Doučovací metody 11 – Zahrada (II.)

Oběd je tentokrát malinko chudší, pravda, ale aspoň se mi po něm nebude chtít spát. A pro Matesovo dobro doufám, že ani jemu ne…

Zatímco odklízí použitý talíře, přesunu naši deku trochu do stínu, na tom sluníčku už fakt přestává bejt příjemně, jak to pálí. Zase se na tý dece i s těma papírama rozvalím, ale nechám vedle sebe i trochu místa, kdyby se chtěl Mates učit vedle mě.

Opláchnu nádobí a vrátím se ven, kde se uvelebím v polosedě do připravenýho lehátka hned vedle Ádovy deky s notebookem na klíně. Líbí se mi být takhle blízko něj, i když si děláme každej to svoje.

Chvilku se docela úspěšně učím, ale po nějaký půlhodině mě to pomalu přestává bavit. Mrknu po něm, ale kdepak, ten má vůli, ne jako já… Kousnu se do rtu, no do monitoru mi nevidí… Ještě chvilku přemáhám to učení, ale pak si vypnu zvuk a zapnu na chviličku hru. Většinu mám onlinovek anebo se to musí ovládat myší, takže místo toho teda zapnu takovou jednodušší logickou hru, toho by si snad všimnout nemusel.

Něco přes hodinku dokážu svou pozornost věnovat jenom učení, ale když pak dojdu na konec dalšího okruhu, do novýho se mi pouštět nechce. Mates ovšem vypadá soustředěně, tak ho nechci rušit dotazama, když se do toho konečně jednou tak zažral.

Pozorně se na něj zahledím a přistihnu se, že mám děsnou chuť mu vytrhnout ten noťas z rukou, odložit ho někam do trávy a Matěje si stáhnout k sobě do náruče. Prostě jenom tak. Znovu, už po několikátý během posledních dvou dnů, se mi vybaví ta naše sprcha předevčírem… A to jeho vyznání. A znovu nad tím začnu přemejšlet. Jako… je tohle ono? Dá se tady tohle všechno, co mezi sebou máme a co zažíváme, shrnout pod ty dvě slova, který mi v tý sprše řekl? A který jsem jinak zatím slyšel akorát ve filmech a seriálech, a ještě jsem nad nima skoro pokaždý obracel oči v sloup? A teda ještě i něco podobnýho mi několikrát naznačil můj ex, ale s ním… s ním to bylo jiný. S ním jsem si připadal děsně… děsně ulovenej a… a svázanej, což jsou teda pocity, na který JÁ rozhodně stavěnej nejsem. Kdežto slyšet to od Matese mi bylo vlastně… příjemný. A jako kdyby do sebe spousta věcí zapadla…

Nakonec zatřepu hlavou, abych ty myšlenky dostal z hlavy, a rychle vyskočím na nohy. Jsem zvědavej, který maturitní téma Matese tak zaujalo, že u něj pořád tak netrpělivě nepoposedává, jak je u něj zvykem, a tak ho obejdu zezadu, mám v plánu mu jenom tak nahlídnout přes rameno a pak se zeptat, jestli nemá chuť třeba na kafe.

Jenže když mu přes to rameno nahlídnu, najednou dostanu chuť mu nabídnout něco úplně jinýho!!!

Hned jak zpozoruju, že vstal, tak se samozřejmě pokusím ty okna rychle přepnout, ale vím, že to viděl. Nasadím přesto nevinnej výraz a optám se: „Tak co, dáme pauzu?“

„Mňo koukám, že ty už si dáváš pauzu bůhvíjak dlouho,“ přimhouří na mě oči. „Takže JÁ si dám pauzu – a ty bys pro změnu mohl začít něco dělat. Nebo ti večer spočítám TVÝ stránky, co seš ve skluzu! A rozhodně ti je nebudu počítat dlaní!“

A s tím se rozejde do chaty. Skousnu si rty. Pravda, že jsem tomu učení zatím dneska moc nedal, ale kolik toho mám nebo nemám přečtenýho, beztak nepozná. Stejně mě ale krapet znejistí, a tak to přepnu zpátky na otázky a zase se do nich na chvíli začtu, i když už mi teda pozornost pořád ulítává.

S dvěma hrnkama kávy a tou čokoládou, co Mates dovezl ráno z nákupu, dojdu zase zpátky na zahradu. Hrnky opatrně postavím do trávy, aby se nepřevrhly, tu čokošku rozlámu na několik větších kousků a teprve pak roztrhnu obal.

„No moc na mě nekoukej,“ zaksichtím se na Matěje. „To je na doplnění sil po tom vyčerpávajícím učení, takže ty seš bez nároku.“ A s tím si nacpu jeden kus do pusy.

„Tshe! Náhodou jsem se taky nějakou tu chvilku učil…,“ odfrkne.

„Něhakou tu chvihku?“ zahuhlám, zatímco tu čokoládu rozkousávám a polykám. „No tak za tu chvilku dostaneš přiměřenej pidikousek…,“ lámu jeden ten větší kus na čtyři menší, ten nejmenší z nich vezmu do prstů a natáhnu se, abych ho mohl strčit Matýskovi do pusy.

Otevřu pusu a nechám se bez řečí nakrmit, i když se u toho teda celou dobu patřičně šklebím, aby věděl, co si o tom jeho dělení myslím.

„Náhodou můžeš být vůbec rád, že nějakou čokoládu máš… Ráno, než jsem jel do toho krámu, mi tady někdo sliboval odměnu, a jak koukám, kde nic, tu nic,“ neodpustím si nakonec a vypláznu na něj jazyk.

„Máš dojem, že jsem se ti dopoledne málo věnoval…?“ zadívám se mu zpříma do očí, zatímco ukazováček, na kterým zůstalo trochu tý čokolády, si provokativně strčím do pusy a naprosto jednoznačným gestem si ho ocucám.

Začervenám se z toho, jak mi krev začne putovat do slabin, ale nenechám se rozhodit a přesvědčivě prohlásím: „Tak jako věnoval… Ale dalo by se říct, že to týrání kopřivama tu odměnu jaksi to… Anulovalo!“

Na to to nevydržím a rozesměju se, páč je mi jasný, že ví, jak moc se mi i tahle část líbila.

„Ty seš děsnej kecal!“ rozesměje se. „Si asi neuvědomuješ, že tvůj malej kámoš tě vždycky prozradí. Prozradil tě prve… a prozrazuje tě zas… Měl by sis ho asi trochu zkrotit! Jinak se ti bude blbě učit.“ A ležérně si hmátne pro další kousek čokolády.

„Jo tak zkrotit?“ optám se s úsměvem, přitáhnu si ho k sobě a ten další kousek čokolády mu s tichým rafnutím ukousnu z ruky. Teda samozřejmě si jen trochu uďobnu, páč rukou rychle uhne, ale stejně kousek ukořistím, a tak se na něj potěšeně zašklebím. „Tak co kdyby sis ho trochu pokrotil sám, já myslím, že by opět ocenil, kdyby ses mu trochu pověnoval…,“ bavím se dál.

Pokrotil? Pověnoval? No dobře… Však nikde není řečený, jak přesně, že?

Strčím Matesovi do pusy ještě jeden kousek čokošky, zbytek zabalím a zvednu se s tím, že to odnesu do ledničky, aby se nám to tady venku nerozpustilo. „A dej si to kafe, dokud můžeš. Studený už pak nebude dobrý,“ houknu na něj přes rameno.

Zklamaně zahučím, že na to nereagoval, ale pak to kafe do ruky vezmu a napiju se. I když je teplo, tak je už vlažný, je v něm hodně mlíka. Hmm… Usměju se. Už ví, jak ho mám rád.

Položím hrnek zpátky do trávy a zkusím se zas zahledět do toho noťasu.

V chatě se kromě kuchyně stavím především v ložnici, kde si potřebuju vzít ten dlouhej provaz. Je mi totiž jasný, že bez jeho pomoci by mi Mates nedovolil, ať se mu pověnuju tak, jak to mám v plánu, haha.

Pak se za ním vrátím na zahradu a v duchu se pošklebuju nad tím, jak předstírá, že se najednou učí. Chytím ten noťas, vytrhnu mu ho z rukou a odložím ho na deku, pak k Matějovi napřáhnu dlaň: „Zvedej se!“

Mates si všimne, co držím v druhý ruce, a tak trošku zaváhá.

Kousnu se do rtu, když ten provaz uvidím, jo, znejistí mě to. Ale taky mi tělem okamžitě projede nadšení, že tu mou výzvu k hraní vyslyšel. No teda, a pak kdo tu koho poslouchá!

V duchu se tý svý myšlence zasměju, ale zuby nehty si tu poznámku udržím v sobě, abych nepřestřelil a neslízl si to. Alespoň prozatím ji teda udržím. Chytím ho za ruku a nechám se vytáhnout.

Dovedu si ho k jednomu ze stromů, svlíknu mu tričko a přitisknu ho zády ke kmeni. Pak mu volnej konec provazu uvážu kolem levýho zápěstí, zbytek provazu obtočím kolem toho stromu a na druhý straně jím několikrát omotám Matesovu pravačku. Jde to snadno, protože tentokrát se vůbec nezkouší bránit. Možná mu už došlo, že to nemá cenu… Nebo se ani bránit nechce, protože se ve skutečnosti těší, čemuž soukromě přiřazuju tak nějak nejvyšší pravděpodobnost. Hm, anebo je na nějakou obranu moc velký horko, s čímž mu právě hodlám pomoct.

Skloním se k němu a políbím ho, volnou rukou u toho přejíždím po tom jeho rozpáleným těle, ale jakmile mi vzrušeně vzdychne do pusy, nechám toho a místo toho začnu volnej a pořád ještě dost dlouhej konec provazu obtáčet kolem kmene. Při dalším kole toho omotávání táhnu provaz přes Matějův hrudník… a pak přes břicho… a nakonec přes stehna, no prostě aby sebou nemohl moc šít a házet, ale musel stát hezky rovně.

Vzrušeně vzdychnu a pokusím se v provazech trochu napnout, ale drží pevně, je to bez šance. Začínám být šíleně vzrušenej a nervózní zároveň. Ta situace mě jednoduše dostává! Skousnu si teda znejistěle rty a zahledím se mu do očí.

Všimnu si, že teď už po mně pokukuje trošku nervózně – vždycky mám radost, když se mi povede ho aspoň maličko rozhodit a nabourat mu tu jeho sebevědomovou provokující náladu! Ale zase to samozřejmě nechci přehnat, takže se k němu skloním a znovu ho začnu líbat, zatímco po těle mu tentokrát začnu bloudit oběma rukama. Zajedu mu i do rozkroku a přes látku trenýrek ho tam začnu hladit, přičemž se ujistím, že i když je možná trochu nervózní, tak je ale zároveň i hodně natěšenej…

Neodpustím si, aby se mi čertovsky neblýsklo v očích, když na něj naposledy mrknu, a pak už se vydám ke studni, kde na vedle stojícím držáku je namotaná zahradní hadice. Jelikož jsem už ráno zkoušel, že funguje, vykračuju si pro ni najisto – a schválně tu svou chůzi doprovodím rádoby ledabylým pohvizdováním.

Chvilku si docela užívám ty provazy omotaný těsně kolem mě, si připadám jak nějakej zajatec. Tohle drobný nadšení z toho, že mi vyšla další prokrastinační akce, mi ovšem vydrží jen do chvíle, než uvidím, kam jde. Jak sebere tu hadici a zamíří s ní ke mně, okamžitě se začnu vzpírat v těch provazech a pomalu chladnu, ani tu vodu by na mě pouštět nemusel!

Taky mu to dám pořádně najevo patřičnými nářky: „Né, Adame, né! Já nechci… Nedělej to!“

„Matýsku,“ přibližuju se k němu pomalu a schválně nasadím takovej pobaveně káravej tón, „čím víc mi říkáš, že něco nechceš, tím víc se nemůžu dočkat toho, až to udělám! Takže tím si moc nepomáháš. No a navíc – proč bys neměl chtít? Je horko, bude to příjemný, uvidíš! Beztak jsi chtěl, ať se ti pověnuju a ať si tě trošku pokrotím! Takže jako fakt nevím, na co si teď stěžuješ!“

A s tím se postavím pár metrů od něj a stisknu pistoli na hadici. Nejdřív proud vody zamířím bokem, nevím, jak moc bude silnej, a nerad bych Matějovi něco udělal, ale když zjistím, že z hadice stříká spíš taková příjemná sprška, hned ji namířím přímo na jeho téměř nahý a bezbranný tělo.

Po dopadu vody hned zaječím a je mi v tu chvíli fakt jedno, že zním jak nějaká školačka. A to to v první chvíli ještě jde, v hadici nejspíš zůstala voda vyhřátá od slunce, ale za pár okamžiků už je ta sprcha pěkně ledová, a to je teda na rozpařeným těle pořádnej šok. Nesnáším, když se mě rozhodne zchladit, a ještě víc nesnáším, že mu to samozřejmě jde, protože moje péro se hned zřítí do bezvědomí, i když ještě před chvílí mi myslí vířily všechny možný představy.

„Adame! To už stačí!“ zakvílím po chvíli, protože mi začne i přes ten hic být zima.

„Mates,“ dál na něj mířím tou hadicí, „o tom, kdy a že to stačí, tady rozhoduju já!“ upozorním ho. Prokrista, copak není vůbec otužilej? No ale tak někdy se s tím otužováním začít musí, že, tak proč ne teď, hehe….

Ještě chvilku ho teda „otužuju“, než s tím konečně přestanu. Hadici ale dál držím v ruce, zatímco dojdu až k němu, natisknu se na něj a volnou rukou mu mokrý prameny vlasů odhrnuju z tváře. Dělá mi dobře, jak teď to jeho tělo ochlazuje to mý rozpálený…

Strašně silně si uvědomuju, jak rychle dýchám. A taky jak dýchá on a zahřívá mi svým dechem krk. Je to hrozně příjemný, cítit ho takhle na sobě, a taky popravdě malinko zvláštní, vnímat, jak ho to vzrušuje, zatímco můj rozkrok chladí mokrý boxerky natolik, že zůstává v klidu.

Nechci tu chvíli ničím pokazit, a tak mlčím, jenom se o jeho horkou tvář otřu tou svojí, zavřu oči a nechám ho, aby po mně pomalu přejížděl rukou a líbal mě.

Když mám dojem, že něžností bylo zatím dost, možná až moc vzhledem k tomu, že on si žádný ohledy nezaslouží, provokatér a prokrastinátor, o krůček od něj poodstoupím a zašťuřím se na něj: „Tak, a já jdu pokračovat v učení a ty se tu zatím můžeš hezky ohřívat na sluníčku. Kdyby ti začalo bejt horko, zavolej a něco s tím uděláme…“ S tím tu hadici odložím do trávy a vyrazím zpátky k dece – a taky ke svýmu zatím nedotčenýmu kafi. Dezertík zatím necháme malinko „roztát“, hihi…

Nestihnu samozřejmě ani dojít a už se mi za zády spustí protesty: „No to snad nemyslíš vážně, Adámku! Koukej mě pustit! Přece mě tu nemůžeš takhle nechat?! Slyšíš? Já tu přece nebudu jen tak stát a dívat se, jak se učíš!“

Už už mu chci odseknout, že přesně tak to teď následující minimálně půlhodinu bude, ale pak se zamyslím, otočím se na něj a nabídnu mu: „Tak aby ses nenudil, zpříjemníme ti to nějakou hračkou. Že seš to ty, můžeš si vybrat… Roubík, předpokládám, chtít nebudeš, tak z těch dalších dvou. A dám ti chvilku na rozmyšlenou,“ mrknu na něj, pak konečně dojdu k tý dece, svalím se na ni a natáhnu se pro svůj hrnek.

No on se snad úplně zbláznil! Ani mě nenapadne mu udělat radost tím, že bych si sám něco zvolil. Zamračím se sám pro sebe, vzhledem k tomu, že se na mě nedívá, a odfrknu: „Ani mě nehne si něco vybírat, Adámku!“

Chvilku ho sleduju, ale vůbec nereaguje, popíjí si v klidu kafe, a tak zlomyslně spustím: „Víš co, tak aby se ti pěkně učilo, já ti k tomu něco povyprávím… Jo! Odvyprávím ti nějakej film, ať máš o zábavu postaráno! Tak třeba ten starej animák, nevím, jestli znáš… Hledá se Nemo. Tak to je o takový rybě, co má špatnou ploutev, a ta má tátu…“

Sám pro sebe se směju. On je fakt neskutečnej! Ale tak kdo bych byl, abych mu neuměl splnit i přání, o který si neumí říct přímo? A o to, abych mu ucpal pusu, si očividně neumí říct přímo, ale jinak to z něj teda přímo srší. Okej.

V klidu dopiju kafe, doposlechnu si ten jeho filmovej spoiler, pak se natáhnu pro ten kuličkovej roubík, co tu už od dopoledne leží na trávníku, a vyskočím na nohy. Dojdu až k Matějovi, přidřepnu si k tý hadici a ten roubík pořádně ostříkám vodou, aby neřekl, že nemyslím na hygienu. Pak se zase narovnám a stoupnu si k němu tak těsně, že se naše těla dotýkají. Teď už bez úsměvu se mu zahledím do očí.

Jak vidím, co má v ruce, tak samozřejmě sklapnu, teda jen do tý doby, než se na mě zahledí takhle zblízka. Naprázdno polknu, ten jeho pohled jednoduše nedokážu vydržet, a tak celej zčervenám, ten svůj sklopím a tiše a především pokorně zaúpím: „Už mlčím! Prosím, ne… To jsou lepší ty druhý dvě, tohle bych se unudil…“

„Mates, že ti všechno tak dlouho trvá!“ rozčiluju se naoko. „To mě nejdřív musíš totálně vyprokovat, než si uvědomíš, že to vlastně tímhle směrem hrát nechceš? Teď každopádně otevři pusu – a neštvi mě! Nebudu chodit zbytečně tam a zpátky jako kašpar podle toho, jak se tobě zamane. Fofrem!“ A s tím ho chytnu pod bradou a zlehka mu zvednu hlavu, aby se mi musel podívat do očí.

Kousnu se do rtu, fakt se mi nechce ho poslouchat, ale je mi jasný, že když se rozhodne, tak mi to do pusy stejně strčí, navíc v již celkem zahřátým rozkroku mi už zas začíná cukat a je mi jasný, že jestli mě tu nechá jen tak, s ucpanou pusou, tak se za chvíli nudou zblázním. Ne, nemám to rád, nemám rád tu představu, že se pak na mě kouká a že musím vypadat děsně, s pusou dokořán… A tak to zkusím úplně naposled usmlouvat.

„No tak, Adame… Tak já se nechám a budu dneska už poslouchat, ale nenechávej mě tu s tou věcí v puse takhle, to je hrozně ponižující!“ zanaříkám, ale aby neřekl, tak pusu poslušně otevřu a s očima upřenýma na něj to na něm taky nechám.

„Zatímco stát polonahej přivázanej ke stromu a drmolit mi nějaký pohádky, s tím seš úplně v pohodě?“ vyzvídám, vyčkávavej pohled mu oplácím.

Zavře pusu, zčervená snad ještě víc, sklopí pohled a pronese: „No když to není takový… Ale když mi to dáš do pusy, tak si prostě přijdu, že se ti takhle nemůžu líbit, že nemám co nabídnout… Já nevím… Když mi děláš cokoliv, pořád vím, že můžu říct něco, čím to zastavím, že je to hra nás obou… I když tě v tý hře musím poslouchat, tak si nepřijdu, jako bych byl tvoje hračka… Ale s tím mám asi trochu pocit, že je to jen tvoje hra a já tam nemůžu fakt nic, ani provokovat, ani naopak poslouchat, prostě nic… Asi je to blbost… Pusť to z hlavy…“

Zmateně na něj hledím, zkouším se v tom všem, co mi říká, trochu vyznat. Nakonec to celý má ale jedinej hlavní efekt: že mě najednou úplně přejde chuť hrát si na přísnýho a trápit ho a trvat na tom, ať plní nějaký mý požadavky, když v něm se to všechno takhle pere.

„Mňo, Mates, to asi tak úplně pustit z hlavy neumím… a ani nechci,“ hlesnu potichu a opřu se čelem o jeho. Přemejšlím, co dalšího bych měl říct a na kterou část toho jeho sdělení zareagovat… a jak… A jelikož sám nevím, ne takhle z fleku a bez rozmyslu, zastrčím si ten roubík do kapsy, nahmatám dlaněma suk na tom provazu a začnu ho rozvazovat.

Překvapeně sleduju jeho oči, zatímco mě poslepu rozvazuje. Na jednu stranu mám samozřejmě radost, ale na druhou mě to znejistí, jestli na mě nechystá něco horšího, a tak na něj upírám zrak a nervózně vyčkávám.

„Měl by ses jít převlíct do něčeho suchýho,“ prohodí.

Vykulím na něj oči snad ještě víc. Pořád jsem dost zchlazenej na to, aby měl můj mozek v uvažování převahu, ale tak nějak jsem čekal, že Áda by si dal říct, že se mu to svazování a následný pohrávání si se mnou líbilo…

Rozhodí mě to, a tak se pro jistotu opatrně zeptám: „Zlobíš se…? Omlouvám se, já věděl, že ti to nemám říkat…“

„Co…? Jasně že nezlobím, jenom… Hele, nechceš si prostě sundat ty mokrý hadry a… a třeba na chvilku zalízt pod peřinu? Ať se trochu zahřeješ. Já tam za tebou přijdu,“ prohodí.

„Tak dobře…,“ zamračím se, protože fakt nevím, co si o tom myslet. A protože nevím ani, na čem teď jsme, tak jenom ještě jednou pokývám hlavou a vydám se splnit ten jeho návrh.

Mates se vyrazí převlíct, já zatím rozvěsím ten provaz přes větve, ať na něj svítí sluníčko a ať co nejdřív uschne. A ať ho tím pádem můžu co nejdřív použít. Pokud o to teda Mates bude mít zájem.

Cestou do chaty ještě popadnu ty hrnky, opláchnu je v kuchyni v umyvadle a pak vejdu do ložnice, zvědavej, jestli Mates mezitím nestihl usnout…

Válím se na posteli jen ve volných kraťasech. Se spodním prádlem jsem se jaksi neobtěžoval, ale zase jsem tu nechtěl být úplně odhalenej, když teď vlastně nevím, na čem jsme.

Posledních pár minut se mi myšlenky toulají všude možně. Být jím, tak se na sebe dávno vykašlu… Dělám pořád jen problémy a uvědomuju si to.

Jako s tím pitomým vyznáním, nemohl jsem si prostě pomoct, že jo! I když jsem dobře věděl, že mi to nebude moct říct zpátky, prostě jsem zas myslel jen na sebe a na to, že mu to moc chci aspoň jednou říct, než to mezi námi skončí… A on mi to blahosklonně toleroval, a já si teď začnu stěžovat i na to, co se mnou dělá, no bezva…

Jakmile vejde dovnitř, nejistě po něm kouknu a kousnu se do rtu, když čekám, s jakou přijde.

„No ne, ty nespíš? Kam to napsat?“ uchechtnu se, když ho vidím, jak se na posteli převaluje. Shodím ze sebe kraťasy i tričko a jenom v boxerkách si zalezu pod peřinu. „Tobě už zima není?“ zadívám se na něj, tu peřinu poodhrnu a gestem ho vybídnu, jestli si nechce vlízt ke mně.

Zářivě se na něj usměju. Tomuhle se prostě nedá odolat! Ne, zima mi není, ale překulím se a doputuju tak k němu pod pootevřenou peřinu.

Chvilku si jen užívám to jeho živočišný teplo, ale pak zavrním: „No ale řekl bych, že takhle nám teda oběma nejspíš bude za chvíli zas pěkný horko…“

„To záleží,“ pousměju se a obejmu ho. Pak se pořádně nadechnu – a zeptám se ho na to, co mi z toho jeho proslovu tam venku uvízlo v hlavě tak nějak nejvíc: „Mates, proč mi pořád dokola opakuješ, že si připadáš, jako kdybys byl moje hračka?“

Znovu znejistím. Za tu chvilku, co jsem na něj čekal, jsem sám sobě odpřísáhl, že pokud mě teď neodežene, tak už s těmi citovými výlevy a dramaty skončím. Že mi to nestojí za to ho od sebe odehnat. Jenže tahle otázka, to je… Ach jo… Nevím, jestli mu na ni odpovědět… Měl bych mu na ni odpovědět, když se ptá…

Ještě dlouho mlčím a snažím se to v sobě utříbit, ale nakonec toho pizizubku v sobě, co mě furt okřikuje, ať si před ním zachovám aspoň špetku hrdosti, odeženu, zavrtám mu čelo do hrudníku, abych se na něj při tom aspoň nemusel koukat, a pokusím se to nějak zformulovat.

„Já nevím, Ádo… Promiň mi to, já… Však jsem říkal, že se tak normálně s tebou necítím, ne…? Jen občas mám prostě strach, že když ti nemůžu nabídnout nic jinýho než to hraní… Který je fakt skvělý, né že ne!“ nepřestávám ho ujišťovat. „Tak že prostě mě tak musíš brát… Já bych tak sám sebe teda bral…“

Né, omlouvat se za to znovu nebudu, to už v sobě zadržím, špetku hrdosti jsem neudržel, ale tak to zrnko bych si zachovat snad mohl… Rozhodně nehodlám před ním zas brečet, až to se mnou vzdá, ale udělal toho pro mě plno a zaslouží si, abych k němu byl upřímnej.

Chvilku nic neříkám a zase si to všechno převaluju v hlavě, zatímco si ho k sobě tisknu a bezděky mu rukou přejíždím po zádech.

„Jak jako, že mi nemůžeš nabídnout nic jinýho než hraní?“ zopakuju nakonec tu větu, která mě jaksi nejvíc zasáhla. „Takže si fakt myslíš, že jsem s tebou jenom kvůli tomu? Že s tebou trávím čas jenom kvůli sexu…?“

„Já nevím,“ pronesu zas. To tu teda fakt dlouho nebylo!

„Já prostě vím, co cítím já, jenže… Možná právě proto… Vím, že… Já nevím… Mám tě prostě fakt rád, za tisíc možných věcí, jenže já prostě nic takovýho nemám… Panebože, Adame, vždyť se na mě koukni, už zase brečím. To je fakt ubohý. Jsem totálně nemožnej!“ zvolám, když si to uvědomím, a posadím se na posteli, abych schoval hlavu do dlaní a pokusil se zklidnit.

„Nejseš nemožnej ani ubohej!“ řeknu mu sice polohlasně, ale rázně. „Kam na ty nápady furt chodíš?“ zavrtím hlavou, zatímco vztáhnu ruku, chytím ho za paži a stáhnu si ho zpátky k sobě.

Mates mi hned zase zavrtá hlavu do hrudníku, asi abych na něj neviděl, a i když bych na něj zrovna teď viděl rád, nechám ho klidně takhle schovanýho, když mu to vyhovuje víc. Prostě ho jenom obejmu a držím ho u sebe.

„A co že nemáš? Jakejch tisíc věcí? Nepotřebuješ mít žádnejch tisíc věcí, ježíši. Nebo já nepotřebuju, abys je měl. Chápeš? Já tě mám rád takovýho, jakej seš…“

No asi se do toho taky solidně zamotávám, najednou chápu, proč Mates mluví tak zmateně – když sám při první příležitosti do toho nerozhodnýho blábolení taky sklouznu! Ale tak snad si z toho odnese to, co tím chci říct.

„Promiň,“ zahučím znovu, protože si od těch omluv nemůžu jednoduše pomoct. „Nechtěl jsem, aby to vyznělo, jako že si o tobě snad myslím, jako že bys byl nějakej hajzl, co je se mnou jen kvůli tomu jednomu… Protože tak to není vůbec, ani trochu… Já ti přece věřím, že ti na mně záleží, to mi nemusíš říkat znova… A já si hrozně vážím všeho, co pro mě děláš, vždycky budu… Jenom prostě já bych nechtěl, aby ses kvůli mně do něčeho přemáhal. S tím chozením tenkrát jsem začal vlastně já a vůbec mě nenapadlo, že bys souhlasil… Jen nechci, abys měl pocit, že mi proto něco dlužíš… Že bys se mnou snad měl být, kdyžs mi to slíbil…“

Proti svý vůli se uchichtnu: „Jsem ti přece zatím nic neslíbil… A neboj, já se rozhodně do ničeho nepřemáhám. I když vlastně… Někdy trochu jo,“ řeknu, protože mi přijde, že je načase tady tu svěřovací chvilku ukončit. „Někdy se musím fakticky děsně přemáhat, abych ti nenasekal mnohem víc, než kolik ti jich nakonec napočítám,“ svěřím se mu, a kdyby se mi podíval do očí, viděl by, jak se mi v nich zase už čertovsky blejská.

„Ty seš děsnej!“ zahučím potěšeně, protože mám vlastně radost, že ten můj další výlev takhle přešel. A hlavně z toho ‚mám tě rád‘ – jo, vnímám to, všechno to, co mi řekl, jenom to musím asi ještě nějak zpracovat. Taky jsem na to nechtěl víc reagovat, abych ho nerozhodil, ale hřeje mě to, hřeje mě to děsně moc. Strašně bych mu zas chtěl říct to, co v tý sprše, ale nemůžu, slíbil jsem si, ale vlastně i jemu, že to řeknu jen jednou, a hodlám to dodržet. Právě proto, že je to pravda a takhle je to lepší.

Nakonec to ale nevydržím, chci, aby věděl, že jsem ho slyšel a že mi to není jedno, a tak zvednu hlavu, políbím ho krátce na rty a řeknu: „A taky tě mám rád, takovýho, jakej seš… I přesto, že seš teda děsně měkkej a necháš se po těch svých výhrůžkách hnedka ukňourat.“

A to už se mu podívám do očí a všechno to vidím, ty jeho ohníčky v nich, ale i radost z toho, že ho tak provokuju, a i když v sobě možná i dál budu mít pochybnosti, tak v tuhle chvíli vím, že v tomhle bych je teda rozhodně mít neměl. Ať už cítí cokoliv, tak být se mnou ho rozhodně baví.

„Tak ukňourat?“ zopakuju po něm a zase se snažím tvářit přísně. „A jak víš, že jsem se nechal ukňourat?“ přetočím si ho pod sebe, zalehnu ho, aby se nemohl moc hejbat, a ruce mu za zápěstí přišpendlím nad hlavou. „Schválně jsem si tě dotáhnul do ložnice, teď ti tady nasadím obě ty hračky – a odvedu tě zpátky ke stromu… A tam budeš stát až do večera a na noc tě pustím, jenom když si tě přezkouším a budu s tím výsledkem spokojenej… Tak kde ti v tomhle popisu přijde, že jsem se nechal ukňourat?“

„Ale Ádo, to bych se nic nenaučil, a já už se teď učit budu… Opravdu, jo? Tak jen nech ty hračky pěkně spát, ono by to stejně takhle dohromady použít nešlo, tak na to hezky rychle zapomeň, a ještě se ke mně na chvíli přitul…,“ zavrním, zatímco přizvedávám hlavu a oždibuju ho zespoda na krku.

„Ale nekecej, ono by to takhle dohromady použít šlo – a taky půjde, těš se!“ opravím ho. „Ale dneska už teda ne. Dneska večer si jenom já a můj pásek z kalhot přepočítáme ty stránky, co ti chybí do splnění plánu. Takže bejt tebou, tak se tu moc dlouho netulím, jinak bude to číslo příšerně vysoký…,“ vrním mu do vlasů, objímám ho u toho a vlastně mu tak trochu bráním, aby odešel. No tak co si budem, mně se taky bude líbit, když to číslo bude vysoký, že! Ale možná se domluvíme na nějakým krátícím koeficientu, když bude rozumnej a když mi nabídne nějaký šikovný protiplnění, haha.

Tak to abych se fakt snažil… Ale ať tak, nebo tak, teď si chci užít, že mě nikam nehoní. Zůstanu s hlavou zavrtanou v jeho krku, nasávám tu jeho příjemně kořeněnou vůni sprcháče smíchanou s jeho potem a je mi z toho všeho skvěle. Z toho všeho, co mi řekl, a že tu pro mě vždycky je. Protože to tak vážně je, je tu, ať už se hroutím, nebo naopak potřebuju přitáhnout, a jestli tohle není důkaz toho, že mě má rád, tak už nevím…

Jo, občas by člověk asi svý úzkostlivý podvědomí poslouchat měl, ale někdy není nad to mu trochu vynadat a ohradit se, že přece všechno nemusí vždy skončit špatně, a že bych si možná měl dovolit, nechat ho, aby mě měl rád zpátky. Protože i když se toho úplně nesnesitelně bojím, tak tam někde hluboko pod tím vším strachem je tohle to, co chci úplně nejvíc.