políbil. Bože, líbá úžasně! Chtěl bych s ním takhle být pořád.

Po chvíli neodolám a zavrním mu do ucha: „Tak co, jak se ti líbila zprávička?“

„Jojo, ta druhá s tou svatozáří byla fakticky trefná,“ uculím se na něj. „A z tý první si vybírám tu první část. Tu, jak si poslušně klekneš. A mám dojem, že tam bylo i něco o tom, jak dáš ruce za hlavu. Taky hezky poslušně.“

A aniž bych čekal, jak se s tím Mates popasuje, popadnu nejbližší židli a odnesu ji ke dveřím, abych o ni mohl zapřít kliku. Super. Teď nás tu nebude nikdo rušit.

Pak se na Matese zvědavě otočím a pomalu si sundám batoh ze zad.

Zašklebím se na něj. No být u něj doma, tak neposlechnu a trochu ho pozlobím, ale tady by nás přece jen mohl někdo slyšet. A tak ze sebe shodím tašku a rovnou i košili, co mám přehozenou přes tričko, a kleknu si s rukama za hlavou tak, jak chtěl.

Zvednu k němu oči, a když zachytím jeho pohled, nemůžu si pomoct na něj aspoň trochu nevypláznout jazyk a nezaculit se, aby věděl, že i ta má poslušnost má nějaký meze.

Užuž ho chci napomenout, že k tý dokonalý poslušnosti mu teda pořád ještě dost chybí, nebo možná v tomhle případě spíš přebejvá, ale nakonec se na to vykašlu. Ještě by ho to příště od tady tohohle provokování mohlo odradit – a já příště, až budu mít doma víc času si sním pohrát, budu potřebovat, aby na mě zase vyplázl jazyk… nebo aby měl nějaký drzý kecy.

Pro teď nad tím ale jenom velkoryse mávnu rukou. V duchu.

Sehnu se pro tu košili, co odhodil na stůl, a zeptám se: „Proč sis jako sundal košili – a tričko sis nechal? Svlíkni si ho taky! A fofrem, Mates, ať ještě stihneme oběd!“

Ušklíbnu se, ale tričko okamžitě přes hlavu přetáhnu. Odhodím ho na jednu z opodál stojících židlí a vrátím ruce za hlavu.

„Spokojenej?“ zeptám se ho s úsměvem a jsem fakt zvědavej, co teď na mě vybalí.

„Jo, už je to lepší,“ zakřením se na něj. „Vidíš. Ještě párkrát – a zvládneš to všecko vždycky hned napoprvý a bez napomínání.“

A s těma slovama ho pomalu obejdu za něj, aby na mě neviděl, tu košili si nachystám do ruky – a pak její spodní cíp rychle omotám kolem jeho levýho zápěstí. Udělám tam suk, druhou rukou sevřu jeho pravačku, a zatímco si za něj klekám, ruce mu přemisťuju níž, za záda.

Pomyslím si, že to se dočká asi tak těžko, ale nahlas neřeknu nic a nechám ho, ať mi bez protestů sváže zápěstí k sobě. Položí mi ruce na ramena a já pod tím jeho dotekem hlasitě vydechnu, probíjí mnou jak elektřina.

Dost se krotím, protože upřímně doufám, že nesplní tu svou výhrůžku, že mě nenechá udělat. Jenom z jeho přítomnosti jsem šíleně nadrženej a přál bych si, aby mě z tý prokletý hračky vysvobodil.

Obtočím mu ruce kolem pasu, zručně mu rozepnu kalhoty a i s trenýrkama mu je stáhnu ke kolenům. Pak vyskočím na nohy, donesu si další židli a postavím ji těsně k Matesovi. Sehnu se, chytím ho kolem pasu a vytáhnu ho do stoje, ale jenom proto, abych ho vzápětí posadil na tu židli.

„A roztáhni nohy,“ poručím si, zatímco ho obcházím – a přidřepávám si přímo před ním. „Ať si můžu ten tvůj zamknutej ocásek pořádně překontrolovat!“

Ježiši, nedokážu ani popsat, jak moc se v takovýhle pozici před ním stydím. Do roztahování nohou se mi teda nechce už vůbec, ale nedá mi moc možností, když mi dlaněma na kolena zatlačí, a já teda neochotně splním ten jeho požadavek. Kalhoty včetně trenek se mi svezly tím přesunem až ke kotníkům, takže mu ve výhledu vážně nic nebrání. Jsem červenej snad až za ušima, a tak mu aspoň odseknu: „Si to vem na sebe a můžeš se na to koukat třeba celej den.“

„Mates, přestaň bejt drzej, nebo ti do tý pusy narvu ponožku,“ oznámím mu s klidem. Protože momentálně ho mám před sebou v tak dráždivý pozici, že nemám důvod nechat se z toho klidu vyprovokovat.

Pak mu dlaní začnu jen tak mimochodem promačkávat koule, zatímco pozoruju, jak se to jeho ocásku sice líbí…, ale jak to nemůže dát nijak pořádně najevo.

Zakroutím pánví a spustím kňourání, když mě párkrát stiskne trochu silněji. Už zase jsem tak vzrušenej, že bych hned chtěl, aby mi to udělal.

„Adameee…,“ hlesnu po chvíli a zkusím smlouvat: „Už budu mlčet…, ale uděláš mi to? Já to chci a moc… Však na tebe taky myslím celej den!“

„To mi ani nemusíš říkat, to jde vidět, jak na mě celej den myslíš,“ ušklíbnu se na něj – ale nedá mi to, abych se k němu nenatáhl a nedal mu pusu.

Pak už si k sobě přitáhnu batoh a vytáhnu z něj ten klíč, na kterej je Mates (a nejen on!) celej natěšenej. Rychle osvobodím jeho ptáčka z klícky, a jenom co z ní vykoukne, hned si ho vezmu do pusy a pořádně si ho olížu. Hrozně se mi líbí, jak u toho Mates vzdychá a jak se na tý židli celej kroutí.

Je mi jasný, že ještě chvilka – a udělal by se, a tak se mu na chvilku věnovat přestanu a zalovím v batohu znovu. Tentokrát si vytáhnu kondom, zubama roztrhnu obal, protože o bezpečnost mi momentálně vůbec nejde, a navlíknu ho na ten jeho nadrženej ocásek. Teprve pak se mu začnu věnovat znovu, tentokrát dlaní, zatímco očima se vpiju do těch Matesových. „Máš deset vteřin, pak přestanu,“ oznámím mu nekompromisně.

Už jen po tý jeho větičce se mnou zamává vzrušení tak, že se skoro přehoupnu přes hranu. Jsem už od včerejška, kdy to na mě nasadil, tak příšerně nadrbanej, že bych byl snad automaticky připravenej stříkat kdykoliv. Jasně, mám to na sobě jen něco málo přes čtyřiadvacet hodin, neměl bych z toho nejspíš tak šílet, ale já na něj právě díky tomu myslím v podstatě nonstop, a tak jsem dost rozdrážděnej.

Jednoduše nepřemýšlím nad tím, proč to dělá, anebo jestli mi to pak dovolí znovu. Po tom vysvobození mě zahrne tak silná vlna úlevy a touhy, že stačí sotva pár těch jeho pohybů rukou, abych cákal.

Je to neskutečný, takhle rychle jsem se snad nikdy neudělal, kdybych neseděl na židli, tak se mi určitě podlomí nohy, že se skácím na zem.

Poťouchle na něj přimhouřím oči: „Jsem to málem ani nedořekl…“

Musím si holt trochu posměšně zarýpat, ale ve skutečnosti mi dělá děsně dobře, jak moc je Mates v mý přítomnosti nadrženej a jak mu nikdy netrvá moc dlouho, než se udělá. Hm, jednou si ho pořádně přivážu k posteli a naopak mu řeknu, že se udělat nesmí. Že jinak přijde trest. Tak nějak tuším, že si těch trestů budu muset vymyslet aspoň deset do zásoby, haha!

Teď ale radši pohodím hlavou, abych ty vzrušující představy zahnal. Sroluju z jeho ocásku ten kondom, hmátnu si do kapsy pro papírovej kapesník, zabalím to do něj a zajdu všecko vyhodit do koše. Když se pak k Matesovi vracím, zkoumavě ho přejíždím očima. Vypadá na tý židli zhrouceně, jako kdyby právě doběhl maraton!

„Zvládneš vůbec dojít do tý jídelny?“ přeptám se, když si před něj zase přidřepávám, rukama se mu opřu o kolena a starostlivě se na něj zahledím.

Jenom spokojeně zabručím a zavrtím se. Jsem úplně vyčerpanej, a tak nechám oči zavřený a užívám si to příjemný ošmatlávání od něj. Přejíždí mi rukou nejdřív po kolenou, pak po stehnech, než zajede opět do rozkroku a prohmátne mě tam.

Ani si nestihnu ten dotek pořádně užít, když ucítím, že na mě opět nandává zpátky tu VĚC.

Proberu se okamžitě z únavy, zazmítám se a zasténám: „Adameee! Proč to na mě zas dáváš?! Vždyť jsem hodnej…“

„No právě, Mates,“ uculím se na něj, „dávám ti to, abys byl hodnej i dál, víme?“

Pak natáhnu ruce a začnu mu v prstech zlehka mnout bradavky. „A taky si tím tak trochu zajišťuju, že zas půjdeš odpoledne ke mně… Protože na dnešek žádný doučko domluvený nemáme,“ snažím se trochu si ho udobřit.

Hmm… Zavrním a trochu změknu. Tak původně jsem ráno počítal s tím, že mi to nechá do odpoledne, takže to, že mi to mezitím udělal, je vlastně mnohem lepší řešení.

Prohnu se trochu pod tím jeho drážděním a zasténám: „No dobře, tak já teda přijdu, Adámku…“

„Super,“ zamručí. „A teď už povalíme na oběd. Mám děsnej hlad – a ty stopro taky,“ zvedne se na nohy, obejde mě a začne mi rozvazovat ruce.

Počkám chvilku, než mě uvolní, úlevně se přetočím k němu čelem a dlouze ho políbím. Pošimrám ho nosem po tváři a zavrním: „Teda, Adámku, teď už se tady v tý učebně fakt nikdy nic nenaučim…“

„No, Mates,“ vrátí mi tu pusu, ale pak už ode mě o krůček poodstoupí, „nedělám si iluze, že by ses v jiný učebně někdy něco naučil! A teď už oblíkat – a zdrháme na ten oběd!“

Sleduje mě při oblíkání, a tak ještě chvilku něco remcám, ale hážu to na sebe docela rychle. I když je pravda, že už se před ním tolik nestydím, taky už ho mám nakoukanýho, a to i když je zrovna momentálně oblečenej.

Do jídelny to bereme dost fofrem, se nám to docela protáhlo… Taky už je to tu úplně vylidněný. Hmm, špagety, tak to jsem rád, že jsem neprošvihl, jedno z mála jídel, co se tu daj jíst. Já se s jídlem docela courám, a tak než se stačím pořádně usadit, Áda už to má snězený a letí na další hodinu, kterou má na druhý straně školy.

„Mates,“ zakroutím nad ním hlavou, zatímco se rychle zvedám ze židle a beru do rukou svůj tác s prázdnýma talířema, „tohle je tvý obvyklý tempo, nebo tě dneska v noci fakt někdo vyměnil za šneka? Bože… Hele, ale v pět u mě, jasný? Ani o vteřinu pozdějc! Na to, že seš dnes jak zpomalenej film, rozhodně nebudu brát žádný ohledy! Tak zatím!“

A pak už se řítím skoro prázdnou jídelnou k východu, zatímco Matesovi zbejvá na talíři ještě dobře polovina porce.

S tím jídlem jsem se flákal dost, až když se začali trousit na oběd lidi končící hodinu po nás, trklo mě, že bych měl jít taky na odpoledku. Máme grafiku, tak aspoň že tak, tam je vyučující v pohodě, takže to moje pětiminutový zpoždění přejde a kromě poznámky, jestli taky někdy přijdu včas, to nijak neřeší. Tohle mě baví a mám dost práce s doděláním jednoho projektu, takže mi vyučování uteče rychle a na Adámka výjimečně ani moc nemyslím.

Máme až do půl pátý, takže mám po škole co dělat, abych se stihl doběhnout domů umejt a pak rychle k Ádovi. Zanadávám si, jak jsem nemožnej, když už podruhý stojím dneska před skříní a úplně beznadějně tápu, v čem se mu tak asi budu nejvíc líbit… A taky si popravdě trochu zoufám u kalhot, páč většina mých džín jsou dost úzký a v nich je jaksi ta hračka v rozkroku už docela vidět – to mi ten výběr oblečení pokaždý dost ztěžuje.

Když pak v 17:06 konečně zvoním u něj u baráku, úplně uřícenej, nadávám si ještě víc. Měl jsem se na to rozhodování vykašlat a vzít první, co mi padlo pod ruku. Jak kdyby ze mě to oblečení nesundal po pěti minutách! No můžu si za to sám, to je mi jasný.

Bože, jestli to na mně dneska zas nechá, tak se zblázním!

Bzučákem ho pustím nahoru bez keců, ale když pak konečně dorazí před náš byt, schválně si stoupnu do dveří, jako že ho ani nechci pustit dovnitř. „Vážně chceš jít dál?“ zamračím se na něj a rukou se zapřu o rám dveří, čímž mu zahradím cestu. „Protože ten klíč dneska už stopro nepoužiju. Takže pokud jsi přišel jenom kvůli tomu, tak tě upozorňuju, že jsi šest minut po pátý přišel zbytečně. A jelikož doučování se dnes taky nekoná, tak nevím, jestli tu budeš mít co dělat…“

Vyzývavě se na něj zahledím, zvědavej, s čím se vytasí.

Naprázdno polknu a kousnu se do rtu, abych si to ještě rozmyslel, teda pokud je o čem přemýšlet…, protože já bych s ním čas strávil rád i bez toho. Ten společnej film se mi včera taky moc líbil.

Odhaduju, jak moc se asi tak zlobí, a je mi jasný, že jestli zůstanu, tak na nic koukat určitě nebudeme, že si to zpoždění a možná i tu dnešní zprávu pěkně vyžeru.

Ale na druhou stranu, moc mu nevěřím, že by se s tím KLÍČEM nenechal ukecat, vždycky stačí, abych chvilku kňoural, a poleví. Jako včera, to bylo keců a výhružek, a nakonec mě jen párkrát plácnul a ošukal. Kdyby mě nedržel pod zámkem, tak se mu za to pěkně vysměju.

Zvednu koutky a ještě chvilku zaváhám, než vyklopím: „A neříkal jsi náhodou, že mám přijít ve čtvrt, Adámku?“

Zavřu oči a napočítám si do pěti. Ne že by to stačilo, jenže na to, abych počítal minimálně do pětistovky, nemám náladu… a možná, že by nestačilo ani to.

„Hele, tak máš dvě možnosti. Vlastně tři. Za prvý, můžeme se podívat na nějakej film. A pak půjdeš domů. Nic víc. Za druhý, pokud budeš chtít něco víc, tak si ale vymyslím pořádnej trest. Za to tvý zpoždění plus za to, jak mi tu lžeš do očí. A za třetí, pokud tě nezaujalo nic z toho, tak se můžeš vrátit, odkud jsi přišel.“

A samozřejmě doufám, že si vybere jedničku nebo dvojku, protože jsem se na dnešní odpoledne s ním už těšil… Ačkoliv jsem teda měl úplně jiný plány! Jak on to dělá, že to ve mně umí pokaždý všechno tak překopat?!

„Tak kdybych chtěl jít zpátky domů, tak bych sem nejspíš vůbec nechodil, ne?“ protáhnu a podlezu mu pod paží opřenou o futra.

Během zouvání se na něj poťouchle šklebím a ty jeho možnosti úplně ignoruju: „A vůbec, pokud to není to, co chceš ty, tak na mě nějaký vyhazování vůbec nezkoušej, já s tebou budu rád vždycky… Ať budeme dělat cokoliv…“

Sám pro sebe se usměju. Ono tě to šklebení rychle přejde!

Nechám ho do svýho pokoje jít přede mnou – a tentokrát jsem to já, komu se na tváři usadí poťouchlej výraz. A to tehdy, když se Mates ještě ve dveřích zarazí, protože si všimne, že jsem ze svý postele udělal něco jako trapičský lůžko. Vymýšlel jsem to půlku noci a dneska jsem kvůli tomu zdrhl o něco dřív z hodiny, abych si stihl zaběhnout do jednoho speciálního kutilskýho obchodu! Teď jsou ve všech čtyřech rozích postele přichystaný provazy, a díky tomu, že jsem polštář i peřinu nacpal do úložnýho prostoru, tak to Matese hned uhodí do očí.

Musím ho popadnout za ramena a dovnitř do pokoje ho dostrkat. „Copak copak,“ neodpustím si, „už se ti dovnitř nějak nechce, nebo se mi to zdá…?“

Zůstanu na tu jeho postel zírat docela dlouho, nějak nevím, jestli mám mít radost, že na mě myslel, anebo se bát, že na mě TAKHLE myslel. Nakonec si ale vyberu tu první možnost, ostatně jsou to jen provazy, nikdo neříká, co v nich se mnou bude dělat, a ta jeho nadvláda se mi obyčejně líbí.

„A neříkal jsi, že se chceš koukat film?“ zeptám se a vypláznu na něj zas jazyk, aby dobře věděl, co si o tom jeho návrhu myslím.

„Ne, to jsem neříkal. Ptal jsem se tebe, a jelikož sis nic nevybral, rozhodl jsem to sám. Takže si svlíkni tričko a lehni si na břicho,“ pokynu mu rukou.

Pak za náma zavřu dveře, zamknu je – a pro jistotu se o ně i opřu zádama, aby Matese zase nenapadlo někam zdrhat jako posledně u něj doma.

Přimhouřím na něj oči a zabručím. Hmmm… tenhle jeho postoj se mi líbí, takovej nesmlouvavej, skoro jako když to na mě vybalil poprvý. To se mi moc líbilo, jak se mnou házel a ukazoval mi, jak na něj fyzicky nemám. To teď je to samý ‚tak se svlíkni, klekni, nebo tohle a tamto‘. Hrozná otrava.

By mě zajímalo, jestli to v něm pořád je, a tak se na něj pořád křením, když prohlásím: „Ani mě nehne, Adámku.“

„Já ale myslím,“ vymrštím k němu ruku, přitáhnu si ho za loket k sobě, prudce ho otočím a opřu ho o ty dveře přední částí těla, „že tě hne, Mates!“ dořeknu to, zatímco levačkou mu svírám jeho levý zápěstí za zády a druhou rukou mu přetahuju přes hlavu tričko. „Mimochodem,“ nakloním se k němu a pošeptám mu do ucha, „nebylo toho trička škoda? Jestli ti ho rozervu, tak nový ti každopádně kupovat nebudu,“ informuju ho ještě, zatímco mu ho stahuju z rukou. Pak ten kus momentálně pěkně zmuchlanýho hadru hodím někam za sebe, popadnu Matese za nadloktí, ne zrovna citlivě mu paže zatlačím za záda a v týhle pozici ho začnu strkat k tý posteli.

Pokouším se bránit a občas kňournu, ale nebere na to vůbec ohledy. Svalí mě na matraci a zasedne mi obkročmo na záda, aby mě udržel a mohl mi v klidu přivázat ruce k těm provazům. Neulehčuju mu to teda ani trochu, pořád se mu snažím vytrhnout, a tak mi nejprve pravou ruku přiklekne a až po přivázání levý začne poutat i tu.

Teprve když si je jistej, že už ruce v žádným případě nevytrhnu, přesedne si na mých zádech obráceně. Trochu nadávám a kroutím se, ale nekopu, abych mu náhodou neublížil. Zabručí, několikrát mě důrazně plácne přes zadek, až syknu, než mi z nohou začne strhávat ponožky.

„Pořád sebou tak nemel!“ napomínám ho a znovu ho pořádně několikrát plácnu přes zadek. „Můžeš si za to sám! Jo, původně jsem totiž chtěl, ať ležíš na posteli – ale na zádech! Ten rozdíl, s čím jsem si chtěl hrát prve – a s čím si budu hrát teď – je ti asi zřejmej, že?“ dodám pobaveně. Pak už na nic nečekám a vjedu mu rukama na břicho, abych mu mohl rozepnout kalhoty.

To je zase jednou blbá otázka! Tak samozřejmě, že je mi to jasný, na to by nemělo cenu odpovídat, ani kdyby ji snad myslel vážně. Ale zatím to nebolí, takže mi tělem proudí vlny vzrušení, když ze mě začne ty kalhoty stahovat.

„Ty bys toho taky chtěl nějak moc, Adámku,“ provokuju a začnu kopat. Pokouším se mu vytrhnout, když ucítím tvrdý náraz doprovázený Ádovým zanadáváním, podle kterýho poznám, že jsem ho právě nakopnul do loktu.

Plácnu ho přes ten jeho konečně nahej zadek, jen to pleskne, a pak mu rychle přivážu k rohům postele i nohy. Tak. Teď už se žádnýho dalšího nakopnutí bát nemusím. Jedinej, kdo by se tu měl začít bát, je Mates…

Škodolibě se uculím, slezu z postele a zajdu si k psacímu stolu pro tu tašku. Tamtu tašku. Rychle v ní zalovím a vytáhnu věcičku, kterou jsem myslel, že nepoužiju hned tak, jsem ji koupil spíš do počtu… Ale Mates mi s tím svým Adámkováním nebo drzým vyplazováním jazyka fakticky nedává jinou možnost.

Schovám tu hračku za záda, aby Mates, kterej mě z postele zvědavě pozoruje, neviděl, co si k němu nesu. Pak si mu rychle obkročmo sednu na záda, pravačkou ho popadnu za ty jeho zelený vlasy a nadzvednu mu hlavu. „Otevři pusu!“ přikážu mu přísně.

Zakňučím, jak mě zatahá, ale po tom nakopnutí taky trochu zkrotnu, ublížit jsem mu nechtěl… Takže ho bez keců poslechnu a pusu otevřu.

No vida ho, jak je najednou poslušnej! Kdyby mu to pokaždý aspoň chvíli vydrželo! Teď už mu to každopádně vydrží stopro, protože pro žádnou formu neposlušnosti nebude mít prostor…

Do tý jeho otevřený pusy mu nacpu černou silikonovou kuličku, od níž vedoucí řemínek mu pak utáhnu na zátylku. Tak. A teď už fakticky žádný Adámkování! Konečně si s ním budu moct pořádně po svým pohrát, aniž by mě pořád tak provokoval těma svýma drzýma poznámkama.

Ten pocit, že nemůžu mluvit a ležím tu s otevřenou a zároveň ucpanou pusou, je dost intenzívní, takovej zvláštní. Pokusím se krátce kňournout, i když nic nedělá, zaposlouchám se do toho tlumenýho zvuku a zamručím.

Chvilku počká, než mi přejede dlaní po zádech, a setrvá ještě moment v jemným hlazení. Nevím, co se mu honí hlavou, ale uklidní mě to, pro mě je to jako ujištění, že si dává pozor, aby se zas nedočkal nějaký tý mý panický reakce.

Opatrně se vyhrabu z postele na nohy, abych se mohl taky zbavit hadrů. Celou dobu nespouštím Matese z očí. Je na něj rajcovní pohled, když takhle leží na mý posteli – a je jenom a jenom můj, celej, a nemůže s tím vůbec nic dělat, dokonce ani typicky brblat. Na druhou stranu ale nechci nic přehnat – když mu posledně tak vadilo, že jsem mu zavázal oči, nerad bych to úplně stejně netrefil i s roubíkem…

Když jsem konečně nahej, lehnu si těsně vedle Matese, no, spíš si nakonec vylezu tak trochu na něj, vzhledem k tomu, že mi zabírá skoro celou postel. Svým vzrušeným rozkrokem se začnu rádoby nenápadně otírat o jeho stehno a pravačkou mu začnu hladit zadek, zatímco druhou rukou se trochu nadlehčuju.

„V pohodě…?“ přeptám se ho potichu a skloním se, abych mu mohl dát pusu na tvář.

Po takovýhle otázce mám zas chuť mu něco hezky odseknout, nemám prostě dotazy rád. A jako jo, kecám rád, ale zvládnu i mlčet, takže u tohohle se paniky fakt nebojím.

Odseknout mu pochopitelně nemůžu, a na druhou stranu ani nechci, ta jeho péče mě moc hřeje, a tak udělám to jediný, co mi tahle pozice umožňuje, přimhouřím na něj oči a co nejvíc se zakřením, než důrazně kývnu a znovu hlavu položím.

„Fajn,“ vezmu to na vědomí. Znovu ho chytnu za vlasy, zvednu mu hlavu a otočím mu ji tak, aby koukal na druhou stranu, do zdi. Protože nepotřebuju, aby se díval, co si na něj chystám.

Potom se zvednu z postele, hrábnu do batohu a zalovím i ve svý skříni… a se všema věcma se pak přesunu zpátky na postel, tentokrát se ale uvelebím mezi Matesovýma roztaženýma nohama. A pak – pak se dlaněma začnu věnovat jeho zadku. Hodně, hodně intenzivně. „Za každou minutu zpoždění pět ran, Mates,“ informuju ho, aby řeč nestála.

V tomhle momentě už si nemůžu vůbec vybavit, o kolik minut jsem přišel pozdě, takže fakt jen odhaduju, kolik mi jich na zadku přistane. Tuším někde mezi pětadvaceti a čtyřiceti, ale ruku do ohně bych za to nedal.

Je to pro mě úplně jiný, když nemůžu protestovat, nemám pak k těm hraným nářkům důvod, a tak se soustředím jenom na ty dopadající plácnutí. Každý štípne, a tak se občas zavrtím, ale dá se to vydržet v pohodě. Zabořím hlavu do matrace a stejně zkusím v duchu počítat.

„Tak, a tohle byla třicátá, zatím poslední,“ prohodím poťouchle.

Mates se nespokojeně zavrtí a něco zamumlá, asi se mu nelíbilo to slovíčko „zatím“, jenže mně se naopak moooc líbí ho takhle škádlit, když přitom to jediný, co slyším na oplátku, je jenom tlumený mručení.

„Protože pak, Mates, tu máme pět dalších ran za to, že ses mi pokoušel nabulíkovat, že jsme byli domluvení až na čtvrt…“

A s tím si šáhnu vedle sebe pro ten pásek, co jsem si donesl ze skříně, přehnu si ho v dlani napůl – a tak jako před chviličkou svou dlaň ho nechám s gustem dopadnout na Matesův červenej zadek.

Zavyju do toho roubíku pěkně nahlas. Tohle bolí, hodně. Jedno každý šlehnutí mě pořádně pálí. Dělá mezi nimi dlouhou pauzu, střídá strany dopadu a já si tak každý pořádně vychutnám.

Když skončí, zadek mi žhne a nejradši bych si na něj šáhnul.

Odložím ten řemen zase vedle sebe a položím na ten rudej Matýskův zadek dlaně.

„Hm, a co tu máme dál za nevyřízený provinění?“ zeptám se a neodpustím si škodolibej podtón. Na nějaký důvody k dalšímu výprasku určitě ještě přijdu, ale teď, aniž bych čekal na Matesovu reakci, mu dlaněma odtáhnu půlky od sebe – a bříškem ukazováčku mu začnu zlehka kroužit kolem dneska zatím úplně přehlížený dírky.

Zavrtím se a vzdychnu, ale vzhledem k tý ucpaný puse ze mě vyjde zas jenom tlumený zamručení. Zvláštní zvuk. Tělem mi už zas projíždí vlna vzrušení, jak mou myslí zacloumají představy.

Zároveň si ale díky tlaku mezi nohama opět dobře uvědomím, že mi tam něco přebývá, a z tý myšlenky se můžu zbláznit, dráždí mě to o to víc, a zároveň nesnesitelně frustruje, když zvážím, že třeba fakt splní tu výhružku a už to ze mě dneska nesundá. No to by bylo šílený!

Druhou rukou si podám tubu s lubrikačním gelem a štědrý množství Matymu do tý dírky nakapu. Pak mu prstem začnu zajíždět hloubějc a hloubějc, zatímco dlaní druhý ruky ho hladím po tom rozpáleným zadku. Neruší mě u toho žádný hlasitý kňourání nebo Adamování, takže si celou tu proceduru řádně užívám – a nemám kam spěchat.

Zatřesu zadkem a celým tělem, jak nejvíc mi to svázání dovolí, což opravdu moc není. Kdepak, tohle nebude šílený, tohle už je šílený. Nemám fakt v tomhle vůbec výdrž, stačí mi ta jeho přítomnost, to, že mám na sobě pořád tu VĚC od něj, a pak se mě sotva dotkne a já bych se ukňoural, jak bych chtěl, ať mi to hned udělá. Štve mě, že mu to dávám tak najevo, jak se mnou hází, ale nemůžu si pomoct, z těch jeho dotyků jsem dočista odvařenej.

Zajíždí do mě tentokrát pěkně hluboko a moc se nerozpakuje, přidá po chvíli další prst, při kterým už to se mnou teda málem sekne. Občas mi bolestivě prohmatá zadek a mě z toho všeho úplně brní celý tělo.

Ještě chvilku si ho uvnitř připravuju prstama, a když mám dojem, že to stačí, a taky že se pode mnou Mates už kroutí až moc, zlehka ho plácnu přes zadek a odsunu se kousek dozadu, abych dosáhl na jeho nohy a mohl mu uvolnit provazy omotaný kolem kotníků. Pak mu hladivě promnu lýtka… a přejedu rukama až na vnitřní stranu stehen… a vrátím se znovu k jeho zadku, kterej mu jemně obkroužím. Dlaněma mu sjedu na boky, pevně ho za ně chytím a nadzvednu ho, u toho mu přikážu: „Dej kolena pod sebe, Mates. Ať se k tobě hezky dostanu.“

Moc se mi do plnění jeho rozkazů nechce, ale tak trochu nemám moc možností, takže mu po krátkým zaváhání vyhovím.

Vystrčím na něj s mručením zadek, i když mi to už zas přijde ponižující, jak mě takhle zblízka sleduje. By mě zajímalo, jestli si na to někdy zvyknu. Nejdřív mě pohladí a pak zmáčkne pořádně oběma rukama půlky, až to zabolí a zavrtím se.

Hmm, ta jeho dírka mě teď vyloženě zve na návštěvu – a takovýmu pozvání se nedá odolat! A já ani nemám v plánu nějak dlouho odolávat. Rychle si na to svý nadržený péro navlíknu kondom, pro jistotu ho ještě pomažu gelem a opatrně, přesto důrazně s ním do tý vystrčený dírky zajedu. Lehce se zavrtím v pánvi a pak se hýbat přestanu, ruku ale omotám kolem Matesova podbřišku a schválně začnu promačkávat jeho nadržený koule… a stále ještě uvězněnej ocásek. Nebude už uvězněnej dlouho, ale to Matýsek zatím neví… a já si chci ještě užít trochu toho jeho vzrušenýho fňukání…

Už zase pod jeho rukama kňourám a vzdychám, přestože tentokrát se ty mý projevy tak trochu slívaj v hlasitý mručení.

Líbí se mi to úplně šíleně, ta trocha bolesti spojená s prudkým zásunem se mi líbí a s každým dotekem mnou projíždí i přes to uvěznění vlny slasti. Hrozně bych si přál, aby to ze mě sundal, a tak alespoň kroutím zadkem, čímž se dráždím ještě víc.

Dvakrát, třikrát do něj zostra přirazím, ale pak už toho radši nechám, abych se neudělal dřív, než přijde správnej čas. Aniž bych odtrhl oči od toho jeho kroutícího se těla, natáhnu ruku vedle sebe a nahmatám klíč od tý jeho klícky. Pak se poslepu snažím trefit do toho malýho zámečku, naštěstí se mi to po chvilce povede. Konečně osvobodím toho roztouženýho ptáčka, kterej mi téměř skočí do dlaně – a já ho pevně stisknu.

Úlevně vydechnu a roztouženě se prohnu. Sakra, ten se mnou ale mává, už jsem skoro začínal věřit, že mě fakt neosvobodí. Ale ne, vždycky hrozí, ale nakonec mě pustí.

Natočím hlavu a kouknu po něm koutkem oka. Potěšeně se usměje a mírně mě poplácá po zadku, než opět tvrdě zasune.

Začnu do něj přirážet v pravidelným, zatím ale ještě ne moc rychlým rytmu, ale to pekelně nadržený péro mu tisknout přestanu. Místo toho si Matese oběma rukama přidržuju za boky. Tak trošku škodolibě se bavím představou, že kdyby měl volný ruce, nebo aspoň pravačku, určitě by teď odhodil veškerej stud a začal by se v rozkroku hladit sám! Aspoň to jeho intenzivní kňourání na mě přesně takovej dojem dělá, haha.

Kroutím se, co to jen jde. Bože, proč jen má tak pomalý tempo! Kdyby trochu přidal, nejspíš bych se udělal i bez doteku ruky, jak jsem nadrbanej.

Zalituju, že mám ucpanou pusu, protože bych mu to rád řekl, nějak ho popohnal nebo vyprovokoval, aby přidal. Z toho uvědomění, že vlastně nemůžu, hodím sám sebe opět na hranu. Kruci, jak já bych teď ‚Adámkoval‘! Chybí mi prostě ještě nějakej podnět, abych se dokázal udělat.

Využiju toho, že kromě toho kňourání mi nemůže nadávat do Ádíků ani mě nějak slovně provokovat, že může vlastně jenom kývat nebo vrtět hlavou, a schválně se ho zeptám: „Tak co, Matýsku? Vyhovuje ti to takhle? Mám nechat ruce tam, kde je mám?“

Poníženě zakňučím, tak za tuhle další pitomou otázku mu to dám při nejbližší příležitosti pořádně sežrat! Není možný, aby si nevšim, jak jsem z těch jeho letmých dotyků a zásunů nadrženej, a stejně se takhle ptá! Je mi jasný, že to dělá právě proto, aby mě rozhodil, a tak mi trvá dost dlouho, než se rozhodnu, jakou mu dám odpověď.

Nechci mu udělat radost tím, že mu odsouhlasím, jak moc se mnou mává, mám sakra svoji hrdost! Ale nemám moc na výběr, pokud chci, aby mě dostal přes okraj. Chvilku se pokouším tomu pocitu vzpírat, jenže stačí pár těch jeho tvrdých, ale pomalých přírazů, abych začal zoufale vrtět hlavou.

Spokojeně se usměju. Tuhle hru bych s ním mohl hrát dalších deset minut a neomrzela by se mi, a to i přesto, že je od začátku jasný, kdo by ji asi tak vyhrál… Ale stačí mi to. Myslím, že pro dnešek už byl Mates za všechny svý prohřešky potrestanej až dost.

Vyklouznu z něj, ale jenom proto, abych se přes něj mohl bezpečně natáhnout a rozvázat mu ruce. Pak ho chytím kolem pasu a jedním rychlým chvatem ho přetočím na záda, jen tlumeně vyhekne. Ten roubík v puse mu zatím nechám, ale ruce má volný, tak jestli si ho bude chtít vyndat, bránit mu nebudu… Já už totiž nemám kdy se s tím zdržovat. Chytnu ho pod koleny, nadzvednu si ho a znovu do něj vklouznu, po dvou zkušebních přírazech pak přestanu svírat jeho levý stehno a uvolněnou pravačkou mu nahmatám jeho nažhavený péro.

Zasténám do roubíku a trochu uhnu pohledem. Zatraceně dobře cítím, jak mám pusu plnou slin a jak mám před ním tváří v tvář pusu dokořán, vůbec se mi nelíbí, že mě takhle vidí, je to ponižující, a tak se osvobozenýma rukama aspoň rychle zakryju. Nezabrání mi, ani mě neokřikne, čili zajedu dlaní dozadu za hlavu a pokusím se rozepnout přezku.

Vůbec mi to tím svým tvrdým přirážením a tahy ruky po mým péru neulehčuje. Po každým tom sladěným pohybu sebou zazmítám a rozklepu se přicházející rozkoší. I na třetí pokus mi sjedou zpocený prsty po hladkým zapínání, když vzrušením přivřu víčka.

Konečně se mi podaří tu proklatou věc rozepnout a během intenzivního orgasmu nahlas vykřiknout: „Aaach… Adameee!“

Už jsem si na to ticho během dnešního odpoledne tak zvykl, že když ho teď uslyším vykřiknout, automaticky se skloním a začnu ho líbat, abych ho aspoň trochu umlčel. A vlastně i sebe. Protože mý vyvrcholení následuje v těsným závěsu.

Napůl ho líbám a napůl mu vzdychám do pusy a z posledních sil ještě chvilku přirážím pánví, dokud mě jeho stahy tam uvnitř nevymačkají úplně dosucha.

Ležím chvilku úplně vyčerpanej s rukama podél hlavy a těžko oddechuju, než naberu dostatek sil, natáhnu se po něm a přimáčknu si ho pevně na sebe.

Znovu mě políbí a zajede mi rukou do vlasů. Zapatlá mě celýho od mýho vlastního spermatu, ale v tuhle chvíli je mi to jedno, sprcha to spraví. Oplatím mu to a tu jeho krátkou kštici pevně stisknu, abych si ho přidržel na sobě. To jeho sálající teplo je moc příjemný a nechci se ho jen tak vzdát.

Přitulím si ho k uchu, kousnu ho trošku do lalůčku a potichu zavrním: „To bylo nádherný, Adámku…“

Líně se pousměju a líbnu ho na tvář. „Bylo…,“ souhlasím. Pak, protože si to nemůžu odpustit, ale polohlasně dodám: „Ale moc mě s těma pozdníma příchodama nepokoušej – pokaždý to totiž nádherný nebude! Jednou tu čáru překročíš… a to bych ti fakt nepřál,“ pocuchám mu ty zelený vlasy. I když… sám sobě bych to možná přál. Já si to jeho vyplácení určitě zase užiju.

„To víš, že jooo… A já ti to samozřejmě věřím,“ protáhne s ušklíbnutím a líbne mě na tvář.

„Hmmm, tak si nevěř,“ uculím se někam do jeho brady.

Však ono tě to šklebení přejde, Matýsku. Dřív nebo pozdějc, ale přejde!