Doučovací metody 9 – Odjezd

Je sobota ráno a já si v posteli asi popadesátý projíždím ty Ádovy čtvrteční zprávy. Teda hlavně tu jednu. To jeho ‚Nechceš si dnešní přespání domluvit radši u něj? Není problém, stačí říct!‘, protože zatímco poprvé mě ta zpráva zabolela, teď mě svým způsobem těší. On fakt normálně žárlil!

Nikdy to nepřizná, jasně, ale On, kterej se tváří pořád tak lhostejně a sebevědomě, žárlil kvůli mně! Já vím, řekl, že mu na mně záleží, řekl to vlastně už dvakrát, ale nepřikládal jsem tomu velkej význam. Jako mně taky záleží na spoustě věcech a lidech, na který bych ale fakt nežárlil, a on jo… Nemůžu si pomoct, abych si furt nepředstavoval, že by to mohlo znamenat i něco víc… Možná, že jsou to jen představy, ale je mi z nich fakt dobře.

Včera nám začal svaťák a dneska se jedeme na týden učit na tu chatu. Musím si máknout, už je skoro devět, ještě nemám sbaleno a slíbil jsem Adámkovi, že ho v deset vyzvednu. Ségra mi na ten týden půjčila jejího Golfa, což je super, protože si aspoň budeme moct sjet do krámu, kdyby nám něco došlo. Stejně s ním jezdí tak jednou do měsíce, a kdyby náhodou něco potřebovala, tak si půjčí auto od našich.

Než se nasnídám, pobalím všechno oblečení, jídlo od máti a taky nějaký ty sešity a knížky, uteče mnohem víc času, než bych si přál. Konečně startuju a vyrážím k němu. Když pak pár minut před jedenáctou sedím v autě u Ády před barákem, nadávám si, že jsem si nesbalil už včera. Sakra, to zas bude keců!

„Zpoždění padesát sedm minut!“ zavrčím na něj místo pozdravu, sotva otevřu zadní dveře auta a hodím dovnitř napěchovanou krosnu. Pak dveře prudce zabouchnu – a stejně zprudka otevřu ty pro spolujezdce. „To je tvůj rekord, Mates! A doufám, že už nafurt, že to časem nepřebiješ!“ hudrám, zatímco si sedám vedle něj, zavírám za sebou a natahuju se po pásu. „Seš v tomhle horší než všechny ženský dohromady!“ neodpustím si ještě rýpanec. Pak odevzdaně zavrtím hlavou, trochu se zklidním a zašťuřím se na něj. „Doufám, že máš aspoň všechno a nebudeme se ještě vracet k vám pro ty… cos to psal, že ti to mamka navařila? Plněný papriky? Mňam!“

„A pusa jako nic?“ zakřením se, nahnu a rychle ho líbnu aspoň na tvář, i proto, abych mu to čekání trochu vynahradil. To zpoždění radši už nijak nekomentuju.

Automaticky nastartuju a rozjedu se, zatímco začnu vyjmenovávat: „Plněný papriky, guláš, řízky, taky mraženou pizzu… No myslím, že mi máma nabalila aspoň deset jídel na každej den. Ona má dojem, že tam bez ní pojdem hlady. Mi dokonce nabízela, jestli nám nemá přijet v týdnu uvařit… To ale beztak proto, aby si tě pořádně prohlídla… No věřil bys tomu?! Se mě normálně vyptávala, jestli spolu chodíme, když tam se mnou jedeš! A —“ zarazím se, protože si vlastně nejsem vůbec jistej, jak na tohle zareaguje.

Vykuleně na něj hledím: „Tak doufám, že tam fakticky nepřijede, že jsi jí to pořádně vymluvil, Mates!“ Pak pobaveně zavrtím hlavou: „Bože, jestli si mě chce prohlížet, tak to se můžu stavit u vás doma, to nemusíme všichni jezdit k vám na chatu, haha… A co jsi jí teda vlastně řekl? Že spolu chodíme…?“ zahledím se na něj zvědavě.

„Co bych říkal?“ rozesměje se a s úšklebkem pokračuje: „Jsem jí řekl, že jí do toho nic není a že ať rozhodně nejezdí, nebo se fakt nic nenaučíme.“

Zatímco po očku sleduju cestu před náma, vytáhnu si z kapsy mobil, zapnu si navigaci a navolím si tam přednastavenou trasu. „Mimochodem, co kdybysme si dnešní oběd dali ještě neohřívanej? Zhruba za půl hoďky budeme míjet jednu fakt dobrou restauračku, aspoň teda podle recenzí je hodně dobrá, tak bysme tam mohli zastavit, co myslíš?“

„Super, stejně jsem línej hned něco ohřívat… Jako naši tam byli včera to trochu připravit, že by prej byla ostuda tam brát návštěvu, kdyby nebylo čerstvě povlečeno a uklizeno. Ale stejně si myslím, že jenom než nanosíme tašky a nandáme věci do ledničky, tak to potrvá, a já bych rád dělal taky něco jinýho!“ usměje se, a zatímco stále sleduje silnici před sebou, položí mi pravou ruku na stehno.

„Tak jinýho!“ nadzdvihnu obočí, chytnu Matese za tu bloudivou dlaň a propletu si s ním prsty. Na chvilku. „Tak jasně, že budeme na tý chatě dělat i jiný věci než vybalovat a ohřívat si jídlo: učit se! Každopádně, teď se hlavně věnuj řízení, na žádný jiný věci nemáš co myslet,“ usměrním ho a položím mu ruku zpátky na volant. V duchu už si ale ty jiný věci začnu představovat sám…

Zaculím se, prej učit se… No jako to určitě taky… jako měli bychom, ale tak nějak teď na to učení nemám ani pomyšlení. Teď myslím jen a jen na Ádu a na to, jak si ho hned po příjezdu svlíknu a otlapkám a… Teda! Při tý představě na to hned pořádně šlápnu, protože už bych tam chtěl být! Zatracenej oběd, že jsem s ním vůbec souhlasil!

Od čtvrtka večer jsme spolu nebyli, včera ráno jsme chvátali do školy pro vysvědčení, už jsme jaksi nic nestihli a já pak musel jít s bráchou k zubaři. Takže se není co divit, že bych si dal okamžitě říct. Vůbec by mě přemlouvat nemusel! Čert vem učení.

Očima nenápadně mrknu na tacháč. No fakt, mý pocity nelhaly – Mates si to klíďo valí něco přes stovku! Aspoň že v obci zpomalí na krásných pětapadesát… Sám pro sebe se usměju, všechny tyhle jeho přestupky si s ním ještě vyřídím! Pro teď ale rádoby ležérně prohodím: „Hele, to seš tak bohatej, že máš na pokuty? To je dobře, že to vím! Jsem tě chtěl na ten oběd pozvat, ale očividně teda spíš pozveš ty mě, co?“

„Tshe! Prej pokuty… Vždyť jedu úplně těsně nad limit, to se nepočítá, to má jistě nějakou toleranci, to jejich měření…,“ šklebím se a v duchu kroutím hlavou. To je fakt děsný, jakej on je slušňák, bych se před ním skoro bál šlápnout na mravence.

„Hele, nestraš a radši mě odnaviguj do tý restaurace, tady už to někde přece musí být,“ pronesu a dál si jedu svou rychlostí.

„Klídek, říkal jsem ti, že je to po cestě, to nemineme.“ Pak radši mrknu na mobil: „Ještě asi sedm minut, v dalším městě…“

Mezi městy to Mates zase rozbalí, jako kdyby se toho jídla už nemohl dočkat, takže těch sedm minut stáhne na pět. Radši se kousnu do jazyka, poznámky si nechám na pozdějc, až budou mít ten správnej dopad.

Když zaparkuje a spokojeně po mně mrkne, asi jako že už jsme na místě, odepnu si pás, nakloním se k němu, pravačkou mu vjedu do vlasů a přitáhnu si ho konečně k pořádnýmu polibku.

Pod tím jeho dotekem a líbáním se úplně rozpouštím, tohle je úplně skvělý! To bych mohl dělat zas a znovu, pořád… Zavrním mu spokojeně do pusy, když si mě za vlasy trochu přitáhne, a začnu mu nenápadně zajíždět jednou rukou pod tričko.

S pousmáním se od něj zase odtáhnu: „Hele, nech si něco na tu chatu… Teď už se pojď najíst, mám děsnej hlad! To víš, při tom čekání na tebe mi vytrávilo…“

Nečekám na jeho odpověď, beztak by to bylo nějaký nespokojený brblání, a rovnou vylezu z auta. Než ke mně Mates dojde, protáhnu si záda, společně pak zamíříme do restaurace a skrz ni ven, na terasu. Zabereme jeden z posledních dvou volnejch stolků ve stínu, a když nám číšnice donese jídelníčky i polední meníčka, vybídnu Matese: „Dej si, na co máš chuť, zvu tě.“

Usměju se na něj potutelně, tohle fakt nemusel, zaplatil bych si za sebe, ale líbí se mi ten pocit z toho, jako že jsme spolu, že je to vlastně tak trochu rande, a ne jen obyčejná zastávka. Jo, vím, že je to blbost, ale mně se tahle naivní romantická představa líbí.

Nakonec teda jenom kývnu a řeknu: „Tak dobře, ale příště tě pozvu zase já, na oplátku.“

„No však s tím počítám,“ zašťuřím se na něj. „Zveš mě přece na ty plněný papriky a guláš a řízky… A kdo ví, možná vybalíš i knedlíky s jahodama,“ vyjmenovávám jednu dobrotu za druhou. „Co si ale dáme teď? Chtělo by to něco, co nám nevezeš,“ podotknu pobaveně. „Takže já to vidím tady na ty medailonky s pepřovou omáčkou,“ vyberu si mlsně.

„Já si dám asi smažák s hranolkama,“ zaklapne Mates jídelníček.

„A co polívku?“ přeptám se ho, a když zavrtí hlavou, že polívku nepotřebuje, nakloním se k němu a s poťouchlým výrazem ve tváři mu polohlasně poradím: „Hele, najez se pořádně. Kdo ví, kdy se dostaneš k nějakýmu dalšímu jídlu. Jakmile si totiž dneska lehneme do postele, tak už tě z ní nepustím…“

Břichem mi proletí několik motýlů, jak si to představím, ale neodpustím si drobný odfrknutí: „A neříkal jsi právě, že by to chtělo něco, co nevezu? Polívek vezu nejmíň pět, když počítám i ty z pytlíku… Ale tak jestli na tom jó trváš, tak si dám kus čokoládovýho dortu, co vidím napsanej támhle na tabuli, protože o ten budu určitě celej týden ochuzenej, pokud se v tobě neskrývají pekařský schopnosti, o kterých nevím.“

„Ne, to se ve mně teda neskrývají. Ale zato mám řidičský schopnosti, takže nebudu mít problém sednout do auta a dojet do nejbližší cukrárny. Pokud si teda něco takovýho zasloužíš. A to se teprve uvidí,“ mrknu na něj a zase se narovnám v zádech.

Pak už dorazí číšnice, takže jí nadiktujeme svý objednávky, a při čekání na oběd a pak i při jídle se bavíme tak nějak o všem a o ničem. Ten dortík si nakonec objednám taky, přece na Matese nebudu jenom koukat, jak se láduje!

„Tak co, jedem?“ zeptám se ho poté, co za nás oba zaplatím útratu. „Nebo tě bere popolední únava? Kdyžtak ten kousek už odřídím, kdybys chtěl,“ nabídnu mu.

„Kdepak,“ zakroutí hlavou rázně, zatímco se zvedáme a zamíříme společně zpět k autu. „Mně se hrozně líbí tě vozit… Si připadám jako nějakej řidič. Řidič slečny Daisy!“ rozesměje se, když už zalízá zpátky za volant a startuje.

I další poznámku spolknu. Však už se brzo dočkám chvíle, kdy si to s ním budu moct všechno vyřídit. Podle navigačky už tak za… dvacet minut. V jeho podání to bude ještě míň.

Během jízdy ještě párkrát letmo překontroluju tacháč a už dopředu se bavím představou, že za každý to překročení rychlosti mi Matýsek moooc hezky zaplatí! Když si chce hrát na řidiče, ať už jakýhokoliv, má to mít!

Konečně parkuju před chatou a musím se usmívat, jak jsme to nakonec pěkně rychle stihli. Bych řekl, že to hodinový zpoždění jsem skoro dohnal.

Odepnu se, nahnu k němu, a než vylezu z auta, tak ho políbím a se smíchem pronesu: „Tak vás u nás vítám, slečno.“ A pak se mu rychle vytrhnu a radši se pakuju ven z auta do bezpečný vzdálenosti, beru do ruky klíče a odemykám spěšně chatu.

„Riskuješ!“ zavolá za mnou Áda, když vystupuje z auta, ale jenom se tomu zase zasměju.

Pak už mlčí, zatímco otvírám dvířka od sklepa a ukazuju mu pro jistotu taky, kde se zapíná čerpadlo a elektrika. Nechám ho, ať začne dovnitř přenášet ty tašky s jídlem, abysme ho dali konečně do lednice, a zatím začnu otevírat okenice, ať nejsme vevnitř jak v hrobce a taky trochu vyvětráme. Naši tu sice včera byli, ale tohle pro jistotu zavírají. Však jsem taky od táty dostal snad celej seznam instrukcí, co se má hned po příjezdu udělat, abysme tu mohli normálně žít.

Jakmile odnosíme do chaty všechny věci a jídlo narovnáme do ledničky, přendám si z krosny do šatní skříně hadry, přičemž jeden ten, hm, módní doplněk si rovnou strčím nenápadně do kapsy. Pak si udělám takovou soukromou prohlídku po chatě, kde co je a tak. Mates mě u toho chvilku doprovází a všelijak to komentuje, ale když pak míjíme koupelnu se záchodem, rovnou si tam odběhne – a já toho využiju a vrátím se zpátky do kuchyně. U zdi tam visí šňůra, přes kterou jsou přehozený ručníky a utěrky – a nejsou tam úplně samy, hehe… Rychlým pohybem si schovám ty věcičky do druhý kapsy a spokojeně se zašklebím. Pak Matese v tý koupelně vystřídám… A pak už nic nebrání tomu, abych mu konečně spočítal všechny ty dopravní přestupky.

Tak sliboval, že už mě dneska z tý postele nepustí, ne? Tak schválně. Jsem teda hned zapadl do sprchy, když se tam teda podle jeho slov nedostanu. Do celkem studený sprchy, protože se voda v bojleru nestihla ještě pořádně ohřát, takže jsem dost chvátal.

Poté se jen v tričku a trenkách rozvalím na gauči, kde následujících deset minut strávím zdlouhavej a vyčerpávající hovor s mámou. Zavolal jsem jí radši sám, aby ji nenapadlo rušit v nějakou nevhodnou dobu a pak vyšilovat, že jí to neberu. Kontrolovala do detailu snad každý prd, jestli jsem na něco nezapomněl, od auta po rohožku před dveřma. No šílený! Když konečně dokončí ten svůj monolog přerušovanej jen mým souhlasným mručením, Áda už je z koupelny zpátky a vyčkávavě mě sleduje.

„Tak doufám, žes případnou přepadovku zdárně odrazil, Mates,“ uculím se na něj, když konečně odloží telefon. „Jinak by se asi vaši dost divili, haha…,“ vezmu ho za ruku a nedočkavě ho odvedu do ložnice, kde hromádku svýho oblečení odhodím na zem, Matese pro změnu hodím na postel, vlezu si za ním, nebo teda spíš na něj, a začnu ho líbat, zatímco rukama mu šmátrám pod tričkem.

Vracím mu polibky a pod jeho doteky se trochu ošívám, protože je z tý sprchy pěkně ledovej a já už se stačil ohřát. Má na sobě jen boxerky, a tak mu zajedu prstama za gumu a přejedu dlaněma na zadek, kterej pevně zmáčknu. Prohne se a zabručí mi do krku, několikrát ho jemně políbí, než se vrátí k mým rtům.

Aniž bych ho přestal líbat, pomalu mu vyhrnuju tričko ke krku a u toho ho hladím na bocích a na hrudníku. Když z něj pak to tričko stáhnu, věnuju mu poslední pusu – a narovnám se v zádech. Sednu si mu obkročmo na břicho a vítězoslavně se na něj ušklíbnu.

„Tak, Mates, a teď se vrátíme k tý slečně Daisy. A hlavně teda k jejímu řidičovi. Kterej absolutně nedodržuje pravidla silničního provozu. To nemůžu nechat jenom tak. Nic z toho.“ A s tím ho ne zrovna jemně zatahám za bradavky.

Hlasitě zaskučím a ruce mi automaticky vyletí, aby zabránily další bolesti. Chytnu Ádovi zápěstí, ale odtáhnout se mi je nepodaří. Stisk sice povolí, ale nechá prsty na svým místě, a tak zakňourám: „Vždyť se zase tak moc nestalo. Jel jsem rychlejc jen o trošičku… A ty jsi nic neříkal!“

„Protože ti to říkám teď,“ zakřením se na něj pobaveně, pak ale hned zpřísním. „Ruce nahoru! Takže, Matýsku, všiml sis, kolikátkou sis to svištěl mezi obcema? Nebo ses ani neobtěžoval ten tacháč sledovat?“ vyzvídám, zatímco mu ty bradavky začnu mnout – a opět rozhodně ne nijak jemně.

Kňourám a celej se kroutím, ale ty ruce nahoře nechám. Ne, teď ho fakt nechci dráždit ještě víc, i přes narůstající vzrušení mě ty bradavky už pěkně bolí.

„Já nevím… stovkou?“ zkusím to na něj, i když je mi jasný, že když se takhle ptá, tak to ví docela přesně.

Skloním se a ty bradavky mu zlehka olížu – ale hned se zase narovnám a zatahám mu za ně ještě o trošku víc. „Tak to přidej, Mates. Stovkou jsi jel kousek za barákem, ale čím víc jsme se blížili sem, tím míň se ti chtělo sundávat nohu z plynu,“ dobírám si ho.

„Auuuu, Ádooo!“ bolestivě zavyje a ruce mu znovu vystřelí k obraně. „Já nevím, kolik jsem jel! Sto deset možná…“

Popadnu ho za zápěstí a vrátím mu ruce zpátky nad hlavu. U toho se mu zadívám zblízka do očí. „To už zní blíž realitě. Ve skutečnosti to bylo zhruba sto patnáct, no mohli bysme to zaokrouhlit na sto dvacet, protože zase úplně pořád jsem to nekontroloval… Takže o kolik jsi překročil povolenou rychlost, tolik teď dostaneš na zadek,“ oznámím mu. Pak se zase narovnám v zádech, vytáhnu ho do sedu, pohodlně se uvelebím vedle něj – a než se naděje, přetočím si ho tak, že leží podbřiškem na mých stehnech a krásně tak na mě vystrkuje ten svůj zatím v trenkách oblečenej zadek.

„Nevrť se pořád a radši se trochu nadzvedni,“ napomenu ho – a ty trenky mu sroluju ke kolenům.

Teda, být takhle přes jeho stehna se mi dost líbí, je to takový… Já nevím, jiný, úplně z toho křičí to, že se mě chystá potrestat, a to se mnou pěkně mává. A taky je to takový osobnější, když ho takhle cítím. Jeho narůstající teplo a taky to jeho polotvrdý péro, jak se lehce tře o mý, rozhicovaný z toho předchozího týrání.

Chvilku zvažuju, že budu mlčet, ale nakonec si neodpustím malý rýpnutí: „Dvacet rukou? A tomu jako říkáš trest?“

Rozesměju se a rovnou ho přes ten konečně nahej a zatím bledej zadek pořádně plácnu. „Tak teď nevím, jestli neumíš počítat – nebo neznáš pravidla silničního provozu! No, každopádně ani jedna z těch variant není pro tebe zrovna příznivá, takže ať už je pravda cokoliv z toho, tak těch třicet vynásobíme hezky dvěma. To už zní trošku líp, hm? A navíc,“ plácnu ho znovu, „neřekl jsem, čím tě budu vyplácet. Takže abych ti to ještě nevynásobil znovu – za tvý mylný závěry…“

Zakňourá a zavrtí se: „A čím teda dostanu?“

Užuž otvírám pusu, abych ho informoval, ale pak si to rozmyslím. „Hmmm,“ zamručím, zatímco mu ukazováčkem zajedu do rýhy a hezky to místo protáhnu, „máš nějaký speciální přání?“

Slastně po tom jeho doteku vydechnu. Jsem pěkně rozdrážděnej z toho hraní a nervozity, jestli mi fakt nařeže, jenže je mi jasný, že jestli na mě něco vezme, tak nejspíš dost rychle vychladnu.

„No myslím, že rukou by to bylo tak akorát,“ zakřením se, i když to nemůže vidět.

Vybuchnu smíchy. „Tos nám nějak rychle vyměkl!“ přejedu mu prstem zase zpátky. „Vyměkl, ale ztvrdl,“ zkonstatuju, když cítím, jak jeho péro reaguje na můj prst v blízkosti jeho dírky. „Navíc, to by mi asi upadla ruka, takže to uděláme jinak. Dostaneš třicet na zadek… A tu druhou třicítku si vyberu nějak jinak,“ navrhnu mu, zatímco se schválně zavrtím, abych stehnama trošku podráždil ten jeho horkej ocásek.

Znovu pod tím jeho drážděním tlumeně zavzdychám, ale nahlas odseknu: „Tak ty mě nezvládneš šedesátkrát plácnout rukou a já jsem ten, kdo vyměkl?“

Bez varování mu prstem zajedu do dírky – sice ne hluboko, ale jednak nasucho, a druhak to Mates nečeká, takže se se zaskučením celej prohne.

„Já jsem sám sebe neprovokoval, že třicet ran je málo,“ zasyčím na něj. „Teda, ty mě asi fakt nikdy nepřestaneš překvapovat! Nevím, proč ti tu vůbec nabízím jemnější zacházení, když ty naopak prahneš po co nejtvrdším… No neboj, já si to časem zapamatuju. A teď se zvedej,“ chytím ho za pas a odstrčím ho od sebe, „a klekni si na zem. Pohni! A ruce za záda!“ Házím po něm jeden příkaz za druhým a sám se zatím taky hrabu na nohy, abych si mohl podat všechno, co budu v následujících chvílích potřebovat.

Naprázdno polknu a začnu ty jeho rozkazy tak trochu neochotně plnit. Sakra, tohle jsem zase přestřelil… To je mi jasný už teď. Co na tý jeho nabídce bylo vlastně špatně?! Nic, jenom já jsem idiot, co radši nedrží pusu zavřenou.

Když konečně klečím předpisově tak, jak chtěl, začnu být nervózní snad ještě víc. Tohle nejspíš olituju, nejspíš docela hodně.

Z kapsy kalhot, co leží na zemi, si vytáhnu kravatu – tu jsem si sem na chatu nabalil schválně. Pochybuju, že si ji ještě někdy vezmu k nějakýmu obleku, už ji mám prostě spojenou s něčím úplně jiným než s nějakýma formálníma akcema, haha, ostatně, Matesovým zápěstím sluší mnohem víc než mně… Hned mu s její pomocí ruky svážu za zády, pak si z kalhot ještě vytáhnu pásek – ten jsem si vzal taky schválně, ačkoliv jinak si na chatu umím představit i mnohem pohodlnější oblečení, třeba tepláky, ale těma bych asi toho provokatéra tak účinně zmydlit nemohl. No a na závěr si hrábnu do druhý kapsy a vytáhnu si z ní ty dva v kuchyni uzmutý kolíčky. S nima v ruce si pak kleknu těsně naproti Matesovi a s mírným úsměškem ve tváři se mu zahledím do očí.

Sjedu pohledem k jeho ruce a okamžitě spustím protesty, když mi dojde, co má v plánu. Na nic se mě ale neptá a několikrát mi znovu zatahá prsty za bradavky, až zakňourám. Vnímám, že jsou pořád ještě dost citlivý z toho, jak si s nimi hrál předtím, a tak to fakt cítím, obzvlášť když mi za pár chvil na ně ty kolíčky připne.

Okamžitě se zazmítám a zaskučím: „Né, Ádo! Jauuu… Sundej mi to! To fakt bolí!“

„Časem ti to sundám, neboj,“ ujistím ho s ušklíbnutím. Pak si k němu popolezu blíž, chytnu ho pevně kolem pasu – a začnu mu páskem na zadek sázet jednu ránu za druhou. Mates se kroutí, polohlasně skučí a mele sebou, ale držím ho pevně a nijak svý tempo nezpomalím. „Tak, to bysme měli prvních deset. A vůbec, co ti to já mám co počítat? Přestaň kňourat a chci tě pěkně nahlas slyšet, jak si to počítáš sám.“

Teda počítat se mi nechce ani trochu. Moc mě nešetří, a tak ty rány dost bolí, těch deset by mi akorát stačilo. Ale tak nějak se dá snést, když se soustředím jenom na ty šlehnutí a na to stupňující se pálení, to počítání mi to celý rozhodí. Rozhodnu se mu ale neodporovat, bolest na bradavkách mě dostatečně upozorňuje, abych se krotil, a tak po dalším úderu bolavě zasyčím a pokorně zakňourám.

„Jedenáct… A kolik teda dostanu? Třicet?“ zeptám se s nadějí v hlase, protože fakt nevím, jsem se v tom nějak ztratil.

„Máš počítat, a ne se vyptávat!“ usměrňuju ho, nasázím mu v rychlým sledu dalších pět a počkám si, až je přepočte. Zbývající čtyři do dvaceti už mu vyplatím pomalejc, o to víc se ale zase můžu rozmáchnout rukou.

Počkám si, až to trochu vydejchá, pak ten pásek odložím, a zatímco si Matese dál podpírám, volnou rukou mu vjedu do rozkroku.

Úlevně vydechnu, když mi promačká momentálně polovztyčený péro, který okamžitě pod tím jeho dotekem zase předvede perfektní gymnastickej výkon. Zadek mi žhne a rád bych si ho pohladil, a tak s ním trochu zaklepu, čímž se ještě víc vydráždím o tu jeho ruku a zavzdychám.

Jo, kolíčky jsem na sobě už párkrát měl, jenže to jsem si je dal na sebe vždycky sám, vybral si jen ty se slabými perky a v podstatě hned, jak jsem se vyhonil, si je sundal. Tyhle kolíčky jsou silný fakt fest, takže skřípnutý bradavky už mě bolí úplně neskutečně a vážně doufám, že už s tím týráním skončí a radši mi to honem rychle udělá.

Ještě chvilku ho hladím a hnětu, líbí se mi, že na ty mý doteky tak rychle reaguje. Pak ale s tímhle jemným intermezzem skoncuju a škodolibě Matesovi zašeptám do ucha: „Doufám, žes díky tomu svýmu vzdychání nezapomněl, u jakýho čísla jsi skončil!“ A s tím se rozpřáhnu a třikrát ho plácnu přes zadek, tentokrát dlaní.

Zoufale zakňourám, že ještě není konec, ale ta ruka bolí teda podstatně míň než pásek. Po něm je tohle jak nic, a tak si ty jednotlivý rány spíš užívám a poctivě počítám. Navíc nechává svou dlaň ledabyle položenou na mým nádobíčku a to mě pořád docela dráždí. Jo, takových plácnutí bych teď vydržel fakt hodně, ale raději neříkám nic, protože ta tupá, vytrvalá bolest bradavek mě dostatečně upozorňuje na to, že bych si to mohl fakt vyžrat, kdybych provokoval.

Všimnu si, že už se tak nevrtí, očividně ho to plácání rukou tak moc nebolí, a tak ho místo do třiceti nechám dopočítat do čtyřiceti. „To bylo ještě za to překračování rychlosti v obcích,“ dodám, i když myslím, že on je momentálně ve stavu, kdy je mu úplně putna, za co to je.

Vyskočím na nohy, chytím ho pod paží a vytáhnu ho taky do stoje. Pak ho vezmu do náručí a těch pár kroků, co nás dělí od postele, ho odnesu. Položím ho na záda, natáhnu se vedle něj, a zatímco levou rukou si podepřu hlavu, pravačkou si začnu rádoby ledabyle pohrávat s těma kolíčkama. „Tak co,“ zadívám se mu do očí a malinko zlomyslně se zaksichtím, protože chci tu hru dohrát do konce, „už si budeš pamatovat, pro případ, že mi zase budeš dělat šoféra, jak je to s těma pravidlama?“

Kousnu se do rtu a musím od něj na chvíli odvrátit pohled, abych nereagoval ukvapeně. Takovýhle otázky mě vždycky šíleně provokujou, abych něco odsekl.

Sklopím zrak k svýmu hrudníku, rozlévá se mi z něj od těch kolíčků do celýho těla pulzující bolest. Už je mám pěkně dlouho a vím, že to po sundání teprve pořádně bolet bude. Sakra, ustoupit se mi fakt nechce, jenže tahle bolest je už moc silná. Pořád mě silně vzrušuje, ale je to tak na hranici s tím, abych z ní zešílel.

Naprázdno polknu a neochotně spustím: „Dobře, pokusím se… Ale už mi to dej pryč. Už to fakt bolí, Adame.“

No konečně, už jsem si myslel, že to nikdy nepřizná! Anebo že jsou to nějaký šmejd kolíčky, který na svým těle vůbec necítí…

Sjedu mu rukou z hrudníku níž a pohladím ho v rozkroku, zatímco se k němu skloním, líbnu ho na tvář a pošeptám mu: „Když tě trestám, tak to má bolet, Matýsku.“

Pak se na posteli posunu kousek níž, abych pusou dosáhl na jeho hrudník, dlaní mu zase hladivě vyjedu po těle výš, jeden ten kolíček mu sundám – a hned se na to místo přisaju pusou a začnu mu tu bradavku jemně olizovat a zlehka sát.

„Jauuu… Fuck!“ roznadávám se a zakroutím tělem na svázaných rukách, čímž si znovu ublížím, ale momentálně je mi to jedno. Jsem rád, že nejsme u něj v bytě, ale na chatě skoro na samotě, protože tohle bolí fakt děsně. Ani to jeho dráždění osvobozený bradavky nepomůže dost, aby se mi kolík neuráčil na krátký moment skoro do bezvědomí.

Chvilku ještě pofňukávám, než bolest klesne na příjemnou míru a konečně mi tělem začnou zas projíždět slastný pocity. Střídá se to ve mně teda fakt slušně, nechápu, jak je tohle možný!

Když sebou konečně přestane tak házet a i jeho péro mi dá najevo, že se mu to zase všechno začíná líbit, nedá mi to, abych se neušklíbl: „No vida, očividně to doučování k něčemu bylo, když nějaký ty anglický slovíčka si vybavuješ…“

Pak mu tím kolíčkem začnu šimravě přejíždět po břiše a po hrudníku a zamířím znovu k tý bradavce, kde Matesovi naznačím, že bych mu tu ozdůbku mohl připnout znovu. Už se dopředu těším, co z něj vypadne za sladký řečičky tentokrát…

Vyděšeně na mě vykulí oči, začne se kroutit, jak se přede mnou snaží uniknout, a okamžitě spustí: „Ne ne ne ne ne… Adame, prosím, už né!“

Pousměju se, ten kolíček odhodím, abych ho trochu uklidnil, a vytáhnu se kousek výš, abych dosáhl na jeho rty a mohl ho políbit. Pak mu dám pusu na bradu, na krk, na hrudník – a přiblížím se k tý druhý bradavce, která už si taky nezaslouží delší trápení. Rychle z ní ten kolíček sundám a pak ji pusou opečuju stejně jako tu první.

Zakřičím si pořádně nahlas, tak jako předtím, a dokonce cítím, že mi i drobet zaslzí oči. V tu chvíli, kdy to sundá, to bolí prostě moc. Ale tu intenzivní bolest rychle nahradí ještě intenzivnější vzrušení.

Takhle moc na hranu jsem si s ním teda ještě nesáhl, ale stálo to za to, ty pocity od jeho doteků, jak jsem teď celej rozcitlivělej, jsou pořádně silný. Brzo přejdu od kňourání k slastnýmu vzdychání, a to všechno si užívám.

„Příště si tě budu muset umlčet, nebo tě s takovou bude slyšet až u nás ve městě,“ škádlím ho, když se k němu zase skláním pro polibek, zatímco pravačkou ho začnu dráždit v rozkroku. Mates samovolně roztáhne nohy víc od sebe, je mi jasný, že chce, abych ho už udělal, ale když mě momentálně hrozně baví ho jenom tak hladit a u toho poslouchat, jak sténá.

Spokojeně přivřu oči a zabručím. Po tom mučení jsem unavenej a nadrženej zároveň. Bradavky mě pořád dost bolí a vnímám, jak jsou rozcitlivělý, že si momentálně uvědomuju snad i závan vzduchu. Je to všechno skvělý, ale do toho mě pomalu chytá křeč do svázaných rukou a to už tak úplně skvělý není. A teď bych fakt chtěl, aby bylo. Nechce se mi to přiznávat, ani ty bolavý ruce, ani to, jak se mnou jinak úplně šíleně mává.

Nakonec se rozhodnu, že na hrdost kašlu, a zkusím zlatý střed: „Adámku…, klidně si se mnou ještě hraj, ale nemohl bys mi převázat ty ruce? Už mi fakt tuhnou, jak si na nich ležím.“

„Ne, převazovat ti je nebudu,“ mrknu na něj, přestanu ho dráždit a místo toho si ho přetočím na bok, abych mu mohl zápěstí úplně uvolnit. Odhodím tu kravatu za sebe na zem, a když už Mates leží takhle zády ke mně, lehnu si těsně za něj, pravačku mu obtočím kolem boků a přitisknu se k němu. „Jsem si měl k tomu dortíku dát i kafe. Teď mě totiž nějak bere spaní…,“ zamručím mu do vlasů.

Protáhnu si uvolněný packy dopředu a zavrtím zadkem – pořád hřeje, takže si ho o ty jeho boxerky pěkně rozdráždím. Zklamaně zavzdychám: „Adámku… No tak… To jako nic nebude? Já to chci! Nemůžeš mě přece takhle vydrandit a pak nechat!“

„Ty chceš pořád,“ vrním pobaveně. „A navíc, já jsem tě rozhodně nevydrandil. To měl bejt trest,“ opravím ho potutelně.

„No a já se teda cítím moc a moc potrestanej, ale teď bych chtěl odměnu za to, jak pěkně jsem ten trest vydržel!“ zaševelím se smíchem pořád k němu zády.

Ještě jednou se zavrtím, ale když se pořád k ničemu nemá, odtáhnu se z jeho objetí, kleknu si na straně a rovnou zavrtám hlavu k němu do rozkroku. Vyndám mu ho okamžitě z trenek a strčím si ho do pusy, zatímco levou rukou mu zajedu za gumu, abych mu prohnětl koule. Neodolám a po pár vteřinách stáhnu druhou ruku dolů a stisknu mýho vlastního kámoše, protože tohle už je prostě moc.

„No počkej počkej… ach,“ vzdychám, když se mi tak hezky věnuje, ale i přesto vztáhnu ruku, drapnu ho za zápěstí a oddálím mu dlaň od jeho ocásku. „Co když ten trest ještě trvá? A to, že se uděláš, do něj rozhodně nepatří!“

Propletu si s ním prsty, takže už nemá ani tu nejmenší šanci se znovu dotýkat sám sebe, nedočkavec.

Sám nad sebou se musím usmát, jak jen je možný, že mě ta jeho větička vzrušila snad ještě víc než ta moje ruka před chvílí. Kouřím ho pěkně do plna a snažím se, zajedu mu občas jazykem i do dírky a rukou si zatím pohrávám v jeho trenkách.

Stisknu pevně tu dlaň, co drží ve svý. Bože, to je nádherný, myslím, že ho už nikdy nepustím, chtěl bych se s ním takhle držet pořád!

Z toho, jak se mi věnuje, se můžu uvzdychat – a užívám si to o to víc, že tady na tý chatě se nemusím vůbec hlídat, protože široko daleko není nikdo, kdo by nás mohl slyšet. Takže když ze sebe ten orgasmus luxusně nahlas vyhekávám, mám dojem, že to celej ten zážitek ještě znásobuje…

Stisknu Matesovi dlaň a přitáhnu si ho k sobě do náručí. Chvilku se k němu jenom tak spokojeně a přitom znaveně tisknu, ale je mi jasný, že teď usnout fakt nemůžu, ostatně, on by mě beztak stopro nenechal… A tak ho překulím na záda, poodlezu níž, mezi jeho nohy, a tu službičku pusou mu oplatím.

Zasténám, když mě vezme do pusy. Jo, tohle je úžasný, cítit to jeho vlhký teplo a taky dech, když se ode mě na chvíli oddálí… Užívám si to úplně neskutečně, zvlášť po chvíli, když mi docvakne, že nepřestává a pořád pokračuje! Ještě nikdy mě takhle dlouho nekouřil. Jasně, skoro vždycky mě párkrát olízne, nebo hodně krátce pokouří, aby mě víc vydráždil, ale docela rychle toho nechá a dohoní mě. Tohle je dlouhý… A taky krásný.

Můžu se z toho pocitu zbláznit! Málem se utopím v tý vlně vzrušení, ale taky štěstí z toho, že mě tohle vůbec nechá dělat, že můžu takhle do konce! Na hraně jsem úplně okamžitě. Chci si ten výjimečnej pocit ještě trochu užít, nejsem si jistej, jestli to někdy zopakuje, a tak se snažím vyvrcholení ještě drobet oddálit, ale jenom to vědomí, že je to on, díky komu se takhle cítím, mi to nedělá vůbec lehký.

Roztáhnu mu nohy o kousíček víc, a aniž bych se mu přestal věnovat pusou, prstem mu přejedu přes varlata a zamířím k jeho dírce. Konečkem prstu mu jenom tak zlehka začnu přejíždět po vstupu do otvůrku, tentokrát nemám v plánu dobývat se dovnitř, ale mám dojem, že i jenom takovýhle letmý dráždění v těsným okolí bude Matesovi stačit…

Ne, tohle už víc zadržet nejde, jenom to, co se děje, mě úplně dostává. Nikdy bych si sám netroufl chtít po něm, aby mi to udělal pusou… Vlastně jsem to bral tak nějak automaticky, že na to nemám nárok, že je to moc intimní a já nevím co…

Cítím na sobě jeho rty, jazyk a taky podtlak v jeho puse, pořád se mi připomínají bolavý místa, a k tomu to jeho dráždění rukou – to je prostě moc! Rozvzdychám se nahlas a silná extáze mě zastihne najednou tak rychle, že ho nestačím ani varovat.

Nestihnu ani zavčas uhnout hlavou, jak to na něj přijde rychle, a tak se sám pro sebe malinko zaksichtím, ale hned popadnu Matesův ocásek do dlaně a ještě ho mačkám a zlehka pumpuju, dokud z něj, za doprovodu Matesova hlasitýho sténání, má co stříkat…

Teprve když se jeho dech trošku zklidní, víc se skulím, než slezu z postele a dojdu ke krosně, abych z boční kapsy vylovil papírový kapesníky. Trochu Matese otřu, a když na mě otevře oči, řeknu mu: „No co, do tý studený sprchy už se mi znovu nechce, a tobě stopro taky ne…“

Zmuchlanej kapesník pak pohodím na zem, vlezu si k Matýskovi do postele, ještě zpod něj teda vytáhnu peřinu – a přehodím ji přes nás oba.

Počkám, až se ke mně přitulí, přimáčknu mu hlavu do vlasů, líbnu ho tam a teprve pak, už se zavřenýma očima, šeptnu: „Díky… To jsem nečekal. Bylo to úžasný!“

„Pf,“ oddechne, „tak nečekal… A cos čekal? Že prostě fakt oba jenom tak usneme a nic nebude?“

Tiše se poslepu zasměju a dodám: „To ne, to já vím, že mi to vždycky uděláš, Adámku, i když hrozíš, že ne… Ale prostě nečekal bych, že bys tooo… No někdy vykouřil TY mě… A bylo to skvělý.“

Přitisknu ho k sobě o něco víc a zavrtím hlavou, protože mě začne šimrat v nose to jeho modrý háro. „No, tím slovíčkem vždycky bych si bejt tebou nebyl tak jistej! Možná bych ho spíš vyměnil za dnes naposled, haha. A odteď už jenom za zásluhy, Mates. Když se každej den stihneme oba naučit naplánovanej počet maturitních okruhů, tak pak se teprve uvidí,“ vyhrožuju mu… a trochu i sobě, i když ne, já se to stopro naučit zvládnu. Pokud mě teda nebude pořád rozptylovat, prokrastinátor jeden.

„To víš, že jo,“ prohlásím vědoucně a vtisknu mu ještě jednu pusu na krk.

Prej ‚dnes naposled‘, to určitě, vlk taky sliboval… Kdepak, Adámku, já moc dobře vím, že na tebe to mý kňourání platí, ať se snažíš tvářit sebevíc tvrdě. Začínám si být docela jistej, že to tvý ‚záleží mi na tobě‘ nebylo jen tak ledajaký ‚záleží‘, že mě máš vlastně taky aspoň trochu rád, že seš můj, tak jak jsem si vždycky přál, a to je ten nejlepší pocit na světě. Protože teď bych tě už ani nikomu jinýmu nedal.