Venkovský příběh – 11. Sblížení

Tu noc jsem zase skoro nespal, srdce mi bušilo radostí, najednou mi přišlo, že je svět nádherný. Těšil jsem se na ráno a očima posouval minuty a hodiny, aby už ta hodina přišla. Chtěl jsem skočit hned do prvního ranního vlaku a vyrazit. Ráno jsem se osprchoval, navoněl vším možným a půjčil si i trochu taťkova parfému, který používal jen při zvláštních příležitostech. Pak jsem nevěděl, co si vzít na sebe. Fílo, zase se zklidni, vezmi si něco normálního, nešil! Oblíkni se, jako by sis jel jen zastřílet, mluvil jsem na sebe do zrcadla.

Když jsem se ukázal u snídaně, rodiče okamžitě zpozorněli, musela je zarazit přehnaná vůně, která přebila tradiční vůni kávy. Zasedl jsem a pustil se do jídla.

„Hele dneska nebudu doma, vrátím se nějak odpoledne nebo večer, domluvili jsme se s Robinem, že si pojedu k němu zastřílet.“

„Dobře, k Robinovi zastřílet,“ zdůraznil hlavně Robinovo jméno taťka, načež hodil významný pohled na mamku, která se na taťku usmála. Z té intonace a pohledů jsem pochopil, že vědí, že jim kecám. No popravdě, abych jel za kamarádem a takto se na to připravil, bylo více než podivné. Bylo jim jasné, že mám rande, jen nechci prozradit, která je ta šťastná.

Když jsem se na chodbě obouval, přiskočil ke mně taťka s peněženkou v ruce:

„Fildo, tady máš a kup jí kytku nebo ji pozvi na pohár, ať máš.“ A podával mi peníze.

„Co? Já ale, no to si pleteš…, to já neto, jako to,“ plácal jsem zaraženě nesmysly.

„Fildo, jsem starej, ale zase tak blbej ještě nejsem a neboj, Radkovi jsem taky přispěl, když jsem poprvý zaregistroval, že jde na rande.“

Rezignoval jsem, ale nechal chudáka taťku v naivní představě, že jdu na sraz s nějakou slečnou:

„Cooo? Tisíc korun? To je přece moc,“ byl jsem zaražený ještě víc.

„Ber a nemel, dneska je všechno drahý.“

Poděkoval jsem a vyrazil na vlak. Cestou jsem měl vůči taťkovi opravdu velké výčitky svědomí, chudák si myslí, jak jdu na rande s nějakou pěknou holkou. Navíc jeho oči jiskřily nadšením, zvědavostí a taky trochu pýchou, že jsem se konečně osmělil. Chudák, kdyby věděl, co se opravdu děje. Určitě to už řekl mámě, i když by musela být z jiné planety, aby jí nedošlo, že mám rande, když jsem zasmrděl celou kuchyni.

Když vlak brzdil ve Vojkově, Robin už tam čekal, seděl na lavičce a nervózně sledoval kvílející vlak. Už jak jsem ho zahlédl, kolena se mi rozklepala a dýchal jsem, jak kdybych uběhl maraton. Jakmile mě Robin zahlédl, zvedl se a šel mi naproti. Když jsme byli u sebe, nějaké dvě tři vteřiny jsme se na sebe jen mlčky koukali a pak se objali.

„Ahoj Robe, děkuju za zprávu, napsal jsi to krásně.“

„Děkuju, Fílo, a děkuju, že jsi přijel.“

„Tak co? Kam půjdeme? K vám asi ne, to by bylo blbý, projdeme se do lesa?“

„Jo, to bude nejlepší,“ souhlasil Robin.

Procházeli jsme Vojkovem a zase nic neříkali, nebylo to ale to trapné ticho, bylo cítit, jak oba chceme mluvit, ale je nám to takhle na ulici blbý. Tak jsme se alespoň na sebe občas usmáli. Když jsme se už konečně vymotali ze vsi, tak jsem spustil:

„Robe, díky za tu zprávu, udělala mi velkou radost, ani si nedokážeš představit jakou. Jen mám z toho pocit, že jsi asi včera nepochopil to, co jsem ti říkal o tom, co se stalo u Volšáku.“

„Myslíš to, jak jsi říkal, že to bylo hezký?“ zeptal se Robin.

„Přesně to, já tím nechtěl naznačit to, že to bylo hezký, protože jsem chtěl, aby ti z toho nebylo trapně. Já to řekl proto, že to bylo opravdu hezký a nejraději bych to zopakoval. Robe, já k tobě asi cítím to samý, co ty cítíš ke mně, vlastně ne asi, je to tak. Ani nevíš, jak jsem od tý doby trpěl, že tě nevidím.“ Zastavil jsem se a podíval se do jeho nejistých modrých očí.

Robin se ihned rozzářil:

„No teda… uff… to jsem fakt nepochopil, promiň. Já furt vidím ten tvůj šokovanej pohled, ty jo já nevím, co mám říct…, ale, no prostě pojď sem!“ A vrhnul se na mě a znovu mě pevně objal. „Fílo, ty jsi prostě neskutečně skvělej.“

„Robe, ty taky, a ten můj pohled, to byl totiž okamžik, kdy jsi mi otevřel oči a vše mi do sebe začalo zapadat. V tu chvíli jsem pochopil, kdo jsem, i když jsem se tomu druhý den bránil, ale teď už nemám pochyby.“

„Aha, takže ty jsi až teď zjistil, že jsi gay?“ zeptal se Robin s evidentní nejistotou.

„No asi jsem to teď pojmenoval, musím říct, že mě to nikdy nenapadlo, ale když si pospojuju celý svůj život, tak si říkám, že mně to mělo dojít už dávno. Ty moje neúspěchy při sexu s holkama, třeba když byl Dominik na mě nasranej, tak jsem se děsně bál, že už mě nebude chtít za kamaráda, a tak.“

„Takže jsi zakoukanej do Dominika?“ pousmál se Robin a viděl, jak jsem znejistěl. „Fílo, v pohodě, teď už můžeš říct cokoli, třeba já do něj byl udělanej hrozně, hrozně se mi líbí jako kluk a ta jeho povaha to ještě víc umocňuje, no ale pak to opadlo. Vzal mě mezi vás a já poznal tebe, líbil ses mi hned, ale nevěděl jsem, co si o tobě myslet. Ale hned ten první večer, jak jsme pak seděli u toho plotu, mi bylo jasný, že to s tebou nebudu mít jednoduchý, jakože tajit moje sympatie k tobě.“

Oči mi začaly vlhnout štěstím a krásnými slovy:

„Jako teď už chápu ty svoje pocity vůči Dominikovi, a ano, líbí se mi i jako kluk, ale nikdy jsem to k němu neměl jako ty, nebo možná trochu jo, ale nějak jsem si to nespojil. To až s tebou mi bylo vždycky tak fajn a furt jsem na tebe myslel, až jsem si říkal, co se to se mnou děje, ale tohle mě nenapadlo. Jak jsi na to přišel ty?“

„No úplně přesně si asi nevzpomenu, ale myslím, že jsem věděl, že je něco jinak, tak ve dvanácti třinácti, když kluci na škole přitáhli nějakej pornočasák a prohlíželi jsme si ho. Já byl taky na větvi z toho, co vidím, ale daleko víc jsem koukal na kluky, jak mají pusy otevřený, vyvalený oči a představoval si, co asi právě v sobě cítí. Líbil se mi asi ten pohled na ně. No a pak klasika, sprcha po těláku, kdy jsem se furt porovnával s ostatníma a pak vzpomínal na ty, co se mi líbili. No a když jsem se dostal k péčku a kouknul jsem na gay, došlo mi to.“

„A vaši to vědí? Nebo Evka?“

„Vůbec, myslím, že ani netuší. Jsi opravdu první, komu jsem to kdy řekl, chtěl jsem ti to říct už včera cestou na vlak, ale strašně jsem se bál. Kdybych věděl, že to dopadne takhle, tak bych jednal úplně jinak. Nakonec jsem si řekl, že ti napíšu a při nejhorším už mě nikdy nebudeš chtít vidět.“

„Robe, to je v pohodě, chápu to, já bych nedokázal ani to.“

Vešli jsme do lesa, a jakmile na nás nebylo moc vidět, okamžitě jsme se objali. Cítil jsem, jak se Robin třese, a já vlastně také. Byl to ale třesot vyvolaný tím hezkým, co jsme právě prožívali. Robin evidentně ráno postupoval stejně jako já, jelikož voněl také nějakým příjemným parfémem.

„Fílo, vím, že jsem ti napsal, že už to ode mě nikdy neuslyšíš, ale v tuhle chvíli prostě musím a už se nebojím. Mám tě strašně rád.“ A oči mu zesklovatěly.

„Robe, myslím, že já taky, vlastně to asi vím jistě, jen jsem tenhle pocit ještě nikdy nezažil, ale jestli je to ten pocit, kdy tě mám pořád před očima, pořád na tebe myslím, pořád chci být s tebou, a když jsem, je mi dobře tak, že mi v tu chvíli nic nechybí, pak jsem regulérně zamilovanej.“

Robin se usmál:

„Jo, to je přesně ono, Fílo, přesně takhle to mám já s tebou a ani nedokážu popsat to, jak mi je teď krásně, když tohle prožíváš díky mně.“ A něžně mě pohladil po hlavě.

Já byl chvilku zamyšlený, když ještě ve mně trochu hlodala pochybnost:

„Akorát, Robe, když nad tím přemýšlím, asi to bude znít fakt blbě, ale nikdy jsem si nad tebou nevyhonil, tak možná to není úplně ono.“

„Fílo, zamilovanost je o citech, honění je o nadrženosti, i když s citama to bude asi o to intenzivnější. Tolik kluků jsem potkal, že jsem si nad nima mohl ptáka urvat, říkal jsem si, jak bych jim vymrdal mozek z hlavy, pak ale promluvili a mně bylo jasný, že to už udělal někdo přede mnou. Takže honit si nad někým je prostě čistá nadrženost.“

Robin mě pak znovu objal, podíval se na mě vášnivým pohledem:

„Fílo, ty jsi někde úplně jinde, žádný frajírek, taková čistá duše, a to je to, co mě k tobě tak přitahuje. A samozřejmě i to, jak vypadáš, ani nevíš, jak jsi mě zlobil, když jsi furt říkal, že nejsi hezký, že máš hnusný tělo… Jak já tě chtěl chlácholit, jen jsem se nechtěl před tebou i ostatníma propálit.“

„Robine, nech toho, nebo ještě budu brečet, stačí, jak jsem rudej.“

„Ale roztomile,“ dodal Robin.

Pak jsme umlkli a jen se dívali jeden druhému do očí, pomalu jsme se k sobě přibližovali, stejně jako tehdy na Volšáku, tentokrát to však byla vzájemná touha. Políbili jsme se, už jsem nebyl vykulený, už to nebyl šok, byla to čistá přitažlivost. Jakmile jsme se dotkli jeden druhého, v mžiku se potkaly naše jazyky. Teď už to nebyly jen elektrické výboje, v mém těle právě spustili celou elektrárnu. Ano, tohle je to, na co jsem celý život čekal, tohle je to, co se mi tak moc líbí, tohle jsem já a přesně tohle chci. Po těle husí kůže, příjemné šimrání na hlavě, v rukou a hlavně kolem břicha. Jak mi tohle mohlo unikat? Ale asi jo, asi jsem to tušil, ale zcela vytěsnil ze své osobnosti. To až Robin to dokázal dostat na světlo světa. Vlastně už tehdy, když poprvé přišel a představil se mi, tak jsem z něj měl krásný pocit, který jsem si neuměl vysvětlit. Ano, lítám v tom až po uši, vše špatné zapomenuto, ať se Petra chová dál jako kráva, je mi to už putna. Ať se Sýkorka přede mnou dál vlní, jsem vůči ní naprosto imunní. Teď je tu Robin a ten dokázal to, co nikdo předtím, a s Robinem už chci jít životem dál.

Odlepili jsme se od sebe, chytli za ruce a procházeli se bez cíle lesem. Jen jsme se na sebe tupě usmívali a přes ruce proudila energie, že nebylo třeba jakýchkoli slov. Zachytit nás v komiksu, byl by to tak nechutně přeslazený komiks, že bych ho s odporem odhodil.

Našli jsme louku schovanou uprostřed lesa, tam si sedli. Robin mě rukou objal kolem ramen a stlačil na své tělo, takže jsem se na něj schoulil, vypadalo to tak, jako by Robin nade mnou držel ochrannou ruku. Začal mě hladit po vlasech, zatímco já si půjčil jeho druhou ruku a proplétal jsem se mu svými prsty mezi jeho.

„Fílo, když jsou dva spolu, ale vlastně ještě nejsou, to si to řeknou, jako že teď jsou spolu, nebo to vyplyne ze situace?“ zeptal se Robin neohrabaně.

Začal jsem se lehce smát:

„Já nevím, Robíku, já to nikdy nezažil, tak fakt nevím, to si asi řeknou.“

Zase jsme mlčeli a užívali si vzájemnou blízkost, když Robin řekl:

„Takže jsi teď můj kluk, Filípku?“

„Jsem…? Tak skvěle.“ A pohladil jsem Robina po tváři: „A ty jsi můj kluk, Robíku?“

„Já…? To je přece jasný!“ A dal mi další polibek.

„A jak s tím naložíme? Bude to mezi náma, nebo to řekneme klukům, nebo třeba i doma?“ začal jsem řešit, co bude.

„A jak moc se ti do toho chce?“ odpověděl otázkou Robin.

„No upřímně, moc ne, chci si užívat tebe a neřešit, co bude. Kluci tohle asi neskousnou, celou dobu se těší, až budu mít nějakou holku, a teď by vyplavalo, že se celou dobu stýkají s buznou. A naši? Vůbec nevím, jak budou reagovat, hlavně táta, ten si dokonce myslí, že jsem dneska jel za nějakou na rande.“ A z kapsy jsem vytáhl tisícikorunu a řekl mu, že mu mám koupit kytku a pozvat na pohár.

Robin se začal smát:

„Ježííš, to je tak sladký, ten tvůj taťka je roztomilej.“

„No ani nevíš, jaký mám vůči němu výčitky.“

„Fílo, mám to stejně jako ty, proto jsem to i tajil a tvářil se jako největší heterák, mám z toho prostě strach. I když teď menší, když jsem našel tebe. Spolu to nějak zvládnem, jako když mě vyhodí z party, bude mě to štvát, ale tak co, stejně jsem naplavenina, a pokud jim to bude vadit, tak ať si políbí prdel. Sralo by mě ale, kdyby ty jsi o ně přišel, znáte se celý život, tak proč by jim to mělo vadit? Však ty jsi po nikom nikdy nevyjel, ne?“

„Vůbec, jako jo, prohlížel jsem si je, když jsme byli třeba na plavečáku, ale to je asi normální a myslím, že i oni si mě prohlíželi. A co ty? Ty jsi po nikom nikdy nevyjel?“

„Nene, prostě jsem se bál, dokážeš si představit, jak bych to měl na učňáku, kdyby to prasklo? Jediný bylo, že jsem si dal pár inzerátů na seznamkách, ale to bylo k ničemu. Buď to byli starý chlapi, který mi hned poslali fotku vocasu a chtěli si hned zamrdat. Jen sem tam to byl mladej kluk, třeba jsem si psal s jedním z Tábora, ale ani fotku jsem mu neuměl poslat, protože jsem se prostě bál. Tak jsme se nikdy nesešli a radši jsem si ho zablokoval.“

„Copak ty sis nechtěl užít?“ smál jsem se.

„Ale tak to víš že jo, ale prostě strach byl mocnější. Ale teď mám tebe a už se nebojím, navíc mi přijde, že jsem vyhrál ve Sportce, tak úžasný kluk a jen deset kilometrů ode mě.“

Sedli jsme si naproti sobě, nohy jsme si propletli mezi sebe a přitiskli se těly na sebe a zase se objímali. Hlavy jsme měli na rameni toho druhého a povídali si o všem možném i nemožném, co se týkalo nás dvou.

Den už se blížil večeru, vydali jsme se tak na cestu domů, pořád jsme se drželi za ruce a nechtěli se jeden druhého pustit. Šlo o naše malé velké tajemství, a tak jakmile jsme vylezli z lesa, ruce musely od sebe. To bylo pro nás peklo, chtěli jsme se držet furt, oba jsme chtěli cítit alespoň část těla toho druhého na sobě. Za každým keřem jsme si tak alespoň dali pusu. Robin mě doprovodil až na nádraží, kde jsem se modlil, aby měl vlak jako obvykle zpoždění. Když si to však přejete, tak je samozřejmě železnice děsně dochvilná. S Robinem jsme se však stihli dohodnout, že zítra přijede on k nám. Jak proběhla cesta do Záboří, nevím, moje pocity byly tak intenzivní, že jsem ani nevnímal cestu a málem ani nestihl vystoupit.

Po příchodu mě přepadl hlad jak vlka, celý den jsem vlastně nejedl, což jsem si dosud neuvědomil. Máma mi dala pořádný dlabanec a já se do něj pustil, jak kdybych týden nejedl. Zároveň jsem se furt poťouchle usmíval a bylo na první pohled jasné, že má podivná nálada z poslední doby je ta tam. Což zaregistroval hlavně táta:

„Vy jste se s tím Robinem nějak sčuchli, co? Pořád za ním jezdíš, on jezdí sem…“ A přitom výrazně mrknul na mamku.

V tu chvíli jsem zcepeněl, otevřel pusu, až mi z ní vypadl kus chleba. Ohh, tak tohle je podpásovka, jak to myslí? Ví to? Ne, neví, jen hraje stejnou komedii, jako já jsem na ně hrál ráno, tomu se říká papej a nedrob, synáčku zamilovanej.

„A to ti ani nedali u Robina nic k jídlu, že tak hltáš?“ ptala se starostlivě mamka.

„To víš, Zdeni, to je samé střílení, míření na kolemjdoucí slečny, a tak není na jídlo ani pomyšlení,“ odpověděl bodře taťka.

Tak ale vážení rodiče, tohle už přeháníte, to není hodné vaší důstojnosti, šrotovaly moje myšlenky.

„Jo tatíí, mamíí, zítra přijede pro změnu Robin k nám.“

„No vždyť to říkám, ani si nestihli všechno říct,“ zareagoval s evidentní radostí taťka a poplácal mamku po zadku.

Večer jsme si s Robinem ještě chvilku chatovali, než jsme šli na kutě.

Robinku, děkuji za nejkrásnější den v životě, který jsi obrátil vzhůru nohama, ale jsem za to rád. Už teď mi chybíš, tak krásné sny, ať nám to do rána uteče. Miluju tě, Fíla.

Filípku, i já děkuji, díky tobě jsem teď nejšťastnější na celém světě. Už se nemohu dočkat rána. Pusu pro mou lásku, Rob.