Valčepo 25. kapitola

A Šimon mluvil a mluvil, hlavu lehce nakláněl na stranu, a dokud ji Olivier nesklonil, koukal do šedých očí, které odrážely snad všechny emoce, jež cítil sám. Všechen smutek a žal, touhu rozplakat se v náručí muže před sebou. A přitom tak silnou lásku…

Miloval ho, nikdy nepřestal. Po všechny ty dny, týdny, po celou tu dobu bušilo jeho srdce jen pro černovláska a teď tu stál, chtěl udělat všechny ty věci, které Šimon zmínil, chtěl mu darovat jeho vlastní pohádku, a Šimonovo srdce nepřestávalo splašeně bít, v hlavě mu vířil nespočet myšlenek a neuvěřitelné štěstí zaplavilo celé jeho tělo. Tak dlouho snil, tak dlouho doufal a teď tu Olivier stál, přijel si pro něj a prosil ho o odpuštění, jenže copak mu ho Šimon mohl dát? Šlo odpustit, když se vlastně nikdy nezlobil?

Miloval ho. A věděl, že už ho bude milovat navždycky, že už to nikdy nepomine. Že pro něj znamenal celý svět, že jen on ho mohl učinit šťastným. A to se mu právě teď povedlo.

Do zelených studánek se vkradly první slzy, jimiž se ty oči zaleskly a které odrážely všechnu tu radost, kterou teď Šimon cítil. Protože zase byli spolu. Protože tu černovlásek byl pro něj. Protože už všechno mohlo být jenom dobrý.

A v ten moment se i na rudých rtech pomalu, ale jistě začal usazovat velký, upřímný úsměv, který jejich majitel nedokázal skrýt, a vlastně ani nechtěl.

„Tak už mě polib…," zašeptal pak, zatímco mu po tvářích stékaly slzy, první slzy štěstí, které se tam objevily od Olivierova odchodu.

Ten stále se skloněnou hlavou kajícně stál a nepostřehl slzy v očích svého hnědovláska, neviděl, jak mu v nich jiskřilo štěstím, nevšiml si ani sladkého úsměvu, který uměl vykouzlit svými rty jen on.

Ale tu žádost slyšel dobře, ačkoliv mysl mu říkala, že jen sní.

Pozvedl hlavu a zadíval se do tváře svého vyššího přítele. Uviděl v ní štěstí, které z něj až hmatatelně vyzařovalo, nocturno noci, které znělo z jeho duše, Oliviera uklidňovalo a jeho nitro začalo hrát s ním. Duet, který neslyšel nikdo jiný, jen oni dva.

Vklouzl mu do náruče, jež ho zvala, a přivlastnil si, možná až příliš majetnicky, jeho rudé rty.

Nemohl jinak, nechtěl dopustit, aby si to jeho Pražák rozmyslel. Černovlásek musel jednat, dokud mu bylo dopřáno projevit svou lásku, která byla silná, možná intenzivnější než kdy předtím. Potřeboval zapudit všechny Šimonovy nejistoty a nechat ho uvěřit, že to, co Olivier cítil, bylo čistší než okvětní lístky lilie.

„Miluju tě," zašeptal mu kdesi do límečku košile, kde jeho hlava spočinula poté, kdy nechali ústa dýchat. Tisknul jej jako svátost a měl dojem, že by s ním na té ulici mohl stát celá staletí. „Děkuji…"

Brunet si ho přitáhl ještě blíž, natiskl ho na sebe tak, až se na chvilku lekl, že nebude moct dýchat. Jednu dlaň měl položenou na horní části jeho zad, kterou ho jen držel – tu se sádrou. Prsty zdravé ruky měl na jeho bedrech a opatrně jej hladil tak, jak to dělával. Držel ho u sebe, tušil, že Olivier slyšel každý úder jeho splašeného srdce, a sám vnímal jeho vůni, která ho nyní opět pohltila a kterou tak miloval. Připomínala mu přírodu, les po dešti, květiny, jehličí a seno…

„Já tebe taky," zašeptal mu pak do ucha a pomalu ho pod něj políbil. Každý pohyb, kontakt s jeho kůží si vychutnával plnými doušky, usmíval se a tiskl jej, už nikdy ho nechtěl pustit. Protože ho miloval, po celou tu dobu, a nikdy nepřestal. Věděl, že ani nikdy nepřestane.

Připadal si jako v nejhezčím snu, jako ve skutečné pohádce. Srdce mu v hrudi dělalo takřka kotrmelce, myslel, že už se nikdy nedokáže normálně nadechnout, že se z toho všeho štěstí a lásky asi složí, ale zároveň by se toho momentu nikdy nevzdal. Byla to jedna z nejkrásnějších chvil jeho života, na kterou zkrátka nikdy nechtěl zapomenout. A věděl, že od té chvíle skutečně mohlo všechno být už jenom dobré, že konečně oba dva mohli jít dál. Spolu, ruku v ruce.

Pomalu se odtáhl, i když jen na vzdálenost napnutých paží, aby se mu mohl podívat do očí. Tolik emocí z nich na něj svítilo, tolik radosti a lásky. A on věděl, že mu ty oči nelhaly. Věděl, že ho jejich majitel miloval. A to mu podlamovalo nohy a zároveň ho to drželo nad vodou, měnilo to celý jeho vnitřní svět, bralo mu to dech i slova a zároveň mu to dávalo nový kyslík, nový smysl všeho.

„Livi…," napůl zašeptal a napůl vzlykl, než se znovu nalepil na jeho rty. Tolik mu za celou tu dobu chyběly a teď je tu zase měl, zase je mohl líbat a ochutnávat, koukat do nádherných šedých očí, které jeho přítel vlastnil, a spatřovat v nich všechny hvězdy na obloze, všechny krásy života. Celý svůj svět.

Opatrně, jako by se bál, že se mu černovlásek rozplyne, mu položil dlaň zdravé ruky na tvář a znovu ho jemně políbil. Nejdřív na rty, pak na nos, na obě tváře i na čelo. Tolik mu chyběl, tolik mu chyběla možnost kdykoli se svého andílka beztrestně dotknout, pohladit ho a políbit.

„Pojď," zašeptal mu pak do rtů, když se svým čelem opřel o to jeho. Na vlastních rtech mu hrál úsměv, zatímco koukal na padající hvězdy v nádherných zářivých šedých očích. „Odvedu si tě domů, můj trosečníku…"

Opět ho políbil a takřka opatrně se na něj zazubil. Ruku, kterou měl na jeho tváři, mu přemístil do vlasů a lehce za ně zatahal, než mu dlaní přejel na záda a po těch pak až k dlani černovláska, již chytil do své.

***

Sotva se dovřely dveře luxusního mezonetového bytu, měl Olivier pocit, že se ocitl v pohádce. Šimon jej vzal za ruku a posadil ho do obrovské sedačky, z níž měl výhled přímo na Hradčany skrz prosklené okno, které zabíralo celou zeď. Přestože přes sklo pálily sluneční paprsky, v bytě bylo příjemně. Šimon odešel uvařit kávu a on v nastalém tichu slyšel slabounké hučení klimatizace.

Luxus na něj dýchal z každého rohu, a přesto hala působila příjemně i pro Olivierovy oči, které byly zvyklé na dřevo a skromný prostor.

Hnědovlásek přinesl hrníčky kávy se sušenkami a omluvně se usmál, že nic jiného doma nemá, přičemž si Olivier ihned vzpomněl na první jejich večer.

„Šimone, chtěl bych se ti ještě jednou omluvit, byl jsem tak neskutečné hovado. Já sám sobě nikdy neodpustím, že jsem ti tak moc ublížil. Jsem rád, že alespoň ty jsi mě vzal na milost. Chtěl bych ti poděkovat za to, jak ses za mě pral, i když jsi věděl, že se už možná neuvidíme. Já se teď bojím tu smlouvu podepsat, přijde mi prokletá. Jako by mi něco říkalo, že by to nemuselo dělat dobrotu," zadíval se na něj a skousl si ret, „jenže ji zoufale potřebuju, pokud chci farmu udržet a lidem zvednout plat, protože si to zaslouží. Možná jsem si ukrojil velké sousto a neumím být podnikatel. Možná nad tím vším moc přemýšlím, a místo abychom se teď milovali, tak já se tady klepu, co vlastně bude dál. Bojím se lásky na dálku, nechci tě časem ztratit jen proto, že se uvidíme tak málo, jak nám naše práce dovolí. Kdybych farmu prodal, mohl bych za tebou jezdit častěji, neměl bych tolik zodpovědnosti ani starostí. Mám toho moc, ovce, další zvířata, těžba dřeva, farma, kolikrát bych se mohl sebrat a odjet?"

Povzdychl si a přitiskl k sobě Šimona, který se na něj usmíval, jako by se ho celé tohle Olivierovo trápení vůbec netýkalo.

V brunetově hlavě se toho míhalo spoustu. A aby byl upřímný, možná tam také byla trocha té škodolibosti, když si vzpomněl, jak se za Oliviera postavil před svým otcem. Možná zadostiučinění?

„Tu smlouvu určitě podepiš. Možná toho dost způsobila a může se zdát, jak říkáš, prokletá, ale na jinou stranu, my dva jsme sami o sobě důkaz, že ne všechny prvotní domněnky musí být pravdivé, ne? A taky… taky by mě zajímalo, jestli se ti otec do toho telefonu vážně omluví. To víš, ne všichni ředitelé jsou tak dobrosrdeční, skromní a neegoističtí jako já," nadhodil a nevinně se zaculil, načež se pobaveně zasmál, když si všiml Olivierova výrazu. Jen s ním mohl být tak veselý a bezstarostný, tohle všechno s brunetem dělal jenom On…

A pak se usmál, znovu se na něj natiskl a podíval se mu přímo do očí. V žaludku se mu rozlétlo hejno motýlků, topil se v těch krásných očích, jako ostatně vždy, když se do nich podíval. Na rtech mu hrál onen úsměv, bezstarostný a šťastný.

„Víš…," zamyslel se. „Možná to bereme až moc zodpovědně. Možná je na čase prostě udělat, po čem skutečně toužíme… Řekni, co bys chtěl ty? Jak bys chtěl, aby vypadala budoucnost? Bez ohledu na práci, farmu, povinnosti a lidi, jak by sis to přál? Totiž… já měl kdysi celkem jasno. Je to dávno, mohlo mi být tak deset, možná míň, sám netuším, ale tohle jsem věděl. Počkej, něco ti ukážu," řekl, vstal a odešel do ložnice, kde vytáhl jednu z krabic schovaných v dolní poličce skříně. Byla stará, podobně jako její obsah, v němž neomylně našel papír na úplném dně. Na kraji byl natržený a slepený izolepou, v rohu ožužlaný od mladší sestřenice. Bezmyšlenkovitě se na dětskou ručkou nakreslený obrázek usmál, než ho přenesl před překvapeného černovláska a vložil mu ho do klína. A pak se znovu posadil vedle něj.

„Kdysi jsem tohle přinesl rodičům. Vysnil jsem si krásnou budoucnost, snad díky táborovým večerům u ohně a šikovným kytaristům, snad díky vedoucím, kteří nás učili o přírodě.

Rodiče rozhodně nebyli tak nadšení, jak jsem očekával, a doteď mám dojem, že to můj otec bral jako jakousi osobní prohru. Taky jsem mu to pak dal sežrat, ať už jezdectvím, nebo hraním na kytaru, ale to není to, co jsem ti chtěl říct.

Podívej – vidíš tam město? Ruch? Chtěl jsem žít někde daleko, v lesích. V malé chaloupce… ta je tady. Tady jsou slepice, ovce, králíci, ptáci, slon…, toho neřeš, toho jsem si pak rozmyslel. Koně, psi a kočky… A tady jsem já. Tohle jsem chtěl – přírodu a zvířata, klid. A někoho, kdo by v tom všem byl se mnou, mohl se mnou vařit, jezdit na koni, procházet se a starat se o všechna ta zvířata. O tomhle jsem snil…

Pak to zmizelo. Muselo to zmizet. Ztratilo se to v pravidlech a světě nároků a požadavků, ve kterém byl jediný syn svého otce předurčený následovat ho. Všichni s tím počítali. Šlo to tedy jinak?

Ale teď… řekni, co bys opravdu chtěl? Protože já to řekl předtím a řeknu to znovu – chci být s tebou. Chci jít, kam půjdeš ty. Být, kdekoli budeš chtít. Nemůžu se toho tady úplně vzdát, to já vím, ale mám-li si vybrat, kde bych chtěl žít, kam bych se chtěl vracet, kde bych to chtěl zkrátka a dobře nazývat domovem, bude to tam, kde budeš ty. A moc rád bych se s tebou vrátil do tvého světa, o kterém jsem snil celé své dětství, ale nenašel se nikdo, kdo by to pochopil. Moc rád bych šel s tebou zpátky do roubenky a žil tam jako poustevník z minulého století…"

Olivier se mezitím díval na neuměle nakreslený obrázek, ze kterého ale čišelo přesně to, co tak dobře znal. Ticho lesa, které mohli jen ptáci rozeznít, modrá obloha, zvířata, to všechno, co on miloval a těžko by se toho vzdával. Pro Šimona by to nakonec snad i zvládl, ale úplně dokonale šťastný by se tady v Praze necítil.

Připadal si v tu chvíli jako sobec, ale vzpomněl si na svíravé chvilky, kterých nebylo málo, když žil v Paříži. Takto stísněně se mezi betonem cítil, i když bylo mezi ním a Pierrem ještě všechno v pořádku. Oddechl si tedy, když slyšel Šimonova slova. Bylo mu jasné, že bude muset často odjíždět za prací, ale až takový sobec být nemohl. Kromě toho – kde je loučení, musí následovat i vítání. Pousmál se, když si vzpomněl na jeden z českých filmů, který měl rád. V něm jeden z hlavních hrdinů tvrdil, že je vítací typ. Olivier věděl, že se jím taky stane.

Ještě jednou se zadíval na úžasný Šimonův sen, jejž svěřil papíru a který se tenkrát nesetkal s pochopením. Pousmál se, když se zadíval na velkého usmívajícího se slona s dlouhým chobotem.

„Kam ho dáme? Takový velký chlév já nemám. Myslíš, že by se snesl s koňmi?" zakoulel očima a zatvářil se starostlivě. V tu chvíli měl dojem, že ho Šimon praští, a tak se se smíchem schoulil do klubíčka.

„No co? Tys mi splnil sen, o kterém jsem ani nedoufal, že ho mohu snít, také bych ti chtěl splnit tvá přání!" smál se a uhýbal jemným ranám, kterými ho po zádech častoval rozesmátý hnědovlásek.

„To raději ne… Víš co? Tehdy jsem si tam nenakreslil nikoho dalšího, protože Michaela s Alexem mé nadšení pro život před sto lety moc nesdíleli… Slona už nechci. Chtěl bych tam tebe, místo něj. Jestli se taky budeš usmívat jako tenhle slon, věř, že já budu víc než spokojenej. A taky mi budeš muset zpívat. Nemysli si, že jsem zapomněl, jak krásně to umíš, a nemysli si, že tě nechám tak krásnej hlas schovávat, tímhle mě můžeš budit, ne ledovou vodou a kohoutem," nadhodil a zazubil se. Podvědomě se natočil a zadíval se na růži, kterou ještě den předtím vkládal do Olivierovy dlaně. Na zážitek, který mu svým hlasem dopřál, nikdy nezapomene, to věděl.

„Mimochodem… v tom kroji ti to včera nehorázně slušelo. Vypadal jsi dokonale. Tedy, to teď samozřejmě taky, ale ty barvy, ta vestička, to všechno – bylo to zvláštní, ale tak nějak k zulíbání zvláštní, tedy, jen ve tvém podání samozřejmě," rozplýval se stále ještě culící se hnědovlásek. Bylo mu tak krásně. V přítomnosti Oliviera, který se na něj usmíval, smál se, v očích mu jiskřilo a byl zkrátka šťastný.

„Pokud tě rajcujou chlapi v krojích, jsem ochoten si ho oblékat každý večer," uculil se Olivier a nervózně žmoulal cíp saka, které měl stále na sobě. Chtěl být pro Šimona dokonalý, byl by pro něj udělal cokoliv, jen aby rychle zapomněl na jeho mrzký přešlap, kterého se dopustil.

„A zpívat ti budu taky, klidně každé ráno, až mě za to jednou budeš nenávidět," potutelně se pousmál, když tu se mu najednou v kapse rozezněl telefon. Na displeji svítila velkým písmem zkratka EXFE.

„Tvůj otec?" zeptal se. Šimon jen nejistě přikývl.

„Dám to na hlasitý odposlech… Dobrý den, Olivier Renard…"

„Zdravím vás, pane Renarde, u telefonu Jáchym Lovec. Chtěl bych se s vámi sejít a projednat podmínky vaší smlouvy, měl byste na mě dnes vpodvečer nebo zítra dopoledne čas?"

Šimon gestikuloval zbraň u hlavy a různé jiné grimasy, kdy Olivier pochopil, že by měl jeho tátu trochu potrápit. S radostí se toho ujal.

„Víte, já nepocházím z Prahy, bylo by pro mě náročné tak rychle přijet, mám na Moravě spoustu povinností…"

„Tak nemohl byste za sebe poslat svého manažera, pana Křístka?"

„To bych nemohl, tuto smlouvu bych rád projednal s vámi sám. Vím, že kolem ní byla spousta nejasností. Pokud máte opravdu zájem o naše zboží, chci, aby byly splněny všechny podmínky, které jsem si zadal," řekl autoritativním hlasem Olivier.

„S tím počítám," zavrčel.

„Dobře, a jak vám mám věřit? Já přijedu do Prahy a vy se zase budete na něco vymlouvat?"

„Ne, tentokrát to opravdu proběhne tak, jak původně syn dohodl."

„Dobrá, teď jsem se díval do diáře a zjistil jsem, že mám do Prahy stejně cestu, takže bychom se mohli sejít zítra dopoledne, řekněme v jedenáct? Budete mít čas?"

„Ano, budu vás čekat v budově firmy."

„Výborně, takže jsme domluveni, na shledanou zítra…"

Telefon pípl ukončeným hovorem, Olivier si lehl, přimhouřil oči a úlevně se zasmál.

„Šimone! Ty mu dáváš. Vždyť je to tvůj otec, to on tu firmu vypiplal," kroutil hlavou Olivier.

„Omyl, to byl dědeček, otec jen slízl smetanu, ostatně stejně jako já…"

„Jsi neuvěřitelný! Chceš jít zítra za otcem se mnou?" zadíval se na něj, tentokrát už vážně. Nevěděl, jestli byl dobrý nápad, aby si je starý Lovec spojil.

„Táta mě zabije, jsi si toho vědom? Bude si myslet, že jsem z něj přede všemi schválně udělal debila. Víš, jak by zuřil, kdyby zjistil, že se my dva známe?" zeptal se naoko vážně, pak se ale znovu tiše rozesmál a svalil se vedle Oliviera.

„Jasně že chci! To bude sranda, uvidíš… Ještě můžeš dodat, že jsi syn matčina kamaráda, toho, za kterým jezdila přes celou republiku, on bude vědět. Chudák, dostaneme ho do blázince," přemýšlel brunet a pobaveně se culil, zatímco mu v očích svítily čertovské jiskřičky.

„A tu tvou nabídku taky někdy využiju, tu by bylo škoda nechat ležet. I když formální oblečení ti sluší taky, to zas jo," zhodnotil spokojeně černovláskovu vizáž a natáhl se, aby mohl lapit jeho rty těmi svými.

„Jo, a ještě jedna věc," odtáhl se pak. Ještě něco potřeboval říct. Přehodil zdravou ruku přes pas černovláska, za nějž si ho přitáhl blíž, a nemocnou si složil pod hlavu. Zatvářil se vážně – alespoň natolik, nakolik mu to aktuální situace dovolovala, a podíval se přímo do jeho zvědavých očí.

„Jestli se mi jakkoli pokusíš vrátit ty peníze, jsi mrtvý muž, Oliviere…," podotkl. Tušil, že pro člověka, jako byl Olivier, který mu nedovolil zaplatit ani tu hloupou postel, na jejímž zničení měli přitom oba stejný podíl, to muselo být dost nepřijatelné. Jenže jestli měli být spolu, musel si jeho černovlásek zvykat. Peníze měl a chtěl si ho rozmazlovat…

„Ajaj," zatvářil se vážně Olivier, „myslíš, že si aspoň můžu vybrat, jakou smrtí zemřu a kde mě pak pochováš? Já jsem totiž nařídil Milanovi, ať ti je pošle zpátky na váš účet."

Opět pokrčil rameny.

„A nic neříkej. Volat mu nebudu, protože vím, že už to určitě udělal. Je v tomhle spolehlivý. Šimone, já takové peníze nechci, nemohl bych si je nechat, pochop mě," zatvářil se smutně, když viděl, že je hnědovlásek trošku naštvaný.

„Slibuju, že tě nechám sem tam zaplatit nákup, můžeš mě zahrnovat dárky typu nůžky na plot, nebo se mi teď zkazila svářečka. Není to moc romantické, ale dovolím ti to, souhlasíš?"

Nečekal, až Šimon vyskočí z kůže nad jeho slovy, ihned si ho k sobě přitáhl, a aniž se mohl nějak bránit, vytáhl mu košili z kalhot a začal laskat jeho jemnou kůži okolo bradavek. Přisál se na jeho krk těsně nad límcem s kravatou, a jakmile bleskově dokončil fialového cucfleka, zamumlal mu do krku: „Za tohle se na mě nesmíš zlobit, Malý princi, pokusím se pro tebe hodně změnit, ale tohle nedokážu, tak se s tím smiř."

Ve chvíli, kdy mrmlal svá slova kdesi za jeho ucho, jednou rukou se vplížil do jeho kalhot a jemně laskal Šimonův poklad, který se začal probouzet. Černovlásek věděl, že je zákeřný, ale výčitky z toho neměl. Z tohoto ne.

„Dobře," dostal ze sebe brunet mezi snahou dostat do plic co nejvíc kyslíku. Dýchal přerývavě, srdce mu bušilo. Olivierova ruka v jeho kalhotách dělala své, šikovné dlouhé prsty přesně v místech, která je potřebovala, nutily bruneta zapomenout na všechno. Jeho přítel byl ten nejzákeřnější andílek pod sluncem…

Trvalo to jen chvilku a jeho penis stál v plném pozoru. Konečně sehnal Šimon dost síly a ruku, která mu dělala tak dobře, vytáhl.

„Pojď," zamumlal zastřeným hlasem, chytil Oliviera za paži a spěšně ho odvedl po schodech do ložnice. Měl velkou postel, menší, než měli v černovláskově chaloupce, ale stále letiště. Spěšně mu sundal sako, posadil jej do přikrývek a sedl si mu obkročmo na klín. Tušil, že černovlásek musel cítit jeho erekci, a stejně tak tušil, že stačilo mírně se pohupovat ze strany na stranu a mohl mu všechno oplatit…

Začal mu rozepínat košili, stáhl z něj kravatu a zahodil ji kamsi za sebe. Věděl, že měl na krku flíček, jejž měl na svědomí Olivier a který už brzy nabere zajímavě fialovou barvu, u níž si každý domyslí, jakou měl noc. Sám tohle Olivierovi nedělal, ve vesnici by všichni pochopili a černovlásek chtěl, aby jejich vztah zůstal v utajení…

Jenže teď byli tady. A tak Šimon nečekal a přisál se mu ke krku, pěkně nahoru, pod čelist, aby to nešlo schovat límečkem saka. Tušil, že hned další den, až spolu půjdou do firmy, oba stejně označení, ho Olivier asi zabije, teď mu na tom však nezáleželo. Konečně rozepl poslední knoflíček košile, kterou z něj sundal, a natiskl se na něj svou hrudí, taktéž už odhalenou. Paže mu obmotal kolem krku a natiskl se mu na rty, jazykem mu vklouzl do úst a hladil ho po pevných, prací vybudovaných svalech.

Olivier už neměl naději ten oheň, jejž rozdmýchal, nikterak zastavit a rozhodně to ani neměl v úmyslu. Někde vzadu v podvědomí mu na malou chvíli vyvstala myšlenka, jak budou zítra před jeho otcem vypadat, ale on už Šimona vydědit nemohl a černovlasý pochopil, že tak nějak nad svým synem dávno zlomil hůl. Jáchym Lovec dobře věděl, že jeho potomek je schopný, a to mu nejspíš stačilo. Olivier jen doufal, že nebude řešit fialový krk ani svého syna, ani dodavatele, který za ním přijel podepsat smlouvu. Zapudil tedy myšlenky na jeho otce a začal se věnovat tělu… i duši, kterou měl před sebou a již miloval.

Zajel prsty do hebkých hnědých vlasů, které dávno ztratily uhlazený vzhled, a přitáhl si jej ještě blíž. Hurikán, který se v něm rozburácel, když se svou tvrdou chloubou otřel o Šimonovu, mu nedovolil mlčet, a zasténal mu do úst. Netušil, jak dlouho toto trápení dokáže vydržet.

Netrpělivý jako vždy, vyčinil si v duchu.

Jenže… kdo by dokázal odolat? Těch pár dní, co nebyli spolu, nahromadilo v těle tolik energie a touhy, kterou nyní nedokázal snést.

Cinkání jedné přezky pásku na kalhotách nezůstalo samotné a za chvíli oba stáli naproti sobě jako Adámci. Olivierovy oči lačně klouzaly po celém jeho těle a nemohl se toho pohledu nabažit. Byla to pro něj duševní potrava, která však dostávala zabrat fyzickou potřebou, jež vyhrála.

Jemně do něj strčil, až spadl do měkkých peřin. Sedl si naň, ruce mu přichytil nad sebou tak, jak jen mu brunetova sádra dovolila, a přisál se na jeho rty. Nemohl se nasytit jen prostého líbání, tolik ho ta sladká ústa lákala a vynášela do výšin, ze kterých nechtěl sejít.

V jeho mužství tepalo a z ústí mu vytékala první předzvěst. Dál už nedokázal svou touhu krotit. Sáhl do nočního stolku a… nahmatal tam jen knihu. Vydechl frustrací.

„Jak to, že nemáš v nočním stolku lubrikant? Tam ho mají přece všichni," řekl zastřeným hlasem.

Brunet se tiše zasmál a znovu Oliviera políbil. Do nočního stolku si lubrikant dával, to ano, ale už to byly roky, co přestal – kdysi mu ho tam našla Kristýna a myslela si toho spoustu, ani na jednu její domněnku však nebyl dvakrát hrdý. Chtěla, aby se ho zbavil – jistěže ho pak měl dál, jen jinde…

S námahou se oddělil od Olivierových sladkých úst a vyhrabal se z postele. Zašklebil se a jal se hrabat v jedné z cestovních tašek, které si vezl, když se po týdnu v Praze vracel za černovláskem. A pak se vrátil do postele, tubu vtiskl do dlaně svého milence a sám si ho natiskl na svůj trup. Tělo mu hořelo, do slova a do písmene, a srdce divoce bušilo. V penisu mu tepalo touhou. Odloučení a všechna bolest, která ho po dlouhé týdny ovládala, zavinily své, potřeboval ho. Potřeboval se s ním opět spojit v jedno, nechat si vyšukat mozek z těla. Potřeboval ho cítit, jen jeho… Pohled, který mu černovlásek věnoval, byl toužebný a zastřený, dokazující, že je jedinou hvězdou v jeho vesmíru, že ho chtěl a miloval stejně jako Šimon jeho. Potřeboval ho. Takového, jaký byl, ničím nespoutaného.

Zakňučel mu do rtů, snad aby ho popohnal a snad aby umocnil svou naléhavost, a natáhl se, aby ho políbil a následně jemně kousl do ucha. Jen opatrně, rozhodně mu nechtěl ublížit. Prsty mu laškovně přejížděl po podbřišku, jen občas jako by náhodou zavadil o stožár v jeho klíně, a pohrával si s jemnými chloupky na jeho břiše.

„Miluju tě, víš to, ty svůdníku? Copak ty netušíš, co tohle tvé laškování se mnou provádí?"

Olivier už nechtěl čekat, použil notnou dávku lubrikantu a celé tělo se mu roztřáslo, jak se snažil být něžný a opatrný…

Propletená těla ještě vydýchávala úžasný, hvězdný orgasmus, když se bytem rozezněl zvonek.

Olivier se vyděšeně na Šimona podíval a pochopil, že brunet žádnou návštěvu nečekal. Oba se rychle chopili oblečení, které měli po ruce, a protože zvonek neutichal, ba působil ještě důrazněji, Šimon rychle běžel otevřít, zapínaje si po cestě košili. Pár knoflíčků se mu nepodařilo zapnout jinak než nakřivo. Tváře měl rudé, vlasy rozházenější než obvykle, a to už vážně bylo co říct. A příchozí stále zvonil a zvonil, jako by šlo o život. Hořelo snad?

Zvonek utichl, místo toho se však začaly ozývat možná až zuřivé rány na dveře. Konečně se k nim brunet dostal a otevřel je dokořán, čekaje všechno možné včetně zmiňovaného požáru.

„Šimone!" vyhrkli oba příchozí, Alex i Michaela najednou. Vypadali vyděšeně, ustaraně, ale taky překvapeně.

„Šimone, mysleli jsme, že se ti něco stalo, čekali jsme na tebe u firmy a ty ses neukázal, tvoje sekretářka řekla, že jsi odešel dřív a dokonce jsi byl naštvaný, báli jsme se, že se ti něco stalo!" vyhrkl Alex, zatímco oba takřka vpadli do bytu a zabouchli za sebou dveře.

„Volala jsem ti, Alex taky, ale nebereš telefon, na Facebooku nejsi, nejde tě kontaktovat! Nijak! Víš, jak jsme se báli, že se ti něco stalo, co hůř, že sis něco udělal sám? Dovolala jsem se tvé sousedce, prý přes stěnu slyšela nějaké divné zvuky a…," v ten moment se otevřely dveře ložnice podruhé. Černovlásek vykoukl ven, tváře úplně stejně rudé a vlasy, jindy pěkně upravené, teď v jednom velkém vrabčím hnízdě. V očích měl úplně stejné jiskřičky jako Šimon a na krku onu obrovskou značku, jíž si nyní překvapení přátelé všimli i u Šimona.

„Ehm… to jsou moji přátelé, Alex a Michaela. A tohle je Olivier," představil je, aby nějak uvolnil atmosféru. Černovlasá dívka i blonďáček totiž vypadali, že to s nimi za chvilku sekne.

„Dobrý den, omlouvám se… Za Šimonovu nepřítomnost na sociálních sítích asi trošku mohu já. Potřebovali jsem spolu vyřešit nějaké, ehm… pracovní věci," mumlal černovlásek, ale dobře věděl, že nejen jejich zjev dokazoval, že se v ložnici rozhodně nevěnovali smlouvám. Narychlo si uhlazoval vlasy i košili, která nebyla zdaleka tak nažehlená jako ráno.

Nejistě se pousmál, netušil, jak by se k tomu všemu měl postavit. Potřeboval nutně sprchu a nějak se upravit, aby před přáteli, o kterých věděl, že jsou pro Šimona důležití, nevypadal jak strašák do zelí. Užuž chtěl vycouvat s omluvou, ale uvědomil si, že by bylo podlé nechat Šimona samotného, nehledě na to, že ho až příliš zaujala dívka, se kterou se, na rozdíl od Alexe, ještě neměl tu čest potkat.

Její dlouhé ebenové lesklé vlasy jí spadaly do tváře a ona si právě jeden otravný pramen trochu nervózně strkala za ucho a upřela na Oliviera své ledově šedé oči. V tu chvíli měl dojem, že se dívá do očí sám sobě. Překvapeně zamrkal a hlavou mu prolítli všichni jeho mu známí příbuzní. Nikam nezapadala.

Uvědomil si, že člověk sám u sebe většinou podobnost s jiným nezaznamená, ale tahle holka vypadala, jako by byla jeho dvojče. I ona na něj zírala s fascinací.

Nervózně přešlapoval a pak se zoufale podíval na Šimona. Nevěděl si s touhle situací rady, to hnědovlásek musel jednat. Byl to jeho byt a jeho přátelé…

„Pracovní věci?" povytáhl obočí Alex, kterému se konečně povedlo vzpamatovat se z šoku, jejž mu ti dva udělili. Ještě chvíli zpět se, sádra nesádra, hnal i s Míšou po boku sem, vystrašený představou, že by si Šimon bůhvíjak ublížil, a on? Zářil jako sluníčko, v očích jiskry a na rtech úsměv. Pobaveně se zasmál, když postřehl Alexův tón hlasu, a přešel za černovláska, kterého zezadu objal, hlavu si pokládaje na jeho rameno.

„Taky, ze začátku… Olivier je můj přítel," zaculil se. „Přijel si pro mě…"

A blonďáček se po těchto slovech chápavě usmál. Včerejší, přinejmenším dlouhá večerní konverzace s Lidunou ho přesvědčila, že ani na druhé straně se odloučení neobešlo bez slz, a když teď ty dva viděl, věřil, že už jeho příteli šedooký neublíží. Jistě, trocha strachu v něm zůstávala, stále si pamatoval všechny dny a noci v nemocnici, ale taky viděl lásku, s níž na něj Šimon koukal, moc dobře o ní věděl, a teď ji viděl i v Olivierových očích. Věřil, že už bude všechno jenom dobré. Přál jim to celým svým srdcem.

Brunet se na něj usmál nazpět. Snad si rozuměli i beze slov, snad věděli, na co ten druhý myslel, a snad se jen chtěli usmát nad zvláštností celé té situace. Oba černovlasí si však více než situace a dvou usměvavých chlapců všímali sebe navzájem. Na moment blesklo Šimonovi hlavou, že by si ve válce pohledů mrazivých šedých očí mohli sázet na vítěze, pak to ale zahnal kamsi do kouta své mysli. Možná jindy…

„Míšo…," upoutal jemně její pozornost a i jí věnoval úsměv.

Oba páry šedých očí se se zájmem podívaly na Šimona. Oba dva snad čekali nějaké vysvětlení, kterého se ale nedočkali. Hnědovlásek si byl vědom jejich podobnosti, ale netušil, že by ti dva měli něco společného, snad kromě onoho vzhledu a příjmení, což mohla být taky pouze náhoda. Veliká, ale přesto jen shoda náhod, snad nějaká pochybná hříčka přírody.

„Ehm," ozval se Alex, „tak jsme tě zkontrolovali, ujistili jsme se, že je všechno v pořádku, tak zase půjdeme, ať můžete dodělat to papírování, ze kterého jsme vás vyrušili."

Olivier i Šimon něco zamumlali, ale Alex už Michalu táhl ze dveří. Po rozloučení a zaklapnutí dveří se oba rozesmáli.

„To byl trapas," hihňal se černovlásek. Šimon ani nestačil nic odvětit, když se opět rozezněl Olivierův telefon.

„Liduna!"

„Oline?" začala opatrně. „Jak sa máš? Dojels dobře?"

„Jo," zahučel do telefonu, „dojel jsem dobře a eště, než sa začneš zasejc vyptávať, dám ti někoho, kdo by ťa rád pozdravil."

„Ahoj," řekl jí vesele Šimon. Na chvilku se pak rozhostilo ticho – ani jeden z nich nevěděl, zda to bylo dobře, nebo špatně.

„Vy jste spolu? Jste spolu! Vyříkali jste si to všechno, že ano? Páni, ani nevíte, jak jsem teď za vás ráda!" začala nadšeně žena.

„Jo, a Šimone, teď bych to sem asi úplně nemusela tahat, ale máš opravený telefon. Čeká tu na tebe. Pak se stavte, až se vrátíte… Vrátíte se sem, že ano?" ujistila se rychle. Šimon jen něco zamumlal v souhlas, tušil, že ho slyšela. A stejně tak dokázal odhadnout, jak se teď na druhé straně usmívala. A taky, že až přijedou, bude o tom vědět celá vesnice. Nu, co nadělal, stejně by se to lidé dozvěděli. Ne že by si nějak užíval možnost být před nimi něco na způsob turistické atrakce, ale alespoň v tom teď budou s Olivierem spolu. Už teď si dovedl představit černovláskův napůl vražedný a napůl mučednický výraz…

Nakonec se i s ní rozloučili. Leželi si s Šimonem vzájemně v objetí, u sebe, jak nejblíž to šlo, a jen si užívali blízkost toho druhého ještě hodiny po tom, co telefon položili. A ještě dlouho do noci si pak povídali, sdělovali si vše, co je za dlouhé dva týdny odloučení potkalo a byli spolu zkrátka a dobře šťastní…

Druhý den ráno se Olivier slastně protahoval a po nakouknutí do svého mobilu zjistil, že Praha má určitě o hodinu posunutý čas. Slunce pálilo do oken, ačkoli na displeji uviděl šestou hodinu. Přesto však věděl, že nezaspal a jednou za sto let nemusel nic. Byl to povznášející pocit a ten ještě bledl před jiným, který v něm vzbuzoval tiše oddechující hnědovlásek.

Spal jako dřevo, na snědých tvářích mírný úsměv. Olivier měl na chvilku chuť jej probudit, ale věděl, že by se to zcela jistě nepotkalo s pochopením, a tak opatrně vstal a po ranní hygieně šel zkoumat Šimonovu lednici. Na to, jak byla obrovská, v ní nic neměl. Ani ta vajíčka z klecových chovů, která by jindy nedal do úst… Teď by však ani jimi nepohrdl. Oblékl se tedy a doufal, že v okolí Šimonova bytu najde nějaký obchod s potravinami.

Zeptal se kolemjdoucího a ten jej navedl na malou večerku.

***

Snídaně už voněla na stole, bylo skoro půl desáté a Šimon stále spal, jako když jej do vody hodí. Věděl, že už ho vzbudit musí. I když měl brunet dnes v práci volno, musel ho odvézt na firmu, protože černovláskovo auto zůstalo u hotelu, kde se setkal s Křístkem.

Co to včera tvrdil? Že ho může budit zpěvem?

„Šimonku, vstávej." Naivně vyzkoušel nešokující metodu. Tušil však, že je to marná snaha.

Vzal tedy z kuchyně pánvičku, vařechu a začal: „Róóžnóóvskéé hóódiny smúúútně bijúú, bim bam…" Poslední bim, bam slyšet však moc nebylo, protože rámus, jaký dělala pánev, do které mlátil vařechou, museli slyšet až na Starém Městě.

Brunet sebou trhl, čímž se ještě víc zamotal do peřiny a postel, na jejímž kraji ležel, pod ním zmizela. Povedlo se mu spadnout na bolavý zadek, a tak zaskučel, přikrývaje si uši.

„Dopr… kruci, zbláznil ses?" zavyl a zahrabal se do peřiny tak, že z něj nebylo vidět vůbec nic, ani střapatá hlava, která ho tímhle probuzením rozbolela. A jeho drželi v nemocnici dva dlouhé týdny, aby zjistili, jestli si s ní něco neudělal… Ne! On měl hlavu v pořádku! Ale jeho přítel na ni asi upadl…

„Oliviere…, vždyť je brzo ráno…," protestoval. Zahrabal se ještě víc, stočil se do klubíčka a podložil si hlavu zasádrovanou rukou. Hodinky neměl, kvůli bílé ozdobě, kterou si tou nehodou zavinil, a tak se na ně nemohl podívat.

„Než tě to napadne," zahučel, pomalu opět upadaje do spánku, „tak jestli peřinu, postel, koberec a v prvé řadě mě poleješ ledovou vodou, další noc spíš v autě! A to myslím zcela vážně, protože…," mrmlal si, v ten moment ale postřehl krásnou vůni jdoucí z nachystaného jídla.

„Tys udělal snídani?" ozval se tiše, daleko přívětivějším tónem. „Právě jsem si to rozmyslel. Možná bych byl ochoten ještě změnit názor a vylézt," zapřemýšlel a teatrálně si povzdychl. Už byl víceméně vzhůru a evidentně měl dost energie vtipkovat. A tak se sám pro sebe culil do tmy pod peřinou. „Za chvíli…"

Olivier se dál o spáče nestaral, věděl, že na další budící proces mu už nezbýval čas. Musel se nějak dostat k autu, kde měl náhradní košili. V téhle, po zhodnocení jejího stavu, zkrátka jít nemohl, a vypůjčit si jednu z Šimonových nepřicházelo v úvahu. V duchu opět proklel svou výšku, všechno by bylo v mnohém jednodušší, kdyby byl stejné postavy jako brunet. A na vyprání své už rozhodně čas neměl, i když v koupelně viděl i sušičku. Zavolal si tedy taxíka, ve svém autě se převlékl a taky jím dojel k firmě.

Přijel přesně na čas. Nechal se dovést sličnou asistentkou do kanceláře se jmenovkou jeho budoucího tatínka. Šel s hrdě zdviženou hlavou, ač si byl vědom velkého fialového fleku, který mu ještě před pár minutami nepokrytě ukazovalo zpětné zrcátko v jeho autě, když si v něm kontroloval, jestli má svou kravatu správně uvázanou. Nesnášel formální obleky.

Lovec senior působil klidně, nejspíš už byl smířený s tím, co musel udělat, a proto kývl na všechno, ač velmi chladně a s okázalým despektem. Olivier se na něj pouze usmíval a vlastně mu ho jednu chvíli bylo i líto. Smlouvy byly podepsány a oba muži už stáli, aby si podali ruce, když se za dveřmi ozval nějaký rachot.

***

Když se Šimon probudil, ukazovaly hodiny čas, který na nich rozhodně vidět nechtěl.

„Co to… Livi?" zamrmlal rozespale, v bytě však bylo až podezřelé ticho. Čekal, že ho Olivier ještě bude budit, vlastně na to byl připraven. Tiše se chechtal a představoval si, jak k němu Olivier přejde a on ho zabalí do deky… Jenže se nic nedělo a on jaksi znovu usnul. Na zemi.

Nyní se rychle z deky vymotal a postavil se. Ticho kolem ho děsilo.

„Oliviere? Livi!" zakřičel na celý byt, nikdo mu však neodpověděl. Rychle ho začal hledat, ale jediné, co nalezl, byla nachystaná snídaně. Olivierovy boty a oblečení ze včerejška už v bytě neviděl.

Sakra! Co se stalo? Utekl? Panebože, za tuhle myšlenku by si měl nafackovat, pomyslel si vzápětí. Přijel za ním až do Prahy, proč by od něj měl teď utíkat…?

Jenže, kde tedy byl?

A v ten moment se mu v hlavě vybavila smlouva, kterou mu den předtím zařídil, a on konečně pochopil, proč ho černovlásek budil tak brzy. Rychle do sebe naházel snídani a vyběhl ven.

Nestíhal, to věděl. Olivier už dávno odjel. Tolik tam chtěl být s ním a vyslechnout si otcova slova, stejně jako chtěl hrdě ukazovat flíček na svém krku a pozorovat reakce na ten Olivierův. A že se mu povedl…

Až u auta zjistil, že pokud se do něj nehodlal vloupávat, bude se muset vrátit – neměl klíčky. Vyběhl proto znovu nahoru a pak seběhl znovu dolů. Vlasy rozházené, v očích snad stále ještě ospalky. Na nohou tenisky. Opět.

Nasedl do auta a rozjel se k firmě. Připadal si jako největší pirát silnic. Lidé kolem jen uhýbali, snad kvůli promáčknuté levé straně, která odkazovala na Šimonovy řidičské schopnosti. Tušil, že si auto bude muset nechat co nejrychleji opravit, to teď ale neřešil.

Zastavil před firmou a vběhl dovnitř.

„S dovolením! Pozor!" volal na všechny strany a lidi, do kterých málem narazil, když probíhal chodbami. A vtom se to stalo – kdyby to měl brunet popsat, znělo by to asi takhle: V jeden moment se jindy rovná podlaha zázračně shrnula a škodolibě vytvořila hrbol přímo před jeho nohama. A o ten zakopl.

„Pane Lovče! Jste v pořádku?" přispěchala k němu Markéta. „Vaše ruka…," upozornila opatrně. Věděla, že by se se sádrou měl šetřit, a tenhle pád se jí zkrátka nelíbil.

„To byla šlupka, co se tu stalo?" vykoukl z kanceláře, jak ho Šimon nazýval, koní ksicht.

„Jsi v pořádku, Šimone?" ozval se kdosi za ním.

„Jo, v pohodě. Musím jít," odbyl všechny a pokusil se o úsměv, než konečně vstoupil do kanceláře svého otce.

„Jo a pěkná značka, povedla se," zkonstatoval Johan, než za Šimonem definitivně zapadly dveře. Měl štěstí – Olivier i jeho otec stále byli uvnitř. Na jinou stranu, jak teď na ně koukal, nebyl si jist, zda to vážně bylo štěstí…

Oba muži se na něj překvapeně podívali.

„Šimone! Co tu děláš? Měl jsem dojem, že máš dneska ještě volno," podíval se udiveně na hnědovláska jeho otec. Ten si nevzrušeně zkoušel pravou rukou upravit kravatu a oblek.

„Co se tam na chodbě stalo?" zeptal se a zadíval se na jeho krk, který mu neprozřetelně ukázal jeho syn. I Olivier si všiml pohledu staršího Lovce i toho, jak se jeho dílo stihlo za noc vybarvit. Stál tam a chtěl se propadnout do země. Včera flíček vypadal nevinně, dneska mu však zdobil snad polovinu krku. Tohoto si mohl nevšimnout snad jen slepý. Než se však Šimon vzpamatoval, aby otci odpověděl, ozvalo se energické zaťukání a do dveří vpadla, nečekajíc na svolení, jeho matka. Ihned očima vyhledala syna a zasypala jej otázkami.

„Nestalo se ti nic? Víš, že doktor říkal, že se máš šetřit, a ty lítáš po chodbách firmy, jako by ti za patami hořelo, a ještě se přerazíš. Nemáš rozum! Co jsi tak důležitého s otcem musel probrat, že ses málem na té chodbě zase polámal?" vyčítala mu a kontrolovala vzhled svého syna, který jen protáčel oči.

Olivier, který nestál v jejím zorném poli, se jen držel, aby nevyprskl smíchy. Pro oči zúčastněných samozřejmě svůj výraz nezměnil, jen postával a díval se na Šimona, který se zrovna nadechoval, že bude matce odporovat. To však nestihl, protože zrovna v té chvíli si i ona všimla jeho barevného krku.

„Panebože, a co je tohle?" přistoupila k němu a začala zkoumat všemi barvami hrající cucflek. „To jsi včera neměl, to bych si všimla… Ty máš holku! Přiznej se! A já to zase vím až poslední, že? Taky by ses mohl někdy stavit k nám a povykládat, co je nového. Od tvého odjezdu na Slovensko jsem s tebou pořádně nemluvila. Vlastně jsi mi ani neřekl, jak se vede Olivierovi?"

Konečně jí došel dech a už jen čekala na odpovědi. Olivier však při poslední otázce málem svou sebekázeň nedokázal udržet na uzdě. Líce ho bolely, jak je měl stažené, aby udržel svá ústa vážná a nezačal se smát. Cítil totiž upřený pohled Jáchyma, kterému nejspíš začala spousta věcí zapadat do sebe.

Konečně se Šimon dostal ke slovu. Cítil pohled jak svého otce, tak Olivierův a tušil, že ten se teď skvěle bavil, mizera jeden…

„Mami, jsem v pořádku, vidíš? Sádru jsem nerozbil, sebe taky ne. I kdybych ji rozbil, nevadilo by mi to, být takhle je stejně nanic," podotkl, za což si vysloužil káravý pohled, který jako by mu sděloval, že jestli se pokusí sundat si sádru sám, má se na co těšit. Znovu si významně prohlédla jeho krk, a tak si nakonec povzdychl, nucen pokračovat.

„Co ti mám říct? Když řeknu, že holku nemám, budeš se zlobit, že ti lžu. Když ti to teď odkývnu, mám dojem, že z toho taky nevylezu nejlíp… A Olivier se má dobře, o něj se bát nemusíš," dokončil a zašklebil se, když si představil Olivierův vražedný výraz, kdyby potvrdil, že si skutečně našel holku. Na jinou stranu, mohl to zkusit, schválně, jestli by se černovlásek obhájil…

„To jsem ráda, a tu slečnu bych ráda viděla. Někdy ji přiveď, nemůžeš ji přece schovávat! Seznámíme se. A…" na chvíli se zarazila. „Panebože, co to máš na nohou?! Říkals, že už v těch botách nechodíš ani do parku! Chápala jsem, že jakožto puberťákovi ti připadaly skvělé, ale proč je máš, proboha, ve firmě?" zhrozila se, když viděla dobře známé tenisky.

„To já bych taky rád věděl. Tvrdils, že je vyhodíš. Že jsi je dal do jakési tašky na vyhození, či co, tak jak to, že je stále nosíš?!" ozval se Jáchym konečně.

„Šimonku, máš tolik elegantních bot, jestli ne, můžeme jít nakupovat," navrhla nadšeně žena a brunet po ní hodil vyděšený pohled.

„Boty mám, nakupovat nechci! Vyhodit jsem je chtěl…, ale rozmyslel jsem si to," odvětil a pokrčil rameny. „Mají jednu úžasnou výhodu. Jsou samy o sobě tak odrbané, že kdyby mi je náhodou posrala ovce, nikdo to na nich nepozná," odvětil s úšklebkem a viděl, že Olivier za jeho matkou byl celý rudý, když se zatím stále úspěšně snažil zadržovat smích. Šimon však tušil, že z jeho slov nebyli rodiče moc chytří. Viděl, jak se jeho matka užuž nadechovala k nějaké odpovědi, a tak ji raději rychle chytil za ramena a otočil, aby si konečně všimla posledního muže v místnosti.

„Podívej, mami, kdo tu je," nadhodil, věděl ale, že ho poznala i bez jeho slov. Prozradily mu to jiskřičky v jejích očích a veselý úsměv, tolik podobný tomu jeho.

„Olinku! Jsi to ty? Ty jsi vyrostl! Tolik mi připomínáš svého tatínka… Počkej, koukni na mě," během chvilky byla u něj, tváře mu chytla do dlaní a začala si ho prohlížet.

„Proč jsi neřekl, že jsi v Praze? Kde jsi spal? Snad ne v nějakém hotelu! Proč jsi neřekl, mohl jsi být u nás, vždyť to víš! Nebo u Šimona, ten by tě určitě vzal, místa má dost! Vy jste oba stejní, oba tady a ani jeden nic neřekne a já chudák mám všechno zjišťovat sama," povzdechla si, zatímco se tentokrát brunet snažil nesmát. Možná od něj bylo přenesení její pozornosti na Oliviera krapet podlé, ale stálo to za to.

Olivier však počítal s tím, že bude muset s Karlou promluvit a že tomuto se rozhodně nevyhne, a proto měl dobře připravenou řeč.

„Ahoj Karlo, to víš, že bych se ti ozval, kdybych neměl ubytování. Nemusíš se bát, na hotelu jsem nespal, nocleh jsem měl zajištěný. Kromě toho na tebe nemám kontakt…"

„Počkej, počkej, dám ti hned vizitku, a jestli se zdržíš, mohli bychom zajít na oběd. Anebo ne, počkám na tebe a odvezu si tě. Anebo Šimon, stejně s ním taky potřebuju něco probrat. Zajdeme do nějaké z restaurací u Anděla. Vy dva už se přece znáte. A co tady vlastně děláš?" zmateně se na něj podívala, potom na svého muže, a nakonec na Šimona.

„Mám tady obchodní jednání, vlastním firmu, která vám dodává rajčata…," pokrčil rameny a koutkem oka viděl zaražený pohled staršího Lovce, který si raději na tento rozhovor sedl.

„Vážně? Jak to, že o tom nevím? Doufám, Jáchyme, že jsi dal Olivierovi dobré podmínky. Jinak bych se před jeho otcem musela hanbou propadnout," otočila se na svého muže. Ten byl bledý, a proto se ho Olivier rozhodl podržet a odpověděl sám.

„Neboj se, Karlo, mám přesně ty podmínky, které jsem žádal, a můj otec mi do mého podnikání nos nestrká, vlastně ho vůbec nezajímá. Poté, co si našel novou ženu, přijel za mnou snad jednou. Ale asi se má dobře. Nechtěl zůstat v lesích na samotě a já jeho rozhodnutí respektuju."

„Proč vlastně toto nevyřizuješ ty, Šimonku? Vždyť s těmito smlouvami nemá Jáchym co do činění," zamračila se nechápavě. Podívala se na všechny tři a měla dojem, že jí spousta věcí unikala.

V ten moment už seděl i Šimon. Zaujal místo hned vedle svého otce a oba na chvíli vypadali tak dokonale podobně, že by nikdo nemohl tipovat, že nejsou rodina. Oba se tvářili stejně zmučeně – jeden z nich zrovna tohle a konkrétně s Karlou řešit nechtěl.

„Mami, nedělám to já, protože jsem to tátovi zadal. Myslím, že jsem mu dostatečně jasně vysvětlil své představy," řekl brunet a muž vedle něj si odfrkl.

„Tys věděl, kdo to je?" sykl k Šimonovi tlumeně.

„Když jsem podepisoval tu smlouvu? Ne," odvětil stejně tiše.

„A co tu tedy děláš? Myslela jsem, že sis vzal volno. Měl by ses věnovat té dívce, se kterou jsi byl a která ti tak pěkně zřídila krk," navrhla, přešla k němu a začala si ho znovu prohlížet. „Ale dala si záležet, jen co je pravda! No tak, řekni, jaká je? Znám ji? Nemůžeš přece tajit, kdo je tvá vyvolená," nadhodila s velkým úsměvem. A brunet si znovu povzdychl a vstal.

„Mami…," vydechl zmučeně. „Já bych se jí věnoval, jenže jsem ji ráno nezastihl…"

„Ona ti utekla?! Ne, to by ses tak neusmíval… Tys její odchod prospal, že ano?! Šimone! Doufám, že sis ji nevzal do postele a pak ji nenechal zmizet! Co si musí myslet?" zhrozila se a brunet se znovu sesunul do křesla.

„Mami, nevím, co si myslí, ale věř, že zmizet mi ze života ji, extra po včerejšku, nenechám," řekl jistě. A žena se usmála a pohladila ho po tváři.

„To jsem ráda… A jaká je? Povídej! Stále jsi neřekl, jestli ji znám," mluvila dál, jako by v místnosti nebyli další dva lidé.

„Znáš. A když to musí být, je hezká… No, to je asi slabý slovo. Je nádherná. Upřímná, čestná a s obrovským, čistým srdcem, silná, ale zároveň emotivní a taky empatická, mouše by neublížila. Je chytrá a přemýšlivá, rozvážná, milující, je… úžasná. Dokonalá. Tedy, abych byl upřímný, občas mě šíleně provokuje a já mám pocit, že ji asi uškrtím, o tom žádná! Hlavně, když jsem ji poznal, myslel jsem si, že ji asi zabiju. Ale věř, že bych ji nenechal jít. Je moje všechno. Miluju ji."

Olivier stál, ani nedýchal a poslouchal ta krásná slova, která byla určena jen jemu, vyznání lásky tak čisté, až se mu tajil dech. Cítil všechnu tu lásku, která z těch slov vyvěrala, a litoval, že teď nemůže vklouznout Šimonovi do náručí a stisknout ho, poděkovat a jeho slova mu oplatit třeba jen prostým – Já tebe miluji také.

„Teda, Šimonku, ty ses vážně zamiloval, už jsem si myslela, že k tomu ani nedojde. A řekneš mi tedy, která ti ukradla tvé srdce, když tvrdíš, že ji znám? Ráda bych si s ní promluvila, dala jí pár dobrých rad, protože vím, že s tebou je někdy těžké vyjít, tak aby ti neutekla ještě dřív, než bude veselka. Mimochodem, až se rozhodnete, nechejte to na mně. Ano, já vím, já vím, je to ještě asi brzy, ale přesto ti to říkám, jenom abys věděl, že toto bude moje práce."

Olivier, zkoprnělý, jen stál a netušil, jestli by nebylo lepší se sebrat a rychle odejít, ale věděl, že toto by Šimonovi udělat nemohl, zvlášť po jeho nádherných slovech, která mu i dlouho po jejich vyslovení vyrážela dech.

A Šimon se jen usmál a znovu se postavil, ruku pokládaje na matčino rameno.

„Jasný, mami. Počítám s tebou, i na výběr vhodnýho obleku, dobře?" navrhl a zazubil se na ni. „A k těm radám… Nevím, jestli mi to zaručí, že mi neuteče, ale i kdyby, já si pro ni doběhnu, víš? Nenechal bych ji." Na tato slova se usmál ještě víc a v očích mu zajiskřilo, když se na malý moment podíval do těch Olivierových. Tolik ho miloval…

„A kdo to tedy je? Jsem zvědavá… Já chápu, že chceš mít svá tajemství, ale přece bys mi nezatajil někoho, kdo je pro tebe tak důležitý…," říkala, v očích jí jiskřilo zvědavostí.

Věděl, že jeho matka už taková zkrátka byla, vlastně ho fascinovalo, že se ještě nezeptala na vnoučata. S těmi by ji totiž asi zklamal.

„Jak dlouho jste spolu? Kdy jsi ji poznal?" zeptala se pak, když viděla, že se její syn nějak neměl k odpovědi. Přemýšlel, jak to všechno podat, a netušil…

„Poznal jsem ji – jako skutečně poznal, nejen potkal – zhruba před měsícem," odvětil zamyšleně. Zdálo se to už tak dávno…

„Ale to jsi, pokud se nepletu, byl ještě na Moravě," podotkla a on s úsměvem přikývl. A tak se otočila na černovláska, v očích takřka otazníky a zvědavost skoro hmatatelnou.

„Livinku, ty víš, o koho jde?"

„Ehm, no… vím," ošíval se a měl dojem, že ho nějak škrtí kravata. Trochu si ji povolil, načež Karle ukázal duhovou krásu, podobnou té, jakou viděla na krku svého syna. To si však neuvědomil. Nechtělo se mu hrát Šimonovu hru, nedokázal lhát nebo si vymýšlet s takovou nonšalancí, jako to dělal jeho přítel, ale vůbec netušil, jak se z téhle pasti dostat. Poslal prosebný pohled směrem k hnědovláskovi.

„Livinku, tys měl taky rande?" zalesklo se jí v očích. „Já se vám divím, kluci, měli byste už mít rozum a nenechávat si od těch děvčat takhle zdobit krky…"

Najednou se zarazila a oba dva propálila pohledem: „Tak počkat…"

Těkala očima po obou mladících, jako by jen z jejich pohledů a řeči těla mohla vyčíst pravdu.