Ohnivá vášeň II. - Smrt

Garry vyběhl za ostatními, kteří pátrali po celé pevnosti. Dokonce i skřeti hledali, ale po Claudii jako by se zem slehla. Derek to nevzdával a celý palác prohledával do noci.

Ostatní už to vzdali a usoudili, že v paláci už dávno Claudie není. Naposledy ji viděl Joey v jejím pokoji, když spala. Když ji šel po hodině zkontrolovat, postel byla od krve a Claudie v pokoji nebyla.

Všichni, včetně Emmy, Turguse a Basta, kteří zverbovali své smečky, aby prohledali ohnivý a pátý kraj, přemýšleli, kam by se Claudie mohla podít.

Claudie přece nebyla taková, že by se alespoň slůvkem nezmínila, že má někam namířeno. To všichni moc dobře věděli. Musel ji někdo unést, o tom nebylo pochyb.

Nakonec i Derek o půlnoci své snahy vzdal a přišel za ostatními do jídelny. Garry ještě nikdy nikoho tak zničeného neviděl. Derekovy oči naznačovaly, že má oprávněný strach o svou fuomindku.

„Kdo by se dostal do paláce? Který z těch malých hadů?!“ nesl se Derekův hluboký hlas jídelnou. Nikdo mu však nedokázal na jeho dotaz odpovědět.

„Sama by neodešla! Na to svou sestru moc dobře znám!“ držel se Joey za své kudrnaté zrzavé vlasy.

Selma luskla prsty a před každého vykouzlila hrnek s nápojem. Tentokrát si Garry neprohlížel červený nápoj a vypil ho na jediný lok.

„Musím ji najít! Prostě musím!“ panikařil Derek a chodil ze strany na stranu. Držel se za hlavu a jeho obličej čím dál víc blednul.

Garry vydržel být vzhůru pouhé další dvě hodiny a nakonec nedobrovolně usnul.

Najednou se Garry objevil v nějaké chatrči, vybavené jen o křeslo, starý zaprášený koberec a malou stoličku, která vypadala, jako by neměla nohy, na kterých by stála.

„Tak už jste tady!“ vyletěla z kuchyně tmavá blondýnka, ve které Garry poznal Claudii, a srazila na zem Dereka. Blondýnka na něj spadla a najednou se zdálo, jako by oba ztuhli. Garry, ačkoliv věděl, že tohle není jeho mysl, si v tu chvíli vybavil Emmu, se kterou ztuhli úplně stejně, když na něj sáhla.

„Heh, jaké milé přivítání,“ řekl Derek takovým tónem, který u něj ještě Garry neslyšel.

„Taky si myslím,“ usmála se blondýnka a vstala, načež natáhla ruku k Derekovi, aby pomohla i jemu. Z kuchyně vyšel i tmavý chlapec se zrzavými vlasy, to byl Joey.

„Já jsem Claudie a tady je můj mladší bratr Joey,“ představila sebe a chlapce blondýnka. Garry si všiml, že Derek stále zíral na dívku s otevřenými ústy, a tak do něj nenápadně žďuchnul. Ten se na něj okamžitě otočil s překvapeným výrazem.

„Zavři aspoň tu pusu, když si ji prohlížíš!“ šeptl nedobrovolně Garry na Dereka, ale ten se zdál, že na jeho slova nebere ohled a dál si dívku prohlížel. Garry se nechtěně pousmál a podíval se na Selmu.

„Tohle jsou ti moji učenci, o kterých jsem mluvila! Za chvíli se společně s nimi vydáme prozkoumat krajinu zde,“ oznámila Selma. Garrymu se najednou utvořila v hlavě otázka, čemu je asi tak učila, i když vlastně odpověď znal. Najednou se Garry probudil celý polámaný. Uviděl, že už se nenachází v kuchyni, ale v nějaké zatuchlé kobce plné krys. Navíc to zde bylo osvětleno pouze jednou loučí, takže se sotva orientoval v tom, kde se nachází.

„Co to sakra?“ zeptal se Garry nahlas. Jeho hlas se rozléhal přes celou kobku ozvěnou tak silnou, že by řekl, že po něm někdo opakuje.

„Garry?“ ozvalo se odněkud ze tmy vzadu. V Garrym hrklo, kvůli té ozvěně totiž nemohl poznat hlas dotyčného člověka, který na něj promluvil.

„Jsi to ty, Garry?“ ozvalo se znovu. Hlas byl blíž a bylo snazší ho rozpoznat. Ze tmy se vynořila rozcuchaná blonďatá hříva, pod níž se schovávala snědá tvář Claudie. Vypadala velice zanedbaně a špinavě.

„Claudie?“ vydal se Garry za ní. Teprve až teď si všiml, že má ruce spoutané řetězy.

„Oh, můj bože, děkuju!“ usmála se Claudie. Na světle si Garry všiml, že má pod pravým okem ošklivou modřinu.

„Co se ti to stalo? Kdo ti to udělal?“ začal Garry panikařit. Chtěl zapálit mříže, za kterými byli oba uvězněni, ale zdálo se, že tady jeho oheň nefunguje.

„Já nevím, už jsem se tady probudila! Někdo v černé kápi nade mnou stál a mlátil mě. Nic neřekl a potom, co se mnou skoncoval, odešel. Co je s Derekem? Je v pořádku?“

„Derek byl v pořádku, než jsem usnul. Jen panikařil, protože jsi se ztratila!“ odpověděl Garry.

„Wille, kde jsi!“ zařval Garry a Claudie se najednou podivila. Will byl přece mrtvý, tak proč ho volal. „Willee!!“

Claudie si začínala myslet, že Garrymu dočista přeskočilo. Navíc se Will Garrymu vůbec nezjevil. Bylo to celé dost zvláštní.

„Proč voláš Willa? Vždyť zemřel!“

„Nebudeš tomu věřit, ale celou tu dobu, co jsem tam s vámi, ho vídám! Mám ho v hlavě! Jeho duše je připojena na tu moji!“ vysvětlil Garry rychle a stále v mysli volal Willa, který pořád nikde nebyl.

„Počkat, cože?“ podivila se Claudie.

„Ano. To kvůli němu jsem nemusel trénovat a krotit svou moc! Celou dobu mi vysvětloval věci, které mi Selma zapomínala vysvětlit!“ řekl Garry.

„To není možné!“ kroutila Claudie nesouhlasně hlavou.

„Tak jak bych věděl, že ses do Dereka zamilovala hned na první pohled, když jsi ho v chatrči srazila na zem!“ odrovnal Garry Claudii, která zůstala sedět neschopná slova.

Garry se stále rozhlížel, ale nemohl rozpoznat místo, kde se nachází. Strach a zděšení jím každou chvíli projíždělo víc a víc.

„Jak tohle víš?“ zeptala se Claudie. „Vždyť o tom nemohl vědět ani Will!“

„Místo snů vídám někdy jeho vzpomínky! Než jsem se probudil tady, zdálo se mi o tobě a Derekovi a o chatrči! Will mi tak ukazuje některé důležité situace, které prožil a chtěl, abych je pochopil!“ odpověděl stále rozhlížející se Garry.

Claudie seděla stále zařezaná a nemohla uvěřit svým uším. Za celou tu dobu, co umí čarovat, o ničem takovém nikdy neslyšela. Že by se duše připoutala k duši úplně cizího člověka? To je přece nesmysl. Jenže jak by věděl, že Claudie na Dereka spadla hned ten první okamžik, co se s ním setkala? A hlavně jak by věděl, že ráda pitvala, když mu to nikdy neřekla?

Tohle bylo na Claudii až moc děsivé zjištění. Vždyť se magií zabývala již od začátku a nic takového přece nebylo možné.

Claudie si ale neuvědomila, že studovala pouze světlou magii. O černou magii nikdy ani okem nezavadila.

„Zkoušela si kouzla?“ zeptal se po nějaké chvíli Garry, když vzdal rozhlížení se.

„Zkoušela jsem všechno! Nic tady nefunguje!“ odvětila velmi zmateně.

„Sakra! SAKRA!“ vykřikl Garry.

Wille, prosím! zkoušel naposledy Garry, ale nic se nedělo. Začal ztrácet veškeré naděje na jejich spasení.

MEZITÍM V PALÁCI

První, kdo se ráno probudil, byl Gavin a uviděl všechny s hlavami na stolech. Všechny až na Garryho.

„Vstávejte!!“ zařval a v tu chvíli se ostatní rychlostí blesku probudili a podívali se na Gavina, „Garry zmizel!“ Aiden s Noahem se nastejno podívali na Garryho místo s naprostým zděšením. Belle se v tu chvíli do očí prodraly obří slzy. Selma vykulila oči a ani nepípla. Emma, Turgus a Bast okamžitě vystřelili ze svých míst a chytali se za hlavy a Derek zůstal sedět a vypadalo to, že si za chvíli vyškube všechny vlasy.

„Musíme prohledat všechny kraje!“ vyjádřil se Joey, kterému ani tak nešlo o ztraceného Garryho, jako o jeho sestru. Joey totiž cítil vůči Garrymu obrovskou zášť, kterou nemohl potlačit, když viděl, jak Bella pro Garryho brečí.

„Musíme je najít! Oba!“ ozvala se Bella, která se odhodlaně na všechny podívala. „Dereku, běž do svého kraje a zburcuj obyvatele, ať se okamžitě vydají pátrat po vzdušném kraji. Noahu a Aidne, vy udělejte to samé! Gavine, ty běž se svou matkou do pátého! Znáte to tam lépe, než kdo jiný z nás! Já, Joey a Selma půjdeme prohledat Garryho kraj!“

Bellu v tu chvíli nikdo nepoznával. Vypadala velmi odhodlaně své dva kamarády najít, ať to stojí cokoliv. Tahle její stránka se velmi zalíbila Gavinovi, který ihned od stolu, i se svou matkou zmizel.

Následoval ho Derek, jehož vítr byl silnější, než kdy dřív. Byl odhodlán najít Claudii a Garryho, i kdyby ho to mělo stát život.

Noah s Aidnem se také vypařili takovou rychlostí, že by si jen málokdo stačil všimnout, že tam už nejsou.

„A my jdeme!“ křikla na Selmu a Joeyho. V patách měli Turguse s Emmou a Bastem, kteří se také vydali za svými smečkami je alespoň trochu zburcovat, když se celou noc neměli k tomu pátrat. Přece by je alespoň upíři vypátrali podle pachu krve. Nebo ne?

KRAJ VZDUCHU

Derek se objevil ve svém paláci. Po Willově smrti pověřil mladého, ale statného kentaura Tulla, aby se o ten palác staral i se svou rodinou. Dohodli se tak, neboť Derek chtěl trávit co nejvíce času v ohnivém kraji, a tak uctít památku Willa a postarat se o jeho kraj a obyvatele.

„Tulle!“ zahřměl Derek po celém paláci. Upoutal na sebe pozornost všech skřetů v chodbě, kteří vběhli do modře vymalované jídelny, jako by se něco stalo.

Vzápětí se Tull prodral zástupem skřetů, který se táhl až do půlky chodby, až k Derekovi.

„Děje se něco, pane?“ zeptal se vyplašený kentaur.

„Někdo unesl moji ženu, Claudii, a nového pána ohně! Zburcuj okamžitě všechny, ať prohledají celý kraj!“ vyšiloval Derek.

„Dobrá, pane!“ odvětil Tull, načež se rychlostí blesku vyřítil z jídelny pryč.

Derek se mezitím přenesl na dlouhou stezku a začal pročesávat lesy. V těch se totiž schovávala ta nejodpornější stvoření, která by to mohla zorganizovat.

Stále byl myslí u své lásky. Skoro by se dalo říct, že ani jemu na Garrym nezáleželo. Neměl k němu takový vztah jako k ostatním. Ale za to mohl pocit provinění. Celou dobu si totiž říkal, že když se s Garrym spřátelí, zradí Willa. Pravda ale byla jinde. Will si přál, aby byl právě Derek Garrymu nápomocný, a to se bohužel nestalo.

Všichni z celého kraje hledali úplně všude, kde mohli, ale po Claudii ani po Garrym nebylo ani památky.

Derekovi se navíc zdálo, že je v jeho kraji podstatně méně obyvatel než obvykle. Hlavně okraje lesů, které bývaly obydlené upíry, se najednou zdály prázdné.

Po skoro třech hodinách hledání narazil Derek na Tulla, který měl ve tváři velmi starostný výraz.

„Našli jste něco?“ zeptal se Derek beznadějně.

„Nikde nic!“ odpověděl stejným tónem kentaur.

„Kde jsou upíři?!“ přidal Derek do svého tónu důraz a striktnost.

„No pane… Oni odešli za někým jiným. Nevymámili jsme z nich absolutně nic! Snažili jsme se vás zastihnout, ale byla tady jedna upírka. Měla dlouhé rudé vlasy a řekla, že když vám něco povíme, pošle na nás smečku upírů!“ sklopil Tull hlavu a Derekovi to najednou celé došlo.

To Emma byla za tímhle svinstvem. Nikdy ji neměl rád a vždycky ji podezříval. A jeho podezření bylo vždy správné. Derek se bezmyšlenkovitě ztratil ve vzdušném víru a zanechal své obyvatele bez jakékoliv další ochrany. Naštěstí byl Tull velmi schopný, a tak všechny nahnal do obrovského paláce, který zapečetil proti hrozícímu útoku. Derek se mezitím přenesl zpět do ohnivého kraje, kde se snažil najít Bellu a všechny, s nimiž šla.

MEZITÍM V KRAJI VODY

Noah se objevil na stezce ve svém kraji. Měl se svými obyvateli účinnější způsob komunikace než Derek. Každý z nich měl u domu potůček, který, když začne bublat, oznamuje celokrajské shromáždění.

Noah tedy rozvířil vodu a vyčaroval vodní šipky, aby věděli, kde ho mají najít.

Zanedlouho se před ním objevil obrovský zástup obyvatel, kteří k němu obdivně vzhlíželi. Noahovi přišlo, že jich je podstatně méně, než si pamatoval.

„Obyvatelé vodního kraje,“ začal Noah se vztyčenou hlavou. „Ztratila se manželka pána vzduchu a nový pán ohně. Prosím vás o to, abyste prohledali úplně celý kraj, i neprozkoumaná místa!“

Všichni souhlasně přikývli a rozprchli se do stran.

Kraj vody byl jediný, ve kterém se střídala všechna roční období. Teď tu zrovna panovalo léto, které hledání moc neulehčovalo, jelikož stromy byly hustší, teplo bylo nesnesitelné a rybníky byly skoro vařící. I přesto se Noah mohl pyšnit nejkrásnějším krajem ze všech.

Všichni hledali, kde mohli, ale po nikom ukrytém ani památky. Dokonce prohledali zeminu, kde měli upíři své skrýše, ale po nikom v nich nebylo ani památky. Dokonce ani po samotných upírech.

Noah spolupracoval s malou skupinkou těch nejstarších, kteří znali kraj dokonce lépe než samotný Noah.

„Je vás tady podstatně méně, než si pamatuju!“ nadhodil Noah, když pročesávali jehličnaté lesy, které byly podstatně temnější, než kterékoliv jiné místo v kraji.

„To protože odsud odešli upíři,“ odpověděla stará alfa vlkodlačice s černými vlasy po ramena. Kůži měla svráštělou stářím a oči měla neskutečně rudé.

„Jak odešli?“ pozastavil se Noah nad její poznámkou.

„No, přišla si pro ně červenovlasá upírka, která tvrdila, že má vaše svolení, a tak si je odsud odvedla. Neřekla kam. Usoudili jsme tedy, že za vámi do ohnivého kraje!“ odpověděla vlkodlačice a Noahovi to v tu chvíli absolutně nedocházelo.

Vždyť Emma vždy jen řečnila, ale když šlo do tuhého, tak vždy vypomáhala. Že by byla ona schopná unést Claudii s Garrym? Vždyť Garry má oči jen pro ni, proč by ho tedy unášela? Ledaže by v tom jel s ní!

„Clarisso, zburcujte všechny, ať se schovají do paláce. Čarodějové ať zabezpečí celý palác. Raději zkontrolujte dvakrát, zda jsou všichni uvnitř paláce. Blíží se k nám nejspíš bitva!“ vysvětlil Noah a v tu chvíli se pomocí své vody přenesl zpět do jídelny ohnivého kraje.

Nikdo v něm nebyl, a tak se rozhodl, že se půjde vyhledat Selmu s Bellou a všechno jim poví.

MEZITÍM V KRAJI PŮDY

Aiden se objevil ve svém pokoji v paláci. Nemínil se s ničím párat, neboť on jediný věděl Garryho tajemství. Bral to tak, že Willa zachránit nemohl, a tak se bude snažit dělat cokoliv pro záchranu Garryho a Claudie.

Prošel palácem až úplně do zadní síně, kde se před nějakým časem konal Willův uvítací ples. Když vkročil dovnitř, zasáhla ho nostalgie a vzpomínky na Willa.

V tu chvíli ale nemohl ztrácet čas nad nějakým vzpomínáním. Měl totiž v plánu přenést všechny své obyvatele do tohoto sálu. Natáhl ruce do stran a hlubokým nepřirozeným hlasem zařval: „Přírodo, přiveďte mi sem všechny obyvatele kraje půdy. Je to otázka života a smrti!“

Hned, jak to dořekl, se celý kraj začal otřásat v základech. Celý sál zaplnila hlína, ze které vylézali všelijaké bytosti kraje půdy. Trvalo to necelých deset minut. Aidena to celkem oslabilo, jelikož se o nic takového dříve nepokoušel.

Když se zem přestala otřásat a hlína ze sálu zmizela, byl si Aiden naprosto jistý, že třetina obyvatel chybí.

Všichni na něj koukali vyjukaně, ale to nic neměnilo na tom, že svému pánovi byli oddaní nejvíc ze všech. V každém kraji se našel alespoň jeden obyvatel, který pánovi vzdoroval. Aiden už od začátku se svými obyvateli zacházel, jako se sobě rovnými, a tak mu byli nejvěrnější. Proto nechápal, že jich je v sálu o něco míň, než by jich správně mělo být.

„Milí přátelé, moje švagrová Claudie a nový pán ohně Garry byli uneseni. Chci vás všechny poprosit o to, abyste prohledali celý kraj. Každou temnou, opuštěnou část. Tajemné skulinky. Upíří doupě. Vlkodlačí nory a tak dále. Jste schopní to pro mě udělat?“

„Ano!“ ozvalo se sborově a Aiden natáhl opět ruce do stran. „Připravte se, přenesu vás se mnou ven!“

Zanedlouho se úplně všichni objevili pod obrovským kopcem, který ukrýval spoustu cest do paláce.

Aiden neváhal a pustil se do hledání. Všichni obyvatelé kraje pokračovali v hledání dlouhé hodiny. Aiden kontroloval všechna místa dvakrát, ale ani on nikde nic nenašel.

Najednou si všiml, která část obyvatelstva chybí – upíři. Nemusel se nikoho na nic ptát, jelikož nejprohnanější upír v celé Zambii byla Emma.

Nakonec usoudil, že se přece jen bude muset někoho zeptat. Zastavil tedy mladou čarodějku, která probíhala po stezce kolem něj.

„April!“ zakřičel na ni a dívka se okamžitě zastavila. Měla dlouhé hnědé vlasy a krásné velké hnědé oči. Nemohlo jí být více než šestnáct a Aidenovi připomínala neskutečně Bellu.

„Ano?“ přiběhla dívka k Aidenovi.

„Kde jsou upíři?“ zeptal se Aiden. April nejdřív mlčela a koukala na Aidena se strachem. „Víš, že ti neublížím!“ usmál se Aiden na ni, když viděl v jejích kaštanově hnědých očích strach.

„Žena s červenými vlasy je násilím odvedla. Řekla, že nás všechny zabije, když ti dáme vědět,“ sklopila dívka hlavu. Aiden ji velmi jemně uchopil za bradu a dal jí hlavu zpět nahoru. „Nevíš, kam je odvedla?“ zeptal se s úsměvem.

„Mluvila něco o kraji, který není využíván!“ řekla dívka a Aiden našel pro tuhle charakteristiku pouze jediné místo – pátý kraj.

„Moc ti děkuji!“ pohladil ji po tváři. „Dokážeš všechny přenést do paláce a zabezpečit ho? Blíží se nebezpečí a já nechci, aby se vám něco stalo!“

„Spolehněte se!“ řekla, usmála se, luskla prsty a v tu chvíli po nikom nebylo ani památky. Aiden se přenesl do ohnivého kraje, stejně jako jeho bratři, vyhledat Selmu s Bellou.

Objevil se přímo vedle Noaha a Dereka, kteří stáli před starou chatrčí, která sloužila Joeyemu a Claudii jako skrýš.

MEZITÍM V PÁTÉM KRAJI

Gavin se přenesl se svou matkou do kraje, který dříve sloužil Felixovi. Stále v Gavinovi vyvolával zlost a připomínal mu ztrátu jeho fuominda.

Na obloze kroužili fénixové, kteří před pár měsíci umožnili Willovi naposledy promluvit s jeho milovanými.

„Gavine, pamatuješ si vyhledávací kouzla?“ zeptala se ho matka.

„Samozřejmě!“ odpověděl. Natáhl před sebe ruce a jeho matka udělala to samé.

Podívali se na sebe a následně se k sobě otočili zády. Gavinovi běžela hlavou jen jediná myšlenka. Najít Claudii a Garryho, protože by si to Will přál a protože je to tak správné.

„Videtur mihi aliquem perire et ostendet nobis viam eius,“ pronesli oba nastejno a krajem najednou projel obrovský a silný vítr.

Několik lišek a zajíců vyběhlo z lesů, jelikož si mysleli, že na ně útočí tornádo. Toť také byli jediní obyvatelé pátého kraje.

Takhle to trvalo celých deset minut, než se ukázalo, že v kraji je naprosto prázdno. Gavin to nechtěl vzdávat a chtěl to zkusit znovu, ale jeho matka řekla, že kouzla se nikdy nemýlí.

Gavin měl na kouzla jiný názor. Jeho pobyt v normálním světě ho změnil. Gavin se naučil žít s bolestí a radovat se s každého zítřka, i když se vlastně nikdy nepodělí o svůj život s někým, kdo by ho miloval.

Ten jediný totiž zemřel a vzal si půlku jeho srdce s sebou. Bral Willa jako svého zachránce.

Co by se tak stalo, kdyby Will tenkrát neupadl a já ho nechytil? Co by se stalo, kdybych se do něj nezamiloval? Byl bych to já, kdo by byl jeho katem? Jenže příroda rozhodla, že my dva budeme svoji fuomindi. A také to byla ona, kdo vynesl nad Willem ortel smrti. A přesto tu dnes stojím a tahám ji znovu z brindy i přes to, že mi vzala to nejcennější v životě. Pravou lásku. A proč přírodu tahám z brindy? Protože je to tak správné! Opakoval si Gavin celou dobu v hlavě. Přesto si však přál alespoň jednou vidět Willovu tvář. Ironií bylo, že ji vídal v Garrym. Byli stejní a přitom úplně odlišní. A na tomhle příkladu byla vidět originalita každé bytosti.

Gavin nakonec poslechl svou matku a přenesl se s ní přímo do paláce. Podivil se, když tam nikoho neviděl.

„Zůstaň tady! Půjdu to omrknout ven!“ řekl a v tu chvíli se přenesl pod kopec. Kousek od něj stáli tři bratři, kteří se rozhlíželi ze strany na stranu. Gavin se tedy vydal za nimi.

MEZITÍM V KOBCE

Garry seděl na té tvrdé zemi v kobce snad celou věčnost. Řetězy, které měl na rukou, mu nedovolovaly se ani postavit. Bolelo ho celé tělo, a navíc špatně viděl díky tomu, že i pochodeň pomalu dohořívala.

Cítil se dehydrovaný a velmi slabý. Přál si být už raději mrtvý, než tohle věčné trápení.

Podíval se na Claudii, která ležela na zemi a z očí jí stékaly slzy. Byla na tom daleko hůř než Garry, jelikož tam byla skoro celý den.

Ani jeden z nich neměl ponětí o čase a oba doufali, že jim někdo přijde dát alespoň něco k pití. Bohužel se tak dlouhé hodiny nestalo a oni byli odkázáni jen na to, aby neusnuli a nezemřeli.

Garry už se ani nepokoušel přivolat Willa, jelikož mu to přišlo zbytečné. Kdyby Will chtěl, už dávno by se tam objevil a něco Garrymu poradil.

„Claudie?“ vyslovil velmi chraplavým hlasem. Bylo znát, že má v puse úplně sucho.

„Ano?“ podívala se blondýnka na svého spoluvězně. Poslední slzy, které uronila, jí zasychaly na hřbetě nosu. Její hlas byl dočista zlomený a k nerozeznání od toho šustění, které vycházelo odněkud shora.

„Nesmíš usnout! Oni nás najdou! Zach – zachrání nás!“ ulehl Garry naproti Claudii a podíval se jí do očí. Vypadalo to, jako by se z její tváře vytrácel veškerý život.

„Nebojím se o sebe. Bojím se o to malé. Pokud jsem opravdu těhotná, chci, aby přežilo mé dítě, o nic jiného se nebojím!“ řekla velmi slabým hlasem.

„Přežije to! Bude silné jako jeho máma!“ usmál se Garry na Claudii, která neměla sílu už ani, aby se usmála.

„Garry,“ ozvala se po chvilce Claudie znovu. „Mám tě ráda!“

Garryho zahřálo u srdce. Ještě nikdy to neslyšel od nikoho jiného, než od své matky, od které to občas znělo uměle.

„Já tebe taky!“ vydral ze sebe Garry a znovu se na blondýnku usmál.

Najednou se nahoře objevilo obrovské světlo a do kobky někdo vstoupil. Neviděli té osobě do tváře. Zastavila se před mřížemi a zpod dlouhých rukávů vyndala dva hrnky.

Garry z posledních sil pomohl Claudii, aby si sedla. Poté si sedl i on sám. Snažil se v kápi uvidět alespoň něco, co by mu napovědělo, kdo se pod kápí skrývá.

Osoba se sehnula a v tu chvíli Garry uviděl pramen dlouhých červených vlasů. Srdce mu poskočilo a on zjistil, kdo se pod kápí skrývá.

Emma, jestli to byla ona, posunula dva malé hrnky pod malou mezerou mezi mřížemi a zemí. Garry se k hrnku okamžitě začal plazit.

Když byl u něj, vypil ho na jediný lok. Nápoje bylo hrozně málo, ale i to dalo Garrymu trošku síly.

Podal Claudii její hrnek a pomohl jí se z něj napít. Měla toho nápoje poměrně víc, ale toho si Garry nevšímal, šlo mu o to, aby byla Claudie v pořádku.

Poté, co Claudie dopila, se podíval na osobu v kápi velmi nenávistným pohledem. Byl si stoprocentně jistý, že pod tou kápí se skrývá proradná Emma, kterou miloval.

„Co po nás chcete?“ zeptala se Claudie, když se jí trošku vrátil hlas.

Osoba v kápi nejdřív mlčela a jen oba pozorovala.

„Emmo?“ ozval se Garry a v tu chvíli osoba ztuhla. Claudie se nejdříve podívala na Garryho a poté na osobu v kápi.

„Jak jsi mě poznal?“ zeptala se Emma a z hlavy si sundala černou kápi. Louč na straně se znovu rozhořela. Dalo by se říct, že ještě větším plamenem, než když sem byl Garry uvrhnut.

„Pramen vlasů!“ řekl Garry a podíval se Emmě zpříma do očí. I ona se na něj koukala velmi zraněně a přesto povýšeně.

Claudie pozorovala, co se odehrávalo, a nemohla tomu uvěřit. Byla to ta Emma, od které si před nedávnem nechala radit, jak by měla změnit vizáž a jak odhaduje Dereka.

„Proč to děláš?“ zeptal se Garry velmi ublíženým hlasem.

Emma si založila ruce na prsou a šibalsky se pousmála. Garry by ji pro tenhle postoj a úsměv ještě před pár hodinami miloval, teď k ní cítil naprostou nenávist.

„Chci mít moc! Proč by se měla Zambie dělit na kraje, když může být jedna. Proč o ni musí pečovat čtyři adolescentní děti, když může mít jednoho, toho nejsilnějšího panovníka! To byl důvod, proč jsem nikdy nezavrhla Felixovu myšlenku! Celé ty měsíce po Willově smrti jsem jen předstírala, že jsem hodná!“ vysvětlila Emma s úsměvem na rtech.

„Jsi mrcha!“ ozvala se Claudie, která stále nemohla uvěřit svým uším.

„Ano, to jsem. A to ještě není všechno!“

Najednou řetězy povolily a mříže se otevřely. „Pojďte se mnou!“ vyzvala je Emma.

Oba vstali a jeden druhému pomáhali, aby vůbec udělali krok. Měli velmi zdřevěnělé nohy, a tak nebylo divu, že nemohli chodit každý sám.

Z kobky vedlo točité schodiště někam nahoru. Najednou se objevili před dveřmi, které Emma vzápětí otevřela. Sluneční světlo bodalo jak Claudii, tak Garryho do očí. Vyšli ven a sotva něco dokázali rozpoznat.

Po chvilce rozkoukávání oba uviděli své přátele v řetězech a Selmu, která nad nimi stála a držela spojené řetězy.

„Selma byla celou dobu ovládána mnou! Tajně se mnou tenhle plán vymýšlela!“

„O co ti jde?“ zařvali na ni Gavin s Derekem nastejno.

„O oheň!“ řekla Emma a Garrymu to všechno došlo.

„To ty můžeš za to, že vídám Willa!“ řekl Garry a v tu chvíli se vedle něj objevil Will.

„Mělo to být jinak! Will se měl vrátit zpět na tento svět! Bohužel to nedopadlo tak, jak jsem čekala. Dokonce jsem si myslela, že jsem selhala, ale pak se ke mně doneslo, že hrdinové odjeli za novým strážcem ohně, a tak jsem pokračovala!“

„V čem?“ zeptala se Claudie. V tu chvíli se Claudie objevila svázaná u ostatních.

„Poté co jste se vrátili i s tímhle, jsem přinutila Selmu, aby mi dala veškerou svou moc! A ona to opravdu udělala. Teď je ze mě upíří čarodějka, ale stále mi chybí jedna!“

„Dvě věci, které dokáží přemoct upíra!“ vzpomněl si Garry. „Magie a oheň!“

„Správně! Jen jsem nepřišla na trik, jak ten oheň získat. Teda mám domněnku a ta mi ukáže, zda jsem se zmýlila či ne!“ řekla Emma a stoupla si za Garryho.

Will jen stál a pozoroval celý podraz. Nemohl s tím nic dělat. Kdyby mohl, stoupl by si na Garryho místo teď on, ale nemohl. Byl jen výplodem černé magie v Garryho hlavě.

Najednou Garry ucítil silný tlak na krku, který se mu zabodl do kůže. Chvíli vnímal chlad a nakonec se dostal do fáze, když už vnímal jen sám sebe a Willa, který teď stál před ním a chytil ho za ruku.

A pak už přišla jen černočerná tma.

Emma protočila Garrymu hlavou. Chlapec padl na zem a ani se nehýbl. Měl totiž zlomený vaz.