Doučovací metody 12 – Bouřka (II.)

Z toho krátkýho šlofíčka se teda stal hodinovej, ale vem to čert. Probudím Matese, ten chvilku bručí, že i ta hodina je děsně málo, ale když mu pohrozím ledovou sprchou přímo takhle na dece, docela rychle ho to probere.

Přemístím deku za chatu do hlubokýho stínu, kde je přece jenom příjemnějc a člověka tam to spaní tak nebere, zajdu si dovnitř pro materiály a taky pro něco na pití, a celý odpoledne se pak věnuju učení.

Tyjo, nechápu, jak to Áda dělá, že má tolik soustředění, já teda odpoledne mnohem víc odbíhám a vymýšlím, co by. Chvilku se učím vevnitř, pak na dece u Ády, ale po tom, co mě na několikátej pokus odežene, že ho ruším – protože ho možná, úplně malinkato, oblízám – to teda vzdám.

Rozhodnu se uvařit večeři a rovnou i oběd na zítra. Jako nejsem žádnej extra kuchař, ale už na základce jsme se ségrou někdy spolu vařili, když máma nestíhala, takže rizoto ještě zvládnu. Když ho pak s Ádou v podvečer sníme, nejradši bych se zas někde natáhl, v chatě teda takový horko není, ale stejně bych byl schopnej prospat v tom teplým počasí i celej den.

Po výborný večeři se mi už do učení jaksi pouštět nechce. Zahledím se na Matěje a přemýšlím, co bysme tak spolu mohli podniknout – když z dálky uslyším slaboučký zahřmění. No ne, že by se konečně přihnal nějakej déšť a spolu s ním i vítaný ochlazení? Navíc takovou tu předbouřkovou atmosféru mám děsně rád, jak se najednou zvedne vítr a jak se to burácení pomalu přibližuje a zesiluje, jak obloha tmavne a černá… A tak dojdu k Matesovi, obejmu ho zezadu a zeptám se: „Hele, nechce se ti někam kousek do lesa na procházku?“

Pochybovačně se na mě zadívá: „Jako teď, když to znělo, že přijde bouřka? Nezbláznil ses?“

„Jo, teď když to znělo, že možná tak za hodinu sem něco přijde, pokud se nám to úplně nevyhne,“ upravím trošku tu jeho předpověď a vyčkávavě se na něj zahledím.

Zamračím se, nemám bouřky rád a fakt nevím, jestli je to dobrej nápad někam chodit, když se může kdykoliv cokoliv přihnat. Na druhou stranu se mi moc líbí, když někam jdeme a chytí mě za ruku, a tady nikde nejsou lidi, takže by mohl…

Takže mu na to nakonec kývnu: „No tak dobře, ale nepůjdeme daleko, nemyslím, že by byl zrovna šťastnej nápad být při bouřce někde uprostřed lesa…“

Protočím na něj oči: „Tak jasně, neboj, nejsem žádnej lovec blesků, abych jim chodil naproti, haha… Půjdeme jenom kousek. Je tu třeba nějaký místo s vyhlídkou víc do dálky, nebo všude samej les…?“ zjišťuju, když pomalu vycházím z chaty a čekám, až za náma zamkne. Pak k němu natáhnu ruku, počkám si, až vloží dlaň do tý mý, a vyrazíme.

No přímo vyhlídka tu žádná fakt není, pořádnej výhled je leda tak na druhý straně tohohle lesa, takže to už je moc daleko, ale dostanu nápad, odkud by to šlo. Chvilku s ním jdu za ruku a vyprávím mu, co jsme tu všechno podnikali jako malí, když jsme sem jezdili fakt každej víkend. Potom se ale přiblížíme k cíli, a tak se k němu pobaveně nakloním, kousnu ho hravě do krku a rozběhnu se se smíchem pryč.

Znám to tu dobře, takže nemám problém před ním v dostatečným předstihu doběhnout k velkýmu dubu, na kterej se dá v pohodě vylízt, a tak se samozřejmě hned vydám nahoru.

„Mňo, tenhle druh výhledu jsem úplně nemyslel,“ volám za ním zespoda, zatímco ho pozoruju, jak mrštně leze nahoru. Skrz stromy beztak nikam daleko nedohlídneme, a navíc, lízt na strom, když se blíží bouřka, mi tuplem jako dobrej nápad nepřijde. Ale nakonec se opatrně vydám za ním, zaberu si větev o „patro“ níž a uvelebím se tam. Je fakt, že to vzdálený burácení se tu poslouchá líp než na zahradě chatky, ten zvuk se tu líp nese. Zvednu hlavu a zahledím se na ty honící se mraky… a taky na Matěje, kterej na mě dělá ksichty, že prej vyhrál, když vylezl vejš než já.

„No, tak to jsme věděli oba, že z nás dvou seš větší opičák ty,“ opáčím pobaveně.

„Tshe, ale já nevěděl, že se o sebe tak moc bojíš,“ směju se a stáhnu se na tu větev k němu. Je tak tlustá, že by udržela i tři lidi, ale Áda vypadá dost znejistěle a přitáhne se blíž ke kmenu, takže si sednu obkročmo, a zatímco se držím větve nad sebou, namáčku se co nejvíc na něj. Poťouchle se směju, když mu lehce okusuju krk, ale tohle sebevědomí mi vydrží jen do chvíle, než se ozve opravdovej hrom, ne jako to nenápadný burácení z dálky před chvílí.

Automaticky se přikrčím a plnou silou mu sevřu ruku, za kterou ho držím. „Teda… Asi bysme se měli už vrátit…,“ vypustím potichu.

„Prosím tě, sotva jsme sem přišli… Je to ještě daleko,“ odmávnu jeho starosti. Teď teprve přichází ta nejlepší fáze bouřky – a sice pořádná předbouřka! Obejmu ho pevně kolem pasu a začnu ožužlávat pro změnu já jeho.

„Když já bouřku nemám rád…,“ vyleze z něj zastřeně spolu se vzdychnutím.

„Tak slezeme dolů, ale tady venku ještě můžeme chvilku zůstat, ne? Vždyť žádná bouřka není, ještě se ani neblýská,“ uklidňuju ho.

„Tak teda pojď,“ pípne a už míří k zemi.

Opatrně slezu za ním, sednu si a zády se opřu o ten rozložitej kmen. Natáhnu k Matesovi ruku a stáhnu ho vedle sebe.

Užívám si to jeho teplo a bylo by mi fakt dobře, kdyby mi to nekazily ty pitomý hromy. Přitom blesky ani ty slabý otřesy jako předtím mi vůbec nevadí, ale při těch náhlých a intenzivních ranách se ve mně vždycky všechno stáhne a mačkám se k němu víc a víc.

„Povídej mi něco,“ hlesnu nakonec, „nechci na to myslet…“

„Na co…?“ přeptám se automaticky, zaujatej víc tím, jak se postupně zvedá vítr. Pak mi dojde, že se ke mně Mates tiskne až nepřirozeně moc. „Počkej, to se jako tý bouřky tak moc bojíš?“ zahledím se na něj pátravě.

Vyhne se mýmu pohledu a špitne: „Možná…“

„A čeho?“ zajímá mě. „Že do nás uhodí blesk…?“

Protočím na něj oči. Bože, to je zas otázka! „Co je asi tak logickýho na strachu z čehokoliv – nic, prostě se toho bojíš,“ malinko odseknu, protože se za ten svůj iracionální strach ve skutečnosti docela dost stydím.

„Prostě nemám rád ty rány… Ale jestli máš strach třeba z pavouků nebo hadů, ochotně je vynesu třeba v zubech,“ dodám pobaveně.

„Tak důvod strachu většinou nějak vysvětlit jde,“ pokrčím rameny, „to spíš nějaký ty spouštěče paniky bejvaj nepochopitelný… Každopádně ne, díky, z pavouků ani hadů strach nemám. A stejně tak nemám strach si někoho, kdo na mě protáčí oči, ohnout přes koleno a naplácat mu na zadek,“ podívám se mu do očí a můj výraz zpřísní.

Zakřením se na něj: „Vážně?“ – a samozřejmě ty oči schválně protočím, na což celkem očekávaně zareaguje, přitáhne si mě k sobě fakt extrémně rychle a přehodí přes svý stehna.

Neočekávaně mi ale začne stahovat kraťasy i s trenkama a já spustím tichý protesty, protože teda né že by to bylo až tak pravděpodobný, ale přece jen bych byl fakt nerad, kdyby mě tu někdo zastihl s nahým zadkem. Nevšímá si toho teda vůbec a odstartuje vyplácení dlaní pěkně do rytmu stupňujícího se hromobití. Jako by si to spolu s ním snad ještě víc užíval. Na druhou stranu se mu podařilo vážně odpoutat mou pozornost a ty hromy na chvíli teda vůbec nevnímám.

Nevím, jestli se mám dřív stydět, že mě plácá takhle ‚na veřejnosti‘, naříkat z toho rostoucího žáru na mým zadku, nebo si užívat tuhle pozici, která se mi zatím ještě furt neomrzela a pokaždý, když si mě takhle náhle přitáhne přes koleno, tak se z tý jeho ráznosti a blízkosti zároveň můžu zbláznit. Naštěstí tohleto mý dilema rozhodne liják, kterej se z ničeho nic spustí.

Mates se užuž chce zvedat, ale schválně ho přidržím ve stejný poloze. „Jenom lež! Aspoň ti ten rozžhavenej zadek na tom dešti trošku vychladne!“

„Ježiši, Ádo! Nezbláznil ses?! Přece tu nebudu polonahej v dešti!“

„Nevrť sebou,“ znovu ho plácnu přes zadek. „Nejseš tu v dešti sám, jsme tu spolu. Jo až tě tu přivážu ke stromu a nechám tě tu samotnýho, pak mi teprve můžeš nadávat, že jsem se zbláznil!“ prohodím pobaveně, zatímco se ho snažím udržet, aby se mi z kolenou neskulil.

Začnu kopat, a tak se poodsune a svou pravou nohu mi přehodí přes stehna, aby mě udržel. Vím, že si to užívá, když mě má takhle v moci a nemůžu se moc bránit, i kdybych třeba chtěl. Přejíždí mi rukou v klidu po těle, jako by se nechumelilo – teda, ono se samozřejmě nechumelí, ještě toho trochu, jenom leje jako z konve. A taky teda leje jen po okolí, protože my jsme dost skrytý větvema toho mohutnýho stromu a bouřka nezní, že by se momentálně blížila. Takže vlastně to svým způsobem tak hrozný není.

Na zadek mi dopadlo sotva pár kapek, ale to neznamená, že tahle situace není naprosto absurdní! Úplně v hlavě vidím tu scenérii, prší a pod stromem jeden nahej zčervenalej zadek.

Jen si to představím, tak už zase zrudnu a zasténám: „Adámku, notaak… Tak už mě aspoň pusť!“

„Dokud máš dost energie na Adámkování, tak je pořád ještě co zchlazovat,“ bavím se a znovu ho plácnu. Navíc odsud teď asi stejně nikam nepůjdeme – tady pod stromem jsme na suchu, tak tu můžeme počkat, než se ta jarní přeháňka, aby dostála svýmu názvu, prostě přežene…

Nechám Matese ještě asi minutku nebo dvě, ať se mi na nohách kroutí jako žížala, ostatně moc dobře cítím, jak je z toho vzrušenej, než se nad ním konečně slituju a přestanu ho k sobě tak tisknout. Mates se hned vydrápe na kolena a s načuřeným výrazem si začne natahovat trenýrky i kraťasy.

Dřepnu si naoko trochu nakvašeně vedle něj, pohladím si zadek a přimhouřím na něj oči. Chvilku ho jen sleduju, ale nakonec to nevydržím, vypláznu na něj jazyk a se smíchem prohlásím: „Ty seš děsnej!“

„A proč jsem jako děsnej?“ zeptá se s mírným úsměvem a dál se nenuceně opírá zády o strom.

Celej se zas začervenám a místo okamžitý odpovědi se na něj obkročmo vyhoupnu, propletu si s ním prsty obou dlaní a přimáčknu mu je na strom vedle jeho hlavy, zatímco ho začnu oždibovat na krku. Vím, že ho neudržím, jakmile bude chtít, tak to převrátí, ale líbí se mi, že mi někdy nechá takhle pár vteřin, kdy ho můžu pozlobit.

Teprve potom odpovím: „Děsnej seš, protože ti nikdy nemůžu ani nic vážnýho říct, vždycky se to hned zvrhne…“

Chvilku se jím nechám takhle utiskovat, baví mě, jak si to pokaždý užívá. Pak trhnu rukama, čímž ho vyhodím z rovnováhy, hned ho chytím kolem pasu a přitáhnu si ho do náručí.

„No a tobě se to strááášně nelíbí, že se to hned zvrhne, že?“ zlobím ho. Pak ale zvážním. „Nemluvě o tom, že když mi něco říkáš a u toho na mě protáčíš oči, tak nikdy pořádně nevím, jestli se mnou mluvíš navážno… nebo jestli z toho máš jenom srandu…“

Kousnu se do rtu a s obličejem stále zabořeným do jeho krku přiznám: „No, víš… Myslím to asi vždycky vážně, ale já si s tebou fakt nemůžu pomoct tě vždycky trochu neprovokovat… Užívám si, že tě můžu mít takhle vedle sebe.“

„To jako že kdybys mě neprovokoval, tak bys mě vedle sebe mít nemohl?“ zeptám se, zatímco pozoruju, že pomalu přestává pršet. Ještě chvilku a budeme toho moct využít a vrátit se do chaty, aniž bychom zmokli.

Nemůžu se neusmát, i když to nevidí, to znělo, skoro jako kdyby měl nějaký pochyby, i když je to blbost. Ale ať už to pochyby byly nebo ne, z nás dvou by je měl mít jen jeden, on k tomu důvod fakt nemá.

A tak ho ujistím: „Kdepak, tebe bych chtěl vedle sebe, i kdyby ses provokovat vůbec nenechal… Vždycky jsem chtěl… Ale to, že můžu, je ještě o level lepší.“

„Vždycky, jo?“ chytnu ho pobaveně za slovo. „A jak počítáš to svý vždycky? Si nevzpomínám, že bysme se znali až tak dlouho, že jsme spolu třeba na pískovišti stavěli bábovičky. Což je možná škoda. Protože ty bys mi je určitě rozšlapal a já bych tě pak mohl vyplácet lopatičkou…,“ nedokážu si pomoct, abych to opět trošku nezvrhnul. Jenomže jak se ke mně tak tiskne, je pro mě těžký udržet hovor ve vážnější rovině…

Vyprskne mi smíchy do krku: „Ty seš hrozně zvrhlej!“ Kousne mě trochu do lalůčku, než potichu dodá: „Vždycky – to je o kapku víc, než ty jsi o mně vůbec věděl…“

„No tak schválně, tak od kdy to teda je, to tvý vždycky? Já jsem o tobě náhodou moc dobře věděl už od prváku,“ přiznám.

Zčervenám a najednou už se mi to říkat nechce, myslel by si, že jsem cvok anebo zoufalec, že se mi líbil tak hrozně dlouho.

A tak radši trochu uhnu a řeknu: „To asi věděl, nejsem zrovna přehlídnutelnej… A určitě sis myslel, že jsem úplně šáhlej.“

Zavřu oči a trochu zavzpomínám. „Nemyslel jsem si, že jsi šáhlej. Spíš že jsi pěkně odvážnej. A exhibicionista. Jako jo, asi mi přišlo, že bysme si nikdy neměli o čem povídat, tak jsem to ani nezkoušel… Ale rozhodně jsem si o tobě nemyslel nic špatnýho. Teda kromě toho, že seš děsně línej flákač, haha. Ale mě se to naštěstí nijak netýkalo, takže mi to bylo jedno… Jo kdybys s náma hrál basket, to by byla jiná, to by mi to asi tak jedno nebylo,“ rozesměju se, když si to zkouším představit.

K jeho smíchu se přidám. „Jako umíš si mě představit, jak hraju basket? Já jsem rád, že jsem přežil ten na těláku. Ale viděl jsem hodně tvých zápasů a tobě to fakt jde… Až tě vezmou do Prahy na vejšku, najdeš si tým tam?“ zeptám se vážněji po chvilce mlčení, protože mě to fakt zajímá a už jsem o tom přemýšlel dřív, hlavně po tom, co se stalo s jeho starým týmem v tom baru.

„To vůbec nevím, Mates,“ otevřu zase oči, líbnu ho na tvář a začnu ho ze sebe odsunovat. „Podle toho, jak co budu stíhat… A třeba bych radši zkusil něco úplně jinýho… Každopádně, jestli mě vezmou na vejšku, a tebe samozřejmě taky, tak k tomu musíme nejdřív odmaturovat – takže vstávej a vracíme se, možná bysme před spaním měli stihnout ještě aspoň jeden maturitní okruh. Jinak ten skluz už nikdy nedoženem.“

Nechám se od něj vytáhnout na nohy, protože bych taky radši vypadl, než se ten déšť zase vrátí, ale neodpustím si malou poznámku.

„Děláš, jak kdyby byla vůbec nějaká šance, že to TY neuděláš. Ty bys to dal i bez učení… Tak co kdyby ses na to radši vykašlal a místo okruhu si se mnou zalezl rovnou do postele… A když budeš hodnej, tak ti možná i dovolím, aby sis se mnou při tý příležitosti pohrál,“ dodám poťouchle už cestou pryč.

„Já se tě naštěstí nemusím dovolovat, protože…,“ začnu, ale v tu chvíli se zableskne a hned vzápětí se ozve šílená rána, jako kdyby uhodilo někde docela nedaleko. Stisknu Matesovu dlaň pevnějc a rozběhnu se, čímž ho donutím rozběhnout se taky. „Hele, radši mizíme!“

Buší mi srdce na plný obrátky, když mě táhne za sebou. Nejsme moc daleko, ale stejně běžíme na maximum. Aby toho nebylo málo, samozřejmě se spustí liják číslo dvě. Tohle byl fakt hodně pitomej nápad, ta procházka!

Tělem mi z toho hromobití, všech těch zvuků, co otřásají najednou lesem, a celý tý situace projíždí vlny strachu, ale i adrenalinu, a jsem fakt rád, že mě Áda drží a nepouští. I když to v daný situaci není vůbec logický, jeho přítomnost mě uklidňuje, vždycky mě uklidňuje. Stejně se mi teda ale dost uleví, když konečně celí promočení dorazíme k chatě, odemknu a vpadneme dovnitř.

Když za náma konečně zaklapnou dveře a můžu si vydechnout, teprve v tu chvíli si naplno uvědomím, jak mi žilama koluje adrenalin. Byla to paráda! Ve městě to za bouřky takový vzrůšo nikdy není…

Dojde mi ale, že Mates to možná až jako takovou parádu nevnímal, a tak sotva se zuje, otočím si ho za loket k sobě a ruce mu obtočím kolem těla. Do očí mu moc nevidím, je už dost šero, a tak se aspoň pátravě zeptám: „Dobrý…?“

Jen vteřinku váhám, než se naplno rozesměju. Nestihne se ke mně ani přidat, dám mu ruce kolem krku a začnu ho líbat. Ta zaplavující úleva z toho všeho je prostě skvělá. Vůbec se neostýchá, přirazí mě na stěnu chodbičky a ten polibek mi pěkně zprudka vrátí.

Takhle tam chvilku jsme, vykusujem se mokrý v tom pološeru u botníku, a to všechno si beze slov užíváme. Možná minutu, možná pět, v tu chvíli je to fakt všechno, co chci. Miluju ten pocit mít ho vedle sebe, miluju to jeho věčný teplo, vůni a všechno… Miluju jeho, celýho a komplet. A to, že ho teď mám, je prostě krásný.

Cítím, jak se mi tělem valí narůstající vzrušení, a tak se po těžko změřitelný chvíli malinko odtáhnu a pošeptám mu: „Hele, seš úplně promočenej, ještě mi nastydneš… Asi bysme tě měli toho mokrýho oblečení zbavit!“ A rovnou mu vyhrnu triko a přetáhnu mu ho přes hlavu, když vtom se celá chodbička rozsvítí od dalšího blesku a vzápětí se celá chata málem otřese v základech, jak ta hromová rána zaduní a rozvibruje prostor široko daleko.

Vlítnu Ádovi okamžitě zpátky do náručí a přimáčknu se k němu. Bože, to byla rána!

Chvilku se k němu úplně křečovitě tisknu, než se dostatečně vydýchám. Do tváří mi stoupá červeň, ale naštěstí to nemůže vidět. Jsem fakt hrozná baba v tomhle! Stydím se za to, a tak se mu z toho objetí na sílu vytrhnu a raději přejdu těch pár kroků k vypínači, abych rozsvítil.

Až na to, že se nic nestane. Elektrika klepla. Ještě párkrát překliknu vypínač tam a zpátky, ale pak to vzdám. „Pojistky?“ zeptám se do tmy.

„No, možná to po tý ráně vypadlo všude, nejenom tady u nás,“ pokrčím rameny a dojdu k němu. Pořád ještě mě brní celý tělo od toho, jak se ke mně tisknul, a tak ho nechci nechávat samotnýho. „Ale neboj, v posteli nám bude úplně jedno, jestli je tma, nebo není,“ prohodím potměšile, abych ho přivedl na jiný myšlenky, vezmu ho kolem pasu a začnu ho strkat směrem k ložnici.

Sice se mi moc líbí, kam tím míří, ale zas měli bychom ty pojistky aspoň vyzkoušet. Takže se mu vytrhnu, a dokud je aspoň trochu vidět, přejdu ke komodě, kde vyndám ze šuplete nějaký svíčky, kdyby to fakt nešlo nahodit, a hlavně baterku, čelovku.

„Říkej si, co chceš, tady nejsi ve městě,“ pronáším mezitím, „není elektrika – není voda. Teda… nejede čerpadlo, a bez vody asi moc dlouho nevydržíme, teď bude maximálně tak malej trošek v kohoutcích… Takže —“

V tu chvíli se ozve další rána a já se leknu, až mi vypadnou svíčky z ruky a na chvíli zkoprním. Tohle bude náročný. Jo, tohle dávám fakt těžko, ale vím, že musím, i přes ten strach se musím přinutit do toho sklepa kouknout, protože je to něco, co by se mělo udělat, tady žádný výmluvy neplatí. Áda sice chvilku brblá o tom, že by ta voda do zítra počkala, ale jakmile i s tou čelovkou zamířím ven, chytne mě za ruku, pevně ji stiskne a nepustí ji po celou dobu. Ani když se otřesu pod další sérií hromů.

Propustí mě jen na pár chvil, když kontroluju ty pojistky, ale je tam celou dobu se mnou a já jsem fakt rád, že mě nenechal jít samotnýho, protože společně je to všechno tak nějak mnohem míň děsivý, a kromě toho strachu z hromů, co mnou chtě nechtě pořád projíždí, tak mě to celý zároveň hřeje. Bohužel teda co se pojistek týče, Ádova přítomnost ničemu moc nepomůže, protože vůbec shozený nejsou. Odhadl to docela dobře, ten výpadek bude někde dál. Když se vrátíme do chaty, jsme akorát dvakrát tolik promočení.

„Tak ale teď už žádný výmluvy,“ málem ho ani nenechám zamknout a tak, jak je, i s tou baterkou na čele, ho začnu nekompromisně strkat do ložnice. „Svlíkni se a zalez pod peřinu!“ poručím mu, když ho dostrkám až k posteli.

„A to mě jako nenecháš ani vyčůrat?“ rozesměje se už nahej, protože měl na sobě jen kraťasy, takže to jeho svlíkání bylo super rychlý, a začne přetahovat mokrý tričko přes hlavu pro změnu on mně.

„Tak ale rychle, Mates! Běž první, já ti budu svítit,“ nabídnu mu pobaveně a stáhnu mu čelovku z hlavy, ale po tom jeho zaksichtění ho samozřejmě raději nechám, ať jde sám. Akorát mu vrazím do ruky tu baterku a plácnutím přes zadek ho pobídnu, že může vyrazit.

Nechám Ádu, aby si taky sám odskočil za svitu mobilu, a zatím hodím rychle na sporák – naštěstí plynovej – něco na zahřátí. Ač teda máme vodu i ve flaškách, takže by mi to jako výmluva neprošlo, nezmůžu se jen na obyčejnej čaj, ale naliju do konvice rovnou flašku vína na svařák. Už dopředu se musím v duchu smát, protože je mi jasný, že Áda to bez řečí nenechá. Teda ne že by byl nějakej abstinent, ale mezi tím učením to fakt nemá rád. Ale drtit se takhle večer už snad nebudeme, tak jakýpak copak… Přece mě nenechá, abych to vypil sám!

Slyším ho mezitím ťupkat po chodbě, ale stejně mě překvapí, když přijdu s konvicí a dvěma hrnky do ložnice a najdu ho, jak zapaluje všechny ty svíčky, co jsem předtím vyndal ze skříňky.

„No ne, to budeme zahřátí zvenku – i zevnitř,“ uculím se, když poznám vůni svařenýho vína. Počkám, až to Mates všechno odloží na stolek, a pak už si ho nedočkavě přitáhnu k sobě, povalím ho na postel a hned si vlezu k němu. „A že ty to zahřívání budeš potřebovat! Seš úplně studenej!“ oznámím mu, zatímco mu dlaněma přejíždím po těle a předstírám, že bez tohohle tření jeho holý kůže by nejspíš každou chvíli umrzl.

Užívám si ty jeho doteky, a ač některý skoro pálí, jak rychle po mně přejíždí dlaněma, úplně se pod nima rozpouštím. Sjede mi rukou do rozkroku a já se hned rozvzdychám. Přitáhnu si ho blíž k sobě, políbím ho a ještě chvilku si to všechno vychutnávám, než si sednu, naliju ty dva hrnky a jeden mu podám.

„Na zdraví…?“

„Hmmm, na zdraví, na maturu… a na nás!“ doplním ho a ochutnám. Se zašklebením hrnek zase odložím zpátky, počkám, až Mates udělá to samý se svým hrnkem – a znovu se na něj nedočkavě vrhnu. „Toho vína je tam nějak moc! Že tys to udělal schválně tak silný, abys mě opil?“ obviním ho, abych si našel záminku, kvůli který ho budu moct potrestat.

„A kolik by ho tam asi tak mělo být? Vždyť je to svařený víno, ne svařená voda,“ rozesměje se zpode mě a kousne mě do brady.

„Nevím, jestli tam patří voda, ale mamka dělá na Vánoce svařák s džusem. A tady žádnej džus není. Prostě mě chceš normálně opít, přiznej se!“ A s tím ho začnu dloubat prsty do boků, abych z něj to přiznání vylechtal.

„Né, Adame, né!“ rozkřičí se hned, ale nepřestanu, a tak ze sebe nakonec vymáčkne ještě: „Já to prostě piju takhle! Si to nařeď sááám!“

Teda, s ním je to dneska děsně těžký, já si snad nějaký to obvinění budu muset vymyslet, abych si ho mohl před spaním trochu potrápit!

Počkám, až mě přestane lechtat, a vylezu si na něj, abych ho tentokrát trochu udržel. Chytím mu zápěstí a rozesměju se: „Víš co, ty si pořád dneska děsně vymýšlíš, tak teď zavři oči a budu si hrát já.“

Přimhouří na mě oči, asi se mu nelíbí, že by mě nechal nahoře, což mně by se možná taky úplně nelíbilo, mám rád, když to všechno řídí, ale chtěl bych si ho trochu otlapkat a prozkoumat. Vždycky jakýkoliv mý doteky hned převrátí a já pak nemám šanci si ho ani pořádně zblízka prohlídnout. A přitom bych chtěl!

A tak se usměju, nakloním se mu k uchu a šeptnu: „Neboj, pořád budeš mít navrch…“

„To si piš, že budu mít pořád navrch,“ přetočím si ho jedním chvatem hezky pod sebe. „A jestli já si dneska děsně vymýšlím, tak ty zase děsně nespolupracuješ! Takhle by to vážně nešlo,“ zakřením se na něj a hned si hmátnu pod polštář pro kravatu. Doufám, že mě napadne pod ten polštář hmátnout i při odjezdu – zapomenout bych ji tady fakticky nechtěl!

Sice mě malinko zamrzí, že mě nenechal, abych ho trochu polaskal podle sebe, ale chápu to. Je mi jasný, že takhle si je jistější, že se možná i bojí ztratit kontrolu, nevím… Ale mně se rozhodně taky moc líbí, kam to teď směřuje, a tak se jen potěšeně zažulím.

Chytí mi zápěstí a začne je převazovat k sobě, a tak zkusím ten můj návrh ještě jednou a jinak: „Ádo… A když mi necháš svázaný ruce, tak bys mi dovolil, abych si s tebou chvilku jen tak hrál? Chtěl bych…,“ skousnu si znejistěle rty a přehodnotím to, „směl bych tě třeba aspoň namasírovat, nebo tak něco?“

„Se svázanýma rukama by se ti asi masírovalo dost blbě,“ uculím se. „Zatímco já mám ruce volný, takže mi v masírování nic nebrání…“ Pak už se k němu skloním, a zatímco mu lízám a jemně skousávám bradavky, dlaní mu doputuju do rozkroku, oddálím mu nohy trochu od sebe – a začnu ho masírovat přímo tam.

Zakloním hlavu, položím si ruce nad ni a vzdychnu. Kdepak, jakmile mě pořádně chytí, tak už vůbec nevím, že jsem chtěl původně něco jinýho, tohle je úžasný! Ještě furt mě každej jeho dotek celýho rozvibruje, pořád je to pro mě stejně intenzivní, jak kdyby se to dělo poprvé… Mám hned z toho všeho vzrušení chuť ho zase provokovat, aby trochu přitlačil.

Takže to taky udělám, zavrtím se, zaksichtím se něj a se smíchem prohlásím: „No ale je vidět, že tobě to masírování taky moc nejde.“

„Nejde?!“ mám pocit nedoslýchavosti a rádoby pobouřeně na něj nakrčím čelo. „No jo, tak, pravda, chybí mi masážní olejíček. A jelikož ten tu zrovna není k dispozici, pomůžeme si něčím jiným… Co takhle masážním voskem?“ A s tím se pomalu zvednu z postele, abych si přinesl jednu z těch čajovejch svíček. Však ono ho to provokování přejde!

Znejistím, u tohohle si nejsem fakt vůbec jistej, jaký to bude. Jo, baví mě šťourat prstem do vosku svíčky, když někde hoří, ale tohle je přece jen něco jinýho. Couvnu před ním tedy krapet po posteli a spustím: „Né, Ádo, né! Já nechci… To bude bolet!“

Pevně se mi zahledí do očí: „Neříkals náhodou nedávno, že máš rád, když to bolí?“

Neovládnu to, zčervenám a zacukají mi koutky. Syčák! Jak on to umí takhle proti mně použít! Tak jistě, že jsem to říkal, a on to dobře ví… Vlastně je to to, co mě na tom všem bere úplně nejvíc, to silný vzrušení smíchaný s bolestí.

Ale hrozně nerad mu dávám takhle za pravdu, a tak se místo toho poťouchle ušklíbnu a odseknu: „A neříkals to náhodou ty, Adámku?“ – a jak ke mně dojde, začnu se patřičně bránit, div že se tou svíčkou nezlije sám. Protože to se mi na tom vlastně taky moc líbí, jak se mnou mává a dává mi pocit, že nemám na výběr.

„No tak jistě, že jsem to říkal – že mám rád, když dělám něco, co tě bolí!“ zachechtám se. Pak si sednu na paty k jeho nohám, popadnu ho za kotník a přitáhnu si ho celýho k sobě. „Přestaň vyvádět, jako kdybych pod tebou chtěl zapálit celou postel, krucinál!“ napomenu ho přísně. Když se malinko zklidní, nakloním ten kalíšek – a trochu vosku si kápnu na stehno. „Nic strašnýho,“ okomentuju to. „Takže hezky lež a drž, nebo si tě k tý posteli přivážu napevno!“

Z toho jeho ‚když dělám něco, co tě bolí‘ mi teda řádně zacuká v rozkroku. Bože!

A taky mám rád, když mě takhle okřikuje. Jakože kdyby to myslel vážně, někde mezi lidma nebo tak, tak to se mnou ani nehne, naopak, asi bych se docela dost vytočil. Ale takhle, v rámci hry, s těmi správnými slovíčky, to se mnou vždycky pořádně mlátí, takže okamžitě uberu a zklidním se. Pousměje se a vyhoupne se mi nad stehna, aby na mě dobře došáhl. Chvilku mi kouká do očí, zatímco po mně hladivě přejíždí jednou dlaní. Potom ke mně přiblíží druhou ruku s tou svíčkou a poměrně z velký výšky mi vyleje na hrudník trochu vosku.

„Jauu!“ krátce vyjeknu a propnu se. Trochu to pálí, samozřejmě, ale přibližně z metru ten vosk při pádu přece jen dost vychladnul, takže ta reakce je fakt spíš z leknutí, proto se rychle uklidním. Zahledí se mi pátravě do očí, než posune ruku o něco níž, a nechá mi dopadnout proud vosku na pravou bradavku. Tentokrát to už bolí docela dost, takže zasyčím a hlasitě zakňourám.

Nemůžu se rozhodnout, jestli se mi to líbí, nebo ne. Ta bolest je tak akorát na hranici, kdy mě to extrémně vzrušuje a zároveň ji znovu nechci, protože se jí bojím a stačil by krůček, aby se mi naopak nelíbila. Odvrátím hlavu a skousnu si rty, to samotné pálení mi nevadí, ale ten strach před dopadem, kterej mi stahuje vnitřnosti, mi není zrovna příjemnej. Nechci se na to koukat, ale nechám ho, aby pokračoval, a tak mi zalije voskem i druhou bradavku. Tentokrát už si naplno zařvu, musel sklonit ruku zase o něco níž a tohle už bolí moc, ani mý péro už na to nereaguje zrovna nadšeně, a tak spustím: „Adame, dost!“

„Ale prosím tě,“ mírním ho, „to by bylo tvýmu kamarádíčkovi líto, že se na něj vůbec nedostalo!“ posunu se po jeho nohách o kousek níž. Jsem si ale samozřejmě dobře vědomej toho jeho Adame, a tak se mu zadívám do očí a dodám: „Za to, že seš tak hodnej, tak zvednu ruku o něco vejš, hm?“ A přesně to i udělám – a pak nechám pomalu dopadat kapky vosku na jeho podbřišek.

Mates sebou několikrát trhne – a já ho pátravě pozoruju a čekám, s čím se vytasí. Podle toho se rozhodnu, jestli tu voskovou terapii zakusí přímo jeho kamarádíček, nebo jestli mu vymyslím jinej druh masáže…

Kňourám a kroutím se, protože nevím, jak se s tou situací vyrovnat, tohle se mi prostě moc nelíbí, ani když to extra nebolí. Není to na stopku, ale ta pálivá bolest mě jednoduše děsí, před dopadem každý tý kapky sebou škubnu.

„Adame, prosííím, tohle už né! Já nechci!“ spustím nakonec a fakt doufám, že mě nechá.

„A tak jak je to teda s tím masírováním? Jde mi to – nebo mi to nejde?“ přeptám se ho, zvědavej, co hezkýho mi poví.

Tý jo! Tohle se ve mně fakt slušně pere… Ustoupit, nebo ne? Nechci, aby to na mě lil, nechci. Jenže já fakt nesnáším to, jak vždycky vyhraje a donutí mě věci hned vzdát.

A tak se tentokrát fakt silou vůle kousnu a zakňourám jen: „Nejde…“

Trhnu zápěstím, takže Matesův podbřišek pokropí další vosková sprška.

„Sorry, se mi zdálo, že jsi říkal, že mi to nejde…,“ pronesu sice lehkým tónem, propaluju ale Matese pěkně tvrdým pohledem. Aby mu bylo jasný, že neuhnu.

Vidím, jak zrychleně dýchá a skousává si rty, zatímco na mě upíná svůj pohled. Nakonec ale naprázdno polkne a zopakuje: „Nejde.“

„Tak když nejde, tak nejde, to se nedá nic dělat,“ pronáším, zatímco do levý dlaně beru jeho péro a začnu ho trošku třít a mačkat, aby se zase dostalo do nálady. Neuhýbám pohledem z Matesovejch očí, dál ho zlehka dráždím v rozkroku – a pak prostě bez varování pohnu pravačkou a vyliju trošku vosku přímo na ten probouzející se ocásek. Pár kapek mi dopadne i na hřbet dlaně, takže sám pro sebe trošku syknu – aspoň si ale ověřím, že Mates sebou trhne spíš leknutím, než že by to nějak bůhvíjak pálilo.

„Jauu!“ zavyju a vystřelím automaticky se svázanýma rukama dolů, abych se zakryl.

Potkám se s jeho dlaní na mým kolíku a z toho doteku mnou úplně proběhne elektrickej výboj. Přesunu ruce zas nahoru a zavzdychám. Jakmile mě dráždí, upoutává to všechnu moji pozornost, a tak vypustím: „Prosím… Nepřestávej si se mnou hrát… Když mě honíš, tak toho vydržím vždycky mnohem víc…“

„Ale ale ale!“ zamlaskám na něj. „Takže najednou už mi to masírování jde? Nebo jak je to teda?“

Dál ho jenom tak jemně hladím a mnu mu ocásek v dlani, ale pohledem mu vysílám jednoznačnej vzkaz: kdykoliv s tím můžu přestat, kámo!

Zčervená a znejistěle špitne: „No jak který masírování…“

To mě zaujme. „Trošku to rozveď,“ poručím si, rukou se svíčkou začnu jen tak ledabyle kroužit nad Matesovým tělem, ale dávám si pozor, aby z ní tentokrát žádnej vosk nekapal.

S vytřeštěnejma očima sleduje tu svíčku a nejistě se vrtí, zatímco spustí: „No… S tou svíčkou ti to fakt nejde… Ale rukou je to o něco lepší…“

„Tak se svíčkou mi to nejde? Hm, tak to bych si to měl asi nějak potrénovat, co?“ zlobím ho a schválně naznačuju, že tu svíčku zase nakláním. Mates do ní nevidí, takže neví, že už tam zbývá jenom zbytek vosku – a že v tomhle úhlu už z ní nemá co kapat…

„Adame, už néé!“ vyjíknu, protože ten vosk fakt už nechci, ani s tím pohráváním v rozkroku to není úplně bezbolestný a raději bych, kdyby to nedělal.

Navíc teď drží tu svíčku docela nízko nade mnou, takže je mi jasný, že by to bylo o to horší. Naštěstí už tam toho vosku nejspíš moc nemá, protože mu plamínek pomalu skomírá. Odloží ten vyhaslý kalíšek na noční stolek a vezme do ruky další.

Vyděsím se, a i když nikam nechvátá, vyklopím: „Dobře, vzdávám se, spokojenej…? Jde ti to skvěle!“ Jenže mu přece jen nechci dopřát pocit úplnýho vítězství, a tak pod tím jeho poťouchlým, vítězoslavným úsměvem dodám: „Ale mně by to šlo určitě mnohem líp!“

„No, ty žádnou svíčku vůbec nedostaneš do pazourů,“ ujistím ho a čajovku odložím co nejdál na noční stolek. „A jinak jo, jinak jsem spokojenej – tak si taky zasloužíš uspokojit,“ mrknu na něj, roztáhnu mu nohy pořádně od sebe a skloním se, abych ho tam dole mohl promasírovat pro změnu jazykem.

Po chviličce ho začnu okusovat na stehnu, zatímco prstem začnu odloupávat ten vosk z jeho ocásku… a pak i z jeho podbřišku. „A příště, jestli zase budeš mít přidrzlý poznámky,“ protáhnu mručivě a nasaju citlivou kůži nedaleko jeho klína do pusy, jako kdybych mu tam chtěl udělat cucflek, „ti ten vosk budu z těla sloupávat řemenem. Určitě si umíš představit, jak to bude probíhat.“

Je mi jasný, že z tý sotva deseticentimetrový vzdálenosti moc dobře viděl, jak mi péro po tý jeho výhružce zacukalo, a taky se na to potěšeně zašklebí, až zčervenám. Ne, opravdu bych to nechtěl testovat! Teda… nejspíš. Jenže mýmu tělu se často líbí podobný představy úplně iracionálně.

Pokračuje v sloupávání tý vrstvy vosku, a já si dost zasyčím, jak mi spolu s ním vytrhne několik chloupků. Sice jich naštěstí nemám tolik a klín si holím, ale Áda se teda vůbec nesnaží, aby mě to netahalo. Dál mě při tom ožižlává na stehnech a tříslech a já z toho všeho začínám už zase neskutečně chtít, aby už mě vzal do ruky, nebo dokonce do pusy, protože to je prostě dokonalý a mám pocit, že si snad nikdy nepřestanu nehorázně užívat i každý jedno olíznutí od něj.

Každopádně, ať už si vybere cokoliv, potřebuju to teď hned, a tak se rozhodnu ho malinko popohnat: „Adámku, no taaak… Říkals přece, že už si to zasloužím!“

„Ty vůbec nevíš, co chceš,“ uculím se na něj. „Před chvílí jsi říkal, že si s tebou mám hrát. A když si hraju, tak už si mám zase dohrát. Na můj vkus se nějak moc snažíš tomuhle celýmu velet… Z čehož samozřejmě vyvodím patřičný důsledky – takže se příště nediv, až ti zase zacpu pusu,“ slíbím mu. Pak líně odloupnu poslední kousek vosku z jeho podbřišku a nakloním se nad něj tak, abych si to jeho už zase dávno parádně vzrušený péro mohl vzít do pusy – a abych zároveň pravačkou dosáhl na jeho hrudník, odkud začnu vosk sloupávat taky.

Vzdychám a syčím zároveň, jak ze mě dál odstraňuje zbytky svíčky, a hlavně jak si se mnou hraje. Ježiši, TOHLE mu jde absolutně úžasně! Pohrává si se mnou zatím jen pomalu a bez pomoci rukou, ale stejně je to skvělý. Miluju to, jak na sobě cítím jeho dech a jak mě střídavě nasává a olizuje. Neodolám a stáhnu svázaný ruce dolů, abych se mu prohrábl ve vlasech.

Chvilku ho nechám, ať mě tahá za vlasy – nevím, jestli to dělá naschvál, nebo jestli o sobě už spíš skoro ani neví a prostě potřebuje něco drtit v dlaních… Když ale doloupu všechen vosk z jeho těla, uvolněnou rukou ho chytím za paži a pohybem mu naznačím, ať ruce položí zase hezky za hlavu. Pak se posunu o kousek níž, abych mohl jeho tepající péro nasát do pusy až nadoraz – pravačkou si ho ovšem přichytím za kořen a začnu ho tam trošku mačkat. No mohli bysme tomu říkat, že ho tam masíruju – a ať si zkusí znovu nadhodit, že mi to nejde! Podle toho, jak se celej propíná v zádech a jak čím dál hlasitějc vzdychá, bych řekl, že mi to naopak jde dost dobře…

A co teprve asi tak řekne na to, že mu levou rukou sklouznu mezi půlky a koncem ukazováčku začnu jenom tak jemně přejíždět přes vstup do jeho dírky…

Vzdychám a propínám celý tělo. Protože se nezadržitelně blížím k cíli. Dráždí mě mezi půlkama, a i když v sobě mám děsnou touhu, aby do mě ty prsty zastrčil, vím, že už by to ani nestihl.

Ještě chvilku si to celý užívám a pak ho se sténáním varuju: „Už…!“

Aniž bych přestal dělat to, co dělám, jenom malinko nadzvednu hlavu a upřu oči na Matesovu tvář. Moc se mi líbí ho sledovat, když to na něj přijde. Sledovat ho – a poslouchat. Vzruší mě to celý úplně na maximum, a i když bych úplně nejradši všeho nechal a prostě a jednoduše se ho zmocnil, tak se ovládnu. Dál cucám to svý lízátko, trošku tý bílý polevy spolknu, ale většinu si nechám kapat po bradě.

Když se Mates začne uklidňovat, ještě chviličku ho v rozkroku jenom tak žmoulám, pak si drze otřu bradu o jeho klín a plazivě se přemístím vejš, k němu. Uvolním mu ze zápěstí tu kravatu a pak se na něj natisknu a zůstanu vedle něj jenom tak ležet. Vnímám, jak se mu pomalu zklidňuje dech, poslouchám, jak někde v dálce doznívá bouřka… a je mi najednou tak nějak úplně obyčejně hezky.

Chvilku si vychutnávám ten krásnej pocit uvolnění, než se k němu nakloním, trochu ho jazykem očistím na tváři a políbím. Zavřu oči a špitnu: „Děkuju…“ – a opravdu se snažím dát do toho jedinýho slova všechno to, co cítím.

Uvědomuju si, že těch posledních pár dní mám tendenci mu skoro za každej orgasmus děkovat. A i když mi to přijde na jednu stranu úplně pitomý, tak to potřebuju, abych mu v těch chvílích dokázal nevylívat city. Protože bych prostě hrozně chtěl, ale slíbil jsem sobě i jemu, že to dělat nebudu. Že si jednoduše užiju to, jak ho mám vedle sebe, a nebudu to komplikovat ani teď, ani potom, co to skončí, tohle všechno je moc krásný na to si to kazit.

Sjedu mu rukou mezi nohy a začnu ho tam pomalu hladit, zatímco mu ožužlávám krk a dělám přesně to, co jsem si slíbil, vdechuju jeho vůni a užívám si všechny ty skvělý pocity.

Chytnu ho za tu ruku dráždivku, přinutím ho, aby se mě přestal dotýkat, a propletu si s ním prsty.

„Mates, za tohle se přece neděkuje. To je jak, já nevím, jak kdybysme byli cizí a já jsem ti půjčil bundu…“ A přiblížím se k němu a políbím ho. Aby viděl, že nejsme cizí. A že mu nepůjčuju žádnou bundu.

Usměju se mu do pusy, protože mě to přirovnání upřímně pobaví. Na jazyk se mi žene omluvné ‚promiň‘, ale vím, že by to bylo stejně hloupý jako to ‚děkuju‘, a tak se kousnu do rtu, schovám mu hlavu někam do krku, a nakonec to řeknu tak, jak to je.

„Já vím… Jen prostě… Vždycky ti chci po tom něco hrozně říct, a to děkuju mi přijde jednoduše lepší, než kdybych ti zas vyznával citečky… Protože ty já ovládnout nedokážu, ale dokážu zabránit tomu, abych je říkal… Ty o nich víš, ale tohle je lepší… Pro nás oba je to tak lepší.“

„Maty…?“ oslovím ho polohlasně… a pak se zadrhnu. Protože najednou nevím, jak pokračovat. Nebo jako vím, jak pokračovat, ale nevím, jak to… jak se to prostě… jak to podat…

Na chvilku zavřu oči, nasucho polknu. Po pár vteřinách se ale přestanu schovávat v tý domnělý tmě jak malý děcko, oči zase otevřu – a nabodnu se na Matesův zvědavej, vyčkávavej a možná i malinko překvapenej pohled. Tohle všechno v jeho očích vidím, a taky stovky mihotavejch plamínků, jak se mu tam odráží to měkký světlo svíček…

„Nemůžeš vědět, co je pro koho lepší,“ hlesnu. „A jenom proto, že já neumím… že o některejch věcech neumím mluvit, tak to neznamená, že ty si máš zakazovat mluvit o nich taky… To je přece blbost.“

Svraštím na něj na chvíli čelo, to ‚neumím mluvit‘ mě rozhodí. Tak nějak nevím, co má na mysli. Teda jako vím, že jsou pro něj některý věci těžký říkat nahlas, třeba to, že jsem z něj zatím pořádně nevymámil, jaký přesně má představy, co se sexu týče, i když jsem se o to několikrát snažil. Protože jsem chtěl vědět, jestli by nebyl radši, kdybych ho poslouchal a byl pokornější – pro něj bych to udělal rád. Ale ne, nenechá se, a tak jsem se s tím smířil, že je snad spokojenej tak, jak to je… Každopádně jo, vím, že jsou pro něj některý věci složitý, ale nějak jsem se ztratil v tom, jak to souvisí s tímhle.

Asi myslí… „Ale vždyť to už jsi mi přece řekl, že mě máš rád. Já to nepotřebuju slyšet znova… Vím to, věřím ti to, a to mi stačí. Vážně. Ale já ti nechci říkat, že tě mám rád, protože by to nebyla pravda a pokaždý bych na to znovu myslel,“ zastavím se na chvíli.

Už to nevydržím takhle se na něj koukat, sednu si a uhnu pohledem na stranu, než tiše pokračuju někam do stěny: „Miluju tě. Ty už to přece víš, ale nechci to opakovat… Dobře… Tak jsem asi lhal, není to lepší pro nás pro oba, jenom pro mě… Vím, že je to skvělej pocit, když ti někdo takový věci říká, i když to sám necítíš… Možná by se ti to líbilo, ale pro mě by to bylo těžký… Tak mě prosím nech říkat děkuju a nebudeme o tom už nikdy mluvit, platí?“

Sám v sobě se vůbec nevyznám. Tak chci mu to říkat, nebo nechci? Chci, v tý chvíli, když cítím tu blízkost, vždycky hrozně chci. Ale to, že jsem sám sobě namluvil, že nesmím, to skutečně udělalo lehčí. Bojím se tý chvíle, kdy to řeknu a on nebude moct říct nic zpátky, protože prostě vím, že nikdy nebude. Kluci jako on se nezamilovávaj do někoho, jako jsem já. A já to dobře vím. Nevadí mi to, že to tak je, jsem šťastnej, že je teď se mnou, na tom záleží, ale nejsem zas takovej masochista, abych si to neustále připomínal.

No, a to je přesně ono – takhle já mluvit neumím. Takovejhle monolog bych ze sebe asi nikdy nevypotil. Nemluvě o tom všem, co v něm bylo obsažený…

Taky si sednu, popolezu si po posteli těsně za Matese, natisknu se na jeho záda a paže mu pevně obtočím kolem těla. „To, že o něčem neumím mluvit, přece neznamená, že to necítím,“ řeknu potichu a zavrtám se mu bradou do ramene.

Zaslechnu, jak se Mates hlasitě nadechl, možná jako kdyby chtěl něco říct, a tak rychle pokračuju, abych ze sebe vymáčkl aspoň něco: „Navíc… přemejšlel jsem o tom, a prostě… Já bych s tebou nemohl zůstat, kdybych měl dojem, že je to takhle… jednostranný. Víš, jakože… kdybych zjistil, že to bereš vážnějc než já. Jenže… já jsem s tebou zůstal.“

Né, tohleto já prostě nepobírám, nechápu to. Teda jako nemyslím si, že jsem až tak zabedněnej, logiku mám celkem obstojnou, takže když si to několikrát v hlavě zopakuju, tak vím, co z toho vychází, ale ten výsledek mi nedává vůbec žádnej smysl. Jakože fakt vůbec, je to absurdní! Vím, že je tam někde v tom příkladu chyba, ale ať ho přepočtu kolikrát chci, nemůžu na ni přijít.

Můj mozek se mi z toho přemýšlení málem zavaří, a tak to vzdám. Ne, nepřijdu na to, neumím si to takhle vyvozovat… Nebo teda umím, samozřejmě, že umím. Dokázal jsem si vždycky milionkrát z různých gest a náznaků vymyslet, že mě má někdo rád, a ono to tak nakonec vůbec nebylo. A tak si už nevyvozuju nic. Možná umím počítat dobře, jenže ta moje představy a touhy podsouvající část je nejspíš silnější.

Přes veškerou logiku se teda zachovám zcela nelogicky, nebo naopak logicky, vezmu-li v úvahu to, že vím, kdo jsem já a kdo je on, a přiznám: „Já to nechápu, Adame… Nechápu, proč jsi teda zůstal do konce týdne. Víš, že nemusíš… Nemám problém ráno sednout do auta a hodit tě domů…“

Vyjedu rukou výš a dlaní mu zakryju pusu.

„Už buď radši zticha,“ doporučím mu. „Meleš děsný kraviny…“

Krucinál, proč je tak děsně těžký ty dvě slova říct?! Když jemu to žádnej problém nedělá? A když je slyšet chce… A potřebuje očividně. A když já je taky říct chci. Někde hodně, hodně hluboko v sobě. Jenom prostě neproniknou až na povrch…

„Chci tu s tebou zůstat,“ řeknu místo nich. „Tak už nad tím nešpekuluj.“

A pak mu ruku ze rtů sundám – a oba nás povalím na matraci.

Pořád nevím, jak si to všechno přebrat. Nedozvěděl jsem se vlastně skoro nic, nedokážu rozeznat mezi tím, co je pravda, a co si moje posedlá mysl namlouvá, a tak ho poslechnu a nechám to být. Protože vím tu jednu, nejdůležitější věc, teď a tady se mnou být chce a já chci taky. Moc to chci, a to, že alespoň v tomhle můžu s jistotou říct, že se shodneme, je nádherný.

Nevím, jestli se zas zítra nevrátím k bezpečí toho slova ‚děkuju‘, ale teď chci Adamovi dopřát všechno, co mu jen můžu dát, a tak ho dlouze políbím, a ještě jednou, naposledy, mu do pusy vydechnu: „Miluju tě…“

„Já tebe taky,“ vypadne ze mě úplně samovolně, až mě to samotnýho překvapí. No vida! Dvě slova problém jsou, ale tahle tři… si nějak cestu ven našla… „A už konec řečnění,“ pošeptám mu ještě… odtáhnu se od něj… a několikerým fouknutím zhasnu všechny plápolající svíčky. Pak se k němu znovu natočím, stáhnu si ho k sobě do náručí a spokojeně, navíc ale i zvláštně vyčerpaně zavřu oči.