Venkovský příběh – 27. Rodinná tragédie

‚Co to proboha bylo?‘ řekl jsem si v duchu. Klekl jsem si před Robina:

„Robine, Robinku, co to mělo znamenat? Co se stalo?“

Robin seděl, nic neříkal, nepřítomně koukal a z očí se mu řinuly slzy. Zatřásl jsem s ním, abych ho probral z letargie, ale nepomohlo to. Musím vědět, co se stalo, vůbec nevím, jak tomu všemu mám rozumět. Zvedl jsem telefon a volal zpět Robinově mamce, telefon byl ale nedostupný. Moje nervy pracovaly na plné obrátky. Poté jsem přistoupil k tomu, co mě bolelo nejvíc, dal jsem Robinovi pár facek, aby se probral a začal se mnou komunikovat. Nejenže to nepomohlo, ale Robin mi to beze slova oplatil pěstí do břicha, až mě zabolel žaludek.

To mě pěkně naštvalo, ale naštěstí jsem zachoval chladnou hlavu a Robinovi toto gesto nijak nevrátil. Chodil jsem po pokoji jak tygr v kleci a přemýšlel, co to celé znamená. Robin se jen skácel na bok a stále nepřítomně koukal a na moje slova nijak nereagoval. Zkusil jsem opět Robinovu mamku, ale telefon byl stále nedostupný. Tohle není dobré, muselo se něco hrozného stát, mluvila o mrtvých, ale jak to chápat? Potřebuji nutně nějakou informaci. Celý jsem se třásl, strachem, nervozitou, nejistotou. Dominik! Ve Vojkově dělá, zavolám mu, ať se k Bláhům skočí podívat.

„Čau, Fílo, snad se ti po mně v tom ráji nestýská?“ smál se do telefonu.

„Dome, prosím tě, jsi dneska v práci?“ slyšel můj velice rozrušený hlas.

Jeho hlas okamžitě zvážněl:

„Nejsem, Fílo, je sobota, s Mončou budeme grilovat na zahradě.“

„Ty jo, no jo vlastně, mně to nedošlo, prosím tě, Robin měl hrozně divnej telefonát od svojí mamky. Po tom telefonátu se sesypal a nemůžu z něj dostat ani slovo, musel jsem mu dát i pár facek, ale ani to nepomohlo. Jediný, co jsem zachytil, když jsem asi na dvě vteřiny s jeho mamkou mluvil, byl hrozný křik, nářek a mluvila něco o mrtvých. Dome, prosím tě, já mám děsnej strach, Bláhová je nedostupná a z Robina nic nedostanu. Ty už jsi pil?“

„Fílo, nepil, zatím to roztápíme. Fílo, zkus zachovat klid, my s Mončou hned sedáme do auta a jedeme do Vojkova a pak ti dám vědět. Buď v klidu, to je nějaká blbost, která se vysvětlí.“

„Dome, díky moc, sere mě, že tě takhle votravuju, ale já nevím, co mám dělat.“

„Fílo, nevotravuješ, hned sedáme a jedeme, uvidíš, za hodinu už budeš v klidu a my gril rozpálíme znova. Buď na příjmu!“

Ta zhruba půlhodina se vlekla jako nikdy, pořád jsem chodil po pokoji sem a tam a pořád se snažil z Robina dostat alespoň slovíčko. Ale bohužel, ten můj uzlíček nervů tam jen ležel, třásl se a nevnímal. Ty jo, nemám mu zavolat doktora? To vypadá na nějaký druh nervového šoku, ale jak to sakra mám poznat? Vtom se rozezněl telefon, volal Dominik:

„Fílo, prosím tě, radši si sedni.“ Najednou i Dominik zněl velice vážně a evidentně byl rozrušený. „U Bláhových je sanitka a policajti a ještě nějaký auta, ale nikdo mi nic nechce říct. Jen tu jsou okolo sousedi a od těch vím, že se před Pískem směrem od Vojkova stala bouračka a někdo to nepřežil. Já zkusím odchytit nějakýho policajta a něco zjistit.“

Zavěsil a já se sesypal na zem vedle gauče s Robinem. Ne, tohle ne, to nesmí být pravda, je to všechno jen blbý omyl, to se vysvětlí. Dal jsem hlavu k Robinovi a začal ho hladit po vlasech.

Znovu volá Dominik:

„Fílo, někoho ti dám na ucho.“

„Dobrý den, tady poručík Poláková.“

„Dobrý den, tady Mach, prosím vás, můžete mi sdělit nějakou informaci? Co se stalo?“

„Pane Machu, a jaký máte vztah k Bláhovým?“

„No víte,“ a pak mě osvítilo a řekl jsem si, že je čas už nebýt na Kanárech, kde je všem všechno jedno, „já jsem kamarád syna paní Blahové a zároveň je bratrem paní Švejdové, švagrem pana Švejdy a strejdou jejich dětí.“

„Pane Machu, ale já vám jakožto cizí osobě nemohu nic říct, to bych neměla nikomu, ani vašemu kamarádovi po telefonu.“

„Já vás chápu, ale prosím pochopte i vy nás, jsme na ostrově nějakých tři a půl tisíce kilometrů daleko a potřebujeme něco vědět, abychom věděli, co dál. Já vám pana Bláhu třeba vyfotím, abyste věřila, že je tady se mnou, ale bohužel se zhroutil.“

„Dobře, pane Machu, uděláme to takhle, fotit mi ho nemusíte, ale ofoťte mi jeho občanku nebo pas, já si ho nechám prověřit a pak bych vám sdělila nezbytné informace.“

„Hned to jdu udělat, moc děkuji.“

Robin byl opatrný a naštěstí si s sebou vzal jak občanku, tak pas, takže jsem pro jistotu vyfotil oba dokumenty a poslal na mobil, který mi policistka nadiktovala.

„Dobrý den, pane Machu, tady poručík Poláková, ověřila jsem vašeho kamaráda, tohle je v pořádku, mohu s ním mluvit?“

„Bohužel, on je v naprostém šoku a nekomunikuje, obávám se, že budu muset zavolat doktora.“

„Dobře, chápu, informace tedy sdělím vám, ale musíte mi slíbit, že to, že je máte ode mne, vždy zapřete.“

„To je jasný, paní Poláková, to se spolehněte.“

„Bohužel vám musím oznámit, že u Písku došlo brzy odpoledne k dopravní nehodě a bohužel při nehodě zahynuli pan i paní Švejdovi. Museli jsme to jet oznámit paní Bláhové a bohužel maminka vašeho kamaráda se nervově zhroutila a potřebuje transport do nemocnice.“

Polilo mě horko, vyschlo v krku a také mi začaly stékat slzy, poslední naděje jsou pryč:

„To… To je strašný, proboha. A co je s paní Bláhovou a co kluci Švejdových, proboha, co s nimi je? Jeli v tom autě také?“

„U paní Bláhové je právě lékař, musí být hospitalizována, ale snad, co mi lékař naznačil, by to nemělo být tak závažné, jak to nyní vypadá.“

„A co kluci? Prosím neříkejte, že v tom autě zůstali také.“ Snažil jsem získat poslední síly, pro ten nejhorší hovor v životě.

„Bohužel, pane Machu, toto vám již sdělit opravdu nemohu, jedná se o trestný čin, který se týká nezletilých osob, a to mohu sdělovat jen zákonným zástupcům. Nezlobte se.“

„Prosím, paní Poláková, alespoň naznačte, potřebujeme i tuhle informaci.“

„Já vás chápu, ale tohle by mě opravdu stálo kariéru, nezlobte se.“

S tím jsme se rozloučili. To ne, ne, moje nitro najednou propadlo do hrozné prázdnoty, seděl jsem a byl v podobném stavu jako Robin. Už jsem ho chápal, jeho milovaná sestřička tu s námi již není, ta, jak sám říkal, pro kterou by vraždil. Naše obrovská morální podpora v době, kdy jsme s Robinem začínali, která ještě dnes zářila, když se dozvěděla, že její bráška bude mít parťáka na celý život, a nejednou tu není. To přece nelze jen takhle někoho vymazat, škrtnout a prostě přestat existovat.

Zazvonil telefon, byl to zase Dominik:

„Fílo, mluvil jsi s tou policajtkou?“

„Jojo mluvil, ale vlastně vím jenom to, co se stalo s Evkou a Vencou.“

„No mluvil jsem s nějakým týpkem z Vojkova, co jel okolo a viděl to, a prej to do nich naprala nějaká zkurvená smažka, co jela asi stopade a nedala jim přednost. Zmrd zasranej, ani nevíš, jakej mám vztek. Mít ho po ruce, tak ho ubiju, to ti garantuju, zmrd feťácká. Jak já je nenávidim a po tomhle všem mi žádná fetka nesmí na voči.“

„Ach jo, to snad ani nechci vědět, ale nevím, co je s paní Bláhovou, mám jenom náznak, ale hlavně vůbec nevím, jestli kluci zůstali v tom autě taky.“

„Paní Bláhovou teď odvezla sanitka, ale počkej, kluci jsou na dvorku s nějakejma ženskejma.“

„Co?!!!! Oni tam nebyli?“

„Noooo ne, vidím je, mě k nim nepustí, ale brečí, asi chudáci nechápou, co se děje. Asi je někam povezou?“

„Povezou? Kam je povezou?“

„Tak to já nevím, ale babičku mají v nemocnici a sami zůstat nemůžou, tak asi je dají do nějakýho ústavu.“

„A nemohl bys je pohlídat ty s Mončou? Nebo já zavolám našim.“

„Počkej, Fílo, teď musíš bejt trochu rozumnej, nám je nikdo nedá a ani tvým rodičům. Jsme úplně cizí lidi, i když nás znají a sami by kluci určitě byli radši, než jet s nějakejma bábama někam do děcáku. To by si takhle o ně mohl říct kdokoli z ulice.“

„Jojo, Dome, sorry, melu kraviny.“

„Prosím tě, to je v pohodě, to je jasný, vůbec nevím a ani si nechci představovat, co bych říkal já ve stejný situaci. A co Robin, jak je na tom?“

„Pořád stejný, je chudák v nějakým šoku, vůbec nevím, co mám dělat, asi budu muset zavolat nějakýho doktora, aby se na něj podíval.“

„Fílo, nás to s Mončou tak strašně sere, můžeme pro vás něco udělat? Cokoli?“

„Díky, Dome, už jsi toho udělal dost, musím se teď alespoň já trochu sebrat a vymyslet co dál, kdyžtak se ozvu.“

„Jasný, volej kdykoli, klidně v noci, neřeš, kolik je hodin. Držte se.“

Nacpal jsem se k Robinovi na gauč, obejmul ho a do ucha pošeptal:

„Robinku, maminka je v nemocnici, bude v pořádku a kluci jsou v pořádku taky.“

Robin mě pevně obejmul:

„Filípku, promiň.“

Uffff, konečně promluvil, sice nesmysl, ale mluví:

„Prosím tě, za co?“

„Ublížil jsem ti.“

„Mně? A jak, ty šmudlo?“

„Zmlátil jsem tě.“

„Ty myslíš tu pecku do břicha? Tu jsem si zasloužil, když jsem ti dal pár facek.“

„Ale ty jsi musel, já ti nebyl schopnej nic říct, prosím odpusť mi to, tohle už nikdy, nikdy neudělám.“

„Já nevěděl, co mám dělat, tak jsem zkusil tohle, ani nevíš, jak jsem při tom trpěl, na tohle se vykašli, já se na tebe vůbec nezlobím.“

Leželi jsme tam takhle asi hodinu, snažil jsem se těšit Robina, což samozřejmě nešlo, ale potřeboval jsem, aby cítil blízkost někoho, kdo ho opravdu miluje. Hlavou mi jelo spousty věcí, teď se musím chovat hlavně já racionálně. Je mi strašně a to, jak je Robinovi, na to nechci ani pomyslet. Když ho vidím takhle, je to pro mě větší bolest, než kdyby do mě řezali nožem. Musím to být já, kdo začne něco dělat, Robin mě teď potřebuje tak jako nikdy.

„Robinku, miláčku, tady nemůžeme zůstat, musíme se vrátit domů, souhlasíš?“

„Určitě, ale máme jet až za pět dní, já nevím, jak to zařídit. Chci bejt doma, musím za mámou.“

„Odpočívej, já to zkusím nějak vymyslet.“

„Prosím, Fildo, buď tady u mě.“

Skočil jsem si tedy pro telefon a zalehl zpět k Robinovi, který se mi zavrtal na hrudník. Na netu jsem našel volný let, na další den večer do Vídně, kde bychom byli zhruba o půlnoci. Napadlo mě zavolat ještě do pojišťovny, kde jsem se ptal, co se v takové situaci dá dělat. Tam mi potvrdili, že mohou zajistit letenky oni, nebo si je mohu zajistit sám a účty pak zašlu na proplacení. Jak se ukázalo, mohou zařídit letenky ve stejném letadle, které jsem našel já. Takže jsme se dohodli, že si vše zařídím a zašlu pak k proplacení.

Napsal jsem ještě našim a Dominikovi, že se vracíme, a za chvilku volal Dominik:

„Fílo, v kolik budete v tý Vídni?“

„Asi deset minut před půlnocí.“

„OK, tak my tam pro vás s Mončou sjedeme.“

„Dome, to my se domů nějak dopravíme.“

„Fílooo, neštvi mě, v tom stavu pojedete busem? S Robinem? Prostě až přistanete, zavolej, ať se najdeme.“

„Tak dobře, díky, jste skvělí.“

„Jasný, v poho, tak zítra.“

Začal jsem pomalu balit, v ruce jsem měl zrovna upocená trička, která jsme na sobě měli v den příjezdu. Jak jsme byli šťastní, ještě pár dní nazpět, jak jsme si to užívali, byla to ta nejbáječnější dovolená v životě a má takový šílený, předčasný konec. Hlavou mi projelo těch pár nádherných dní, co jsme tu spolu prožili, a přišla na mě krize. Ne, Robin mě teď nesmí vidět sesypaného, jinak na tom bude ještě hůř, než je teď. Nechal jsem tedy balení a z posledních sil jsem doběhl k Robinovi:

„Zlatíčko, já teď dojdu na recepci oznámit, co a jak, ano? Ty odpočívej.“

Robin mě jen pohladil po ruce a přikývl na srozuměnou.

Odešel jsem a u recepce zaplul na záchod, kde jsem se zavřel do kabinky a propukl v pláč. V té situaci jsem si znova promítal těch pár dní a tu radost, jakou měla Evka s Vašíkem, když se dozvěděli, že se budeme s Robinem brát. Začal jsem přemýšlet, jak je všechno pomíjivé, stačí jen blbých pár vteřin a vše je jinak, vše se otočí. Naštěstí jsem se asi po patnácti minutách vzpamatoval a vyrazil na recepci, kde jsem se dohodl na zítřejším odjezdu a paní recepční nám rovnou objednala taxi na letiště.

Už byla pokročilá hodina, a i přes to všechno mě přepadl hlad. Byl čas večeře, zašel jsem na pokoj, klekl si k Robinovi:

„Robíku, já mám docela hlad, už dávají večeři, půjdeš taky?“

„Ne, ne, Fildo, já nemám hlad.“

„Asi bych taky neměl mít hlad, viď, je mi to blbý, ale mám.“

Robin mě pohladil po ruce:

„Fildo, není zakázáno mít v takový situaci hlad, běž se hezky nabaštit.“

„Když já tě tu nechci nechat samotnýho.“

„Jen utíkej, neboj, nemám v úmyslu sníst prášky nebo se jít utopit, i když bych to nejraději udělal.“

V jídelně jsem do sebe rychle něco naházel, bylo mi vnitřně trapně, že nejsem u Robina, takže to bylo velice rychlé a podařilo se mi získat krabičku, do které jsem vzal Robinovi nějaké těstoviny, pro případ, kdyby hlad dostal později. Když jsem přišel na pokoj, našel jsem Robina na zemi schouleného do klubíčka. Sedl jsem si na bobek k němu:

„Robíku, co děláš na té zemi, pojď do postele, ať nenastydneš.“

„Ona je tak příjemně studená.“

„Dobře, ale pojď raději do postele, ať mi neonemocníš.“

Dalo mi to chvilku práce, ale nakonec se to povedlo, lehl jsem si k němu a konejšil ho téměř do rána, kdy jsme konečně na chvilku usnuli. A to byla poslední noc na naší vysněné dovolené.