• Vanggerland
Stylklasika
Datum publikace15. 11. 2021
Počet zobrazení1175×
Hodnocení4.41
Počet komentářů2

Bylo dusné odpoledne. Čekal jsem na Marka před počítačovou prodejnou, kde pracoval. Opřel jsem se o zábradlí na druhé straně chodníku a hlídal východ. Pozoroval jsem lidi.

Najednou vyšel Marek. Měl na sobě černé tílko s velkými výstřihy pro ruce, které jsem mu dal včera ráno. Uviděl mě a zamířil ke mně komickým krokem drsňáka. Nechal jsem ho dojít až ke mně a pozoroval jeho vlnící se trup.

„Čau bejby. Čekáš tady na mě?“ řekl s přehnaně drsným výrazem a obkročil moje nohy tak, aby se mě dotýkal svým rozkrokem.

Přemýšlel jsem, jak v jeho hře pokračovat.

„Co chceš?“ řekl jsem podobným tónem a odplivnul jsem koutkem úst do strany.

„Můžu si tohle tričko nechat?“ zatahal se pomalu za tílko.

„To víš, že jo…,“ přimhouřil jsem oči a zajel jsem prsty pod Markovu nadzvednutou ruku do jeho vlhkého teplého podpaží. Krátce, ale důkladně jsem projel jeho chloupky a ukazováček si olíznul svými rty.

„Ty jsi zvíře,“ řekl Marek už normálně, zakroutil hlavou a široce se usmál.

„Hele, vlastně ne,“ pokračoval jsem. „Já mám doma totiž pořád to tvoje starý tričko. Takže vyměním,“ naklonil jsem hlavu na stranu a přimhouřil oči.

„Jo takhle… Rozumim…,“ řekl Marek pomalu a pak rychle dodal: „Jsi zvíře. Přesně jak jsem řek.“

„Já vim,“ pokračoval jsem dál ve hře a čekal na odpověď.

Marek se na mě chvíli díval a přemýšlel, co říct. Chvíli se kousal do spodního rtu, pak odvrátil hlavu, vrátil pohled zase na mě a široce se usmál. Chytil mě za bradu a dal mi pusu:

„Tak jo. Dík.“

„Kam pujdem?“ zeptal se.

Pokrčil jsem rameny a odrazil se od zábradlí.

„Nevim. Do Central parku? Můžem si tam dát pivko a vyvalit se.“

„No tak jo. Mám frisbíčko,“ ukázal si na batoh.

Vykročili jsme.

„Jak bylo v práci?“ zeptal jsem se.

„Normálka. Představ si: Ani jednou jsem dneska nehonil. Takže jsem nadrženej…“

„Jako zvíře!“ pohotově jsem dodal.

Marek se rozesmál: „Jo, vole!“

Zastavil se, chytil mě za ramena, upřel na mě svoje oči a vyhrknul: „Nemůžeme se jít někam rychle vystříkat? Teď hned?“

Cítil jsem svoje péro, jak mi v kalhotech ztvrdlo. Taky jsem si to strašně přál.

„Ne. Až večer.“

Marek mě pustil: „Ty vole!“ zaskučel. Podíval se do nebe a zavyl: „Neee!“

Rozesmál jsem se.

***

V Central parku bylo spousta lidí. Ze zelené trávy na několika místech osvěžovala vzduch vodní mlha. Skupinky lidí hrály různé hry, byli tu lidé se psy, rodiny s dětmi… Prošli jsme kolem workout hřiště. Marek hodil batoh na zem a rukama se zavěsil na hrazdu, aby mi předvedl svou fyzičku. Několikrát se vytáhnul až k bradě. Svaly mu na těle nádherně hrály. Díky tričku ode mě bylo všechno krásně vidět. Marek zůstal viset za ruce dolů, jeho jemně chlupaté podpažní jamky se klenuly ven a zvednuté tričko odhalovalo Markův zarostlý pupík. Opřel jsem se o kovovou tyč a prohlížel si ho. Marek schválně zůstal viset za ruce co nejdýl.

„Hmm, dobrý,“ uznale jsem pokýval hlavou.

Rozhoupal se, švihl nohama před do sebe, prohnul se v zádech a skočil přímo přede mě. 

Dal mi krátkou pusu: „Dík.“

„To bych nedal.“

„To musíš. Zacvičíme si? Pojď.“

Nechtělo se mi, zavrtěl jsem hlavou.

„Jen trochu, pojď,“ vyskočil zase na hrazdu, vytáhnul se k bradě a zůstal viset za ruce.

„Pojď. Jinak neslezu,“ šibalsky se usmíval a zase na mě vystavoval krásy svého těla.

Rozesmál mě. Zavěsil jsem se taky na hrazdu. Pokusil jsem se marně vytáhnout. Za několik sekund mě začaly bolet dlaně a celé ruce.

„Už nemůžu,“ vyhekl jsem.

„Ještě chvilku. To dáš,“ povzbuzoval mě vedle visící Marek.

„Uff,“ spadl jsem z hrazdy zpátky na nohy. „Ty vole…,“ vyklepával jsem si rozbolavělé ruce.

Marek se zasmál a seskočil také dolů.

„Budeme chodit pravidelně. Za chvilku uvidíš, jak se rychle zlepšuješ.“

„No nevim,“ zapochyboval jsem.

„Jo, uvidíš sám,“ zvedl Marek batoh ze země.

„Myslím, že si po tomhle zasloužím pivo,“ řekl jsem strhaně.

Marek se rozesmál a zakroutil hlavou:

„No to nevim. Jestli si tady někdo zaslouží pivo, tak jsem to já!“ zapíchl si prst do hrudníku a dal mi pusu: „Tak pojď, ty šmoulo.“

Marek koupil u stánku dvě piva do kelímku. Podal mi jedno, symbolicky jsme se dotkli kelímky na znamení přiťuknutí a Marek ukázal rukou do volného prostoru:

„Támhle budeme mít dost místa.“

Sakra, takže to s tím frisbíčkem myslí vážně. Marek si usrknul z kelímku piva, zapíchl ho trávy a vytáhl z batohu frisbíčko. Odeběhl ode mě a cestou si poskakoval. Zapíchl jsem svůj kelímek vedle Markova. Marek v dálce poskakoval a zavolal:

„Chytej!“

Vzduchem se ke mně rozlétlo frisbíčko ladným obloukem a donutilo mě dát se do pohybu.

Dlouho jsme si házeli, Marek se pořád smál a sršil energií a dobrou náladou. Byla nakažlivá.

Občas Marek přiběhl ke mně, aby se napil piva. Při tom mi uděloval rady, jak líp házet. Líbilo se mi to, protože mě u toho chytal za ruce, za nohy a všelijak mým toporným tělem hýbal. Bylo to srandovní a mě vzrušovalo, když se na mě Marek svým zpoceným voňavým tělem občas přitiskl. Marek si toho všiml a podíval se na mě:

„Ty vole, poslouchej mě!“

„Já tě poslouchám,“ chechtal jsem jsem.

„Jo, ale pérem,“ smál se.

Rozchechtali jsme se oba jako blázni a Marek dál různě cloumal mým tělem.

Házeli jsme si dál a pivo z kelímků pomalu mizelo.

„Zajdeme pro další?“ navrhl Marek.

„Můžeme,“ přikývl jsem.

Markovi začal zvonit mobil v kapse.

„No čau, co se děje?“ zahalekal do mobilu.

Markův výraz zvážněl. Tázavě jsem na něj pohodil bradou. Marek na mě zavrtěl hlavou a poslouchal dál mobil.

„Jasný, to je jasný…,“ řekl vážným hlasem. „No tak jo. Já dorazim co nejdřív. Držte se!“ típnul mobil a zkontroloval displej. „Babču odvezli do nemocnice,“ zvedl starostlivě obočí. „Musim jet k našim,“ pokrčil rameny.

„Jasně,“ řekl jsem potichu.

Marek strčil frisbíčko do batohu a hodil ho na rameno. Chytil mě za ruku:

„Vrátim se, co nejdřív budu moct,“ a pohladil mě po vousech. „Čau. Nezlob se… Fakt musim,“ začal ode mne pomalu couvat, upíraje na mě svůj smutný pohled. „Napíšu ti!“ zvolal, zamával mi, otočil se a rozeběhl se pryč.

Zůstal jsem stát uprostřed parku a díval se za vzdalujícím se Markem. Sevřelo se mi srdce. Měl jsem pocit, že se nemůžu nadechnout. Stál jsem jako opařený a díval se směrem, kde Marek zmizel. Udělal jsem pár kroků jeho směrem. Chtěl jsem se za ním rozeběhnout. Věděl jsem ale, že je to zbytečné. Pomalu jsem se otočil a vydal se pomalinku k domovu. Ohlížel jsem se, jestli ho nezahlédnu… Marně.

***

Zavřel jsem za sebou dveře a vešel do pokoje. V pokoji bylo bez Marka nesnesitelně prázdno. Všechno se ve mně sevřelo. Gauč byl rozložený. Nemilosrdně se mi zařezával do rány. Uvědomil jsem si, jak strašně mi Marek chybí. Na gauči leželo jeho zmuchlané tričko ze včerejška. Zvedl jsem ho a zanořil do něj obličej. Nabral jsem nosem jeho vůni. Marek… Sedl jsem si na gauč a zase přivoněl do trička. Marek! Přiložil jsem si tričko na obličej a mazlil se s ním. S Markem… Bylo mi nesnesitelně těžko. Pomalu jsem tričko složil a položil na gauč jako nějakou drahocennou věc. Zhluboka jsem vzdychnul. Věděl jsem, že to tady nevydržím.

Zvedl jsem se a otevřel ledničku. Vytáhl jsem láhev vína a nalil si do skleničky. Vína bylo v lahvi už jenom trochu na dně. Chtěl jsem se opít a ani to nešlo.

Šel jsem se radši umýt. Vrátil jsem se z koupelny. Nic se nezměnilo. Naopak. Všechno v pokoji mi připomínalo, kdo tady chybí. Padla na mě ještě větší tíseň.

Lehl jsem si na gauč a Markovo složené tričko si dal pod hlavu.

Hladil jsem rukou prázdné místo na posteli, kde chyběl Marek. Představoval jsem si ho.

Zhasnul jsem. Zavalila mě těžká tma a nekonečná samota. Stěny místnosti se začaly vzdalovat a propadaly se do nekonečna. Vyděsil jsem se a rychle jsem rozsvítil.

„Marku,“ zaskučel jsem tiše. Přivoněl jsem si rychle k Markově tričku. Položil jsem si ho na obličej a dýchal skrz něj. Vůně Marka mě uklidňovala.

***

Zkoušel jsem usnout. Nešlo to. Vstal jsem z gauče, chvíli chodil po pokoji a snažil se tíseň rozdýchat. Vrátil jsem se na gauč, sevřel Markovo tričko a schoulil se s ním do klubíčka. Vzpomínal jsem na okamžiky, které jsme společně prožili. Vybavoval si každou chvíli s ním.

Jak to, že mi najednou tolik chybí?

Známe se už několik let, jsme dobří kamarádi. Nic ale nenasvědčovalo tomu, že právě my dva bychom spolu mohli chodit. Marek byl vždycky dobrodruh, který se vrhal do všeho po hlavě. A já mám naopak radši svůj klid. Zatímco Marek někde pařil, opíjel se do bezvědomí, aniž by tušil, kde se vlastně probere a zda nebude mít třeba zlomený nos, tak já byl radši doma a četl si knížku. Jeho historky mě vlastně trochu děsily. Nejednou byl po takových svých nočních výletech odřený a všelijak potlučený. Ze začátku bych si ani ve snu nepomyslel, že právě s Markem bych si mohl rozumět víc než s kýmkoli jiným.

Vzpomněl jsem si, jak jsme kdysi šli jen sami dva na pivo a poprvé jsme si řekli víc, než si kamarádi obvykle říkají…

„Hele, Marku, ty tvoje historky… Já je radši ani nechci slyšet.“

Marek se zasmál: „Já vím, ty máš radši klídek a pohodičku. Si nemysli, možná tě znám víc, než si myslíš.“

„Jo? A víš, že se tě vlastně trochu bojim?“ dodal jsem si odvahy být upřímný.

„Prosim tě, mě? Proč? Já přece nejsem zlej! Mě se nemusíš bát, já bych ti přeci nikdy neublížil.“

„Né, to né, že bys byl zlej. Ale… jseš prostě… hrozně divokej…“

„Jo, ty myslíš, jak jsem každou chvíli pomlácenej? Hele, já ti ani nevim, jak se to vždycky stane. Prostě se do něčeho připletu, ani nevim jak. Fakt! Kolikrát si to ani nepamatuju, jen koukám, že jsem zase zrychtovanej,“ smál se. Pak ale zvážněl. „A víš, že já si myslím to samý? Já se bojim tebe. Toho, jak jsi… zdáš se mi bejt přísnej, nebo jak to říct,“ hledal Marek slova.

„Já a přísnej?“

„Né přísnej, to jsem řek blbě. Prostě jseš takovej… vážnej. Nebo né vážnej, to jsem řek taky blbě, vždyť je s tebou sranda… Ty vole… já se neumím vymáčknout…,“ koktal Marek.

Přerušil jsem ho: „Prosim tě, to se ti jenom zdá. Já jen… mám radši klid. Prostě nejsem jako ty…“

Pak už mi nikdy nedělalo potíže svěřovat se Markovi se svými intimními pocity. Ostatně Marek mi oplácel stejně a často mi vyprávěl věci, které pak dokončoval: „Ty vole, ale to je jenom mezi náma, jasný?“

Marka jsem tak časem začal mít ze všech kamarádů nejradši. Rád jsem poslouchal jeho vyprávění, co všechno zažil, a u čeho jsem byl rád, že jsem nikdy osobně nebyl.

Marek mě ale opravdu znal moc dobře. Ostatně do lidí vždycky viděl. A tak věděl, že když jsem na nějakém večírku s ním, že se má krotit a moc nevyvádět. Taky jsem s ním nikdy žádný nepříjemný zážitek neměl.

Jednou jsme se s partou hrozně opili a někdy nad ránem skončili u jednoho kamaráda na koleji. Na jedné posteli jsme nakonec spali tři. Nemohl jsem usnout. Poprvé v životě jsem spal vedle Marka. Tedy spal… nespal – nemohl jsem vůbec usnout!

Ležel jsem vedle něj a ve tmě pozoroval jeho siluetu, snažil se ve slabém světle doléhajícím do místnosti z pouličního osvětlení rozeznat jeho spící tvář. Marek se ve spánku otočil ke mně zády. Přitulil jsem se nenápadně a velice opatrně k němu. Srdce se mi divoce rozbušilo. Ani jsem se nepohnul strachy, že se probudí a dá mi najevo, že se mu to nelíbí. Doufal jsem, že tvrdě spí…

Po čase mě přemohla únava a ani nevím jak, jsem usnul. Uprostřed noci jsem se probudil. Marek spal na břiše. Moje ruka bezděčně ležela mezi jeho stehny. Cítil jsem pod svými prsty jeho krásně chlupaté nohy. Srdce se mi zase divoce rozbušilo. Ani jsem se nepohnul, abych ho neprobudil…

Ráno jsem se pak probral s ukrutnou bolestí hlavy a žaludkem obráceným vzhůru nohama. Marek v posteli nebyl. Zvracel totiž na záchodě…

Vzápětí jsem si vzpomněl, jak jsme spolu strávili noc dokonce sami dva…

Marek se tehdy stěhoval a já mu slíbil, že mu pomůžu s balením věcí v jeho starém bytě. Protáhlo se to víc, než jsme plánovali, večer jsme už byli unavení a Marek mi bez rozmýšlení nabídl, abych přespal u něj. Otevřeli jsme si kdoví kolikátou plechovku piva, seděli na parapetu okna ve třetím patře, dívali se na večerní ulici pod našima nohama a vyprávěli si o svých dětstvích.

Když jsme šli spát, Marek si před tím, než vlezl do postele, sundal tričko a suše mi sdělil:

„Ty vole, ne, že se se ke mně budeš v noci tulit. Je ti to jasný?“

Dělalo mi problémy usnout. Leželi jsme pod jednou velkou dekou a já se bál, abych se Marka nedotknul. A přitom jsem cítil horko, které z něj sálalo…

Ráno jsem probudil první. Prohlížel jsem si Marka, jak spí. Začal pípat budík. Marek pootevřel oči. Když zjistil, že ležím těsně u něj a prohlížím si ho, trochu se usmál a rozespale zamručel:

„Jseš nebezpečně blízko.“

Odsunul jsem se. Nechtěl jsem dělat něco, co mu je nepříjemné. Co ale vlastně myslel tím „nebezpečně blízko“?

Vrtalo mi hlavou, proč mi Marek vždycky dával najevo, že se ho nemám moc dotýkat. Mě ale čím dál víc přitahoval, a když jsem se opil, přestával jsem se ovládat a zkoušel se mu přiblížit víc. Jednou jsme šli zase z nějakého večírku sami dva parkem domů. Jak jsme šli pomalu vedle sebe a povídali si, pokusil jsem se ho chytit za ruku. Marek rychle ucuknul:

„Ne ne.“

A hned začal vyprávět nějakou blbou historku, při které mě další pokušení rychle přešlo.

Marek se mi líbil od první chvíle, kdy jsem ho poznal. Bylo to na nějakém večírku, kde jsme si hned kápli do noty. Nikdy jsem si ale nebyl jistý tím, co mě na něm vlastně přitahuje… Možná jeho nezkrotná povaha? A časem taky tím, zda mě vlastně někdy tak trochu nesvádí…

Marek mi totiž kolikrát o samotě vypravoval, jak cvičí, a ukazoval mi při tom, jaké má svaly, a chtěl, abych si na ně sáhnul. Ukazoval mi svůj chlupatý pupík – tedy vlastně svaly na břiše, a nebo si vyhrnoval kraťasy, aby se mi pochlubil svými svaly na stehnech, zatímco já na nich vnímal především hebké, husté chloupky. Nebo mě často všelijak srandovně zvedal s tím, že musí posilovat a že zrovna nemá činky… Při té vzpomínce se mi na chvíli vrátila veselá nálada.

Marek měl krásnou, sportovní postavu. Vzpomněl jsem si, jak jsme byli kdysi s partou v kině, já jsem seděl vedle Marka a vůbec jsem nesledoval film, protože jsem si tehdy ve ztemnělém sále poprvé uvědomil, jak krásně voní. Marek se občas opřel o opěradlo mezi námi a lehounce jsme se dotýkali. Srdce mi vzrušením bušilo, ale já se bál pokusit o něco víc, abych ho neztratil.

Až teď v pátek… Rozhodl jsem se, že tu bariéru zkusím prolomit. Byli jsme s partou na zahrádce na pivu. Občas jsem se Marka opatrně a tajně pod stolem dotknul. Nejdřív jakoby omylem, ale jak mi pivo postupně stoupalo do hlavy, moje dotyky už pozbyly nenápadnosti. A Marek mě tentokrát nechal dotýkat se ho víc než kdy jindy.

A pak mi řekl: „Ty vole, jdu chcát. Nejdeš taky?“

Nejdřív ve mně hrklo. Dostal jsem zprvu strach, že mi chce mezi čtyřma očima říct, abych ho nechal. Ale nebál jsem se, to ne, protože s Markem jsme nikdy neměli problémy říkat si věci upřímně.

No, a takhle to začalo. Ten nekonečně dlouhý a nekonečně krásný víkend. Jako bych za těch pár dnů prožil celou věčnost.

To přeci teď nemůže skončit? Takhle najednou? To je blbost! Vždyť musel jenom jet domů za nemocnou babičkou… Zastyděl jsem se.

Bude to ale mezi námi pokračovat i dál? Jak mi to vlastně včera večer Marek říkal? „…jako pevnej bod… jen kroužím kolem… neukotvenej… jsi jako maják…“ Nemůžu se teď tady zhroutit. Jenom proto, že musel, a on opravdu musel, znenadání odjet. Tss, to bych byl pěknej maják! Budu tady. Stát pevně jako maják, čekat a svítit, aby našel cestu zpátky. Ta představa mě rozesmála.

Při tomhle všem přemítání jsem, ani nevím kdy, konečně usnul…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #2 Líbí se miGD 2021-11-16 19:03
to čím dál víc. :lol: Hlavní hrdina bude asi fetišista. :D Jen doufám, že ten konec není předzvěstí něčeho ošklivého. Poslední dobou je tu zvykem trápit hlavní hrdiny docela běžné.
Citovat
+6 #1 Dneska...Tamanium 2021-11-15 19:42
...víc super, než jindy i když bez sexu. Mám tolik podobných a stejných myšlenek...
Citovat