Venkovský příběh – 8. Vandr

Škola se ten rok blížila ke svému závěru a Dominika i Robina čekaly závěrečné zkoušky na učňáku. Díky tomu dostali pár dní volna, něco jako malý svaťák, aby se mohli připravit. Oba prohlásili, že na přípravu prdí, že všechno umí a že by raději něco podnikli. Vymyslel jsem tedy, že my ostatní bychom se mohli v pátek ulít ze školy a vyrazit od pátku rána do neděle na takové putování přírodou s tím, že spát budeme někde v lese. Což se všem líbilo, a tak bylo rozhodnuto.

V pátek ráno jsme se sešli my čtyři na zastávce a musel jsem uznat, že mi všichni udělali radost. Všichni měli batohy, spacáky, karimatky, boty do přírody, no prostě jim to slušelo, výletníkům. Ve Vojkově k nám přistoupil Robin, který měl opravdu frajerské sluneční brýle, a jeli jsme směr Strakonice. Odtud už pěšky podél Volyňky. Vedly se různé řeči typu, kam se to táhneme, to byl tedy nápad, ale bylo to jen naoko. Po nějakých pěti kilometrech si kluci vynutili první zastávku. Plácli jsme sebou vedle sebe, sundali boty, chladili nohy v říčce a užívali bezstarostnosti. Bylo to malý kousek od jedné z vesniček.

Leželi a kochali jsme se, když najednou se za námi ozvalo:

„Ale mládenci, to je dneska krásně, že?“

Otočili jsme se a za námi stál starší pán, který se usmíval a tvářil se, že by si nejraději lehl vedle nás.

„Je tu fantasticky, jen kdybyste tu měli nějakou hospodu, strejdo, to by bylo nejlepší,“ ozval se Pucek.

„Chlapci, hospoda tu není, ale ve vsi je konzum, tam vám studené pivo dají.“ A pán se s námi chvíli vybavoval a zavzpomínal na doby, kdy on byl mladý, kdy taky chodil na takové vandry s partou kamarádů.

Než se rozloučil, řekl nám něco, co alespoň mně se do paměti zarylo navždy:

„Chlapci, ať se vám vandr vydaří, jste mladí, máte spoustu energie a teď prožíváte nejhezčí roky svého života, tak je užívejte naplno, ať vám neproklouznou mezi prsty. Jednou budete mít na co vzpomínat.“ A šel si dál po svém.

„Ty jo, děda byl docela filozof, co?“ řekl Dominik.

„Náhodou to řekl fakt hezky, mělo to hloubku,“ odpověděl jsem.

„Třeba to byl sám Odin, co nás přišel poctít návštěvou,“ pronesl zamyšleně Robin.

Všichni jsme se na něj podívali s naprosto tupými výrazy:

„Co?“ zaznělo sborově.

„Jakože vikingský bůh moudrosti mimo jiné, trapáci,“ smál se Robin.

„Ty vole, jak tohle asi máme vědět?“ praštil se do čela Pucek.

„Ty jo, ale pivko by bodlo,“ zamyslel se Dominik, „nechcete tam někdo skočit? Mně se absolutně nechce.“

Robin vstal, že tam skočí, že má taky žízeň, obul se a vyrazil. Netrvalo ani deset minut a vracel se zpět. V ruce nesl igelitku s nákupem. Cestou si sundal tričko, které teď měl ledabyle pohozené přes rameno. Nevím proč, ale nemohl jsem z něj spustit oči, měl jsem z toho pohledu pocit, že je právě v tuto chvíli zhmotněním letní pohody.

Podal nám každému lahev, kterou otevřel zapalovačem, a nakonec otevřel i sobě. Pucek si všiml, že Robin si přinesl nealko pivo.

„Ty vole, ty máš Birella, jo?“ zeptal se.

„Jojo, nechci lejt hned v deset dopoledne, nechci dopadnout jako fotr,“ kleknul si na bobek Robin a mrknul na mě na znamení, že já ho asi nejvíc pochopím.

Dominik se napil a nahlas si krknul a praštil sebou zpět do trávy. Chvilku bylo ticho, jen proudící Volyňka šuměla.

To ukončil Robin:

„Ty vole, na vás je pohled, jeden se div nepoblije a další dva se hrabou v koulích.“

Tím měl na mysli mě a Kaká, jelikož přesně v tento okamžik jsme se oba oddávali této bohulibé činnosti.

„Viď, Robe? To jen my dva jsme tu slušný,“ poznamenal Pucek.

„Nooo ty rozhodně ne, je to asi dvě minuty, co jsi to dělal taky,“ smál se Robin.

„Tak neser a hrab se taky, ne, nemůžu za to, že mám zapařený koule,“ vztekal se Kaká.

„No jen jsem konstatoval, vaše zapařený koule mě fakt nezajímají,“ ukončil to s pošklebkem Robin.

Vyrazili jsme dál, Dominik s Kaká si po vzoru Robina také sundali trička, takže tři frajeři, co se měli opravdu čím pochlubit, vábili případné zájemkyně k sobě. Chvilku jsem šel za Robinem a porovnával jeho lýtka s mými. Opravdu měl štíhlejší, ale zato chlupatější, přes pravé lýtko mu vedla výrazná žíla. Ta mě natolik zaujala, že jsem se nějakou dobu oddával pohledu na ni, místo abych si užíval krás zdejší přírody.

Po chvíli jsme vešli do lesa, kde po obou stranách cesty byla škarpa. Já si to štrádoval po jedné straně, když mi najednou podklouzla noha a já zajel celý do toho pangejtu tak, že jsem ležel na břiše a koukala mi na cestu jen hlava. Nic se mi nestalo, ale o něco jsem si zasekl nohu a nemohl ani tam, ani zpátky. Dominik, Kaká a Pucek se hrozně bavili na můj účet a samozřejmě si to neopomněli nafotit, přitom čekali, jak se z toho vyhrabu.

Robin se taky smál, ale pak to nevydržel, natáhl mi svou ruku, chytil mě za loket a já se chytil za jeho. Doslova jedním tahem mě vytáhl zpět na cestu.

„Teda ty máš sílu,“ podivoval jsem se.

„Díky, když budeš pravidelně trénovat na lukostřelbu, taky budeš mít takový švih.“

Tričko jsem měl kompletně zadělané od hlíny, jehličí a další lesních suvenýrů. Poukázal jsem na to, když Robin povídá:

„Tak si ho taky sundej jako my, alespoň se trochu opálíš. Jako ředitel vápenky žádnou nesbalíš,“ mrkl.

„Ty vole, to si nemůžu dovolit, podívej se na sebe, na ostatní a na mě, takovej chcípáček.“

„Ty jsi hroznej stydlín, co řešíš? Tělo máš v pohodě, ale vsadím se, že totálně bílý. Tím opravdu nezaujmeš,“ reagoval trochu vyčítavě Robin.

„No ono je na prd, že mám i kousavý popruhy na batohu, tak bych měl rozežraný ramena.“

„Ale neměl, neboj, koukej.“ A zastavili jsme.

Sundal jsem batoh, tričko a Robin řekl, ať si ho položím na obě ramena okolo krku a nandal si zpět batoh. Když jsem to udělal, Robin mi začal upravovat tričko tak, aby bylo mezi popruhy a mým tělem a kousavé popruhy mě tak nedráždily. Jak mi to tak upravoval, opět se mi po těle začal rozjíždět ten samý pocit, jako když si mě šteloval na lukostřelbě. Když se prsty dotknul mé kůže, bylo to tak příjemné, že se mi chtělo až syknout, jak to na mě působilo. On snad musí mít v sobě nějakou nadpřirozenou energii, kterou svým dotykem přenáší na jiné, to jinak není možné, říkal jsem si.

Znavení jsme se doplazili na hrad Helfenburk, bylo už pozdější odpoledne a my měli jen něco málo přes hodinu na prohlídku. Rychle jsme hrad proběhli a na nádvoří nás zastavil chlápek, který tam provozoval střelbu z luku a kuše.

„Kluci, pojďte si ke mně zastřílet, je to jen za šedesát.“

„Díky, ale my jsme chudý studenti, co máme, tak si radši schováme na pivo,“ hlásal Pucek.

„Tak jestli jste studenti, tak vám to dám za třicet, a když se trefíte, tak dostanete medaili,“ lákal dál.

Dominik objal Robina kolem ramen a povídá:

„Já být vámi, tak jsem s těma medailema opatrnej, máme tady totiž profíka.“ A zatřásl s Robinem. „Ale za třicet, to si dám říct.“

„Vážně? Tak to se pojď tedy pochlubit!“ vnadil i Robina.

Nakonec jsem do toho šel já, Dominik a Robin, který začal. Každý jsme měli tři střely, ty Robinovy byly samozřejmě bezchybné, všechny vlastně úplně ve středu terče. Dominik netrefil nic, a nakonec jsem šel já.

„No tak ty už jsi poloprofík přece, tebe medaile určitě nemine,“ poplácal mě Robin.

„To rozhodně, profík, že si raději kryjte oči,“ smál jsem se.

Vzpomněl jsem si, jak mě to Rob učil, a výsledek se skutečně dostavil, čtyřka, pětka a dokonce sedmička.

Pán mě a Robina podaroval takovými amatérsky udělanými dřevěnými medailemi s možností přidělání na šňůrku. Robin dostal velkou, já maličkou, tak jsem je tak porovnával, když jsem s předstíraným smutkem prohodil:

„No ty máš takovou velkou a já chudáček takovou malinkou.“

„No ale ty chudinko jeden,“ politoval mě Robin. „Na, vezmi si tu velkou a já si vezmu tu malou.“

„Prosím tě, dělám si srandu, nech si svoji, však jsi byl nejlepší, tak máš tu největší.“

„Uděláme to tak, já mám těchhle blbin doma mraky a ber to ode mě jako motivaci pro zlepšení,“ nakázal mi Rob a odměny jsme si vyměnili.

Posadili jsme se u stánku a dali si nějaké občerstvení, v nohách skoro třicet kilometrů, sice už jsme neměli v plánu moc dál pokračovat, ale do blízké vsi do hospody ano. Stánek už pomalu zavíral, když jsem si všiml, že tam visí cedulka o možnosti přespání na hradě, ale že je třeba se objednat předem. Napadlo mě tedy zeptat se pana správce, zda bychom mohli i bez objednání.

„Ale jo, dneska tady nikoho nemám, je to za stovku na hlavu, můžete si udělat oheň, to mi dáte pade za dřevo. Hlavně to tady ale neničte a nikam nespadněte, to by byl malér,“ řekl pan správce.

„Jee to je bezva nápad spát na hradě a nebojte, my jsme sami zničený,“ odpověděl s viditelnou úlevou Kaká.

Správce nám ještě natočil pivo do PETek a prodal i buřty, co měl v lednici, takže jsme byli zásobeni a nikam už se opravdu nemuseli trmácet. Rozdělali jsme oheň, opékali a odpočívali.

„Teda, Fílo, to jsi vymyslel geniálně, to je pohoda, jsme páni hradu, krmi tu máme slušnou a i moku se nám dostalo, nic nám nechybí,“ kvitoval Dominik.

„Ty vole, ty jsi úplnej básník,“ komentoval Pucek.

Moc jsme toho nenamluvili, bylo vidět, že jsme všichni pěkně unavení, asi jsem to přepálil s kilometry, ale dali to všichni statečně bez větších řečí. Když se setmělo, Pucek si vlezl do spacáku a usnul, Kaká měl úzké oči a Dominik občas klimbnul, bylo tedy jasné, že dnešní noc bude velice krátká.

Noc byla velmi teplá, a tak Robin seděl u ohně stále bez trička, pozoroval oheň a vypadal tak nějak tajemně. Nakonec jsme zůstali vzhůru opět jen my dva. Robin si dolil kelímek a odešel od ohně, stejně jako tenkrát před Velikonocemi, jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem viděl kam. Od země stoupal travnatý kopeček, který byl po pár metrech ukončen hradním zdivem. Tam si lehl a koukal na nebe. Dolil jsem si taky pivo a šel za ním.

Ležel tam, jednu nohu rovně, druhou pokrčenou, jednu ruku za hlavou, druhou v trávě držel kelímek a měsíční svit osvětloval jeho tělo a obličej, kde bylo vidět, jak má v puse na pohodu strčené stéblo trávy.

„Tebe, koukám, baví se vždycky takhle zdejchnout,“ promluvil jsem na Robina.

Usmál se:

„Jojo, mě baví být takhle vždycky chvilku o samotě.“

„Aha, takže tě teď votravuju, co?“

„Prosím tě, co to meleš, Fílo, proč bys votravoval? Neplácej a lehni si taky.“

Chvilku jsme leželi mlčky, když se Robin na mě podíval:

„Teda ti řeknu, ty jsi stejně hrozná stydlivka.“

„Co? Proč?“

„No jak jsi dělal Zagorku a nechtěl sis sundat to zasraný tričko.“

„Jo táák, no to víš, přece se nemůžu vystavovat, když jste tam vy, to kdyby někdo viděl, tak bych byl nervózní z toho, jak by mě srovnával s váma. A to se prostě srovnat nedá.“

„Ty jsi děsnej, máš dobrý tělo, jen na něj tolik necvičíš, ale zase podívej se na svoje nohy a na moje. Hele, nadzvedni si tričko!“

„Co? Proč?“

„Prosím tě, neboj a ukaž!“ A Robin se ke mně natočil a nadzvedl mi ho sám. Položil mi ruku na břicho. V tu chvíli mi celým tělem projel nádherný pocit, který mi způsobil husí kůži, divný tlak v hlavě a příjemné šimrání okolo žaludku. Robin si toho všiml: „Co, mám studenou ruku, co?“

To neměl, ale vůbec jsem nechápal, proč je mi to tak příjemné, to je prostě nějaká jeho zvláštní energie. Studenou rukou mi naštěstí pěkně nahrál na odpověď:

„Jo, to máš teda.“

„Tak nejsi z cukru, to chvilku vydržíš, zatni svaly na břiše!“ Udělal jsem, co chtěl. Začal mi břicho a trochu i prsa mačkat, přičemž následovala další a další vlna husiny. „No svaly tam rozhodně máš, to musíš cejtit sám.“ A vzal mi ruku a položil ji na moje tělo. „Cítíš, jak to tam máš? To nejsou kosti ani špeky, ty. A teď to porovnej s mými svaly.“ A naznačil směrem na své tělo.

Natočil jsem se a s otevřenou pusou položil ruku na jeho břicho, najednou mi ruka zkoprněla. Pokaždé, když se mě Robin dotkl, jsem měl pocit, že dostávám malé elektrické rány, tohle ovšem bylo plných dvě stě dvacet. Úplně jsem byl zaujatý tím pevným tělem, tou konturou jemných detailů, všemožných záhybů.

„Teda asi máš pravdu, ale jsi o dost pevnější,“ pochválil jsem ho.

„No ale musíš cítit, že to máš podobně, jen to není tak vidět, buď musíš víc makat, nebo buď pyšný na to, co máš, opravdu ti může leckdo závidět. Fílo, přijde mi, že se hrozně podceňuješ, měj se taky trochu rád. Mysli na to, kdo jsi a co jsi už dokázal. Děláš třeba skvělý maso a podívej, jakej jsi nám naplánoval super vandr,“ skládal mi Robin komplimenty.

„Tak díky, Robe.“ Ještě štěstí, že v té tmě nebylo vidět, jak jsem rudej.

„Prosím tě, za pravdu se neděkuje.“

Nějakou dobu jsme tam ještě leželi, po boku Robina mi bylo hrozně fajn, tím, jak bylo pořád co objevovat, mi dosud nezevšedněl. Nakonec jsme taky zalezli do spacáků a hned usnuli tvrdým spánkem.

Ráno jsme se sami od sebe vzbudili docela brzy, posnídali z vlastních zásob, uklidili po sobě, počkali na správce, poděkovali za nocleh a vyrazili dál. Byl zase horký jarní den, a tak jsem si dovolil i já jít bez trička. Dnes už jsme neměli ujít tolik kilometrů, a navíc to nebylo moc do kopce oproti včerejšku. Vlastně spíše to bylo z kopce nebo po rovině. Takže jsme nemuseli vůbec spěchat.

Cesta vedla příjemně vonícími lesy, zelenými, rozkvetlými loukami, až nás přivedla tentokrát k říčce Blanici. Našli jsme podobný plácek jako ten včerejší u Volyňky, tak jsme si řekli, že včerejšek zopakujeme a smočíme nohy. Byla zase pohoda, říčka příjemně studila do nohou, když Kaká povídá:

„Ty jo, ale dnes tu není ten Gandalf, aby nám zase poradil hospodu nebo krám.“

A zahleděl se do krajiny, z druhé strany říčky vedla silnice a v dálce byla vidět vesnice, mohlo to být tak tři sta metrů, ale nikde jsme neviděli most.

„Ty myslíš, že v tý vesnici něco bude?“ spekuloval Pucek.

„Hmm, nevím, ale mohlo by tam něco být,“ zamyslel se Kaká. „Tak já to jdu zjistit.“

Vstal a že přebrodí řeku, Dominik ho ale zastavil:

„Ty vole, sundej si kraťasy, ne, víš hovno, jak je to hluboký, utopíš si prachy a mobil. Až to přelezeš, tak já ti prachy přehodím.“

„To nemůže bejt tak hluboký, ne?“ přemýšlel Kaká. „No dobře, maminko, možná máš pravdu.“ A sundal ze sebe kraťasy, aby nebyl jen v boxerkách, které natěsno obepínaly jeho malý zadek a větší bouli, oblékl si tričko. Zpod trička vykukovaly dvě holé, tenké, přesto šlachovité nohy.

Kaká se dal do boje s vodním živlem, když byl asi ve třetině, zavrávoral ze strany na stranu, ozval se lehký výkřik… a už se koupal.

„Kurva, do hajzluuu!“

My se smáli, až nám slzy tekly. Kaká to ovšem nevzdal a po hladině přeručkoval na druhou stranu. Zamával nám:

„A jsem přece tu. Sice durch, ale jsem. Dome, házej!“

Dominik mu přehodil pytlík s penězi. U silnice byla svodidla, kde si Kaká sundal tričko a rozložil tak, aby se zatím sušilo. A vyrazil do vesnice po silnici, bosý a jen v boxerkách. Byl to opravdu vtipný pohled, když jelo kolem auto, tak zatroubilo a Kaká mu zvesela zamával. No vypadalo to, jako když čeká na zákazníka.

Pucek se smál na celé kolo:

„Ty vole, ten je vostrej, von je snad exhibouš.“

Dominik se zasmál:

„No víš, že by mě to u něj ani nepřekvapovalo?“

Po nějaké chvíli jsme viděli, jak si to štráduje zpět a v ruce má igelitku, jakmile na nás viděl, vytáhl z ní plechovku a vesele mával na znamení zdařilé mise. Zase jelo kolem něj auto, které několikrát zatroubilo, a když ho předjelo, zastavilo. Z auta vylezly tři holky kolem pětadvaceti a běžely ke Kaká. Smály se a něco mu říkaly. Kaká ukázal na tašku, na tričko na svodidle a pak na nás. Holky nám zamávaly, což jsme jim vrátili. Pak jedna odběhla do auta a přiběhla s foťákem a všichni se tam štelovali k focení.

„Ty vole, von je jak nějakej zpěvák,“ smál se Robin.

„Vsaď se, že si to pěkně užívá,“ řekl Dominik.

Holky pak naskočily zpět do auta a odjely. Kaká přišel k řece, zabalil tričko do igelitky a šel brodit zpět. V jedné ruce nad hlavou igelitku a ve druhé bílý balíček. Tentokrát to už dal bez úhony. Říčka byla opravdu hluboká, kdy vodu měl v jednom místě až do půli trupu.

Když se vyhrabal z říčky, smál se:

„Ty vole, viděli jste to, jak jsem žádanej? Roštěnky jsou taky na výletě, a když mě viděly, prostě musely zastavit a vyfotit se se mnou. Ve vsi je krám, no báby jsem pobavil, nejdřív se zděsily, že jsem nějakej úchylák, tak jsem jim vysvětlil situaci, a to už se smály. Stejně určitě slintaly, dlouho takovýho švarnýho junáka neviděly. Jinak vás zdraví a tady mi vnutily asi třičtvrtě kila uzenýho, vypadá skvěle a může se hned jíst. A každej tu má dvě piva. Tak do toho!“

Opravdu uzené maso bylo buď domácí, nebo z nějaké malovýroby, úplně se rozpadalo. Kolovalo mezi námi, každý si uřízl kousek a poslal dál. Šumění vody, hnáty ve vodě, sluníčko, studené pivo a skvělé maso. Co nám vlastně v tu chvíli chybělo? Vůbec nic a podle výrazů šlo soudit, že to tak mají všichni.

Kaká najednou vstal:

„Ty vole, když já mám ty trenky úplně mokrý, v tom jít nemůžu, to bych chytil vlka.“

„No tak si je převlíkni, přece sis nevzal jedny, ne?“ reagoval Dominik.

„No jasně, že mám, ale někde kdoví kde v batohu a fakt se mi je nechce lovit. Já si je prostě sundám a půjdu v kraťasech na vostro.“

„To nedělej!“ udeřil jsem na něj. „Věř mi, opravdu to nedělej, když v kraťasech půjdeš ještě nějakých dvanáct kilometrů. Sice nebudeš mít vlka na prdeli, ale o to horšího na koulích, a já ti je mazat fakt nebudu.“

„Ale to by byla sranda, kdyby Fíla mastil koule Kaká, to by mě zajímalo, jestli by si to ty roštěny taky fotily,“ podotknul se smíchem Pucek.

„No tak dobře, já si teda vezmu suchý.“

„My se otočíme, abys z nás nebyl nervózní,“ řekl Robin.

„Ale pánové, na co takové drahoty? To přece vůbec není nutný.“ A Kaká si stáhl své boxerky a neměl na sobě vůbec nic.

Vtom projíždělo na protější silnici auto, které zpomalilo, a z okýnek vykoukly dvě ženštiny ve věku našich rodičů, smály se a mávaly:

„Ahóóój klucí, sluší vám to,“ a obdivně pískaly.

Mávali jsme taky, Kaká se postavil čelem k silnici a bez uzardění mával a volal:

„Díky, holkyyyy.“

Holky mu ještě stihly zatleskat a byly pryč.

„Ty vole, zrovna jsme tě tady drbali, ty jsi fakt exhibouš,“ komentoval Pucek.

„Jakej exhibouš, Půco? Prostě se převlíkám a dělám při tom radost, viděl jsi, jakou měly ty milfky?“ řekl pyšně Kaká.

Pokračovali jsme dál, už tak nějak v klídku. Ten den jsme končili na okraji Prachatic, poseděli jsme v místní hospůdce, ale kolem jedenácté večer se odebrali na nedalekou louku, kde jsme složili hlavy, byli jsme opravdu unavení.

V neděli ráno jsme už jen vyšplhali na Libín a seběhli do Rohanova, odkud jsme vyrazili směr domů. Když jsem se loučil s Puckem u jeho baráku, řekl mi, že je sice unavený jako nikdy, ale že to bylo skvělý. To mě moc potěšilo, zvláště u studeného Pucka.

Doma jsem hodil batoh do pokoje, osprchoval se, nadlábnul, padnul do postele a usnul. Vzbudil jsem se k večeru, dostal jsem zprávu od Dominika i Kaká a oba chválili, jak jsem naplánoval náš vandr, jak se jim to moc líbilo. Měl jsem z toho hroznou radost, ze sebe skvělý pocit a definitivně pryč byly ty blbé myšlenky z přelomu roku.

Dal jsem se do vybalování batohu, no spíš jsem ho převrátil vzhůru nohama a vysypal, že si to protřídím. Na vrchol vysypaného nepořádku vypadla dřevěná medaile z Helfenburku, zvedl jsem ji a připíchl si ji na moji mini nástěnku. V tom opět pípnul telefon. Psal Robin:

Ahoj Fílo, moc díky za víkend, mám takový pocit, že takhle skvělý vandr a víkend jsem ještě nikdy nezažil. Jsem rád, že mohu být součástí party. Dobrou Rob.

Sedl jsem si ke stolu, nepřítomně se usmíval a koukal na medaili, kterou mi Robin vyměnil.