Maty II: První dotek

První dotek, tak ten si nepamatuju úplně přesně, ale bylo to někdy letos v březnu. Přibližně dva měsíce po dnu otevřených dveří na vejšce, kde kromě matiky, kterou jsem bral do tý doby jako hlavní podmínku přijetí spolu s talentovkama, nadhodili taky anglinu. A já popravdě docela zpanikařil.

Tak nějak už jsem se odnaučil dělat věci tak, jak ode mě někdo čeká, a vztahoval jsem to i na učení. Jednoduše to, co se člověk musí nějak drtit, tak v tom jsem postupoval posledních pár let jen pramálo… Jako třeba v tý ájině a dějinách, nebo i v chemii teda, k prvkům mám doslova odpor.

Šly mi vždycky počítače, matika a překvapivě fyzika, i když ta taky byla vždycky o definicích. Jenže tam to jednoduše dává smysl, jako by dílky skládačky zapadly do sebe, stačilo mi vždy to pak slyšet dvakrát, abych si to pamatoval. A třeba literatura byla taky celkem v pohodě, beletrii jsem měl vždycky v oblibě, rád jsem si představoval, že život může být i bezproblémovej. Nebo že to všechno přejde a přijde happyend. Ty jsem měl vlastně vždycky nejradši. V češtině jsem narážel jen na pravopis a na datumy samozřejmě.  

Každopádně tahle má neschopnost něco se naučit vedla mýho tátu k přesvědčení, že potřebuju doučování. A já s ním v podstatě souhlasil, protože ta vejška byla moje volba, těžko bych hledal jinej obor, kterej by mi tak seděl, a pokud tam i nějaká výuka probíhá v ájině, tak jsem s ní fakt musel trochu pohnout.

Adam byl tátova první volba, páč jsou kolegové s jeho mámou a ta Ádu neustále doporučovala a samo sebou vychvalovala. Jenže pravda je, že u nás doma to považovali za skvělej nápad hlavně proto, že já nikdy nepřiznal, že se s Adamem ve skutečnosti vůbec neznám.

Byl jsem do něj celej druhák, ale i část třeťáku tak zabouchnutej, že jsem o něm prostě nedokázal nemluvit. A občas mi doma ulítlo nějaký to „Adam trénuje basketbalisty“ nebo „Adam vyhrál zápas“, prostě proto, že jsem z něj byl nadšenej a neuvědomoval si, jak to zní. Takže rodiče jaksi tenkrát usoudili, že to není jen spolužák z vedlejší třídy, jak jsem ho označoval, ale že budeme nejspíš kamarádi. Máma měla neskutečnou radost, že se konečně s někým pořádně kamarádím, a já neměl to srdce jí to vymlouvat. Jen ségra samozřejmě věděla, jak to doopravdy je, s ní si říkám skoro všechno.

Každopádně táta tenkrát prostě navrhl na to doučování Adama a já nechtěl. Nechtěl jsem, aby mě doučoval. Stálo mě to hrozně moc, abych ho z hlavy vygumoval a netoužil po někom, u koho nemám šanci, a nechtěl jsem do toho zas spadnout.

Trochu vtipný vzhledem k tomu, že v těch předchozích letech bych dal všechno za takovouhle šanci s ním trávit čas, ale teď by to bylo fakt za trest, a tak jsem se vykecal. Vyškemral jsem si u táty doučko v jazykovce, i když se mu zrovna moc nelíbilo, jak je to drahý. Že je těch peněz s mým přístupem škoda. A já sliboval, že tam budu chodit, jenže i když jsem se snažil, občas mi to holt ulítlo a nešel jsem tam, aniž bych se předem omluvil, takže ta lekce propadla. Táta, kterej mi (v podstatě oprávněně) v tomhle nevěřil, to brzy zjistil a teda nejen, že jsme se kvůli tomu hrozně pohádali a musel jsem si ty propadlý setkání zaplatit sám, ale hlavně mi tu jazykovku definitivně zatrhnul a poslal mě, ať si najdu někoho ze školy.

Jenže to se nedalo. Nikdo o to hrát si na učitele nestál a mně pomalu docházely možnosti. Zkoušel jsem to samozřejmě i sám, učit se to, ale některý gramatice jsem jednoduše nerozuměl, i když jsem se přinutil nad to sednout. Adam mi zbyl v podstatě jako ta poslední možnost. Jenže i když táta pořád tvrdil, jak je to s jeho mámou domluvený, zeptat jsem se ho musel samozřejmě sám. A s tím jsem fakt nevěděl, jak pochodím.

Asi to zní směšně, vzhledem k tomu, že je to jedna z věcí, co se mi na něm vždycky líbily, ale on byl tak normální! Zcela obyčejně perfektní a já byl prostě JÁ…

Jo, asi pořád nejsem žádná primadona, oblíkám se tak nějak klasicky, nic extravagantního, ale svým vzhledem jsem i tak dokázal posledních pár let poutat docela dost pozornosti. Nebojím se říkat, co si myslím, a kromě barevných vlasů jsem i párkrát za rok ulít a obarvil si k nějaký příležitosti nehty, což mi prostě tak nějak vždy přišlo, že se dost vylučuje s Ádovou sociální bublinou.

Vlastně mi není a nikdy nebylo jedno, co si lidi myslí, ale ten můj zevnějšek byl pro mě ve svý podstatě finální formou útěku. Spousta lidí má za to, že se dá před věcmi utéct, před šikanou, před špatným vztahem, před problémy. Ale tyhle věci se vždycky vrací, zaručeně a jako bumerang, mění se jen obsazení vedlejších rolí, ta ústřední osoba zůstává vždy stejná. Člověk před těma věcma uteče jen tak, že se sám změní, ale to je zatraceně těžký…

Nevím, jak to přesně začalo, ale já se snažil zdrhat, co si pamatuju. Už ve školce, když se mi děti posmívali a nebrali mě moc mezi sebe. Nejhorší je, že sám ani nevím proč, asi jsem byl prostě vždycky nějak jinej. Něčím, co se ani nedá popsat slovy. Moc uzavřenej, moc malej, moc divnej, prostě moc něco… A čím jsem byl starší, tím uzavřenější a divnější jsem byl a nesnášel jsem se za to.

K ničemu by mi nebylo nenávidět to první děcko, co mi rozšlapalo stavbu z písku (kam se hrabou hrady, já dělal vynálezy, roboty a tak), anebo toho druhýho kluka, co mě na prvním stupni pravidelně mlátil, nebo všechny ty spolužáky, kteří mi celou základku nadávali a naznačovali, jak se jim hnusím, jako bych šířil kolem sebe mor… Nenávidět je by nezměnilo nic, protože za všechno si může člověk nejspíš vždycky sám. Jak jinak vysvětlíte, že se to vždycky vrátí, i když vyměníte deset škol nebo zestárnete třeba o padesát let?

Ale na co tu ronit slzy, nic není jen černočerný. A já měl už od první třídy Radka, dneska bych řekl asi moji první dětskou lásku, ale těžko zpětně říct, kdy se to první velký kamarádství láme se zamilováním. Radek mě vzal na milost a rozhodně tu byl pro mě, bavil se se mnou, a to bylo všechno, co si má dětská dušička mohla přát. Byl to kámoš a pořád je, i když jsme spolu od začátku střední trávili čas jen výjimečně.

Radek sice taky nikdy nebyl nějaká hvězda třídy, ale lidi ho měli rádi a já jsem toho jasným důkazem. Měl skupinku blízkých kámošů, se kterýma jsem se sice já nebavil, ale když mě vzal s nima na hřiště, tak nikdo neprotestoval, a to mi stačilo. Dneska nad sebou kroutím hlavou, jak moc jsem se tenkrát snažil, abych byl Radkova jednička. Hrozně jsem žárlil na to, že má snad se všemi těmi kluky lepší vztah než se mnou, a tak jsem mu pořád úplně pitomě podlízal, ale k jeho cti si nemyslím, že by toho někdy zneužíval, neměl to zapotřebí… Byl kámoš a patří mu velkej dík, že i když jsme se moc nevídali jen sami dva, tak mě vždy v kolektivu podržel, bez něj bych to tenkrát fakt nezvládl.

Na druhým stupni jsme se dělili na tři třídy a já spolu s Radkem jsme jako jediní z týhle party šli do tý s rozšířenou výukou informatiky, což nás popravdě dost sblížilo. Přestalo to být jen o tom, že mě bral na milost spolu s nima, ale stal jsem se regulérním číslem dvě. Hned za Danem, nováčkem, se kterým si padl do noty. Můj vztah s Danem byl ale pravej opak kamarádství s Radkem.

Jasně, Dan se mi líbil, u něj už to můžu říct s jistotou, že to byla láska jako trám. Jenže s ním to bylo vždycky všechno složitější, a tím všechno myslím fakt všechno. Na rozdíl od Radka on byl pan populární, mezi klukama byl tak nějak průměr, ale holky, ty po něm doslova šílely, měl jednoduše svý kouzlo. Taky byl jedinej, kdo vystřídal v rámci týdenních držení za ručičku fakt všechny holky ze třídy – a silně pochybuju, že byly opravdu všechny jeho typ, pokud vůbec nějaká, ale pro polovinu kluků byl něco mezi Bohem a mýtickou příšerou.

Dan jednoduše patřil mezi oblíbence, a i když se se mnou v soukromí bavil dost, řekl bych, že možná dokonce víc než s Radkem, tak na veřejnosti ho moje nepopularita těžce srážela. Často se se mnou scházel na tajňačku po škole, hráli jsme spolu videohry a koukali na filmy. Byl první, s kým jsem viděl horor a s kým jsem si ho potom naživo přehrál, když jsme se vypravili do lesa za městem, o kterým se říká, že tam straší – a pak jsme odtamtud zdrhali jak šílení, jen co lupla větev, i když byly sotva tři odpoledne.

Scházel se se mnou, ale jen mimo zraky ostatních. Ve škole byl vždycky dost nepříjemnej, když ho se mnou někdo viděl. Radek se mě sice snažil občas tahat do většího kolektivu, abych například neobědval sám, ale Dan mi dal docela brzy najevo, že to podle něj není dobrej nápad.

Ne, fakt mi nikdy nevyhrožoval, že by se se mnou přestal bavit nebo něco podobnýho, řekl to tak, jak říkám, ‚nemyslím, že by to byl dobrej nápad, aby sis sedal s ostatníma‘, nebo něco na ten způsob, a já se neptal proč. Prostě jsem kývl a sedal si pak skoro vždycky sám, protože jsem ho měl rád a chtěl jsem, aby měl rád on mě.

Věděl jsem tenkrát v tý šestce, že jsem na kluky? Sám nevím, asi ještě úplně ne. Nebyl jsem si stoprocentně jistej ještě několik let. Jinak bych asi nezkoušel v devítce na lyžáku chodit s holkou z jiný školy. Bylo to příšerný. Ne proto, že to byla holka, ale že jsem se tak urputně snažil, aby to nějak vyšlo, pořád jí nadbíhal a vysloužil si tak strašně moc posměšků.

Spousta lidí z naší školy nejela, a tak jsme jely všechny třídy najednou, což bylo docela fajn, protože jsem nemusel být na pokoji s klukama od nás ze třídy. Teda já to na jednu stranu chtěl, strašně jsem chtěl zapadnout mezi ně, né že ne, ale s Danem to zůstávalo celý ty roky tak nějak stejný. V soukromí se ke mně choval, jako bych byl jeho nejlepší kámoš, ale jakmile byli kolem lidi ze třídy, nechával se strhnout tím, jak mě titulovali, a byl často dost hnusnej a já se tomu snažil co nejvíc vyhnout.

Radek se takhle nikdy nechoval, on není žádnej rváč, ale vždycky mě bral, a to jeho ‚tak to už snad pro dnešek stačí, ne?‘ ostatní většinou zklidnilo natolik, aby mě nechali chvilku na pokoji.

Někde uvnitř už jsem nějakej ten pátek věděl, že se mi líbí kluci a holky mi nic moc neříkají, ale pořád jsem se neodhodlal to nikomu říct. A hlavně, pořád jsem se s tím nechtěl smířit, a tak ten můj pokus dostat tu holku byl fakt pěkně zoufalej a beznadějnej.

Nejstupidnější na tom je, že mi asi nikdy nevadila ta představa, že budu na kluky, jak to lidem řeknu a tak. Věděl jsem, že rodiče to vezmou, můj strejda, brácha od táty, je taky gay. Když to táta, kdysi dávno, zjistil, nenesl to moc dobře, s bráchou se pohádali, asi rok se spolu nebavili a táta si to dodnes děsně vyčítá. Tak děsně, že mně i ségře vtloukal snad od školky do hlavy, jak je v pohodě, ‚pokud se nám bude líbit někdo jinej, než by se čekalo‘ – jo, to je přímá citace, takhle nám to pořád opakoval, snad už jako prťatům, který vůbec netušily, o čem mluví.

Věděl jsem, že doma to vezmou, a věděl jsem, že ve škole to snad už ani nemůže být horší, ale stejně jsem to nehodlal přiznat. Ani sám sobě, natož ostatním. Nechtěl jsem to, ne proto, že by mi ta představa nějak vadila, ale protože ničila můj sen. Celej život jsem chtěl jen jednu jedinou věc, zapadnout, být aspoň na pět minut normální, součást kolektivu. Chtěl jsem, aby mě někde konečně brali, ale nebylo mi to prostě souzený a já jsem se za to nenáviděl. Né přímo za to, že jsem na kluky, ale že jsem zjevně sám sobě kradl šanci na jakýkoliv normální, neviditelnej život.

Nevím, kdo takovýhle osudy rozdává, jestli Bůh, nebo naše vlastní podvědomí, ale to mý si tedy rozhodně vybralo nebýt nikdy úplně obyčejnej, a jak se nikdy s nikým nebiju, tak za tohle bych mu fakt namlátil…

Za ten pokus s tou holkou jsem si toho vyslechl plno, převážně od Dana, kterýmu vadilo, že k němu těch čtrnáct dní, co jsme tam byli, fascinovaně nevzhlížím, a dokázal být pěkně krutej. Jenže to ještě opravdu nic nebylo.

Nakonec se ta holka, u který si už zaboha nevzpomenu na jméno, ukecat nechala. Poslední večer byl večírek v maskách. Věděli jsme to už před lyžákem, takže většina lidí přitáhla s nějakým kostýmem. A Dan, převlečenej za Zorra, vypadal fakt epesně. Navíc to vyšlo zrovna na Valentýna, takže všichni vrkali v zamilovaných párečcích.

Mám popravdě fakt rád kostýmy, jako malí jsme to se ségrou úplně milovali a máme všech těch masek indiánů, princezen, superhrdinů a kouzelníků dodnes jednu plnou truhlu. Ale Valentýn jsem nikdy nemusel, ani předtím, a potom už vůbec ne, od tohohle večera jsem ho doslova nenáviděl.

Jenže ta holka si právě díky tomu Valentýnu dala konečně říct, a tak jsem ji tam vytáhnul. A nebylo to vlastně vůbec nijak špatný, tancovali jsme a bavili se. Jenže Danovi se to extrémně nelíbilo a půlku taneční oslavy po mně házel divný pohledy. Když jsme se později potkali na chodbě, zatáhl mě do prázdnýho pokoje, kde na mě zase vybalil tu svou nejbestovnější kamarádskou stránku, a já byl okamžitě připravenej splnit mu, co mu na očích vidím, nějaká cizí holka mi za to, aby byl nespokojenej, vůbec nestála. Jenže tentokrát zašel o něco dál.

Pamatuju si úplně přesně, co tenkrát řekl, i ten jeho pohled: „Dlouho jsem přemýšlel, jestli ti to mám dávat, původně jsem to koupil pro Denisu, ale tak je ten Valentýn, tak tady máš.“ – a dal mi, na mou duši, perníkový srdce!

Asi nedokážu říct, jak přesně jsem se zatvářil, ale vím sám v sobě, jak jsem byl nadšenej a hlavně úplně hotovej, a asi jsem to dal i celkem dost najevo. On se na to jen pousmál, neřekl nic a odešel. Ještě ten večer se strhla lavina – Dan to řekl snad úplně všem. Celý to samozřejmě převrátil a zintenzivnil v tom, jak moc jsem byl já do něj vždycky udělanej a dolízal za ním. Což byla pravda jen napůl…

Taky všude vyslepičil, že jsem si obor na střední vybral kvůli němu, abych tam s ním mohl být, a spustil tím vším nový kolo šikany. Jo, to byla taky pravda, tuhle střední, kam teď chodím, jsem si vybral kvůli němu, ale nikdy jsem to nikomu nepřiznal, ani jemu ne, takže to byl od něj jednoduše výstřel do tmy.

K mýmu štěstí jsme teda byli silnej ročník, hlásilo se nás snad čtyřicet a brali jen patnáct, proto jsem byl nejspíš od nás z bývalý třídy ze třech přihlášených lidí jedinej, koho vzali. Dan skončil nakonec na učňáku, jemu učení nikdy nešlo. Na druhou stranu se sem ale dostala Gábi, která navštěvovala jinou základku, ale chodili jsme spolu na jeden IT kroužek, rozuměli si a na střední se fakt dost sblížili.

To, co Daniel tou svou zradou vyvolal, bylo strašný, ten první měsíc určitě. Teda fyzických střetnutí moc nebylo, v podstatě snad jen jedno větší a to jsem vyvolal já sám, když jsem se Danovi po pár týdnech postavil, plnej vzteku za to všechno. Jenže jsem se prát fakt nikdy neuměl a kromě několika šrámů jsem si vysloužil i další vlnu posměchu. A ta, spolu s tou první vlnou, byla fakt hrozná, nebyl snad den, kdy by si ze mě někdo nevystřelil nebo mě nějak neponížil, a já to nějakou dobu nezvládal zrovna dobře… Dokud jsem se sám nerozhodl, že to změním.

Nesnášel jsem to… Nesnášel jsem ten pocit, že to, co u jiných lidí zjevně nevadí, u mě je špatně. Ve stejným ročníku ve vedlejší třídě byl kluk, co byl otevřeně gay, a u něj to bylo pro všechny cool a v pohodě. Kolem mě byl vždycky snad milion lidí, co nosí brejle, ale když je kdysi v šestce dal doktor mně, všichni se mi smáli a dva kluci na školní chodbě mi je ještě ten samej den rozbili. A bylo to tak se vším, ať jsem se snažil sebevíc zapadat a nevyčuhovat, vždycky bylo na všem, co dělám JÁ, něco špatně.

A tak jsem to nakonec vzdal… Na co se snažit dělat věci správně a tak, jak bych měl, když to stejně nikdy v pořádku nebude?

Ta vada nebyla v tom, co udělám nebo neudělám, ale byla vždycky ve mně, a tak jsem udělal krok vpřed. Ten zatraceně těžkej krok – a změnil se. Obarvil jsem si vlasy na modro, abych tím dal světu najevo, že mi je jedno, co si kdo myslí a co by bylo správný. Přestal jsem řešit všechno v sobě a naopak i tu nejmenší prkotinu vypouštěl ven, protože mi došla jedna jednoduchá věc – když všem na sebe všechno hned řeknete, tak jim seberete zbraň.

Co by proti mně teď asi tak ještě mohli použít kromě toho, co vím sám? Že se mnou vždycky bylo něco špatně? No to není žádná novinka, díky, tak teď tu další… A že zůstanu nakonec sám? No pravděpodobně… Ale ne dnes, dneska to určitě ještě nebude, dneska je tu On…

Když jsem se konečně odhodlal zeptat se Adama na to doučování, vůbec jsem nevěděl, co mu říct. Bylo mi jasný, že mě nejspíš zná jménem, v druháku jsme měli společně tělák, ale tak nějak jsem nevěděl, jak ten náš rozhovor začít. Nakonec jsem mu poklepal na rameno, zatímco posedával ještě s jedním klukem na zábradlí před školou, a jakmile ke mně stočil pohled, natáhl jsem k němu ruku v seznamovacím gestu.

„Ahoj, já jsem Matěj Tůma,“ promluvil jsem k němu s absolutním knedlíkem v krku a celej rozklepanej.

Jo, možná, že už jsem do něj nebyl tak zahleděnej a dokázal jsem většinu času dělat, jak mi na cizím názoru nezáleží, ale moje tělo mělo na to občas trochu jinej názor. Třáslo se, že by mi mohl něco odseknout nebo se zatvářit zhnuseně a všechny ty mý dřívější ideály o něm sfouknout jak domeček z karet. Ale neudělal to, neudělal v podstatě nic, nasadil dost neutrální výraz a tu mou ruku pevně sevřel. A to bylo celý, ten první dotek…

Je to skoro neuvěřitelný, že jsme od tohohle došli až sem, že spolu chodíme, a i když možná pořád jenom tajně, pořád se necítí na to přiznat někomu, že je s někým jako já, a možná se na to nikdy cítit nebude, tak to nevadí… Teď jsme tady spolu, před maturou, na chatě a mám ho jen a jen pro sebe…

Zakloním hlavu a natáhnu ruce k zezadu přicházející postavě. Jsem v polosedu venku na starým plátěným lehátku, na kolenou mám papíry s maturitníma otázkama a snažím se je příležitostně číst. Zpoza zad se mi vyloupne Ádova střapatá hlava a zastíní na chvíli slunce, když se nade mě nakloní a položí mi dlaně na ramena.

„Učíš se?“ pronese vážně a já si nemůžu pomoct, abych se nezažulil.

Složím ruce na jeho, propletu s ním prsty a zavrtím se. „Tak samozřejmě, bych si přece netroufl se flákat, když mám takovejhle dohled…,“ rozesměju se.

Dá mi pěknou dlouhou pusu, než se rozejde pryč. Nechám naše pravý dlaně ve spojení, dokud není tak daleko, že se samy rozpletou. Pro tu chvíli naposledy se dotkneme prsty a já se nemůžu neusmát. Tohle bylo docela jiný, než když jsme si podali tu ruku poprvý. Všechno je teď jiný, teď se ho už můžu dotýkat – a rozhodně s tím nehodlám jen tak přestat.