Gay povídky

„Haf." „Tak šup, mazej se obléci!" Podíval jsem se na něj s jednoznačnou otázkou v očích. Neverbálně jsem dostal jednoznačnou odpověď. „Ano, Pane." Vstal jsem tedy a odešel jsem k brance se obléci, i když nerad. Pospíchal jsem, a tak jsem byl brzo zpátky. „Vidím, že se snažíš, čubí. To jsem strašně rád. Tak co, jak ses měl, přemýšlel jsi o tom, co chci a co budeš?"

Aleš se skoro vypotácel, rudý v obličeji a se slzami na krajíčku, jak si uvědomoval. Zmizel na záchody. Seděl na poklopu, utíral slzy pokoření, jen tam prostě čekal, až to přejde. Po ne zrovna krátké době si opláchnul obličej studenou vodou, moc to teda nepomohlo, ale co nadělá.

Do ložnice tentokrát vstupoval ne s rozechvěním, jestli a jak, ale s jistotou, že se milovat budou. Těch několik minut, než se z koupelny vrátil Petr, se mu zdálo nekonečných. Jeho tělo už výrazně dávalo najevo, po čem touží, když k němu přilehl a vzal ho do náruče. Pochopil, že jsou na tom oba stejně, že ani jeden z nich nechce nikam spěchat. Bude to jeden z těch večerů, kdy si s ním Petr hodlá pohrávat, jako by jeho tělo teprve objevoval.

Položil se na mě a poslepu mi pouta odepl od čela postele. Stále spoutanýma rukama jsem ho objal kolem krku a tiskl si ho k sobě. Zběsile jsme oddechovali, srdce nám tloukla snad ještě zběsileji a já se cítil, jako by mě někdo vynesl přímo do nebe. To se ale vlastně stalo. Vynesl mě do nebe. Odhalil mi hvězdy. Mohl jsem se jich dotknout.

Užívám si, jak mě mocně vytahuje z lůžka. Je to samec, muž s velkým… Ne! S obrovským „M“. Přesně ví, co chce, a taky si to pokaždé nekompromisně vezme. Dokonale zná svůj cíl a sebevědomě si jde za ním. Hrdě by nesl jakékoliv nadřazené oslovení – nadsamec, alfasamec, inseminátor, dobyvatel, plenitel… Bůh? Já mu říkám „Naplňovatel“. Na 100% naplňuje smysl mojí existence. Do posledního plní moje sny. Od prvního okamžiku se stal středobodem mého světa. Jedině on je důvodem mého bytí.

Nevyznal jsem se v sobě. Něco se vynořilo z hlubin mého já a naprosto mne ovládlo. Bylo to tak příjemné a krásné, že to nechtělo uvolnit ani na chvíli místo pro mé druhé já, to lidské.

Venku zafoukalo a zimní vítr nadzvedl záclonu, až dovnitř pronikl chlad. Naše těla byla však tak rozpálená, že nám to ani v nejmenším nevadilo. Už zase jsem byl tvrdý a nadržený. A ani on na tom nebyl jinak. Sklouzl jsem mu dlaní do klína, on si mě ale přetočil pod sebe a ruce mi přišpendlil vedle hlavy. Klišé. Zatraceně žhavý klišé. "Nespěchej, hezky postupně," zašeptal a zlehka mě kousl do ušního lalůčku. Měl jsem pocit, že se udělám jen z jeho hlasu.

Chlapec se mu pozvolna poddával. To nečekal, byl tím ohromený a vzrušený zároveň, jak si uvědomil. Otočil se kolem osy a opřel hocha o kapotu auta, jen kousek se odtáhl, musel ty oči vidět, za jakoukoliv cenu. Zářily, rozšířenými zornicemi zkoumaly jeho tvář. Neodolal, druhý polibek byl oboustranný. A Martina se zmocnil majetnický pud. Věděl, že to ostýchavé, něžné stvoření, kterého se tak neomaleně zmocnil, nenechá odejít ani náhodou. Ještě trochu ho přitlačil k autu, Filip se zachytil jeho boků. Začínalo to být na hraně pro oba.

Sledoval jeho záda, jak mu na nich pracují svaly, stejně jako na pažích. A byl to hodně hezký obraz. Delší zvlněné vlasy na sluníčku zářily barvou roztavené mědi. Cítil, jak mu z toho pohledu tvrdne péro. Výborně, takže to bude skutečně zajímavá plavba, jestli se mi postaví pokaždé, když na něj takhle kouknu, pomyslel si pobaveně. Vůbec ho dopředu nenapadlo, že tahle Tomova poloha na lodi bude ještě ta nejméně dráždivá.

"Jak ty na mě, tak já na tebe," prohlásil jsem se zadostiučiněním a obešel ho, abych si vzal z věšáku kabát. Když jsem se ale vracel ke dveřím, ucítil jsem jeho ruku, jak mě zezadu chytá za krk. Narazil mě hrudníkem na zeď vedle dveří, stále mě však pevně držel za týl, abych u toho nemohl cuknout hlavou dopředu a praštit se. "Tak abychom si to ujasnili," zavrčel mi do ucha, "tady žádné jak ty na mě, tak já na tebe neplatí."

V ten moment se Samovo srdce rozběhlo jako splašené. Uvědomoval si postupně, že již není cesty zpět. A ještě víc si to uvědomoval, když udělal první krok do letištní haly. Tam ho o pár metrů dál čekal starší policista v uniformě, drže papír s jeho jménem. Sotva ho spatřil, vydal se k němu.

Měl by se s tím konečně smířit, měl by si uvědomit fakt, že to, že měl v posteli dokonalého muže, do něhož se nejspíš zamiloval, byla jen zvláštní náhoda. Nebyl to osud ani nad ním nestál anděl, který mu do náručí pohodil kluka, jenž je pro něj jako stvořený a který by mu pomohl vymýtit jeho samotu. Tohle nebyla pohádka a on už byl velký, dospělý, a proto by se rychle měl smířit s koncem, který mu přinese jen trápení. Jeho nejlepší přítelkyni samotu si tu bude dál hýčkat, protože ta od něj neodejde.

Kristýna objala Maxe na uvítanou a pozvala ho dál. Ten se stihl ještě pozdravit s Mirkem, který si četl v obýváku, a oba nakonec skončili u sklenic s limonádou a talířem koláčů u stolu v útulné, příjemně vyzdobené kuchyňce. Max doplňoval hladinu cukru a spokojeně se usmíval na svět kolem sebe. Tohle přesně potřeboval.