Gay povídky

Když nastal večer, vlastně spíš noc, a celá akce byla u konce, tak jsem Tomáše odvlekl do stanu. Spíš jsme se podpírali a ve své fantazii jsem v každém doteku viděl víc. Když jsem ho chytil kolem ramen a on mě kolem boku a prsty mi zasunul do kalhot, věděl jsem, že to jde správným směrem. Nevěděl. Mýlil jsem se. Bral mě jako kamaráda. I položení hlavy na rameno jsem si vyložil jinak. Běžně mi dával pusu na krk, což bylo jeho gesto, že si někoho váží, jsem si také vykládal jinak.

Potichu jsem se vrátil se svým tvrdým penisem z koupelny do pokoje. Marek už byl vzhůru. Levou ruku měl pod hlavou a pravou rukou si pomalu jezdil po svém ztopořeném penisu. Podíval se na mě, široce se usmál, ale v masírovaní svého péra bez přerušení pokračoval dál jakoby nic. Taky jsem se usmál a vlezl si k němu na gauč. Díval jsem se střídavě do jeho očí a na jeho penis, jak si s ním pořád pohrává.

Zabalil jsem se do velkého huňatého ručníku a posadil se do obýváku na gauč. Mlčky jsem čekal, než si Oliver sedne ke mně, a když tak konečně učinil, zůstali jsme v naprostém tichu ještě několik dalších minut. Nespěchal jsem na něj. "Trvá mi to, promiň," povzdechl si. "To nic, nespěchej na sebe," špitl jsem, ačkoliv jsem se chvěl zvědavostí. A nervozitou.

Sam si začal v hlavě dávat všechno dohromady. Potřeboval vědět i zbytek, aby si mohl poskládat celý obrázek a možná tak přijít na to, kdo zabil Viktora. Roman mu tvrdil, že on to nebyl, a věřil tomu. Snažil se tomu věřit. Jenže teď se ukázalo, že motiv k zabití bratra by měl. Při pohledu na Romana ale věděl, že by něco takového nezvládl. Když ne on, tak kdo? A proč mu to Roman neřekl?

„Olivier byl vždycky zvědavý, přirozeně nedůvěřivý. Když něčemu nerozuměl nebo se mu něco nezdálo, snažil se zjistit pravdu za každou cenu. Často se mne na něco zeptal, já mu odpověděl, po pravdě, a týden nato jsem zjistil, že tu samou otázku pak položil všem mým známým, protože mi zkrátka nevěřil. Nebylo to příjemné… Ale to je jedno, už jsou to všechno jen vzpomínky, nic aktuálního," nadhodil zamyšleně a usmál se, jako by skutečně o nic nešlo. A vzhledem k výrazu, který se v Šimonově tváři objevil, a zoufalému pohledu, který hodil po černovláskovi, leč ten si ho nevšiml, usoudil, že se hra rozvinula daleko lépe, než předpokládal.

Když se probudil, byla pořád hluboká noc. Měl žízeň, a tak vstal z postele, šel ke kuchyňské lince a napil se vody. Když šel zpátky k posteli, uvědomil si, že Honza leží úplně nahý a odkrytý. V tu chvíli na něj dostal šílenou chuť. Alespoň se dotknout – nebo přivonět.

To, že se nám nelíbí to, co se nám právě děje, ještě neznamená, že to není úplně přesně to, co se nám právě dít má.

„Musíš si na recepci pro žetony, jinak se nevysprchuješ,“ upozornil ho. Tom se zasmál a prohlásil, že doufá, že tam bude ta roztomilá paní. Naštěstí nebyla. Radši šel s ním, aby zas nevyváděl nějaké skopičiny. A taky proto, že i on si tu teplou sprchu s ním dát chtěl. Ve vší počestnosti samozřejmě. Ale dívat se, tomu stejně neodolal. Ani tomu, umýt mu alespoň záda, protože ve sprchách byli sami.

Cestou ke stromům pokračoval ve své veselé náladě: „Ty jo. Super večer dneska, co?“ „Jo,“ odpověděl jsem a opatrně se dotknul jeho hřbetu ruky. Dělal, že nic. Došli jsme do temného koutu ke křoví. Doléhalo sem ale slabé světlo vzdálené lampy, takže bylo vidět, jak si rozepnul poklopec a hrdě vytáhnul svou chloubu, která se zaleskla ve slabém světle. Taky jsem vytáhnul svoje nádobíčko. Byl jsem tak vzrušený, že jen stěží. On zatím spustil do trávy před sebe opatrně a pomalu svůj proud.

Začátek krásného dne se záhy změnil pro desítky tisíc lidí v peklo na zemi. Hořící inferno dvou věží na Manhattanu si budou pamatovat do konce života. Panika, strach a zoufalství, boj o přežití, hledání svých blízkých a zase zoufalství se plížily všude okolo stejně jako všudypřítomný prach, který se zvedl po pádu Dvojčat. Fiktivní příběh dvou zoufalých mužů, již už ztratili víru, který vám nabízíme, by mohl být jeden z mnoha, které se tenkrát odehrály.

Stáli na chodbě a čekali. Ve dveřích kanceláře vyšetřovatelů se objevila mladá dívka s dlouhými hnědými vlasy. Sam si ji pozorně prohlédl a na chvilku se zamyslel. Docela se podobala dívkám z případu, s nímž se první dny seznamoval po svém příchodu. I výškou byla mrtvým dívkám podobná. Jenže tahle přišla kvůli smrti Viktora. Už ho předtím napadlo, zda třeba nemají oba případy něco společného, jenže bez důkazů nemůže nic takového potvrdit, ale ani vyvrátit.

To bylo vše, co mu na to černovlásek mohl říct? Sakra, on mu odevzdal své tělo, a to jediné, co mu po tom řekne, je, že se má chystat a že mu vyčistil boty?! Do očí se mu začaly tlačit slzy. Štvalo ho to, protože nechtěl brečet jako mimino kvůli něčemu, co měl očekávat. Proč by to pro Oliviera mělo znamenat něco víc? Proč by o tom měl chtít mluvit? Takhle to mělo vypadat u přátel s výhodami, tohle bylo přesně ono, jenže tohle Šimon nechtěl…