Marek a já – 8. kapitola: Hřiště

Došli jsme ke hřišti, černá cedule lákala návštěvníky na občerstvení.

„Ty vole, buřty na pivu. Hustý, to si dám!“

„Doporučuju, tady je dělaj výborný.“

Před domkem byla malá zahrádka, dřevěný plůtek byl obklopený kvetoucím záhonem a visely na něm truhlíky s květinami. Objednávat se chodilo k okýnku, dveře vedly jen na toalety. Skoro nikdo tu nebyl, jen dva staří štamgasti seděli u zadního stolu a mastili karty.

„Dobrý den! Dvakrát buřty na pivu a dvě desítky,“ zahalasil Marek do okýnka.

„Tak se zatim posaďte, já vám to přinesu,“ ozval se ženský hlas zevnitř.

„Super! Děkujem! Jo a můžu ještě poprosit o obyčejnou vodu z vodovodu? Umíráme žízní.“

Na okýnku přistály sklenice a skleněný džbánek plný vody.

„Ty jo, vy jste skvělá! Díky, díky! To je paráda…“ Marek mi podal sklenice a vzal džbánek.

Vybral jsem co nejvzdálenější stolek, abychom měli soukromí. Na každém stolku byla malá vázička s kopretinou a čistý papírový ubrus. Marek nalil do obou sklenic vodu, svoji vypil na ex a nalil si druhou.

„Ty jo, tady to vypadá pěkně,“ pochválil Marek zahrádku. „Jsem zvědavej na ty buřty. Sem chodíš, jo?“

„Byl jsem tu jen jednou, je to trochu z ruky.“

Marek spustil svoji brebentivou náladu na téma zahradních restaurací. Vzpomněl jsem si na včerejší tavernu… Za chvíli nám paní při těle už nesla talíře s buřty a dva orosené půllitry.

„Ještě donesu chleba,“ položila vše před nás a otočila se zpátky.

„Děkujeme!“ řekl za ní energicky Marek a ohodnotil opečený buřt s křupavou kůrkou, zalitý tmavě hnědou hustou, zeleninovou omáčkou: „Ty bláho, to vypadá suprově.“

Paní za chvíli donesla ošatku s chlebem zabaleným do látkového ubrousku: „Tak si nechte chutnat.“

„Děkujeme!“ Marek pozvedl orosenou sklenici, přiťukli jsme si a pustili se do jídla. Buřty chutnaly stejně fantasticky, jak vypadaly.

Díval jsem se na Marka, jak pečlivě vytírá kůrkou chleba zbytky omáčky z talíře. Tiše jsem se zasmál. Marek zvedl svůj zrak, mrknul na mě a vrátil se do svého talíře.

„Ty se mi zase směješ…,“ podotknul a soustředěně pokračoval v čištění talíře.

„Jen jsem si vzpomněl na ráno,“ vysvětlil jsem.

Marek jen pokrčil rameny.

„Dneska je neděle,“ řekl jsem.

Marek dál čistil talíř a řekl jakoby nepřítomně: „No jo, vlastně… A?“

„Že musím zejtra do práce.“

Marek strčil do pusy poslední kousek chleba a odstrčil talíř.

„Ty vole! Do práce…,“ řekl znechuceně s plnou pusou a polknul. „Ser na to. Ještě je před náma celý odpoledne a večer. Hm?“ nadzvihl sklenici piva a naklonil ji ke mně, abych si s ním přiťuknul.

Vzal jsem svoje pivo, cinknul o jeho sklenici a zapili jsme to.

„Ty chceš jít večer kámošema na to pivo?“ zeptal jsem se.

„No jasně! Ty snad ne?“ zvedl obočí.

„Nevim. Asi je mi to fuk. Ale když půjdeš, tak půjdu taky,“ a napil jsem se.

„Bude sranda…,“ řekl optimisticky Marek a taky se napil.

Hrábl do batohu a vytáhl cigarety: „Nevadí?“

„Ne.“

Marek si zapálil, dlouze potáhnul, pomalu vypustil kouř nad sebe a díval se za ním. Taky jsem se zadíval na rozplývající se obláček.

„Ty jsi vlastně celej víkend nekouřil?“ uvědomil jsem si.

„Né, no. Snažim se to omezit.“

„Dej mi taky jedno,“ řekl jsem.

Marek nasadil udivený výraz a nabídl mi krabičku. Vytáhl jsem cigaretu, Marek škrtl zapalovačem. Potáhl jsem.

„Fuj,“ zvedl jsem obočí a podíval se na žhnoucí cigaretu.

„Jo,“ dal si Marek ještě jednoho rychlého práska a cigaretu típnul.

Taky jsem svou cigaretu uhasil a zapil pachuť pivem.

„Hele, Marku?“

„No?“

„Když půjdeme večer do tý hospody… spolu… ták… Chodíme spolu?“ vyhrknul jsem.

„No jasný,“ řekl Marek bez váhání. „Proč?“

„Tak… jakože… jak budeme vypadat před ostatníma.“

Marek zvedl obočí: „Ty vole, jak jako? Jak vypadat?“

„No že ještě v pátek jsme byli jen kámoši a najednou spolu chodíme,“ pokrčil jsem rameny.

„No. Tak to prostě je. A co?“

„Asi nic.“

„No. Tak vidíš.“

Koukal jsem do stolu a nejradši bych se nakopal do zadku, že jsem to říkal. Měl jsem pocit, že něco kazím.

„Promiň,“ řekl jsem omluvně.

Marek se naklonil ke mně, usmál se, chytil mě za ruku a potichu řekl:

„Jsem tady, s tebou. Chápeš? Jsme spolu. Teď, tady. I potom a jinde. Rozumíš? Moc přemejšlíš. Přemejšlíš nad něčim, co neni. Vnímej to, co je teď.“

„Rozumím. Děkuju,“ smutně jsem se na Marka usmál, protože mě trochu dojalo, co mi zrovna řekl.

Zkusil jsem odhodit všechny chmurné myšlenky za hlavu. Zvedl jsem pivo a ťukli jsme si. Marek na mě zamrkal a krásně se usmál. Dívali jsme se potom navzájem do očí a já se snažil Markovi poslat vzkaz: „Miluju tě, Marku, strašně moc tě miluju.“ V Markově pohledu jsem cítil, že mi rozumí.

Marek sáhl pro batoh a vytáhnul kostky.

„Zahrajeme si?“

„O co?“ zeptal jsem se vyzývavě.

Marek se zamyslel: „Třeba… Kdo prohraje, platí.“

„Nuda. Kdo prohraje, bude zbytek dne chodit navostro,“ hodil jsem do placu, co mě rychle napadlo.

„Ty vole!“ rozesmál se Marek. „Tak jedem. Umíš farkla?“

„No ježiš. Už si sundavej spoďáry,“ hrábl jsem pro kostky.

Házeli jsme kostky a dobře se bavili. Marek pořád prohrával a při neúspěšném hodu vždycky nahlas zavyl. Prožíval hru naplno. Marek všecko prožíval naplno. Miloval jsem ho víc a víc.

„Ty volé,“ postěžoval si na konci hry Marek.

„Prohrál jsi, kamaráde. Takže, víš co?“

„No jo, vim. Co se dá dělat,“ Marek se zvedl od stolu a zmizel v domku.

Za chvíli byl zpátky, vytáhnul z kapsy malý balíček svých složených spoďárů a podal mi je.

„Tak na.“

„Dík.“

S úsměvem jsem je převzal a zastrčil do zadní kapsy svých kalhot. Pohledem jsem zkontroloval Markův rozkrok a zpozoroval pod tenkou látkou jeho kraťasů, jak se pod nimi rýsuje žalud mírně vzrušeného penisu. Marek se posadil, zasmál se a nevěřícně zakroutil hlavou:

„Ty vole!“ a napil se piva. „Ale dobře, že jsem prohrál já.“

„Jak to?“

„No protože kdybys prohrál ty, tak si nejsem jistej, jestli bysme mohli ještě někam jít,“ lišácky zamrkal.

Došlo mi, na co naráží.

„Přesně,“ zasmál jsem se.

Přiťukli jsme si a dopili zbytek piva.

„Ne, že toho budeš zneužívat, rozumíš?“

„Tak to neslibuju…,“ zakýval jsem hlavou.

„No… V každým případě musíš dojít zaplatit, protože já teď nemůžu vstát,“ vítězně se usmíval.

Zrychlil se mi tep. Zvedl jsem se a cítil ve svých kalhotách, jak jsem opravdu rád, že jsem neprohrál.

***

Vyšli jsme před zahrádku.

„Tak kam teď?“ zeptal se Marek.

Pohladil jsem rukou lehce přes penis zvedající jeho kraťasy:

„V kolik je večer ta hospoda?“

Markův penis nadzvedl látku kraťasů.

„Ty vole. Podivej se, co děláš!“

Podíval jsem se na Markovy kraťasy. Penis pod nimi se pravidelně vzpínal v krátkých intervalech.

„Promiň.“

„Víš, co jsem ti řikal?“

„Vím. Že toho nemám zneužívat,“ upřel jsem na něj omluvně svoje oči.

Marek mně dal pusu: „To bylo dneska naposled.“

„Ach jo,“ vzdychl jsem smutně.

„Ty vole, pochop. Mně se to moc líbí…, děsně se mi to líbí! Ale… nemůžu jít večer do hospody s flekem na kalhotech, rozumíš?“

Chvíli jsem přemýšlel a koukal střídavě do země a na Markův stále napružený penis.

„Stejně ti pořád stojí. Nemůžeme se prostě teď rychle tady někde vystříknout, abysme mohli jít dál?“

Marek sebou škubnul a péro se mu prudce vzepjalo.

„Ty vole!“ hlasitě se zasmál a otočil se ke mně zády.

Marek si dal ruce v bok a zadíval se do korun stromů nad sebou. Z podpaží mu vykukovaly hnízdečka zpocených chloupků. Strašně moc jsem mu do nich chtěl zajet rukou… Marek se otočil. Na tváři měl široký úsměv a šibalsky se na mě podíval:

„Ne.“

„A nemůžu aspoň…“

„Ne!“ přerušil mě.

Chvíli jsem se na něj díval.

Marek potichu řekl: „Dočkáš se. Jdeme někam! Pojď.“

Marek se rozešel po cestě.

„V kolik je teda večer ta hospoda?“ šel jsem za ním.

„V šest,“ řekl před sebe.

„To máme čas. Kam jdem?“

„Nevim, někam.“

Popoběhl jsem k Markovi: „Nezlobíš se?“

„Ne. Vůbec,“ podíval se na mě a pokračoval: „Ale nebudeme si dělat naschvály, že ne?“

„Nebudeme. Promiň, nevěděl jsem, že…“

„V pohodě. Nic se nestalo.“

Marek se koukal před sebe a pokračoval:

„Víš jak. Kdybys mi vyved něco ještě minulej tejden, tak bych se tomu zasmál. Ale teď… teda taky bych se zasmál… Ale já tě fakt miluju a nechci, abych… abysme si vyváděli ňáký schválnosti, nebo si dělali jeden ze druhýho srandu… Chápeš?“

„Chápu,“ přemýšlel jsem. „To zní jako vážná známost?“

Marek se zasmál: „Ty jsi fakt vůl. To neznamená, že…“

„Já vím!“ přerušil jsem ho.

Marek se zastavil, chytil mě za ruku a dal mi krátkou pusu.

„Tak kam půjdem?“ pohodil na mě hlavou.

Zamyslel jsem se.

„Tak třeba… Kousek tady je ta nová rozhledna. Chceš?“

„Tak jo. To zní jako plán. Udej směr!“

***

V lese byl příjemný stín, slunce problikávalo mezi větvemi borovic a vzduch byl nasáklý vůní jehličí a smůly. Cesta se pomalu zvedala do kopce. Marek šlapal několik kroků přede mnou, měl na rozdíl ode mne fyzičku. Marek se zastavil, otočil se, a když zjistil, že moc zrychlil, počkal na mě. Došel jsem udýchaný k němu:

„Možná to byl blbej nápad…“

Marek se zasmál: „To dáme. Pojď!“ podal mi ruku.

Chytil jsem ho a ucítil teplo jeho zpocené dlaně.

„Támhle už to je,“ ukázal druhou rukou před nás do kopce.

Mezi stromy se skutečně už rýsovala dřevěná konstrukce. Šlápl jsem do bot a Markovo pevné uchopení mi udržovalo tempo.

„Konečně,“ vydechl jsem úlevou a usedl pod rozhlednou do jehličí.

Marek se posadil vedle mě. Vyčerpaně jsem oddechoval.

„Hele, lodička!“ ukázal mi Marek, co mezitím vymodeloval z větvičky a listu, a pohybem ruky naznačil, jak se kýve na vlnách.

Jako malej, pomyslel jsem si a zasmál se.

„Máme něco k pití?“ zeptal jsem se.

Marek pokrčil rameny, zakroutil hlavou a štoural klacíkem do suchého jehličí.

„Tak jdem nahoru,“ zvedl jsem se k rozhledně.

Vyškrábali jsme se konečně nahoru. Vanul zde mírný osvěžující vánek.

„Ty vole! To je výhled!“ zajásal Marek. Opřel jsem se o zábradlí a rozhlížel se. Pod námi byl les a za ním město.

„Hele, támhle bydlím,“ ukázal Marek prstem a začal navigovat můj zrak po panoramatu města.

Ukazovali jsme si dál místa, která jsme poznávali. Marek se pomalu rozešel podél zábradlí a pozoroval výhledy. Šel jsem za ním.

Zastavil se, opřel se o lokty o zábradlí a koukal dolů pod rozhlednu. Plivnul a díval se za padající kapkou. Viděl jsem Markovy zpocené chloupky v podpaží. Představil jsem si… vlastně nic. Stejně jsem neměl náladu. Byl jsem unavený a měl sucho v ústech.

„Půjdeme?“

„Hm, asi jo,“ odrazil se Marek od zábradlí.

„Počkej, vyfotíme se!“ vytáhl z kapsy mobil, druhou rukou mě objal kolem ramen a zasmál se do mobilu. Dal jsem Markovi pusu na tvář a mobil nás zvěčnil.

„Dobrý,“ zkontroloval fotku a usmál se na mě.

Marek seběhl dolů rychleji než já. Dole pod rozhlednou mi hned hlásil:

„Támhle je rozcestník. Můžeme se do města vrátit po zelený. Cestou by měla být studánka.“

„Tak ještě aby nebyla vyschlá. Protože za chvíli asi umřu vedrem.“

Pohodlná cesta s kopce ubíhala znatelně rychleji a únava ze mě pomalu opadávala. Mlčeli jsme a Marek mě během chůze chytil za ruku.

„Támhle!“ ukázal prstem před sebe.

Mezi smrčky se objevila malá dřevěná stříška. Marek se rozeběhl ke studánce. Okolo ní byl osvěžující chládek.

„Neni tu žádnej plecháček,“ kroužil Marek okolo studánky.

Nabral si průzračnou vodu do dlaní, opláchl si obličej a napil se:

„Áá, vynikající!“

Nabral znovu vodu do dlaní a nabídl ruce přede mě:

„Na. Napij se.“

Ponořil jsem ústa do misky z jeho dlaní a nasál chladnou vodu.

„Dík.“

Voda byla vynikající. Marek se znovu napil, opláchnul si obličej a nalil si vodu za krk.

„Budeš se ráchat dlouho?“ popíchl jsem ho a nabral si vodu do dlaní, abych uhasil žízeň.

Marek si pak nabral vodu a chrstnul si ji do podpaží. Nadzvihl si tílko a mokrou rukou si zchladil svůj zpocený chlupatý pupík.

„To mě jako zkoušíš, nebo co?“ naklonil jsem hlavu a přimhouřil oči.

Marek se zachechtal. Zakroutil jsem hlavou a taky si opláchl obličej.

Sedli jsme si na lavičku a nohy natáhli před sebe. Chvíli jsme koukali do zeleně, která byla všude okolo nás.

„Hele, veverka,“ zašeptal Marek a ukázal hlavou.

Po větvích přeběhla zrzavá veverka a schovala se za kmen. Vykoukla na nás z druhé strany a hbitě se vyběhla schovat do horních pater stromů.

„Nakonec je tady příjemně, ne?“ otočil jsem na Marka hlavu.

„Supr. Jsem netušil, že je tady takovej krásnej les.“