Venkovský příběh – 41. Skoro jako tenkrát

Uběhlo pár dní od milé návštěvy, mezitím se u nás, tedy u Fildy, Honzík objevil dvakrát po škole a zůstal vždy do večera.

Ten podvečer byl poklidný a nic nenasvědčovalo nečekanému dramatu, Robin už byl taky z práce doma, když před naším domem zabrzdilo auto. Nahlédl jsem přes okno a viděl připlešlého, lehce obtloustlého chlápka, jak se sune z auta ven a z druhé strany zřejmě jeho manželka. Zezadu se z auta soukal Honza, skleslý a tvářil se, jako když má jít na popravu. To už mi došlo, kolik uhodilo, jen jsem zavolal na Robina, že tu máme nečekanou a asi nepříjemnou návštěvu, a už jsem slyšel bušení na dveře.

„Dobrý den, já jsem Sháněl,“ zahřměl a tvář měl brunátnou.

„Dobrý den, já jsem…,“ nestihl jsem doříct.

„Já vím moc dobře, kdo jste, párkrát jsem vás viděl na zápase, když hrál náš Honza a váš Filip. Dneska nám Honza řekl fakt skvělou zprávu, jakože s tím vaším se snad mají rádi nebo co. Hned mi bylo jasný, odkud to má. Stejně jako ten váš, ale vyprošuju si, abyste do toho našeho Honzu tahali. Je mladej a lehce se nechá oblbnout, takže jsme vám jenom přijeli říct, že si nepřejeme, abyste se kolem našeho Honzy jakkoli motali, kdokoli z vás!“

Honzovi se už koulely slzy jak krokodýlovi a jeho maminka se snažila emoční vypětí skrýt. Po tom monologu se do toho vložil Robin:

„Pane Sháněl, asi bude lepší, když půjdete dál a probereme to v klidu.“

„No nevím, co chcete řešit, jestli tady Honza něco nechal, tak si to vezme, tím se rozloučíme a fertig!“

„Pane Sháněl, jen pojďte dál, dáte si kafe, čaj, Honza se zatím podívá k Fildovi do pokoje, jestli tam něco při svý poslední návštěvě nenechal. Nebudeme zbytečně dělat tyjátr tady venku, vaše paní si určitě ráda dá, máme i karamelový sirup do kafe.“

Paní Shánělová trochu postrčila do manžela:

„No tak, Honzo, tady pán má pravdu, dáme si kafe, Honzík se rozloučí a pojedeme.“

Sedli si ke stolu, Robin s nimi a já šel připravit kafe, mezitím jsem Honzíka poslal za Fildou:

„Běž za Fildou a nebreč, neboj, nic se nejí tak horký.“ Mrkl jsem na něj a poplácal po zádech, abych ho trochu uklidnil, i když mi bylo jasné, že to je marné.

Když jsem se vrátil ke stolu, začal Robin:

„On vám to Honza asi řekl před chvilkou, co?“

„Jo, řekl a pěkně mě tím nasral, tak my se s ním pipláme, dopřáváme mu všechno a on pak nám řekne tohle? A že má toho vašeho Filipa a že se ho nevzdá a takový ty řeči, jak z nějaký blbý telenovely.“

„Chápu, musí to bejt šok, snad jste ho i neuhodil?“

„Ne, to ne, ale neměl jsem k tomu daleko.“

„Tak to je dobře, tohle by nebyl dobrej krok.“

Já se podíval na paní Shánělovou, která dosud mlčela:

„A co vy, paní Shánělová? Jak vy se na tu novinku díváte?“

„No co vám mám povědět, myslím, že jsme se s Honzou snažili z něj vychovat poctivýho a dobrýho mužskýho, přemýšlím, kde jsme udělali chybu a pořád mě nic nenapadá.“

„Ani vás nemůže nic napadnout, asi vám Honza říkal, že byl u nás minulou neděli na obědě, chtěli jsme ho poznat a s Robinem jsme se shodli, že to, co tady říkáte, se vám povedlo na jedničku. Kluk je to hodnej, skromnej, prostě vaše výchova přinesla to nejlepší. To prostě není o výchově, to je daný.“

„To není tak jednoduchý!“ zahřměl pan Sháněl. „Přece ten váš to má odkoukaný od vás, ne? Kolikrát jsem si říkal, že je divný, že kde jste k nim přišli.“

„Pane Sháněl, ten tón je naprosto zbytečnej, Filip to nemá od nás odkoukaný, ano, jak on, tak jeho starší brácha Libor jsou učený, že to může být tak i tak, že to si člověk nevybere, že to cejtí sám. To je jediný, co jsme je v tomhle směru učili, no a Filip to má tak, jak to má, a Libor zase běhá za holkama,“ řekl jsem trochu úsečně.

Pak se přidal Robin:

„No a pokud vás zajímá, jak se dva teplí dostanou ke dvěma synům, to je naprosto jednoduchý. Jejich máma byla moje sestra, vzala si mého šváru, bohužel měli ale u Písku bouračku a oba tam zůstali, tak jsme se kluků ujali, aby neskončili kdo ví kde.“

„Ježíš, to si asi pamatuju, to je, jak je na tý křižovatce srazil ten feťák?“

„Jojo, to je ono,“ povzdechl si Robin.

„Panebože, hodně se o tom tehdy mluvilo, že to byli mladý lidi a že po nich zůstaly dvě děti. Bylo mi jich hrozně líto, ale už se nikdo nedozvěděl, jak to s nima dopadlo. Takže ty vaši kluci, to jsou…?“ A už nedořekla.

Robin jen pokývl a povyprávěl jim podrobněji celý příběh. Pan Sháněl byl celý zaražený, bylo vidět, že mu to v hlavě hodně pracuje. Nechci se někoho dotknout, ale pan Sháněl byl trochu jednodušší člověk, který vidí svět poněkud černobíle. Jak vyrosteš, chvilku si budeš užívat života, pak si najdeš ženskou, vezmete se, budete mít děti, pak je vychováte, pak budete mít vnoučata a pak umřete. A když to tak nebude, tak se svět zastaví. Nakonec trochu pohnutě pronesl:

„Já nevím, co mám říct, pořád na tím přemejšlím, vždyť já ho mám rád, ale tak víte co, věnuje se fotbalu a co kdyby měl možnost to dotáhnout někam dál? Přece jste někdy slyšeli ‘teplá kopačka, mrtvá kopačka‘. Čekali jsme, že jednou budou vnoučata, a to tímhle padá.“

„Ale to se přece nevylučuje, hlavně ten první bod, dneska už jsme přece jenom dál a je to otevřenější. I když se bude Honza věnovat fotbalu nějak víc, tohle je jeho soukromá záležitost, a i tak si myslím, že tohle se už neřeší tak moc jako za nás. No a ty vnoučata? Než by přišel jejich čas, tak se zase třeba společnost někam pohne a půjde to,“ reagoval jsem.

Pak se zase přidal Robin:

„Víte, já měl tátu, který to nevzal, hrozně mě zmlátil, utekl jsem z domova a byl tady u Filipovejch rodičů, pak tady táta udělal hroznej cirkus, znova mě zmlátil a div nezmlátil Filipa a i jeho rodiče. Úplně jsem s ním přerušil jakoukoli komunikaci a nechtěl ho vidět. No nakonec vážně onemocněl, a i když se na smrtelné posteli pokusil o usmíření, já to nedokázal. Měl jsem velký výčitky, ale nedokázal jsem to, nešlo to. A jak vás tak poslouchám, tak takhle byste dopadnout nechtěl, byla by to pro vás velká ztráta, a pokud Honzu zklamete, tak se může stát, že nad váma zlomí hůl. Zkuste mít radost, že je šťastnej, i když to není podle vašich představ, kluk zvláště v tomhle věku potřebuje mít velkou oporu ve svých rodičích, i když se vůči vám někdy chovají, že by je jeden přetrhnul.“

Paní Shánělová pohladila manžela po ruce, ten jen povzdechl:

„Co na to říct? Máte pravdu, ta představa je pro mě dost hrozná. Víte co, skočte pro něj. Nebo víte co, ať přijdou oba,“ řekl smířeně.

Nakoukl jsem k Fildovi do pokoje, seděli tam jak dvě štěňata vedle sebe na posteli a ustrašeně se na mě podívali.

„Pojďte k nám!“

Podívali se na sebe pohledem, který jasně říkal: Nechci se s tebou loučit. To se mi jich úplně zželelo:

„No tak vy dva, hlavně se ničeho nebojte a klidně pojďte.“

Když jsme se vrátili, koukali pořád vystrašeně, hlavně na pana Sháněla. Ten komisně poukázal, aby si sedli, a spustil, jako by byl soudce:

„Kluci, mluvili jsme teď hodně o vás, hlavně o tobě, Honzo, já tomu prostě nerozuměl, naštěstí tady chlapi od Filipa mi toho hodně řekli. Honzo, zapomeň na to, co jsem ti řekl, ono taky v novinách a televizi jste lidi jako vy podávaný tak nějak divně. Jednou jsi moje krev a pořád ji v sobě máš, přece sis nemyslel, že tě zavrhnu. Jenom jsem si tě nějak vykreslil ve svý hlavě, ale teď vidím, že jsi šťastnej, a to je to, co chci. Tak si spolu teda buďte. A ty, Filipe, když budeš chtít Honzu navštívit u nás, tak můžeš, jen nám dej vědět, aby tam u nás nebyl velkej bordel.“

Kluci se pod stolem chytli za ruce a Honzík vyloudil krásný úsměv plný bílých zubů:

„Tati, moc děkuju, že to takhle s mámou berete, však se nic nezmění, já se nezměním, jsem pořád stejnej.“

„No vždyť jo,“ řekla Honzova mamka, „jsi furt stejnej, vlastně jsme ani nic nepoznali, že bys to měl takhle. I když jsem si v poslední době říkala, jestli se nám ten kluk někde nezakoukal. V poslední době jsi byl dost roztržitej, každej den čistý oblečení…“ Pousmála se.

„No já myslím, že tohle chce nějaký víno, nebo rovnou něco ostřejšího,“ zavelel Robin.

„Neblázněte, jsme tady autem,“ upozornila paní Shánělová.

„Není nic jednoduššího než tady přespat, barák máme velkej, tak buďte našimi hosty!“

Na panu Shánělovi bylo vidět, že je mu nápad sympatický a nabídka ho velice láká, až nakonec podlehl a paní nařídil, že tohle se musí oslavit a že u nás tedy přespí. Kluci seděli s námi a později se přidal i Libor. Slavili jsme do velmi pozdního večera, měli jsme radost, že se nám povedlo někoho přesvědčit a díky úsudku jinak přísného pana Sháněla nemusel Honzík prožívat to, co kdysi Robin. Nakonec jsme si potykali a získali tak nové přátele.

Uplynulo půl roku od tohoto slavného večera, za tu dobu se náš život dostal do starých kolejí. Robin furt lítal po práci a vracel se domů pozdě. Filda zářil jak sluníčko a občas u nás přespal i Honzík. Jenže ten večer jsem uslyšel podivný zvuk při otevírání venkovních dveří, rána jak z děla a zároveň jako by něco spadlo na zem, pak podivný náraz na dveře od obýváku, šel jsem se podívat, co se děje, ale než jsem ke dveřím došel, pootevřely se a do nich vstoupil vrávoravou chůzí Filda. Už na první pohled mi bylo jasné, že je silně opilý, jeho rudé oči koukaly nepřítomně po místnosti. Snažil se hrát, že je naprosto v pořádku, jedno pivo by snad zamaskoval, ale tohle nešlo. Nikdy předtím to neudělal, snažil se být sportovec, a když si s námi dal skleničku vína, byl to svátek, a teď přišel úplně na mol. Samozřejmě to zavánělo průšvihem, kdyby ho chytila policie, čerstvě šestnáct, dnes se to hodně řeší. Nevydržel jsem to:

„Filipe, to nemyslíš vážně!? Ty jsi totálně vožralej, kolik si myslíš, že ti je?“

„Nech mě bejt, ještě ty mě ser, já jsem tě přišel hezky pozdravit a ty na mě začneš řvát!“

„A ty se mi divíš, mladej?! Je ti šestnáct, to ti přijde normální, chlastat jak alkoholik někde z nádraží? To chceš bejt troska jako ty nuly, co vídáme u Kaufáče?“

„No jasně, kázání, to je to, pro co jsem si přišel, jdu do pokoje,“ odseknul a snažil se vyjít ze dveří ven.

V tu chvíli mi došlo, že jsem asi na něj spravedlivě rozčílený, ale zároveň jsem si uvědomil, že ten stav musí mít nějakou příčinu, tohle nebyly jen tři piva s kamarádama, tam bylo i něco tvrdšího, kde to sehnal, nevím, ale všichni dobře víme, že sehnat alkohol není zase tak moc složité. Přiskočil jsem k němu, za rameno si ho otočil k sobě, hodil na mě vzdorovitý výraz a já si znovu všiml těch rudých očí.

„Počkej, Fildo, dobře, radost z toho nemůžu mít, ale vím, že tě to nikdy nelákalo, a najednou přijdeš takhle, to musí mít nějaký důvod, řekneš mi, co se stalo?“

Filda se mi vrhnul kolem ramen a začal usedavě plakat:

„Když tati… kdy… když on se se mnou Hon…zík rozešel.“ A spustil ještě víc.

„Ježišmarjááá, Fildoo, to ne, proč ti to udělal?“ A úplně jsem cítil tu beznaděj společně s ním.

„Prej… prej si našel někoho jinýho, už se znaj měsíc. Sketa se tahal se mnou a zároveň s ním!“

„Fildo, to je mi moc líto, teď už chápu, proč ses opil, zkus se nad to povznést, prostě si tě nezaslouží. I když je mi jasný, že to je hodně těžký.“ Hladil jsem ho po zádech.

„Tati, když já ho mám pořád rád.“

„Já vím, bobku, chce to čas, pojď, udělám ti čaj a vypiješ hodně vody, aby ti ráno nebylo tak špatně alespoň od žaludku, když už ne na duši.“

Narval do sebe všechno pití a s tím, že si půjde lehnout, šel jsem s ním, abych ho uložil, jenže když jsem se otočil, abych mu našel nějaké tričko na spaní, uslyšel jsem známý zvuk. Fildův žaludek to nevydržel a svůj obsah vyvrhnul na zem. Filda tam stál provinile a koukal, co provedl.

„To je v pořádku, Fildo, to se prostě v tomhle stavu stává, běž se osprchovat a já to zatím uklidím.“

Když jsem poklízel tu kalamitu a staral se, abych sám k té spoušti nepřispěl, objevil se ve dveřích Libor. Divil se, co vidí, tak jsem mu vysvětlil situaci. Jen si povzdechl a bylo vidět, že je mu brášky líto. O něco později dorazil i Robin, tak se také dozvěděl tu smutnou novinu. Šel za ním, ale Filda už spal, tak ho jen pohladil a odešel pro kbelík, kdyby se mu zase udělalo špatně. Chodili jsme ho raději pravidelně kontrolovat a k večeru Libor rezolutně prohlásil, že dneska bude spát u Fildy v pokoji a dohlédne na něj. Z toho, jakou měl Libča o bráchu starost, jsem se opravdu upřímně radoval.

Další dva týdny se Filda hodně trápil, ale kromě jednoho dne chodil do školy a doma se snažil víc pomáhat, jako by si uvědomoval, že když bude pořád v pohybu, tak nebude na Honzu tolik myslet. Jeho obličej byl však ztrápený stále, a tak jsme se ho, hlavně s Libčou, snažili podporovat a rozesmát. Na některé naše řeči už začínal reagovat úsměvem, ale stejně nakonec zalezl k sobě do pokojíčku a byl sám se sebou.

Ten den ale před naším domem opět zastavilo auto a já věděl, že to jsou Honzovi rodiče, pozoroval jsem, zda nevystoupí i Honza, ale ten s nimi nepřijel.

„Ahoj, Filipe, máš doma mladýho?“

„Jojo, je v pokoji, co se děje?“

„Ale nic, jenom jsme se přijeli zeptat, jak mu je. Docela nás tím Honza naštval, že se na něj vykašlal.“

„No tak pojďte dál, já ho zavolám.“

Filda si přišel přisednout, Honzovi rodiče se ho vyptávali, jak se mu daří, zda je smutný a tak, a zároveň se mu za Honzu omluvili, jelikož se dozvěděli, že ten rozchod byl takový spíše jen po zprávách, což starý Honza a i já bral jako srabáctví. Po asi hodině klábosení dorazil Robin a my pokračovali v přátelské debatě. Probíralo se všechno možné, až došla řeč i na mě s Robinem, kdy Honza s Mirkou byli zvědaví, jak my dva jsme se poznali. Vyprávěli jsme jim o naší partě a Honza se zasnil a říká:

„Ty jo, to jste držáci, taková parta od dětství, to bohužel nemám, ale vždycky jsem po tom toužil.“

A já si uvědomil, že jsme se zase pár týdnů všichni dohromady neviděli. Naše pátky už dávno nebyly pravidelné, což mě mrzelo, ale každý má svůj život a svoje starosti. Nenapadlo mě tak nic jiného, než všechny obvolat a pozvat je, zda se nechtějí stavit. Byla ta nejlepší konstelace hvězd, všem se to hodilo, a tak za chvilku byl u nás Pucek, za ním dorazil Dominik a nejdéle jsme čekali na Kaká, který to měl také nejdále. Když jsme o něm vyprávěli, tak Honzu zaujala ta přezdívka.

„No Honzo, a to ani nevíš, že Kaká znáš a troufám si říct, že velmi dobře, jen nevíš, že se mu takhle říká,“ informoval jsem ho.

Vtom se rozrazily dveře a tam stál Kaká, Honza s Mirkou se pousmáli:

„Teda trenére, tebe jsme tady fakt nečekali. Ty seš ten tajemnej Kaká?“

„Ahóój, no jasně, to jsem já, ale říkaj mi tak jenom tady chlapi, co vy tady?“

„Ale, tak to už jsi asi slyšel, že náš mladej tady s Fildou tak nějak koketovali.“

„No jasně, že to vím a je to super, teda taky vím, že to nějak neklaplo. Fildo, taky jsi nebyl dva tejdny na tréninku, co je s tebou?“

Filda se začervenal, postavil do obranného postoje:

„No víš, strejdo, já už asi na fotbal chodit nebudu, mě už to docela omrzelo.“

Kaká se taky postavil do obranného postoje:

„Fildo, to nemyslíš vážně? Moc dobře vím, jak tě to baví, jak tím žiješ a taky ti to jde. Dám krk za to, že je to kvůli Honzovi.“

Filda neuměl odpovědět a těkal očima po místnosti.

„Takže mám pravdu!“ potvrdil si Kaká. „Fildo neblbni, přece celý ty leta nezahodíš kvůli Honzovi, to bys byl teda vůl. Navíc on nechal tebe, ty jsi nic špatnýho neudělal, tak nemáš důvod se před ním schovávat. Naopak bys mu měl teď ukázat, jak jsi nad věcí a jak ho máš na háku. Vím, že to tak asi není, ale nejsi zbabělec, na to tě už pár let znám. Ukážeš mu, že jsi nad jeho úroveň. Teda sorry, Shánělovi, že to takhle říkám, ale Filda to nesmí kvůli Honzovi vzdávat.“

„To je v pořádku, trenére, máš pravdu, já bych ho nejradši přetrhnul jak hada, ty víš, Fildo, koho si našel?“

Filda jen zavrtěl hlavou.

„Je, tak to buď rád!“ mávl rukou Honza. „On nám ho přišel ukázat, to je totiž ten prototyp gaye z televize, ušišlanej a podle mýho měl i make-up.“

„Ale no tak, Honzo, zase ho neshazuj, když si ho Honzík našel a je s ním,“ zastala se syna Mirka.

„Ale no tak, Mirko, já mu ho přece neberu, ale tak víš co, podívej se tady na Filipa, to je kluk, jak má bejt, tak když už je mladej na kluky, tak má být s Filipem, ten je výbornej. A ty, Filipe, trenér má pravdu, koukej chodit na tréninky a zápasy a tomu našemu se klidně vysměj, máš moje svolení.“

U Fildy se zrovna ochomýtal Dominik s Puckem. Dominik ho poplácal po zádech:

„To se dobře poslouchá, Fildo, co? Hele fakt to nevzdávej, za to ti to nestojí, jsi dobrej a všichni stojí právě při tobě. A když nedáš na rady ostatních, tak poslechni alespoň mě, mě vždycky všichni poslouchali i tvoji taťkové.“ Pousmál se.

„To je pravda,“ dodal Pucek. „Ale vyprdni se na to, čas to zahojí, a když utečeš teď, tak budeš utíkat furt a to ti říkám já, kterej s tím má zkušenosti.“

„A dost promluv do duše, Fildo! Radši nám řekni, co ve škole, máte tam nějaký zajímavý frajery, třeba tam bys někoho ulovil,“ vyzvídal Kaká.

Filda se začervenal:

„Ježííš, tak strejdo, přece ti takový věci nebudu říkat, ne?“

„Ale to je zajímavý, na co se to najednou ptáš? Nás se furt ptal na nějaký roštěnky a teď tohle?“ peskoval jsem ho naoko.

„No tak jako Fílo, tys byl tak utajenej, že jsem se nemohl ani ptát, ne? Tady mladej je jinej kalibr, hned víme, jak se věci mají, tak se i zajímám o mýho svěřence. Kdybys nebyl tehdy tak tajemnej, tak se ptám taky,“ setřel mě Kaká.

„No nebo jak už je starej, tak už je mu jedno, co to je, hlavně že je to mladý, co?“ vrátil to Pucek Kaká.

„No to je docela dobrá teorie, Půco, přece jenom pomalu vypelichanej sexidol si potřebuje připomenout svoje mladý léta,“ smál se Dominik.

„Heléé, ty dorostenče, aby ti vypelichaná sexbomba neukázala, jak je ještě při síle!“ pohrozil naoko Kaká Dominikovi.

Takhle jsme se tam ještě chvilku handrkovali, byla sranda, Honza s Mirkou se smáli a bavil se náramně i Filda, byly chvilky, kdy se i smál na celé kolo. Po nějaké době se k nám přidal i Libor a takhle nečekaně jsme se bavili a veselili skoro až do půlnoci.

Filda od toho večírku pookřál, jako by se mu nalila zpět pozitivní energie. Měl sice slabší chvilky, ale pochopil, že Honza není jediný na světě, že všichni stojí za ním a že má obrovskou podporu všech. A co bylo nejdůležitější, o dva dny později Kaká vyzvedl Fildu, který se vrátil k fotbalu, i když byl na tréninku i Honzík. Sice s ním delší dobu nemluvil, ale i to se časem spravilo.