• Miky
  • Isiris
Styltvrďárna
Datum publikace15. 11. 2022
Počet zobrazení1501×
Hodnocení4.65
Počet komentářů21

Sedíme ve vlaku a já se už minimálně po miliontý zavrtím a přizvednu. Nesnáším tyhle prastarý kožený sedačky, nesnáším! Úplně šíleně mě na nich kouše zadek. Než jsme vyrazili s krosnama na zádech a s koly směr nádraží, tak jsem totiž obdržel od Adama takovou menší ukázku, co se stane, jestli se na těch kolech budu moc předvádět.

Dobře, uznávám, že jsem si to tak trochu zasloužil, protože těch posledních pár týdnů se téma rozhlášení všem každý maličkosti, co mi provede, stalo mojí oblíbenou provokací. Vlastně to naplácání, co mi za to jen před necelou hodinkou věnoval, v rychlosti za dveřma našeho bytu, bylo spíš zábavný než cokoliv jinýho. Údajně poslední varování, dle jeho slov, ale neřekl bych, že to myslel vážně. Ani to pořádně nebolelo, zadek mě po tom akorát příjemně hřál a ty provokace mi to vymazalo z hlavy sotva na pár sekund, než jsme zabouchli a nasedli na kola, abychom ten kilák k vlakáči nešlapali pěšky.

Jenže zábavný mi to přišlo jen do momentu, kdy jsem objevil vliv těchhle absolutně pitomejch, zadek zapařujících sedaček na moji rozcitlivělou kůži. Snažím se to skousnout a dělat jakoby nic, ale zjevně si v tom svým nepohodlí nepočínám zas tak nenápadně, jak bych chtěl, protože mi od Ády zavibruje v kapse zpráva.

A: Co sebou furt tak šiješ? To mě jako provokuješ, že chceš ještě?

M: tyrane!!! mě na těch koženkách šíleně kouše zadek 🙈

A: Aha! Dobrý vědět! A dobře ti tak!

Za to následný žulení a množství škodolibých úšklebků z jeho strany, jak mě tak sleduje, když i po pár úderech dlaní trpím a vrtím se, bych ho nejradši přerazil. Vůbec si nechci ani představovat, co se mnou bude, jestli se tohohle mýho utrpení chytne, protože na rozdíl od modřin, u kterých mě připomínka prožitý akce těší, tohle je fakt děs, si přijdu, jak kdybych seděl v kopřivách!

Na druhou stranu to je v našem vztahu s Adamem asi poprvý, co má nějaká jeho ‚domluva‘ na mě stoprocentní účinek, protože spolu s tím nepříjemným svěděním zadku si teda tu hlasitou poťouchlou stížnost směrem ke Gábi nebo Radkovi, jakýho že to mám diktátora, co mě tluče, okamžitě rozmyslím a nepohoršuju tak naše další dva, v tomhle směru nazasvěcený, spoluvýletníky. Tedy Evu, Gábiny sestřenici, a Radkova spolužáka Tomáše.

Celou cestu tak poslušně zůstanu ve svých útrpných myšlenkách, koukám z okna přes pramen čerstvě obarvených fialových vlasů, který mi Áda před pár dny nakonec vybral, nebo se směju spolu s ostatníma, a s Adámkem, kterej mezi zbytek osazenstva zaplul úplně přirozeně, si vyměním jenom pár pohledů. Jinak náš vztah, ač už samozřejmě pro všechny oficiální, držíme v takový tý naoko kamarádský, takřka bezdotykový rovině. A je to vlastně děsně fajn vědět, že se nemusím ničeho bát a že se dokáže Adam s lidmi, na kterých mi záleží, úplně bez problémů bavit.

Když konečně dorazíme na místo, tedy na stanici poblíž nám známýho zapadlýho kempu, kterej se má stát naším středobodem na několik následujících dní, pořádně si oddechnu a za tu změnu polohy vyšlu směrem k nebesům tichej dík.

 

Je příjemný pro jednou nemuset nic organizovat, hlídat, zařizovat! Mates a jeho parta mají všechno zajištěný – a já se jenom vezu. Doslova. Nejdřív ve vlaku, teď kousek na kolech, než dojedeme do kempu, kde máme stranou od hlavního placu zarezervovaný místa pro tři stany.

Stan jsem taky nemusel zařizovat, to měl na starost Mates, takže mu teď jenom asistuju při stavění a stíhám u toho pomáhat i těm dvěma holkám, Gábině a Evě. Radek s Tomášem mají svou nocležnu postavenou nejdřív ze všech, a tak volnej čas věnujou koukání do navigačky a plánování, kterou z předvybraných tras si stihneme sjet dnes odpoledne.

Nakonec vyberou jednu pohodovou patnáctikilometrovku, na rozjezd tak akorát, a cestou zpátky to vezmeme přes supermarket, kde nakoupíme špekáčky a čerstvý pečivo.

Večer strávenej u táboráku nemá chybu! Když odhlídnu od těch parádně připálenejch buřtíků, který jsem už nejedl ani nepamatuju, tak si překvapivě dost užívám i společnost tady těch lidí, který jsem ještě ráno neznal, ale dost rychle jsme našli společnou řeč.

Úplně nejvíc si ale samozřejmě užívám Matesovu blízkost. Sedí na dece těsně vedle mě, nejdřív se o mě opírá jenom ramenem, ale s postupem času se o mě opře tak nějak celej a já mu obtočím ruku kolem pasu. Nikdo nemá potřebu to komentovat, ono si toho možná v zápalu hovoru nikdo ani pořádně nevšímá – a mně to přesně takhle vyhovuje.

Ovšem to by nebyl Mates, aby na nás čas od času neupozornil nějakou svou přidrzlou hláškou nebo provokující poznámkou – a to mám teda fakt co dělat, abych si ho v tu chvíli nezačal krotit po svým! Vždycky se včas zarazím, nechce se mi před ostatníma hrát až takový divadlo. Ale jsme tu teprve první večer, a jestli Mates hodlá v tomhle duchu pokračovat i další tři dny, tak nevím, jestli se časem dokážu udržet.

Což mu potom v noci náležitě důrazně připomenu.

Na zemi máme rozloženej můj spacák a na přikrytí máme nachystanej ten jeho, ale sotva se pod něj Mates uvelebí a vyzývavě se na mě zahledí, jako ať se k němu přidám, jenom na něj přimhouřím oči – a to je to poslední, co Mates vidí. Rychle se totiž natáhnu po baterce, zhasnu ji a odhodím ji do rohu, pak z Matese ten spacák zase stáhnu, nahmatám jeho paži a prudce ho přetočím na břicho. Mates překvapeně vyjekne, ale potichu ho napomenu: „Buď zticha! Nebo chceš, aby všichni tví kámoši věděli, co se tu děje?“

Na jeho odpověď vůbec nečekám. Kleknu si mezi jeho nohy, kolenama mu roztáhnu stehna dál od sebe, co možná nejvíc si nasliním prsty a víceméně poslepu se jima začnu dobývat do jeho dírky. Mates párkrát vyhekne, sice se snaží utlumit to do spacáku, ale i tak ho plácnu dlaní volný ruky přes zadek za to, že takhle si teda to „buď zticha“ nepředstavuju…

Pak už si ho nedočkavě zalehnu a takhle zezadu a nadrsno si ho vezmu a jeho napůl vzrušený, napůl bolestivý steny tlumím dlaní, kterou mu pevně přitisknu přes pusu.

 

Jaj, tak tohle bylo teda pěkně rychlý! Jakože jo, předpokládal jsem, že mi ty celovečerní kecy jen tak neprojdou, a za posledních pár týdnů jsem se smířil i s představou, že ne vždy budu tady v kempu v tom nejvypulírovanějším stavu, omezovat nás jsem nějak nehodlal, ale takovouhle rychlou akci jsem fakt nečekal. Ta jeho dlaň ucpávající mi pusu je něco šílenýho, jenom z toho se málem rozteču, protože spolu s těma jeho prudkýma přírazama je to teda pořádně intenzivní. Na stříkání to fakt není, ale neskutečně si užívám, jak moc drsnej dokáže být a jak si mě bere bez ohledu na mý tichý ubolený kňourání.

Když konečně skončí a udělá se do mě, jenom nás oba celkem v rychlosti poslepu otře vlhčeným kapesníkem a rovnou si mě zprudka přetočí zpátky na záda, kde si lehne bokem ke mně. Sjede mi jednou dlaní mezi nohy, začne mě velmi pomalu dráždit, zatímco mi olizuje krk, a tiskne mi druhou rukou bradavku, až tlumeně zasténám a začnu potichu protestovat.

„Ádo notaak… Už stačí… Však jsem tak moc neřekl!“ zafňukám, protože moc dobře vím, proč tohle pohrávání spustil, už jsme sladěný dost dobře na to, abych mu v tomhle viděl do hlavy, aniž by promluvil.

 

„O tom, jestli jsi toho řekl moc nebo málo, rozhoduju já,“ ujistím ho. A jelikož ho slyším se užuž nadechovat k dalšímu protestu, rovnou se skloním, políbím ho – a pak dodám: „A případně to můžeš brát jako takový předplatný na zítra. Pokaždý, když tě zasvrbí jazyk, tak si na tohle vzpomeň. A na mý varování, že tohle je ještě čajíček oproti tomu, co tě čeká zítra, jestli si před svýma kámošema budeš pořád hrát na mistra ve špičkování…“

Na to Mates už nic nedodá, protože přes samý vzdychání nemůže mluvit. Pohybuju pravačkou ve stále rychlejším tempu, a jelikož byl Mates nadrženej už po tý mý „předehře“, dovíst ho až na vrchol mi teď nedá vůbec moc práce. Mnohem víc práce mi dá ho umlčovat vlastníma rtama, protože on by byl očividně schopnej vyvzdychat svý vzrušení klidně na celý tohle stanový městečko.

„Zítra dostaneš roubík, s tím počítej,“ pošeptám mu ještě, zatímco ho dlaní zlehka hladím po podbřišku a čekám, až se trochu vydýchá. Pak ho otřu dalším vlhčeným kapesníkem a zmuchlanej ho odhodím někam do rohu. Maty se mi po chvilce se spokojeným zavrněním stulí do náruče, přitisknu ho k sobě – a pak už jdeme tomu slibovanýmu zítra oba vstříc skrz příjemnej, hlubokej spánek.

 

Druhej den je od rána počasí jak vymalovaný, pravda, na ty kola by teda nemusel být takovej hic, ale s tím sluníčkem a zpěvem ptáků se mi teda vstává o maličko líp. Zvlášť když dobře vnímám Radkův hlas venku, takže je mi jasný, že by jakýkoliv mý dohadování s Ádou dobře slyšel, a to přece jen nechci. Stěžovat si a vykládat, že mě Adámek týrá, je jedna věc, ale dávat jim názornej příklad naživo, tak bych se děsně styděl.

Vyměníme si teda s Ádou pod spacákem jenom pár doteků a něžných pus a už se vydáme ven za ostatníma. Nakonec holky ještě spí, takže než se nasnídáme a celkově vypravíme, je už skoro deset. Tak akorát na to kousek popojet a dát si někde oběd, bych to viděl.

Včera jsme jeli jen krátkou trasu, v podstatě po rovince kolem jednoho rybníka, a nikdo to nijak nepřeháněl, ale dneska už je to mnohem náročnější a ostatní kluci s Evou nasadí docela tempo, takže s Gábi zůstaneme daleko za nima.

Když konečně vytlačíme kola už do druhýho kopce a potkáme se s ostatníma, Áda jen nechápavě vrtí hlavou: „Hele můžete mi říct, proč vy dva jezdíte na kola, když nemáte fyzičku ani na to vyjet malej kopec?“

„To přece vůbec není o fyzičce, ale o přístupu. My si to chceme prostě užít a né se hnát jak blázni. Víš, kolik si toho stačíme říct? A zhodnotit?“ rozesměju se a mrknu po něm. Zachytím už jenom Radkovo odfrknutí směrem k Ádovi, že tak je to vždycky, a už sedám na kolo, abych mu pro jistotu ujel, protože následuje naopak sešup z kopce.

 

Nechám ho, ať si užije ten sjezd, ale na rovince ho doženu a položím pravačku přes jeho levou ruku, kterou svírá řídítko, čímž tak trochu převezmu kontrolu nad tím, kam a jak rychle jede. Malinko nás přibrzdím, a zatímco hlídám, jestli někomu nepřekážíme v provozu, pronáším k němu: „To tvý a Gábinino zhodnocování by mě teda dost zajímalo… Pochlub se, k jakejm závěrům jste došli!“

„Nic, co bys musel vědět,“ vyplázne na mě jazyk.

„Mates, já tě varuju! Jestli zjistím, že jí zase vykládáš věci, do kterejch jí nic není, tak ti garantuju, že zítřejší trasu si odjedeš vestoje!“

Nechám tu výhružku viset ve vzduchu, jenom mu na důraz svejch slov pevně stisknu hřbet dlaně, až usykne, a pak šlápnu do pedálů a nechám ho daleko za sebou. S klukama a Evou jsme, co se tempa týče, naladěný dost podobně, takže se po zbytek vyjížďky držím spíš jich. A myslím, že Matesovi to ani nevadí, protože kdykoliv se po něm ohlídnu, spokojeně si s Gábinou klevetí nebo se něčemu řehní. Zavrtím si pro sebe hlavou. Ten má jediný štěstí, že už ho nestihnu vzít na naše basketbalový týdenní soustředění. Tam by teprve zjistil, co to znamená se během sportu zapotit! Na nějaký vykecávání by mu nestačil dech! No, on by mu spíš nestačil ani tak, haha…

 

Jako jo, občas s Gábi přidáme, aby ostatní moc neremcali, že na nás čekají, ale jinak jsem nekecal, fakt si to chceme hlavně užít, a ne se strhat. Adam nad náma sice protáčí kolikrát oči a není sám, ale jinak to nevypadá, že by někomu to naše líný tempo vysloveně vadilo. Hlavně ostatní jsou zvyklí, že jsme vždycky tak trochu za brzdy, a podle toho se vybírá i to, co budeme kterej rok dělat.

Mimochodem ono to tak asi nevypadá, ale tenhle úžasnej každoroční nápad podniknout něco akčního jsme měli právě my dva, já a Gábi. Před třema rokama, na konci prváku, jsme jednoduše prohlásili, že když celoročně se sportu aktivně vyhýbáme, měli bychom to jednou za rok vykompenzovat, a strhli jsme k tomu tenkrát Radka, jakože musí být náš guru. Ten první rok jsme dali turisťák, zatím jen ve čtyřech, a Radek s Tomášem tenkrát prohlašovali, že to bylo naposledy, co s námi někam jeli.

No zjevně úplně ne, teď už jsou otrlejší a na rozdíl od Ády vědí, že nemá cenu si na naše tempo stěžovat, takže se na něj pokaždý už jen šklebím a tak trochu testuju, kam až nechá ty mý provokace dojít. Z těch jeho výhružek si totiž samozřejmě nic nedělám, tělem mi krásně vibruje představa, že mi určitě předvede zas další drsnou akci ve stanu a potýrá mě, ostatně pořád to trochu cítím, ale dost pochybuju, že když se mě pořád snaží umlčet, tak by mi nařezal, to by nebylo zrovna nenápadný, a než dojedeme domů, tak jistě vychladne.

 

Po návratu ke stanům nachystáme zase táborák a absolutně mi nevadí, že budu podruhý za sebou večeřet zčernalý špekáčky. Zčernalý proto, že si je nechám těsně nad ohněm schválně dýl, víc mi to tak chutná – a to i přes Matesovy posměšky, že nejsem schopnej si uhlídat ani ty pitomý párky, natož prý jeho.

„Zatím to vypadá, že tě uhlídat dokážu, protože docela poslušně sedíš vedle mě,“ odporuju mu. Schválně zdůrazním to slovíčko poslušně a všimnu si, jak po nás Radek zvědavě mrkne.

„Pf, nesedím vedle tebe poslušně, sedím vedle tebe, protože jinde nebylo místo,“ snaží se Mates zmást ani tak ne mě jako hlavně ostatní.

„My bysme tě hlavně vedle sebe nechtěli, protože nám ujídáš buřty,“ ozve se pobaveně Gábina.

„Jo, a Adam je jedinej, ke komu si to nedovolíš,“ prohodí Tomáš všímavě.

„Proč bych si to jako nedovolil?“ pokrčí Mates rameny, a než se naděju, zmizí z mýho papírovýho tácku dobře celá čtvrtka špekáčku. Nevěřícně po Matesovi loupnu očima: Jako vážně? Vážně chceš tohle přede všema hrát?

A Mates se na mě jenom škodolibě, ale spokojeně zakření: Pcha, na víc než na ty přísný pohledy se nezmůžeš, co?

Ostatní více či méně zvědavě čekají na mou reakci, pochechtávají se, a i když bych se s ním nejradši nerozpakoval, z dobrý vůle ho naposledy varuju: „Ještě jednou, Matěji – a střihneš si jednu nedobrovolnou večerní koupel, rozumíme si?“

 

Tshe, prej MATĚJI! Takhle mi neřekl snad ani jednou od tý doby, co se mezi náma to doučování zvrhlo. Úplně to mnou projede jako blesk. Jako vlna emocí, od tý, která by chtěla dál provokovat, až po tu, pro kterou je to jak prásknutí bičem a celá se napne.

A protože mě to tak moc zaskočí, prostě jenom vykulím oči, kousnu se do rtu a uraženě uhnu pohledem. Kvůli blbýmu buřtu toho nadělá!

Kdyby mě to tak moc nezaskočilo, tak bych to nejspíš udržel a přešel to, fakt si tu nechci hrát na urážlivku, ale někdy holt reaguje dřív mý tělo než mozek. Naštěstí na to teda nikdo už víc neupozorňuje, a tak se po chvíli zklidním a k Ádovi se naopak přimáčknu ramenem, abych si ho trochu udobřil.

Mám děsnou chuť mu dávat pořád pusu, ale ovládnu se. Dobře vím, že to nemá rád, a i když mě to občas zamrzí, že se ke mně mezi lidma nechce hlásit tolik, co já k němu, tak vím, že je to v pořádku a že kdybych se neudržel, tak to zvládne a nebude se na mě zlobit, což mi stačí. Vlastně mě to hrozně hřeje, a tak pro něj na chvilku fakt zkrotnu a ničím ho nezlobím. Adam spokojeně zabručí a přitáhne si mě k sobě za pas, takže se potěšeně usměju.

Jenže asi holt nemám tu správně pokornou povahu, protože to trvá jenom asi hodinu, než se to ve mně začne zas lámat a z toho, že to objetí je všechno, co momentálně můžu, začnu mít zase šílenou chuť ho trochu pošťouchnout. Vážně, nedělám to vůbec schválně, ale tohle je silnější než já, takže místo něžností opět párkrát ‚omylem‘ utrousím pár slovíček na účet toho mýho tyrana. A když vidím, že si po tý hodinový pauze zrovna opekl dalšího buřta, tak je to konečná. To mě přímo svádí k tomu, abych něco udělal!

Počkám si teda na chvilku Ádovy nepozornosti, a sotva se s táckem pošetile položeným vedle sebe natáhne po hořčici, prostě ten jeho špekáček i s tím papírovým talířem chytím a k pobavení všech začnu zdrhat do pomalu nastávajícího šera.

 

Okej, tak opravdu to chce hrát přede všema… Má to teda mít.

S klidem anglickýho lorda dožvejkám chleba, otřu si dlaně do tepláků, zvednu se – a pak vyrazím za Matesem tak rychle, že dobře dvě vteřiny ztratí jenom tím, že na mě překvapeně zírá. Pak se dá zase do běhu, ale jsem samozřejmě mnohem rychlejší, takže ho brzo doženu. I když bych mu nejradši podkopnul kotníky, protože by to v tuhle chvíli bylo nejefektivnější, tak zároveň nechci přijít o ten ukradenej špekáček – a musím teda zvolit jinou taktiku. Chytnu Matese za tričko a přitáhnu si ho do náručí, obtočím mu paže kolem těla, vyrvu mu z dlaně ten tácek s mou dobrotou – a teprve pak mu podrazím nohy. Samozřejmě ho přidržuju, takže Mates nedopadne na kolena nijak tvrdě, to je ale zároveň to poslední jemný zacházení, kterýho se mu ode mě dostalo. Zakleknu mu nohy, povalím ho na břicho a popolezu kousek vejš, těsně nad jeho zadek. Obkročmo ho zasednu plnou vahou, takže nemá nejmenší šanci se zpode mě dostat. A zatímco se o to všelijak snaží a doprovází to nadávkama i provokujícíma poznámkama, já si zatím nerušeně pochutnávám na tom buřtu. Od ohně k nám občas dolehnou rozesmátý návrhy, co bych tak mohl s tím „zlodějíčkem“ províst nebo ať se nerozpakuju a vážně mu dopřeju tu večerní koupel – no, je dobrý vědět, že v tomhle jsou jeho kámoši na straně, protože přesně k tomu se taky chystám!

Jakmile dojím a olíznu si prsty, zvednu se a rychlým chvatem vytáhnu na nohy i Matese. Přehodím si ho přes rameno, do druhý ruky vezmu ten papírovej tácek a jakoby nic ho jdu odhodit do ohně. Mates sebou celou dobu zmítá a hází, takže mu doporučím, ať toho nechá, jinak mi do toho ohně spadne taky – a pak se s ním vydám k řece.

„Hele, ale neutop nám ho!“ zavolá za mnou Gábina, a to je asi tak jediná snaha o Matesovu záchranu, kterou zaznamenám, haha.

 

„Adame, ne! To snad nemyslíš vážně… Koukej mě pustit!“ začnu vyvádět, hned jak mi dojde, že to fakt myslí s tou řekou vážně.

Tak tohle vzalo docela pořádnej obrat, jsem nečekal, že bude svolnej předvádět před lidma takový divadlo. A teda ne že by mě nepotěšilo, že je, protože občas mě přesně takováhle pozornost těší, ale přesto ta studená řeka nevypadá zrovna lákavě. Prosit ale nebudu, ne, takovou radost mu vážně neudělám.

„Polož mě, Adame, no taaak!“ zkusím to ještě jednou, ale když to nezabere, tak tentokrát přeladím: „Nesnáším tě, nesnáším! Ty kreténe!“

 

„Ty máš jediný štěstí,“ dojdu s ním až do míst, kde mi voda sahá po kolena, „že jsem toho kreténa přes šumění tý vody neslyšel…“

Pak už si ho přehodím do náruče a dřív, než se mě stihne chytnout kolem krku, ho do tý vody hodím. Ze břehu se ke mně donese výbuch smíchu i náznak potlesku, ale doufám, že to Mates neslyší, protože jinak nám vynadá rovnou úplně všem.

Teď mi bohatě stačí, jaký prská nadávky po mně, když se zvedá na nohy, vytřepává si vodu z fialovejch vlasů a mne si oči.

„Nonono, trochu si hlídej slovník,“ vybídnu ho pobaveně a smířlivě k němu natáhnu ruku, abych ho z tý řeky vyvedl ven, když má oči plný vody.

Odstrčí mi nakvašeně ruku a s vražedným výrazem se začne prodírat pryč kolem mě, zatímco zasyčí: „Parchante!“

Znovu po něm hmátnu, chňapnu ho za zápěstí, přitáhnu si ho blíž a přimhouřím na něj oči: „Zopakuj mi to laskavě ještě jednou…“

„Já myslím, žes mě slyšel moc dobře – parchante!“ ucedí.

„Fajn, jak myslíš,“ pronesu, vyrazím ke břehu a Matese táhnu za sebou. Sotva mi pod botama zakřupou kameny, sesunu se na kolena, sednu si na paty a nedbám na to, že mě zmáčí – prostě si Matese stáhnu k sobě. Brání se vážně vší silou, je vidět, že je doopravdy naštvanej – ale to já začínám bejt taky. Protože musí vždycky všecko tak vyhrotit. Nejdřív je samý srandičky a provokace, ale pak se vzteká, když se vyprovokovat doopravdy nechám. No, bude se muset naučit, že z každý akce vyplývá přiměřená reakce…

„Přestaň sebou tak házet, stejně se odsud nedostaneš!“ napomenu ho ostře, přetočím ho tak, že břichem leží na mejch stehnech, a rovnou ho s gustem plácnu přes zadek. „A odvolej toho parchanta,“ plácnu ho znovu. „Radím ti dobře,“ další plácnutí. „Jestli to neuděláš do pěti vteřin, tak dostaneš deset na holou, Matěji.“

 

„Sakra, Adame!“ protestuju, zatímco mi na zadek dopadne pár dalších bolavých úderů.

Jakože jasně, není to nic strašnýho, i když to na prochladlej zadek v mokrých kraťasech teda pěkně štípe, jenže tahle situace, to, že mi TOHLE udělal mezi lidma, mě teda pořádně dostává.

Snažím se na sebe víc neupozorňovat, takže držím jazyk za zuby a stydím se, šíleně se stydím, jenže zároveň cítím, jak neskutečně se mnou hází to, jak mi ukazuje, že si na něj vyskakovat prostě nebudu. Fakt nevím, jak to popsat, není to přímo sexuální vzrušení, na to jsem moc zchlazenej a nervózní, ale část mě to prostě pořád ještě docela těší, těší mě, že dokáže být takhle ráznej a nekompromisní.

Ještě chvilku se vzpouzím a nadávám, než se slovy „Tak jak chceš!“ zahákne prsty za lem mých trenek. Okamžitě, jak to ucítím, tak samozřejmě, stále trochu tlumeně, rychle spustím: „Neee…! Odvolávám! Odvolávám to, Adame!“

 

„Pozdě,“ prohodím nevzrušeně a stáhnu mu trenýrky až ke kolenům. Zase se příkladně roznadává, ale nic si z toho nedělám a nasázím mu deset ran na holou. Kdybych mu teď viděl do tváře, vsadím se, že ji bude mít červenou jako tu kůži na zadku, ale je už celkem šero. Ostatně, i proto jsem si troufl mu tuhle lekci na břehu řeky udělit – v pravý poledne bych do toho asi nešel, kdyby na nás bylo odevšad perfektně vidět… Teď už nejsou na dálku vidět žádný detaily, nemluvě o tom, že Matese před zrakama jeho kámošů částečně kryju vlastním tělem, takže většinu toho, co se tu odehrává, si můžou spíš představovat, než že by to ze svý pozice od našich stanů, kde postávají, přímo viděli.

Po desátý ráně mu ty trenky zase natáhnu a přes ně ho po zadku začnu zlehka hladit. „A počítej s tím, že tohle byla jenom předehra. Protože dneska jsi to fakticky přehnal – a tohle byla spíš odměna než trest, to víme oba…“

Pak mu pomůžu se narovnat v zádech a už mírnějším hlasem pronesu: „Jdi se převlíct do něčeho suchýho a přijď za náma. Ne že budeš trucovat ve stanu, nemáš důvod. Opeču ti zatím dalšího buřta, abys mi nemusel krást mýho. Jestli teda ještě nějaký zbyly, ale snad jo, nakoupili jsme toho dost…“

Skloním se k němu, líbnu ho na tvář a pak se vydám zpátky k ohništi a nechám ho, ať se s tím vším popere po svým.

 

Na ostatní lidi po okolí se ani nekouknu, prostě s tunelovým viděním proběhnu kolem nich a zapluju si to rovnou do stanu. Nemůžu uvěřit, že mi tohle udělal!

Jakože jo, o to hození do řeky jsem si koledoval a taky bych ho vzal, i když jsem se v první chvíli vztekal, ale tohle, TOHLE je na mě prostě trochu moc. Neskutečně se stydím, a tak ze sebe jenom v rychlosti shodím všechno mokrý oblečení, pohodím ho v chodbičce a zalezu si pod spacák jako pod peřinu.

Popravdě nemám vůbec tucha, jak se s tím, co se ve mně děje, vyrovnat. To, že bych pro samou ostudu už nejradši nevystrčil nos ze stanu, rozhodně platí, jenže zároveň to ve mně úplně šíleně bublá. To naštvání je prostě v těsným závěsu s hrozně vzrušující a potěšenou vlnou. Protože dobře vím, že jsem přesně nějakou takovouhle reakci chtěl.

Chtěl jsem to a nechtěl zároveň, protože takovejhle exhibicionismus by chtěl fakt jedině cvok. Což teda očividně jsem, protože měl pravdu, že jsem to dost přehnal, že jsem ho k tomu vysloveně tlačil a dožadoval se, aby mě nějak usadil, aby mi ukázal, že si k němu nic takovýho dovolovat nebudu. Schválně jsem všem vykládal, jakej vztah mezi sebou máme, protože to bylo vzrušující to sdílet, napůl šokovat a napůl se chlubit. A stejně tak je to přes ten stud vzrušující i teď, jenže zároveň je to jednoduše neodpustitelný, že mě takhle shodil.

Tyhle mý dvě totálně protichůdný části se ve mně teda pořádně rvou. Rvou se tak moc, že vážně nevím, kterou poslechnout a jak reagovat, a tak se nakonec rozhodnu, že aspoň částečně poslechnu Ádu, a po chvíli se oblíknu do suchýho a zamířím ven.

Stojí mě to vážně moc sil, abych se zvládl moc nečervenat, a děkuju všem svatým za to, že je už tma, když si sedám na převrácenej pařez vedle Gábi, zatímco na Ádu se ani nepodívám, i když před ostatníma dělám, jakože nic…

 

Jsem rád, že za náma Mates fakt dorazil, ale už mnohem míň jsem rád za to, že mě totálně bojkotuje. Nebo teda, totálně ne… Snaží se předstírat, že je všechno v pohodě, ale myslím, že každej, kdo je jenom trochu všímavej, stejně vidí, že to v pohodě není. Když mu donesu ten slíbenej opečenej buřt i s posledním kouskem chleba, sice si to ode mě převezme a zahuhlá poděkování, ale ani se na mě nepodívá. No jak chce, další divadelní představení tu ostatním už fakt hrát nebudu.

Ovšem jakmile se po další asi hodině se zíváním rozloučíme, zalezeme si do stanů a s Matym se v tichosti převlíkneme do spacích trik, nevydržím to a šeptem se na něj obořím: „Zatraceně, Mates, to jako vážně? Vážně mi tu hodláš demonstrovat, jak seš děsně uraženej? Ty na mě, jo? Tak na to teda fofrem zapomeň! Provokoval jsi mě už od včerejška a já jsem tě sakra důrazně varoval, jaký to bude mít následky, jestli toho nenecháš! Takže si tady ty svý nafučený ksichty můžeš dělat tak akorát sám na sebe!“

A s tím se natáhnu po baterce, ale nezhasnu ji, jenom ji odhodím blíž k němu, ať si s ní dělá, co chce. Sám si zalezu pod spacák, založím si ruce pod hlavu a zahledím se na něj, zvědavej, s čím přijde.

 

Kousnu se do rtu a chvilku ho mlčky pozoruju. Furt nevím, jak se k tomu postavit, ale pravda je, že už jsem dost vychladl. Vlastně úplně jsem vychladl, protože ten můj největší strach byl z toho, co tomu řeknou ostatní, bál jsem se, že budou mít narážky, ale když se k tomu nikdo nevracel, tak jsem se uklidnil a dal v myšlenkách průchod těm mým dalším stránkám. Tý tak trošičku exhibicionistický s tendencí se předvádět, která si tu scénu docela užila, a hlavně tý, kterou občas sám před sebou zapírám – tý submisivní.

Rád tvrdím, že ji v sobě nemám a že se všechno děje proti mý vůli, ale pravda to samozřejmě není, vím, že mám tuhle stránku v sobě docela velkou, a právě u ní si teď Adam vydobyl šílenej respekt. Navíc mnou projede i malej strach, že by se to mezi náma mohlo zkazit. Prostě, rozležel jsem si to v sobě pořádně, takže stačí těch jeho pár vět, aby se to ve mně úplně převrátilo.

Zůstanu na místě, sklopím hlavu a spustím krkolomně: „Promiň… Omlouvám se… Vážně… Já… Neměl jsem se vztekat, máš pravdu… Chtěl jsem to a nechtěl… A prostě styděl jsem se…“

 

Okamžitě mi zacukají koutky. Z toho jeho „chtěl jsem to – a nechtěl“. To je celej Mates! Přijde mi, že minimálně půlka jeho života se řídí přesně tímhle programem…

„Myslím, že zrovna před těmahle lidma ses stydět nemusel,“ řeknu smířlivě. „Jsou fajn a berou tě takovýho, jakej seš… A kdybych to už od včerejška nepozoroval, tak bych si před nima taky na nic takovýho netroufl.“

Pak k němu natáhnu ruku. „Zhasni a jdem spát, hm? Protože jestli tam takhle budeš ještě chvilku klečet, tak dostanu zase chuť bejt přísnej…“

Usměje se, zhasne a pak se konečně vtáhne pod spacák ke mně do náruče. Políbí mě a chvilku mi po tváři potichu přejíždí nosem, než mazlivě řekne: „Nooo… Možná bys ale trošičku přísnej ještě být mohl… Přece jen jsi mi něco slíbil, ne?“

Uchechtnu se. „Jo, něco jsem ti slíbil…, ale to něco si nechám na zítra. Asi. Dneska už nemám na další tvý vyvádění náladu. Ale teď teda, když o to tak stojíš,“ chytnu ho za bradu a oddálím jeho tvář od svý, „si klekni. Na všechny čtyři. Fofrem.“

 

Áda si dá fakt záležet, po tom, jak jsem byl nejdřív rozhozenej, už na mě nejde nijak tvrdě, ale vzhledem k tomu, že jsem si o ten další trest tak hezky řekl, rozhodne se, že mě přece jen trochu potrápí, nebo teda spíš neodmění, podle jeho slov. Ošuká mě mnohem jemněji než den předtím, mazlí se se mnou a dá mi spoustu pus, ale to je tak nějak všechno. Jednoduše se musím pro dnešek obejít bez orgasmu, což je pro mě pravda jako trest mnohem horší než jakýkoliv výprask.

Zvláštní je, že se něco mezi náma změnilo, a myslím, že to cítíme oba. Určitě to není napořád, ale mám v sobě hrozně velkou chuť vyžehlit si to mý chování, ta pokorná část ve mně stále dost vibruje z toho jeho usazení, a tak se chovám od toho večera dost poslušně a mírně. Na to jeho nenaplněný mazlení jen párkrát zakňourám, a jakmile mi rázně oznámí, že nic víc nebude, tak ustoupím, a i když je to trochu utrpení a trvá mi to dlouho, nakonec usnu s jeho rukou stále položenou na mým nádobíčku.

 

Další den vybereme trasu taky co do kilometrů náročnější, ale co do terénu úplný lehárko. Aby taky ne, když většina cesty vede podél řeky. Možná i proto, aby to nebylo zase tak snadný, se při návratu zpátky rozhodneme, že to vezmeme trošku oklikou přes menší kopec, na kterým stojí teprve loni zprovozněná dřevěná rozhledna. Gábině se teda moc nechce, ale Mates je překvapivě pro a vyhecuje ji, ať netrhá partu, a odměnou nám pak je hromadný foto z vršku, kde za náma se rozprostírá široká krajina.

Pak si užijeme sešup dolů, a protože nemáme kam spěchat, tak když míjíme takovou příjemnou písčitou zátočinu u řeky, rozhodneme se tam na chvilku zastavit a „nachytat trochu bronzu“, jak se nechá slyšet Eva.

Řeka je na tomhle místě prudší, takže si jenom chladíme nohy. Holky za chvilku přestane bavit i to a rozplácnou se do nedaleký trávy.

„Ale jsou dobrý, že to daly, ke konci byl ten kopec už prudkej i pro mě,“ koukne se po nich Radek obdivně.

„A mě nepochválíš, jo? Jsem to náhodou taky dal!“ ozve se hned Mates.

„No, protože ty by sis nedovolil to nedat,“ odtuší Radek a pobaveně po mně mrkne.

„To je fakt,“ chytne se toho hned Tomáš, „dneska seš jak vyměněnej… Adam prostě ví, jak na tebe!“ plácne mě do zad.

„Tak to už teď víme všichni,“ rozesměje se Radek.

„Víte kulový,“ brání se Mates, ale malinko u toho zčervená ve tváři.

„Zkusit to každopádně příště můžeme, až se ti zas nebude chtít šlapat. Přehnout přes kolena si tě zvládnu taky,“ zamrká na něj Radek, a i když nevím detaily, tak je mi jasný, že naráží na to, že někdy dřív už spolu nějaký spankingový experimenty provozovali.

A tak se k tomu jejich špičkování přidám: „To by bylo super, kdybyste mi s tím někdy vypomohli, haha. Aspoň mě nebude tak bolet ruka.“ Zároveň ale popojdu k Matesovi blíž a obtočím mu paži kolem pasu, abych dal všem najevo, že je to jenom sranda. A že Mates je jenom můj a nikdo jinej mi na něj šahat nebude.

 

„Pfff…,“ jenom si nahlas odfrknu a odtáhnu se od Adama pryč.

Tohle mě štve. Neskutečně mě to štve. Mám z toho takovej nutkavej, nepříjemnej pocit, jako že prostě nikdy nedělám nic dobře. Tak když se včera flákám a provokuju, tak to bylo keců o tom, jak jsem nemožnej. Myslej to dobře, já to vím, není v tom nic ošklivýho, ale přesto prostě podobný posměšky nemám rád. Většinou je pouštím jedním uchem tam a druhým ven, protože mám v sobě silně zakořeněný rozhodnutí, že se nenechám ničím rozhodit ani zviklat. Jenže to nemění fakt, že ani tyhle přátelský rejpnutí, od lidí, kteří to nemyslí špatně, nemám rád. Těch posměšků myšlených negativně jsem si za život prostě vyslechl příliš mnoho. Příliš mi to to všechno připomíná. A i když samozřejmě nikdy nic neřeknu, protože logicky vím, jak se to mezi kámoši myslí, tak mě to občas uvnitř samovolně bodne jako připomínka.

A teď mě to bodlo v hrudníku obzvlášť, protože ta sranda na můj účet padla od něj, od Adama. Celej den se šíleně snažím, aby mě ocenil. Na kole makám, snažím se, co můžu, i ve všem ostatním, a neprovokuju, ale ne, co udělám já, je prostě vždycky nějak zle. Když provokuju, tak je to špatně, a když jsem hodnej, tak zas v jeho očích našlapuju podle něj, protože to ON si umí zjednat respekt, né že dělám něco správně, za všechno vděčím jemu! A na to kašlu, já nejsem ničí poslušná loutka…

Kluci se dál baví, a tak prostě nerušeně popojdu těch pár kroků k řece, skopnu ze sebe vztekle boty, shodím kraťasy, a protože na sobě už nic jinýho nemám, skočím jen v trenkách do vody a začnu plavat na druhej břeh, potřebuju zchladit hlavu.

 

„Co mu zase přelítlo přes nos?“ pozoruju zamyšleně, jak Mates dělá první tempa.

„Asi se ho ty naše poznámky dotkly,“ trhne Radek ramenama.

„Čím?“ nechápu. „Nikdo jsme nic tak hroznýho neřekl…“

„Každopádně doufám, že je dobrej plavec, protože ten proud je tam fakt silnej,“ podotkne Tomáš všímavě.

Tentokrát trhnu ramenama já, protože plavat jsem s ním nikdy nebyl, nevím, jak zdatnej je nebo není… Všichni pozorujeme, jak s ním ta voda hází, a já bych na něj nejradši zavolal, ať přestane blbnout a okamžitě se vrátí zpátky, ale je mi jasný, že by mě neposlechl už z trucu. Nemluvě o tom, že pokud se ho fakt dotkly ty poznámky, že jsem jedinej, koho „poslouchá“, tak teď nehodlám tuhle teorii podporovat tím, že po něm budu přede všema štěkat další rozkazy…

Celou dobu jsem napůl připravenej rozběhnout se za ním, kdybych měl dojem, že má nějakej větší problém tu řeku zdolat, ale naštěstí se už za chvilku postaví na nohy a vyleze na druhej břeh. Věnuju poslední pohled jeho zádům a pak se s klukama jdeme posadit k holkám. A ať si tam sám dělá, co chce.

 

Sakra, to byl ale blbej nápad! Když se konečně vydrápu na břeh, mám fakt dost. Těch pár posledních metrů jsem dal jen s vypětím všech sil, ten proud mě strhnul o jakej kus dál, než jsem původně mířil. Byl jsem těsně za půlkou, když mi začaly docházet síly, takže když lezu ven, zmítá mnou adrenalin z přestátý výzvy, ale taky strach, protože dobře vím, že jsem to dal jen tak tak.

Sednu si na břeh a koukám na tu masu vody docela vyjeveně, vůbec nevím, co mám dělat, nikde na dohled to není klidnější a znovu si tam sakra že netroufnu! Bože, jak to, že jsem takovej kretén? Proč do háje nikdy nepřemýšlím, než něco udělám?

 

Po prokecaný půlhodině se všichni začneme pomalu ošívat, že bysme už jako zase pokračovali v jízdě. Do kempu to je přece jenom ještě kus… a než zase rozděláme táborák… A teda já začínám mít hlad už teď a jsem si jistej, že ostatní jsou na tom podobně.

Jenže holt nemůžeme vyjet bez Matese. I když i takový návrhy padají.

„No co, tak jestli tam chce nocovat, tak ať, ne?“ nevidí v tom problém Eva. „Přece tu kvůli němu nezatmíme všichni.“

„Do tmy je ještě daleko,“ mávne rukou Gábina. „On časem dorazí. Až se uklidní…“

Nebo až zase nabere odvahu do tý prudký vody vlízt – ale o tuhle myšlenku se s ostatníma nedělím. Místo toho jim navrhnu: „Hele, tak klidně už jeďte, já jdu pro něj a holt do kempu dorazíme o něco pozdějc…“

Ostatní se nakonec usnesou, že to není špatnej nápad, posbírají se a s máváním se rozjedou pryč. A já ze sebe shodím hadry a rozplavu se na druhej břeh.

A jako že je to studený, to vem čert, ale ten proud se mnou tak mává, že celou dobu jenom v duchu nadávám. Matesovi! Za tenhle jeho zbrklej nápad ho dnes v noci fakticky seřežu! A ať zapomene na nějaký šolichání dlaní, sakra!

 

Jak zahlídnu ten Ádův skok do vody, proletí to mnou jako blesk, úplně se mi ta vzpomínka, když jsem ho poprvé naplno uviděl, promítne před očima, a to mě neskutečně zahřeje. Hned za tím se mnou ale přelije vlna strachu z toho, jestli to zvládne, aby ho to nestrhlo.

Když ale pak sleduju tu jeho pomalu se blížící hlavu a vidím, že s ním ten proud zas tolik nehne, docela rychle se uklidním a začnu se postupně propadat sám do sebe. Sakra, tohle jsem zas přestřelil!

Vyleze z vody kousek ode mě, hodí po mně naštvaným pohledem, popojde pár metrů a ztěžka dosedne do mý těsný blízkosti, než spustí: „No, mobil sis s sebou nevzal, takže se tě jdu zeptat osobně, jestli se hodláš ještě vrátit do kempu, nebo jestli tu hodláš zůstat. Ostatní už vyrazili, nechtěl jsem, aby na nás museli čekat – takže buď se ke mně přidej, nebo jedu sám.“

Kousnu se do rtu, sklopím hlavu a po chvilce přemýšlení tiše přiznám: „Když já se bojím vrátit přes tu vodu… Jsem sem skoro nedoplaval…“

 

Zavrtím nad ním hlavou a s povzdychnutím zakloním hlavu a zadívám se na nebe. No neříkal jsem to?!

Poznám ale, že Mates je z toho i tak zdrblej dost, a tak si nechám všechny komentáře pro sebe. Na ně bude čas pozdějc. „Zas tak hrozný to není,“ řeknu jenom. „To dáme.“

Pak se na něj zkoumavě zahledím, co on na to, a protože se zrovna dvakrát jistě netváří, přihodím další návrh: „Nebo můžeme jít kus po proudu a najít nějaký lepší místo, kde přeplaveme. Jenom doufám, že nám mezitím někdo neukradne všecky věci. Jsem měl možná někomu říct, ať na nás přece jenom počká…“

 

Přemýšlivě ho sleduju a zvažuju naše možnosti. Neovládnu se, a i když tu kolem pořád jezdí vodáci a na druhým břehu sem tam nějakej cyklista nebo chodec, prostě se k němu pevně přitisknu a dlouze ho políbím. Ani nedokážu popsat, jak velkej kámen ze mě spadne, že mě nechá a neodstrčí mě. Vím, že jsem udělal blbost a že to za tohle pravděpodobně schytám, ale teď prostě potřebuju uklidnit. Potřebuju cítit, že jsem jeho, i když občas dělám absolutní ptákoviny.

Až teprve když se začnu zas cítit v pohodě, odtáhnu se od něj a odhodlaně prohlásím: „Tak naber síly a přeplaveme to, věřím, že s tebou to zvládnu…“

Usměje se, stáhne mě dozadu na lokty a chvilku tiše pozorujeme řeku a naše kola, ležící na druhým břehu. Tiskne mi ruku ve svý, mlčí a mně se neskutečně líbí ten klid, kterej z něho cítím, ale nakonec ho naruším, a aniž bych se na něj podíval, svěřím mu něco, co chci už dlouho: „Víš, ten tvůj záchrannej skok do vody mi hrozně připomněl to, jak jsi skočil do toho bazénu pro tu holku, na konci prváku… Já tam byl… A prostě… Už tenkrát jsem se do tebe šíleně zamiloval…“

 

Překvapeně k němu natočím hlavu: „Cože? Už tenkrát…?“

Jo, vybavuju si tu situaci, pamatuju si to celý pořád moc dobře…, ale teda toho, že by tam Mates vůbec byl, jsem si nevšiml. Natož že by po mně nějak koukal nebo tak něco… Na chvilku se ztratím ve vzpomínkách, ale pak se zprudka narovnám a trošku si rejpnu: „Mimochodem, záchrannej skok do vody, jo? No zatím to žádnej záchrannej skok není, ještě jsem tě nezachránil… Uvidíme za pár minut!“

A s tím se vyhoupnu na nohy, podám mu ruku a společně vlezeme do tý řeky. Teprve tam ho pustím a povzbudivě se na něj usměju: „Prostě plav. V klidu, jo? Budu hned vedle tebe.“

 

Napůl mě zamrzí, že na to mý doznání nijak víc nereagoval, a napůl potěší, protože mi dojde, že to byla blbost. Cítím se prostě jako hroznej zoufalec, že jsem se takhle pobláznil do kluka, u kterýho byla jen malá pravděpodobnost na úspěch, do kluka, u kterýho se vlastně pořád divím, že mi tu šanci dal, a co víc, že se mnou zůstává i přes všechen ten chaos, co kolem sebe vytvářím. Ta studená voda mi ty myšlenky naštěstí na chvíli úspěšně vymaže a zadoufám, že i jemu, protože po tý jeho nicneříkající reakci maličko lituju, že jsem mu to řekl.

Má pravdu, není to tak zlý, a když vnímám, že plave blízko mě, cítím se o hodně klidnější. Řeku tentokrát překonám, ani nevím jak, a vysloužím si tak od Ády potěšenej úsměv.

Mám pocit, že je načase už se pohnout, a nechci nějakou další trapnou situaci, takže tentokrát na nic nečekám, zaběhnu hned s hromádkou mýho oblečení do nedalekýho křoví, stáhnu nacucaný trenky a na mokrý tělo co nejrychleji natáhnu kraťasy a tričko, abych byl už pryč. Nasednu na kolo a vyrazím hodně líným tempem vpřed, aby mě v pohodě dohonil.

Když se objeví po mým boku, zkusím trochu změnit téma a optám se: „Zlobíš se moc?“

 

Zakřením se na něj. „Mates, řeknu ti to asi takhle: užij si teď ještě tu projížďku, protože je tvoje poslední. Zítra už stopro nikam nepojedeš, protože po dnešní noci nebudeš schopnej si na to kolo sednout. Kdybych měl rákosku, tak ji o tebe přerazím! Ale protože ji nemám, tak holt o tebe přerazím něco jinýho.“

Pak šlápnu do pedálů a předjedu ho – a těch několik metrů mezi náma držím celou dobu až do kempu. Nechci totiž, aby ze mě tahal, co mám v plánu, nebo mě ještě před začátkem zkoušel nějak ukňourat.

U ohniště si pak schválně sednu naproti němu a celej večer na sebe vrháme významný, natěšený pohledy. Jako teda ty Matesovy by tak natěšený bejt neměly, ale i přes tu kapku nejistoty jsou – a já se i díky tomu pořád usmívám. Protože mě to prostě pořád baví. To, že i kdybych mu vymyslel jakejkoliv trest, tak on si ho stejně užije. A že tím pádem nemůžu nikdy šlápnout vedle. Doufám.

 

Absolutně nechápu, jak tohle dělá, jak mě dokáže z tý mý věčně rozhozený nálady přepnout jednou větou do TÝHLE. Do týhle, která má k tý rozhozený fakt extrémně daleko.

Jo, jsem taky nervózní a rozpačitej z toho, jaký má plány a jestli tu svou výhružku splní, ale je to úplně jiný. Protože ten strach z trestu provází i vzrušení. Samozřejmě mám plnou hlavu představ, břichem mi proletí hejno motýlů, kdykoliv zachytím Ádův výhružnej pohled, a tělem mi z toho očekávání projíždí vlny všech možných pocitů, od vzrušení po obavy, a to je něco neskutečnýho, protože díky tomu snad celej večer nedokážu myslet na nic jinýho.

 

Přeje nám štěstí – po dnešním výšlapu jsou všichni docela uondaní, a tak to posezení a klábosení tentokrát rozpustíme už relativně brzo. Jakmile se Radek protáhne v zádech a s mohutným zazíváním nám popřeje dobrou noc, načež se začnou zvedat i ostatní, Mates mě znovu probodne pohledem a nasucho polkne. Předstírám, že jsem si ničeho nevšiml, a chopím se tentokrát hašení táboráku, zatímco se s ostatníma loučím a sleduju, jak zalízají do stanů.

„Nechceš s něčím pomoct?“ přidřepne si Mates vedle mě.

„Vlastně jo,“ odpovím poťouchle. Pak přejdu do šepotu: „Než to tu dodělám, podívej se po nějakým pořádným prutu. Takovým, kterej se hned po první ráně nepřelomí. Ani po dvaceti.“

 

Celým břichem mi to po těch jeho slovech houpne a to hejno motýlů ve mně zjevně předvede hotovej gymnastickej výkon. Bože, vážně?! Jakože nikdy jsem prutem nedostal, ale ani nemusím, abych věděl, že to určitě šíleně bolí. To ví asi každej, kdo někdy četl nějakej tematicky laděnej příběh nebo viděl video. Sakra, i z takových těch pár potyček v dětství se ségrou anebo děckama kolem chaty mám určitou zkušenost, aby mě to slovo ‚prut‘ vyděsilo!

„Adame, notaaak, to fakt není nutný! Já vím, že jsem udělal pěknou blbost, zasloužím si trest… Ale prutem ne. To bude určitě hrozně bolet,“ začnu škemrat a upírám na něj štěněčí oči, aby se slitoval.

 

Zacukají mi koutky, ale dám si záležet, aby si toho nevšiml. Místo toho se k němu skloním, dám mu pusu na tvář a popoženu ho: „Mazej. A ne že to budeš zdržovat. Stejně se tomu nevyhneš.“

Mates na mě ještě chvilku kouká, asi odhaduje, jak vážně to myslím, ale předstírám, že už si ho nevšímám, a tak se nakonec zvedne, popadne nůž na nařezávání buřtů a zmizí s ním někde ve tmě u řeky.

 

Bože, tohle se ve mně mele fakt extrémně! Jsem šíleně nervózní, když za zběžnýho posvícení mobilem řežu prut z vrbičky dostatečně daleko od obyvatel kempu, aby mě nikdo neviděl. Když si představím, že by mi za chvíli měla tahle neskutečně pružná věc dopadnout na zadek, úplně mě z toho mrazí.

Rozpřáhnu se a zkusím se jen tak přetáhnout přes kraťasy. Sakra, to kouše! Jo, pořád mě ta představa a nervózní očekávání pořádně vzrušuje, ale dobře vím, že to je jen ta představa, že ve skutečnosti, jakmile Adam začne, tak tu moji dnešní nebezpečnou koupačku olituju docela hodně.

Pořád se mi nervozitou klepou ruce, ale není zbytí. Pro jistotu, aby mě sem neposlal znovu, vezmu ty šlahouny rovnou dva a vydám se velice pomalu zpátky za ním.

 

Podle světla z jeho mobilu poznám, že už se vrací. Že se vrací docela pomalu. No nedivím se mu! Ale třeba ho to pro příště naučí dřív přemejšlet, než dělat skopičiny. Navíc ne zrovna bezpečný skopičiny.

Sotva ke mně dojde, rozhodně ho popadnu za zápěstí, vytrhnu mu ten mobil z ruky a svítím jím na cestu, zatímco Matyho vedu za sebou. Když jsme tu před pár hodinama byli sbírat dřevo na táborák, tak jsem si to tady v okolí pořádně prošmejdil a vyhlídl jsem si šikovný místečko – dostatečně daleko od civilizace, ale zase nic tak zarostlýho nebo nepřístupnýho, abysme se tam v pohodě i takhle uprostřed noci nedostali.

U jedný útlý břízky se zastavím, Matese popostrčím až k jejímu kmeni.

„Ruce,“ řeknu jenom a to už pokládám rozsvícenej mobil i oba ty pruty na zem a šahám si do kapsy pro kus šňůry, kterou jsem měl původně omotanou karimatku, aby držela tvar. Teď mi poslouží k tomu, abych jí svázal Matymu zápěstí před tělem – a přivázal je k tomu stromu. Není to žádnej pevnej úvaz, ale ani nemá bejt: bohatě stačí, že mi prostě Mates nemůže zdrhnout. A dostat se z mýho dosahu.

Respektive z dosahu jednoho z těch dvou prutů, který si pro tenhle svůj trest vybral.

„Tak kolik, Mates?“ přistoupím těsně za něj a volnou dlaní ho přes kalhoty pohladím po zadku. „Kolik si podle tebe zasloužíš?“ pošeptám mu do ucha.

 

Naprázdno polknu. Ježíši, to si mám jako vybrat sám?! Tohle je těžký, šíleně těžký, protože část mě prostě ví, že si to fakt zasloužím, netěší se na to, ale ví, že to bylo přes čáru. Nemusí ten důvod ani říkat nahlas, vím, že jsem v tý řece opravdu riskoval, tohle nebylo místo na koupání a já to věděl, jenže jsem nechal svý emoce, aby jednaly, a nepoužíval hlavu. Cítil jsem se prostě shozenej, a tak jsem tam skočil. Napůl z trucu a napůl z machroviny, ale ten strach, co jsem tam pocítil, když mě ta voda pořádnej kus strhla, ten byl pro mě jak vykřičník, že jsem totální idiot.

Navíc to není špatně jen kvůli mně, vem mě čert, ale i kvůli Adamovi. Jestli mě sledoval, musel se o mě bát a hlavně riskoval jsem, že tam za mnou skočí a že to třeba strhne jeho. Nakonec ta řeka tak šílená nebyla, ale to jsem nemohl ze břehu vědět a to bych si fakt neodpustil, kdyby se jemu něco stalo.

V mých očích si proto zasloužím fakt hodně, zasloužím si trpět a zasloužím si dostat tolik, abych si nesednul. Vím, že kdybych měl figurovat jako soudce nad někým jiným, to číslo by bylo pěkně vysoký, ale takhle se to hrozně tříská s tou mou druhou částí, s tou, co ten výprask, když je takhle blízko, fakt nechce, co se ho dokonce bojí. A i když většinou nechávám promluvit spíš tu moji druhou část, která kňourá a naříká, že to stačí, tentokrát ji výjimečně zahodím, protože ta vina, co v sobě cítím vůči Adamovi i vůči sobě, je příliš velká.

Zhluboka se nadechnu a potichu fňuknu: „Třicet.“

 

„Třicet zní dobře,“ řeknu a vjedu mu rukou do rozkroku, abych ho trošku rozptýlil. „Takže… deset přes kalhoty, deset přes trenýrky a deset na holou, hmm?“ pronáším mu dál u ucha vrnivě, jako kdybych se ho ptal, jestli nemá chuť na dezert, a dlaní ho hnětu mezi nohama.

„Dobře,“ hlesne Mates a vzrušeně zavzdychá. Taky aby nebyl vzrušenej, když jsem mu v noci nedopřál žádnou úlevu! Takže dneska se ani nemusím snažit nijak moc a už mi vláční pod rukama… nebo spíš tvrdne, podle toho kde, že.

Po chvilce toho ale nechám, o kousek od něj odstoupím a šáhnu si do kapsy znovu. Tentokrát vytáhnu kravatu – běžně mu s ní svazuju ruce, ale dnes ji mám připravenou k něčemu jinýmu.

„Otevři pusu,“ poručím si polohlasně. „Jsem ti na dnešek slíbil ještě něco jinýho, že jo?“

 

Kouknu po něm rychle a úplně naposledy nahlas zakňourám: „Buď na mě hodnej…“ – a pak už poslušně otevřu pusu, aby mi ji mohl pořádně ucpat tou kravatou smotanou do ruličky, protože i mně je předem jasný, že tohle v tichosti nevydržím, a rozhodně nechci přilákat nějaký pozorovatele nebo být slyšet na celej les.

„A ne že to vyplivneš,“ řekne jenom, chvilku mě ještě hladí po těle, abych se zklidnil, než odstoupí, zvedne ze země jeden z těch prutů, párkrát s ním švihne jen tak do vzduchu, až mi z toho zvuku naskočí husí kůže, a pak už se poprvý rozpřáhne a přetáhne mě přes zadek.

Trvá to pár sekund, než to naplno ucítím a tlumeně zařvu do roubíku. Sakra, to štípe! A to mám na sobě kalhoty, nechci si ani představovat, jak moc to bude bolet, až na sobě nic mít nebudu.

 

S první pěticí šlehnutí si dávám načas, je mi jasný, že to čekání, kdy přijde další rána a jak silná bude, je pro Matese mnohem víc nepříjemný, než potom ta rána samotná… Druhou pětku už mu ale nasázím v rychlým sledu, aby to měl co nejdřív za sebou.

A taky abych to měl za sebou já, protože už jsem se dávno rozhodl, že dokud je oblečenej, tak si dám na tvrdosti těch ran záležet co nejvíc, ale spolu s tím, jak si Matese budu svlíkat, tak budu jemnější… Takže to jeho aktuální skučení a kňourání, co se mi dostává k uším, je tím nejhorším, co za dnešní noc uslyším.

To mu ale zatím prozrazovat nehodlám, ať se ještě chvilku koupe v tý nejistotě! A tak se mu jenom natisknu k zádům, obtočím mu paži kolem těla a znovu ho začnu hladit v rozkroku, zatímco se ho zeptám: „Dobrý? Můžeme přejít na další desítku?“

 

Zakloním se a opřu o něj na chvilku vyčerpaně hlavu, zatímco se snažím nabrat sílu. Ten začátek byl fakt krutej, začal hned zprudka, takže to bolelo opravdu pořádně, pevně jsem skousával tu látku v puse a plnil ji slinama, jak moc mě to nutilo ke křiku. Každá rána mi zanechala na zadku pořádně žhavej pruh, až mi z toho automaticky slzely oči, když mi jich střihnul pár pořádných za sebou. To uvolnění, co cítím teď, když nic nedělá, je až neskutečný, ale dobře vím, že ještě není konec, a tak se po chvíli ticha zas lehce odtáhnu a pokývám hlavou.

Chytne mi za gumu tepláků a stáhne je až ke kolenům, ale jen proto, aby mi věnoval ještě jedno kolo tý jeho něžný pauzy, když mi chvilku přejíždí dlaní přes rozbolavělej zadek, než se znovu chopí prutu, položí mi ho do spodní části zadku, napřáhne se a švihne.

Tu další desítku si docela odskučím, né že ne, hýždě mám už dost rozcitlivělý, a mám o vrstvu látky míň, ale i tak si samozřejmě všimnu, že ubral na intenzitu, kterou docela zvládám. Trochu jsem se při tý první desítce bál, že si během tý třicítky sáhnu až na stopku, ale teď už to fakt spíš nehrozí. Pálí to dost, každá ta rána mi dává pořádně vědět, abych si příště nějaký pitomý nápady rozmyslel, a už teď teda vážně nepochybuju, že se zítra ta jeho výhružka s kolem vyplní, protože po těch pár přes stehna by si na sedlo sedal opravdu jenom cvok.

 

Zase se namáčknu těsně na něj a dlaní levý ruky mu hladivě přejíždím po těle, zatímco v pravačce pořád třímám ten prut. Přiložím ho Matesovi pod bradu a nadzvednu mu ji, abych mu mohl dát pusu na krk, zatímco vnímám, jak pořád zprudka oddechuje. Ještě chvilku ho nechám takhle kompletně bezmocnýho, vydanýho napospas mejm dotykům, než mu vytáhnu z pusy tu oslintanou kravatu.

„Tak co? Nějaký doprovodný komentáře?“ vybídnu ho.

„Bolí to,“ zafňuká.

„Pak je všecko v nejlepším pořádku,“ ušklíbnu se. „Takže připravenej na finále?“

Jenom kývne hlavou, což vezmu podobným kývnutím na vědomí, znovu mu ucpu pusu a pak mu pomalu sroluju ke kolenům trenýrky. Chvilku ho jenom hladím po už pěkně rozehřátým zadku, než se rozpřáhnu – a do tý první rány toho dám teda fakt hodně. Ne úplně nejvíc, kolik by šlo, ale i tak dost. Aby Mates věděl, že vím, jak se to dělá. Jak se to dělat. Ale jak to já dělat nechci.

A z toho, jak se celej zkroutí a jakým zaskučením to doprovodí, je mi jasný, že základní představu už má…

Asi minutu jenom tiše stojím za ním, dlaní si ho zlehka přidržuju za bok a jinak vůbec nic nedělám, a teprve když se to jeho kňouravý lapání po dechu změní na vcelku pravidelný nádechy, v rychlosti ho přetáhnu přes zadek ještě devětkrát. Tentokrát už to připomíná spíš takový to šlehání ve stylu „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“, s jakým jsme dřív s klukama na Velikonoce chodívali po spolužačkách… Myslím, že přes to štípavý pálení po první ráně to Mates ani necítí, což je dobře. Už ho fakt nechci dýl trápit. Mám totiž docela silnej dojem, že do ne zrovna klidný řeky už nikdy lehkomyslně skákat nebude.

 

Ty poslední rány jsou v pohodě, ale i tak, když skončí, zadek mi žhne a jsem fakt rád, že to mám za sebou. Párkrát přese mě přejede hladivě dlaní, než se natáhne, znovu mi vyndá z pusy ten uslintanej kus látky a začne mě odvazovat.

Pohladím se hned dlaněma přes pořádně citlivej a hlavně vroubkovanej zadek, ty pruhy od prutu jsou tam dost znát. Zvláštní je, že jsem to celou dobu dával, nenechal jsem se zlomit, a až teď najednou mě strhne hroznej příval emocí a mám fakt co dělat, abych se nerozbrečel, když si mě vtáhne do náruče a začne utěšovat. Jo, těch prvních pár fňuknutí do jeho ramena je reakcí na ten výprask, ale ty další už jsou čistě ten odeznívající pocit viny.

Přimáčknu se k němu a spustím: „Omlouvám se… Vážně, moc mě to mrzí, Adame… Ten dnešek, i ten včerejšek. Promiň, že jsem vyváděl a kazil ti tak tenhle výlet tady.“

 

„Mně jsi nic nekazil,“ pevně ho obejmu. „Já jsem si to náhodou dost užil. Jestli jsi někomu něco zkazil, tak maximálně sobě. Třeba to, že zítra už se na kole neprojedeš… A jak se pozítří dostaneš k vlaku, to si radši nepředstavuju, haha.“

Ještě chvilku počkám, až se trochu uklidní, pak si přidřepnu, natáhnu mu trenýrky i tepláky, vezmu ho kolem pasu a pomalu vyrazíme zpátky do stanu. Tam rozsvítím baterku, a zatímco Matymu napůl poručím, napůl poradím, ať se svlíkne do naha a lehne si na břicho, vylovím ze dna batohu malý cestovní balení chladivýho gelu po opalování. Od jistý příhody s nečekaně ostrým sluníčkem ho s sebou nosím radši všude, ale když jsem ho házel před pár dny do batohu, fakt by mě nenapadlo, že ho využiju i takhle… Přikleknu si k Matesovi a pak mu trochu gelu začnu jemně roztírat po zadku.

 

„Jauu… To pálí! Co to je?“ zavyju po malý chvíli, protože ta věc, co na mě napatlal a byla v první chvíli docela fajn, mi právě začala naopak grilovat zadek.

„Pálí? Vždyť je to chladivej gel!“

„Mýmu zadku teda moc chladivej nepřijde!“ fňuknu na protest.

„Hm,“ zabručí bezradně, „tak ještě bych tě taky mohl znovu hodit do tý řeky. To by tě zchladilo zaručeně.“

„Opovaž se! To ať tě ani nenapadne!“ zaprotestuju a úplně ožiju, takže se vztyčím na lokty.

„V klidu, právě že mě to jenom napadlo, ale nehodlám to uskutečňovat. No žádnej jinej krém s sebou nemám, takže pokud nemám jít vzbudit holky vedle a vybrakovat jim jejich kosmetický tašky, tak ti budou muset stačit jenom mý dlaně…“ – a pak už je na mě přiloží a začne tu moji bolavou kůži jemňounce masírovat a hladit.

Chvilku ještě kňourám, jak odeznívají účinky toho krému, ale ty jeho chladivý packy jsou moc příjemný, tak na to rychle zapomenu, zavrtám obličej spokojeně do mikiny, kterou mám pod hlavou, a tu jeho něžnou péči si neskutečně užívám. O to víc, že nikam nespěchá a hladivě mi přejíždí přes všechny ty vystupující proužky, co na půlkách mám. Občas trochu syknu, když narazí na místo, který je obzvlášť bolavý, ale jinak je to děsně fajn.

Vlastně mi vůbec nevadí, že si ten poslední den střihnu nějakou turistickou trasu místo kola, snad teda s ním ve dvou, ale už předem vím, že tyhle stopy budu cítit i tak a to se mi líbí moc. Popravdě jsem i docela pyšnej, jak jsem to dneska dal, bez nějakýho přehnanýho kňourání, protože zas tak hrozný to fakt nebylo. Vychutnávám si tu péči několik minut a začíná mě to už zase pěkně vzrušovat, než toho nechá, shodí ze sebe i svý oblečení a lehne si bokem vedle mě, přitisknutý svým nahým tělem na to mý.

Dlouze mě políbí a já neodolám tý romantický chvilce a vrátím se k tomu, co jsem mu řekl u tý vody: „Myslíš si, že jsem blázen, když jsem se do tebe zamiloval už tenkrát?“

 

Podepřu si hlavu o loket a zamyšleně se na něj zadívám. „Tak přesnějc vzato, asi ses nezamiloval úplně do mě, že? Vždyť jsme se neznali, nic jsi o mně nevěděl. Kromě toho, že chodím na stejnou školu, hraju basket a umím skákat šipky do vody, haha…“

„Pf, to přece nebylo jenom o tom… A i to málo na zamilování stačilo,“ zavrtí se malinko nespokojeně.

„Hm, to asi jo… očividně,“ zašťuřím se na něj. „Každopádně je dobře, že jsi mi to tenkrát nedával nijak najevo,“ přiznám. „Kluci by z toho měli srandu – a já bych se asi tím pádem snažil držet od tebe co nejdál… A pak bych asi nekejvnul na to tvý doučování… No, a tohle celý by nebylo. A to by byla škoda,“ usměju se na něj – a pak už se natáhnu po tý baterce a zhasnu ji. Protože na naši pohádku na dobrou noc světlo nepotřebujeme.

 

„Jo, byla by to škoda… Teď už tě totiž znám a miluju tě. Mnohem víc, než jsem mohl tenkrát, ty můj doučovateli,“ spokojeně mu zavrním v náručí a poslepu ho políbím.

Nečekám na odpověď, vím, že mi to neřekne, vlastně to po tý maturitě bylo poprvý a naposled, co jsem to od něj slyšel, ale to nevadí. Naučil jsem se, že po něm nemůžu chtít slova, ale činy, protože těma mi dává každej den sakra najevo, jak moc o mě stojí. A já to z toho všeho cítím, cítím to z těch jeho něžných chvilek i z těch, kdy zrovna úplně něžnej není, protože dobře ví, že v tomhle si ladíme. I když jsou třeba jinak naše světy diametrálně odlišný, tak v tomhle se vždycky potkáme a budeme tam spolu.

Pořád nad sebou v duchu kroutím hlavou, jak se někdy dokážu chovat. Jak moc moje zbrklý nápady a tak trochu spratkovská osobnost ovlivňují svět kolem mě. Vlastně jsem to na sobě vždycky šíleně nesnášel, lidi to odrazuje. Teprve s Ádou se cítím i s touhle částí aspoň trochu v pořádku, protože právě tenhle kus mě vytváří ten okraj, co nás spojuje. Adam do mě zapadá jako dílek puzzle, zcela odlišnej, ale doplňující se. A vytváří ve mně chuť to změnit, nebýt jen jeho odrazem, ale prolnout ten tenkej okraj s ním. Dokázat mu, že jsem tý jeho lásky a péče hoden a že si třeba časem zasloužím, aby mi to vyznání zopakoval.

Čeká mě dlouhá cesta k tomu, abych všechno v sobě překopal a zklidnil, ale s ním pořád věřím, že to zvládnu, s ním mám totiž pocit, že dokážu cokoliv, a hodlám mu tenhle pocit co nejvíc vrátit. A tak se na něj vyhoupnu obkročmo a začnu ho pomalu líbat po celým těle, odshora až dolů, a vracet mu všechno to, co v sobě díky němu mám.

Nikam nespěchám a všechno si to užívám, když se do toho ticha najednou ozve jeho zašeptaný: „Taky tě miluju.“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)

Komentáře  

+2 #21 Odp.: Doučovací metody 16 – KolaGD 2022-11-22 09:22
Miky potěšil jsi mne svými komenty, potvrdil můj dojem z Matese a jeho vyjádření na konci tohoto dílu, teda nejen toho.
Partnerský vztah, jakýkoliv, je o tom hledat k sobě cestu, měnit toho druhého, ale především sám sebe právě pro něj. Tenhle příběh je právě o tomhle procesu, těžkého, tvrdého a pomalého.
Díky za něj oběma.
Citovat
+3 #20 Odp.: Doučovací metody 16 – KolaMiky 2022-11-22 00:30
Když se s Matym poznali dělalo Adamovi velký problém vůbec sejít se s ním na veřejnosti, vyznat mu city nebo Matyho jakkoliv podržet, když poprvé naplno vyšiluje (3.díl). A ano, zde Maty, při skoku do té řeky, byl taky znovu uvnitř zraněný, ale Adam to neviděl. Podle všeho Mates je možná první emotivní osoba v Ádovo životě, a to, naučit se tyhle, z vnějšku pro něj možná i drobné výkyvy nálad, VIDĚT je a dávat jim patřičnou pozornost se člověk, který sám není tolik empatický nenaučí za den, za týden a možná ani za těch pár měsíců, kterými si společně prošli.
Adam za mě ušel už teď obrovskou cestu, cca od 11 dílu, kdykoliv byl Maty rozrušený (tak, že to zaznamenal) tak mu dal patřičnou podporu, fyzickou i slovní, vyšel s jejich vztahem na veřejnost (14) a řekl mu, že ho miluje, i když jak sám zmiňuje (tuším 11) to ještě nikdy nikomu neřekl. A ano, tady na těch kolech je vidět, že to rozpoznání věcí mu ještě nejde a dělá chyby, dělají je oba, tento díl ukazuje právě ty stránky, které ještě vyřešené nemají, ač jsme možná všichni po tom předchozím díle mohli mít růžové brýle, ale já v tom všem mezi nimi vidím, i velkou snahu se kvůli sobě navzájem zlepšovat. Myslím, že pokud budou chtít, vyhnout se podobným situacím a být si blíž, měli by se oba naučit víc komunikovat. Adam naučit se ptát, nedělat závěry sám za sebe, a oceňovat snahu, a Maty to, že musí o věcech mluvit i sám od sebe, když je Áda zrovna přehlídne, že mu musí říct když mu něco nevyhovuje nebo ho zraní. Jedině tak se mohou posunout. Pak jim to bude fungovat a bude spokojenost na obou stranách. A pokud oba tu snahu budou mít, tak na to nakonec přijdou… Však čert ví, co jim budoucnost přinese ;-)

Závěrem chci říct, že moc děkujeme všem za komentáře a hodnocení 😊 Všech komentářů si spolu s Isi ceníme a jsme rádi, že se tady rozproudila taková diskuse!

Edit.: A co se té akce týče, tak tam to Maty vlastně v závěru řekl sám. Ve spoustě věcí jsou naprosto odlišní, ale v tomhle se vždycky potkají, v té akci, tam si totiž rozumí.
Citovat
+4 #19 Odp.: Doučovací metody 16 – KolaMiky 2022-11-22 00:28
I když nám to trvalo, a museli jsme si to rozmyslet, myslím že přišel čas, abychom se k tomu všemu vyjádřili i já a Maty. - Ano, tentokrát výjimečně budu mluvit za nás dva, protože bych řekl, že ve spoustu bodech, které se tu aktuálně řeší jsme si podobní, a i když ten Matyho je trochu víc zaslepený zamilovaností, náš pohled se výrazně neliší.
Myslím, že každý tady má v něčem pravdu, a rozhodně jsou v tomhle díle místa, kde by bylo od Ády mnohem rozumnější, a vhodnější, aby použil slova a Matyho se zeptal, co se děje. Omluvy naopak beru jako něco, k čemu Matyho vážně nikdo nenutí, vychází to z něj, samo od sebe, a možná, že občas sám neví, jestli se omlouvá druhému, anebo sám sobě, že sebe zklamal. Vlastně i naprosto zbytečně. Jenže nemyslím si, že zrovna s tím by mu mohl Adam nějak výrazně pomoci, i pokud mu řekne, že se omlouvat nemusí, bude se omlouvat stejně, je to něco, co má v sobě automaticky dané, vyvolává to úzkost, že druhého ztratíme. Třeba to zahojí čas a sebevědomí, které mu, ač to tak možná někdy nevypadá, vedle Ády přecijen docela dost roste. 😉
Nerad bych tady tento díl rozebíral bod po bodu, protože to už tu zaznělo několikrát. Místo toho zkusím na Adama (v dalším komentáři, protože jsem se moc rozepsal) kouknout trochu víc obecně a snad ho v očích těch, koho tento díl rozhodil, i trochu obhájit...
Citovat
+4 #18 Odp.: Doučovací metody 16 – KolaIsiris 2022-11-20 16:07
:-) Dráčku (a případně ostatní, kdo teď v Adamovi vidíte "necitlivý sadistický pařez"), úplně v pohodě :-) Jsme naopak rádi za tak "dlouhý výlev" - znamená to, že ta povídka (celá série) na Tebe nějak působí, něco v Tobě otvírá, zadrnkala Ti na nějakou strunu... :-) A samozřejmě proč by sis nemohl myslet, že Adam je kolosální kretén ;-) . Ostatně, ani v životě nám nejsou sympatičtí všichni lidi, které poznáme. Na druhou stranu - taková skoro až technická poznámka: Ty jako čtenář máš to štěstí, že vidíš do hlavy oběma klukům. Ale kdybys chtěl být k Adamovi fér, tak by sis celou tu sérii musel číst jenom za něj, bez těch Matesových vhledů. A pak by ses možná divil spíš tomu, co to ten Mates vyvádí, než tomu, proč je Adam tak necitlivý. On totiž holt Matesovi do hlavy nevidí; nezná jeho minulost, nečte jeho myšlenky, pocity. Ví jenom to, co má na talíři. Pravda, druhá věc je, že by se Matese asi mohl zeptat ;-) . Ale tak kluci jsou spolu sotva pár měsíců a je jim sotva dvacet, takže pochybuju, že když už spolu tráví čas, tak se jim chce nějak hlubokomyslně uvažovat o své minulosti a skoro až psychologicky rozebírat, proč se kdo z nich jak cítí nebo chová... To si myslím, že na to je mezi nimi ještě příliš brzo.
Každopádně i tak jsme za takovéhle názory rádi - autory vždycky potěší, když povídka vyvolá ve čtenářích nějaké emoce, jakékoliv :). A zrovna to, co jsi napsal Ty, má i takový přesah - jakože do života... V reálu si taky hodně často říkáme, "proč se ten a ten chová takhle?" No a už nevidíme, že k tomu má nějaké skryté důvody (viz. Mates), nebo že se tak chová jednoduše proto, že nezná naše myšlenkové pochody (viz. Adam)... A takové to přesvědčení, že "když mě ale miluje, tak by PŘECE MĚL - např. vnímat moje potřeby a pocity, vycítit, co doopravdy chci", bývá často osudový omyl spousty vztahů. :-)
Citovat
+4 #17 Odp.: Doučovací metody 16 – KolaHonzaR. 2022-11-20 15:20
Tak jde o to, jestli to Matyho činí šťastným. Po všem, co bylo napsáno, a já do toho skutečně počítám i Matyho samostatné příběhy, mi čím dál tím víc přijde, že Matesovi spíš připadá, že si nic jinýho nezaslouží. Schytává to od mala zleva zprava. Většinou takovej člověk přijme určitý chování jako normu, aby z toho jednoduše nezcvoknul. Je potom na jeho okolí, jestli tuhle normu akceptuje, nebo se s tím pokusí něco dělat.
Faktem je, že mě osobně tenhle díl spíš nasral než potěšil, a těšil jsem se na něj po tom posledním hodně. Takže jo, zvědavej na konec jsem furt, ať už to dopadne jakkoliv. Ale vždycky budu romantik.
Citovat
+7 #16 ¨Tak ještě jednou na téma Ada a Mat.GD 2022-11-20 14:01
Nepřijde, že by Adam byl kretén, ale dobře ví, skoro, co je třeba. Z osobní zkušenosti můžu říct, že typy jako jsem já či Mates potřebuji hodně pevnou ruku jakou má Áda. Není možné, aby furt vyhrožoval trestem a pak se nechal ukňourat. Stejně to dělá, i v tomto díle slevil(výprask mohl být tvrdší a sliboval to tak), koupání taky provedl s citem.... Jediné co by mohl vstřícně udělat je, že pochválí Matese a dá mu třeba za to pusu, klidně i veřejně. Pokud by partner neustále slevoval ze svých nároků, tak jak to vyznívá z některých komentářů, tak sorry přestává být pro mne autoritou a nemám o něj zájem a Mates určitě taky ne. Mates si to stejně vždycky stejně nakonec užije a jediný trest, který na něj platí je být v kleci, zkrotl zatím vždycky, ale to nevím jestli by si to stejně po delší době taky neoblíbil. :lol:
Citovat
+5 #15 Odp.: Doučovací metody 16 – Koladracek 2022-11-20 01:25
No ja neviem, ono sa to tu už teda rozoberalo z oboch strán a asi ničím novým neprispejem, ale po tomto diely mi proste Adam príde ako kolosálny kretén.
Áno, všetko je o nejakej dohode, o tom, čo niekto chce a čo nie a ako by sa Mates za seba mohol postaviť.... ale niekedy to nie je len o tom.
Mne to príde, že Mates je veľmi citlivý chlapec, v živote okolo neho neboli najlepší ľudia a vystaval si akúsi barikádu, ktorou sa udržuje šťastným. Je trochu trdlo, že sa vlastne nedokáže ozvať, pretože keby niečo povedal, mohlo by sa všetko zlepšiť, ale na druhej strane jeho potreba lásky mu to nedovoľuje. Ja ho vnímam ako človeka ktorý chce byť milovaný tak veľmi, že radšej nájde chybu na sebe a presvedčí sa, že chybu urobil a má sa ospravedlniť, než by svoj vzťah ohrozil tým, že sa ozve.
Keby som to veľmi zveličil, tak mi to pripomína domáce násilie, kde sa obeť často presviedča, že si to vlastne zaslúži.
Čo sa Adama týka, tak áno, Mates málokedy niečo povie, ale na druhú stranu, ak ho naozaj ľúbi, mohol by aj trochu vycítiť čo naozaj chce a kedy je už cez čiaru. Napr. pri tom hádzaní do vody, alebo keď neocenil Matesovu snahu. Tam mi Matesovo vnímanie presne korešpondovalo s mojim názorom. Akoby videl len seba a Matesove pocity a potreby nevnímal, resp. vnímal len do takej miery, ako mu vyhovuje, ale keď nastane problém akoby vypol všetku empatiu a ďalej si išiel za svojim. Najviac to mňa kričalo práve keď Matesa hádzal do vody (to očividne naozaj nechcel) a následne si vynútil odvolanie kreténa aj neskôr keď sa Mates rozhodol preplávať rieku - absolútne neriešil príčiny, iba trest, ktorý príde.
Možno je to tým, že mi Mates v mnohom pripomína seba samého (hoc to nemám rád až tak tvrdo ako on), ale tak to jednoducho vidím. Mates sa vo všetkom snaží prispôsobiť, aby bol dosť dobrý, aby nič nepokazil. A ak niečo pokazí Adam, tak sa to zväčša Mates snaží nejako v sebe pochovať alebo ho ospravedlniť. A život ide tak nejako ďalej.
Dúfam, že tento dlhý výlev nikoho moc nepohneval, ale jednoducho mám pocit, že keby sa jednalo o reálny vzťah a nie o fikciu, tak sa takýto vzťah môže skončiť len zle a horšie. Ale stále je to iba môj pohľad na vec.
Citovat
+1 #14 Odp.: Doučovací metody 16 – KolaIsiris 2022-11-19 17:59
GD, tak děkuju - že sis dal tu práci a přečetl si to ještě jednou :-* Když mně se nechtělo :lol: Jsem ráda, že sis to aspoň za odměnu o to víc užil ;-) A jo, máš pravdu, že minimálně co se "pohledu za Adama" týče (ačkoliv nejen tam), tak spřízněné autorské duše jsme ;-)
A Tame, hmm, s tou omluvou to popravdě vnímám jinak - podle mě vhodná omluva je zdravý stavební kámen jakéhokoliv (nejen partnerského) vztahu... Jakkoliv to někdy (často ale ano) už nedokáže napravit nadělané škody, tak minimálně tím dám tomu druhému vědět, že nejsem bezohledný spratek, kterému je jedno, co za sebou nechávám za paseku... Ale jak i Ty říkáš, je to na dlouhou debatu :-) . Každopádně mě samozřejmě těší, že i právě takovéhle debaty můžou vzniknout nad příběhem, který na první pohled působí dojmem, že v něm nejde o nic jiného než o trochu tvrdší formu sexu... :roll:
Citovat
0 #13 Odp.: Doučovací metody 16 – KolaTamanium 2022-11-18 08:50
[quote name="Isiris"]:-)
Lamme a Tame, jestli se můžu zeptat z čistě autorské zvědavosti - z čeho se vám zdá, že se Mates "musí" omlouvat? To bude asi ukryté někde mezi řádky, protože "v rámci řádků" Adam přece neříká (ani si nemyslí), že by trval na nějaké omluvě, nebo že by to od Matese očekával... Ani nevyhrožuje, že jestli Mates neuzná, že přestřelil, tak že se s ním nebude bavit nebo tak něco... 🤔 Vážně mě to zajímá jen ze zvědavosti. Je na tom totiž hezky vidět, jak vznikají nedorozumění... ve vztazích... ;-)

Samozřejmě, že v textu není něco takového napsáno. Je to spíš pocit, že se něco podobného od něj očekává a on by mohl mít pocit, že když to nedá mohlo by něco skončit.
Možná to může být i pocit z toho, že osobně omluvy nějak nruznávám. Co se stalo, stalo se. Omluva nic nespraví a jen proto, aby se někdo cítil ,,líp'', že se mu někdo omluvil, nebo že jsem se někomu omluvil, se nic nespraví. Resp. omluvy, ale skutky nápravy ano.
Dám příklad, možná není nejlepší: Komunisti by se měli omluvit za to co se dělo za jejich vlàdy. I kdyby se imluvili 10000000x nic to nezmění, zvlášť když se omlouvají další generace. Někdo se jako může cítit líp, jako že se někdo omluvil, ale výsledek je 0. Je to samozřejmě příklad k ničemu, k danému tématu to nic neřekne. Spíš jde o náhled na to jak se dívám na omluvy. Zakže za mě omluva nic nevyřeší. Použití omluvy formou účinné lítosti u soudu taky je k ničemu. Ale to je spíš na dlouhou filozofickou debatu. K danému tématu spíš už jen poznamenám, že jsem se spíš málo vžil do příběhu, kde mě rozptýlila exekuce na ,,veřejnosti''. K tomu vztahu D/S to určitě patří, ale tam spíš očekávám za prohřešek trest, ty omluvy mi prostě moc nrjdou. 😇
Jestli to, co jsem napsal, někomu nedává smysl, nedivil bych se. Ale takhle mi prostě krouží myšlenky...
Citovat
+2 #12 Odp.: Doučovací metody 16 – KolaSinme 2022-11-18 01:51
Moooc sa teším z ďalšieho dielu. Už mi táto dvojka chýbala. Skoro tak veľmi ako mi chýba ďalšia vaša dvojka. :oops: :-* Tej sa už tiež neviem dočkať.
Citovat
+2 #11 Tak ti Isi pěkně děkujiGD 2022-11-17 18:21
tvůj příspěvek mne donutil si to přečíst ještě jednou. Bylo to dobře, užil jsem si to ještě víc než poprvé, včetně vzrušení. Takže Mates je mi docela podobný. Jo buřty Afričany taky milují.
Cituji Isiris:
:
GD, Ty jsi to naopak (za mě) vystihl přesně - mně taky přijde, že se Mates omlouvat nemusí. A že to je ve spoustě případů jejich hra. A tam, kde to není hra, tak uzná Mates sám, že třeba něco trochu přehnal... A jinak píšeš, že jsme si na pár místech "přibrali šotka" - prosím Tě, klidně mi napiš (sem nebo do SZ/mailu), kde jsi ho našel, ať si to opravím, díky :-) Sice lepší šotek v povídce než pavouk na záchodě ( :D ), ale i tak! Četla jsem to tolikrát a stejně jsem tam nic nenašla - a znovu už to číst nebudu, takže ocením, když někdo jiný mi dá echo... :-) (To platí u všech povídek. Už i v jiných jsem něco objevila a faaakt nevím, kde se to tam pořád bere :lol: Asi se v tom nečekaně horkém podzimu nějak víc množí :D )

Jsme přeci spřízněné autorské duše, ne? Tak máme asi podobné vnímání určitých věcí,♥
Příliš mi to to všechno tady si nejsem jistý kdo je autor(šotek?)
ubral na intenzitu
a to ještě si nejsem jistý jestli jsem něco napodruhé nepřehlédl. Jak jsem už psal jsou někteří autoři, kteří i se šotkem vytvářejí hezká díla.
Díky..💖💓💗
Citovat
+2 #10 Odp.: Doučovací metody 16 – Kolaaduška 2022-11-17 17:54
Sice jsem dlouho nečetla, nebyla nějak nálada, ale....Pěkné pokračování a nějak vím, jak se Maty cítí s těmi provokacemi. Nás třeba máma učila, že když víme, že jsme něco provedli, měli bychom se omluvit. Někdy to jde ale nějak hůř... Tak snad to u těch dvou půjde na dobré vlně.
Citovat
+4 #9 Odp.: Doučovací metody 16 – KolaIsiris 2022-11-17 15:19
:-) Já si zatím dovolím jenom takovou rychlou "předreakci" - dokud je to aktuální... ;-)
Lamme a Tame, jestli se můžu zeptat z čistě autorské zvědavosti - z čeho se vám zdá, že se Mates "musí" omlouvat? To bude asi ukryté někde mezi řádky, protože "v rámci řádků" Adam přece neříká (ani si nemyslí), že by trval na nějaké omluvě, nebo že by to od Matese očekával... Ani nevyhrožuje, že jestli Mates neuzná, že přestřelil, tak že se s ním nebude bavit nebo tak něco... 🤔 Vážně mě to zajímá jen ze zvědavosti. Je na tom totiž hezky vidět, jak vznikají nedorozumění... ve vztazích... ;-)
GD, Ty jsi to naopak (za mě) vystihl přesně - mně taky přijde, že se Mates omlouvat nemusí. A že to je ve spoustě případů jejich hra. A tam, kde to není hra, tak uzná Mates sám, že třeba něco trochu přehnal... A jinak píšeš, že jsme si na pár místech "přibrali šotka" - prosím Tě, klidně mi napiš (sem nebo do SZ/mailu), kde jsi ho našel, ať si to opravím, díky :-) Sice lepší šotek v povídce než pavouk na záchodě ( :D ), ale i tak! Četla jsem to tolikrát a stejně jsem tam nic nenašla - a znovu už to číst nebudu, takže ocením, když někdo jiný mi dá echo... :-) (To platí u všech povídek. Už i v jiných jsem něco objevila a faaakt nevím, kde se to tam pořád bere :lol: Asi se v tom nečekaně horkém podzimu nějak víc množí :D )
Citovat
0 #8 Odp.: Doučovací metody 16 – KolaGD 2022-11-17 11:06
Cituji visions_of_dream:

Jo a soukromé poděkování za to, že si Maty po těch měsících remcání konečně nechal dát roubík. :D A že ohledně toho byl Adam tak důslednej a nezapomněl na to. :lol:

No ono nic jiného nezbylo než se podvolit pokud Mat nechtěl svým jistým křičením přivolat kemp. Předpokládám, že nešli až tak daleko. :D Jinak jo, roubík potěšil i když bych spíše uvítal použití Adamových, použitých ponožek. ;-) :D Jinak Visi máš pocit, že by Mates v soukromí na něco takového přistoupil?
Citovat
+6 #7 Odp.: Doučovací metody 16 – Kolavisions_of_dream 2022-11-17 10:29
Aaaa ježiš, já jsem úplně dojatá! Měla jsem toho tolik co říct, ale ten konec mě prostě tak rozněžněl, že se mi to všechno vykouřilo z hlavy. :D Miluju jejich příběh, protože vývoj jejich vztahu je za mě opravdu zajímavé sledovat. Když k tomu navíc máme i pár těch bonusových Matyho dílů, dodává to tomu ještě větší hloubku. Ale ještě bych pár (hodně) kapitolek uvítala, tak doufám, že jejich příběh ještě nekončí. 😇
Jo a soukromé poděkování za to, že si Maty po těch měsících remcání konečně nechal dát roubík. :D A že ohledně toho byl Adam tak důslednej a nezapomněl na to. :lol:
Citovat
+4 #6 Odp.: Doučovací metody 16 – KolaGD 2022-11-16 14:45
Cituji Tamanium:
Cituji Lamm:
Asi jsem moc citlivka, ale je mi Matese líto. S někým, komu se pořád musíš omlouvat, aby se něco nepokazilo, se dlouhodobě žít nedá. Zatím se mi příběh líbil, taková slaďárna, ale teď vážně nevím.


Něco na tom je, taky mě to napadlo, ale nedokázal jsem to popsat.

No ona by lítost nad Matesem byla oprávněná, kdyby neprovokoval úmyslně. ;-) :D To, že se "musí" omlouvat vnímám spíše jako hru obou. Vlastně si myslím, že kdyby Mates nechtěl se omlouvat, tak nemusí. Ty následky by si ovšem musel připočíst k dobru a s ohledem, že rozchod by to zřejmě nebyl, tak by si to stejně užil. Zkrátka je to jeho volba jak to mezi nimi funguje. Ada ho k ničemu nenutí. Matesovi slouží ke cti, že si je vědom kdy své provokace opravdu přepískl i když docela často pozdě.
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že omluva ve správný okamžik má něco do sebe.
Citovat
+2 #5 To je milé překvapení.GD 2022-11-16 11:59
Další návrat Isi ke staršímu příběhu, tentokrát se spoluautorem. Ještě bude nějaký návrat, třeba Bena? Opět kvalitně napsané, jak už jsme zvyklý. Pravda na pár místech jste si přibrali šotka, asi, ale na kvalitě to nebylo znát.


Dovolte, abych udělal pár svých sebeprojekcí do Matese.
Netušil jsem, že trenýrky jsou nic. To když si já na sebe vezmu nic, tak to vypadá trochu jinak a mám to rád.
Teda kdyby někdo chtěl po mně vědět jak velký trest si zasloužím tak bych nevěděl a začal to okecavat. Dal bych najevo, že rozhodně 10 je hodně málo a dá se to dát velmi lehce. Pak bych začal vypočítávat za co všechno si to zasloužím a účet by utěšené narůstal. Ve finále by to stejně zůstalo na exekutorovi.
No a až by exekuce skončila tak bych chtěl co nejdříve, nejlépe hned, pořádně vyšukat a vystříkat.

Doufám, že ještě si něco brzo o téhle dvojce přečteme.
Citovat
+4 #4 Odp.: Doučovací metody 16 – KolaTamanium 2022-11-16 11:47
Cituji Lamm:
Asi jsem moc citlivka, ale je mi Matese líto. S někým, komu se pořád musíš omlouvat, aby se něco nepokazilo, se dlouhodobě žít nedá. Zatím se mi příběh líbil, taková slaďárna, ale teď vážně nevím.


Něco na tom je, taky mě to napadlo, ale nedokázal jsem to popsat.
Citovat
+5 #3 Odp.: Doučovací metody 16 – KolaLamm 2022-11-16 11:00
Asi jsem moc citlivka, ale je mi Matese líto. S někým, komu se pořád musíš omlouvat, aby se něco nepokazilo, se dlouhodobě žít nedá. Zatím se mi příběh líbil, taková slaďárna, ale teď vážně nevím.
Citovat
+4 #2 Odp.: Doučovací metody 16 – KolaZdenda TB 2022-11-16 10:59
Tyhle naše stálice vždy potěší. I další stálice, které dlouho nebyly, by se mohly objevit. :-)
Citovat