Ohnivá vášeň II. - Duše

Garry se ocitl ve tmě. Neviděl ani na krok a cítil jen svůj přerývaný dech. Nebyl si jistý vůbec ničím. Necítil vůbec nic, a to mu přišlo nejdivnější.

Najednou se někde v dáli objevilo bílé světlo, které ho k sobě přitahovalo. Vydal se k němu se zatajeným dechem, ale nehodlal se zastavit. Světlo totiž s každým krokem sílilo a on k němu najednou pocítil zvláštní spojení.

Nakonec stál přímo před ním. Rozmýšlel se, co v tom světle uvidí, když do něj vstoupí. Nechtěl se ohlížet za sebe, jelikož věděl, že by viděl jen černočernou tmu.

Najednou se vedle něj objevila postava, kterou už moc dobře znal. Byl to Will, který se na něj usmíval. Chytil ho za ruku a mrknul na něj. V tu chvíli oba společně vstoupili do světla.

Garry se objevil na dvorku u svého domu. Na pískovišti si hrála spousta malých dětí z okolí. A pak uviděl blonďatého chlapce sedícího opodál. Nemohlo mu být víc než pět let.

„To jsi ty?“ zeptal se Will, který ho stále držel za ruku.

„Vzpomínám si na to,“ odpověděl Garry a stále se koukal na malého chlapce, který si hrál s autíčkem na betonovém chodníku.

Najednou k chlapci přiběhly ostatní děti. Začaly mu nehezky nadávat. Chlapec si jich nevšímal, jen si dál hrál s autíčkem.

Auto mu z ruky vytrhl buclatý hnědovlasý kluk a posměšně se na chlapce podíval. Autíčko hodil na zem a bez mrknutí ho rozšlapal.

Poté se skupinka dětí přesunula zpět na pískoviště. Chlapec stále seděl a koukal na své rozmačkané autíčko. Z pravého oka se mu spustila velká slza, která skápla na autíčko.

Will se na Garryho podíval. Bylo mu ho v tu chvíli líto a běžel mu mráz po celém těle.

Garry si všiml, že opodál je další bílé světlo, a tak pustil Willa a instinktivně se za ním vydal. Neměl radost z toho, že Will viděl jednu z nejhorších vzpomínek z jeho dětství.

Will se za ním rychle vydal a opět šli bok po boku. Garry neřekl jediné slovo, které by Willovi napovědělo, jak se teď cítí.

Nakonec se zase pozastavil před druhým světlem. Nadechl se, i když věděl, že jeho srdce už dávno nebije.

Vstoupil do něj s odhodláním a hrdostí, i když věděl, že ho čeká další ponižující podívaná, kterou Will uvidí také, neboť byly jejich duše propojeny i po smrti.

Uviděl sebe, mohlo mu být tak dvanáct. Seděl v lavici a četl si nějakou knihu. Usmíval se nad ní. Zřejmě padlo něco velmi směšného. Ve třídě si ho nikdo nevšímal. On díky tomu pociťoval stav bezpečí.

Zničehonic k němu přišel ten tlustý chlapec, který mu před pár lety rozdupal autíčko. Mladý Garry se na něj podíval. Nosil brýle na čtení.

Tlustý chlapec mu brýle sundal a opět je rozdupal. Poté uchopil knihu do ruky a začal z ní vytrhávat stránku po stránce.

Když tlustý chlapec odešel, mladý Garry se sehnul na zem, posbíral si knihu zpět a pro jistotu ji zandal do tašky. Poté usedl do lavice a dělal, jako by se nic nestalo, i když mu přitom bylo do breku.

Will na sucho polknul a opět se podíval na Garryho, který stál vedle něj. Ten jen pozoroval své mladé já bez jediného náznaku emoce ve tváři. Jen prostě sledoval.

Pak se prostě odhodlal, že tuhle vzpomínku opustí a půjde za dalším světlem, které bylo nedaleko za mladým Garrym. Will tentokrát nemusel dobíhat a jen šel znovu bok po boku se svým dvojníkem.

Když prošli třetím světlem, uviděli o něco staršího, tak patnáctiletého Garryho, sedět u sebe na posteli s vysvědčením v rukou.

Usmíval se na něj a zdál se být šťastný. Will uviděl na vysvědčení, že bylo z deváté třídy, tudíž jeho poslední ze základní školy. Pochopil, proč se mladý Garry usmíval.

„Myslel jsem si tenkrát, že mě na střední potká lepší osud!“ promluvil konečně Garry. „Byl jsem tak naivní a namlouval si, že bych mohl mít kamarády a mohl konečně někam zapadnout!“

Tady se ani moc dlouho nezdrželi. Garry si jen sebe chvíli prohlížel a několikrát se ironicky zachechtal.

Willovi to moc do smíchu nebylo. Čím víc Garryho díky vzpomínkám poznával, tím víc ho začínal obdivovat pro jeho kuráž a optimismus. Navíc nechápal, co s tím dělali jeho rodiče. Na to ale dostal odpověď v další vzpomínce, když společně s Garrym prošel další světelnou bránu.

O nic starší Garry seděl na pohovce v obývacím pokoji a koukal na televizi. Pod okem a na rukách měl obrovské fialové podlitiny.

Ve Willovi něco v tu chvíli prasklo a z jeho očí začaly proudit slzy.

Najednou do pokoje přišla Garryho matka. Posadila se vedle něj a vypadala velice nazlobeně.

„Jak si to jako představuješ?“ zeptala se ho přísným tónem. Mladý Garry seděl zařezaný a neodvážil se na ni ani podívat. Úsměv, který měl na rtech, když sledoval ten pořad, rázem sklesl a on koukal do země.

„Máš měsíc zaracha! Jak si představuješ mlátit svoje spolužáky?“ ječela na něj, ale on nepromluvil ani slovo. Nesnažil se bránit.

„Bylo mi šestnáct,“ promluvil Garry, který stal po Willově boku. Will si rychle setřel slzy, ale zkrátka nemohl přestat brečet. „Byl jsem v prváku první měsíc. Tam si mě samozřejmě vyhlídla partička idiotů a zmlátili mě. Do jednoho se mi podařilo kopnout tak, že jsem mu zlomil nohu. Ostatní mi potom nadělali ty modřiny,“ vysvětlil Garry. Neuronil při tom jedinou slzu.

Will stále nemohl uvěřit, že se Garrymu něco takového dělo. Když porovnal své dětství s tím Garryho, připadalo mu, že žil v království a on byl princ.

Opět se vydali do další světelné brány, která odhalovala další Garryho žalostnou vzpomínku.

Tentokrát se ocitli před sedmnáctiletým Garrym, který boxoval do pytle. Bylo vidět, že s ním lomcuje vztek a on si ho vybíjí na tom boxovacím pytli.

Když mladý Garry doboxoval, šel do šatny pro věci a odešel pryč. Venku už byla tma a Will s Garrym šli hned za ním. Mladý Garry měl sluchátka v uších, a tak neslyšel, že se za ním plíží parta ze školy, která ho šikanovala.

Obraz se rozplynul a Will s Garrym se objevili před lůžkem v nemocnici. Mladý Garry spal, obličej měl podlitý a zkrvavený. Obě ruce a pravou nohu měl v sádře.

„Proboha!“ neudržel se Will, když viděl ten hrůzný stav, v jakém Garry byl.

„Tohle bylo to nejbrutálnější, co jsem kdy zažil. Kromě tohohle jsem měl zlomené žebro a vnitřní krvácení. Dodnes nevím, kdo zavolal záchranku. Jen vím, že kdyby přijeli o něco později, byl bych mrtvý. Spal jsem prý skoro celý týden,“ vysvětloval Garry a tehdy Will poprvé uviděl, že Garry projevil emoce. Hlas se mu totiž lámal a on mluvil ztěžka.

K další vzpomínce se přesunuli asi po dvou minutách, kdy se Will na to nedokázal koukat a rozvzlykal se nekontrolovaně.

Na další vzpomínce byl devatenáctiletý Garry s nějakým papírem v ruce a mával s ním před rodiči.

„Tak ukaž!“ řekl jeho otec a Garry mu ho s radostí podal. „No, nic moc!“ postěžoval si a předal vysvědčení matce do ruky.

„Škoda, že nebyly samý!“ řekla jeho matka a vrátila mu vysvědčení zpátky.

Garry se, i přes negativní reakce jeho rodičů, cítil velmi šťastně a bylo to na něm velmi vidět.

„To byl nejšťastnější den v mém životě!“ ozval se Garry stojící vedle Willa. „Sice jsem od rodičů k matuře nic nedostal, ale i přes to jsem si ten den užil. Byl jsem šťastný, že už se nikdy neuvidím s těmi kretény,“ usmál se Garry. Will poznal, že i jemu bylo do breku, ale držel se. Za to Will stále plakal. Ještě v životě a ani po smrti neviděl takhle smutný příběh.

„Co jsi měl za známky?“ zeptal se Will se zatajeným dechem.

„Jednu dvojku z angličtiny, jinak samý jedničky,“ otočil se Garry na Willa a pousmál se. Tohle Willa dorazilo úplně. On sám prošel s odřenýma ušima, skoro ze všeho měl čtyřky, ale jeho máma mu řekla, že je na něj pyšná jako ještě nikdy.

A vypadalo to, že tu je úplně poslední vzpomínka, neboť, když se zastavili oba před světelnou bránou, zářila mnohem jasněji.

Garry si oddechl a podíval se na Willa. Ten mu pohled opětoval a oba společně vstoupili do světla, které je pohltilo.

Garry i Will se ocitli v kobce, ve které byl ještě před pár hodinami uvězněný s Claudií. Will se nevěřícně podíval na Garryho, který se jen usmíval. Pro něj to byl totiž ten nejkrásnější okamžik v celém jeho životě.

„Claudie?“ vyslovil velmi chraplavým hlasem uvězněný Garry.

„Ano?“ podívala se blondýnka na svého spoluvězně.

„Nesmíš usnout! Oni nás najdou! Zach – zachrání nás!“ ulehl Garry naproti Claudii a podíval se jí do očí.

„Nebojím se o sebe. Bojím se o to malé. Pokud jsem opravdu těhotná, chci, aby přežilo mé dítě. O nic jiného se nebojím!“ řekla velmi slabým hlasem.

„Přežije to! Bude silné, jako jeho máma!“ usmál se Garry na Claudii.

Pak nastala chvilka ticha, během které měl Will spoustu otázek, ale nechtěl Garryho zatěžovat, jelikož se stále usmíval.

„Garry,“ ozvala se po chvilce Claudie znovu. „Mám tě ráda!“

„Já tebe taky!“ vydral ze sebe Garry a znovu se na blondýnku usmál.

Will se opět rozplakal a tentokrát se neudržel ani Garry, který byl celou tu dobu silný a své slzy zadržoval.

„Tohle byl ten nejkrásnější okamžik v mém životě. Poprvé mi někdo řekl, že mě má rád, a nebylo to, protože ten člověk musel. Bylo to, protože to tak cítil!“ setřel si Garry slzy z tváře a otočil se na Willa.

„Já tě mám přece taky rád,“ podíval se Will na Garryho. Otočil se k němu a pevně ho stiskl ve své náruči. Garry Willa také objal a usmál se.

Najednou se Will rozplynul a s Garrym se začala otřásat nicota, ve které se zničehonic ocitl. Zavřel oči a nechal se unášet, až najednou vše ustalo a on cítil pod sebou tvrdou zem.

Otevřel oči a nemohl uvěřit tomu, co vidí. Nad ním byla světla z jídelny v ohnivém paláci. Nadzvednul se a podíval se do strany. U stolu uviděl všechny, jak koukají s otevřenými ústy jeho směrem. Poté se podíval na tělo vedle sebe a uviděl sám sebe s hnědými vlasy a celého v černém.