Doučovací metody 6 – Hád(an)ka

Ádu jsem poslední dva dny, tedy od toho našeho čtvrtečního setkání, pořádně neviděl. Včera jsme měli větší rodinnou oslavu, takže jsme se na ničem nedomlouvali, a dneska jsem párkrát přes zprávy něco nadhodil, ale on se ani jednou nechyt, tak nějak nevím…

Konečně jsem měl po těch pár dnech v té VĚCI péro zas na svobodě a byl to sám o sobě hrozně zvláštní pocit. Říkal jsem si, že bez TOHO na něj tolik myslet nebudu, jenže opak byl pravdou. To, že jsem to najednou na sobě neměl a vnímal tu náhlou změnu, mi ho připomínalo úplně stejně, jako když jsem na něj myslel právě kvůli TOMU.

Myslel jsem na něj snad nonstop, v takových těch běžných každodenních věcech, o kterých bych mu rád řekl. Vlastně jsme o nich ještě moc nemluvili, ale já bych chtěl, a tak jsem si u každý pitomosti dělal mentální poznámku, že bych mu to chtěl říct a že bych chtěl vědět, co si o takových věcech myslí on.

Samozřejmě občas mnou, při myšlenkách na něj, projely i nějaké ty vzrušující vzpomínky, a zatímco předtím v tý věci se to na mně tak nějak nemohlo naplno projevit, tak teď mi při nich v rozkroku vždycky teda notně zacukalo. Jako by se mi pták snažil říct, že když je konečně na svobodě, tak teda rozhodně nemá v plánu jen tak polehávat. Bídák. A tak jsem začínal mít docela vážnej problém a musel se párkrát při tý oslavě někam vytratit.

Áda se mnou házel teda neskutečně, měl jsem za to, že mám takovýhle věci dávno pod kontrolou, a pak si přijde on a já úplně ztrácím veškerý sebeovládání!

Hmm… Už je sobota večer a já se z toho, že jsem ho od čtvrtka neviděl, můžu zbláznit… Ležím na posteli a projíždím si donekonečna jeho fotky na Instáči, když přidá nový storýčko. Je na něm on s nějakejma klukama, jak kalí v klubu. Teda! Projedu si to ještě několikrát, takhle odvázanýho jsem ho ještě neviděl.

Hrozně bych ho takhle vidět chtěl, takhle jinýho, v pohodě a vysmátýho. Vůbec není tak vážnej, jako když jsme spolu sami…

Přidal i pár fotek, na jedný stojí před tím klubem a já poznám, že je to ten novej bar na náměstí. Že bych tam za ním zašel a překvapil ho? Nějak nemám do čeho jinýho píchnout, a stejně myslím jenom na něj.

Chvilku se přehrabuju ve skříni a vybírám vhodný oblečení, ale o pár desítek minut později jsem už na cestě tam. Vklouznu dovnitř a proderu se přes množství pařících lidí, než ho konečně najdu sedět s tou partou kluků v jednom zadním boxu. Na tváři se mi usadí potěšenej úsměv, když ho naživo uvidím, jak se nezávazně baví s ostatníma a směje se, jak kdyby neměl žádný starosti. Chvilku stojím pár metrů před ním, než se konečně otočí a setká se s mým pohledem.

Překvapeně na něj vytřeštím oči, vstanu a popojdu k němu. „Co tady děláš? Jak jsi mě tady jako našel? To mě špehuješ, nebo co?“

Zním asi o dost podrážděnějc, než bych chtěl, jenže… jeho jsem tady prostě nečekal! Ani náhodou! Ne v klubu, kde jeden z mejch kámošů z basketbalovýho týmu slaví narozky! Ne mezi klukama, se kterýma jsme zvyklí hodně pít, s ničím se nesrat, nebrat si servítky – a utahovat si ze všeho a ze všech, kdo nezapadá do našich představ o tom, co je normální a běžný a… hmmm… společensky únosný! Čili přesně z takovejch lidí, jako je Mates! Bože, a on se tady zjeví, jakoby nic! Krucinál, kdybych měl dojem, že je dobrej nápad ho sem pozvat, tak ho sem pozvu, ne?!

Znejistím, takovouhle reakci jsem fakt nečekal. Myslel jsem, že bude překvapenej, ale né že na mě hned takhle vyjede. Přece jsem neudělal nic špatně, ne?

Já vím, nemluvili jsme spolu o tom, jestli spolu budeme chodit i na veřejnosti, ale myslel jsem, že s ním prostě popiju, pobavíme se a třeba zapaříme spolu s ostatníma, nebo si dáme aspoň panáka na baru. Nemám problém seznamovat se s novýma lidma, a hlavně – já se k němu přece nehodlám hned lísat!

Kousnu se do rtu a svraštím čelo: „Jsem viděl na Insta, že tu seš, tak jsem si říkal, že bysme dali drink, ne? Jsem tu ještě nebyl…“

Zamračí se na mě. „Tak pokud jsi viděl na Insta, že tu jsem, tak jsi taky asi viděl, že tu jsem s někým. Takže si těžko budu dávat drink s tebou. Ale jinak prosím,“ máchne rukou do prostoru, „pokud jsi tu ještě nebyl, tak si to tu užij. Dobře se bav.“

„Tak jeden bysme si snad dát mohli, ne? To je to takovej problém, že jsem tě chtěl vidět?!“ vyjedu na něj nakonec zpátky, protože mě to bolí, že není rád, tak jako jsem já, že mě vidí.

„Někdy jindy, Mates,“ zahučím. „A jo, je to problém, když už mám domluvený něco jinýho. Tak nějak to bohužel nejde skloubit dohromady, sorry.“

Povzdychnu si. Fakticky na něj nechci bejt tak zlej, jenže musím, potřebuju ho odsud totiž vystrnadit dřív, než si ho někdo z tý naší bandy všimne… Ale smířlivě zkusím dodat: „Uvidíme se zítra, hm?“

Zapochybuju a jsem trochu naštvanej, že mě tak vykopl, ale třeba jsem ho fakt zaskočil. Svěsím hlavu a celý mě to najednou mrzí, neměl jsem sem chodit…

„Ty se za mě jako stydíš?“ stihnu se zeptat ještě předtím, než mě jeden z jeho kámošů zaregistruje, opře se kamarádsky Ádovi o rameno a zamžourá mým směrem.

No bezvadný, a už je tady Pavel… Nejradši bych Matese popadl za loket a vyvedl ho odsud! Aspoň bych měl jistotu, že se tu do ničeho nepřiplete. Jenže kdyby mě Pavel viděl, že se s Matesem vůbec zahazuju, to by bylo keců…

„Hele,“ přimhouřím na Matěje oči, „vysmahni odsud. Na teď žádný doučování domluvený rozhodně nemáme, pokud vím!“

Najednou ale Pavel vybuchne smíchy. „Jo to je on?“ hýkne. „Ten od vás ze školy, co? Chacha! Tak to jo, Adis, a já už jsem se lekl, koho že jsi to přitáhl do party…“

„Nikoho, buď v klidu,“ drcnu do něj, věnuju Matesovi poslední ostrej pohled a začnu si razit cestu davem pryč; Pavla radši táhnu za košili za sebou, aby ty svý poznámky nezačal ještě víc rozvádět…

Zůstanu po něm chvilku nevěřícně zírat, než ucítím, jak mi začnou stoupat do očí slzy, nevydržím to, otočím se a začnu zdrhat pryč.

Tak ‚žádný doučování domluvený nemáme‘! To je to pro něj – ‚doučování‘! Vlastně kdybych mu neplatil, tak by se se mnou vůbec nezahazoval, že jo? Takže si se mnou celou dobu jenom hrál, protože mimo ta ‚doučování‘ pro něj zjevně vůbec neexistuju!

Nebyl jsem si jistej, jestli by přiznal před lidma, že spolu chodíme, spíme, nebo co já vím, co to vlastně bylo – nikdy bych ho do toho nenutil… Ale rozhodně jsem si nemyslel, že by se zachoval takhle…, jako, že mě v podstatě vůbec nezná, že jsem pro něj jenom přítěž!

A tak už to nejde zadržet, brečím a zdrhám domů a mám co dělat, abych se neskácel na zem, jak mě nohy vůbec neposlouchají. Chci pryč, co nejdál, pryč od něj a už ho nikdy nechci vidět, protože já nejsem hračka, Adame! Myslel jsem, že to ví, že ví, že si nechci jenom hrát. Ale zjevně ne. Zjevně mu je a bylo vždycky to, co cítím, úplně ukradený. Protože pro něj hračka jsem, a na nic jinýho nemám nárok.

Ze zbytku akce si toho už moc nepamatuju. Kromě toho, že jsme se všichni děsně opili. Já za běžnejch okolností tak moc nepiju, ale teď ve mně pořád vězelo něco… cosi… co jsem věděl, že je hodně, hodně blbě, ale přitom se mi nad tím nechtělo přemejšlet… a už vůbec ne to napravovat. Na to bude času dost druhej den, říkal jsem si.

Jenže ten druhej den už nastal…, v hlavě mám jak po výbuchu, vymeteno a bolavo… a celý dopoledne i půlku odpoledne kroužím kolem svýho mobilu jako můra kolem lampy, protože se mi nechce brát ho do ruky a… a „napravovat“. I když mám sakra co. Je mi totiž jasný, že ten včerejšek mi dá Mates pěkně vyžrat. Pokud se se mnou bude vůbec chtít bavit.

A: Ještě platí, že si se mnou chceš dát drink v tom novým baru? Nebo v jakýmkoliv jiným? Nebo klidně cokoliv jinýho než zrovna drink…?

Kouknu na mobil, už je dávno po třetí – to docela jasně ukazuje, jak moc mu na tom záleží. Vlastně vůbec. Vyspinkal se a teď ho svrbí v rozkroku, tak si vzpomněl, že by ho rád někam šoupnul.

Ale já to nebudu. Já jsem se svou rolí hračky v jeho životě skončil. Ať si najde někoho jinýho, kdo mu podrží. Ostatně ani na to doučování už ho nepotřebuju, zkoušky už jsou za rohem, a hlavně, zvládnu to sám, zvládnu to jemu na truc.

Zjevně ho to ani nijak nemrzí, v tý zprávě dělá, jako že nic…

Chvíli zvažuju, že mu vůbec neodepíšu, ale nakonec mi to nedá a pošlu mu stejně neosobní zprávu, jako byla ta jeho. Neudělám mu radost potvrzením, že se mu ta jeho hra povedla, že jsem to snad doopravdy bral vážně.

M: ne, nemám čas. a na doučování už si taky najdu někoho jinýho. nestarej se. měj se.

A pak si ho zablokuju, všude. A pro jistotu si i pro dnešek vypnu mobil, aby mi nezkoušel volat odjinud. Protože na nějaký ty jeho návrhy nebo výhružky fakt nejsem zvědavej a nic jinýho mi nabídnout nemůže.

A to bolí, hrozně mě to bolí a jsem naštvanej sám na sebe, že jsem se nechal. Že jsem si myslel, že by to s ním třeba mohlo mít i nějakej přesah, i za ty pomyslný dveře ložnice – jak se říká.

A já se s ním vyspal… Skoro celej život si říkám, že to jen tak s někým neudělám, i proto, abych nedopadl jako má starší ségra… Né, to je samozřejmě blbost, já asi těžko otěhotním v šestnácti… Ale prostě prošel jsem si tím vším s ní a chtěl jsem to napoprvý s někým, u koho si to pak nebudu celej život vyčítat. Což se přesně stalo. A o to horší tohle všechno je.

No výborně! Podrážděně odhodím mobil za sebe na postel. Zasraná včerejší párty. Zasranej Pavel. Zatracenej tvrdohlavej Mates, že si tam jenom tak nakráčí. A zasranej já, že ho nechám jenom tak odejít.

Chvilku přemejšlím, co mu asi na takovou textovku můžu odepsat. Že nemá čas trávit se mnou čas, jasně, to chápu, je naštvanej. Ale že ruší i celý to doučování? Doufal jsem, že když ne jindy, tak minimálně tam se uvidíme… a budeme si to moct vyříkat…

Nakonec se pro ten mobil zase natáhnu a na několikátej pokus mu vyťukám krátkou zprávu.

A: Neblbni, Mates. Přece to teď nezabalíš.

Všecko. To doučování. Nás.

Ale zpráva zůstává nedoručená po zbytek odpoledne i večera, natož aby mi na ni přišla odpověď. Volat mu ani nezkouším, vím, že by mi to nezvedl.

Ráno to nevydržím a zapnu mobil. Žádný zmeškaný hovory, dokonce ani když po malým zaváhání odblokuju jeho číslo. Nakonec si Adama zas odblokuju i všude jinde, ale přijde jen jedna krátká, pitomá zpráva.

Teda, i když jsem s tím počítal, stejně to znovu zabolí. Pořád jsem tak nějak podvědomě doufal, že se třeba zasnaží, že mi dá najevo, že mu to nebylo jedno. Že třeba alespoň ten sex za trochu snahy stál, ale zjevně ani ten ne.

Prej ‚přece to teď nezabalíš‘, no tak určitě, to by se mu tak hodilo, abych tu školu teď nedal a potvrdil mu tak, jakej je dokonalej a strašně potřebnej, že bez něj ani nemám šanci. Do tý školy teď půjdu, i kdyby mě tam měli donést. Neukážu mu, jak moc mě zlomil. Jak moc mě bolí jenom pomyslet, že ho tam třeba zahlídnu.

Chození do školy jsem nikdy nebral ani jako důvod k radosti, ale ani jako bůhvíjakou trágu. V poslední době jsem se tam možná těšil o něco víc, to je fakt, když jsme se občas zahlídli s Matesem… nebo když jsme se posledně i víc než jenom zahlídli, že… Ale furt jsem se teda mnohem víc těšil na odpoledne a na to, že s Matesem budeme sami. Že ho budu doučovat angličtinu. Mimo jiný věci.

Jenže dneska… Dneska bych se na všechno od samýho rána nejradši vysral a vůbec nikam nechodil. Na mobilu po probuzení zjistím, že si Mates mou zprávu nakonec přečetl – ale nereagoval. Což jsem tak nějak čekal, ale stejně bych byl radši, kdyby mi aspoň něco ještě napsal. Aspoň něco. Abych tušil, v jaký náladě ho dneska zastihnu…

Do zvonění na první hodinu ještě asi deset minut zbejvá, a tak se rádoby nazdařbůh procházím před jeho třídou. Pochybuju, že je vevnitř, vždycky chodí na poslední chvíli… A ani dnes to není jiný. Do začátku vyučování už chybí sotva půlminuta, když se jeho postava konečně vynoří na konci chodby. Okamžitě ho poznám i přesto, že má přes tu svou jindy nepřehlídnutelnou zelenou kštici naraženou kapuci.

Sotva si mě Mates všimne, asi na vteřinku se zarazí, ale pak uhne očima a předstírá, že neexistuju.

„Mates…?“ oslovím ho zkusmo a zastoupím mu cestu.

Mám co dělat, abych se před ním okamžitě nerozbrečel. Měl jsem radši přijít pozdě. Nebo jsem se na to měl vykašlat a nechodit vůbec. Stejně to na mně určitě pozná, jsem zabalenej v mikině s kapucí, jak kdybych čekal dobu ledovou. Ale musel jsem se nějak schovat před světem.

Skrýt se a uniknout těm jeho případným pohledům. Na který opravdu došlo. Co víc, stojí teď ani ne půl metru přede mnou, takže si může do sytosti vychutnat, jak vypadám zničeně. Ne, nejsem zas tak dobrej herec, abych se tvářil, jako že nic, když mám uprostřed hrudníku velikou díru.

Zajedu si jednou rukou pod rukáv a zaryju nehty do masa, abych se alespoň trochu udržel v příčetnosti. Jo, to pomůže, alespoň pár sekund myslím na něco jinýho, na tu fyzickou bolest, a ne na to, jak se hroutím. Zvednu hlavu a podívám se na něj, co nejvíc tvrdě dokážu.

„Nech mě být, Adame…,“ řeknu a pokusím se kolem něj proklouznout.

Chytí mě za loket a ve mně se to při jeho dotyku dočista zlomí. Okamžitě se spustí přehrada a nahrnou se mi slzy zpátky do očí.

„Za to všechno pro mě prosím udělej alespoň jednu jedinou věc, Adame… UŽ MĚ NECH BÝT!“ vyjedu na něj a je mi jedno, jestli to někdo slyšel, anebo že zrovna v tu chvíli zvoní.

Vytrhnu se mu a rozběhnu se na opačnou stranu. Na záchod. Do kabinky. Schovat se alespoň na chvíli před světem. Nabrat sílu a pak vypadnout domů, kde budu skuhrat klidně další týden, klidně další měsíc. Ať si Adam třeba myslí, že mě zlomil, protože mě zlomil a já nemám sílu předstírat, že to tak není.

Pozoruju jeho vzdalující se záda a do toho ten zvuk zvonku… Jako by mě to chtělo roztrhnout napůl. Půlka mě, taková ta slušná, nelajdácká, má tendenci se rozběhnout do třídy… a druhá půlka, ta, kterou jsem v sobě objevil teprve nedávno, chce jít za ním. I přes to, že mi dal dostatečně hlasitě najevo, že si to nepřeje.

„Do prdele!“ vyhrknu vztekle sám pro sebe. Do prdele práce! A s těma slovama, co se mi v tý vyprazdňující se chodbě vrací jako ozvěna, se rozběhnu za ním. Dřív, než mě tady natrapíruje jejich profesorka.

Na záchodě před umyvadlama postávají nějací dva druháci, o něčem se potichu vybavujou a děsně se u toho řehní. „Sakra, neslyšeli jste, že zvonilo?“ obořím se na ně. „Padejte odsud!“

Věnujou mi překvapený pohledy, ale bez remcání se zdekujou. Očima přejedu kabinky na druhým konci místnosti, zavřená je jenom jedna.

„Mates, vylez,“ zavolám na něj. „Musíme si promluvit.“

Opírám se hlavou o stěnu, obě dlaně sevřený v pěst, a snažím se rozdýchat ten nával emocí, abych mohl vypadnout domů, když se ozve jeho hlas. Jsem podrážděnej, fakt hodně podrážděnej, že mě nemůže nechat být, když je to ta jediná věc, co jsem po něm kdy chtěl, a tak po něm přes stěnu kabinky vyjedu: „Já s TEBOU ale mluvit nechci, Adame…“

Pomalu přecházím do zlosti, a tak nakonec otevřu dveře, dojdu k němu a vší silou ho strčím do prsou.

„Sakra, chci po tobě jedinou věc! Tak mě nech do prdele na pokoji!“

Automaticky vymrštím ruce a popadnu ho za zápěstí, aby do mě nemohl strčit znovu. Nejradši bych ho tak držel dýl, jenže vidím, jak po mně očima metá blesky a že mu to doopravdy vadí, a tak ho od sebe naopak odstrčím a pustím ho.

„No, já jsem taky chtěl předevčírem jednu jedinou věc,“ zavrčím na něj. „Pár hodin strávenejch se svýma kámošema. A taky ti to bylo u prdele.“

„Jo tak kámošema?“ zasyčím. „Myslíš ty lidi, před kterýma se stydíš už jenom za to, že se se mnou třeba jen bavíš?“

Zprudka se nadechnu a pokusím se ho znovu odstrčit, ale uhne.

„Tak já ti to jednoduše ulehčím, už se s nějakým ‚praštěným buzíčkem‘ nemusíš bavit vůbec,“ odseknu, obejdu ho a zamířím si to pryč.

Natáhnu se po něm a tentokrát ho popadnu za loket tak pevně, aby se mi vytrhnout nemohl.

„Přestaň,“ napomenu ho podrážděně a otočím ho čelem k sobě. „Celý to překrucuješ. Takhle to vůbec není.“

Přimhouřím na něj oči a nakvašeně pronesu: „Mně je úplně ukradený, jak si myslíš, že to je, Adame. Protože pravda je, že se chováš jako kretén… Je úplně jedno, že jsem tam přišel za tebou… Jsem tam mohl být úplně stejně tak náhodou a ty by ses zachoval úplně stejně… Jako by tě otravovalo už jenom to, že existuju a dýchám stejnej vzduch. A o něco takovýho fakt nestojím.“

„No – a přesně tohle není pravda!“ odporuju mu. Sice opatrně, přesto ale rázně s ním smýknu zády ke zdi a stoupnu si tak, aby se přese mě tak snadno nedostal. Pak mu loket svírat přestanu. „Teda je pravda, že jsem se v sobotu choval jako kretén,“ uznám a sám nad sebou se ušklíbnu, „ale to nebylo proto, že bys mě otravoval. Nebo že by mi vadilo, že existuješ.“

Uhnu pohledem a trochu ustoupím, i když pořád vrčím, jinak by mě odtud zjevně nepustil: „Né že by mě to zajímalo, ale jak to teda podle tebe je?“

Proti svý vůli se pousměju. Jasně, nezajímá ho to, jenom by to rád věděl, že…

„Hele, nechceš se dneska vysrat na školu – a jít to probrat někam jinam?“ navrhnu. Pak k němu vztáhnu ruku – a mezi prsty chytnu lem tý jeho kapuce.

Setrvám pohledem někam do prázdna, ale nechám ho, aby ze mě tu kapuci stáhnul. Kousnu se do rtu, nemůžu se rozhodnout mezi chutí být s ním a vědomím, že mě každá ta vteřina s ním bude bolet, protože nemůže říct nic, aby smazal to, jak se ke mně choval. Nechce se mi s ním jít a nechce se mi to s ním řešit někde jinde.

Ne, tohle není moc dobrý prostředí pro hádky, ale být s ním někde v soukromí, tak tomu jeho pohledu podlehnu a pak se za to budu nenávidět ještě víc, než se nenávidím teď.

Nepřestává svírat prsty lem mojí kapuce, a tak mu tu jeho ruku odstrčím a vyjedu: „Dej mi jeden jedinej dobrej důvod, proč bych měl ty tvoje kecy vůbec poslouchat, Adame… Nebo jsme spolu nadobro skončili…“

Pozoruju jeho zamračenou tvář… a teprve po chvilce si uvědomím, že se celou dobu nervózně koušu zevnitř do rtů.

Úplně nejradši bych ho teď povalil na zem a tu jeho nasranost z něj prostě zlíbal. Anebo taky vyšukal. No, proč troškařit, klidně obojí.

Ale kdyby byť jenom věděl, že se mi to honí hlavou, tak by mě asi zabil, tak moc nasranej teď je.

Nevím, jak ho mám jinak přesvědčit, ať to se mnou ještě nevzdává. S náma.

A dochází mi, že ho vlastně přesvědčovat nechci. Jo, udělal jsem v sobotu blbost. A jo, fakticky jsem se choval jako kretén. Ale celý tohle posraný ráno se snažím se k němu nějak přiblížit a mluvit s ním o tom. A jestli nemá zájem…

„Ne, Mates,“ řeknu pevně. „Já ty důvody nebudu hledat za tebe. Ty musíš vědět, jestli si mě chceš poslechnout… nebo jestli jsme teda skončili. Já s tebou mluvit očividně chci. Ale prosit na kolenách tě teda fakt nehodlám. No nic. Číslo na mě máš, já si ho blokovat nebudu.“

A s tím se otočím a vyrazím ke dveřím.

Zírám na něj, jak si to pomalu šine ke dveřím. A tím pomalu myslím fakt hodně pomalu. Čeká, že něco řeknu, zjevně chce, abych něco řekl… Ale já vůbec nevím, co bych měl říct.

Protože vůbec netuším, co vlastně chci, celou tu dobu jsem chtěl jen a jen jeho, jeho celýho a kompletního, a zjištění toho, že on to tak nemá, že chtěl jenom tu neveřejnou část mě, mě bolí. Vyhovuju mu v posteli, to je jasný, ale jakmile nejsme v posteli, jsem pro něj jenom přítěž. Kdybych neupoutával svým vzhledem tolik pozornosti, kdybych nedával tak najevo, že jsem queer… No možná pak bych pro něj mohl být před lidma aspoň kámoš. Ale takhle se za mě stydí.

„Já se kvůli tobě měnit nebudu, Adame, nikdy… Možná sis myslel, že… že když chci, abys mi rozkazoval, tak to platí furt a nonstop… Že jsem prostě taková hračka, co ti vždycky bude k vůli… Ale já mám city a nechci mít v životě někoho, kdo se stydí za to, že mě vůbec zná,“ pronesu nakonec s pohledem někam na umyvadlo, protože zoufale chci slyšet, že to nebyla jenom hra.

A nebo aspoň, že to byla hra, která stála za to, abych se nemusel zbytek života nenávidět, že jsem mu tak propadnul a že jsem se absolutně zamiloval do někoho, kdo za to nestál…

Zavřu oči a napočítám si do tří. Při čtyřce už se na něj totiž naštvaně otáčím.

„Do hajzlu, Mates!“ zvýším na něj hlas, i když nechci, ale nějaká část mě asi chce nebo potřebuje, jinak bych to nedělal. „No tak jo! Chceš to řešit tady? Tak to teda budeme řešit tady!“

To už dojdu až k němu a zůstanu stát asi dva kroky od něj.

„Přestaň pořád dokola opakovat takový nesmysly! Kdy jsem po tobě chtěl, aby ses měnil? No? Kdy?“ šermuju mu prstem před obličejem. „Pokud tím teda nemyslíš to, že jsem chtěl, abys na setkání se mnou chodil včas! No tak to pardon, to se omlouvám, to jsem si asi dovolil hodně, že? Ale jinak? O co ti přesně jde? Nebo ty kecy, že tě beru jako hračku? To už tu jednou bylo, ne? Myslel jsem, že tohle už jsme si vyjasnili! A že se za tebe stydím? To sis jako vydedukoval z toho, že jsem v sobotu neměl náladu tě seznamovat s mýma kámošema? A nenapadlo tě, že k tomu mám třeba úplně jiný důvody, sakra?!“

Bezděky k němu přistoupím o krok blíž a nejradši bych mu zajel rukou do těch jeho nerozčesanejch vlasů, ale protože vím, že nemůžu, tak místo toho vztekle bouchnu pěstí do zdi kousek od jeho hlavy. „Do prdele!“ zakleju ještě jednou.

Zírám na něj, jak se drží za ruku a nadává, a jsem vlastně docela dost rád, že v tý chvíli nepraštil mě, že se ovládnul. To ho ale neomlouvá!

Je mi fuk, že pořád tlumeně vrčí na svou pěst, a spustím pro změnu já svůj monolog, a všechno to, co si myslím, na něj vyvalím, ať si to přebere, jak chce.

„Ty vole, Adame, ty asi pořád nevíš, o co mi jde, co? Myslíš, že jsem se tam s tebou přišel v sobotu muchlovat, nebo co? Ne. Já tě chtěl vidět taky někdy normálního, vysmátýho, protože takovej, jakej jsi byl předevčírem i jenom na těch blbejch fotkách, se mnou nejsi nikdy. Nikdy! A co jako, že jsem tam přišel? Nikomu jsi to říkat nemusel, že to bylo schválně, anebo že mě šustíš, mohli bysme se fakt klidně potkat náhodou, není to zas tak velký město, ale co jsi udělal ty? Zamachroval sis před kamarádíčkem, jako že jsem jen nějakej nevyžádanej póvl, kterej z donucení doučuješ!“

Vidím, jak se nadechuje, aby mě přerušil, ale nenechám ho. „A vůbec na mě nezkoušej nějaký kecy, jak jsi mě chránil před bandou homofobních blbečků a kdesi cosi. Protože novinka, Adámku, jen a jen tys to udělal… A se mnou by sis na rozdíl od nich ani tu blbou fotku u piva na Insta nedal, a netvrď mi, že jo!“

Snažím se si to v hlavě všechno nějak přebrat a přeskládat a vybrat si z tý smrště, co na mě vybalil, to nejdůležitější. Jenže sám vlastně nevím, co přesně to je. Na čem z toho mu záleží víc než na něčem jiným? A záleží ještě vůbec na něčem…?

„Tak bezvadný!“ soptím polohlasně. „Takže jako když jsem s tebou sám u mě doma, tak nevypadám normálně? Zatímco nalitej v nějakým klubu ti normální přijdu? Tak proč se se mnou teda tak rád scházíš u mě doma? Zatím sis nikdy nestěžoval, že by ti vadilo, že se nesměju, když jsme spolu v mým pokoji! A fajn, když nepotřebuješ chránit před partou homofobních blbečků, tak to příště dělat nebudu! Jenomže v tom případě do toho klubu ani nepůjdu, protože se fakticky nebudu dívat na to, jak si na tobě honí svý ega! Je to buď – a nebo, Mates, chápeš? Jsou to frajeři z basketu, nikdy tě mezi sebe nevezmou, jasný? A já jsem do prdele jeden z nich, proto tě mezi nás nechci tahat! Protože je mi z nich na blití, chápeš? V tomhle je mi z nich na blití! Od tý doby, co znám tebe!“ šťouchnu mu rukou do ramene. „Ale tu fotku na Instáč si teda fakt nedám, to máš pravdu. Protože to vypadá, že už nebudeme mít příležitost si nějakou udělat.“

A pak, protože už se mu nedokážu dál dívat do očí, se k němu znovu otočím zády a rázným krokem vyrazím pryč.

Zůstanu zírat před sebe. Na jeho záda a na ty rychle se zabuchující dveře. Nejsem schopnej ničeho, vůbec ničeho, protože mi právě potvrdil to, co jsem si celou dobu myslel. Má svůj život. Má svůj život, do kterýho nepatřím, život, do kterýho nikdy patřit nebudu, protože se tam nehodím.

Nikdy spolu nebudeme moct být, protože jak by to asi vypadalo? To bych musel podobnou urážku absolvovat pokaždý, když na něj a tu jeho partičku někde narazím? Nebo s ním nikdy nebudu moct jít ani na to blbý pivo, protože co kdybychom někoho z nich náhodou potkali? To by mě jako strčil pod stůl, nebo jak si to představuje? I ta blbá fotka se mnou by mu jistě u nich bez keců neprošla, a co by jim asi tak řekl? Že jsem ho já, ubožáček neschopná bez kamarádů, k takový fotce přinutil, nebo mu zaplatil, a pak by se spolu s nimi bavil na můj účet?

K čemu mi je, že tě mám rád tak, že bych tohle všechno vydržel… K čemu by mi to bylo, když ty si toho nikdy ani nevšimneš, protože jsi zatraceně tvrdej, tak tvrdej, že i teď dokážeš dělat, jak je ti to všechno jedno…, zatímco já se hroutím…

A s tou myšlenkou se mi podlomí nohy, sesunu se po stěně dolů na podlahu, zůstanu sedět, schovám tvář do dlaní a naplno se rozbrečím…

Před toaletama se zády opřu o stěnu, musím se vydejchat. A taky rozmyslet, co mám dělat teď. Takhle jsem to nechtěl, fakt ne. Když jsem sem ráno šel, myslel jsem, že mi dá šanci to probrat. Doufal jsem v to. A když mi tu šanci nakonec dá, tak jsem na něj schopnej akorát řvát. Na záchodcích ve škole. To jsem se teda předvedl! Sakra, měli bysme to zkusit ještě jednou a líp. A hlavně jinde. Ne v takovým hnusným prostředí, kam navíc může kdykoliv kdokoliv vejít, v lepším případě spolužák, v horším nějakej profesor – a budeme mít takhle těsně před maturou průser…

Čekám, že Mates každou chvíli vystřelí ven a nasupeně se kolem mě prožene…, a jsem rozhodnutej ho ještě naposledy poprosit, ať to jdeme zkusit probrat někam jinam. Třeba nám změna vzduchu fakt pomůže. Jenže když Mates pořád nejde, nezbyde mi, než znovu vejít dovnitř.

A to, co tam uvidím, mě teda fakt rozhodí.

Jako jo, napadlo mě, že ho to asi zdrblo, on je mnohem větší cíťa než já… Ale takhle moc? Když mě považuje za namachrovanýho kreténa, tak bych čekal spíš, že mě bude nenávidět, a ne že bude kvůli mě takhle semletej… To jsem… to jsem fakt nechtěl…

Ne, s tímhle si fakt nevím rady. Fakt ne. Ale vím, že se na to nedokážu dívat už ani o vteřinu dýl.

Dojdu k němu, pomalu, opatrně, jako kdybych se bál, že když přidám do kroku, tak ho nějak rozbiju… víc, než už rozbitej je… kvůli mně… Přidřepnu si k němu, ruku mu zlehka položím na rameno. „Matýsku,“ hlesnu potichu. A v krku se mi udělá knedlík.

Jak ho uslyším, ucuknu, přitáhnu si kolena blíž k tělu a pokusím se schovat obličej, nechci, aby mě takhle viděl. Nechci, aby věděl, jak moc pro mě znamená… a jak moc mě to bolí, že ho ztrácím… Nechci, aby viděl, že jsem tak slabej, že tady kvůli němu brečím a nemůžu přestat…

Zatím mě od sebe neodstrčil, rozhodnu se brát to jako dobrý znamení.

„Mates,“ přejedu mu sotva znatelně dlaní po paži, „tohle je všechno strašně špatně… Promiň, že jsem na tebe tak vyjel. Dneska. I v tu pitomou sobotu. To jsem nechtěl. Nic z toho. Jenže…“ Pak si dlouze povzdychnu. „Hele, pojď vypadnout někam pryč, zkusíme to znovu a líp, hm? Mně na tobě záleží. A nestydím se za tebe. Já jenom… Já to prostě asi ještě nechci tak moc říkat. A ukazovat. Že jsem na kluky. Ví to pár mejch nejlepších kámošů, ale tu partičku z basketu mezi ně teda rozhodně nepočítám… Každopádně to nijak nesouvisí s tebou. To, že to zatím nechci nikde moc rozhlašovat, přece vůbec neznamená, že tě mám rád míň.“

Slyšel jsem dobře? Řekl to? Jo, opravdu to řekl… Řekl, že mu na mně záleží… A taky, že se omlouvá… Jo, omluvil se, a to bylo vlastně to jediný, co jsem celou tu dobu chtěl slyšet…

Zatřesu hlavou a opřu se poslepu čelem o jeho nataženou paži. Několikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu, jak se snažím získat znovu stabilitu. Když mám konečně pocit, že stojím opět nohama na zemi, tiše hlesnu s pohledem pořád zabořeným mezi nohy: „Dobře… Tak půjdeme někam jinam…“

Řekl to tak potichoučku, že to sotva bylo slyšet, ale slyšel jsem to… a úplně cítím, jak se mi v žaludku rozpouští nějakej tíživej kámen. I když je mi jasný, že vyhráno ještě nemáme, ale… Ještě to prostě nevzdal…

Zvednu se na nohy a napřáhnu k němu ruku.

Pokusím se co nejvíc otřít slzy, ale potom ho za tu ruku chytnu a nechám se vytáhnout. Pořád zrak odvracím, protože jsem celej ubulenej a stydím se za to…

Kousnu se do rtu a špitnu: „Počkej na mě před školou, prosím… Upravím se a přijdu…“

Vidím, jak se ode mě pořád odvrací, ale když už se mnou aspoň zase mluví, cítím se o něco jistější, a tak ho druhou rukou chytnu pod bradou a otočím si jeho tvář k sobě. „Ale pohni, Mates, hm? Ne že zase nasadíš to svý šnečí tempo…“ A pak se k němu skloním a jenom tak zlehka ho líbnu na rty.

Tu pusu mu nevrátím, ale nechám ho, nevytrhnu se… Jenom kývnu hlavou, a když zmizí, strčím hlavu pod kohoutek. Je mi jedno, že budu mokrej celej, venku je hic, brzo uschnu. Taky ze sebe konečně sundám i tu pitomou mikinu, která mi stejně vůbec nepomohla cítit se líp. Nastrkám ji do tašky a pokusím se trochu upravit před zrcadlem. Oči mám pořád celý červený, ale to snad brzy zmizí…

Chci, opravdu chci, aby to mezi námi bylo zas dobrý, ale musíme si promluvit, to už vím, musíme si víc věci vyjasnit, jak jsou a možná i budou, a co bysme spolu vlastně všechno chtěli…

Když ho konečně zahlídnu, jak vychází z budovy, odlepím se od stromu, o kterej jsem se opíral, a vykročím směrem k němu. Přejedu ho zkoumavým pohledem, ale komentář si nechám pro sebe. „Kam půjdeme?“ zeptám se radši. „Můžeme k nám, mamka není doma, ale… no… nechci, aby sis myslel, že tě tam tahám z bůhvíjakýho důvodu… Navrhni klidně cokoliv jinýho,“ pokrčím rameny a nechám to na něm.

Jenom se ušklíbnu, a zatímco si to štráduju rovnou dál kolem něho, poznamenám: „Půjdeme ke mně…“

Protože skutečně potřebujeme soukromí, ale u nás doma se cítím jednoduše líp. Vím, že je to nesmysl, v téhle situaci, ale u něj bych furt myslel na ty pravidla ohledně jeho jména, který si stanovil, a taky bych hned čekal, jestli se to nějak nezvrhne. To u mě mi to přijde bezpečnější a vždycky ho můžu vykopnout.

„Jasně,“ zařadím se vedle něj, „jsem nevěděl, jestli třeba není u vás někdo doma…“

Chvilku jdeme mlčky, pak, protože mi to ticho není příjemný, nadhodím: „Nepřijdeš ve škole o něco důležitýho…?“ Protože vlastně ani nevím, jak na tom, kromě angličtiny teda, je. O maturitě a tak jsme spolu nikdy pořádně nemluvili…

Kouknu bokem a tajně se trochu usměju, jak je najednou úplně vyměněnej. Takovej nejistej a zajímá se…

„Myslím že ne, já to docela zvládám dohánět, jen takový ty nabiflovaný vědomosti mi dělají problém… Jako historie a tak… Ale nic takovýho dneska nemáme…,“ kouknu po něm pohledem a musím se fakt kousnout, abych se neusmál naplno. Je prostě sladkej a já bych si moc přál, abychom to nějak urovnali, protože to s ním bylo jednoduše skvělý a rozechvívá mě už na něj jenom koukat, ale jestli se teď vrátí k tomu svýmu postoji, jak je perfektní a bezchybnej, tak to prostě nedám…

„Ale o škole jsi asi mluvit nechtěl, když jsi mě z ní tahal, ne?“

Chvilku mu ten vážnej pohled oplácím, ucukne ale jako první.

„No, já s tebou chci mluvit o čemkoliv, Mates… To spíš ty vytáhni téma, co ti leží nejvíc v žaludku, protože očividně po tý sobotě minimálně jedno takový je. A já momentálně fakt už nevím, co konkrétního chceš slyšet,“ malinko nejistě si vjedu rukou do vlasů.

Zhluboka se nadechnu a spustím: „No nejvíc by mě teď zajímalo, jak by sis to představoval, asi chceš, aby mezi náma něco bylo, jenže… Řekl jsi, že nechceš nikomu moc ukazovat, že jsi na kluky, ale na mně to zjevně docela vidět je a taky říkám všechno, co mě napadne… A já nehodlám s tebou být v soukromí, a na veřejnosti dělat, že tě vůbec neznám…“

Chvilku nad tím vším přemýšlím, pak mu odpovím otázkou, která mě momentálně pálí asi nejvíc: „A ty chceš, aby mezi náma něco bylo? Protože to stavíš, jako kdyby to všechno viselo jenom na mně.“

Trochu vyjedu, protože už mi zas přijde, že se vyhýbá: „Já jsem přece VŽDYCKY chtěl, aby něco bylo. To u TEBE nikdy nevím, co si myslíš, nebo co chceš… A jako promiň, ale ono to fakt teď závisí hlavně na tobě… Chtěl jsi šanci si promluvit, tak asi chceš i to, aby se to vyřešilo, a já zjevně chci to samý, jinak bych tady teď s tebou vůbec nemluvil… A přestaň to pořád házet na mě, protože to fakt spolu pak vůbec mluvit nemusíme…“

„Mates, ale já na tebe přece nic neházím,“ ohradím se. „Jenom si prostě myslím, že tohle není – a hlavně by nemělo bejt – jenom o mně. A teď teda taky zrovna dvakrát jistě nevím, že chceš, aby něco bylo. Protože v těch minulejch týdnech mi přišlo všechno v pohodě – a taky jsme se neukazovali nikde venku. A nestěžoval sis. A pak ti jednou řeknu, že nechci míchat tebe a kluky z basketu dohromady – a najednou to vypadá, že už je špatně úplně všechno…“

Zastavím se a chvilku mi trvá, abych to naštvání rozdejchal. Tak s takovouhle fakt nedojdem ani k nám domů.

„Tak jasně, že to bylo v pohodě,“ zavrčím. „Ale tak přeci nežijeme v nějaký bublině ne? Tohle všechno s tebou se mi líbilo moc… Pořád se mi to líbí… Prokrista, Adame, vždyť to ti přece musí být jasný, jak moc se mi líbí, když jsme spolu sami… a děláš prostě tamto všechno, určuješ pravidla a trestáš mě a tak… To všechno bych znovu chtěl… klidně i víc…,“ ztratím se v tom svým monologu a chvilku zatápu, co jsem chtěl vlastně říct, než se zase chytím.

„Ale jde o to, že mně tohle prostě nestačí, Adame, asi jsem na to těch pár týdnů zapomněl a neřešil to… Páč mě vůbec nenapadlo, že je to třeba řešit, bral jsem to jako samozřejmost… Že když jsi řekl tenkrát, že bys se mnou chtěl chodit, tak že jsme, když už nic jinýho, všude jinde aspoň kámoši… Když jsi dělal, že mě skoro neznáš, jen mě z donucení doučuješ…, tak mě to prostě…,“ nedořeknu to, nevím jak. Ranilo? Překvapilo? Obojí dohromady.

Chvilku na něj hledím, na ten jeho zmatek v očích, a snažím se v tom všem nějak vyznat. Pak ho jenom tak zlehka chytnu za paži, naznačím mu, že bysme měli pokračovat v chůzi – a sotva se rozejde, zase ho pustím. „Fakt to nechci řešit tady na ulici,“ vysvětlím potichu.

Další chvilku jdeme mlčky, protože si třídím myšlenky. Aspoň, že mi řekl, že když jsme spolu sami, tak se mu to líbí. Už jsem se totiž fakt začínal bát, že jsem si to celou tu dobu myslel špatně… a že ode mě ve skutečnosti i v tamtom očekával něco úplně jinýho, než co dostával…

„Mě prostě nenapadlo, že tě to tak vezme,“ vypadne ze mě nakonec. „Mně je totiž úplně jedno, co o mně ty vykládáš nebo nevykládáš svejm kámošům. Nebo jestli mě s nima seznámíš, nebo neseznámíš. To je tvoje věc. A když jsi zatím nikdy ani nenaznačil, že bys chtěl něco podniknout v nějaký větší partě, tak jsem myslel, že to máme stejný, no. A ty pak nakráčíš rovnou mezi ty blbečky! Kdyby to byli mí kámoši ze základky, tak s tím asi ani nakonec problém nemám, že tam zůstaneš. Ale tihle… Prostě jsi mě postavil před hotovou věc, neměl jsem kdy si to celý rozmyslet…,“ melu pátý přes devátý a vlastně sám vůbec nevím, jestli se mi do toho mišmaše povede zamíchat aspoň něco z toho, co chce slyšet.

Kousnu se do rtu a zabručím: „No neměl jsem tam jen tak chodit… To uznávám… Promiň.“ Natáhnu ruku a letmo se dotknu tý jeho. Víc si tady venku nedovolím, ale už se naštěstí blížíme k našemu baráku.

„Ale Ádo, trvám na tom, že jsme se tam mohli potkat stejně tak náhodou… a já bych tohle znovu nezvládnul… I když jsou to třeba jen blbečci z basketu, jak ty říkáš… Adame, prostě mi musíš slíbit, že už se to znovu nestane… Já se jim pokusím vyhnout, a když tě s nima někde uvidím, tak půjdu pryč, ale už nikdy nedělej, že jsem pro tebe jen přítěž,“ rozhodnu co nejvíc rázně, opřu se o vchodový dveře s klíčema v ruce a čekám, co řekne.

Zadívám se na ten jeho rozhodnej postoj. Jak mi naznačuje, že když mu neodpovím „správně“, tak mě nepustí dovnitř. No, možná tak úplně nepočítá s variantou, že bych mu taky mohl vytrhnout klíče z ruky, jeho si přehodit přes rameno a vůbec se ho neptat, jestli mě pustí. Což bych momentálně udělal děsně rád… Ale je mi jasný, že si musím nechat zajít chuť. Naopak se zkusím co nejvíc soustředit na to, co mu chci říct, protože on to očividně pořád nechápe. „Mates, to je úplně jedno, jestli bys tam předevčírem přišel náhodou, nebo jestli jsi mě tam hledal. Tak jako tak to pro mě bylo nečekaný – a prostě jsem v tu chvíli udělal, co mi tak narychlo přišlo nejlepší. Pro tebe, pro mě, tak nějak asi pro všechny. Když teď vím, že to bereš jinak, tak už podruhý takovej idiot nebudu, nebo jako myslíš, že jo? Takže se mi laskavě nevyhejbej, když mě někde potkáš. A já už nebudu mít blbý kecy, že tě znám jenom z doučování. Stačí?“

Usměju se, rychle odemknu a pak si ho přitáhnu za ruku k sobě. Nechá se, a tak ho přimáčknu zevnitř na dveře a políbím. Ne moc, jenom tak trochu, abych si vynahradil tu hádku.

„Tak dobře, Adámku, tohle mi zatím stačí…,“ zavrním, protože se mi fakt ulevilo a jsem za to všechno rád.

„Nějak rychle ti otrnulo,“ zašklebím se na něj pobaveně. Ne že bych nebyl rád! Ale když se to vezme kolem a kolem, tak mě ty rychlý změny jeho nálad dost matou. Jeho ruku ale každopádně nepustím.

„Hmm… Já se fakt moc hádat neumím…,“ zabručím s čelem opřeným o jeho a pak ho začnu za ruku táhnout do schodů, naštěstí bydlíme hned v prvním, protože už se nemůžu dočkat, až budeme fakt sami.

„Každopádně tohle jenom ukázalo, že je toho víc, co musíme probrat… Třeba i too… noo TAMTO, to co spolu normálně děláme… Protože si pořád nejsem jistej, jak ty to vlastně máš… A já bych chtěl, aby se ti to se mnou líbilo,“ spustím hned, jak za náma klapnou dveře.

Malinko se ošiju, když si představím, že chce mluvit o „tom tamtom“… To teda nevím, jak mi něco takovýho půjde, protože jsou prostě jistý věci, o kterejch… si nějak neumím představit, že bych mluvil… No, ale když to podle něj probrat musíme, tak s ním do toho půjdu, to je jasný. Jenom… no… by se mi o tom asi líp mluvilo, kdybych nebyl tak nadrženej, jak začnu bejt hned potý, co ho můžu v předsíni konečně obejmout… a ucítím jeho tělo na tom svým… A taky když mi do toho hlavou koluje ta jeho věta „co spolu normálně děláme“…

„Hele,“ zvednu mu za bradu hlavu a blýsknu po něm očima, „co kdybysme to další mluvení tak o deset minut odložili? Mám trochu dojem, že pak by nám to mohlo jít o něco líp… Hm?“

Zaculím se a pomalu kývnu. „No tak dobře, Adámku, nech mě, ať se trochu opláchnu jo? Seděl jsem na záchodkách na zemi, to není zrovna dvakrát sexy…,“ řeknu a s těmi slovy se mu vyvlíknu z držení a zacouvám rovnou do koupelny, kde podniknu vážně super rychlý útok na sprchu.

Během toho začnu být zase docela nervózní, jestli ten sex byl dobrej nápad, po tom všem, a tak si na sebe natáhnu aspoň čistý trencle z košíku s prádlem na sušičce, abych za ním přece jen nešel tak odhalenej.

Pomalu přesvědčím sám sebe, že to byla pitomost, ale jakmile mu hned za dveřma vklouznu do náruče, všechny ty pochybnosti zas zmizí. Přitiskne mě k sobě, přitiskne mi rty na okamžik na krk a já už vůbec netuším, že něco jinýho než tenhle skvělej pocit existuje. Natáhnu ruce a bez ptaní mu začnu přetahovat tričko přes hlavu.

Nechám ho, ať mi sundá triko, ale to je poslední věc, kterou ho nechám udělat. Pevně ho chytím kolem pasu a nekompromisně ho táhnu do jeho pokoje, jako takovej svůj soukromej úlovek… Jenom doufám, že nekecal v tom, že tohle se mu se mnou fakt líbí, protože i když ještě ve škole jsem to měl úplně naopak, tak teď najednou nemám vůbec chuť bejt na něj něžnej. Ne. Chci si ho vzít po svým…

Žulím se a snažím se po něm po cestě natahovat s pusama, ale vždy jen s úsměvem uhne. Nemám rád, když se věci řeší moc dlouho, a mám radost, že to taky tak přešel. Mám to pořád trochu v hlavě, ale stojím o něj, hrozně moc, a teď to chci přebít, všechnu tu hořkost a pochyby, co ve mně byly… Chci to přebít, co nejsilnějš to půjde…

Vím, že teď by ale drsnej nebyl, rozhodně ne tak, jak to potřebuju. Protože to mi tohle všechno taky přesně dává, absolutní přebití a vybílení myšlenek. Hodí mě ke mně na postel, a konečně políbí.

Chvilku se koušu do rtu a koukám, jak si rozepíná kalhoty, než to ze sebe vyklopím, protože prostě musím: „Nedrž se zpátky. Chci… chci vypnout, tak ať to bolí, ano, Adámku?“

Na chvilku se zarazím, snažím se z výrazu jeho tváře vyčíst, jak vážně to myslí… Ať to bolí? No, měl pravdu, že tohle asi budeme muset probrat, protože nevím, co přesně si pod tím pojmem představuje. Každopádně teď na to přicházet nehodlám, bude mu muset stačit to, co už máme tak nějak natrénovaný. Nic mu na to neřeknu, jenom mu rychle stáhnu trenýrky. Pak si sundám kalhoty – a z nich vytáhnu pásek.

„Klekni si, Mates!“ poručím mu. „Pěkně na všechny čtyři.“

Celý tělo mi rozvibruje nervozita a očekávání. Pevně semknu rty a na chvilku zapochybuju, jestli to byl dobrej nápad, ale nakonec poslechnu, ostatně sám jsem to chtěl, že jo…

Prohnu záda a zaměřím pohled na stěnu před sebou. Ta rychlost, v jaký se ve mně prostřídává chuť s trochou strachu, je až neuvěřitelná. Položí mi na zadek pomalu ruku a já se nervózně ošiju.

Pohladím ho po tom vystrčeným zadku… pak mu prstem několikrát přejedu přes vstup do dírky… a pak se nečekaně rozmáchnu a tím páskem ho šlehnu přes zadek. A znovu: pohladím ho po tom zasaženým místě dlaní, chvilku mu zvenku dráždím dírku… a pak přijde na řadu rána páskem.

Do třetice to trochu změním: rychle si nasliním prst, zasunu ho do Matěje asi tak na dva centimetry… a rozmáchnu se a plesknu ho tím páskem. Dvakrát na to stejný místo. To jeho vzdychání mi dává zabrat, ale ne tolik, abych nebyl schopnej ho naoko hrubě okřiknout: „Přestaň sebou tak házet!“

Ty pocity jsou úplně neskutečný, nemůžu se pořádně rozhodnout mezi tím, jestli mě to bolí, nebo vzrušuje. Teda dráždí mě to rozhodně, ty jeho doteky… pokaždý bych si už dal říct, než mi to překazí bodnutí a já rychle trochu vychladnu, aby mě hned mohl začít dráždit zas znovu.

Nedává mi zdaleka tak ostrý rány jako jindy – taky to není trest, ale stejně se nemůžu zbavit toho pocitu, že bych byl radši, kdyby si vybral jenom jedno, protože těch podnětů je tam na mě prostě trochu moc…

A tak se i po tom jeho napomenutí na střídačku vrtím, vzdychám a kňourám.

Ještě chvilku to takhle prostřídávám, dráždění a vyplácení, ale když si všimnu, že se absolutně nesnaží sebou nemlít, ušklíbnu se, ačkoliv on mě vidět nemůže. Napřímím se v zádech, popadnu ho za paže a trhnutím mu je zvednu z matračky; držím ho ale dost pevně na to, abych ho mohl pomalu a opatrně položit hlavou na postel. Sotva se jeho hlava dotkne polštáře, hned mu ruce zkroutím za záda, a zatímco si ho přidržuju za zápěstí, těsně nad lokty mu stáhnu ruce k sobě tím páskem.

„No, a teď sebou teda pro mě za mě klidně házej,“ okomentuju to posměšně – a plesknu ho přes zadek oběma dlaněma.

Nadskočím a spokojeně zamručím. Jo, tohle je mnohem lepší. Mám radši, když mi nedává moc na výběr.

Chvilku mi jezdí rukama jen tak po těle, než si přiklekne z boku a začne mě plácat dlaní v pravidelným tempu. Párkrát syknu a zabořím obličej do polštáře.

U tohohle mě moc nešetří a já mám v hlavě konečně pořádně vymetýno, jak se soustředím na ty rány a stoupající pálení. A taky na něj. Hlavně na něj, na to, jakej je zas pevnej a nekompromisní a jak se mnou hází jen jeho přítomnost. Jsem rád, že jsme to nevzdali, s nikým jiným si teď TOHLE fakt představit nedovedu.

Když mi přijde, že už mu zadek žhne jako lampička v nějakým vykřičeným baráku, haha, přesunu se těsně za něj a začnu ho přes tu citlivou kůži zlehka hladit. Občas mi ruka jenom tak ledabyle sklouzne i mezi jeho půlky… a chviličku tam pobyde, že…

„Mates,“ přeruším pak to ticho naplněný akorát jeho vzdycháním, „kde máš schovaný nějaký kondomy?“

Znejistím a musím se kousnout do rtu. Protože na tohle já prostě tak úplně nemyslel. Jako míval jsem dřív v peněžence pár z krabičky, kterou mi dal kamarád ze srandy k patnáctinám, ale ty jsme před pár měsíci při chlastačce v náhlým nápadu zkusili napustit vodou. A mě jaksi nenapadlo kupovat si jiný, když jsem s nikým nechodil a o náhodnej sex nestál.

„Noo… Nemám,“ hlesnu.

„Jak – nemáš?“ plácnu ho znovu do zadku, i když původně už jsem ho chtěl šetřit – ale teď se to tak šikovně nabízí… „To jako že si sem zveš návštěvy – a nejseš na to připravenej?“ vyzvídám pobaveně.

„No tak to je nejspíš všichni ti milenci, co mi sem chodí, vyplejtvali,“ provokuje.

„Jo tak milenci vyplejtvali!“ bavím se. „A to jsi jako neměl kdy, abys dokoupil zásoby? Hm, no tak to máš teď blbý, Matýsku,“ schválně mu vjedu rukou do rozkroku a začnu ho tam hladit. „Protože já s sebou zrovna taky žádnej nemám… A jelikož si teď musím nechat zajít chuť já, tak ty tuplem! Ty mi to zatím aspoň uděláš hezky pusou… a u toho si můžeš tak akorát nadávat, že když všude chodíš pozdě, tak se pak nestihneš ani stavit v nějaký drogerce!“

Nespokojeně zabručím a natočím na něj hlavu.

„Tak ty víš, že já s nikým jiným nespal… Takže u mě se bát nemusíš… Jenže nevím, jak to máš ty…,“ spustím opatrně.

Chytím ho za paže, zvednu ho na kolena a opřu ho o sebe zády. „U mě mí milenci kondomy nevyplejtvali,“ pošeptám mu poťouchle do ucha, zatímco mu obtáčím ruku kolem podbřišku a znovu mu v dlani tisknu jeho už pěkně nadržený péro, zároveň se ale o ten jeho rozpálenej zadek žádostivě třu svým vlastním nadrženým klackem. „Takže já jsem měl sex vždycky s kondomem,“ dodám.

Znervózním, to znělo, jako že jich bylo fakt hodně. Tak bylo mi jasný, že nejsem první, ale doufal jsem, že nebudu mít tak velkou konkurenci. To si budu muset fakt máknout, aby ho to se mnou nepřestalo bavit.

„Tak to by sis asi neměl kazit skóre, Adámku, aby se to těch ostatních nedotklo,“ jsem hned trochu kousavej.

„Jak to myslíš?“ zatápu, dlaní ho ale dál dráždím v rozkroku a navíc ho začnu zboku ožužlávat na krku.

Neovládnu se a vzrušeně zavzdychám: „No tak… Já bych s tebou spal i bez toho, ale když… No prostě… Chápu, že kdybys to udělal, že bys tohle už pak tomu dalšímu nemohl říct… a nebo, že bys prostě…“

Zarazím se, ne, teď už na to budu pořád myslet, ať už se zeptám, nebo ne.

A tak to udělám: „A bylo jich hodně, Ádo?“

Užuž otvírám pusu, že mu odpovím, ale pak se zlomyslně uculím: „Hádej, Matýsku. Já pak ten tvůj tip odečtu od skutečnosti – a podle toho dostaneš na zadek. Anebo víš co? Zadek už máš červenej dost. Řekl bych, že nějaká jiná část tvýho těla by taky ráda takhle sexy zrudla.“

Naprázdno polknu. Páni, to je teda výzva. Tak kolik? A spal jen s klukama, nebo tam byla i nějaká holka? Tak jako nechci říct zas nějak extra moc, aby se ho to nějak nedotklo… No a stejně tak by se ho mohlo dotknout, když řeknu málo, že jo…

„Já nevím, Adámku, tak deset?“

Málem se zajíknu smíchy. Deset?! No pane jo, to je teda zajímavý – zjistit, jaký má o mně mínění… Na druhou stranu, já jsem byl taky docela překvapenej, že jsem první, koho si vzal do postele!

„Mates, a počítals tam jenom kluky, nebo i holky?“ upřesňuju si to, zatímco mu místo nadrženýho ocásku začnu osahávat koule.

Zasténám… Ježiši on prostě ví, jak na mě sáhnout, abych byl ještě nadrženější. Jenže ta jeho otázka… Sakra, to jsem řekl tolik málo, že se tak ptá?

„No já myslel dohromady… I s holkama samozřejmě… Je to málo? Tak já nevím…, dvanáct?“

Uchechtnu se. „Mates, už buď radši zticha. Nebo dneska s tím vyplácením vůbec neskončím. Pro tvý vlastní dobro budu dělat, že si stojíš za tou desítkou…“

A s tím ho od sebe trošku odstrčím, abych mu mohl uvolnit ten pásek, co mu poutá ruce; hbitě mu ale sevřu obě zápěstí do svý dlaně jako do kleští. Do pravý ruky si vezmu ten pásek… pak se přes Matese trochu nakloním, abych líp viděl na přední část jeho těla – a věnuju mu první ránu. Na podbřišek. A druhou hned v těsným závěsu na stejný místo. No a potřetí už se napřáhnu tak, abych zasáhl rovnou to jeho vztyčený, cukající se péro.

Rozkňourám se a pokusím se mu vytrhnout. Jaj, i když tu bolest tlumí silný vzrušení, který ve mně pod těmi údery snad ještě víc roste, tak tohle fakt pálí. Soustředí se na místo dopadu další rány, čili dělá dost velký pauzy, a já si každou z těch ran pořádně vychutnám.

Nechá svou pozornost na mým kohoutu a věnuje jeho tělu další dvě šlehnutí, po kterých už mě skutečně docela bolí.

„To jsme teprve u pětky, Matýsku,“ řeknu mu jízlivě, protože si nejsem tak úplně jistej, jestli je ve stavu, kdy je schopnej to počítat.

Mates znovu zakňourá, celej se napne a odvrátí ode mě hlavu, možná abych neviděl, jak si skousává rty…

Přestanu mu svírat zápěstí, místo toho mu obtočím ruku kolem pasu a přitáhnu si ho k sobě, aby se o mě mohl opřít. Pak, než se vzpamatuje, ho znovu ostře šlehnu přes břicho – a o trochu jemnější ránu hned vzápětí směřuju znovu přes jeho péro. Naposledy.

„A to buď rád, že jsem tě nenechal hádat o něco dýl,“ pošeptám mu těsně předtím, než ten pásek odhodím a vezmu ten jeho trápenej, pořád ale děsně nadrženej ocásek do dlaně.

Pod jeho doteky hlasitě sténám směsicí ustupující bolesti a intenzivní vlny vzrušení. Tak intenzivní, že mi chvilku trvá, než naberu dech.

Nejsem si jistej, jestli za to neschytám nějakej přídavek, ale potřebuju se ujistit: „Takže tři? A to teda přede mnou, nebo včetně mě?“

„Před tebou. Dvě holky, jeden kluk. Spokojenej? Můžeš už konečně trochu roztáhnout nohy, ať se do tebe dostanu, nebo máš ještě nějaký dotazy…?“ pronáším schválně pomalu a líně, stejně pomalu a líně, jak ho tahám za péro.

Zavzdychám a bez slova ho poslechnu. Chci ho, už zase ho chci úplně neskutečně.

Přestanu ho hladit v rozkroku, abych si mohl několikrát plivnout do dlaně a co nejvíc si navlhčit ptáka. Pak ho nasměruju přímo na to místečko, který mě vyloženě zve k pořádnýmu vyplundrování. Bez toho gelu to ale není úplně ono, musím se dost mírnit a jít na to pomalu, protože i když mi Mates říkal, že chce, ať se nedržím zpátky, tak tohle teda ale nechci, aby ho bolelo.

Vím, že se krotí, opravdu to vím, a tak se koušu do rtu, abych moc nekňučel. Protože takhle narychlo mě to docela bolí a dře, ale já fakt nechci, aby se zdráhal. Líbí se mi to, jak si mě bere, když chce on, a nebere na mě dvakrát ohled.

Umí to se mnou úplně skvěle, a tak co nejvíc vystrčím zadek a popoženu ten jeho zásun. Zasténám a sjedu si rukou mezi nohy, protože to už fakt vydržet nejde.

Přidržuju si ho za boky, ale když si všimnu, kam si zajel pravačkou, okamžitě ho popadnu za loket a tu ruku mu odtrhnu.

„Zapomeň. Nebo ti ty ruce zase svážu.“

„Tak to to asi budeš muset udělat, protože to se nedá vydržet,“ zakňučím a znovu se trochu prohnu, aby do mě zajel hloub. To jeho nekontrolovaný vzdychnutí mě úplně dostává.

„Nezájem. Ruce za záda, dělej!“ poručím mu, zatímco do něj pořád ještě v pomalým tempu přirážím.

Na protest kňournu, ale ty ruce za záda dám. Jsem už z něj zase skoro na hraně, hrozně mě berou ty jeho rozkazy. Kdyby na mě pořádně šáhnul, tak se udělám fakt za chvilku.

Je úplně skvělý, jak je poslušnej, jsem z toho, a taky teda z těch jeho zvukovejch projevů, úplně rozhicovanej! Ještě do něj párkrát přirazím rádoby bez zájmu o to, jak zoufale už se potřebuje udělat, ale pak už to nevydržím a vjedu mu rukou do rozkroku.

„Adameee…,“ zavzdychám nekontrolovatelně jeho jméno, jakmile mi sevře žalud a znovu přirazí. Vjede mi druhou rukou zezadu po krku do vlasů, sevře je a donutí mě předklonit tak, abych se opíral tváří o matraci a ruce nechal za zády.

Myslím, že se zblázním z toho, jak mě jeho klacek nabodne na tom správným místě a mý tělo zabalancuje na hraně extáze. Konečně nasadí pravidelný rytmus zásunů sladěných s honěním a já se můžu ukroutit, jak se okamžitě blížím k okraji.

„Máš pět vteřin, Mates. Pak přestanu,“ vyhekám ze sebe. Oba máme pět vteřin. Jsem si totiž jistej, že se udělám hned, jakmile se kolem mýho péra sevře při svým orgasmu…

Úplně mě rozhodí. Kruci. Snažím se soustředit na to intenzivní vzrušení a zakroucením si pomoct k tomu, abych to ze sebe konečně uvolnil. Možná za to může i to, kolikrát jsem si to teď přes víkend udělal, ale z toho jeho limitu najednou úplně znervózním, a i když jsem na hraně, nemůžu se přes ni tak rychle přehoupnout. Jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Sakra!

Zoufale zaúpím, když ucítím, jak se do mě za slastného zasténání udělal a začal okamžitě ubírat na tempu. Bože, jestli mě teď nechá takhle rozhicovanýho, tak se snad zblázním!

No tak ne, tak jsem se spletl – a udělal jsem se dokonce dřív než on. Kdo by to taky vydržel, když se pode mnou Mates tak vzrušeně kroutil!

„Ty prostě musíš bejt neposlušnej za každou cenu, co?“ plácnu ho přes zadek, sotva z něj vyklouznu – ale klacek mu pumpovat nepřestanu. Nemůžu se totiž dočkat, až ho taky uslyším tak slastně lapat po dechu…

Znovu zasténám, tentokrát úlevou, že nepřestal, a úplně vypnu. Soustředím se jen na něj, na to, že jsem ho cítil v sobě takhle naplno, bez ničeho, že jeho podpis v sobě vlastně pořád cítím, a je to skvělý. Taky na to jeho rychlý tempo v mým rozkroku a na ty elektrický výboje, který mi tělem začnou probíhat, když na mě položí druhou ruku. Přejede mi s ní hladivě po těle a sjede na zadek. Jakmile ho pěvně stiskne, konečně všechno ve mně zapadne tam, kam má, a s tlumeným hekáním začnu cákat.

Úplně mě to dostane, nekontrolovatelně sesunu ruce podél těla a hodím sebou o postel, jak se nedokážu udržet už dýl na kolenou.

Chvilku ho jenom tak spokojeně pozoruju, jak tam vyčerpaně leží, zatímco mu dlaní přejíždím po zádech… a pak se sesunu na postel vedle něj a obejmu ho. Mates se se zamručením zavrtí, sice jenom zlehka, ale stejně mě to jeho rozčepýřený zelený háro pošimrá na tváři.

Stulím se mu do náruče a zapředu jak kotě. S námahou zvednu hlavu, líbnu ho na rty a zavrním: „Jsi mě úplně odrovnal… Prej deset minut… Tak takhle na to povídání vůbec nedojde!“

No, a vadí to někomu? Ale tohle svý ušklíbnutí si nechám jenom sám pro sebe. Je mi jasný, že toho ještě k probrání máme dost, ale stejně tak je mi jasný, že teď jsem tak akorát zralej usnout, a Mates vypadá dost podobně…

„Však co, to nám neuteče,“ zavrním. „Vracet se do školy se už nechystáš, ne? No tak vidíš. Tak to máme ještě plno času…“

„No tak dobře,“ přitisknu se k němu ještě víc a lehce ho kousnu do krku. „Ale nemysli si, že se z toho vyvlíkneš!“ napomenu ho trochu, protože je mi jasný, že to by přesně chtěl, nerad o věcech mluví a tváří se tajemně jako hrad v Karpatech.

Jsem celej ulepenej a vážně bychom já, on i moje postel zasloužili menší očistu. Ale teď je mi to jedno, chci si užít ten moment, že jsem s ním, že nikam nepůjde a že jsem si možná nakonec nevybral úplně špatně – toho, s kým to ‚poprvé‘ neolituju. Protože teď, v tuhle chvíli, bych ho opravdu neměl s nikým jiným radši.

„Já se z ničeho vyvlíkávat nechci, klídek,“ ujistím ho. „Ale někdo, kdo je tak utahanej, že se sotva hýbe, mě nemá co vyslýchat,“ pošklebuju se mu. „To by se totiž taky mohlo zvrtnout, že budu nakonec vyslýchat já tebe. A to nechceš, věř mi,“ provokuju ho.

„Tak třeba chci,“ zamručím už se zavřenýma očima. „Ale to se nedozvíš, když si nepromluvíme,“ pronesu a mrknu po něm ještě jedním okem, abych viděl jeho reakci, než s tichým zívnutím začnu pomalu upadat do bezvědomí.

Sám pro sebe si zakroutím hlavou. To mě taky mohlo napadnout, že bude chtít. Nebo teda přesnějc – že si myslí, že chce, ale kdyby se to dělo, nebo až se to bude dít, tak bude zase kňourat to svý Áďo, já nechci. Známe svoje lidi.

„Ty chceš leda tak spát, tak spi,“ obejmu ho a chvilku se vrtím, jak hledám vhodnou polohu, aby mě ty jeho vlasy nelechtaly pod nosem. A vzápětí už přestávám vědět o světě.