Ohnivá Vášeň - Kraj Ohně

Jak dny plynuly, Will zjišťoval o svých schopnostech stále více informací nebo spíše o jejich předchozích držitelech. Celé dny trávil v knihovně a studoval všemožná stvoření, která byla spojena s jeho krajem. Dozvěděl se, že pták Fénix, který se rodí z popela, je pro ohnivý kraj jedním z nejdůležitějších elementů, ale že po poslední bitvě s Felixem tito ptáci vymřeli.

Také se dozvěděl, že studený oheň, který doposud nedokázal nikomu ublížit, je škodlivý pro lidi a bytosti se špatnými úmysly a náleží jen lidem, kteří si jej doopravdy zaslouží. Proto Felix nikdy nepřišel na fintu, která by mu dokázala studený oheň získat.

Nejvýznamnější držitel ohně byla doposud Miranda Ungradeová, která Felixe dokázala oslabit nejen svou mocí, ale také svou myslí. Jako jediná držitelka přišla na to, jak se Felixovi dostat do hlavy, avšak Felix ji nechal pocítit vlastní moc v bitvě o kraj vody, který i přesto, že Miranda padla, dostala slavná čtyřka nazpět pod svá křídla.

A pak zde byla zmínka o statečné slečně Selmě Dragonové, která je jedinou přeživší za poslední léta hrdinů. Will se usmál, když četl odstavec o jeho tetě Selmě, která dokázala mnohem víc, než si myslel. Například dokázala vést jednu chvíli všechny kraje sama. Zasloužila se o vybudování bezpečného úkrytu pro všechny obyvatele Zambie při hrozící válce a nebo sjednotila národ.

A největší mráz Willovi šel po celém těle, když našel odstavec o věštbě. Věštba předpovídala, že živly ve 21. století převezmou čtyři udatní válečníci, kteří skoro po několika stech letech osvobodí Zambii od černokněžníka Felixe. A pak zde přečetl jednu zvláštní větu, která ho nenechala chladným: „Jeden z válečníků bude neskutečně podobný Felixovi.“

Will věděl, že věta je mířena na něj, neboť měl zelené oči jako Felix a cítil se věčně zhrzený, zakrýval v sobě vztek, který ho popoháněl.

„Už jsi zase tady?“ vešel do knihovny Aiden, který celý týden Willa sledoval. Věděl, že ležet tolik v knihách není dobré, neboť i on ze začátku ztrácel čas u některých zbytečných knih.

„Ano, četl jsem něco o svém kraji,“ odpověděl Will a ukázal na obal knihy, který byl místy potrhaný, rohy měl ohnuté, avšak kniha byla v celku zachována.

„Neměl bys tu trávit tolik času!“ namítnul Aiden, který si sedal na kožené křeslo naproti Willovi.

„Proč?“ zeptal se Will zmateně.

„No, mám s tím svoje zkušenosti. To, co je v těch knihách, není vždy taková pravda. A navíc, tvůj kraj tě potřebuje, neboť ses od bálu neukázal na očích nikomu jinému než nám a skřetům, kteří sotva opustí tento hrad. Obyvatelé začínají ztrácet naději!“

Will se tak zamyslel a řekl si, že už by bylo na čase se ukázat a předvést jim, že pán ohně už svůj oheň zkrotil a dokáže s ním zacházet, jak se sluší a patří. Aiden vstal a hlavou naznačil, aby Will šel s ním. Will položil knihu na stůl a následoval Aidena, který se zdál být tajemný. Procházeli chodbou, až došli k točivému schodišti. Zářilo neskutečně krásnou zelenkavou barvou, do které se vměšovala hnědá. Will pochopil, že to jsou Aidenovy barvy.

Will se chtěl zeptat Aidena, kam to jdou, ale nechtěl kazit tu jeho tajemnou stránku, která se Willovi líbila. Navíc v kostech cítil, že ať je to cokoliv, bude z toho nadšený. Zničehonic bylo schodiště u konce a před nimi se rozhostilo ticho a tma. Z Aidenovy ruky najednou začaly sálat ty dvě barvy, které zdobily schodiště. Will si všiml, že tu tmu tam tvoří jakási stěna.

Najednou se pod vlivem barev začala stěna roztahovat a Will zahlédl něco neuvěřitelného. Stěna se odtáhla a Will, těsně za Aidenem, vstoupil dovnitř.

„Tohle je můj kraj!“ vyřkl hrdě Aiden.

Před Willem se rozprostíral celý Aidenův kraj. Všude byly stromy jakéhokoliv druhu. Celý kraj byl čistě zelený. Will uviděl i několik potůčků, ve kterých se cákaly lidské děti s těmi kentauřími. Všichni obyvatelé tohoto kraje působili nesmírně spokojeně a šťastně.

„Nebývalo to tady vždycky takový,“ vypadlo z Aidena, který upřeně sledoval Willův obličej. „Bývalo to tady takové, jako je to teď v tvém kraji!“

Will otočil na Aidena hlavu a všimnul si, že ho Aiden pozoruje. „Ale jak to, že jsou tak šťastní, když vědí, že se Felix vrátil?“ zeptal se zmateně Will a hleděl Aidenovi do těch jeho kaštanově hnědých očí.

„Můj kraj je na opačné straně Zambie a Felix je stále slabý na to, aby se dokázal přenést z tvého kraje do mého. Využívají každou chvilku, aby si užili, než přijde válka, která ukončí tuhle šťastnou pohodu,“ vysvětlil Aiden.

„Je to tu tak krásně zelené jako,“ zasekl se Will, jelikož nemohl najít správné přirovnání.

„Jako tvoje oči!“ vyhrkl ze sebe Aiden, který se pro změnu koukal na svůj kraj a vůbec si neuvědomil, co vypustil z úst. Will upřel na Aidena svůj zrak a prohlédl si ho. Aiden hleděl na své obyvatele a usmíval se u toho.

„Díky,“ řekl Will, čímž opět upoutal Aidenovu pozornost.

„Za co?“ zeptal se zmateně hnědoočko.

„Za to, že jsi tak dobrej kamarád!“ Will se neudržel a Aidena objal. Aiden neváhal a otevřel mu svou náruč také. Poté, co se ještě dlouhý čas kochali pohledem na tu krásnou krajinu, seběhli ty schody, neboť skřeti hlásili čas večeře.

Jídelna byla obrovská. Byla zbarvená přesně do těch dvou základních barev, které popisovaly půdu a její výtvory. Uprostřed byl velký skleněný stůl, na kterém leželo šest bílých, naprosto vyleštěných talířů.

Derek, Noah, Selma i Bella už u stolu seděli a čekali na ty dva, až si k nim přisednou. Poté, co dosedli, Selma mávla rukou a na talířích se objevil šťavnatý steak a něco, co vypadalo jako brambory, avšak brambory to nebyly, jelikož měly takový divný, červenozelený tón.

„Tak dobrou chuť,“ popřála a všichni se s radostí pustili do večeře. Will všechny pozoroval a došlo mu, že se za celý čas neozval na jeho mobil ani jeden z jeho kamarádů. Když dojedli, Selma je poprosila, aby neodcházeli a zůstali sedět u stolu. Mávla rukou a všechno, co bylo na stole, zmizelo.

„Chci si s vámi promluvit!“ řekla velmi vážně s přísným pohledem, jaký u ní ještě ani jeden z chlapců neviděli. „Je na čase jít do ohnivého kraje a dát do pořádku vše, co se tam stalo. Stále víc se o ten kraj obávám. Felix si jistě podmaňuje obyvatelstvo toho kraje a Hookovi zrovna nahrávají do jeho karet! Je na čase jim ukázat, že čtyřka je aktivní a že ohnivý kraj má zas svého pána!“ pohlédla na Willa velmi hrdě.

Willa při tom pohledu zahřálo u srdce. Měl něco, za co na sebe mohl být pyšný!

„Zítra, v šest ráno, se všichni přeneseme do mého tajného domku v ohnivém kraji!“ řekla a na všechny velmi vážně pohlédla. Will a ostatní chlapci se na sebe podívali a kývli, aby věděla, že s tím souhlasí.

„Připravte si vše, co potřebujete, jelikož tam to nebude vypadat vůbec tak, jako to vypadá tady!“ řekla a Willa zamrazilo, když si uvědomil, že jeho kraj trpí a on s tím doteď nemohl nic udělat. Ale tomu měl být konec.

Všichni se z kuchyně rozprchli, ale jediný Will tam zůstal a poprosil Selmu, jestli by tam s ním na chvíli nemohla zůstat. Ta souhlasila a čekala na dotazy, které se jí od Willa měly dostat.

Will se zhluboka nadechl a hrdlo se mu sevřelo při pomyšlení na jeho starý život.

„Selmo, zapomněli na mě i moji přátelé?“

„Bohužel i to jsem musela zařídit,“ sklopila hlavu.

„Nedávám ti to za vinu, jen,“ odmlčel se, ale Selma věděla, co ho zajímá.

„Pojď se mnou!“ vstala ze židle a šla. Will si pomyslel, že dnes jsou všichni tajemní a plní překvapení. Následoval ji a ona mířila přímo k její ložnici. Docela ho zamrazilo, jelikož její ložnici nesměl navštívit nikdo kromě jednoho skřeta, kterému říkala Ollie.

Otevřela dveře a pozvala ho dál. Will za sebou zavřel a všiml si, jak Selma stojí před bílou zdí. Stoupl si k ní a vyčkával, co se bude dít. Natáhla ruce do stran, dlaněmi přímo naproti té zdi a začala pronášet nějaké zaklínadlo v jazyce, kterému Will ani trochu nerozuměl.

Před Willem se zeď změnila na velké plátno a on uviděl svou rodinu. Jeho matka svírala v ruce jeho malou sestřičku, které byly dva roky. Do očí mu okamžitě vjely slzy a on se přiblížil k té zdi. Sáhnul na ni, jako kdyby se měl dotknout těch dvou nejdůležitějších lidí v jeho životě. Začal se usmívat, když viděl, jak se obě usmívají. Z očí mu sjížděl proud slz a jemu se obě osoby před ním rozmazávaly. Otočil se na Selmu, která se k němu přibližovala, až svou ruku položila na jeho rameno.

„Takhle je kontroluju každý den!“ řekla potichu. „Nedopustila bych, aby se jim něco stalo.“

„Děkuju ti!“ vzlykl a opět se zahleděl na obraz. Setřel si z očí slzy a ještě jednou se usmál, načež obraz před ním zmizel.

„A teď se jdi připravit ke spánku, budeš ho na zítra potřebovat,“ vybídla Willa, aby odešel. Ten jen kývnul a vyšel z pokoje ven, kde už na něj čekali všichni tři bratři, kteří si všimli jeho červených očí.

„Stalo se něco?“ zeptal se Noah velmi ustaraně.

„No tak samo sebou, že se něco stalo, když brečel!“ rýpnul si do Noaha Aiden, který čekal na Willovo vysvětlení.

„Sklapněte!“ umlčel své bratry velmi rázně Derek, který čekal na Willovu odpověď netrpělivě.

„Viděl jsem svoji mámu,“ odpověděl konečně Will a dal se do pohybu. Všichni tři se postavili vedle něj a šli vedle sebe. Poprvé to vypadalo, jako kdyby se čtyřka spojila, a samo sebou, že to nezůstalo beze následků. Palác se začal třást tak, že všichni čtyři měli co dělat, aby se udrželi na nohou.

Ze svého pokoje vyběhla Selma úplně vyděšená, avšak když si všimla chlapců, jak jeden druhému pomáhají, aby nespadli, došlo jí, co se to děje.

Zemětřesení po chvilce ustalo a chlapci s vykulenýma očima zůstali zkoprnělí stát a ani se nepohnuli. Selma k nim došla a stoupla si před ně.

„Už je to zpečetěné!“ řekla, avšak chlapci stále nechápali, oč jde. „I když jste čtyři rozdílné osoby, právě teď se z vás stalo jedno tělo a jedna duše!“

„Cože?“ vykřiknul na ní Aiden vyděšeně. Jeho výraz byl opravdu epický. Jeho zkřivený obličej a ohnutý ret vyčaroval na Selmině tváři smích.

„Jste jako bratři a samotný palác ucítil vaši sílu. Dá se říct, že se začal třást, aby si ověřil, že je pouto opravdu zpečetěné!“ řekla a chlapci stále nechápali. „Nedovolili jste jeden druhému, aby jste upadli. Tím jste dokázali, že jste si svoje tituly zasloužili právoplatně.“

Selma je obešla a bez dalších slov odešla. Chlapci na sebe stále zírali jako blbci a po chvilce se začali smát. Ani nevěděli čemu, jen jim prostě smích přišel vhod. Dokonce i Derek se smál, což u něj nebylo běžné.

Poté se rozhodli, že se rozejdou a půjdou spát, a tak také udělali. V tu noc jim usínání nedělalo problém a oni okamžitě, jak ulehli, zaspali.

Bylo tu ráno. Will i ostatní chlapci vstali už v pět hodin a na každého z nich čekal na malém gaučíku v jejich pokoji průzkumnický oblek. Který se skládal z velmi nepohodlných černých kalhot, černého trika a vesty bez rukávů. Vesta měla skoro všude kapsy, ve kterých Will uviděl malé šípy. Vedle obleku byl položený malý samostříl, do kterého šípy z vesty patřily.

Will zalezl do koupelny a osprchoval se. Vykonal hygienické potřeby a oblékl si na sebe ten oblek, který tam byl přichystaný.

Vyšel z pokoje a vůbec poprvé, co byl na tomto místě, nepotřeboval doprovod skřeta, aby trefil do jídelny. Tam už seděli v úplně stejném obleku všichni a čekali na Willa, který, jak se zdálo, byl úplně poslední, na koho se čekalo.

Usedl ke stolu a na talířku před ním ležely dva chleby namazané něčím, co chutnalo jako med, ale Willovi to chutnalo mnohem víc než obyčejný med.

„Všechny věci máte už v ohnivém kraji. Dneska ráno jsem je tam přenesla společně s Bellou, kterou tam chrání dva moji bývalí učenci,“ vyhrkla Selma ze sebe, když dojedla poslední sousto snídaně.

„Bella nesnídala?“ zeptal se s plnými ústy Noah.

„Bella snídala už před půl hodinou!“ odpověděla Selma znechucena tím, že viděla chleba rozmělněný v Noahových ústech. „Varuji vás, ohnivý kraj je velmi nebezpečný a obzvlášť teď, když se tam motá Felix! Takže mějte smysly pořád ve střehu!“ varovala chlapce, kteří dojídali svou snídani.

Když dojedli, Selma je vyzvala, aby si stoupli do kruhu a chytli se za ruku. Sklopila hlavu a chtěla po chlapcích, aby zavřeli oči. Když tak učinili, začali cítit vítr, který jim rozcuchával vlasy. Proud větru se zrychloval, až začal být nesnesitelně štiplavý. Všichni si mysleli, že za to může Derek, ale ten se pouze držel ostatních a nehnul ani prstem.

Najednou vítr ustal a chlapci pod sebou ucítili tvrdou zem.

„Už můžete otevřít oči!“ řekla Selma a chlapci se nestačili divit. Objevili se v malé, zatuchlé chatě vybavené pouze křesly a malým nábytkem, ve kterém nebylo vůbec nic. Byl jen zaprášený, že chlapci nedokázali rozeznat jeho barvu. Konferenční stolek byl tak malý, až si chlapci mysleli, že nemá žádné nohy, na kterých by stál.

Selma vběhla do dveří vlevo od nich a chlapci spatřili tvář své sestry, která byla, stejně jako oni, navléknutá do toho oblečku.

Zdálo se, že tam, kde ji spatřili, byla kuchyň, a tak to šli okamžitě prozkoumat. Will začal kýchat, neboť měl velmi silnou alergii na prach.

„Tak už jste tady!“ vyletěla z kuchyně tmavá blondýnka a srazila na zem Dereka. Blondýnka na něj spadla a najednou se zdálo, jako by oba ztuhli. Will si vzpomněl na svoje první setkání s Gavinem, při kterém oba ztuhli úplně přesně jako tito dva.

„Heh, jaké milé přivítání,“ řekl Derek takovým tónem, který u něj ještě nikdo nikdy neslyšel.

„Taky si myslím,“ usmála se blondýnka a vstala, načež natáhla ruku k Derekovi, aby pomohla i jemu. Z kuchyně vyšel i tmavý chlapec se zrzavými vlasy. Oba měli hnědé oči a oba byli pihatí. Will usoudil, že budou nejspíš sourozenci a usoudil správně.

„Já jsem Claudie a tady je můj mladší bratr Joey,“ představila sebe a chlapce blondýnka. Will si všiml, že Derek stále zíral na dívku s otevřenými ústy, a tak do něj nenápadně žďuchnul. Ten se na něj okamžitě otočil s překvapeným výrazem.

„Zavři aspoň tu pusu, když si ji prohlížíš!“ šeptl Will na Dereka, ale ten se zdál, že na Willova slova nebere ohled a dál si dívku prohlížel. Will se pousmál a věnoval pohled Selmě, která se postavila k pihatým sourozencům.

„Tohle jsou ti moji učenci, o kterých jsem mluvila! Za chvíli se společně s nimi vydáme prozkoumat krajinu zde,“ oznámila, avšak Willovi začalo kolovat, čemu je učila, když nemají ani jeden z živlů. Odpověď na svou otázkou dostal v zápětí, když Joey rozšlápl ten konferenční stolek uprostřed místnosti.

Dívka se otočila, natáhla ruce a upřela oči na stolek.

„Opravit!“ vyřkla a v tu ránu se stolek přede všemi objevil jako nový. Všichni vykulili a oči a blondýnka začala kárat svého bratra, aby byl více opatrný.

„Co bude s Bellou, když odsud odejdeme?“ zeptal se Aiden velmi ustaraně. Bylo vidět, že jim opravdu záleží na své sestře. Claudie tleskla a v tu chvíli se před nimi objevili tři skřeti.

„Grumpy, Rumle a Emire, postaráte se tady o Bellu a budete bránit chatrč, dokud se nevrátíme, jasné?!“ přikázala a skřítci kývli.

„A teď k vám,“ otočila se na chlapce. „Venku slídí Hookovic strážci, čmuchají všude a dávají okamžitě vědět svým pánům! Hookovi jsou nejsilnější kouzelnická rodina v Zambii, nepodceňujte je! Obzvlásť ne toho malého bastarda Gavina, ten je stejně prohnaný jako jeho otec!“ sdělila jim a při tom stále koukala na Dereka.

„Jste připraveni?“ zeptala se Selma, a když viděla chlapce, že kývají, otevřela dveře.

Venku bylo zataženo a zem, po které právě vyšli, byla úplně vysušená. Kolem bylo ponuro a na všechny to mělo zvláštní dopad. Cítili se velmi vzteklí a podráždění, jako by bylo něco ve vzduchu. Obklopovaly je opadané stromy, které vypadaly, jako kdyby na nich celá léta nic nerostlo.

Na Willa ta ponurost měla největší vliv. Cítil se velmi silný, ale zároveň, jako kdyby měl ztratit veškerou kontrolu nad svým tělem a začít hořet nesnesitelným plamenem. Snažil se vypadat v pohodě, ale nešlo to.

„Který z vás je pánem ohně?“ špitla Claudie, která dávala pozor, aby je náhodou nikdo nepozoroval. Will začal fuňet a zastavil se. Bylo mu mdlo a přestával se ovládat. Zhluboka dýchal, ale nijak mu to nepomáhalo.

„Co se děje?“ zeptal se Aiden, který přiběhl k Willovi, aby ho zachytil, když se mu podlomily nohy.

„Takže soudím správně, že pánem ohně je tenhle?“ zeptala se Claudie a ostatní jen kývli, načež se k němu všichni seběhli.

„Lidi – já – já – asi ztrácím – ztrácím kontrolu!“ nadechoval se Will zhluboka za každým slovem.

„Účinky kraje začaly působit!“ řekla Claudie a v batohu začala něco hledat.

„Jaký účinky? My nic takovýho neměli!“ řekl Derek, když Willa podpíral z druhé strany.

„Tenhle kraj je zpustošený déle jak osmnáct let! Je jasné, že to bude mít dopad. Navíc je tu nejvíc černé magie, než v kterémkoliv jiném kraji!“ odpověděla mrzutě Claudie, která nemohla vyštrachat to, co hledala.

„Ale ale,“ pronesl velmi hluboký hlas a zpoza stromů začal vycházet muž s blonďatými vlasy a v závěsu za ním nějací muži a také Gavin. Obklíčili hrdiny a všem najednou začala příšerná bolest v hlavě.

Lesem se ozývala ozvěna výkřiků, které všichni pod nesnesitelnou migrénou začali vydávat. Selma, jejíž stařecké tělo nezvládlo nápor toho hluku, se okamžitě svalila na zem v bezvědomí.

„Nevítaní hosté budou vždy po zásluze potrestáni!“ vykřiknul hlas toho muže, jehož oči byly černější než uhel.

Všichni hrdinové se svíjeli na zemi bolestí a křičeli. Will ležel a bolest přestal vnímat. Zmocnil se ho v tu chvíli takový vztek, že veškerou bolest potlačil. Vstal na nohy a zahleděl se muži do očí.

„Tady se chce někdo předvádět! Tak ti ukážeme pacholku!“ řekl muž a zavřel oči. Najednou jeho oči byly dočista krvavě rudé a Willovi přátelé začali jeden po druhém odpadávat do bezvědomí, ale Willovi to nic nedělalo. Rty se křivily zlostí a cítil ten stejný pocit jako na bále. Jeho zorničky se najednou roztáhly přes celé oči, až nakonec zčernaly.

Will začal hořet a uviděl v mužově tváři překvapení. Než však stačil pronést nějakou další vtipnou hlášku, Will svými plameny přenesl všechny své přátele zpět do chatrče. Ani si neuvědomil, že nikdy tohle necvičil, a tak by to umět neměl.

Zatnul pěst a vší silou dal pěstí do země, která okamžitě začala praskat a otevírat se. Will se vznesl, aby nepadl do prasklin. Všichni muži začali padat dovnitř k jádru země. Muž s blonďatými vlasy a jeho syn zničehonic zmizeli.

V tu chvíli si Will uvědomil, že připravil o život některé z jeho mužů, a tak přestal hořet a snesl se zpět na zem, která se opět uzavřela. Willovy oči se změnily zpět na zelenou barvu a Will padl na kolena vysílen.

„Tohle je můj kraj!“ zakřičel Will přes celou krajinu nehorázně hlubokým a hlasitým tónem. Najednou jako by se začalo vše probouzet k životu, ale to už Will neviděl, neboť padl na zem a omdlel vysílením.