Valčepo 23. kapitola

A brunet jen stál, ústa mírně pootevřená. Konečně ho po dlouhých týdnech trápení zase viděl, zase mu koukal do očí a každá buňka jeho těla si v ten moment přála rozběhnout se za ním a sevřít ho v náručí. Tolik po něm zatoužil – v ten moment ovšem ne po jeho těle, jen ho chtěl držet, políbit a říct mu, jak sakra moc mu chyběl…

„To je on…," téměř zašeptal. Alex, který postřehl směr, jímž se Šimon díval, už se ale stihl dovtípit. A tak oba stáli a pozorovali nižšího černovlasého muže s uhrančivýma očima, jehož bledé prsty se obtočily kolem mikrofonu a on na moment zavřel oči, připravuje se ke zpěvu. Pak je ale zase otevřel, upřel je přímo do těch Šimonových a spolu s hudbou, která začala hrát, začal zpívat, nádherným, čistým hlasem, který laskal každý kousek Šimonovy poničené duše. Jejich oči na sobě zůstaly viset po zbytek písně, oba vnímali jen toho druhého a pohádkové Čert ví proč, které Olivier zpíval.

„Šimone? On… on asi zpívá k tobě," řekl mu blonďáček tiše a Šimon jen kývl, na víc už se ale nezmohl. Oči Oliviera byly přivřené, skutečně zpíval k němu, a i když to možná byla jakási pomsta, i když to tak možná pochopit neměl, v ten moment byl naprosto okouzlený. V kroji, typickém pro tento kraj, vypadal jeho černovlásek naprosto dokonale, jeho hlas jako by hladil každý kousíček Šimonovy duše a srdce mu hlasitě bušilo…

Do očí se mu nahrnulo pár slaných slz, kterých si však Olivier nemohl všimnout, ovšem blonďák je zaregistroval více než dobře.

Když se rozezněly první tóny písně a Olivier se nadechl a nechal rozeznít svůj hlas, děti nadšeně poskakovaly, lidé se usmívali, ale on nic z toho neviděl. Měl před očima jen hnědovlasého mladíka, který na něj upíral zrak stejně soustředěně jako černovlásek na něj.

… Kdo usne, jenom když má v dlani minci,

kdo z hlavy má jen stojan na čepici,

přitom v nebi chtěl by housle hrát,

ten bude v pekle bubnovat.

Olivier nehnutě stál, jen jeho postoj ukazoval, co se mu honilo v hlavě, a pohledem naznačoval, že by rád věděl, proč jeho přítel stojící těsně pod pódiem zvolil raději peklo. Proč mu byly peníze milejší?

… Kdo za dvě zlatky vyměnil by duši,

kdo hlavu má jen na nošení uší

a přitom v nebi chtěl by housle hrát,

ten bude v pekle bubnovat.

Šedé světlounké oči dokázaly promlouvat, ukazovaly, že ve svém nebi zůstane Olivier sám, protože ten, kdo za dvě zlatky vyměnil lásku, neměl právo ty housle ani držet, natož aby mu dovolil na ně hrát.

Proč svět je jako kolotoč?

A jenom řeknou: "Čert ví proč?"

Proč? Proč tohle všechno dělal? Proč se na něj tak dívá? Dobře přece věděl, že mu jeho povahu, jeho mamon nikdy neodpustí.

Dozpíval a sklopil hlavu, nedokázal se už na něj dívat.

„Šimone…," povzdychl si blonďáček. Na rozdíl od svého společníka moc dobře postřehl, jak černovlásek píseň zpíval, a stejně tak pak obsah jeho slov. Nezamlouvalo se mu to, možná sem vážně neměli jezdit… Jenže Šimon už byl v jiném světě.

„Alexi, já ho tolik miluju," zaskučel mu do ucha a utrápeně se na něj podíval, až si Alex znovu povzdychl a pevně mu stiskl ruku v náznaku, že všechno dobře dopadne. Alespoň v to tedy doufal…

Píseň dohrála a vystřídala ji další. Zpěvák zavřel oči, snad aby dál nemusel koukat na dva zubožené mladíky a snad aby se mohl víc ponořit do melodie, již zpíval, a Šimon se pomalu rozešel. Netušil, co dělal, v hlavě měl prázdno a jen pozoroval muže před sebou, jako padlého anděla, jako svatý obrázek.

Tolik ho miloval.

To byla asi jediná myšlenka, která mu v tu chvíli bloudila hlavou. Poslouchal jeho andělský hlas, kráčel vpřed, leč to snad ani nevnímal, ústa mírně pootevřená. Šedé oči už si ho nenašly, už jen proto, že byly většinu času zavřené, a on se tak beztrestně blížil. Měl dojem, že mu srdce asi vyskočí z hrudi, to, o čem myslel, že bylo dávno rozbité, nyní zběsile dokazovalo svou živost a fakt, že tlouklo jen a jen pro černovláska. Najednou ho i strach opustil, jako by tam byli jen oni dva a vše ostatní nebylo podstatné.

Někdo mu poklepal na rameno. Otočil se proto a naskytl se mu tak pohled na zářivé oči Alexovy, nejistý úsměv a kvítek, který svíral v prstech a nyní ho vložil do těch Šimonových. Zmateně si rudou růži prohlédl. Proč mu ji přinesl?

„Dej mu ji," pobídl ho. Poslední píseň se blížila ke konci, a to byla Šimonova šance, oba dva to tušili.

„Zbláznil ses? Kde jsi ji vůbec vzal?" zeptal se Šimon vyděšeně. Až v ten moment pochopil, že strach ho rozhodně neopustil. Nemohl za ním!

Blonďáček nepatrně kývl směrem k ženě stojící poblíž. Náruč měla plnou nejrůznějších květin, které prodávala snad i z vlastní zahrádky, možná pro zpěváky a možná jen pro zpříjemnění dne.

„Dej mu ji," zopakoval pak blonďáček a povzbudivě se na Šimona usmál. „Zpívá krásně. Zaslouží si ji," pobídl ho znovu a opatrně, spíš symbolicky, popostrčil vyššího mladíka směrem k pódiu. A ten se skutečně rozešel, kvítek svíral v prstech zdravé pravé ruky a oči upíral přímo před sebe, na nádherného majitele jeho ztrápeného srdce, kterého tak moc miloval.

Lidé kolem ustupovali, někteří ho poznali, ale všichni pochopili, co měl v plánu, a nechali ho projít směrem k muži na pódiu. Pár těch, jež znal, ho poplácalo po zádech, pár mu řeklo, ať se drží, jelikož viděli jeho zranění. V krku měl knedlík, do očí se mu tlačily slzy, ale on je úspěšně zamrkával. Na rtech se mu tvořil nejistý, bázlivý úsměv, a zároveň se mu chtělo utéci od všech zvědavých pohledů, zejména pak od muže zpívajícího stále s šedými hloubkami zakrytými víčky, ale zároveň se v něm objevila malá, úplně malinkatá jiskřička odvahy. Chtěl to udělat, chtěl být pro jednou silným. Pro Oliviera…

A když píseň skončila, ozval se potlesk a černovlásek otevřel oči, stál už Šimon nahoře na pódiu, před ním, nejistě se usmál a opatrně mu vložil rudý kvítek mezi prsty.

Olivier se zadíval na růži ve své dlani. Vzápětí však svůj zrak upřel na Šimona. Neusmál se, nemohl a ani nechtěl. Stále nechápal, o co se snažil. Řekl mu přece jasně, že nedokáže jeho povahu pochopit, že s ním žít nemůže. Je jiný. Oba hráli na své housle, jenže každý úplně jinou píseň, a proto to zkrátka nemohlo ladit. Možná Šimon neměl hudební sluch a nevadilo by mu to, ale Olivier tuhle povahovou disharmonii nemohl snést. A hnědovlasý mladík to nejspíš ještě nepochopil.

„Co tady děláš? Proč jsi sem přijel?" zeptal se chladně.

Stále byli nahoře na pódiu, navíc těsně vedle mikrofonu.

„Prosím, dej mi chvilku, jen malou," řekl Šimon, chytil ho za paži a co nejrychleji, aby nestihl začít odporovat, ho odtáhl dozadu, za pódium, kde mohli být sami. Ledový hlas, kterým na něj mluvil, chlad v šedých očích, to všechno bylo pro Šimona, jako by Olivier chytil nůž, jejž mu vrazil do srdce a zatočil. Tolik to bolelo, chtělo se mu vzít nohy na ramena a utéct někam daleko, kde by se schoval a rozbrečel, ale zároveň v něm proudil adrenalin – dostal se až sem, stál tady! Teď už se přece nemohl stáhnout! Kvůli Michale, kvůli Alexovi. Kvůli svému bolavému srdci. Kvůli Olivierovi. Kvůli sobě…

„Livi, já přijel za tebou! Promluvme si, všechno si vyjasněme, ale nemůžeme mlčet! Oliviere…," zašeptal a natáhl se k němu – přirozeně, bez přemýšlení. Chtěl ho chytit za ruku, tak, jak to dělával…

Olivier jen ucuknul, ustoupil o krok a tichým, klidným hlasem na něj promluvil:

„Já přece nemlčím, co jsem ti chtěl říct, jsem ti už řekl… Jsi, jaký jsi, a já s tím nic nenadělám, dokonce chápu, že jednáš pro dobro své firmy. Jsi ředitel, musíš takový být, jinak to asi nejde, ale já se přes tohle nedokážu přenést. Možná jsem sobec, ale nedokážu být až na druhém místě a nedokážu vedle sebe snést člověka, který lže. Toho, který něco slíbí a pak to nesplní jen proto, že mu někdo nasype víc. To mně vadí. I kdybys to všechno teď změnil a tu smlouvu mi podepsal, pořád jsi ten člověk, který to udělá jinému. Není to o jedné smlouvě, je to o tobě, jak jednáš… Možná v Praze je to v pořádku, asi ano, já nevím, ale v mém srdci je to nepřekonatelná překážka. Nedokázal bych tě respektovat…"

Šimon na moment jen překvapeně zamrkal, pak se ale vzpamatoval.

„Proč? Ale takhle to přece není! Oliviere, já nevím, kdo co komu slíbil, vážně si nepamatuji jména všech svých dodavatelů a nepamatuji se na nic z toho, z čeho mě podezříváš, ale to, co říkáš, tomu přece nemůžeš věřit! Oliviere, poslyš, to bylo vážně tak lehké zapomenout? To jsi ke mně vážně vůbec nic necítil?" oči jeho společníka se zúžily, snad překvapením, ale Šimon pokračoval. Musel, protože jeho srdce si to žádalo.

„Řekni, že se ti ani jednou nezastesklo! Že jsem ti jedinkrát na malou chvíli nechyběl! Řekni, že celého toho týdne, který jsme spolu strávili, lituješ, a já tě nechám jít, ale Livi, nemůžeš to všechno pohřbít kvůli… kvůli čemu vlastně? To ty jsi mě odstrčil kvůli byznysu, penězům, ne já tebe!" míchal do sebe vše, co ho napadalo a co potřebovalo na povrch, přestávalo to dávat smysl, a přitom to bylo tak jasné…

„Říkal jsi, že mě máš rád! Sakra, mně už je to všechno jedno, takže si o mně můžeš myslet, co chceš, stejně ti to řeknu – věřil jsem ti, že jsi mě vážně miloval! Páni, to jsem byl ale naivní, že? Věřil jsem ti, když jsi říkal, že o mně nechceš přijít, že mě miluješ! Že se mnou chceš být! Kruci, tohle se prostě… To prostě nebylo fér, chápeš? Líbal jsi mě, dotýkal se mě, sliboval, a pak ses mě zbavil a já mám teď přijmout vysvětlení – nedokážeš snést mou povahu? To jako vážně?" Byl jen krok před tím konečně se tam složit, rozbrečet se. Jenže nemohl – musel to všechno povědět. Protože to tak moc bolelo.

„To jsi to nevěděl dřív? Nebo to tak naopak všechno být mělo? Proč by ne, proč by sis mě první nemohl vzít, vyzkoušet, jakej umím být v posteli, užít si a zbavit se mě až pak? Protože přesně tohle jsi udělal! Tak proč teď říkáš, že to já jsem ti ublížil?!" vydechl brunet a zadíval se na svého společníka, jehož šedé oči se nebezpečně zúžily.

„Tohle si opravdu o mně myslíš? Že jsem tě využil, jen tě sprostě ošukal a pak odhodil? Dobře víš, že to není pravda, miloval jsem tě, všechna slova, která jsem ti kdy řekl, byla upřímná. Otevřel jsem ti svůj svět jako nikomu, a tys to stejně hrál na dvě strany! Tak jakápak láska? Ty můžeš mít velké srdce, ale já ho chci mít buďto celé, anebo se ho raději vzdám dřív, než se rozhodneš, že je pro tebe jednodušší láska k ženě, která je ti způsobem života blíž a žije tam, kde ty žít musíš! V tomto já prohrávám na všech frontách, a pokud to ještě nedošlo tobě, jakože došlo – to nebudu naivní, tak já tohle všechno vím a ty bys na to, co je pro tebe přirozenější, přišel později…," díval se mu do očí, které na něj nechápavě hleděly, a Olivier viděl, že brunet se užuž chystá se ohradit. On jej ale nenechal.

„Možná ano, možná to bylo mnou a opustil jsem tě já kvůli penězům, ale u mě to nebylo sobectví. Já musím stejně jako ty zaplatit spoustu lidí. I já musím jíst. Kdybys to Milanovi před tím půl rokem neslíbil, zařídil bych se jinak. Potřeboval jsem jen, abys splnil to, co jsi slíbil. Věřím už tomu, že jsi mé jméno neznal…

Možná jsem ochotný uvěřit i tomu, že jsi mě měl maličko rád, ale tohle by nevyšlo. Ty to víš stejně dobře jako já, jen se teď ještě nechceš své hračky z konce světa vzdát. Já bych to ale později nezvládl. Nepřeju ti nic zlého…," zlomil se mu hlas a slzy měl na krajíčku. Celou dobu, co tu stáli, se Olivier cítil, jako by měl v hrudi zabodnutý nůž. Tolik jej chtěl obejmout, cítit jeho ruce, které by ho držely a objímaly, jako tomu bylo nesčetněkrát v dobách, kdy jim bylo spolu dobře. Tehdy, když si věřili, že to nějak zvládnou. Mluvil tak upřímně, až měl černovlásek pocit, že opravdu nelhal. Jenže on věděl, že ta zeď, kterou si kolem sebe postavil, byla jediná možná ochrana do budoucna. Teď se z toho ještě mohl vyléčit. Tušil, že si bude dlouho lízat rány, ale ještě je dokáže zacelit.

Naposledy se podíval do smutných zelených očí.

„Promiň, Šimone…"

Stiskl víc rudý květ v ruce, ani si neuvědomil, že celou dobu, co spolu mluvili, se mu trny zarývaly do dlaně. V tu chvíli bolest necítil. Až teď, když ještě více sevřel stonek růže a velký trn se zaryl hluboko do jeho dlaně, vydechl bolestí a květ upustil. Spolu s pár kapkami krve ani nestihl dopadnout na zem a Olivier už opět utíkal. Potřeboval být sám. Nemohl dál čelit smutným zeleným očím…

Brunet tiše zaklel. Chvíli mu trvalo, než mu černovláskova slova došla. Copak on nečetl ten hloupej dopis? Ne, evidentně ne, jenže jak mu měl brunet všechno vysvětlit, když už mu zase utíkal?

Hračka z konce světa… Sakra, takhle ho podle něj viděl? Jenže tak to nebylo! Miloval ho, miloval a miloval, nebyl pro něj žádnou hračkou! Olivier mu možná ukázal svůj svět, ale pro Šimona byl celým světem sám černovlásek. Tak krátce spolu byli, a přesto se stal středobodem jeho vlastního vesmíru, tohle si nemohl myslet…

Zvedl růži, na níž stále místy vězela Olivierova krev, a rozběhl se za ním. Musel ho chytit, musel mu všechno říct!

„Oliviere! Livi!" křičel. Viděl ho kdesi vepředu, dral se davem ke svému autu a brunet pochopil, že už ho zastavit nestihne. Ne fyzicky. Musel to zkusit slovně.

„Livi, takhle to není!"

Nezareagoval. Neotočil se. I když se zastavovalo a otáčelo stále víc lidí kolem, víc jich zajímalo, co se to dělo. I Liduna s Alexem, kteří se spolu do té doby bavili, strnuli v pohybu a překvapeně se otočili.

„Livi, já nechci Prahu! Ani svou firmu!" křičel dál, musel ho slyšet, věděl to, ale přesto nic neudělal, přesto nezareagoval. Byl už jen tak malinký kousíček od svého auta, tak malý kousek a byl by pryč.

„Já chtěl žít tady! Nadobro! S tebou!"

Valná většina lidí kolem zmlkla a napjatě poslouchala, co z hnědovlasého zuboženého mladíka s růží v ruce vypadne dál. To on ale nevnímal, v ten moment už mu bylo jedno, jestli kolem jsou nebo nejsou lidi, jestli je někdo poslouchá a vidí, nebo jestli jsou zcela sami. Věděl jen, že mu to všechno musel říct, že to musel vědět. Vnímal jen ten malinký prostor, který černovláska dělil od možnosti zmizet a navždy tak uzavřít celou tuhle kapitolu svého života. Spěšně vylezl na jakousi bednu, snad aby ho lépe slyšel. Z očí mu vytekly první slané slzy, měl pozornost všech, ale on o tom nevěděl. Nevěděl už o ničem.

„Oliviere, já tě miluju!"

Olivier utíkal, neotáčel se, neviděl, že mu lidé uhýbali, aby je nesrazil. Obklopila ho mlha. Někde z dálky slyšel volání svého jména, věděl, že Šimon za ním běžel, ale neotáčel se, nemohl. V hlavě mu hučelo a měl pocit, že se mu bolestí rozskočí. Už jen pár kroků a pak už zbývalo jen doufat, že zvládne vyjet z parkoviště. Musel pryč, jen být sám, všechnu tu bolest vypustit pomocí slz, křiku, vzteku, potřeboval se zbavit zoufalství, které přestával zvládat. Teď ještě ne, teď se ještě nemohl zhroutit, ne před všemi těmi lidmi…

Slyšel, že na něj dál hnědovlásek cosi volal, ale jeho slova zanikla v hlasité hudbě, která se linula z reproduktorů. Cítil pohledy lidí, ale v ten moment mu to bylo jedno.

„Oliviere! Já tě miluju!"

Ne, ne, ne!

Celé jeho nitro se stáhlo a měl dojem, že se nedokáže nadechnout. Měl štěstí, že už stál u svého auta, které mu poskytlo oporu, a otočil se směrem, odkud vyznání uslyšel.

Spatřil dav lidí, kteří tiše pozorovali jeho i hnědovláska. Viděl, jak stojí a upřeně se na něj dívá.

Zakroutil hlavou a rychle nasedl do auta. Cítil, jak se celý jeho mikrosvět hroutí kamsi do černé díry. To byl jeho konec. Šimon mu tímto vzal to poslední, co ještě měl. Nikdy se nedokázal čelem postavit k lidem, kteří jím opovrhovali, a věděl, že tahle vesnička plná věřících mu to neodpustí. Nebylo vhodné zde být jiný, nechápali to. Už tak byl pro ně odlišný, již předtím mu nerozuměli, ale teď? Možná ne všichni, ale mnozí z nich ho úplně odepíší.

Možná by mu to bylo v jiné situaci jedno, zamknul by se do své ulity na ještě více zámků, ale pro tuto chvíli, po tom, jakou bouři zažíval, si nemohl dovolit další kopanec. Tušil, že už by se nepostavil.

Nastartoval a se skřípěním pneumatik rychle opustil parkoviště.

To byl konec. I Šimon to věděl – nohy se mu podlomily, a tak si klekl, i když byl stále všem tak dokonale na očích, ale to v ten moment nevnímal. Rychle se pokusil setřít slzy ze svých tváří, zahnat tu prudkou bolest, která se v něm ve vlnách bila, tříštila a zase utvářela. Tak moc to bolelo!

Tímhle momentem za tím vším Olivier skutečně udělal tečku, vytrhl stránku s jejich příběhem a zahodil ji kamsi do bláta. Nechtěl ho už nikdy vidět a až v ten moment to brunet plně pochopil, i když začínal tušit, že by raději zůstal nevědomý, s mizivou šancí, že jednou bude všechno v pořádku. Že jednou si ho jeho černovlásek zase stáhne do náruče, opatrně ho políbí a pohladí, že mu zase řekne, že ho má alespoň maličko rád. Že s ním chce být. Zůstala by mu alespoň drobná naděje, že mu jednou odpustí, i když sám vlastně nevěděl, čím byl vinen.

Netušil, co Olivierovi udělal, na nic z toho, o čem mluvil, se nepamatoval, ale kdyby to zjistil, klidně by se tisíckrát omluvil, pokud to bylo to, co si jeho láska přála. Ale tohle… tohle nechtěl, nemohl…

„Ne…," uniklo v ten moment z úst nižšího blonďáčka. Před chvílí se dal do řeči se sympatickou zrzkou, Olivierovou známou, s níž doteď stál a s níž si celkem rozuměl, až v ten moment mu ale došlo, jak moc na stejné lodi byli – protože z jejích úst uniklo úplně stejné slůvko s úplně stejným zděšením a smutkem. Naposledy se na ni podíval a jejich pohledy se střetly, snad v tichém loučení, než se rozběhli každý na jinou stranu – blonďáček za třesoucím se přítelem a Lidka za černovláskem, který už zase ode všech utíkal…

Ale teď ho v tom nemohla nechat! Tušila, co všechno se mu muselo honit hlavou, a až teď jí to konečně začínalo dávat smysl, konečně chápala! Konečně rozuměla depresi, v níž její dlouholetý přítel byl, smutku a melancholii, ale i štěstí, které z něj vyzařovalo, když byl ještě s brunetem. Pochopila také, co způsobilo Olivierův spěšný odchod, když Šimonův dopis označila za milostný. Až teď to všechno chápala, a proto věděla, že ji právě teď potřeboval.

Nastoupila do auta, rychle, až se skoro zapomněla připoutat, rozjela se směrem k černovláskově chaloupce. Viděla zděšení v jeho očích, když mu Šimon vyznal lásku, všimla si, jak se rozhlédl kolem sebe a pak zmizel rychleji, než by mnozí považovali za možné. Chápala, co Oliviera muselo napadat, ale taky chápala jeho samotného! Kdyby se jí svěřil, kdykoli za celou tu dobu, kdyby se zeptal, mohla mu už dávno říct, že proti gayům nikdy nic neměla. Naopak, mohla by mu místo pěkných dívek dohledávat pěkné mladíky…

Konečně se před ní objevila jeho chaloupka. Černovláskova oktávka už stála před ní, a tak rychle zaparkovala vedle, vyběhla z auta a jako velká voda se vřítila přímo do domku.

„Oliviere!"

Olivier seděl schoulený na pohovce a polštářek přitisknutý k hrudi už jevil stopy vlhkosti od slz, které nešťastnému mladíkovi neustále stékaly z tváří. Při vyslovení jeho jména jen pozvedl řasy. I pohled rozostřený slzami jej přesvědčil, že Liduna sem nepřijela mu něco vyčítat. Věděl, že mu chtěla pomoci, že ho pochopila a stála za ním. Měl odpověď na svou otázku – nyní už si u ní mohl být jistý, že ho nepotopí.

Chtěl být sám, přes to všechno mu její přítomnost dávala jakousi jistotu, že tu je pro něj, že i ona jej podrží a postaví zpět na nohy ve chvíli, kdy to přestane zvládat.

Bylo to uklidňující.

„Lído, já už nemožu…, nezvládnu to…," schoulil se do její náruče, kterou mu nabídla. Znala Oliviera celý život, byla pro něj skoro jako matka a teď věděl, že ani jeho vlastní by ho nedokázala uklidnit tak, jako ona v tuto chvíli.

„Co mám dělat? Jak mám žít? Řekni, co dělám špatně? Je opravdu tolik ubohé, že sem takový, jaký sem? Že dokážu milovat jen muže? Že sa do mého srdce vždycky vkradou ti nesprávní?" zvedl řasy a nechal stéct další slzu. Už je ani nestíral. Nestyděl se před ní.

„Já vím, že sem divný, ale copak nemám právo být šťastný?"

„Oline…," oslovila ho jemně zrzka a pohladila ho po zádech. Srdce se jí svíralo, když se na svého přítele koukala. Nikdy ho nechtěla vidět smutného…

„Oline, tohle už nikdy neříkaj, rozumíš? Nejsi divný, nejsi špatný. Si… člověk. Jako my všichni. Člověk, kerý miluje, kerý sa občas trápí a občas pláče, ale taky kerý sa směje, kerý žije. Tohle všecko k temu prostě patří. Já to chápu. A ostatní to taky pochopí, uvidíš. Chce to jen čas. A dokud nenastane, u nás máš vždycky dveře otevřené, vždyť to víš," řekla tiše, zatímco si stále pevně tiskla třesoucího se mladíka k tělu. Bylo jí ho tolik líto, znala ho už od dětství a nikdy ho neviděla tak… tak smutného, tak zničeného. Neskutečně ji to mrzelo, zároveň se jí však v ten moment vybavil někdo úplně jiný – zelenooký brunet s růží v ruce, kterého zanechala plačícího mezi lidmi. Byl v úplně stejném stavu jako černovlásek, úplně stejně na dně, a ona nepochybovala, že vše, co Olivierovi řekl, myslel vážně. Nepochybovala, že ho zkrátka miloval…

Zmiňovaný tou dobou seděl v autě a koukal před sebe, snad na palubní desku krapet pomačkaného Mercedesu a snad kamsi do prázdna. Neřídil – ani se nebránil, když se místo něj za volant posadil blonďák, který na jednu stranu věděl, že pokud je takto chytí policie, přijde o řidičák, ale na jinou taky věděl, že pokud by nechal řídit Šimona, přinejlepším by skončili znovu v nemocnici.

Alex ho sem odvedl skoro hned, jak to šlo. Když se uprostřed davu zhroutil, běžel za ním – to byla první věc, kterou věděl, že musel udělat. V tenhle moment zkrátka musel být po jeho boku. Hodnou chvíli ho jen objímal, nechal jeho horké slzy stékat do své košile a mumlat jakási snad i nesmyslná slova, která ze sebe v ten moment potřeboval dostat, než mu pomohl vstát a opatrně ho dovedl do vozu. Cítil pohledy lidí kolem, které se na ně upíraly, ale taky věděl, že kdyby brunet zůstal v místě, kde se tohle všechno událo, jen by se jeho bolest násobila.

A tak teď nastartoval a vyrazil, v hlavě se mu míhaly tisíce nápadů, jak Šimona vytáhnout ze světa nekončícího smutku, a zároveň věděl, že na to neměl dost sil. Ne on. Brunet potřeboval svou lásku, potřeboval svého Liviho, jenže ten už v tomhle všem pokračovat nechtěl…

A auto jelo dál, míjelo známá i neznámá místa a odváželo s sebou dva mladíky, jednoho v myšlenkách, které nikam nevedly, a druhého s očima plnýma slz a rudým kvítkem, tím posledním, co mu po Olivierovi zbylo, jímž si nepřítomně pohrával mezi prsty.

Olivier si setřel slané slzy a otočil se na svou zrzavou kamarádku.

„Děkuju, sem rád, že ťa mám. Pověz mi, co si o něm myslíš ty? Byl ke mně upřímný? Ano, já vím, vypadalo to, že ano… Lído, pořád ho miluju, chtěl bych ho nenávidět, ale nejde to. Měl bych…, má v Praze holku a podrazil mě…, je to složité. Nevěděl sem, že on je jeden z mojich odběratelů, a on tvrdil, že to taky nevěděl, že my dva… Tvrdil… Nevím, jestli mu můžu věřit. Je to komplikované, zkrátka mě jako pracovního partnera potopil. Nechybělo moc a musel bych farmu prodat."

Netušil, jestli ho Liduna chápe, potřeboval jen se vypovídat. A věděl, že ona ho poslouchá, že mu snad i nějak poradí, jak se znovu zvednout a se vztyčenou hlavou vyjít ven a být zase spokojený.

„Když ti dám jeho číslo, zavoláš mu… večer? Já potřebuju vědět, jak dojel domů… Prosím…," polkl a pokrčil rameny, když se na něj usmála. „Já vím, že je to divné a vlastně ťa nechcu do teho nijak zatahovat, ale tohle bych potřeboval vědět a pak už tě mojima problémama nikdy nebudu zatěžovať."

Zrzka se jen pousmála a přikývla.

„Samo že zavolám, to není problém. A číslo mi ani dávat nemusíš, podařilo sa mi získat telefon teho blonďáka, který s ním přijel – Alexe," podotkla s pokrčením ramen.

Sedli si, potykali si a ano, stihli si i vyměnit čísla. Byl to zajímavý kluk, inteligentní, a navíc Šimonův přítel. A ona už předtím věděla, stejně jako on, že tohle by se mohlo hodit…

„Víš," povzdechla si, když se zamyslela i nad zbytkem černovláskových slov. „Smlouvy, papíry, dohody… Toten svět ide mimo mě, nerozumím mu. Omlouvám sa ti. Ale když sem s Alexem mluvila, řekl mi toho o Šimonovi víc, než bys čekal. Nevím, jak ti s ním poradit, neznám ho tak, jak ho znáš ty, ale ten kluk mi přišel až moc upřímný a čestný, on říkal pravdu. A jestli za tebou Šimon vážně jel hned, jak ho pustili z nemocnice, možná to stojí za zamyšlení. Dyž vezmeš v potaz, že v Praze vůbec nebyl…

Eště něco ti prozradím. U toho už vážně nevím, kolik je pravda a kolik lež, i když já osobně bych věřila, ale zaručit ti to nemohu. Přesto ti to ale řeknu – pravil, že Šimon v té nemocnici myslel a vzpomínal jen na tebe. Neřekl jak, asi ho nechtěl prozradit. Tak jak tak měl Šimon štěstí, že se tam náhodou potkali, protože jinak by tam po té bouračce skončil sám…"

„Po jaké bouračce?" Olivier cítil, jak se mu zase stahuje hrdlo. „On… oni se vybourali? Tedy Šimon? Nestihl dojet do Prahy? Znamená to tedy, že se vyboural, jak jel odtadyma?"

Vyskočil na nohy a začal rychle nervózně chodit po kuchyni.

„On… on se vyboural kvůli mně…," vydechl, „to já za to můžu."

Zastavil se a chytil se za hlavu.

„Mohl sem ho zabít… jenom pro pár hnusných slov…, já sem asi udělal hroznou chybu… Já… Liduno, já už sa v sobě nevyznám. Měl bych mu ten jeden přešlap odpustiť? Vždyť…," v hlavě mu hučelo a cítil strašné výčitky.

Přece by se nevyboural, kdyby byl v pohodě, nebo ano? Třeba byl naštvaný a nesoustředil se na řízení, anebo byl jen zničený, stejně jako černovlásek. A proč by ten kluk Liduně lhal? Vypadal tak nevinně, přece nemohli být všichni okolo něj takoví lháři.

Skousl si ret skoro do krve. Začínalo mu pomalu docházet, že byl nespravedlivý. Šimon měl dostat šanci.

„Lído, bojím sa, chtěl bych mu odpustit, ale co dyž zjistím, že všechny jeho sliby jsou plané, co dyž si ho pustím k tělu a on mi ublíží, třeba za půl roku. Už teď nemožu ani dýchať, jak to bolí, jak to se mnou dopadne, když spolu budeme déle, sdílet více vzpomínek a mnohem více provázaní úplně vším. Já bych to nezvládl."

„Oline, takhle přece nemůžeš uvažovat, nikdo není dokonalý a nikdo ti nezaručí, že ti ten či onen jednou nějak neublíží. Já chápu, že ťa Šimon čímsi zklamal, pochopila sem z tvojeho strohého vyprávění, že ti někdo hodně ublížil i v Paříži a předpokládám, že z teho právě plyne tvoja nedůvěra a strach. Ale ty sa musíš naučiť důvěřovat a být tolerantní, někdy i spoustu věcí odpustit, pokaď si to ten druhý zaslúží a dokáže ti, že je tvojí lásky hodný. Viděla sem Šimonovy oči, jeho celého, byl zlomený, nikdy sem nikoho tak zničeného, kromě tebe, neviděla. Copak si vážně myslíš, že si nezaslúží eště jednu šanci? Pokaď ťa miluje, dokáže sa změnit, copak si myslíš, že teď už není dost vytrestaný? Jel za tebou z nemocnice, nechal plavat svou firmu a přijel za tebou, enem aby sa ti svěřil, jak moc ťa má rád. Myslíš, že by tohle udělal člověk, kterému si ukradený? Já nevím, Oline, nevím úplně přesně, jak ti ublížil, ale to, co ste vy dva dneska předvedli, bylo horší jak Romeo a Julie. Četl si ten jeho dopis? Nebylo tam napsané třeba nějaké vysvětlení?" položila před něj čaj, který po dobu svého monologu připravovala.

„Nečetl sem ho, neměl sem odvahu…"

„Bože, ogare! Ten Pařížan, co ti tak ublížil, by zasloužil, a ty tež! Copak je možné nechat sa tak zlomit? Myslela sem si, že si silná osobnost, vždycky's byl! Všecko si ustál, když vás opustila mamka, pomáhal si celou dobu tatovi překonat smutek a sám si zůstal bez mamky. Byl si silnější než on, pamatuju si to. Dokonce i potem, co si přijel z Paříža, dokázal si postavit na nohy rozpadající se hospodářství, o které už tata neměl zájem, a do teho všeho si vybudoval farmu, zaměstnáváš půlku dědiny a ti lidé sou ti vděční, že nemusí jezdiť do práce kdesi daleko do fabriky. Uvědomil sis, kolik si teho dokázal, ačkoliv to někdy nebylo lehké? Popral si sa s tolika problémy a teď sa necháš zlomiť jednou nesnází, která sa ti stala kdysi dávno? Je to tím, že ano? Že mám pravdu?"

Když mu toto všechno vykládala, věděl, že mluví pravdu, věděl to už předtím, ale teď to bylo řečeno nahlas. Liduna vždycky uměla číst v lidech a on jí toho tenkrát po příjezdu z Francie řekl hodně. Vlastně téměř vše, kromě toho, že Pierre byl kluk. Teď si jednoduše dala dva a dva dohromady.

Na její otázku jen němě přikývl.

„A ty ho necháš ti ničit život i po tolika letech? To nesmíš! Víš co, já sa ti půjdu postarať o havěť a ty si v klidu sedni a přečti si ten dopis!" řekla rázně, vklouzla do pohorek a hlučně za sebou zavřela dveře.

***

Krajina, kterou Mercedes projížděl, se pomalu začala měnit. Lesy vystřídaly vesnice, ty pak menší sídliště. Ty se začaly spojovat do měst, až se před nimi konečně objevilo to, do něhož mířili. Spolu s desítkami dalších aut vjel bílý vůz do pražských ulic, jimiž kličkoval dál až k místu, kde brunet bydlel. Tam mu blonďáček pomohl vynosit nahoru všechny tašky, i když spíš aktivitami typu držení dveří, na něž se svou nohou stačil – viděl, že byl Šimon úplně mimo. Pochyboval, že jeho přítel byť jen tušil, co všechno se kolem něj dělo, jen prázdně, jako mrtvola, koukal před sebe a dělal, co mu Alex řekl.

Když byly všechny tašky nahoře, zašel brunet pro vázu, do níž nalil vodu a vložil do ní onen kvítek. Posadil se a dál koukal před sebe, přímo na růži – ve tváři měl prázdný, nicneříkající výraz, který Alexe upřímně maličko děsil.

Smutně na něj pohlédl a přešel k němu, ruku mu pokládaje na rameno.

„Šimone…," zašeptal a v ten moment už to brunet nevydržel. Postavil se a rychle se natiskl do blonďákova objetí, i když to rozhodně nebylo tak krásné a uklidňující, jako když ho objímal Olivier, a rozbrečel se. Tiskl se na něj, ventiloval všechno a zároveň vnímal, jak se mu srdce tříštilo jako vlny narážející do skal. Už mu bylo jedno, že ho Alex viděl, už mu na ničem nezáleželo.

„Alexi," vzlykl, zatímco ho blonďák opatrně hladil po zádech.

„Alexi, já ho miluju. Hrozně moc… Strašně to bolí, já nevím, co jsem udělal a čím jsem mu ublížil, vážně ne, ale nechtěl jsem! Nikdy jsem o něj nechtěl přijít! Já chtěl být jenom s ním, s nikým jiným… Já ho miluju…," říkal, snad blonďákovi, snad sám sobě a snad jen tak do prázdna, sám nevěděl. Tolik to bolelo, srdce se mu svíralo. Byl konec. Tímhle dnem to skutečně všechno skončilo a jemu zbylo jen polámané srdce, bolest, kvítek s pár kapkami krve a spousta krásných vzpomínek, jež ho kdysi vyzdvihovaly k výšinám a nyní ho táhly ke dnu.

***

Jakmile Liduna odešla, Olivier osaměl. Přemýšlel nad tím, jak se asi Šimonovi muselo řídit, a jen doufal, že byl natolik v pořádku, aby se nestalo další neštěstí.

Ten dopis – ano, měl by si ho přečíst, přinejmenším tohle mu dlužil. Zvedl se a zašel do skříňky, kde ho měl schovaný. Rozřízl obálku a do dlaně mu vypadl nejen list papíru, ale i slušný štos pětitisícovek.

O můj bože, to snad ne? On si mě chce koupit?

Měl chuť dopis zmačkat a vyhodit, ale nakonec ho zvědavost přemohla. Když byl tak blízko a už ho otevřel, řádky psané nejspíš v rychlosti si přečíst musel.

Drahý Oliviere,

vím, že bys nejspíš nejraději roztrhal a spálil vše, co se uvnitř této obálky nacházelo. Že bys mi to nejraději omlátil o hlavu a poslal mě s tím do pekel, ale já Tě žádám, nedělej to. Za ten týden, který jsme spolu strávili, mi nech poslední přání…

Žij. Šťastně, bez starostí. Ty peníze jsou kompenzace za všechny problémy, které jsem Ti způsobil, nechci si Tě jimi koupit. Nechci si koupit odpuštění, chci Ti je dát – protože to, co jsem s tebou směl zažít, byl nejnádhernější týden v mém životě. Daroval jsi mi ty nejkrásnější dny, jaký jsem kdy zažil, tu nejnádhernější pohádku.

Možná, že mi nebudeš věřit. Spíš určitě, protože jsem Ti asi zavdal dost důvodů, ale byl jsi první člověk, kterého jsem kdy miloval. A stále jím jsi. Nikdo jiný nebyl tak… tak speciální. Kristýna Ti nikdy nesahala ani po kotníky, a jestli jsi tou blondýnou, která mě pořád uhání, myslel ji, pletl ses. Nemiluji ji. Ona nemiluje mě. Jo, vídáme se, ale jak jinak to máme udělat, když spolu pracujeme, Oliviere?

Víš, kdybys mi řekl, že Tě to tolik trápí, já bych ji třeba i vyhodil, i když je schopná a pro firmu toho dělá dost, ale proč jsi nic neřekl? Mrzí mě, že ses zase trápil jenom kvůli mně, že jsi kvůli mně žárlil. Nikdy jsem nechtěl být příčinou tvého smutku, nikdy…

I proto Ti ty peníze dávám. Za všechno, co jsi pro mě dělal, za čas, který jsi mi věnoval. Za záchranu života, za starost, za to nejnádhernější období mého života. Miloval jsem Tě, Miluju Tě a Milovat Tě budu. Navždycky. Za jídlo, ubytování, taky jsem Ti zničil postel…

Nevím, jak se k tomu všemu stavíš. Jestli všeho lituješ. Ale já toho litovat nedokážu, nikdy to nedokážu. A nedokážu se Ti za to omluvit, asi jsem sobec. Nemohu litovat, že jsem byl s Tebou.

A ještě jedna věc – já tu hloupou smlouvu podepsal dávno před tím, než jsem za Tebou jel. Neznal jsem Tě, a tak nezbývalo, než se rozhodnout na základě rozhodnutí vedení a výhod pro firmu. Jak jsi řekl, byznys. Ale soudit podle toho, jak já Tě miloval a nemiloval, je od Tebe krutý, protože kdybys řekl, že potřebuješ peníze – kdybys kdykoli za celou tu dobu přišel a svěřil se, že to všechno vážně není jen „špatné období," já bych Ti je dal. Livi, já bych Ti dal úplně všechno, chápeš? Já se pro Tebe chtěl změnit, já pro Tebe chtěl dýchat, položit pro Tebe život, kdybys to požadoval. A proto mě tak mrzí, že nás rozdělilo něco tak podřadnýho a tak debilního jako peníze.

Vezmi si je. Pomohou Ti. Kvůli nim to všechno skončilo a já chápu, že jsi asi měl důvod, protože Ty bys něco takového jinak neudělal. Tak… tak prostě žij. Buď šťastnej, raduj se, nech je pomoct Ti. Zaplať jimi něco pro farmu, nebo vydláždi tu rýzeň, vždyť mně je to jedno, hlavně mi je ale nevracej. Jsou Tvé, jenom Tvé, a jestli mám alespoň to jedno poslední přání, chci, aby sis je vzal. Prosím…

Miluju Tě. Šimon

Na konci dopisu už mu zase stékaly slzy, že sotva stihl přečíst poslední řádky. Papír mu vypadl z rukou a vpilo se do něj pár slz, které Olivier nechal stéci po svých tvářích.

Měl stále silnější dojem, že Šimonovi křivdil. Pohled na peníze mu sice zkřivil tvář, měl pocit, že tohle si mohl odpustit, ale začínal chápat, že tenkrát Šimon hledal jakoukoliv cestu, kterou by mu dokázal, jak moc o něj stojí. Věděl však, že tyto peníze nikdy nepřijme. Vrátí mu je. Sice v tu chvíli nevěděl jak, ale i kdyby mu je měl po Křístkovi poslat, on z nich neutratí ani korunu. Věděl, že to byla hloupá zásadovost a v této chvíli by mu až neuvěřitelně vytrhly trn z paty, ale zatvrdil se, že by raději šel žrát trávu s ovcemi, než by použil jeden jediný papírek s Masarykem.

Zarazila ho však jiná slova. Netušil, že Kristýna pro něj stále pracuje. Byl nevyspalý a mozek s ním nedokázal pořádně spolupracovat, ale byl by dal krk za to, že Šimon tvrdil, že ta blondýna už pro jeho firmu nedělala. Nebo to jen špatně pochopil? Možná, anebo jen zkrátka zase lhal.

Čím víc však bilancoval poslední hodiny a vlastně celé ty dny, kdy spolu byli, tím víc měl dojem, že byl brunet vážně upřímný.

Měl by se oprostit od své nedůvěřivé a žárlivé stránky a zkusit se na to všechno podívat jinýma očima, těma, které nejsou ovlivněné událostmi z let minulých. Těma, kterýma se díval na svět před tím, než jeho povahu zničil, zkroutil a znehodnotil Pierre.

Seděl, popíjel čaj a znovu a znovu se začítal do řádků, které mu připadaly čisté a upřímné, stejně jako Šimonova slova, která lovil ze vzpomínek. Stále myslel na všechny ty krásné chvíle, které spolu stihli prožít.

Začínal si uvědomovat, jak moc byl nespravedlivý, i když tento jeden slib Šimon nedodržel, měl by dostat novou šanci. Snažil se ji vyprosit, vyžádat tím, že za ním přijel, a černovlásek do něj jen kopl. Nezasloužil si to.

***

Ten den už Šimon do práce nešel. Věděl, že bylo potřeba zkontrolovat firmu, brzy ráno mu však přišel mail od Markéty, že je vše zařízené a on si může užívat zaslouženou dovolenou.

Upřímně, měl pocit, že své dva přátele asi zavraždí. Dovtípil se, že za tímto měli prsty oni, a jak pak zjistil, když se ukázali před jeho dveřmi s úmyslem vytáhnout ho ven, nemýlil se. Na jinou stranu ale věděl, že toto udělali pro jeho dobro – že jim šlo o něj. Pochopil, že mu chtěli pomoct, a tak je, i když neochotně, nechal dostat ho na čerstvý vzduch.

„Tady jsme chodili jako děti, vzpomínáš, Šimone?" ptal se Alex, ukazuje na jeden z parků, v němž se nacházela tři propojená dětská hřiště jako ostrůvky mezi stromy.

Jak se na nich kdysi vyblbli…

Seděl ve vozíku, který nejspíš kdesi vypůjčili a který Michaela tlačila, aby svou nohu nemusel namáhat.

„A tady jsme byli na školním výletě. Pamatuješ, jak se Jirka ztratil?" zeptala se pro změnu černovláska. Snažili se, jak jen mohli, držet svého přítele ve světě, v němž být zkrátka musel, a on jim byl kdesi v hloubi duše vděčný, i když tušil, že moc nadšeně nepůsobil. Snažili se, seč mohli, rozehnat jeho vzpomínky, vodili ho po místech, která jako děti milovali, a nakonec s ním prošli i samotné centrum Prahy.

Došli k Vltavě, podívat se na Karlův most a Tančící dům, k Národnímu divadlu, které se jim líbilo, ale zároveň ve všech krom Alexe vždy budilo posvátnou hrůzu ze vzpomínek na Prodanou nevěstu, operu, na niž se školou šli. Blonďáček jediný pochopil, o co vlastně šlo, zbytek, včetně Šimona a Míši, shledal představení za tři hodiny utrpením. Ale stavba to byla krásná…

Prošli uličkami na Zlatý kříž, z něj na Staroměstské náměstí k orloji, a nakonec zpět na Václavské náměstí. Centrum bylo zajímavé, ostatně jako vždy, jelikož v nich budilo spoustu vzpomínek na zážitky, které už takřka stihli zapomenout, ale ani vzpomínky na krásná léta a zvláštní atmosféra, kterou střed stověžatého města vždy oplývá, nyní nezaujaly bruneta natolik, aby se usmál, nadchl, aby se zbavil mraku, který se mu usadil v očích.

***

„Četls ten dopis?" zeptala se celkem zbytečně Liduna, protože našla černovláska s listem papíru v ruce. „Můj ty Kriste! Co to je?" vykulila oči na štos bankovek ležících na stole.

„Peníze," řekl nezúčastněně, „vrátím mu je, nemožu si je nechať, a ani nechci. Připadal bych si, že sem se nechal koupit."

„Ale no tak, Oline, pravil si, že peníze potřebuješ, já do tvojich financí nevidím, ale pochopila sem, že vaša hádka vznikla právě kvůli nim, tak nebuď tak…," začala vyčítavě, ale Olivier ji přerušil.

„O totom já se bavit nemíním, o výplatu svoju i dalších lidí se bát nemusíš a o další sa nestaraj!" řekl rázně.

„Jak myslíš, jen nechcu, abysi udělal nějakou hloupost a zbytečně se nějak nezadlužil!" pokrčila rameny. Na to už neřekl Olivier nic, nechtěl s nikým probírat svou finanční situaci.

„Řekneš mi, co ti psal?" sedla si naproti němu a zadívala se mu do očí.

Olivier si vložil hlavu do dlaní. Věděl, že Liduna je ukecaná ženská, na druhou stranu ji znal však natolik, aby věděl, že pokud bylo něco opravdu vážné, dokázala držet jazyk za zuby. Koneckonců už stejně neměl co skrývat – celá dědina už to věděla. Možná, někde v koutku mysli, si oddechl. Ať už by se k tomu lidé postavili jakkoliv, tohle tajemství pro něj bylo tíživé. I toto byla jedna z věcí, která jej dohnala k poustevnickému životu.

Podal jí dopis. Nejistě se na něj podívala, protože tohle byla největší důvěra, kterou od Oliviera kdy dostala.

„Nemáš po ruce brýle?" zamžourala na drobné písmo.

„Nemám, a nepočítaj s tím, že ti to budu eště předčítať," zakroutil hlavou Olivier. Dobře věděl, že si své čtecí brýle Lída nosila všude s sebou.

Začala se smát.

„Myslela sem, že bys mi to moh' přednésť procítěně."

„Jestli si ze mě chceš dělat srandu, tak možeš jiť dom," zamračil se na ni a vytrhl jí list z rukou.

„Počkej, Oline," řekla už vážně, „jestli nechceš, abych to četla, pochopím to, ale vážně bych ti ráda pomohla, a věř, že to, o čem sa tady bavíme, se za zdi roubenky nedostane."

Olivier jen pokýval a hlavou a už smířlivěji jí podal dopis zpět.

„Půjdu zkontrolovat koně…," hlesl a odcházel do předsíně.

„Byla jsem za nimi…," zahalekala na něj.

„Já vím," řekl skoro neslyšně a potichu zavřel dveře.

Do řádků dopisu se žena začetla prakticky hned, jak to šlo. Stále byla v šoku. Stav, v němž Oliviera našla, a balíček bankovek v ní přirozeně budily zvědavost. Doufala, že v řádcích nalezne vysvětlení všech otázek, které se jí kupily v hlavě a na které stále nedokázala najít odpověď.

Když ovšem dopis dočetla, měla dojem, že nadmíru dobře pochopila Olivierův výraz. Raději si list pročetla ještě jednou, bála se, že si jen všechno špatně vyložila, ale copak to šlo?

Na chvíli upřela pohled na bankovky, pak už se ale postavila a co nejrychleji vyběhla ven za černovláskem, který se zjevně snažil vypadat, že měl spoustu práce.

Nechtěla být naivní. Chápala, že Olivier by toho kluka jen tak nevyhodil, kdyby mu vážně neudělal něco zlého, jenže ať se na dopis a hromádku peněz koukala, jak chtěla, všechno jí to připadalo až děsivě upřímné. Ze srdce. A když si vzpomněla, jak zoufale Šimon vypadal, když jí onen dopis přinesl, prostě… mu věřila.

„Oline…," oslovila ho tiše, ruku mu pokládajíc na rameno. „Řekni…, co sa ti po tomhle honí hlavou? Co chceš dělat dál?" zeptala se opatrně. Viděla na něm tu změnu, jen netušila, k čemu přesně nastala. A jen doufala, že i její černovlasý přítel viděl, co viděla ona – lásku, s níž mladík každé slovo psal. Tu, s níž ho viděla nést onu růži, a zoufalství, když Oliviera hledal a zjistil, že není v chaloupce…

„Asi sem udělal chybu, nejspíš… zmýlil sem sa v něm. Myslel sem si, že mi to udělal schválně," sedl si na zem, „nařkl sem ho, že mě chce finančně zničit, abych musel farmu prodať. Myslel sem si, že ji chce koupit pro svoju firmu."

Když slyšel nahlas vyslovená svá slova ve chvíli, kdy byl klidný, docházelo mu, jaký nesmysl to byl. Koutkem oka se na ni podíval, čekaje, že na něj vyjede, jestli se nezbláznil. V této chvíli ten pocit totiž měl. Jak ho tohle mohlo napadnout a od kdy byl proboha tak paranoidní?

Nevěděl. Připadl si, jako by ty poslední týdny, kdy se na něj všechno navalilo, žil v nějakém špatném snu. Tohle přece nebyl vůbec on. Úplně poslední, co chtěl, bylo někomu ublížit, a nejméně tomu, koho miloval. Netušil, že stres a strach v něm dokáží vypěstovat takovou zběsilou nedůvěru.

Měl by mu věřit! Po tom všem, co pro něj podnikl, přece nebylo možné, aby to bylo jinak.

Přes to všechno uvědomění netušil, co by měl v této chvíli udělat. Zvednout telefon a zavolat mu? Co by mu řekl?

„Nevím, co mám dělat…," sklonil hlavu.

„Ty nevíš? Vždycky si si se vším věděl rady a včil nevíš? To úplně nejjednodušší rozhodnutí. Zvednout telefon by byla jedna možnost, ale nebude to nejlepší řešení. Tak zkrátka vylez z té svojí ulity, zvedni tu svoju malou prdel, lapni do auta a jeď za ním. Do Prahy eště trefíš, ne?"

„To nejde, nemožu…"

„Proč? To sa tolik bojíš? Vzmuž sa, kde sa ztratil ten Olivier, kerého sem znala?"

„Nemožu! Kdo by sa postaral o zvířata?"

„To snad nemyslíš vážně, Oline! Lepší výmluva ťa nenapadla? Vidím, že si opravdu zoufalý. O zvěř sa postarám, to dobře víš! Víš co, Oliviere, dělaj si, co chceš, ale estli sa k tomu nepostavíš čelem, přestanu si ťa vážit. Kdo by měl úctu k uzlíku nervů, kerý sa zastaví před první překážkou! Překonej strach. Šimon určitě není jako ten z tej Paříže…"

„Pierre, znáš ho…"

„Vážně? Ten blonďák? Přišel mi sympatický, ale je fakt, že mi na něm cosi neštymovalo. Už tenkrát sem si pravila, že má záludné oči, ale hodila sem to za hlavu. Potem sem enem zaslechla, že sa na jednu noc ubytoval v penzionu a udělal tam scénu, že mu na večeři nedonesli správně upečený steak…," zavzpomínala.

„To by mu bylo podobné," pokýval hlavou, „ale to je jedno, nechci sa o něm baviť. A máš pravdu, vždycky si ji měla… Pojedu za Šimonem."

Verše jsou z písně Zuzany Navarové – Čert ví proč