Ohnivá vášeň II. - Záhadné zmizení

Selma zachovala chladnou hlavu a shromáždila k sobě hrdiny, Emmu, Turguse, Basta a Gavina na chodbu před sál a vrátila se do něj zpátky. Všichni lidé panikařili a chtěli utéct, Selma však v tuto chvíli reagovala velmi pohotově.

„Uklidněte se!“ zařvala Selma přes celý sál a v tu chvíli sál utichl. Všichni sledovali stařenu v černém kostýmku. „Claudie, Bella a Joey zařídí, že se v pořádku dostanete do svých obydlí! Nikdo nevytáhne paty, dokud se venku nerozední!“

Všichni souhlasně přikývli a Selma se vydala zpět na chodbu za těmi, co tam zanechala.

„Vy se vydáte se mnou, prozkoumat pátý kraj!“ nastavila ruce. Všichni věděli, co to znamená, a tak utvořili kruh. Garry cítil, jak se pod ním pevná zem rozplynula a on se vznáší někde v nicotě. Najednou se ocitl venku, kde byla obrovská tma. Jeho instinkt mu napovídal, že by s tím měl něco udělat.

Všude byla příšerná tma, a tak nevěděl, jestli tam jsou i jeho společníci. Slyšel jen přerývané vzdechy. Ukazováčkem několikrát otočil ve vzduchu. Vytvořilo se ohnivé tornádo, ze kterého vypadly tři zapálené louče.

Najednou uviděl něčí nohy, když se snažil zvednout všechny louče.

„Skvěle Garry!“ ozval se Selmin hlas. Garry se podivil, že zrovna Selma ho chválí, když se k němu už od začátku chová velmi odměřeně.

Jednu louči si nechal on, druhou si od něj vzala stařena a třetí mu z ruky vtrhl Aiden.

„Baste, budeme potřebovat tvou proměnu ve vlka!“ řekla Selma. Garry díky loučím viděl, že všichni opět stojí v kruhu.

„Myslím, že nebude třeba!“ ozvala se rudovláska, která nedala najevo ani jedinou emoci. „Cítím krev! Pojďte za mnou!“

Všichni se mlčky odebrali za Emmou, která stále čichala. Její upírský pud jí vedl a udával směr. Garry si připadal velmi zmateně. Sice díky loučím viděl na ostatní, ale neviděl na krajinu kolem, a navíc mu Selma nepověděla nic o pátém kraji.

Garrymu se zdálo, že nad nimi krouží obrovští ptáci. Přísahal by dokonce, že slyší velmi smutnou hudbu, jen nevěděl odkud vychází. Rozléhala se totiž úplně všude.

„Stát!“ zakřičela Emma, když na něco narazila.

„Posviť!“ přikázal Aiden velmi rázně Garrymu, kterého to zaskočilo. Louči předal Derekovi a na obou dlaních vytvořil dvě ohnivé koule, které najednou prosvítily celé okolí. Garry uviděl krásnou krajinu plnou stromů. Nebyla zde žádná chatrč, takže nevěděl, kde se zdržují zdejší obyvatelé.

Podíval se nahoru, na nebe. Uviděl opravdu obrovské ptactvo, které nad nimi kroužilo. A pak to přišlo. Garry se podíval na zem a uviděl bezvládné kentauří tělo, nad kterým se vznášel vzkaz. Boj začíná!

Všichni se při tom pohledu zhrozili. Dokonce i Will, který je celou dobu následoval, byl rozladěný z mrtvého těla.

„Upír ani vlkodlak to nebyl!“ ozval se Bast, který očichával tělo a prohlížel každý šrám.

„Jak to víš?“ zeptal se podezíravě Aiden.

„Není styl upíra ani vlkodlaka vytrhnout někomu srdce! Obzvlášť ne kentaurovi!“ odpověděl Bast naprosto v klidu. Garry se nahnul, aby se podíval. Opravdu, kentaur měl na hrudi obrovskou díru, ze které mu stříkala poslední krev.

„Tak kdo by to mohl být?“ zeptala se zděšená Emma. Tohle byl první náznak strachu, který od ní Garry zaslechl.

„To nevím. Každopádně bych to tělo vzal raději s sebou!“ přidal se Gavin.

„Jo a vystavíme si ho v jídelně, ne?“ opřel se do Gavina Aiden. Garrymu začal pořádně lézt na nervy.

„Souhlasím s Gavinem,“ vyslovil Garry svůj názor. Všichni se na něj najednou otočili.

„Řekni, že Claudie by mohla zjistit, jak se to stalo, že ráda pitvá těla!“ pošeptal mu Will do ucha. Na Garryho se stále všichni koukali beze slov.

„No, Claudie mi jednou říkala, že umí pitvat, a tak si myslím, že by mohla zjistit, jak se to stalo a kým to bylo způsobeno!“ zopakoval tedy Garry to, co mu poradil Will.

„Ano, Claudie ráda šťourá do těl. Sice jen neznámých živočichů, ale je v tom dobrá!“ přidal se Derek a mrknul na Garryho, který si připadal o něco lépe.

Díky!

„Musím ti pomáhat, díky tobě jsem zase tady!“ řekl Will a usmál se.

„Dobrá, tak ho tedy vezmeme na půdu do paláce!“ rozhodla Selma a vybídla všechny, aby se chytili za ruce. Aiden, který stál mezi Garrym a Gavinem, ohrnul nosem a dotknul se obou jediným prstem. Selma a Emma se chytili mrtvoly za obě ruce a v tu chvíli se Garry začal opět ztrácet v nicotě.

Netrvalo dlouho a objevili se na staré ztrouchnivělé půdě. Garry si všiml, že se Will znovu vypařil. Usoudil tedy, že Will i na půdě musel prožít něco, na co nerad vzpomíná.

„Emmo, Garry, zůstanete tady! My ostatní půjdeme omrknout, jak to dole vypadá, a Gavin vám dá potom vědět, jestli je vzduch čistý a kam ho přenesete,“ řekla Selma a v tu chvíli se i s ostatními vypařila.

Garry si najednou připadal velmi trapně. Nevěděl, o čem by se měl s Emmou bavit. Emma se stále koukala pohoršeně na mrtvé tělo kentaura.

„Pěknej tanec! Už dlouho jsem si takhle nezařádila!“ mrkla najednou na Garryho, kterého tím uvrhla do rozpaků.

„Tobě – tobě to šlo taky moc dobře,“ reagoval Garry trošku zasekaně na její poznámku.

Emma se dala do pohybu a přiblížila se ke Garrymu tak blízko, až narušila jeho osobní prostor.

Chytila ho za sáčko a podívala se mu zpříma do očí. Garry myslel, že asi za chvíli exploduje. Bylo to jako z nějakého snu.

„U něčeho jsme skončili, než došlo k tomu incidentu!“ šeptla a ukazováčkem pravé ruky přejela po Garryho rtech. Srdce mu bušilo jako o závod.

Než se ale stačilo něco stát, objevil se Gavin a Emma od Garryho okamžitě uskočila, než si toho Gavin stačil všimnout.

„Dejte mi ruku, přenesu vás do Claudiiny pitevny!“ přešel Gavin k těm dvěma.

Garry se jen těžko vzpamatovával z toho vzrušení, které před chvíli utrpěl. Proč jen zrovna teď musel přijít?

Emma s Gavinem se chytli mrtvého těla a Emma uchopila Garryho za ruku. Ten cítil to podivné chvění po celém těle. Gavin to ale rázem přerušil, když se chytil Garryho za druhou ruku a následně s nimi zmizel v nicotě.

Za vteřinku se Garry se svými společníky objevil ve velké místnosti s obrovskou lednicí. Claudie a Derek už tam stáli připravení v bílých hábitech.

Garry ani nečekal, že by se Claudie chtěla pustit do práce ještě v tuhle noc. Zmýlil se však. Claudie byla ráda za každičkou práci, která jí bavila.

Garry odložil společně s Emmou a Gavinem velké kentauří tělo na připravené lůžko a následně byli všichni tři vykázáni z místnosti.

Po bále trvalo velmi dlouhou dobu, než se Claudie stačila něco dozvědět. Navíc tomu ani nepřidávalo to, že snad byla těhotná, a tak byla den ode dne bledší. Garry jí obdivoval pro její zapálení pro práci. Dokonce se i jednou přemluvil, aby se Claudie zeptal, jestli ho nechá, aby se na její pitvu koukal. Ta i přes některé výtky nakonec povolila.

Will se samozřejmě pitvy neúčastnil, neboť na něco takového, na rozdíl od Garryho, neměl žaludek. A právě na tom se chlapci rozcházeli. Byli oba z úplně jiného těsta, i přesto, že sdíleli společnou tvář a tělo. Garry začal přemýšlet i o tom, jak je možné, že si je s Willem tak podobný.

„Zkus knihovnu!“ řekl jednoho dne Will, když viděl, že to Garryho už delší čas trápí.

Garry už zde strávil celý měsíc. Kdyby měl říct pravdu, po domově se mu ani trochu nestýskalo, a navíc si mezi všemi hrdiny zde připadal jako mezi svými. A navíc tady poznal ženu, která uhranula jeho srdce.

„To by nemusel být špatný nápad!“ odpověděl na jeho poznámku Garry. Když si tak vzpomněl, za celý měsíc knihovnu ani jednou nenavštívil a vlastně ani neprozkoumal pořádně pevnost.

Ten den se tedy vydal do knihovny zjistit něco o podobě mezi ním a Willem. Když dorazil před obrovské dveře vyzdobené zvláštními ornamenty, Will mu byl stále na blízku. Otevřel dveře, které zavrzaly, a vešel dovnitř. Tam uviděl sedět Aidena s knihou. Tak sem se ztrácí! pomyslel si Garry. Aiden se totiž za celý den ukázal maximálně třikrát na očích všech a pak se vždy někam vypařil. Garry by si nepomyslel, že by trávil svůj čas v knihovně.

„Jako kdybych ho ani neznal!“ vypadlo z Willa, když se podíval na Aidena. Garry zavřel dveře a vydal se hledat nějakou knihu, která by aspoň malinko napověděla na jeho dlouhodobou otázku.

Jak to?

„Když jsem žil tady, choval se ke mně vždy jako kamarád. On byl první, se kterým jsem se začal bavit!“ odpověděl Will, načež pomáhal Garrymu hledat nějakou knihu.

Musela ho změnit tvoje smrt.

„Jak to myslíš?“

No říkal si, že do tebe byl Aiden zamilovanej, a tak když si umřel…

„Je to možný! To by vysvětlovalo i to, že je tak hnusnej na Gavina!“

U Gavina mě udivuje, že se chová úplně normálně, jako by se ti nic nestalo.

„Snaží se to jen zakrýt! A tak trošku mu dodáváš sílu ty!“

Já? Jak jako já?

„Ten důvod ti vrtá hlavou dost dlouho. Naše podoba. Ty mu připomínáš mě!“

Garry se odmlčel, neboť na to neměl odpověď. Sice jako Will vypadal, ale vůbec se jako Will necítil.

Najednou Will houkl na Garryho, který se hned vzápětí přesunul k němu. Will ukázal na hřbet jedné černé knihy, kde bylo velkými bílými písmeny napsáno DVOJNÍCI.

Garry uchopil knihu a přesunul se na jedno z červených kožených křesel u okna. Aiden si toho samozřejmě všiml a probodl Garryho pohledem. Ta nevraživost v Aidenovi vůči Garrymu a Gavinovi byla den ode dne větší a větší. Garry už si na to zvykl, ale Will si na to zkrátka zvyknout nemohl.

Garry rozevřel knihu a začal listovat. Našel poučku, co dvojník byl, historie dvojníků a tak dále. A pak narazil na kapitolu, jak se dvojníci tvoří.

Dvojník vznikne, pokud se počítá, že ten jeden se stejnou tváří, jako má ten druhý, má zemřít ve velmi mladém věku. U kouzelných dvojníků to bývá tak, že jeden je vždycky nadpřirozený a vlastní nějakou kouzelnou moc. Je ve všem dobrý, má zkrátka život jako z pohádky. Ten druhý nezdědí žádnou kouzelnou moc, většinou bývá nešikovný a neoblíbený. Když ale ten mocnější z dvojníků zemře, proces se obrátí. Nadpřirozeno z jednoho dvojníka přejde do toho druhého, neboť kouzelná moc nesmí nikdy zaniknout! Ten druhý se tak stává oblíbeným, ve všem se mu po nějaké době daří a svou moc dostane takovou, v jaké opustila předchozího dvojníka.

Dvojníci se obvykle nikdy nepoznají a ani se o sobě pořádně nedozví. Liší se barvou vlasů, očí a někdy i barvou hlasu. Dvojník se dá vytvořit i magií, ovšem velmi černou magií a může se stát, že se duše předchozího dvojníka, který už zemřel, přenese do žijícího.

Garry se podíval na Willa, který se zdál být stejně zmatený, jako on sám.

Nerozumím tomu! Já takhle vypadám už od malička! Moje podoba není vytvořená magií, tak proč tě můžu vidět?

„Taky to nechápu! Ty jsi můj dvojník, nebo spíš já tvůj, jelikož jsi starší. Někdo o tom musel vědět, že mi jsi podobný, a uvrhl na tebe nějaké kouzlo! Tak jsem se tady asi zjevil já!“ odvodil si Will.

Počkat cože?

„Je to nějaký zmatený!“

Najednou si Aiden stoupnul přímo před Garryho, který samým překvapením vyskočil z křesla, a stál tak Aidenovi tváří v tvář.

„Tak s pravdou ven! Já tu knížku četl taky! Vidíš Willa, že jo?“ udeřil Aiden na Garryho, který zůstal stát jako přikovaný k zemi.

„Řekni mu to,“ šeptl Will Garrymu do ucha.

„Dobře, jo, vidím ho!“ řekl Garry a Aiden se v tu chvíli usmál. Vypadalo to, jako by to věděl od samého začátku.

„Říkal jsem to Derekovi! Nevěřil mi!“ řekl Aiden vítězoslavně.

„Není to ale moje vina! Vídám ho od tý doby, co jsem tady!“ vyjel Garry po Aidenovi.

Aidenovi úsměv sklesl, byl si totiž jistý, že v tom má Garry prsty.

„Dokaž to! Řekni mi něco, co jsem s Willem prožil!“ založil si Aiden ruce na hrudi.

Teď by se mi hodila pomoc.

„Řekni mu, že mě ve svém paláci vzal na nejvyšší ukrytý balkón. Tam jsem řekl, že ta krajina je krásně zelená jako, a pak jsem se zarazil. On to dokončil tím, že řekl, že je krásně zelená jako moje oči!“ vzpomněl si Will.

Když to Garry Aidenovi zopakoval, Aiden spustil ruce podél těla a podíval se Garrymu zpříma do očí. To byl totiž pro Aidena ten zásadní okamžik v jeho životě. V tu chvíli si uvědomil svoje city k Willovi.

„Takže – ty – ty ho opravdu vidíš?“ zeptal se Aiden se slzami v očích.

„Ano. Je se mnou už celý ten měsíc, co jsem tady!“ vysvětlil Garry.

„Ale jak? Někdo opravdu musel použít černou magii!“ řekl Aiden a setřel si z očí stékající slzu.

„Jenže tam se píše, že mě někdo musel zaklít, abych byl podobnej Willovi a zároveň ho viděl! Nesedí to do sebe, protože já jsem starší než Will a tuhle podobu mám odjakživa!“ vysvětlil Garry.

„Někdo musel přijít na jinej způsob, jak to provést!“ zamyslel se Aiden. Otočil se a beze slova chtěl odejít, když v tom ho Garry zastavil.

„Kam jdeš?“ zeptal se Garry nechápavě.

„Jdu se o tom poradit s ostatními!“ odpověděl Aiden, jako kdyby to byla samozřejmost.

„Nemůžeš!“ skočil mu Garry do cesty, odhodlán ho zastavit.

„Ty už si to tajil dlouho! Je na čase, aby se to dozvěděli!“ odstrčil Aiden Garryho a už otevíral dveře.

„Will nechce, aby to ostatní věděli!“ řekl Garry a v tu chvíli se Aiden zastavil. Neotočil se, jen stál na místě jako zařezaný.

Musel si pro něj znamenat víc, než sis myslel!

„Zřejmě ano!“ pozastavil se Will nad tím, jak je Aiden zranitelný pokaždé, když se řekne jeho jméno. Je možné, aby byl Will fuomind dvou lidí? A je možné, že byl Aiden člověk bez fuominda?

„Musíš ho stále milovat, co?“ vypadlo najednou z Garryho. Aiden se konečně po dlouhé době otočil a podíval se na Garryho.

„Víš, když Will umřel, můj život ztratil smysl! Tenkrát na tom skrytém balkóně, když mě objal, jsem cítil zvláštní chvění. Tenkrát jsem si myslel, že i on to cítí stejně. Potom se začal sbližovat s Derekem a to mi ubližovalo. Promluvil jsem si o tom s Derekem, ale dalšímu sbližování už jsem nezabránil. Přišel totiž Gavin a Will se zamiloval a já byl ze hry! I přes to všechno k němu pořád cítím to stejné, co jsem k němu cítil od začátku! Dal bych svůj život za to, aby on byl tady a byl šťastný!“ dokončil Aiden a ihned odešel.

Garry se otočil na Willa, který si utíral slzy z očí a tvářil se velmi vyděšeně a překvapeně zároveň. Najednou se vypařil a v místnosti zůstal Garry sám. Bylo mu najednou z tohohle ouzko. Cítil se jako v hodně špatné romanci. Všechny předsudky vůči Aidenovi zmizely a zbyla lítost. Garry vyšel z knihovny a bezmyšlenkovitě se poflakoval chodbami pevnosti. Přemýšlel o tom, co se během jednoho okamžiku stalo. Cítil se velmi mizerně. Ani si nevšiml, že každá louč, kolem které prošel, zhasla.

Nakonec došel až ke dveřím jídelny. Uslyšel známé hlasy. Zdálo se, že jich tam je podstatně méně než normálně, a tak se rozhodl, že se podívá dovnitř.

Když vešel dovnitř, uviděl tam Dereka, Noaha a Gavina. O něčem zapáleně mluvili, div se nepřekřikovali.

„Čaute,“ usmál se Garry, zavřel za sebou obrovské dveře a sedl si na svou židli.

„Ahoj Garry,“ pozdravili všichni sborově. Garry nedokázal skrýt svůj pocit mizernosti, a tak to na něm kluci poznali. Garry došel až ke své židli a posadil se.

„Děje se něco?“ zeptal se Noah.

Řeknu jim to Wille, potřebujeme pomoct zjistit, co se děje!

Najednou se Will objevil vedle Garryho na židli, úplně skleslý. Podíval se na Garryho velmi bezmocně a jen kývnul. Garry to tedy pobral tak, že Will souhlasí s tím, že o tom chlapcům řekne.

„Víte,“ začal Garry a srdce se mu rozbušilo jako splašené. Will to poznal a zničehonic se dotknul Garryho ruky na stole. Garry mu věnoval jeden vděčný pohled a pak se vrátil k těm třem, kteří ho pozorovali se zatajeným dechem.

„Já vídám – vídám Wi…,“ chtěl říct Garry, když v tom do jídelny vběhl Joey úplně vyplašený.

„CLAUDIE JE PRYČ!“ vykřiknul se slzami v očích.

Všichni v jídelně okamžitě vstali. Derek se rozeběhl, div nesrazil Joeyho, kterému stále z očí padaly obří slzy.