Venkovský příběh – 7. Lukostřelba

Robin se v Záboří začal objevovat pravidelně a dobře mezi nás zapadl. Když se zdržel, přespával u Dominika. Vždy, když měl přijet, jsem se na něj upřímně těšil, přinesl mezi nás takový svěží vítr, i když povahou byl tišší, něco jako já. Tři týdny po našem prvním setkání přišla sobota, kdy Robin neměl co na práci a já také ne. Konečně jsme se tak domluvili, že bych mohl přijet k němu do Vojkova zkusit si zastřílet z luku. Robin zval i ostatní, ale ti se samozřejmě věnovali svým drahým polovičkám, takže odmítli. Alespoň budu mít více času si to vyzkoušet, řekl jsem si.

Robin na mě čekal u vlaku, abych prý nebloudil. Domek měli na kraji vsi, byl skromnější a starší. Když se vešlo na dvorek, bylo k vidění dřevěné letní sezení, třípatrová králíkárna a po dvoře běhalo asi pět slepic a dvě kachny.

„Teda to je úplná venkovská klasika, to už se moc nevidí, leda tak u babičky,“ řekl jsem nadšeně.

„No taky mě s tím naši docela štvou, já bych to zrušil, k čemu to, akorát máme všude nasráno,“ zabručel Robin.

„Ale tak proč, vždyť je to fajn, ale pravda, asi mi to jen tak přijde, když to vidím jen u babičky. Pravda, že obstarávat to, to by se mi teda nechtělo.“

„Ono naši jsou trochu starší, víš? Dlouho nemohli mít děti, až se najednou zadařilo a jsem tu já a hned o dva roky později Evka,“ popsal Robin.

A skutečně, ve dveřích se objevila Robinova maminka, výrazně starší než moje mamka. Vypadala trochu ztrápeně, ale jak mě viděla, mile se usmála:

„Tak ty musíš být ten Filip ze Záboří, viď? Robinek říkal, že si přijedeš zastřílet.“

„Dobrý den, ano to jsem já, těší mě, Mach,“ a podal jsem jí ruku.

„Bláhová, vítej u nás.“

„Děkuji, máte to tady moc hezký.“

„Pojď, ukážu ti, jak bydlím,“ šťouchnul do mě Robin, abych šel dál.

Cestou do pokoje jsme potkali i Robinova tátu, ten byl opravdu sešlý a bohužel bylo vidět, že Robin nekecal, co se problému s alkoholem týká. Propadlý obličej, červený, až do fialova se barvící nos a na červených tvářích popraskané žilky. Nicméně jsme se pozdravili a nabídl nám, zda si dáme pivo. Robin pokývl, že určitě, což byl pro jeho tátu velice pozitivní signál a ochotně nám donesl každému lahev a sobě si od cesty taky vzal.

Robinův pokoj byl útulný, v rohu psací stůl se starším kompem, starší hifi věž, gauč a nad ním poličky s poháry a zavěšenými medailemi, další polička s modely aut a nad ní zavěšený luk, který byl Robinův první, tedy hned po tom přísavkovém, který skončil bůhví kde. Hnědý koberec, malá knihovna a na zdech plakáty se severskou tematikou a vikingskými kapelami. Z pokoje byl výhled na druhou stranu domu, kam se procházelo přes stodolu. Byl tam o dost větší pozemek než ten, přes který se k domu přicházelo, a právě v rohu byl umístěný terč.

V pokoji jsme v klidu popili pivko a kecali. Robin mi dokonce ukázal svoji opičku, se kterou si nedávno spletl moji ruku. Taková roztomilá, stará, vypelichaná, s obrovskýma očima. Pak už jsme vyrazili na zadní zahradu. Robin vytáhl svůj profi luk a já se začal smát:

„Prosím tě, co to je za nástroj? Vždyť to má tolik vychytávek, že tím se musí trefit i slepej.“

Robin se tajuplně pousmál:

„Myslíš? Tak tady ho máš a předveď se, sokolíku.“

Popadl jsem luk a samozřejmě hned jsem ztroskotal na tom, že jsem nevěděl, jak to držet a jak tam dát šíp.

„Nooo dobře no, dělám machry no,“ smál jsem se.

Robin si vzal luk a vše mi ukázal a předvedl střelu. Předtím si ještě nandal chránič na ruku a taky mi jeden půjčil. Pozoroval jsem ho, když natáhl tětivu a mířil. Nevím, čím to, ale ten pohled mi imponoval. Ruce, tedy hlavně předloktí, byly tak napnuté a krásně byla vidět kontura svalů na nich, chránič na levé ruce mu navíc hodně slušel a dělal z něj opravdového zbojníka. Střela byla bezchybná, nějakých pět centimetrů od středu.

„Uff, to se mi to povedlo, jsem rád, že jsem se hned před tebou neztrapnil,“ zatnul pěst Robin. „Tak teď už víš, jak na to, tak to zkus.“

Udělal jsem to přesně jako on a čekal naprosto stejný úspěch. Jenže očekávání vzala za své, když se šíp zabodl do dřevěného hrazení za terčem.

„No hele, ale dobrý, měl jsem tu lidi, co to střelili do pole, to bych to hrazení musel mít tak pětimetrový,“ smál se. „Tak co? Dá to i slepej?“

„Čau,“ ozvalo se za námi a stála tam holčina, drobná, menší, celá v černém, černé oční stíny.

„Čau ségra, tohle je Filip,“ odpověděl Robin.

„Čau, Filip.“

„Čau, Eva. – Hele brácha, nemohl bys mě založit? Chceme jít s Vašíkem do Písku do klubu, jsou tam nějaký kapelky, je to zadara, ale ať si můžeme něco dát.“

„Ségra, já fakt nemám, za praxi beru až za týden.“

„Robí, aspoň dvě stovky, já vím, že máš něco ulitýho, já ti to vrátím, až zaberu z brigády.“

„Evino, neštvi, víš, že to jsou prachy, co mám schovaný na oslavu závěreček, a na to prostě nesahám, i kdyby bylo nejhůř.“

„Robiňáku, nebuď sketa, Vašek už taky čeká na vejplatu.“

„Sorry, že se vám do toho motám,“ vložil jsem se do toho. „Ale mám u sebe tři sta pade, tak tě můžu založit třema kilama, pade potřebuju na vlak. Až budeš mít, pošleš mi to po Robinovi.“

„Jééé fakt? No to bys byl zlatej.“

„V pohodě,“ a peníze jsem jí podal. Poděkovala a odešla.

„Tak to byla moje ségra, měl ses na ni vyprdnout, vždyť se neznáte.“

„To ne, ale tak znám tebe, nebo myslíš, že mi to nevrátí?“

„Ne, to neboj, to vrátí, akorát tohle je taková každoměsíční klasika. Má brigádu v Pennáči a tam se dala dohromady s Vencou. Docela v klidu týpek, v osmnácti ho vykopli z dětskýho domova a starej se. Nikoho nemá a bydlí v Písku na ubytovně. No naši z toho nejsou nadšený, z dětskýho domova, ségře sedmnáct, jemu dvacet, ale je fakt v klidu.“

„A jak vycházíš se ségrou? Vypadá trochu otráveně.“

„Ne, to se ti jen zdá, je taky v pohodě. Když jsme byli malí, tak bysme se zavraždili, ale dneska bych pro ni vraždil. Akorát má teď takový gotický období, tak proto ti možná připadá tak nakysle.“

Vrátili jsme se ke střílení, Robin mi dal ještě pár rad a pak řekl, abych luk natáhl jen do půlky a že si prohlédne můj postoj a podívá se, jak luk držím. Udělal jsem tak.

„Čoveče, ty u toho stojíš, jak kdybys chtěl letět i s tím šípem, pořádně se narovnej.“

Objal mě předloktím na hrudníku a kolenem mi lehce šťouchnul do zadku, aby si mě narovnal do vzpřímeného postoje.

„Tak teď se mi lehce natoč doprava.“ Vzal mě za boky a začal mě tlačit do strany. Pak mě poklepal na stehno: „Jsi moc rozkročený, tu nohu blíž k sobě.“

Načež se Robin postavil za mě, doslova se na mě přilepil a rukama zkoumal držení mých rukou.

„Ta levá je dobrá, tu pravou uvolni, tětivu nesmíš držet křečovitě, ale naprosto volně, jako by ti měla vyklouznout, ale zároveň tak, abys ji ovládal ty, ne ona tebe.“ Prsty mi jen letmo po rukou přejel, až jsem cítil, jak se mi na zádech udělala husí kůže.

Když mu přišlo, že luk držím správně, postavil se na špičky a hlavu mi položil na rameno, co nejblíže k mé hlavě, aby se podíval, jak mířím.

„Jako začátečník miř spíš níž, než je střed, tak, tak, ještě kousek, to by mělo být ono, takhle zůstaň, a až za tebou nebudu, pal.“

Mnou však projížděl zvláštní, velice příjemný pocit. Cítil jsem Robinův deodorant a jeho dotyky ve mně vyvolaly příjemné chvění po celém těle a přišlo mi, že každým Robinovým dotykem mi předává malou elektrickou ránu, která však nezpůsobovala bolest, ale naopak působila jako nějaký zázračný lék. Jeho tichý, klidný hlas mě uvedl do zcela jiné, mně neznámé dimenze. Byl to pocit, který jsem dosud nezažil, chtěl jsem, aby ten pocit trval co nejdéle. Cítil jsem, jak rudnu a z čela mi raší kapičky potu. Oči jsem měl vyvalené a zároveň jsem byl jak přikovaný k zemi i luku. Vystřelil jsem, trefil jedničku, a získal tak svůj první bod ve střelbě lukem.

„No vidíš, už ses trefil do terče, to je super!“ poplácal mě Robin po rameni. „Tak teď už to zkus sám, je to o tréninku. A samozřejmě, kdybys tomu chtěl věnovat víc, tak i fyzickém tréninku, je třeba mít hlavně pevný ruce.“

Stříleli jsme ještě asi dvě hodiny, až jsem měl ruce pěkně vytahané a slabé. Šli jsme do pergoly, dali pivko a kecali o životě. Až došlo na téma, o kterém jsme se zatím spolu nebavili a já byl za to i rád. Ale dalo se čekat, že to přijde.

„A co ty a holky, Fílo?“ ptal se Robin.

„Ale, je to strašná bída, žádnou nemám a vlastně jsem ani s žádnou nikdy nechodil. Co ty?“

„Taky tak, ani není příležitost, doma zase tak moc nejsem, na učňáku jsme samí kluci, a když už tam nějaká buchta je, tak ji uloví ty největší borci. No a na luku, tam je to zase samá alternativní Elfka, což není nic pro mě,“ usmál se Robin.

Zasmáli jsme se a Robin pokračoval:

„A co? Už jsi s nějakou holkou spal?“

Zčervenal jsem jak rak a omluvně ze sebe vypustil:

„Ne, ještě ne, už jsem měl dvakrát příležitost, ale bylo to takový nucený. Víš, oni mi to pokaždé tak nějak domluvili kluci od nás a já z toho měl nervy, tak to neklaplo.“

Robin mě dobrácky poplácal po ruce:

„Fílo, za to se nestyď, a navíc gratuluju, měl jsi alespoň dvakrát příležitost, já ani to neměl, a to jsi o rok mladší.“

„Takže jsi na tom stejně jako já?“ zeptal jsem se velice opatrně.

„Jojo, taky na to ještě čekám.“

„No tak hlavně ať to nevědí kluci od nás, nebo ti taky začnou domlouvat různé sex schůzky a budou to řešit. Do mě se kvůli tomu furt montovali, až jsem je musel vyřvat, aby mi dali pokoj.“

Robin se díval a chápavě pokyvoval:

„Je mi to jasný, no na učňáku se to taky furt řeší dokola, ale jak je nás tam dost, tak se v tom ztratím a spíše se řešej ty bejci, co už si vrzli. Ale v takhle malém počtu, jako jste vy čtyři, to musí bejt peklo.“

Po chvilce mi Robin nabídl, zda nechci jít zase k němu do pokoje, že si poslechneme nějakou hudbu, co poslouchá. Měl spoustu věcí, které jsem neznal, byla to dobrá hudba. Šlo o rock, metal a vikingský folk ze severu. Opravdu zajímavé pojetí hudby. Navíc mi ukázal několik dřevěných sošek draků a mytických postav, které sám vyřezal. Práce se dřevem ho velmi baví, proto se i dal na truhlařinu, i když mu je jasné, že práce nebude o vyřezávání sošek. Čím více mi toho vyprávěl a ukazoval, tím více mi přišel osobnostně zajímavý. Šikovný po všech stránkách, až jsem se vedle něj cítil jako úplné nic.

Čas pokročil, a tak jsem se potřeboval vydat domů, Robin řekl, že mě doprovodí na vlak. Než jsme vyrazili, chtěl si Robin vyměnit tričko. Svlékl si to, co měl na sobě, a začal ve skříni hledat čisté. Nejdříve koutkem oka a pak zcela neskrývaně jsem si ho prohlížel. To tělo bylo dokonalé, přes tričko to moc nevynikalo, ale jeho tělo bylo hrozně pevné. Ne nabubřele svalnaté, ale totálně pevné, dost mi připomínalo Dominikovo tělo. Ten pohled mě tak fascinoval, až jsem cítil, že mi svědí ruka od toho, jak moc se chce toho těla dotknout, aby zjistila, jak pevné to tělo je na omak.

Robin si mě všiml, jak koukám, podíval se na mě:

„Co?“

Já se poplašil, jak kdyby mě někdo píchnul nožem:

„Nic…, teda sorry, koukám na to tvoje tělo, je skvěle pevný. Měl jsem víc makat, moje je úplně tragický.“

Robin se usmál:

„To tak neber, tak já od mala sportuju a makám, máš v pohodě tělo, žádnej buřt, zase mi přijde, že máš namakaný nohy na rozdíl ode mě.“

„No je pravda, že hodně chodím po výletech, to mám rád. I s našima jsme lezli na Slovensku nebo Rakousku po horách. Tak alespoň to.“

„Fílo, zbytečně se nepodceňuj, takhle žádnou holku neoslovíš! I když to ti radí ten pravej, co?“ A s úsměvem zavrtěl hlavou.

Cestou na nádraží jsme si ještě povídali o střílení a Robin vyprávěl nějaké zážitky z dětství. Šli jsme vedle sebe a v zápalu vyprávění se na mě Robin smál doširoka. Byl jak sluníčko a vyzařovala z něj intenzivní pozitivní nálada. Já mu to vracel a snažil jsem se, abych byl taky jako to sluníčko. No vlastně jsem se snažit vůbec nemusel, šlo mi to tak nějak samo.

Došli jsme na nádraží, rozloučili se a já odjel. Ve vlaku jsem seděl, koukal do blba a v hlavě měl dnešní den. Takhle hezký den jsem opravdu dlouho nezažil. Přemýšlel jsem, kdy naposledy. Robin je opravdu úžasný kluk, je úplně jiný než kumpáni v partě. Člověk s velkým rozhledem, šikovný a na to, že se známe jen chvilku, mi přijde, že se dokážeme bavit jako staří přátelé a naprosto nic není tabu.

Robina jsem měl plnou hlavu ještě pozdě večer, nemohl jsem na něj přestat myslet. Když jsem to bral ze všech stran, musel jsem si přiznat, že už teď se mi po Robinovi stýská a chtěl bych ho znovu vidět a být v jeho blízkosti. Co se to se mnou děje? Tohle se mi nikdy nestalo. Proč jsem takové pocity neměl u Petry? Je to tím, že je Robin nový, a tak je pro mě zajímavý na poznání, zatímco ostatní už znám naprosto dokonale? Asi ano, ale i tak, proč mi pořád leze do hlavy, a navíc je mi to tak příjemné?

Nakonec jsem to nevydržel a napsal Robinovi zprávu: Ahoj Robe, díky za dnešek, byl to super den, hrozně mě to bavilo.

Neuplynulo ani pět minut, když mi odpověděl: Ahoj Fílo, nemáš za co, já díky za návštěvu, taky jsem si to užil. Musíš jezdit častěji, ať se zdokonalíš ve střelbě. Dobrou.