Venkovský příběh – 10. Uvědomění

Ráno jsem vstal brzy, stejně jsem nemohl usnout. Celou noc se mi v hlavě urovnávaly myšlenky. Co teď budu dělat? Pokud jsem teplej, jsem tady odepsaný. Pořád jsem si představoval, co mě přitahuje na holkách, pak co na klucích a uvědomil si, že kluci vyhrávají na plné čáře a že to asi vyhrávali celou dobu. Jen mi to hlava potlačovala, možná jsem to nějak potlačoval já, a tak mi to ani nepřišlo na mysl. Třeba, ale ne, třeba se mi to jen zdá. Do toho jsem se však pořád vracel myšlenkami za Robinem, jednoduše mi už teď chyběl. Spal doslova jen pár stovek metrů ode mě, chtělo se mi za ním rozeběhnout a vrátit mu, co mi v noci dal.

Vyškrábal jsem se z postele, sedl ke kompu a začal googlit informace. Jak se pozná, že jsem gay? Udělej si test a uvidíš, jestli jsi gay, a podobné blbiny. Vše vycházelo naprosto jasně, přesto jsem tomu pořád nechtěl uvěřit, bránil jsem se tomu. Poslední spása, najdu si prostě gay porno a uvidím. Nikdy mě nenapadlo si ho pustit, ani ze zvědavosti. Otevřel jsem nějaký xtube kanál a vyfiltroval si gay část. Jakmile mi naskočila první stránka, okamžitě jsem se ztratil. Už jen náhledy toho, co si mohu pustit, mě zcela pohltily. Pak jsem si pustil první video, druhé, třetí, čtvrté… V trenýrkách i těle jsem měl absolutní bouři. Není pochyb, je to tak. Právě jsem poznal svou podstatu.

Zhasl jsem komp, dal hlavu do dlaní a začal brečet. Tohle ne, tohle fakt ne, vždyť to pro mě znamená totální zatracení, ztrátu všech přátel, zřejmě i rodičů. Budu se muset odstěhovat do velkého anonymního města, asi do Prahy, a tam začít žít jako poustevník. Nebo si najít někoho jako já, který by o mě stál, ale s tím, že si na nás budou ukazovat. Podívejte se, to je ten teplouš, buzerant, homokláda, kuřbuřt, bukvice, bůček…

Proč se musí všechno srát, už jsem si tu vybudoval nějaké zázemí, kamarády, známé, mám tu všechny blízké, vyjma bráchy, který žije v té anonymní Praze. Mně se odtud nechce, ale co jiného mi zbývá, když tady budu mít peklo.

S těmito myšlenkami jsem šel do kuchyně se nasnídat. Naši klasicky seděli u stolu, táta četl noviny, voněla káva a na mě opět dýchla rodinná pohoda a teplo domácího krbu. Když jsem tu atmosféru nasál, chtělo se mi opět brečet, naštěstí jsem to ustál. Jenže jsem skoro nepozdravil, sedl si a koukal do stolu.

„No Fildo, co je s tebou?“ zeptala se starostlivě mamka.

Taťka zvedl oči od novin:

„No ty vypadáš, to jste to včera museli pěkně přehnat. Brzdi, kluci už mají po škole, ale tebe ještě tejden čeká.“

„To je dobrý,“ povzdechl jsem.

„Na, tady máš čaj a v lednici je cola, aby ses vykrkal. Vy jste prasata, to to musíte tak přehánět?“ vyčítala mi mamka.

Mně se docela hodilo, že to svádí na alkoholové opojení:

„Mami, tohle se muselo oslavit, to jste přece taky tak určitě udělali, když jste skončili se školou.“

„Ale to víš že jo, jen ještě musíš tejden sekat latinu,“ řekl bodře táta.

K snídani jsem toho moc nesnědl s tím, že se půjdu podívat do lesa. Bloumal jsem lesem jak tichý blázen. Přemýšlel o tom, zda se mi to jen nezdá, že to je jen nějaký divný pocit. Potřeboval bych si o tom s někým zoufale popovídat. Ale s kým? Asi jedině s Robinem. Ten se však neozval, byl opilý a teď je mu trapně. Tak že bych se mu ozval já, jako že bych si přijel zastřílet? Ne to je blbost, on si začal, on by se měl ozvat první. Ale stejně, co bychom vyřešili? Nemůžu mu říct, co ve mně probudil, to už se se mnou nebude bavit a já se stanu totální outsider party, až o ni přijdu. Budu držet hubu. To bude nejlepší.

Jak jsem se tak toulal lesem, potkal jsem dva turisty, chlapy tak kolem třiceti. Ptali se mě, jestli je to na nádraží ještě daleko. Když jsem jim řekl, že je to asi půl kilometru, hrozně hezky se na mě usmáli, poděkovali a pokračovali v cestě. Já se za nimi otočil a musel uznat, že jeden z nich měl fakt hezky vytvarovaná lýtka a kulatou úzkou prdelku. Takhle se mi prdelka žádné holky nikdy nelíbila. Navíc ten jejich úsměv mě zahřál u srdce. Je to jasný, už nemůžu mít jakékoli pochyby, ale že mi to nedošlo dřív? Vždyť se mi vždycky líbil Dominik a mám ho hrozně rád, ale vždycky jsem si myslel, že to je proto, že k němu tak vzhlížím a chtěl bych být jako on. Vlastně jsem snil o tom se s ním objímat tak nějak silněji, ale že mě nenapadlo si myslet na něco víc. To naopak z Robina se mi včera tajil dech, jak byl přirozený, když byl vzrušený, a kdyby se nevyplašil, když mě políbil, lákalo by mě ho chytit i za jeho penis a pomoci mu od toho napětí. Ale ještě že utekl, udělal bych to a on by mi dal přes hubu a hned by šel vyzvonit ostatním, že jsem buzerant. Ale sakra, co ho to napadlo, i když byl opilý? Já jsem nikdy žádného kluka nepolíbil, ani když jsem byl opilý. Do prdele, jak to tedy je, kde je pravda?

Jelikož byla sobota, kluci randili někde s holkama a já byl celý víkend sám. Ten víkend absolutně neutíkal a já se vlastně těšil na pondělí do školy. Sice už jen týden, ale byl jsem rád, alespoň tam přijdu na jiné myšlenky.

V pondělí jsme se domluvili s klukama, že si půjdeme zapinkat na chvilku na kurt. Sešli jsme se jen v naší klasické sestavě, Robin se prý vůbec neozval. Na mně byla vidět moje skleslá nálada, která se otiskla i v mém sportovním výkonu. Hrál jsem s Puckem, takže ten se mohl zbláznit, jak hraju, vztekal se, nadával a ve mně to vařilo, že jsem myslel, že se na to vykašlu a půjdu raději domů.

Dominik se na to už nemohl koukat:

„Ty, Fílo, ty fakt hraješ dneska na pendrek, co je s tebou? Ani zase moc nemluvíš, že ty máš zase nějaký filozofický období?“

Pucek odpověděl místo mě:

„Ale hovno filozofický, mrdka mu leze z uší, potřeboval by si pořádně zapíchat.“

Dominik na Pucka hodil ten svůj nepříjemný bodavý pohled, i Kaká zavrtěl hlavou:

„Půco, kdybys radši někdy držel hubu, viď?“

„Ale ne, jen mám nějak bezdůvodně blbou náladu, to se prostě stane, prostě asi krámy,“ řekl jsem.

Hraní jsme nechali, sedli jsme si do trávy vedle kurtů a spíš jen tak klábosili. Probrali jsme páteční pařbu, kdy se mi ulevilo, když jsem zjistil, že si nikdo ani pořádně nevšiml, že jsme s Robinem z akce zmizeli. Jen Dominik konstatoval, že to Robin musel pořádně přehnat, jelikož když přišel domů, Robin už dávno spal. A ráno ho vzbudil, jak se oblíkal a šel na vlak, co jede v sedm ráno. Vlastně se od té doby neozval ani Dominikovi. To už jsme se rozloučili, Puckovi měla přijet Anička, Dominik si zašel za Mončou a Kaká že bude čumět na fotbal.

Doma na mě zase dolehl smutek. Tak Robin se neozval ani Dominikovi, to je v hajzlu, ten už s námi nebude chtít mít nic společného. Určitě se bojí, že jsem prozradil, co mi udělal, neměl bych mu napsat? Ale ne, buď ho naštvu, nebo je z nějakého důvodu naštvaný on na mě nebo na nás. Bál jsem se mu napsat, ale přitom mi hrozně chyběl, ale tak moc, že jsem se cítil, jako bych ztratil kus sebe. Chtěl bych mu říct tolik věcí, ale zároveň mě držela neviditelná ruka, která mi bránila se mu ozvat. Bál jsem se udělat jakýkoli krok, takhle mě živila naděje, že nic není ztraceno, a kdybych se ozval, všechno bych pohnojil a Robin by se mnou už nikdy nepromluvil.

V pátek, kdy jsme se tradičně scházeli jen my kluci na šichtě, s tím, že dnes oslavíme i konec školy nás dosud studujících, Robin opět nepřišel. Dominik alespoň řekl, že mu psal, že je mu blbě a musí být fit na sobotu, kdy jede na závěrečný turnaj ve střelbě před prázdninami. Nicméně i potom nastal týden, kdy se neozval, ačkoli my se s klukama tak nějak obden vídali.

Následující pátek hlásili velké vedro, a tak Kaká vyhlásil koupačku u něj na zahradě, do pozdního odpoledne. Večer že odjíždí s rodiči do Prahy a pak tradá na dovolenou na Korfu. Tentokrát Dominik dorazil s Mončou, a konečně i s Robinem. Jak jsem ho uviděl přicházet, kolena se mi podlomila a po dvou týdnech se mi rozzářil úsměv na rtech. Hned jsem jim šel naproti a s širokým úsměvem jsem je vítal, hlavně tedy Robina:

„Ahoj Robine, no to je dost, že už je ti konečně dobře.“

„Ahoj Fílo, jojo, je, díky,“ řekl tak studeně a pokračoval dál, kde se vítal s ostatními poněkud srdečněji než se mnou.

Stál jsem tam jako opařený. Pusu dokořán a moje asi dvě minuty trvající skvělá nálada vzala opět za své. Den se stal opět ošklivým, šedým, ačkoli byl horký letní den. Naštěstí moje chmury rozehnal Kaká s Puckem, kteří vedli zase ty svoje žabomyší dohady, a Kakáho vtipné řeči jako například situace, kdy propnul svoje modelingové tělo k slunci a zvolal:

„Jo, vy moje řecký roštěnky, už se se nemůžete dočkat, ale vaše čekání je u konce, zítra jsem s vámi! Nevíte náhodou, jak se řecky řekne: Slečno, neukážete mi kozy? Za odměnu si můžete sáhnout na mýho výstavního dicka?“

To už jsme byli mrtví, jelikož celou dobu za ním stála jeho mamka a kroutila nevěřícně hlavou.

„Teda já myslela, že už tě ta puberta pustila, ale s tebou to mlátí čím dál víc,“ řekla jako vyčítavě, ale bylo vidět, že z toho má sama srandu.

Kaká se otočil, objal ji:

„Ale maminečko, však ty už sis stejně zvykla a nemůžu za to, že vy ženský jste tak inspirativní.“

„Já ti dám inspirativní pohlavek, hlavně prosím tě dodělej školu, babičkou být ještě nepotřebuju.“ A šla si zase po svých.

Pak jsme skočili do bazénu všichni a začali dělat kraviny. Robin však byl vůči mně naprosto studený a snažil se mě nedotknout, blbnul se všemi ostatními, jen ke mně když se nějak přiblížil, snažil se ode mě rychle dostat. To mě ranilo nejvíc. Přece musel vidět, že se na něj nijak nezlobím, že se s ním chci normálně bavit. Tak proč se tak chová? Já tohle nevydržím, já si s ním chci povídat tak jako dosud, na to, co se stalo ve Volšáku, prostě můžeme zapomenout. Tedy já určitě nezapomenu, ale nebudeme se o tom bavit, je mu kvůli tomu evidentně trapně. Budeme prostě dělat, že se to nestalo. Co mám pro to ještě víc udělat?

Odpoledne se nachýlilo ke svému konci a Kaká nám oznámil, že nás musí vyhodit, jelikož vše je připraveno k jejich odjezdu a on se musí taky ještě trochu připravit a pomalu vyrazí směr Praha. Ostatní to uvítali, Dominik s Mončou, že půjdou k ní koukat na nějaký film. Pucek jel za Aničkou do Písku, ale předtím že si potřebuje ještě pořádně vyleštit koule, což všechny děsně zajímalo, a Robin, že mu jede asi za čtyřicet minut vlak, tak vyrazí směr domů.

Vyrazili jsme, nejdříve se od nás odpojil Dominik s Mončou, pak jsem se měl odpojit já, ale řekl jsem, že doprovodím Robina na vlak. Když jsme se rozloučili s Puckem, šli jsme s Robinem v tichosti vedle sebe směr zastávka. Já to trapné ticho už nevydržel:

„Ty jo, to je poprvé, co jsme takhle sami od tý doby, co jsme se byli projít k Volšáku.“

„Hmmm.“

Zase chvilka ticha, moje nervy pracovaly na plné obrátky. Proč je takový? Sakra, jak jsem s ním byl kdykoli rád, dnes je to opravdu hrozný, a jestli to má být takhle dál, tak ať se zdekuje a odejde z party, nebo budu muset já. Ale proč já? Já jsem součástí party odjakživa. Znovu jsem vyvinul snahu:

„Ty, Robe, ty se mi vyhýbáš?“

„Ne, proč?“

„Tak nebudeme předstírat, že nevíme, že se chováš úplně jinak.“

Robin se zastavil, zamyslel se, pak se na mě podíval:

„Fílo, promiň, já jsem byl hrozně opilej a nevím, co to do mě vjelo, mně je hrozně trapně. Tohle se nemělo…“

„Zadrž, Robe!“ zastavil jsem ho. „Teď ti řeknu něco a klidně mě za to zmlať… Bylo to hezký.“

Robin vykulil oči:

„Fakt…? A ty jsi to nikomu neřekl?“

„Blázníš? Proč bych to někomu říkal? A myslím, že největší důkaz je dnešek. Kdybych to někomu řekl, tak by se o tom dneska mluvilo. No a mluvilo se o tom?“

Robin jen zavrtěl hlavou, ale nijak nereagoval, zůstal pořád odměřený a zase jsme byli potichu, jen když přijel vlak, jsme si podali ruce a rozloučili se.

Od vlaku jsem šel celý zkroušený. Sice jsme trochu mluvili, ale měl jsem z toho špatný dojem. Pořád zůstal takový, jaký přišel dnes ke Kaká. Sakra, dal jsem mu jasně najevo, že se nic neděje, že se na něj nezlobím, ale naopak. Snad přece pochopil, že bych to rád zopakoval, čímž jsem se tedy u něj docela odkopal.

Doma zase se mnou nebyla řeč. V předsíni jsem se potkal o samotě s taťkou:

„Ty, Fildo, poslyš, chtěl jsem se zeptat, je všechno v pořádku? Vím, že se nikdy moc v tomhle duchu nebavíme, ale s mámou vidíme, že poslední dobou to nejsi ty.“

„Tati, nic se neděje, jen asi nemám moc náladu, ale ve skutečnosti je všechno v pořádku.“ Bylo jasné, že lžu.

„Dobře, ale kdyby něco, pověz nám to. Jestli ti dáme správnou radu, to nevím, ale už jen to, že řekneš, že tě něco trápí, je půl trápení pryč, a na ten zbytek dáme hlavy dohromady.“ Poplácal mě po zádech.

Ach jo, tak už si toho všimli i naši. A zase jsem měl na krajíčku, zároveň mě hřál pocit, jak moc na mě naši myslí a jak by mi rádi pomohli. Ale tohle, co prožívám, s nimi prostě sdílet nemohu. Tím si musím projít sám.

V pokoji jsem si sedl ke kompu a jen koukal nepřítomně do zdi. Venku už se pomalu stmívalo, když pípl telefon s novou zprávou. Byla to velmi dlouhá zpráva od Robina a hned po přečtení prvních pár slov se mi začaly po tvářích koulet slzy jak hrachy.

Ahoj Fílo, je horký večer, já sedím v naší pergole, sleduji, jak tu blbnou koťata, co se před měsícem narodila naší kočce, a nevím, jak začít. Předně se chci omluvit za to, jak jsem se k tobě choval a že jsem ti lhal. Skutečně jsem se ti vyhýbal a předstíral jsem kvůli tobě i nemoc. Jediné, co byla pravda, že jsem měl minulou sobotu turnaj. Jsem srab a nedokázal jsem s tebou mluvit ani dnes, i když ses tolik snažil. Nedokážu ti to říct do očí, proto to zkusím tímto způsobem. Je to něco, co jsem nikdy nikomu neřekl. Fílo, jsem gay a k tomu všemu jsem se do tebe zamiloval. Co jsme se poznali, mi je s tebou dobře, mám tě plnou hlavu a nevím co s tím. Ten polibek u Volšáku nebyl nápad pod vlivem opilosti, moc dobře jsem věděl, co dělám, a nedokázal jsem to zastavit, protože jsem to chtěl udělat už dávno. Podle tvé reakce jsem pochopil, že jsem špatně. Prosím, promiň mi to, jestli můžeš. Jestli mě už nikdy nebudeš chtít vidět, pochopím to, ale nejšťastnější budu, když to mezi námi bude stejné jako dřív. Závěrem ještě jedna věc, kterou vyslovím teď a už nikdy jindy. Fílo, miluji tě! Promiň, Robin.

Třesoucími prsty jsem se vzmohl jen na stručnou odpověď:

Robinku, máme si toho hodně co říct. Zítra v 9:30 přijedu za tebou do Vojkova, čekej mě na nádraží. Tvůj Fíla.