Venkovský příběh – 23. Maturák

Vstoupil jsem do čtvrťáku, rozhodl jsem se, že to bude můj poslední rok na škole. Učení mi sice šlo, ale nebyl jsem studijní typ, a tak představa, že po maturitě půjdu na vysokou, mě docela děsila. Naši sice říkali, že na to mám a byla by škoda to alespoň nezkusit, a Robin měl pocit, že na to kašlu kvůli němu, že půjdu někam na kolej a bojím se odloučení, ale tak to nebylo. Zvažoval jsem opravdu dlouho všechna pro a proti, ale nakonec jsem usoudil, že by mě další škola už prostě otravovala.

U Robina doma se pomalu začalo vše vracet do starých kolejí, paní Bláhová se po smrti manžela sbírala velice pomalu, ale přece tam pokroky byly. Hlavním motorem byl pro ni malý Liborek a dům díky tomu ožil. Evka s Vencou tam byli pořád a já s Robinem jsme spali na střídačku u našich a u něj. Když jsme tam byli všichni, pak bylo v domě opravdu veselo a živo, což bylo pro paní Bláhovou to nejdůležitější. Přišlo mi i, že trochu ustoupil její strhaný obličej a život ji začíná pomalu zase bavit.

Já více ležel v učení, abych nemusel šílet o svaťáku, ale zároveň jsme měli se spolužáky plné ruce práce při přípravě maturitního plesu, což obnášelo spousty organizace. Navíc jsme se scházeli v tělocvičně, kde jsme nacvičovali slavnostní nástup a hlavně naše půlnoční překvapení. No zkrátka náš maturák musel být ten nejlepší a nejdokonalejší v historii lidstva.

Naše číslo byla směska různých pokusů o taneční vystoupení, parodie na různá zaměstnání, osoby či lidskou činnost. Holky tak měly být jednu chvíli drsné raperky, modelky nebo miminka a my kluci zase byli veksláci, uklízečky a to, čeho jsem se nejvíc obával, že jsme měli být plavci v gumových čepicích a oldschoolových slipových plavkách a jinak nic jiného na sobě nemít. Měli jsme tančit před takovou plachtou, která měla být jako vodní hladina, a pak plachtu přeskakovat, jako že skáčeme do vody. Tam jsme měli ještě dělat nějaké kreace s nohama, jakože akvabely.

Vůbec se mi do toho nechtělo. Já bych měl být jen v plavkách před zraky několika set lidí? Propadnu se hanbou, ale byl jsem přehlasován, tak jsem musel. Když jsme se po tělocviku s klukama sprchovali, tak jsem se začal porovnávat s ostatními, moje hubené tělo mezi těmi atletickými nebo i trochu svalnatými těly bude naprosto směšné. Na druhou stranu jsem měl i dva spolužáky, kterým prostě chutnalo a do sto kil jim moc nechybělo, a ti také nadšeně souhlasili s plavkovým vystoupením. Tak jaké bych si měl dělat násilí? Když tak si dám panáka na kuráž. Pak jsem samozřejmě začal také přemýšlet nad tím, zda se neztrapním v plavkách jako takových, aby to nevypadalo, že jsem holka, ale při porovnání s ostatními jsem byl tak někde uprostřed. Jako nebyl jsem jako Mates, kterému příroda nadělila opravdu štědře a který byl námi obdivován už od prváku, což se často neslo slovy uznání, až ho to muselo štvát. Ale já taky nějakou tu proporci mít budu, tak bych se nemusel tak nervovat.

Naši mi už před Vánoci koupili oblek, ať prý mám památku na jeden z nejdůležitějších dní v životě. Já v životě oblek na sobě neměl a vlastně mi to ani nijak nechybělo. Jak já byl otrávený, když mě mamka do něj navlíkla a dirigovala mě, jak se mám postavit a otočit. Bodala do obleku a občas do mě špendlíky se slovy:

„Tady to bude potřeba povolit, tady založit,“ a kdo ví co ještě.

Šikulka pak vytáhla šicí stroj a dala se do práce. Pak jsem se musel navléct znovu a tak pořád dokolečka, až to prý bylo dokonalé.

„No vidíš, Fildo, takhle to sedí perfektně, jak na míru, nikde nic nevisí, nikde ti nic nepřetýká, prdelka jak lusk, ty už se můžeš ženit. Až tě Robin uvidí, tak přestane dýchat.“

Robin tady u té komedie nebyl, ale chtěl mě samozřejmě vidět, pořád si mě dobíral, ať se obleču.

„Ne ne, Robíku, uvidíš mě až tam, prostě překvapení.“

„Prosím tě, Fílo, to není svatba, no táák, ukaž se mi!“

Měl smůlu, nechtělo se mi to oblíkat a trochu jsem to chtěl opravdu jako překvapení, i když jsem si říkal, že tím žádnou díru do světa neudělám. Robin pak na mě mrknul:

„No Fildo, já budu mít pro tebe taky překvapení, taky si chci koupit oblek, on se přece jen někdy hodí.“

Už v tu chvíli jsem se těšil, vzpomněl jsem si, jak mu to v obleku slušelo, když měl slavnostní předávání výučního listu. Tehdy mě dost překvapil tím, že ho vůbec na sobě měl. Ani k němu mi oblek moc nepasoval, ale to bylo asi tím, že mladí lidé obleky moc nenosí a spíše chodí na pohodu. Nutno podotknout, že nějaké tři týdny před mým maturákem měl ples i Kaká, který také letos končil. Nicméně svůj oblek jsem si chtěl nechat až na můj maturák a stejně tak Robin.

Ples jsme měli až v druhé polovině března, tak mi to přišlo daleko, nakonec to uteklo celkem rychle. Asi hlavně díky neustálému nacvičování našich kreací. Zájem o lístky byl také velký. Nejenže šli naši, ale zájem projevili i Dominikovi rodiče, tak jsem pro starší generaci vzal stůl pro šest, kdyby třeba chtěli ještě rodiče Kaká. No a samozřejmě další stůl byl pro naši kompletní povedenou partičku, včetně Monči a Peti.

Poslední den před plesem jsme se s Robinem neviděli, já měl hlavu plnou zítřka a Robin byl déle v práci, aby mohl jít zítra dříve a další den mít volno. Večer mi zavolal, aby mě alespoň slyšel a já jeho. Rozloučení ovšem bylo obzvláště roztomilé, když mi až jemným hlasem řekl:

„Tak miláčku, hezky se mi na ten tvůj zítřejší velký den vyspinkej. Uvidíme se až na místě, moc se na tebe těším.“

„I já na tebe, Robíku, a zítra moc nepracuj.“

V kulturáku, kde se ples konal, jsme měli sraz už ve tři, abychom stihli vše nachystat. Organizovali jsme se na místě, abychom věděli, kdo kam půjde, kdo kde bude mít jaké věci. S profesory organizovali šerpování. No nastal klasický chaos, kdy chybělo tohle nebo támhleto, výzdoba nedržela nebo nevypadala tak, jak jsme si představovali, až jsme říkali, že to snad odpískáme a nic nebude, protože to prostě nebude takové, jaké jsme si vysnili při přípravách. Nakonec jsme se nastrojili a děj se vůle boží.

První hosté se začali trousit dovnitř a mezi nimi nechyběli Petra s Mončou, Dominik, Kaká, moji rodiče s rodiči Dominika. Po úvodních společenských frázích jsem usadil rodičovstvo a vrátil se k bandě. Dominik mě poplácal po ramenou:

„Tak ses dočkal, Fílo, co? Dneska pořádně zapaříš, ani ti ten zítřek nezávidím.“

Jen jsem se pousmál, když spustil Kaká:

„Teda Fílo, vy tady máte ale luxusních roštěnek. Proč jsi mi nikdy neřekl, že máš tolik mrdatelnejch spolužaček?“

„No Kaká, zrovna já ti budu vyprávět o spolužačkách, to víš, že jo,“ zpražil jsem ho se smíchem.

„No jasně, ale tak říct jsi mi to mohl, a kde máš vůbec Robina?“

„No já nevím, tak snad za chvilku dorazí.“

Čas pokročil a Robin stále nikde, nevolal, nepsal, nic. Chtěl jsem mu zavolat, kde je, ale zase jsem si říkal, že ho nebudu nahánět. Však ví, kam přijít. Pak mě spolužačka poprosila o pomoc s přesunutím nějakých stolů, tak jsem na chvilku zmizel a pak hned spěchal zpět do foyer.

Tam už jsem u šatny spatřil siluetu Robina, který vzal i svoji mamku, aby neseděla furt doma. Galantně jí pomáhal z kabátu. Když vyřídili šatnu, vzal ji za rámě a otočil se směrem ke mně. V tu chvíli mi doslova spadla brada na zem, co na zem, rovnou do sklepa, jestli ten kulturák nějaký měl.

Robin měl na sobě tmavě modrý oblek, který mu seděl na milimetr. Stál tam rovně, sebevědomě, s úsměvem směrovaným mně. Z hlavy zmizel ten jeho halabala účes. Byl upravený, stylový, pevně držel díky tenké vrstvě gelu. Jeho bradka byla také sestřižena, a tak zvýraznila Robinovy líce, které najednou vypadaly ostřeji než obvykle. Byl nádherný, jeho úsměv usměvavější, jeho zuby byly bělejší, jeho modré oči modřejší než kdy jindy. Ještě jak držel svou maminku, aby ji doprovodil, stál přede mnou dokonalý mladý gentleman, na kterém mohou všichni oči nechat.

Chtěl jsem se na něj hned vrhnout a alespoň obejmout. Nechtěl jsem však vzbuzovat zbytečné pozdvižení, tak jsem k nim přistoupil:

„Teda Robine, co se to s tebou stalo? Vypadáš fantasticky, na tobě není jediná chybička. Vám to taky moc sluší, paní Bláhová.“

„Jen se nepřemáhej, Filipe, vůči starý bábě, vždyť vidím, že z Robina nemůžeš spustit oči. Ale povedl se, co? Já mu říkala, že takhle má chodit furt.“

„Jako Robe WOW, já nemám slov.“

Robin se trochu začervenal:

„Ale jdi, Fildo, však tobě to mega sluší a promiň za zpoždění, měl jsem objednanou kámošku kadeřnici, aby nachystala mamku a mě dala taky trochu do kupy. Navíc se trochu sekla u zákaznice předtím.“

To už jsem se ale musel pomalu vypařit ke spolužákům. Dominika s Kaká jsem požádal, ať je odvedou ke stolu. Vtom se ke mně naklonila Peťa:

„Tomu Robinovi to sakra sekne, co?“

„Jo, Peťo, je prostě nádhernej, já nevím, co mám říct jinýho, líp to vyjádřit neumím.“

Peťa se pousmála:

„No bylo to na tobě hodně vidět, jak jsi na něj upřeně zíral a nemohl popadnout dech.“

„Ježiš, to mi ani neříkej, já chtěl bejt nenápadnej, aby si toho nikdo nevšiml,“ zčervenal jsem.

To už ale začal program, předtančení, šerpování a další ceremonie proběhly tak, jak jsme si představovali, samozřejmě pár chyb by se našlo, ale bez toho by to zase nešlo. Následovaly tanečky s rodiči, kde jsem vytáhl mamku, mamku od Robina i Dominika, pak naši třídní Hamplovou, která samozřejmě vyzvídala, která slečna mě dnes doprovodila. Řekl jsem jí, že žádná, že tu mám partu dobrých kamarádů od nás.

Následovaly další profesorky, které chtěly ten večer snad prošoupat svoje boty. Klukům jsem se moc nestihl věnovat, po celou dobu jsem však měl v hlavě Robina, tím, že přišel později, jsem se na něj nestihl dostatečně vynadívat, a tak jsem ho při tančení stále očima hledal po sále, abych ho alespoň na vteřinu zahlédl. Párkrát se mi to i povedlo, ale bylo to stejně málo. Později se mi podařilo alespoň na dvacet minut se s klukama vidět na baru, kde jsme chvilku pokecali a mohl jsem si dát dva panáky na kuráž před půlnoční estrádou.

Půlnoční show jsme měli asi na čtvrt hodiny, nejdříve jsme začali všichni, kdy jsme předstírali malé děti, co spí, a když zakokrhal kohout, tak jsme začali ranní rozcvičkou. Některé z holek už byly převlečené za miminka, a tak plynule pokračovaly v chaoticky dětském tanci, a zbytek se odebral ze scény, abychom se my kluci převlékli za veksláky, kdy jsme pak lidem nabízeli bony za koruny a skutečně jsme něco utržili do společné kasičky. Pak v rychlém sledu následovaly scénky, o kterých jsem už psal. Ke konci došlo k tomu nejhoršímu, my kluci jsme zalezli do zákulisí a sundali vše ze sebe, abychom si navlíkli plavky. Zázemí bylo v takovém postranním předsálí, kam mohl vejít naprosto každý, což se povedlo dvěma profesorkám, které když nás tam uviděly, začaly se smát, omluvily se a odešly. Pro mě to byla zvláštní situace, to riziko, okolo sebe čtrnáct nahých kluků a Robin v hlavě, způsobilo to, že jsem začal být v rozkroku trochu neklidný. Rychle jsem na sebe navlékl plavky a doufal, že nedojde k nejhoršímu. To se naštěstí nestalo, jen jsem měl díky tomu větší bouli než obvykle, takže to bylo k lepšímu.

Holky roztáhly plachtu a my naběhli před ni a čekali jsme, až začne hrát hudba. Už jak jsme šli na parket, spustil se hysterický řev a aplaus, především dámské části společnosti. Budilo to v nás úsměv, připadali jsme si jako popové hvězdy, na které napůl omdlelé fanynky vřeští jak paviáni v zoo. Když se trochu uklidnily a nastalo ticho, ozval se z místa, kde seděla naše parta, výkřik:

„Filip je největší kunďááák!“

Samozřejmě to nebyl nikdo jiný než Kaká. Celý sál se začal smát a my taky, takže vážnost našeho čísla byla ta tam. Hudba konečně spustila a my předváděli nejdříve, jak se rozcvičujeme před skokem do vody, a pak už jsme jeden po druhém skákali. Ještě že nás napadlo tam dát žíněnky, přece jen pád na parkety by nebyl to pravé ořechové. Když jsme všichni naskákali do vody, lehli jsme si vedle sebe, přes plachtu dali nohy a dělali různé pohyby, chytali jsme se za ně, pak si je navzájem proplétali, a nakonec jsme vyskočili a poděkovali za ovace. Takto jsme zůstali, když tam přiběhly holky jako atletky, a to už bylo grand finále našeho vystoupení. Úspěch to mělo obrovský, já byl rád, že to mám za sebou, ale zároveň jsem byl šťastný, že se nám to fakt povedlo a lidi to pobavilo.

Tím vlastně byla zakončena oficiální část plesu a následovala neorganizovaná trdlovačka a pijatika.

Já se na chvilku stavil za našima a pak šel s klukama na bar, abychom pokecali, tam jsem opět hypnotizoval Robina. Znovu jsem mu musel pochválit jeho vizáž, on se zasmál:

„Ale no tak, Fílo, copak jsem Brad Pitt, abys mě takhle obdivoval? Trochu jsem se zkrášlil, to jo, ale zase to není tak moc, ne?“

„To máš pravdu, Brad Pitt nejsi, ten je oproti tobě nuzák, ten ti nesahá ani po kotníky.“

„Ty jsi prdlej, Fildo, naopak tobě to moc slušelo a v těch plavkách úplně nejvíc. Byli jste vtipný, a navíc se bylo na co koukat.“

„Aleee no neříkej a na koho jsi koukal nejvíc?“ zvedl jsem obočí.

„Nooo to je ale podpásovka! Samozřejmě, že na tebe.“

„Hmmm no jasně, to ti tak sežeru, jen se přiznej bez mučení,“ zahrozil jsem ukazováčkem.

„No, ale fakt na tebe, jako díval jsem se i na jiný, pěknej je ten vysokej a pak ten drobnej nerdík, ten nevypadá, ale tělo fakt dobrý.“

„Jasný, Mates, ten jde na dračku, a ten nerd, to je Gábin, to jsi překvapil, to bych neřekl, že zrovna ten se ti bude líbit. Ale je pravda, že ten je zrovna hrozně hodnej, akorát u holek mu to nějak nejde, tak snad po dnešku už bude.“

„Tak možná proto se mi líbil, že je hodnej, já si taky vybral hodnýho, vlastně toho nejhodnějšího. Hele a to máš ty plavky celou dobu na sobě?“

„Ne, blázníš? Bych měl zapařenýho ptáka, no fuj, a ještě bych určitě chytil vlka. My jsme se převlíkali, tam v té postranní místnosti. To bylo vtipný, když jsme byli všichni nahatý, tak tam vtrhly dvě učitelky.“

Robin se zatvářil, jako když něco ztratil:

„Do prdele, a to jsi mi nemohl říct, že se tam budete převlíkat?! Bych šel taky náááhodou okolo,“ smál se.

„Ale ale, to by se ti líbilo, žádný takový, vočumovat by se ti zachtělo!“

„Hele, jako že se nemůžu podívat? Samozřejmě na tebe bych se šel podívat.“

„Hlavně sranda, Robíku, dívání není nic špatnýho, i já se podíval, ačkoli je už znám.“

„Já vím, Fildo, však tě jen tak provokuju.“ A poplácal mě po zádech.

„Robíku, budeš se zlobit, když půjdu zase ke spolužákům? Chci si ještě zakřepčit, a ještě si to užít, než tady popíjet.“

„Prosím tě, neptej se a upaluj, je to tvůj večer, tak na mě neber ohledy, já si tady zapařím s ostatníma.“ A poplácal mě po prdelce, tak aby to nikdo neviděl.

Po parketu jsem prohnal několik spolužaček, až jsem skončil u Alči, to je ta jediná, která věděla, jak se se mnou věci mají. Dali jsme tři rychlé věci po sobě, jak skončila ta třetí, vydýchávali jsme se a já se ledabyle rozhlížel po sále, až moje oči zajely k baru. Opět jsem zkameněl. O bar byl opřený Robin, v místě, aby dobře viděl na parket, jednu ruku ledabyle v kapse a v druhé držel skleničku. Hypnotizoval mě pohledem, který zdobil lehký, uvolněný úsměv. Naše oči se setkaly, v tu chvíli přestal ostatní svět existovat. Koukali jsme upřeně na sebe a já začal litovat, že to je tak složité. Ostatní kluci si tady tančí se svými holkami nebo alespoň holkami, o které mají zájem. Vedou se za ruce, dávají si pusy a já nemůžu, musím si to nechat na doma nebo někam do jiného soukromí. Ale proč? Však já se za něj nestydím, nemám za co se stydět, zvláště ne za Robina. Hlavou mi jela spousta nesourodých myšlenek. Dnes je krásný večer, jeden z nejkrásnějších, přesto má malou, ale vlastně velkou vadu na kráse.

Alča si všimla našich upřených pohledů přes půlku sálu, naklonila se ke mně a pošeptala mi:

„Ten tvůj je prostě krásnej, a jak je zamilovanej, jsi dítě štěstěny… No tak, nestůj tady tak blbě a běž za ním.“

To bylo to poslední, co jsem vnímal, mé kroky se pomalu začaly odebírat směrem k Robinovi. Když jsem byl skoro u něj, natáhl jsem v jeho směru ruku. Robin položil skleničku na bar, vyndal ruku z kapsy a položil ji na mou. Uchopil jsem ji a vedl ho na parket. Zrovna po sadě rychlých písniček následovala sada těch pomalých. Přišli jsme skoro doprostřed parketu, postavili se čelem k sobě, Robin se znovu zadíval do mých očí:

„Filípku, jsi si jistý?“

„Lásko, jsem si jistý! Tím, co teď udělám, jsem si jistý tebou.“

Objali jsme se, hlavy si položili tomu druhému na rameno, zavřeli oči a začali pomalu tančit za doprovodu pomalého kousku. Takhle jsme zůstali i během následující písničky. Teprve když ta se blížila ke konci, jsem otevřel oči, viděl jsem pár udivených výrazů, viděl jsem rodiče u baru, jak tam stojí, drží se za ruce a spokojeně se usmívají. Viděl jsem Dominika s Kaká, Dominik dával gestem najevo, že jsme jedničky, Monika ukázala gesto pěstí, jako že drží palce. Viděl jsem naši třídní Hamplovou, jak má ruku na prsou a dojetím zhluboka dýchá, přitom loktem strká do naší angličtinářky a hlavou pokyvuje naším směrem, aby se také podívala.

Přitančil k nám Mates, aby řekl:

„Ty vole, Filipe, tak ty jsi fakt hustej.“

Nestihl jsem zaznamenat nenávistné pohledy, a kdyby ano, bylo mi to úplně jedno, vnímal jsem jen tep Robina, jeho tělo nalepené na mně, jeho vůni, jeho všechno. Tohle je můj Robin, a ať se vám to líbí, nebo ne, miluji ho a vy s tím nic neuděláte.