Doučovací metody 15 – Bowling

Po tý maturitě se všechno dost změnilo. Jako pořád to není žádný mávnutí kouzelnýho proutku, Áda je na veřejnosti stále takovej opatrnej a nějaký projevy, že je mezi námi něco víc, padnou fakt jen zřídka. Ale pro mě se toho změnilo moc.

Když mě chytil na tý chodbě do náruče, myslel jsem, že vybouchnu. Jasně, nebylo to poprvý, co jsme se s Ádou objali, ani to nebylo poprvý, co jsem byl s někým ve vztahu takhle na veřejnosti, ale bylo to poprvý takhle s ním. Žádná velká věc, jen hloupý objetí, a přece pro mě znamenalo možná i víc, než když jsme spolu poprvé spali. Protože ten sex v sobě neměl nic víc do budoucna. Vycházelo to jen z toho, že ho mám tady a teď, smiř se s tím, zítra už to třeba bude všechno jinak. Ale po tom všem, čím jsme si společně prošli i čím jsem si prošel za život já sám, tak tohle bylo, jak když kolečka zapadnou na to správný místo.

Neudělal to z potěšení ani proto, aby si mě udržel nebo aby se mnou před kamarády machroval jako s úlovkem, protože i to se mi jednou stalo… Ne, Adam mě objal mezi lidma, protože sám chtěl. A pro mě to byl příslib. Příslib, že hodlá dát tomu našemu vztahu všechno. Stejně jako já.

Jasně, nelíbali jsme se někde uprostřed náměstí před milionem lidí, pořád to bylo jen objetí uprostřed školní chodby a ten coming out našeho vztahu budeme nejspíš muset provést ještě tisíckrát, milionkrát. Věděl jsem to, i když jsem se sám rád těmhle každodenním coming outům vyhýbal tím, že jsem dával svým vzhledem už na dálku všem vědět, že jsem queer a ať se radši ani neptají. Společně s ním to bude jiný, věděl jsem to, ale byl jsem si jistej, že to ví i on a že spolu to zvládneme.

Jednoduše, po tomhle a po tom jeho vyznání jsem se vnitřně v tom našem vztahu neskutečně uklidnil a cítil se od tý doby jistější, a to mi dávalo velkou svobodu. Myslím, že i Ádu trochu zarazilo, jak jsem najednou i v tom ‚hraní‘ zodvážněl a kolik jsem toho náhle vyklopil o tom, co bych chtěl a nechtěl. Hlavně nechtěl, protože to jsem se mu předtím říkat bál, abych ho neodradil tím, že si budu na něco stěžovat. Řekl jsem mu prostě spoustu věcí a dovolil si mu i poradit, třeba v tom, že by mě neměl na ruce svázaný za zády pokládat, že to mě často bolí dost nepříjemně. A on potom dlouho hartusil, proč jsem mu to neřekl dřív, a musel jsem si vytrpět né jednu, ale hned dvě lekce v jeho podání na téma mluvení a stopky a kdoví čeho ještě.

Uběhly dva týdny, ve kterých se toho změnilo pro nás dva hodně, i když z vnějšího pohledu asi zůstávalo vše skoro stejný. Užívali jsme si prázdnin, a i přes hezký počasí trávili spoustu času zalezlí doma, kde jsme společně koukali na seriály, povídali si, nebo se samozřejmě i tak trochu ošmatlávali.

Áda už nezastával tu roli doučovatele, kterej by mě do něčeho honil, a tak jsme se chtěli jednoduše užít, přestože i tak si pořád samozřejmě držel tu pozici šéfa situace, což se mi devětadevadesát procent času líbilo. Jen to jedno procento občas vykouklo a mě zamrzelo, že mi nikdy nedovolí, abych i já jeho někdy jen tak hladil a třeba jen úplně nevinně zkoumal, že je to pořád v tomhle takový jednostranný a vždycky, když to navrhnu, nějak mě chytne, políbí nebo jinak odvede mou pozornost jinam. Jenže to bylo ve výsledku taky pěkný, tak co…

Ale hlavně, dneska konečně na mý budoucí škole zveřejnili výsledky přijímaček.

Takže s velkým nadšením hodlám Ádovi oznámit, že příštích několik let hodlám strávit v Praze! S nadšením o to větším, že i když Áda dostane výsledky až příští týden, tak je mi docela jasný, že ho vezmou, takže nebudeme muset řešit žádný drama, co bude a nebude, když beztak, stejně jako teď, budeme v jednom městě.

Co se nějakého rande týče, za těch čtrnáct dní jsme byli jen jednou společně v kině, ale dneska, dneska je pátek a osobně doufám, že by to mohlo být velký a trochu ten můj úspěch oslavíme.

Nechci, aby na mě Áda musel zas čekat, takže jsem se tentokrát připravil fakt s předstihem a už jen projíždím TikTok vleže na posteli, zatímco čekám, až mě vyzvedne. Dneska máme totiž v plánu bowling, co je od nás za rohem, a pak přespávačku pro změnu u nás, protože rodiče i s bráchou a malým od ségry vyrazili na víkend na chatu a ona maká v baru kdoví do kdy, takže máme volnej byt. A já už se moc těším na oboje, na tu hru, protože to snad Ádovi nandám, bowling mi vždycky šel, ale i na to potom, až budeme sami.

Užuž natahuju ruku, že zazvoním na bzučák u vchodu do Matesova baráku, když se dveře otevřou a ven vyjde nějaká paní se psem. Využiju toho a proklouznu dovnitř, natěšenej, že Matese překvapím přímo u dveří do bytu. Jsem tu přesně podle domluvy, tak jsem zvědavej, jestli mi Mates otevře teprve s ručníkem kolem pasu, nebo jestli už na sobě bude mít aspoň trencle… Tu první variantu bych mu moc nedoporučoval, protože to bych z něj ten ručník musel stáhnout a pořádně mu s ním sešvihat zadek! A v tom případě by nám asi propadla rezervačka na tom bowlingu, haha…

Po zazvonění čekám jenom chviličku, než mi Maty otevře – a kupodivu je v plný polní! Nevěřím vlastním očím! A to teda hned na druhou, protože v podstatě hned další věc, která mě do očí uhodí, jen co přelezu práh a pozdravíme se, jsou Matesovy ruce. Konkrétně teda nehty. Nalakovaný na tmavě modro.

Sotva se v předsíni políbíme na uvítanou, už se mi sama od sebe otvírá pusa, abych na to téma vypustil minimálně tři čtyři z asi dvaceti různejch poznámek, co mi k tomu okamžitě nabídlo mý provokující já, ale nakonec se hryznu do rtu a uličnicky se sám pro sebe zaculím. Co takhle si Matýska trošku pozlobit? Zkusím schválně aspoň zkraje večera předstírat, že jsem si tý jeho nový manikúry vůbec nevšiml. Mates totiž čas od času nadhodí něco ve smyslu, že jako jak je možný, že se vůbec nezajímám o nějaký módní trendy a o hadry celkově… Většinou mu na to odpovídám (a pak názorně předvádím), že se o hadry zajímám – ale až ve chvíli, kdy je z něj můžu sundávat, a že jinak je mi jedno, co má na sobě. A on na to akorát se smíchem kroutí hlavou. No tak jsem zvědavej, jakýma komentama mě zasype teď, když získá dojem, že jsem, co se módních výstřelků týče, dokonale slepej ignorant…

„Nechám si ten batoh tady, jo?“ přeptám se jakoby nic, když si svý dnešní přespávací zavazadlo odkládám na botník. „A jelikož máme ještě tak deset minut k dobru, zvu tě na zmrzku. V tom stánku naproti mají malinovou a vanilkovou…“

„Hmm… Tak to si dám klasiku, vanilkovou, ta je z točených beztak nejlepší,“ prohodím s úsměvem a dám mu ještě jednu pořádnou pusu, než za náma zabouchnu a zamknu.

„Vanilkovou klasiku, jo? Odkdy zrovna ty seš na cokoliv vanilkovýho?“ zlobí mě, v očích mu to jiskří a já se jenom směju, protože mě hřeje ten pocit úplně jednoduchýho chození, bez dramat a obav.

A že by se to tentokrát obešlo bez řečí typu ‚jak to, že už jsem ready‘? No nepřestává mě překvapovat! Celkově dneska zjevně volí jinou taktiku, protože ani ty nehty nekomentoval, a to jsem fakt čekal, že bude. Jo, párkrát za rok mě prostě chytne podobnej šílenej nápad, a tak je možný, že na mně viděl lak už někdy ve škole, ale rozhodně ne, co jsme spolu. Ani na těch doučováních předtím jsem nikdy žádnej neměl, a tak jsem si ho chtěl dnes zároveň i trochu odzkoušet, jestli to ustojí. Takže pokud to prochází bez komentáře, tak si můžu jedině gratulovat, i když trošičku by si mě všímat mohl, to zase jo…

Spolu se zmrzlinou se vydáme směr bowling, zatímco kecáme jen tak o ničem. Teprve když se usadíme, tak se na něj zazubím a spustím: „Tak doufám, že jsi připravenej na pořádnou oslavu, protože mohu s radostí oznámit, že na konci září mířím do školy směr Praha!“

Celej se díky tý informaci rozzářím – a hlavně ze mě spadne obrovskej šutr. Ufff! Jako že dá Maty maturitu, to jsem si byl celkem jistej. To by musel mít fakt hodně blbej den, aby to v nějakým předmětu tak pokazil! Ale u těch přijímaček už jsem se trochu bál. Přišlo to náročný i mně, a to jsem na učení celý čtyři roky nesral, že. Viděl jsem sice, že Mates na poslední chvíli zabral, jenže konkurence na těchto vejškách je obrovská…

„Heeej, tak gratulace!“ usměju se na něj a nakloním se, abych mohl šťouchnout svým půllitrem do toho jeho. „Bezvadný!“ Pak na něj ale naoko nespokojeně nakrčím obočí: „A jak dlouho to víš? Kdybys mi to řekl o něco dřív, mohli jsme ten bowling přesunout na jindy a dneska podniknout něco jinýho. Tady je to takový… dost nesoukromý na pořádnou oslavu.“

I když zase na druhou stranu mám o to víc času pro něj vymyslet nějakej dárek…

„Pro mě je největší odměna právě tohle, že s tebou můžu být tady, mezi lidma, a nemusím se bát, že ti to je nepříjemný,“ vypadne ze mě spontánně a okamžitě celej zrudnu, protože až tak upřímnej jsem být nechtěl.

Jo, možná že už je to čtrnáct dní, co se to mezi námi dost změnilo, ale asi jsem si na tohle všechno ještě pořádně nezvyknul. Pořád je ve mně malej červík obav a nejistoty. Třeba i teď, když si se mnou místo pusy ťuknul, protože jsme jednoduše mezi lidma a protože Áda se umí perfektně ovládat, na rozdíl ode mě, kterýmu je okolí většinu času dost ukradený. Soustředím se jen na moje bezprostřední okolí, teda na sebe a na něj, v tomhle okamžiku. Možná mě trochu zamrzelo, že ta jeho reakce byla tak kamarádská, ale to už se zase dostávám někam jinam, v tý svý hlavě, která by nejspíš chtěla víc a víc – a nejlépe všechno. Ale ne, takhle mi to stačí, hlavně že můžeme být spolu.

Usměje se na mě, ale stejnak to nevydržím, uhnu očima, kousnu se do rtu a vteřinku se zamyslím, než se pokusím ten svůj výpadek trochu zamluvit. „Hele, tak když už jsme tu, pojďme radši hrát,“ řeknu, doutáhnu si půjčený boty a začnu vstávat, zatímco se rozesměju, „už se nemůžu dočkat, až tě pořádně vyklepu.“

„Tak jasně, že se nemůžeš dočkat – a ani se nedočkáš, protože mě rozhodně nevyklepeš,“ zopakuju po něm pobaveně. „A nepočítej s tím, že jenom proto, že máš dneska důvod slavit, tě nechám vyhrát! Ale abys měl aspoň nějakou pořádnou motivaci, tak bysme si mohli zahrát o něco… Nějaký návrhy? Co bys rád, pokud bys přece jenom vyhrál?“ natočím se na něj zvědavě.

Vykulím na něj oči, no teda páni! To zní jako neopakovatelná nabídka… A že já si v tom bowlingu docela věřím. Jakože určitě by se našlo pár věcí, co bych chtěl, a tak nějak se zdráhám mu to jenom tak navrhnout… Jenže kterou z nich tak narychlo vybrat, abych ho nenaštval nebo nějak nerozhodil?

Nejistě se kousnu do rtu a zkusím se ještě doptat: „A to si jako můžu přát cokoliv? Úplně cokoliv?“

Dojdu k němu, chytnu ho kolem pasu a nakloním se k němu, abych mu mohl zašeptat do ucha: „Cokoliv, Mates.“ A když se od něj zase odtahuju, věnuju mu ještě něco jako dráždivý mrknutí.

Pak, protože mý jméno svítí na displeji jako první, přejdu ke stojanu s bowlingovýma koulema, jednu si vyberu, potěžkám ji v ruce – a pošlu ji po dráze vstříc kuželkám. Otočím se na Matese, co na můj první a rovnou excelentní hod říká, a sám pro sebe se pobaveně uculím. Mates totiž vypadá, že začátek hry ani nezaregistroval – kouká do prázdna a kouše si ret. Teď bych mu fakt rád viděl do hlavy, jakou odměnu za svou případnou výhru si asi tak představuje!

Teprve když si sedne zpátky, vzhlídnu k obrazovce a nemůžu než zdvihnout obočí, že hned napoprvý hodil X–ko! Tedaaa… No to abych se fakt extra snažil, když je takhle dobrej. Ale to dám!

„Fajn, tak já teda mám přání… Ale řeknu ho leda, když i ty si budeš přát něco na oplátku, když vyhraješ, jako sázku, platí?“ zeptám se a počkám si, než souhlasně zabručí. Pak se k němu nakloním a tak, jako předtím on mně, i já jemu, celej červenej až někde pod tričkem, zašeptám přímo do ucha: „Přál bych si, abych mohl být někdy v sexu nahoře… Teda ne nahoře jako nahoře, nepotřebuju být dom… Jen bych prostě… Chtěl bych vědět, jaký to je, být aktiv, chápeš, co myslím…“

Ne, naplno to říct nedokážu, panebože! Jak jsem otevřel pusu, myslel jsem, že se hanbou propadnu. JÁ! Já, kterej jsem úplně normálně schopnej mezi kámoši vykládat, co se mnou Áda dělá, jsem se najednou styděl vypustit nějaký slovíčko blížící se výrazům ošukal, ojel, nebo pro mě za mě klidně pomiloval, jak z červený knihovny. Prostě ve spojení s ním, s Adamem, mi to přišlo najednou hrozně nepatřičný, nešlo mi to přes jazyk. Tak snad mě i tak pochopil, co bych vlastně chtěl, a hlavně snad mě teda nepošle kvůli tomu k šípku, co si to dovoluju po něm něco takovýho chtít. Protože popravdě ještě před pár týdny bych si ani při sázce netroufl tohle říct nahlas, takže fakt nevím, na čem jsem…

Nechci, aby si všimnul těch mých rozpaků, a vlastně ani nechci vidět, jak se zatváří v první chvíli on, protože dobře vím, že pokud to bude zlost anebo znechucení, hrozně mě to raní, a tak ho nechám, jen ať si to v klidu rozmyslí, jestli mi to jako sázku uzná, nebo z toho 'cokoliv' couvne – a rychle zamířím k dráze. Akorát se mi z tý náhlý možnosti ještě klepou ruce nebo co, protože ten můj první hod je úplně marnej. Naštěstí to teda vyrovnám druhým, kdy popadá i zbytek kuželek. Uff… Sice to nebylo na první dobrou, ale pořád na tom jsme prozatím v podstatě stejně.

Musím se fakt hodně ovládat, abych se nerozesmál nahlas. Nechci ho totiž rozhodit víc, než už očividně rozhozenej je. A to je přesně to, co mě na tom baví – jak sám sebe bez přemejšlení navede do situace, ve který se pak vůbec necítí… Prostě místo aby mi tohle svý přání vytelil, když se povalujeme u něj nebo u mě v posteli, tak to ne, to mi radši vyjmenuje dvacet věcí, kterýma by chtěl dostat na zadek, a přihodí jednu, kterou naopak dostat nechce, asi abych mu měl čím vyhrožovat, haha… A pak, na tomhle lidma přecpaným a prostě totálně nevhodným místě, ze sebe vychrlí tohle! Na druhou stranu, čemu se divím. Klasickej Maty.

Když se vrátí od dráhy a konečně ke mně zvedne oči, zakřením se na něj a řeknu: „Fajn. A jestli vyhraju já, tak… si obarvíš vlasy na tuhle barvu. Aby ti to ladilo.“ A s tím se natáhnu, vezmu ho za ruku a bříškem palce přejedu po těch jeho tmavejch nehtech.

„Všimnul sis?“ vypadne ze mě a celej se hned rozzářím.

Tak jistěže všimnul, asi to není zrovna nenápadný, ale fakt jsem nečekal, že zareaguje takhle. Teda takhle pozitivně, a ještě že bude mít takovýhle milý přání. Přání, který mi říká, že je s těmihle mými částmi skrz naskrz v pohodě. A to je skvělý.

„Na tuhle? Však ta je skoro stejná, jako mám teď, jen tmavá. To bys mohl klidně zvolit nějakou zajímavější barvu, mám těch laků víc… Ale dobře, jak si jen budeš přát, pokud vyhraješ,“ prohodím s úsměvem a mám děsnou chuť dát mu pusu, ale vydržím to. Z těch objetí a několika doteků, co mi tady věnoval, se beztak celej rozplývám, a tak si to nechám na doma a jenom mu pevně sevřu dlaň ve svý, než vstane a jde hodit další kolo.

Když o devět kol pozdějc hra skončí mým vítězstvím, vesele se na Matyho zazubím: „Kdo tady říkal něco o nějakým vyklepávání?“

Mates jenom něco rozčarovaně zahučí, ale chytnu ho za loket, otočím si ho k sobě a palcem mu přizvednu bradu. „Nebuď tak zklamanej,“ mrknu na něj šibalsky. „Že seš to ty, tak se teda ještě zamyslím nad tou barvou a vyberu ti třeba nějakou slušivější, když se ti ta tmavě modrá moc nezdála…“ Pak ho vybídnu: „A rovnou přemejšlej, o co se vsadíme teď. Ještě minimálně jednu hru stihneme.“

Teda to jsem fakt nečekal, že mě porazí! Přitom to moje skóre nebylo vůbec špatný, předehnal mě jen o pár bodů, ale přece. I když to byla jen hra, nemůžu se ubránit tomu, aby mě to tak trochu nemrzelo. Kvůli tý výhře, kterou bych jednoduše moc chtěl, a i když vím, že není všem dnům konec a nejspíš to můžu zkusit ještě někdy nadhodit, tak mimo sázku bych si tohle fakt netroufl, a tak to zkusím ještě jednou.

„Tak teda za mě ještě jednou o to samý!“ prohlásím odhodlaně, protože teď už to přece musím vyhrát.

Ale Áda na to jenom zakroutí hlavou a zatrhne mi to: „Tak to ani náhodou, nebudeme se sázet pořád o to samý dokola, jakej by to jako mělo smysl? To bysme sem pak chodili hrát každej druhej den, dokud bys nějakým nedopatřením nevyhrál a nedosáhl svýho… Tůdle!“

Zklamaně zahučím, ale na to jeho pravidlo nakonec kývnu. Chtěl bych sice tamto, ale tak snad dokážu sesmolit i nějakou jinou, možná trochu zlomyslnější výhru, a tak po krátkým zaváhání se na něj zaksichtím, ukážu na něj prstem a prohlásím: „Fajn, ale jestli teď vyhraju, tak na čtyřiadvacet hodin zamkneš sám sebe, abys věděl, jaký to je!“

Vybuchnu smíchy: „Mates, co to máš dneska za nápady?“ Pak ztiším hlas do takovýho ostřejšího šepotu: „O něco takovýho se s tebou teda rozhodně sázet nebudu! Kdybych chtěl vědět, jaký to je, tak už to dávno vím – a rozhodně s tím nebudu čekat na to, až to ty vyhraješ! Takže si hleď vymyslet něco, co udělá radost tobě. Mně třeba udělá moc velkou radost, že když vyhraju, tak ty mi budeš celej den vykat.“

A vyzývavě se mu zahledím do očí.

„A kdo říká, že mi to neudělá tak trochu zlomyslnou radost? A ty jsi přece říkal, že si můžu přát cokoliv,“ oponuje mi a šklebí se u toho.

„Tak zlomyslnou radost?“ zopakuju po něm a přísně na něj přimhouřím oči. Sakra, proč tu musí být tolik lidí? Nejradši bych si ho přehnul přes koleno a pořádně zlomyslně mu zmaloval zadek! Nechám si ale zajít chuť, místo toho se k němu skloním a polohlasně kousek od jeho ucha ucedím: „Mates, radši si nepřej vědět, z čeho všeho bych měl zlomyslnou radost já! A na rozdíl od tebe, já se o to nepotřebuju sázet, já si tu radost prostě dopřeju, až se vrátíme k vám do bytu!“

Pak od něj zase o kousek odstoupím a přejdu k tý dráze: „Než na tebe přijde řada, tak si rozmysli, co ti udělá radost – ale na co ti zároveň kejvnu.“ A s tím se chopím bowlingový koule.

Zalapám po dechu na protest, ale nakonec se kousnu do rtu a musím se pořádně napít a zklidnit, protože z těch jeho výhružek mi teda v rozkroku řádně zacukalo, a hlavně mi to dalo do hlavy asi tak milion žhavých představ. Odstartuje to zase tím zpropadeným strikem a já ho hned na to dorovnám, než si rozmyslím, co teda budu chtít.

I když předtím řekl ‚cokoliv‘, moc dobře vím, že je to jen taková fráze a že oba máme svý limity, přes který nejede vlak, takže si to nijak neberu, že s tím nesouhlasil, ale chvilku fakt nevím, co jinýho si přát, protože těch věcí, co bych chtěl a ještě na ně nedošlo, moc nezbývá.

„Dobře, Ádo, tak je něco, co bych chtěl… A co by snad nemusel být takovej problém… Moc bych si přál si s tebou někdy jen tak hrát já. Namasírovat tě, hladit tě a prostě si to užít, aniž bys to hnedka převrátil…“

„Fajn, to zní jako něco, co bych v případě prohry mohl zvládnout,“ zasměju se.

„Zvládnout,“ zopakuje po mně a uhne pohledem, „tak jestli je ti představa, že se tě dotýkám, tak moc nepříjemná, tak se samozřejmě přemáhat nemusíš…“

„Ale tak jsem to vůbec nemyslel!“ opravím ho a přitáhnu si ho do náručí. „Mně nevadí představa, že mě hladíš. Já jenom nevím, jestli vydržím to nepřevrátit, víš? No ale dobře. Pokud prohraju, tak se hecnu…“ Pak se na něj potměšile uculím: „Ale jestli budeš mít zase ty svý provokující řeči, tak ti dýl než minutu nebo dvě slíbit nemůžu.“

A pak se zase rozejdu k tý dráze, vyberu si jednu z koulí a v duchu k ní vyšlu vzkaz, ať kouká sejmout ty kuželky všecky. Protože pokud má Mates tuhle hru vyhrát, tak mu to ale nehodlám věnovat nijak snadno.

Celá tahle druhá hra se drží dost vyrovnaná, chvilku vyhrává Adam, pak se to dvakrát převrátí, a nakonec to skončí bodově velmi podobně jako ta předchozí hra, akorát že teda tentokrát si můžu gratulovat, protože jsem hodil o celých šest bodů víc než on.

„Vyhrál jsem!“ zajásám nadšeně a neodolám, abych ho nezmáčknul v krátkým objetí.

Chvilku pak Ádu ještě popichuju ohledně toho, že teď teda žádný vykání nebude, ale když mrknem na čas, radši ještě oba rychle popadneme koule a těch zbývajících osm minut si jenom tak pro radost zahážeme, než nám ta proplacená doba skončí. Jo, asi bysme za tu hodinu stihli víc her, kdybychom spolu tolik času neprokecali, ale právě takhle, s tím ležérním tempem a vším tím povídáním, to bylo fajn, užil jsem si to.

Sedneme si pak ještě ke stolu v restauračce, která je součástí, a objednáme si pizzu, abysme to sfoukli rovnou i s večeří, a tak to máme vlastně jako rande se vším všudy.

„Hele, Ádo, chtěl jsem se zeptat,“ spustím najednou, „druhej týden v červenci, děláš něco? Víš, s pár lidma poslední tři roky vždycky někam vyrážíme, a mě napadlo, jestli by ses nechtěl přidat… První rok jsme takhle vyrazili na turisťák v okolí jednoho kempu, vloni jsme zkusili sjet řeku na raftu a letos vyhrály kola. Takže jako, sice to není nějaká moje oblíbená disciplína, a když občas jedeme někam s Gábi, tak to do každýho druhýho kopce vodíme, ale stejně… Nebudou tam žádný náročný trasy, prostě jen taková pohoda, pár kiláků, a hlavně každej večer táborák někde v kempu, to je to hlavní… Tak co říkáš, jel bys?“

Ukousnu si další kousek pizzy, a než ho dožvejkám, o celým Matesově nápadu popřemejšlím.

„Hele, a kolik to je, těch pár lidí? A pár kiláků?“ přeptám se ho nakonec pobaveně. „No jenom ať si udělám představu… Každopádně žádný plány na léto zatím nemám, takže proč ne? Pokud se ovšem těch pár lidí nebude divit tomu, že občas na to kolo nebudeš moct dosednout, protože v noci dostaneš ve stanu pár na holou…“ A s těma slovama na něj významně zamrkám.

Okamžitě se nervózně rozesměju zároveň se vzrušením, co mi z toho projede tělem.

„Kiláků různě, koukal jsem na trasy a ty lehčí jsou tam od patnácti do třiceti kiláků, tak asi tak. Spíš uvidíme každej den na místě, na kolik se budem cítit,“ pronesu s mrknutím. Chvilku zaváhám, a nakonec dodám: „Tak ty se stydíš dát mi před lidma pusu, ale dát mi přes zadek tak, aby to slyšelo široký okolí, s tím bys byl jako v pohodě, jo?“

Rozřehní se: „Mates, mně nevadí, že lidi okolo mě něco slyší. Mně není příjemný, když na mě moc zíraj. Takže se nemusíš vůbec bát – když zalezeme do stanu, budu si s tebou moct dělat, co budu chtít. Ostatně, mě nikdo kňourat neuslyší, bude to tvoje ostuda, haha!“

Protočím nad ním oči, protože mu to moc nevěřím, ale neodpustím si trochu nezaprovokovat. „Tshe, kdybys nekecal… Každopádně se teda nemusíš bát, protože kdybys náhodou nevyměknul a tu svoji výhružku myslel vážně, tak polovinu lidí tam by to nijak nezaskočilo, protože o tom ví… Má nás jet pět, s tebou případně šest. Dvě holky, jinak kluci. A já jsem jaksi… No Gábině a Radkovi jsem řekl, jak to mezi sebou máme…,“ přiznám nakonec a sklopím s červenáním zrak do stolu.

Vykulím na něj oči. Já snad dneska z těch překvapení nevyjdu! Odložím nedojedenej zbytek pizzy na talíř, podám si ubrousek a otřu si do něj mastný ruce. Poodsunu pití a přes stůl se k Matesovi natáhnu, abych mu byl co nejblíž. Přísně se na něj zahledím a stroze ho vyzvu: „Tak tohle mi budeš muset vysvětlit.“

Setkám se s jeho pohledem a rychle s tím svým zase uhnu. Nevím, jak to dělá, že mám před ním vždycky pocit, že bych se měl propadnout do země.

„Noo… Víš, to je složitý… To bych ti to asi musel říct celý od začátku prváku… Ale tak ve zkratce, prostě já jsem Gábi řekl už to, jaks mi nařezal poprvý na tom doučování… Prostě jsem za ní tenkrát letěl a celý jí to odvykládal, protože jsem byl celej paf, že se to mezi náma stalo… Takže pak už jednoduše nemělo smysl před ní tajit to ostatní. Tedy většinu, neříkám jí žádný detaily nebo tak,“ pronesu tiše a pořád hypnotizuju očima talíř před sebou.

„A s Radkem to bylo docela podobný, jen naopak, tomu jsem to řekl, protože on mi kdysi dávno párkrát nařezal, víš,“ dodám, zvednu k němu oči, a když zachytím ten jeho zamračenej výraz, raději ještě rychle dodám: „On je na holky, neboj, ale prostě já se občas držím motta ‚co na srdci, to na jazyku‘…“

Protočím oči a zase se opřu do židle. „Mates, ty seš teda děsná slepičí prdelka! No nejsem dvakrát nadšenej z toho, že lidi, který vůbec neznám a se kterýma chceš, abych se seznámil, věděj bůhvíjaký detaily z mýho soukromí! Na druhou stranu, tím líp. Aspoň na mě nebudou na těch kolech volat policajty, až uslyší, co se z našeho stanu line za divný rány, že?“ Počkám si, až ke mně zvedne oči, a zakřením se na něj, aby mu došlo, že na něj nejsem naštvanej. Pro jistotu ale dodám: „Ale laskavě už nikoho dalšího do našeho hraní nezasvěcuj, buď tak hodnej.“

Pomyslím si, že to mu teda rozhodně slíbit nemůžu, protože někdy mi to prostě ulítne a já nejsem zrovna tajemnej, a to platí i ohledně toho, co se mi líbí, ale nahlas řeknu: „Však to bylo zcela spontánní, já jsem to nikomu nevykládal nějak plánovaně… A hlavně já přece mluvil o sobě, nemůžu za to, že ty ses do toho mýho výkladu, zcela náhodou, taky přichomýt.“

Ač mluvím co nejvíc přesvědčeně, pořád oči klopím chvilkama dolů a dělám na desce stolu prstem kolečka. „A hlavně, tys mi přece sám říkal, že je ti jedno, co o tobě vykládám svým kámošům,“ obviním ho a zrak k němu konečně naplno zvednu.

Znovu se k němu nakloním a ztiším hlas skoro do šepotu: „Tenkrát se to ale tak úplně netýkalo sexu, že ne? Nebo něčeho bůhvíjak důvěrnýho, Mates. Takže to zase tak nepřevracej.“

Pak na jeden zátah dopiju zbytek piva a přeptám se: „Na jak dlouho to tu ještě vidíš? Mám si objednat další, nebo pomalu půjdeme…?“

Jo, bylo to tu fajn, ale přece jenom už se těším, až si zalezeme do soukromí jeho pokoje.

„Půjdeme,“ usměju se na něj, mám radost, že to víc neřešil, a hlavně že se netváří naštvaně.

Dopiju stejně jako on zbytek pití, zaplatíme a začneme se pomalu zvedat. Když pak jdeme cestou k nám, tentokrát ho ničím nezlobím ani neprovokuju, protože si chci tu moji výhru pořádně užít a nechci mu dávat důvody, aby to hned převracel, jak sám říkal.

V klidu si povídáme, vypravím mu o těch pár lidech, co na kola pojedou, a celkově probíráme všechno a nic. O tý naší hře a výhře nepadne už ani slovo a já popravdě začínám být docela nejistej, jestli na její plnění dneska vůbec dojde, anebo jestli se to Áda nepokusí celý přejít, tak jako vždycky, když jsem podobný něžnosti navrhoval.

Teprve než se se mnou vystřídá ve sprše, zatímco já už mířím do pokoje, ho zastavím ve dveřích koupelny, obejmu ho, přejedu mu nosem po tváři a zeptám se co nejvíc pokorně a mazlivě: „Adámku, a mohl bych si dneska vybrat tu svoji výhru a trochu si s tebou hrát? Nebudu dělat žádný blbosti, slibuju…“

Chytnu ho kolem pasu a rychlým chvatem ho zády přirazím na futra. Skloním se a políbím ho na krku, no, spíš se mu do něj tak trochu zakousnu a u toho táhle zavrčím. Jako vrčí vlk, kterej užuž získal svou kořist – a ona mu utekla. Třeba. Protože přesně tak se cítím. Mám tu před sebou to jeho skoro nahý tělo… a nejradši bych si ho odtáhl do jeho postele a tam si ho tak trošku znásilnil… A místo toho on po mně chce, abych si do tý postele lehnul já – a ani se nehnul? No, tak to bude náročný!

„Okej, zkusím to,“ šeptnu. „Ale za nic neručím. Kdyžtak si tu výhru vybereš jindy,“ mrknu na něj. Pak už se zavřu v koupelně a dopřeju si pořádnou sprchu.

Ty jeho doteky mě hřejou a svádí zároveň. Moje tělo by hrozně chtělo se na tu výhru vykašlat a nechat ho, aby si radši pohrál on se mnou, ale ta druhá část mě nechce nic jinýho, než si užít tu jedinečnou příležitost být jednoduše s ním a pořádně si ho prohlídnout a celýho otlapkat. Protože to jsem chtěl už šíleně dlouho a mám tak trochu strach, že pokud to nevyjde dneska, tak to bude zamlouvat tak dlouho, až se na to nakonec zapomene.

Připravím si tedy na stolek nějaký masážní olej, co doma máme, a natáhnu se na postel jen tak v trenkách. Když konečně přijde, jenom se potutelně usměju a vyzývavě poklepu na matraci vedle sebe.

Když si všimnu toho nachystanýho masážního olejíčku, schválně na Matese přehnaně zakoulím očima a náležitě se zaksichtím. „Ještě chybí plátky růží a svíčky,“ zlobím ho. Pak přejdu k tý posteli – a než se Maty naděje, už ležím na něm. Hned mě ze sebe začne odstrkovat, ale velice rychle si ho pod sebou znehybním, aby sebou tak nemlel. „Mates, jestli mě chceš masírovat, tak si na sebe budeš muset vzít nějaký šíleně nesexy hadry, haha. Protože tohle se nedá. Nemůžeš se tu promenovat skoro nahej a chtít, abych vydržel se na tebe nevrhnout.“ Pak ho líbnu na tvář a špitnu mu přímo do ucha: „Nebo mi budeš muset zavázat oči.“

Rozesměje se: „Tak to bych mohl… Né, to udělám!“

A nato se zpode mě vymaní a zamíří ke skříni, ze který se vrátí spolu s šátkem a poručí si: „Lehni si na záda.“

Za ten jeho pokus o přísnej tón se na něj jenom uculím, ale poslechnu ho a rovnou i zavřu oči.

Když mi pak Mates omotá šátek kolem hlavy a někde u spánku ho zasukuje, rovnou si založím ruce pod hlavu – abych neměl tendence s nima po něm šmátrat. Jak se tak snažím sžít s tou tmou a celkově s pro mě nezvyklou pozicí, vyčkávavě si olíznu rty. Hmmm, tohle bude zajímavý!

Usměju se sám pro sebe, když si ho prohlížím, jak tam krásně leží. Stáhnu z něj nejdřív pomalu trenýrky, ve kterých za mnou došel, a sednu si mu obkročmo na pánev. Zavrtím se na něm a potěší mě, jak hned reaguje. Jak mě jeho péro začne hned šťouchat o něco víc a jak tlumeně vzdychne.

Rozetřu si do dlaní trochu toho oleje a přejedu mu oběma zamyšleně naplocho přes hrudník. Líbí se mi, jakej dokáže být najednou klidnej a odevzdanej. Kvůli mně. A to je to, co se mi na tom líbí vlastně nejvíc. Že mu stojím za to, aby na chvilku trochu ustoupil a odložil tu svou zeď. I když to byla sázka, dobře vím, že nemusel.

„Bože,“ hlesnu vzrušeně, zatímco po něm dál jezdím rukama. Obkroužím jemně všechny ty jeho mírně vystupující svaly a opálenou pokožku od pasu nahoru. Už ho mám tolik nakoukanýho a stejně pokaždý najdu další detail, kterej jsem neznal. Další pihu, další malou jizvu, cokoliv. Nebo jako teď, když mu zajedu na boky a on se nervózně ošije.

Už jsme spolu nějakej ten pátek, a i když jsme spolu už párkrát byli jen tak, bez ničeho tvrdšího, tak mi opravdu ještě nikdy nedovolil jenom ho takhle nerušeně hladit, pokaždý se to po pár dotycích nějak zvrhlo, a přitom je to úžasný!

Záměrně se vyhýbám jeho klínu, o kterým jediným můžu fakt s jistotou říct, že ho znám. Přesednu si, sjedu mu rukama na stehna a trochu přitlačím, abych mu je promasíroval, a stejně si vedu i na dalších místech, promačkám mu lýtka i chodidla, u čehož mě málem automaticky kopne, ale neodstrčí mě. Skousává si rty a až na mělký vzdechy zarytě mlčí. Pomalu ho masíruju a rozplývám se nad těma jeho drobnýma reakcema, spokojenýma výdechama a ošíváním, když ho polechtám.

Teprve když mám pocit, že je dostatečně promasírovanej a otlapkanej, pověnuju se na chvilku rukou i jeho polotvrdýmu nádobíčku, zatímco se skloním, krátce ho políbím a tiše vybídnu: „Otočíš se mi na břicho?“

„Za chvilku,“ vydechnu roztouženě, natáhnu po něm ruku a opatrně, protože takhle poslepu si na žádný prudký pohyby netroufnu, si ho stáhnu k sobě. Když jsem teď díky těm jeho dotykům tak vláčnej a taky od toho olejíčku celej mazlavej, chci na sobě cítit váhu jeho těla ještě o něco víc…

Mates se nebrání, vklouzne mi do náručí a začneme se líbat. Nejdřív jenom tak zlehka a něžně, ale po chvilce to začne bejt trochu divočejší. Přejíždím mu dlaněma po zádech… a po zadku, kde ho začnu trochu mačkat… A samozřejmě neodolám, abych ho stehnem trochu nepodráždil v rozkroku. Maty mi vzrušeně vzdychá do pusy, a to mě rajcuje skoro stejně jako všechny ty jeho dotyky…

Začne se to ve mně prát – ta touha mu vyhovět a splnit mu to jeho přání, a ta chuť si ho konečně vzít… po svým… Nakonec se rozhodnu to nechat na něm a ochraptěle mu nabídnu: „Vážně to odtud nemám převzít?“

Vzrušuje mě to úplně šíleně, fakt bych chtěl, aby si mě zas pořádně chytnul a dělal to, co vždycky, ale ne, musím to vydržet a užít si tohle teď, protože je mi jasný, že když s tím dosud dělal tolik cavyků, tak už mi to třeba znovu vůbec nedovolí a pak by mi bylo líto, že jsem to nedokončil. A přece mi něco slíbil a já ho nijak neprovokuju, takže nemá důvod to zvrhávat!

Rázně zakroutím hlavou dřív, než mi dojde, že to nemůže vidět, takže nahlas dodám: „Kdepak, to bys nebyl vůbec domasírovanej, jen se mi pěkně otoč a nech mě…“

„Okej,“ vzdám to a usměju se, „je to ve tvý režii…“

Pustím ho, počkám, až se ze mě odkulí, a přetočím se na břicho, i když teda můj kámoš, kterej je zrovna ve stavu nejvyšší pohotovosti, není z týhle polohy dvakrát nadšenej! Hlava mi hned nahodí představy, kde jinde by mu teď bylo líp, hajzlíkovi, ale radši ty myšlenky zase pěkně rychle pošlu pryč. Obejmu rukama polštář, celej se uvolním – a s uchichtnutím Matese varuju: „Hele, nezaručuju, že v týhle poloze neusnu!“

„Však klidně spi, aspoň budu mít o to víc času tě otlapkávat,“ prohlásím poťouchle, zatímco se na něj zas posadím, naliju si do dlaně další dávku oleje a začnu po něm hladivě přejíždět.

„Bože, jsi fakt hrozně pěknej,“ nevydržím to a vydechnu, zatímco mu masíruju záda. Skloním se a políbím ho na šíji.

Jenom spokojeně zabručí a já se sám pro sebe usměju, líbí se mi, že to moje roztýkání nad ním nijak nekomentuje. Je mi to trochu trapný, ale pravda je, že horší než to moje věčný vylívání citů už to být nemůže, to si musím trochu víc šetřit, aby se mu to neokoukalo. Tohle je alespoň takový… já nevím… sexuální? To zní fakt blbě.

Jenže on je fakt děsně sexy a určitě to ví, nemyslím si, že jsem první, kdo nad ním takhle okatě slintá, a taky jistě ví, jaký to je nad někým být jednoduše hotovej, to každej zažil. Takže přiznat, jak moc mi z tohohle všeho pulzuje péro, je mnohem snazší než říct, že se mi z toho srdce málem štěstím rozskočí.

Promačkám mu opět celý paže i nohy, tentokrát zezadu, než se vydám polaskat to, co mě láká samozřejmě nejvíc.

I když léto ještě pořádně nezačalo, jeho zadek je o trochu bělejší než záda a fakt mi to nedá, abych ho pořádně neprohnětl a nepromačkal. Adam znovu spokojeně zabručí a můj pták z toho doslova šílí. Vzrušení už mi zas napůl zatemňuje mozek a tolik ho chci celýho prozkoumat, že to nevydržím a přejedu mu prsty jemně mezi půlkama, zatímco se znovu skloním a začnu ho ožižlávat na rameni.

Tak nálada na spaní mě nakonec úplně přejde. To Matyho hlazení je až příliš erotický, u toho by usnul asi jenom totální pařez… Užívám si to šíleně moc, všechno.

Jakmile mi začne masírovat zadek, malinko zbystřím, protože začnu tušit, kam tohle celý směřuje.

A taky že jo.

Sotva ucítím jeho zvědavej prst mezi mýma půlkama, musím skousnout ten polštář – čistě proto, abych zkusil nějak zabránit jinejm instinktům svýho těla. Ty mi totiž velí sebou okamžitě škubnout, shodit Matese ze sebe, popadnout ho kolem pasu, složit ho na postel… a pak strčit svůj prst do jeho dírky! A nejenom prst, že!!! Ale ovládnu se a mý zrádný, vzrušený tělo dokonce ještě automaticky trochu zkusí roztáhnout nohy, aby měl Mates během tý svý průzkumný cesty lepší přístup…

Usměju se nad tím, že mě neodehnal, a dokonce mi automaticky vyšel napůl vstříc. Ale cítil jsem, jak sebou v první chvíli škubnul a krátce se napjal, takže ho jen chvilku malinko dráždím, zatímco ho stále jemně hladím po zádech, než se sesunu vedle něj na bok, zavrtám mu hlavu do podpaží a začnu ho tam omluvně pusinkovat.

„Omlouvám se… Jsem se neudržel… Už jsem jen tvůj,“ zaševelím, natáhnu ruku, abych mu sundal ten šátek, a dál se k němu lísám jak kočka, protože se tak trochu bojím, že se na mě bude zlobit za to, že jsem zašel dál, než jsem směl.

Moc mi nechybí k tomu, abych tý jeho pobídky okamžitě využil! Ale dojde mi, že dneska má Maty svůj den, díky výsledkům těch přijímaček… A když už jsme došli až sem, tak můžeme zajít ještě kousek dál.

I přesto, že tuhle sázku v tom bowlingu projel.

A tak nechám zavřený oči, zůstanu ležet a jenom ho lenivě pobídnu: „No když už jsi tak hezky začal, tak nepřestávej…“

„Opravdu? Ale vždyť nemusíš, já přece prohrál…,“ ozve se a do hlasu se mu promítá ještě trochu zklamání z tý prohry, ale zároveň i překvapení nad tím, že něco takovýho navrhuju.

„Neboj, já si moc dobře pamatuju, kdo co prohrál a vyhrál! Ale tak… můžeš to třeba brát jako dárek k přijímačkám,“ navrhnu mu.

Musím se kousnout do rtu, abych třeba nadšeně nezavýskl nebo tak něco, protože je mi jasný, že kdybych to dramatizoval, tak by si to mohl ještě rozmyslet. Nakonec se teda jen nakloním a pořádně ho políbím, dřív než se beze slov začnu přesouvat zpátky za něj.

Už jenom z týhle situace to ve mně celý bublá, protože ta radost a vděčnost s láskou, co k němu mám, se ve mně momentálně šíleně perou a chtějí ho místo jakýkoliv akce snad raději ulíbat. Protože to, že na to přistoupil vlastně úplně mimo jakoukoliv sázku nebo rádoby povinnost, to dělá ještě o level lepší. Souhlasil s tím kvůli mně! A možná malinkato i proto, že i on chce něco takového zažít, se mnou. A to je na tom vlastně to úplně nejlepší.

Dokonce, i kdyby to ve skutečnosti nebylo nic moc – protože spolu s tím nadšením je ve mně i nervozita s nejistotou, jestli to naživo dám a jestli se mi to vůbec bude líbit – tak prostě, i kdyby to celý bylo ve výsledku hrozný, tak to, že do toho kvůli mně šel, to dělá perfektní. A to vědomí, že to vlastně ani dopadnout špatně nemůže, to dělá mnohem snazší.

Mohl bych použít asi i ten olej, ale tak nějak automaticky se natáhnu do nočního stolku a vyndám lubrikant, s jehož štědrou dávkou do něj začnu ten prst znovu pomalu zasouvat.

Chci, aby se mu to líbilo, takže sám sebe dost brzdím, abych nikam nespěchal, a hraju si s ním krásně líným tempem, jedním, dvěma, a po pár minutách nakonec i třema prstama. Moc si užívám to, jak u toho tiše sténá a kroutí sebou. Někde v půlce se z něj nadzvednu a nechám ho, aby si pod hrudník nacpal polštář, takže se díky tomu dostanu rukou i dopředu, čehož okamžitě využiju a začnu mu volnou dlaní pomalu honit.

Hmmm… Proč my vlastně tohle neděláme častějc? Vzrušeně mručím a celej se pod těma jeho dotykama kroutím. Mmhmm… s takovou abych příště nechal Matese vyhrát, až se zase o něco takovýho vsadí…

Když cítím, že míra mýho vzrušení se začíná už docela nebezpečně blížit horní hraně, cuknu sebou a zavrtím se, abych dal Matymu najevo, že má přestat. Pak nahmátnu ten polštář, co mám pod hrudníkem, odhodím ho bokem a otočím se na záda.

Mates po mně zmateně pokukuje, tak mu svý počínání vysvětlím: „Jsi říkal, že si chceš zkusit bejt nahoře, ne? Pokud to furt platí, tak se chci dívat. Tohle si teda ujít nenechám.“

Nervózně se kousnu do rtu a zčervenám. Teda takhle pod dohledem, to fakt nevím, jestli dám. I když jsem z toho všeho pořád dost nadrženej, přece jen si musím nějakou tu chvilku pohonit, aby to vůbec šlo. Skloním pohled k nám oběma do rozkroku, na moment přehmátnu a chytím jednou rukou nás oba zároveň. Hmm, to jsem chtěl vždycky zkusit…

Z toho, jak se jeho nadržený péro tře o mý, se okamžitě začnu blížit na horní hranici, tak moc je to rychlý, a tak toho honem nechám a vezmu ještě naposledy trochu lubrikantu, abych to teda dotáhnul do konce, když už jsem to chtěl. Sám si pokrčí nohy a chytne si je pod koleny, a tak ho jenom krátce pohladím, než se do něj konečně začnu velmi pomalu sunout.

Propalujeme se očima, koušu se do rtů z toho, jak je to celý sexy a dráždivý. Vjedu si rukou do rozkroku a začnu si jenom tak zlehka mnout péro, abych to celý zvedl ještě o level vejš…

Mates je zkraje takovej opatrnej, ale když se v tý pro něj nový pozici zabydlí, začne do mě přirážet ve stále rychlejším tempu. Přizpůsobím tomu pohyby svý dlaně a chvilku nato už se pokojem line mý i Matesovo hlasitý hekání. 

Asi ani nevím, co z těch všech pocitů je v týhle chvíli hlavní, protože ve mně se to mele teda neskutečně. Ta moje představa toho, že na tohle možná někdy v životě dojde, byla totálně jiná. V něčem lepší a v něčem zas horší.

Pořád mě to vzrušuje dost, abych se pomalinku blížil k cíli, ten svíravej pocit kolem mýho nádobíčka mě docela dostává, ale teda pravda, že jako představa se mi to líbilo o pár stupňů víc. Naživo je v tom prostě docela hodně rušivých elementů a je to pro mě nový i v tom, že jindy má Áda nad situací vždycky kontrolu, takže i když si to pořádně užívám, část mě je dost nervózní, abych neudělal něco špatně. Aby ho to třeba nebolelo, nebo abych nějak neselhal.

Na druhou stranu tím, že tohle všechno prožívám právě s ním, tomu dává něco, co ta představa ani vzdáleně neměla. Emočně je to hotovej vodopád. Takže si to vážně vychutnávám a užívám si, že vidím, jaký pocity v něm dokážu vyvolat.

To všechno dohromady je prostě příliš nový a intenzivní, takže se není co divit, že i když to trvá delší dobu, tak jakmile začne stříkat a stahovat se kolem mě víc a víc, nakonec mě ta lavina strhne taky a já se sehnu a celej ten orgasmus mu vyvzdychám během polibku do pusy.

Počkám, až ze mě vyklouzne, a pak si ho přitáhnu do náruče. Chvilku jenom tak ležíme, vydýcháváme se a mlčíme, ale nakonec už to nevydržím a poťouchle se ho přeptám: „Tak co, seš se svou výhrou nevýhrou spokojenej?“

„Nejvíc,“ vydechnu a znovu ho políbím.

Chvilku mu jen tak přejíždím nosem po tváři, a nakonec přiznám to všechno, co v sobě mám: „Teda asi bych si to nechtěl hned v nejbližší době zopakovat, víc se mi to líbí obráceně… Ale prostě to, žes to pro mě udělal a že vlastně obě ty moje poprvý byly s tebou, to je na tom krásný. To se mi na tom líbilo úplně nejvíc… Děkuju, vážně moc, byl to skvělej dárek.“

„Tak to jsem rád, že seš spokojenej. A uspokojenej, haha. No, a já už se nemůžu dočkat, až se taky oficiálně dozvím, že mě přijali – a pak si zase vyberu nějakej svůj dárek.“

A s tím ho líbnu na tvář, natáhnu se po peřině a přehodím ji přes nás.

„Hmm… třeba tu sázku, co nevyšla naopak tobě,“ protáhnu potichu.

Spokojeně se mu zavrtím v náručí a užívám si to jeho teplo, ale nakonec mi to přece jen nedá, protože i když mě hřeje, že do toho šel kvůli mně, tak jestli mu to bylo nepříjemný, tak to chci jednoduše vědět. Chci vědět, jak věci prožívá.

Takže po chvilce zaváhání nejistě dodám: „A co ty, jsi taky spokojenej a uspokojenej…? Líbilo se ti to se mnou aspoň trošku?“

„Mates, to se snad nemusíš ptát, ne? To bylo docela zřejmý, že se mi to líbilo,“ vypadne ze mě jako první tahle automatická reakce. Pak mi ale dojde, že Maty se mě asi neptá na to, co bylo zřejmý, ale že ho zajímá spíš to, co z mýho vzrušenýho zvukovýho projevu vyčíst nedokázal, a tak ho k sobě přimáčknu ještě o něco víc a potichu dodám: „Hele, mám to asi podobný jako ty – taky se mi to víc líbí obráceně. Mnohem víc. A je super, že si v tom tak ladíme. Ale popravdě, ten dnešek mě dost překvapil, jak se to celý vyvrbilo – a že to bylo ve výsledku skvělý… Takže kdyby sis to chtěl někdy zopakovat, nebo zkoušet nějaký jiný věci, tak nemusíš čekat, až vyhraješ nějakou další sázku, jasný?“

Počkám si ještě na jeho vrnivej souhlas – a pak se spánku, kterej na mý příjemně umasírovaný a uvolněný tělo už delší dobu doráží, přestanu bránit.