Doučovací metody 11 – Zahrada (I.)

Probudím se a pomalu si protřu oči. Je ráno a přes otevřený okno jde dovnitř sluníčko. Rozhlídnu se, ale Áda už tu není. Je mi jasný, že ale musel vylézt z postele teprve před chvílí, jinak by mě vzbudil. Zavrtím se, když si představím, jak by mě asi tak budil. Jo, ještě že jsem se vzbudil sám! Předevčírem, to se ještě krotil, a to naplácání rukou v posteli ve výsledku zas tak špatný nebylo, ale včera už mi to dal pocítit fakt pořádně, že mi to odmítání vstávat nebude tolerovat… Blbý učení!

Celkově včera příšerně řádil. Večer předtím objevil na krku ten cucflek, co jsem mu tam vytvořil, a před spaním na mě naběhl s páskem a s tím, že mi to hodlá druhej den (což bylo včera) ještě pěkně párkrát připomenout, abych si to prej pro příště rozmyslel – tshe! Jako by to snad šlo, když mě tak zlobí!

Takže mi to včera připomněl pokaždé, když si na to vzpomněl v koupelně u zrcadla, což bylo skoro až podezřele často… No ten na tom záchodě snad bydlí, nebo co?!

Naštěstí mi to teda včera připomínal většinou jenom rukou a to se mi celkem líbilo, ale říkám většinou! Protože se rozhodně postaral, abych zadek cítil i mezi tím a měl, jak říkal on, ‚motivaci se učit‘, takže mi čas od času pár tím řemenem taky přisadil… Na jeho obranu musím přiznat, že jsem se tomu učení pak fakt věnoval mnohem víc, než kdy dřív.

Každopádně cítím trochu zadek i teď. Sáhnu si na něj a promnu půlky, než přelezu k zrcadlu na stěně a podívám se. No pěkný, především pravou stranu mi zdobí pár různobarevných modřinek. Přejedu po nich a ušklíbnu se, teda! Hned mám zas děsnou chuť ho provokovat, a hlavně ještě větší chuť zatáhnout si ho zpátky do postele!

Každopádně ten cucflek byl i včera docela blbě vidět, vůbec nebyl velkej jako ten první, co jsem mu vytvořil, takže snad dneska už bude pryč úplně, stejně tak jako tahleta Ádova pomstychtivá nálada. Dnes se mi teda totiž vůbec nechce být poslušnej a učit se!

Spokojeně se vracím ze zahrady zpátky do chaty. Venku to vypadá na nádhernej den, dneska bysme se mohli učit i tam, ať nejsme pořád zalezlí vevnitř…

Než jsem se trošku prošel po zahradě a protáhl, vylouhoval se tu Matesovi čaj a mně malinko vychladlo kafe, takže je tak akorát čas připravit něco k snídani. Akorát že ten chleba je už pěkně tvrdej! Měli bysme se s Matějem domluvit a zajet někam do civilizace aspoň pro čerstvý pečivo. Nebo jestli se zase nebude chtít učit, tak ho tam pošlu pěkně samotnýho – a ještě mu před cestou naplácám, aby se mu dobře jelo.

Spolu s tou myšlenkou mnou projede vlna vzrušení, takže rovnou z kuchyně zamířím do ložnice toho svýho spáče probudit…

„No ne,“ okomentuju hned ode dveří, že dneska už nemám koho budit, „že by ta moje tvrdší forma budíčku zafungovala? A dneska ses radši vzbudil sám od sebe, aby ti na zadku nepřibyly další šrámy?“

Zčervenám a rychle na sebe natáhnu trencle, který už držím v ruce. Na tu jeho otázku nehodlám odpovídat, to by se mu tak hodilo!

Hodím hlavou na stranu, abych odehnal modrej pramen vlasů, který mi bez trochy laku padaj věčně do očí, a dám mu rychlou pusu na tvář, zatímco se kolem něj pokusím protáhnout vedle do kuchyně a obviním ho: „Jsi pěknej tyran!“

Natáhnu ruku, chytnu ho za gumu těch trenýrek a hezky si ho přitáhnu zpátky k sobě do náručí.

„Nepovídej!“ obejmu ho a dlaněma mu vjedu na zadek, kterej mu začnu zlehka promačkávat. „Vždyť jsem ti uvařil čaj… a myslím na tebe se snídaní… Tak jak bych mohl bejt tyran? Zrovna já?“ zmáčknu mu ty půlky malinko silnějc.

Syknu, když to zabolí, a tělem mi už zas začne projíždět vzrušení. Přimáčknu se mu rty na krk, přejedu mu po něm nosem a zavrním: „Tak to nevím, jestli bych ti neměl ten cucflek zas obnovit, když si nepamatuješ, jak jsi včera řádil…“

„To si zkus!“ varuju ho. „Já si to pamatuju moc dobře, ale neřádil jsem proto, že bych byl tyran – ale protože ty seš jinak naprosto nevychovatelnej a nezkrotitelnej!“ pronáším, zatímco ho po tom zadku začnu pro změnu jen tak jemně hladit. „Ale když už jsi ten cucflek zmínil,“ zasměju se pobaveně, „tak s takovou ozdobou na krku bohužel nemůžu mezi lidi… Teď k snídani to ještě nějak vyjde, ale jestli chceme čerstvý pečivo k večeři, jakože chceme, tak bys měl asi zajet nějaký koupit.“ Dlaněma mu vyjedu kousek vejš, do pasu, a palcema mu začnu silně třít žebra, protože se mi líbí, jak se mi vždycky marně snaží vykroutit…

Zazmítám se a pokusím se ho odstrčit: „Né, Adame! Né, pusť mě!“

Snažím se zdrhnout, ale když se mi to nedaří a on v tý svý činnosti pokračuje, přitáhnu se k němu a kousnu ho do ramene, až zavrčí a trochu s ním zatřese, aby mě shodil.

„To není zrovna to, co chci slyšet! Chci slyšet, jak to uděláš s tím nákupem!“ bavím se, ale na chviličku ho přestanu trápit, abych z něj dostal nějakou smysluplnější odpověď. Toho jeho kousance do ramene si zdánlivě nevšímám, ale jestli tam pak objevím otisk jeho zubů, tak ať si radši ani nepřeje vědět, kde všude mu já otisknu ty svý!

Zajede mi rukou do rozkroku a zavrní mi do ucha: „Hmm… Tak teď by asi bylo namístě to tvý něco za něco, ne? Takže já do toho krámu dojedu, ale chtěl bych nějakou odměnu.“

„Odměna bude, neboj,“ chytnu ho za tu ruku a zase mu ji odtáhnu. „Ale až potom. Odměna vyplacená předem, vyplacená, Mates, jaksi nedává smysl,“ škádlím ho a děsně se tím vším bavím. Tím, jak jedno mý slovo stačí k tomu, aby mu zacukalo v tom už zase natěšeným ocásku, kterej mě tlačí do stehna…

Zklamaně zahučí, ale asi už musí mít hlad, protože mi naposledy rychle sáhne do klína a zmizí do kuchyně.

Při snídani se domluvíme, co je potřeba nakoupit, a když ho pak vyprovázím k autu, ještě za ním houknu: „Hele, a vezmi mi i šlehačku, ve spreji, jestli teda bude, jo? Ať si tu můžu dělat vídeňský kafe, nebo jak se tomu přesně říká… Ještě by to teda chtělo nahoru nastrouhanou čokoládu, haha, ale bez tý se holt tenhle tejden obejdu.“

Pak vytáhnu z peněženky pětistovku a složenou mu ji nacpu do zadní kapsy kalhot, přičemž si neodpustím ho po tom zadku ještě i plácnout. „A jeď opatrně,“ přimhouřím na něj oči a skloním se pro pusu.

Nakoupím všechno to, co chtěl a co jsme potřebovali, i tu šlehačku a čokoládu mu koupím – já mu dám kafe! Provokatér to je, ale tak ať, má to mít.

Zpátky na chatu se vracím opět v lehce nadlimitní rychlosti, abych už byl u něj a vysloužil si tu slibovanou odměnu.

Než se Mates vrátí, vyhrabu z jedný skříně v předsíni deku a rozložím ji na zahradě pod stromem. Jo, tady se nám bude hezky učit – a nejenom učit, ujistím se, když s potměšilým výrazem přejedu očima nejbližší okolí a všechny možnosti, který se nabízejí. No, Matýsku, jestli dneska budeš mít zlobivou, tak prosím! Vlastně se přistihnu, že si skoro přeju, aby ji měl… Na druhou stranu, jak Matěje znám, tak tohle svý přání můžu považovat za předem splněný.

Mám co dělat, abych si natěšeně nezamnul ruce jako nějaká postavička z komiksu, haha, zatímco se vracím zpátky do chaty. To kafe se šlehačkou si dám přece jenom radši v soukromí… Volnou chvilku, než to moje modrovlasý kafe dorazí, pak využiju k letmýmu prolítnutí těch maturitních okruhů, kterejm jsem se věnoval včera.

Jakmile přijedu, odnesu rovnou ty dvě tašky do kuchyně. Áda se učí už něco u stolu, a tak ho nechám, ať pokračuje, a začnu nákup vyndávat sám, stejně si chci skočit ještě do sprchy, než se začnu tý odměny dožadovat, ráno jsem to nestihl. A vlastně nejen kvůli tý odměně, venku je dneska šílený vedro a já se v autě bez klimatizace zpotil, takže si na to taky postěžuju.

„Koukni na mě, jak jsem mokrej, to je fakt děsný, tenhle hic,“ se smíchem mu zezadu přetáhnu svý propocený tričko napůl přes hlavu, ale jen co mě odstrčí, začnu se rovnou svlíkat do trenek. „Hodím rychlou sprchu a pak ti klidně ušlehám tu šlehačku, když budeš chtít. Jsem si říkal, že do kafe je domácí stejně lepší,“ zaprovokuju a vypláznu na něj jazyk.

Trhnu rameny a prohodím: „Tak když ušleháš, tak ušleháš, to už se těším. Ne že se ti zdrcne, Mates!“

Ovšem jakmile Matěj zaleze do tý sprchy, rychle dojdu k ledničce, otevřu ji – a jasně, v přihrádce ve dvířkách stojí normální šlehačka ve spreji, která žádný další našlehání nepotřebuje. Jedinej, kdo tady potřebuje něčím našlehat, je ten rozhicovanej kecal! Hned mi bylo jasný, že se tváří nějak podezřele!

Zajdu si do pokoje pro tu kravatu, jednoznačně jde o nejlepší kousek oblečení, kterej jsem si s sebou sbalil, a pak si na Máťu počkám před dveřma koupelny. Jakmile vyleze ven, nic netuše, popadnu ho za paži, přirazím ho čelem ke zdi a svážu mu ruce za zády. Pak si ho přehodím přes rameno, a aniž bych se zajímal o jeho protesty, odnesu si ho ven.

„Ádo, ne, kam mě to jako neseš…?! Nezbláznil ses, venku?! Co když někdo přijde?“ zakončím ty svý protesty, když mě pomalu položí na deku pod stromem.

Tak to bylo teda hodně rychlý! Tak rychlý, že teď nějak nevím, jak se s tou situací popasovat nebo co má v plánu, protože i když nejbližší soused je možná skoro půl kiláku daleko, stejně si nejsem úplně jistej tím, být tu takhle jen v boxerkách a dělat bůhví co.

„Jojo, všiml jsem si, že tudyma choděj celý procesí turistů,“ ušklíbám se. „Každopádně, sem na zahradu vidět není, to by sem někdo musel cíleně nakukovat. A to nebude, pokud mu k tomu nedáš nějakej důvod. Takže buď pěkně zticha a všechno bude v pohodě,“ mrknu na něj, vyhoupnu se na nohy a zamířím do zadní části zahrady, která není tak udržovaná jako ta přední… a kde v rohu rostou v docela hojným množství kopřivy. Já jich žádný hojný množství ani nepotřebuju, bude mi stačit pár větviček, nebo jak se tomu přesně říká, ještě že nematuruju z bižoly, cheche… Z kapsy kalhot si vytáhnu kapesník a s jeho pomocí, abych se nepopálil, si pár těch žahavejch rostlinek utrhnu.

Když vidím, co nese, začnu před ním pomalu couvat po dece. Už jenom z toho, jak mě nesl, jsem byl dost nadrbanej, a z těchhle fantazií mi teda řádně cuká v rozkroku, ale u tohohle si fakt nedokážu ani představit, jaký to bude ve skutečnosti.

A tak znejistěle zanaříkám: „Ale to bude určitě bolet, Ádo! A já jsem hodnej!“

„Bude to bolet, nebo spíš pálit úměrně tomu, jakej jsi lhář,“ zakřením se na něj. „Prej že mi ušleháš domácí šlehačku! By mě zajímalo, z čeho,“ kleknu si vedle něj a volnou rukou ho zatlačím do hrudníku, aby si lehl na záda.

„Tak v tom případě bych měl tu kopřivu použít hned potom na tebe za to, že jsi jako první lhal, na co tu šlehačku chceš! Myslíš, že jsem blbej?!“ přeptá se ten drzoun.

„Myslím, že seš drzej,“ opravím ho – a rovnou ho tím svazkem kopřiv šlehnu přes břicho.

„Aaaa!“ zasténám a celej se prohnu, možná ještě dřív, než to skutečně začne bolet. Chvilku se snažím sladit s tím rostoucím pálením, ale pak ho obviním: „To není fér!“

„No tak abys neřekl, tak já si za tu svou částečnou lež taky šlehnu,“ uculím se na něj a pomalu si těma kopřivama přejedu po paži. Jako jo, dvakrát příjemný to není, to uznávám, ale není to ani žádná hrůza. Ostatně, nic doopravdy hroznýho bych tomu darebákovi přece neprováděl, že…

„No, takže tohle máme vyřešený, a teď se vrátíme zpátky k tobě. Ostatně, někde jsem četl, že trošku se nechat popálit kopřivama je vlastně zdravý,“ znovu mu přejedu tím svazkem přes břicho, zatímco druhou rukou si ho přidržím za hrudník, aby sebou tak nemlel, „takže to vlastně dělám pro tvý dobro.“

A taky to dělám pro svý potěšení, nebo spíš pro potěšení svýho malýho kámoše, kterej se mi začne v rozkroku pěkně rozparáděně ozývat. A jak tak vidím přes tenkou látku boxerek, ten Matesův je na tom podobně…

Uhnu pohledem někam do boku a rozkňourám se. Vlastně mě dost potěšilo, že se taky požahal, a jsem z toho šíleně vzrušenej, ale zároveň to opravdu pálí. A nejhorší na tom je, že mi kůže žhne i teď, když nic nedělá! A je mi jasný, že čím víckrát po mně tou kopřivou přejede, na tím větší ploše to bude pálit a jen tak to neuhasím, protože teď se teda moje břicho rozhodně netváří, jako že by to mělo v nejbližší době přestat.

„Neříkali jsme náhodou, že budeš potichu, aby sem nenakukovali nějací zvědavci, kdo a proč tady tak vyvádí?“ dobírám si ho, zatímco ho těma kopřivama naposledy pošimrám na břiše. Pak je odložím vedle něj, abych měl obě ruce volný, nakloním se nad něj – a začnu mu stahovat boxerky.

„Ale když to prostě hrozně svědí a štípe!“ nehodlám s tím dramatickým přehráváním přestat.

Zamračím se na něj a zafňukám, když si všimnu, že mě svlíká. Jako jo, je mi jasný, že to mý vzrušení vidí i přes trencle, ale stejně celej zčervenám, když se mu naplno odhalí. Když Ádovi to mý zrádcovský tělo jasně ukáže, jak moc se mu celý to jeho počínání nelíbí!

„Kdyby to nesvědilo a neštípalo a nepálilo a já nevím, co ještě, tak bych to nedělal,“ ozřejmím mu pobaveně to, co je mu stopro dávno jasný, ale dělá, jak kdyby nebylo. Pak se skloním, ten jeho do výšky trčící ocásek několikrát olíznu, znovu se narovnám v zádech a s pohledem upřeným do Matesových očí se natáhnu pro ty kopřivy.

„Tady tvůj kámoš mi říkal, že chce bejt taky zdravej,“ pronesu a snažím se tvářit vážně.

„Né, Ádo, neříkal! Jsem si stoprocentně jistej, že neříkal!“ okamžitě spustím a celej se propnu.

Teda čekal jsem, že to takhle skončí, ale i když to nejintenzivnější pálení na břiše pomalinku odeznívá, rozhodně si nechci dát repete, a ještě ke všemu ne zrovna TAM! To bude děsný!

Celý břicho mi zdobí rudý skvrny s bílými flíčky a všechno to brní, štípe a svědí, jak kdyby do mě pouštěl elektřinu.

Pozorně se na něj zahledím. Použil ale Ádu, a ne Adama, z čehož si odvodím, že i přes to, co říká, to vyzkoušet chce…

A já mu to milerád dopřeju. Ještě chviličku se mu dívám do očí – a pak rychle švihnu pravým zápěstím. Listy kopřiv se setkají s Matějovým podbřiškem i ocáskem sice jenom na kratičkou dobu, ale vzhledem k tomu, jak jsou ty místa citlivý, bych řekl, že to na seznámení stačí.

V prvním okamžiku to jenom štípne, ale hned vzápětí začne nabíhat pálení, který se stává brzy skoro nesnesitelným, a tak se celej zakroutím a zazmítám, jak moc by se celý mý tělo chtělo vrhnout na škrábání, ale i ochranu podrážděný kůže.

„Ježiši… Auu… Už né, Adame!“ zavyju, i když momentálně vůbec nevnímám, jestli se na něco ještě chystá. V tuhle chvíli bych si nejspíš nevšiml, ani kdyby mě hladil po hlavě. Celá má existence se soustředí jen do toho jednoho bodu a do tý mozek vymazávající chuti si tam sáhnout a to pálení rozehnat.

Takže jsem se nepletl – na seznámení to očividně stačilo… Kývnutím vezmu toho Adama na vědomí, i když se na mě Mates teď nedívá, protože má očividně co dělat sám se sebou. Odložím ty kopřivy zase vedle sebe, skloním se a začnu toho malýho kámoše, co právě prošel léčebnou kúrou, jestli se ta mikrovteřina za to dá považovat, zlehka opečovávat jazykem. V duchu se pobaveně culím. Těch kopřiv totiž roste tam v tom koutu zahrady hafo, takže to vypadá, že jsem na Matýska konečně našel něco, čím mu budu moct hrozit, když bude opět nezkrotnej!

Trochu si zasyčím, v první chvilce je mi ten vlhkej jazyk na podrážděným nádobíčku příjemnej tak napůl. Jak kdyby se mi po péru rozběhlo tisíc mravenců s jehličkama místo nožek. Ještěže ale celý ten pocit doprovodí extrémní vlna vzrušení. A tím extrémní myslím fakt EXTRÉMNÍ.

Sotva se mě dotknul špičkou jazyka. Ani na mě nijak jinak nešáh a v mým podbřišku to zacukalo, jak kdybych se chystal rovnou stříkat! Je to tak rychlý, náhlý a nečekaný, že nezadržitelně zasténám.

Týjo, vždyť jsem se ho sotva dotkl – a on už je úplně na hraně! Sám pro sebe se spokojeně pousměju, ale před ním si zahraju na přísnýho: hned se mu přestanu věnovat pusou a zpod přimhouřenejch víček se na něj zahledím.

„No, jak to tak vypadá, budu si muset dojít pro roubík, jinak tu za chvíli budou načuhovat zvědavci ze širokýho okolí! A ty tu na mě zatím hezky počkej a radši se moc nehejbej, ať se nepopálíš!“ S těma slovama část z toho svazku těch kopřiv, co leží po jeho pravým boku, přemístím těsně vedle jeho hrudníku z levý strany, a pak už se vyhoupnu na nohy a rozejdu se do chaty.

„To mě tu jako TAKHLE necháš?!“ křiknu po něm, ale už je pryč.

Zavrtím se a lehce se otřu bokem o jednu z těch kopřiv, až cuknu. Tyran, fakt! A já to zrovna začínám chtít úplně šíleně. To největší pálení v péru už ustoupilo a zůstalo zvláštní brnění spojený s probíjením slabýho proudu, a to je neskutečně intenzivní. Mám pocit, jako kdyby mě tam někdo bez ustání dráždil! Navíc ruce mě už bolí, jak si na nich delší dobu ležím, a břicho mám už stejně popálený tak, že na něm nemůžu už další žahání ani cítit…

No prostě, udělám to, po čem z několika různých důvodů můj mozek touží. Lhostejnej ohledně toho, že mi v cestě překáží ta kopřiva, se převalím na břicho. Dám tak trochu odpočinku mým pažím, a hlavně vyhovím svýmu péru žadonícímu po uvolnění a poškrábání zároveň, aby se mohlo začít o tu deku alespoň malinko úlevně třít.

Když se vracím zpátky na zahradu, nevěřím svým očím. On prostě vždycky musí udělat pravej opak! Řeknu mu, ať se moc nehejbe, jinak se popálí – a on se pro jistotu úplně přetočí a ty kopřivy zalehne! Pfff…

Na jednu stranu – tím líp pro mě: z týhle pozice Mates nevidí, co si s sebou nesu. No a na druhou stranu – hůř pro něj: měl jsem původně trochu jiný plány, ale když už na mě tak hezky vystrkuje zadek, nemůžu to nechat bejt. A ani nechci.

Tu jednu věc odložím do trávy tak, aby na ni neviděl, pak si kleknu vedle jeho hlavy, popadnu ho za vlasy a hlavu mu nadzvednu. „Otevři pusu!“ poručím mu.

„Ani mě nehne, Adámku!“ zasténám s pusou jenom pootevřenou a pokusím se uhnout hlavou trochu na stranu, aby mi to tam nestrčil. Ne, tohle dnešní týrání spustil úplně bezdůvodně a já mu to rozhodně nehodlám usnadnit!

Aniž bych mu přestal svírat vlasy, ten roubík si odložím, natáhnu ruku a pořádně ho plesknu přes zadek. „Já se tě neptám, jestli tě hne nebo nehne, Matýsku. Já ti říkám, ať otevřeš pusu!“ Plácnu ho ještě jednou, a když kňouravě vydechne, rychle ten roubík zase popadnu a do tý pootevřený pusy mu ho nacpu. „Beztak to dělám pro tvoje dobro,“ komentuju to ledovým hlasem, zatímco mu řemínek utahuju na zátylku. „Ty seš tu v pozici, ve který nechceš, aby na tebe někdo koukal. Tak ty případný čumily aspoň nebudeš bezděky tím svým hlasitým křičením přivolávat.“

A sotva si jenom představím, nebo přesnějc řečeno vybavím, jak Mates umí nadrženě hekat, když ho dráždím, tak mi celým tělem projede vzrušující křeč…

Vezmu do ruky ty kopřivy, který Mates nezalehl, párkát ho jima přetáhnu přes zadek a poslouchám to jeho tlumený skučení. Pak je odhodím pryč, chytím ho za paže a přetočím ho na záda. Zkoumavě se mu zahledím do tváře, ale jelikož jeho oči po mně momentálně metají blesky a pořádně v nich nic dalšího nevyčtu, skloním se k němu, líbnu ho na tvář a potichu mu šeptnu do ucha otázku: „Seš v pohodě?“

Hnedka zčervenám a nejradši bych hlavou ucukl, aby mě nesledoval, když vypadám takhle, s otevřenou a ucpanou pusou, hrozně se stydím.

Ale na druhou stranu mě neskutečně hřeje, že se tak stará, a pravda je, že v pořádku jsem. Protože až na ten stud a tuhnoucí paže mi nic hroznýho není. Nebojím se, že by mi udělal něco, co nezvládnu. A taky, i když tohle fakt nemám moc rád, tak mě svým způsobem vzrušuje ta bezmoc z toho všeho. Čili sám sebe trochu napomenu, abych se zklidnil, a pomalu kývnu s očima upřenýma na něj.

To kývnutí mu oplatím, znovu se skloním a tu jeho najednou zčervenalou tvář mu olíznu. Pak se po kolenou pomalu přemístím níž, k jeho nohám, nebo spíš mezi jeho nohy – oddálím mu je od sebe a kleknu si hezky doprostřed. Ještě se teda natáhnu a odstrčím o kus dál ty kopřivy, na kterejch Mates ležel, trošku mě to žahne do dlaně, ale jsem už dopředu tak vzrušenej a natěšenej na svůj dopolední dezert, že je mi to úplně jedno.

Pak si podám tu šlehačku ve spreji – a pod Matesovým bedlivým dohledem s tou lahvičkou několikrát zatřepu. Nejdřív nastříkám bílou pěnu Matesovi do pupíku, pak se trošku nadzvednu na kolenou, abych dosáhl na jeho bradavky, který taky pokryju sladkou čepičkou. Pak tady ty tři kopečky slížu, bradavky Matesovi rovnou i pořádně ožužlám a taky trošku okoušu… Matýsek se pode mnou kroutí a vzrušeně oddechuje do roubíku a já se musím fakt krotit, abych se na celý tohle šlehačkování nevykašlal a prostě si ho úplně normálně a zároveň hezky nadrsno nevzal!

Nakonec se ale ovládnu, znovu se pohodlně usadím na paty a tou našlehanou smetanou nazdobím i Matějův podbřišek – a samozřejmě ocásek. Pak už tu lahev odhodím vedle sebe, skloním se a začnu si na tom šlehačkovým dezertu lačně pochutnávat.

Rozsténám se úplně okamžitě. I když bych to ani za nic nepřiznal, měl pravdu s tím roubíkem. Jsem pořád šíleně rozcitlivělej z těch kopřiv, a tak mi stačí neskutečně málo, abych se k zbláznění kroutil na těch svázaných rukách. Už mě pořádně brní, a hlavně celý bolí a ramena táhnou… Já vím, neměl jsem si hrát na frajera a měl jsem to přiznat, když jsem mohl, ale když…

Né, musím to vypnout. Jak na to začnu myslet, nemůžu přestat, a tak několikrát dlouze vydechnu, abych to zas uspal a sám sebe nesmyslně nerozhodil.

Ta jeho pusa, a hlavně jazyk v rozkroku se mi líbí teda moc. Díky tomu svýmu nesoustředění jsem maličko zchladnul a užívám si tak tu jeho péči mnohem dýl, než jsem původně čekal, ale na tom, jak moc je mý tělo rozdrážděný, se nezměnilo absolutně nic, takže se rychle řítím k vrcholu a nemám absolutně sílu ani chuť to zadržet.

Něco málo z tý bílý polevy, kterou Mates celej tenhle můj dezert pokropí, ochutnám, ale většinu nechám vystříkat na jeho chvějící se bříško. Pak se natáhnu pro ten nedaleko se povalující kapesník, kterým jsem původně držel ty kopřivy, a opatrně ho celýho otřu. Mates vůbec nic nevnímá, mám dojem, že by si teď možná nevšiml, ani kdybych ho utřel přímo těma kopřivama, hihi…

Nejradši bych si rovnou vytáhl svůj tepající klacek z kalhot a takhle, jak tu Mates napůl zničeně leží, ho zničil úplně totálně, ale byla by škoda nevyužít tý šlehačky, když už tu je, ne? A tak si přesednu, přetočím si to jeho téměř bezvládný tělo na bok, abych mu mohl rozvázat ruce, a pak se natáhnu po řemínku od toho roubíku, uvolním ho a vytáhnu mu ho z pusy. Skloním se k němu a zavrním mu do ucha: „To abys neřekl, že ti taky nedopřeju šlehačkovej dortík… Když sis v tý restauraci stěžoval, že budeš muset bejt celej týden bez sladkýho, pokud ti něco neupeču…“

Nemůžu si pomoct, abych po uvolnění tlumeně nezaskučel. Bez toho silnýho vzrušení, který jsem v sobě před chvílí měl, je ta bolest z uvolněných paží docela silná a mám co dělat, abych ji ustál. Nechci mu ukázat, jak moc jsem si s těma svázanýma rukama ublížil, stačí, že mu v nečekaných okamžicích vyznávám citečky, nemusím mu ještě říkat, že nic nevydržím.

Zůstanu proto chvíli bez reakce, jak pevně zatínám čelist a snažím se to rozdýchat, a jenom si přesunu ruce před sebe a navzájem si je prohmatám. No jo, na posteli tohle sice taky bolelo, ale neublížil jsem si, tady je pod dekou tráva a mech, ale pořád je to mnohem tvrdší. Doufám, že se v tý chvíli věnoval odkládání svršků natolik, aby to neviděl, za tohle jsem si mohl ostatně sám, že jsem ho neupozornil.

Dám tomu ještě pár chvil, než se malinko natočím, alespoň drobně usměju a souhlasně hlesnu: „Dobře.“

Než se ke mně Mates natočí, už mám svlíknutý tričko i kalhoty. Boxerky si nechám – nemusím Matesovi ten „dortík“ zase úplně servírovat na zlatým podnose, ne? Ať si ho naservíruje a tou sladkou bílou hmotou případně dozdobí po svým. A nejlíp pak i tou nesladkou, haha.

Popadnu tu lahev se šlehačkou, protřepu ji a trochu si jí vstříknu do pusy, lahev pak Matesovi podám. Natáhnu se na tu deku na bok, rukou si podepřu hlavu a vyzývavě se na něj zadívám.

Otočím se po něm a kousnu se do rtu, pořád jsem trochu rozhozenej, ale moc se mi líbí, jak tam takhle leží jako nějaká antická socha. Pomalu ho přejedu pohledem, než se k němu přitáhnu.

Políbím ho a ochutnám trochu tý šlehačky. Přitáhne si mě do náruče, a to je fakt všechno, co potřebuju. Takže to všechno zahodím a na chvilku se k němu stulím.

Líbáme se a tiskneme se k sobě, a takhle venku na sluníčku je to fakt hooodně příjemný. Zavřu oči a po chvilce začnu mít dojem, že bych tu skoro takhle dokázal i usnout… Ale když pak ucítím, jak se Matesova ruka pomalu sune po mým těle do rozkroku, zase se z tý příjemný únavy rychle proberu.

Nevím, jestli zpomalil, že si všimnul toho mýho rozpoložení, nebo jen tak, ale jsem za to moc rád. A taky se mi to celý s ním fakt moc líbilo a hodlám mu to pořádně vrátit. Takže na něj nakonec trochu zatlačím, aby se převrátil na záda, a začnu se mu sunout po těle i pusou.

Napodobím ho a nastříkám mu na břicho a hrudník tu šlehačku, kterou začnu postupně slízávat. Občas ale neodolám a trochu ho kousnu, abych ho pozlobil, protože to je prostě silnější než já.

Drapnu ho za vlasy a přitáhnu si ho k sobě. „Jestli mě budeš kousat,“ zahledím se mu zblízka do očí, „tak ti šlehačku seberu a žádnej dezert nebude!“ A abych mu dal najevo, že to myslím smrtelně a naprosto vážně, tak si ho zase vtáhnu k sobě do náručí a políbím ho, přičemž se svým rozhicovaným klínem začnu třít o ten jeho. Mates se mi chápavě pousměje do pusy – musí mu bejt jasný, že tyhlety mý výhružky jsou pěkně planý, protože kdybych teď odepřel ten „dezert“ jemu, utřel by i můj nadrženej kámoš, kterej by se přitom už nejradši prodral ven z boxerek…

Ještě chvilku ho líbám, zatímco se mi prohrabává vlasy, ale pak mi to přece jen nedá, tělem mi už zas probíhá drobný vzrušení, a tak mám chutě ho provokovat.

A taky jsem teda popravdě dost zvědavej, co s tím jako hodlá udělat, když takhle vyhrožuje! Takže mu dám ještě pár něžných pus na krk, doprovázených tichým poťouchlým smíchem, než sjedu níž a do ramene se mu pořádně zakousnu, až zavrčí.

No tak dobře, nakonec dojde na scénář číslo dvě. Což byl beztak původně scénář číslo jedna…

„Jak myslíš,“ odstrčím ho od sebe, natáhnu se po tý šlehačce a do druhý ruky rovnou popadnu i svý hadry. Ležérně pomalu se vydám zpátky do chaty, na jeho vysmátý zavolání schválně nijak nereaguju.

„Ale no tak, Ádo!“ zavolám po něm ještě jednou. Když se ale ani tentokrát neotočí, zamračím se a úplně mě zamrazí, jak dostanu strach, že jsem to přepískl. A tím přepískl tentokrát myslím to, že by se na mě taky mohl definitivně vykašlat, poslat mě do háje, sbalit si věci a vypadnout domů. To jeho „jak myslíš“ bylo hrozně strohý. Jsem fakt idiot. Nemusí, a přesto se ke mně chová úžasně, pořád se o mě stará a já ho stejně furt provokuju…

Rychle na sebe nasoukám trenky a rozběhnu se za ním. Zachytím ho těsně za dveřma chaty a zezadu ho obejmu. Srdce mi z tý náhlý obavy dramaticky tluče a celej jsem se zas sám rozhodil.

„Adame, promiň… Mrzí mě to, už budu hodnej, jo?“ špitnu mu do ucha a dřív, než stačí nějak zareagovat, sesunu se na kolena, ale nepřestanu ho pažema objímat, aby mi náhodou neutekl.

Pobaveně zvednu oči v sloup. No, to mi to teda neulehčuje…

„Třeba nechci, abys byl hodnej, Mates!“ řeknu příkře, odhodím to svý oblečení na zem a tu šlehačku odložím na botník, kam taktak dosáhnu. Pak popadnu Matěje za předloktí, odtrhnu mu ruce od svejch stehen, který zezadu objímá, otočím se k němu čelem a vytáhnu ho na nohy. „Protože pak bych já nemohl bejt zlej…,“ dodám a potutelně na něj mrknu.

Pak si ho, jak už jsme oba zvyklí, přehodím přes rameno a zamířím s ním do ložnice. Tam ho hodím na postel a poručím mu: „A na všechny čtyři! Fofrem! Svou šanci hrát to podle svýho jsi dostal a nevyužil, tak se vrátíme k tomu, co tobě i mně vyhovuje víc – a sice že bude podle mýho,“ pronáším s těžko skrývaným úsměvem, zatímco si ze stolku beru lubrikant, pro kterej jsem se tu chtěl původně jenom zastavit a vrátit se s ním na zahradu.

Nemůžu se v duchu a ostatně i doopravdy celej nezaculit. Prej „nechci, abys byl hodnej“ – ani neví, jak strašně rád tohle slyším! Protože já už se hrozně bál, že jsem udělal něco, čím jsem ho doopravdy naštval, když se otočil a šel pryč…

Bál jsem se, že tím tu hru ukončil, urazí se a neodpustí mi to, ale ne, on tohle nikdy nedělá, vím to. Kdyby bylo něco opravdu špatně, tak by mi to řekl. V mozku tohle všechno vím, jenom ta má ustrašená část se stihne vždycky rozhodit dřív, než ji stihne mozek napomenout.

Ale tyhle jeho příkazy a to jeho „podle mýho“ mě teda neskutečně dráždí! V péru, který mě pořád docela svědí od těch kopřiv, mi už zas podrážděně zacukalo. I proto neodolám tomu, abych se na něj, jen co se ke mně otočí, poťouchle nezašklebil, než si vlezu na čtyři a vystrčím zadek tak, jak chtěl.

Bez zdržování ze sebe shodím boxerky a vylezu si na postel za ním. A přesnějc řečeno za něj. Nevím teda, kdy a proč si stihl zase natáhnout trenýrky, s nespokojeným zasyčením mu je stáhnu těsně pod zadek a několikrát ho přes něj plácnu dlaní. Pak mu oddálím kolena ještě víc od sebe, na ukazováček si nanesu trochu toho gelu a bez dalších příprav s ním zajedu rovnou do Matesovy dírky.

Moc se s tím ale nežinýruju, další dávku gelu si rozetřu po svým už pěkně tvrdým klacku – a pak se nedočkavě po kolenou posunu těsně za Matese a oběma rukama si ho přidržím za boky.

Když do mě pomalu zajede, nemůžu si pomoct, abych nezavzdychal. Jo, vzrušení ve mně pomalu stoupá, ale tohle není jen o něm. Prostě si hrozně užívám tu situaci. To, jak si mě bere podle sebe a nenechá mě, abych si na něj vyskakoval, ale i to, že je to zrovna On, s kým tohle všechno zažívám. To je na tom vlastně to úplně nejlepší!

A protože teď mu chci udělat fakt radost, tak ten můj další vzdych doprovázející jeho přírazy pěkně procítím a zasténám: „Adameee…“

To jeho vzdychání a hekání jde za chvilku mimo mě – jsem tak vzrušenej, že z toho mám zastřený vnímání… Zavřu oči, chytnu si Matese za boky o něco pevnějc a přirážím ve zrychlujícím se tempu… ještě… a ještě… Tak dlouho, dokud se konečně neudělám. Chviličku v něm zůstanu a vydýchávám se z toho, pak z něj vyklouznu a spokojeně se svalím na postel.

Bože! Jsem z něj zas úplně hotovej, by mě zajímalo, jak jen to dělá!

Neodolám tomu nápadu, co mnou náhle prolítne, a jak tam tak leží, vlezu si na něj obkročmo a lehnu tělem na něj jako nějaká peřina. Popravdě to poslední číslo mě spíš nabudilo, než unavilo, ale vidím, že on je na umření, a tak se rozhodnu nechat ho po tom výkonu trochu odpočívat a jen si užít to jeho teplo.

I když se mi tahle poloha jeho přikrývky fakt líbí, pták mě po chvíli docela tlačí, jak se tiskne mezi námi a dožaduje se pozornosti. A tak se skulím na bok a nechám přes něj přehozenou jen nohu.

„Hele, vy dva,“ pousměju se a líně otevřu oči, „dopolední přestávka skončila, povinnosti volají! Ať s tím do oběda trochu pohneme! A taky než začne bejt venku fakt vedro.“ S tím lípnu Matesovi poslední pusu do vlasů a začnu se nekompromisně zvedat z postele, i když se snaží si mě u sebe pořád přidržovat.

Chytne mě pevně kolem pasu jak klíště a protáhne: „Adámku… No taaak, mně se nechce… Aspoň pět minut ještě!“

„Hm, pět minut?“ předstírám, že přemejšlím. „Jo, tak to by se dalo stihnout. To si stihnu podat pásek a názorně ti spočítat, kolik přesně stránek jsme ve skluzu! A že to teda není žádný nízký číslo!“

Teda, tohle se mnou pořádně zacloumá! Chtěl bych, aby to udělal, a nechtěl zároveň… Moje tělo křičí, že chce, jak ho ta představa vzrušuje, a mysl zas naříká a ví, že to bude bolet tak, že bych si ty chutě rychle rozmyslel. Bože! Tohle mi dělá schválně! Teď na to budu pořád myslet…

A tak ho nepustím, začnu ho trochu ožužlávat na odhaleným boku, zatímco tiše pípnu: „No a rukou by ti to počítání nestačilo?“

„Ne, to by mi teda nestačilo – a ani mi to stačit nebude! Tím myslím večer, až si ty stránky aktuálně přepočítám! Takže bejt tebou, tak se teď jdu učit a mě nechám dělat to samý! Jedině tak máš naději, že se to vysoký číslo podaří do večera trošku smrsknout…“

A s tímhle příslibem nebo výhružkou, to ať si vybere sám, se zvednu z postele, jeho za ruku vytáhnu na nohy taky – a s plácnutím přes zadek ho popostrčím pryč z ložnice. V koupelně se u umyvadla rychle trochu opláchnu, pak schovám do ledničky tu šlehačku a se sklenkou vychlazenýho džusu a složkou s těma maturitníma okruhama se vydám na zahradu.

Naprázdno polknu, když si představím ten štos jeho papírů. Já jak mám většinu v počítači, tak na tom to množství není tak moc vidět. Promnu si znejistěle zadek, pořád ho trochu cítím… No teda auč, to by bolelo.

Pomalu se doplahočím do koupelny, abych ze sebe spláchl stopy po tý šlehačce a nelítal na mě všechen hmyz v okolí. Překvapeně před sprchou ucuknu, když se mi pod dopadem vody po kůži rozběhne obnovený štípání kopřiv. Sám pro sebe si automaticky zakňourám a pálivá místa pohladím. Jen počkej, tohle si ještě vypiješ! Pousměju se, když si na to jeho dráždění vzpomenu, a v rozkroku mi zas zaškube.

Na závěr na sebe pro jistotu pustím trochu studený vody, abych se zklidnil, než vylezu ven a zamířím jen v tričku a boxerkách taky na zahradu, kde si připravím na odpoledne plátěný lehátko, než dojdu ohřát jídlo. Naše poslední hotový jídlo, abych byl přesnej. Je úterý, jsme tu teda už čtvrtý den a ty řízky jsou to poslední jídlo uvařený od mámy, co nám zbylo. Chleba k tomu bude muset stačit. A protože s tím asi netřeba dělat nějaký ciráty, přinesu ten talíř Ádovi na deku, sám si vedle něj taky s druhým sednu a užívám si tu chvilku klidu s ním, kdy mě nehoní do učení a ani sám nikam nespěchá. Prostě jsme jenom spolu.