Oliver – 24. kapitola

"Nemůžu uvěřit, kde jsi to byl!" zvolala Nina a znovu si nacpala pusu špenátovými gnocchi.

"Já taky ne," přiznal jsem, "ale byl to fakt zážitek. Byli jsme tam s Oliverem hned za týden znovu a zítra se tam chystáme zas. A pokaždý, když tam jdeme, mám pocit, že vypouštím víc a víc. To prostředí je fakt neskutečný."

"Závidím! Kdybych tam vzala Máru, myslím, že by tam maximálně tak obcházel návštěvníky a rozdával jim dotazníky o sexuálních úchylkách, aby z nich pak mohl udělat výzkumnou práci, psychologickou sondu nebo tak něco."

"Ale prosím tě, to —" rozesmál jsem se, než mi to docvaklo, "to… zní vlastně dost přesně."

"Já vím," ušklíbla se.

"A jak to mezi vámi vlastně vypadá?"

"V podstatě dost podobně jako doposud. Trávíme spolu hodně času, hodně jíme, hodně jen tak bloudíme po náhodných místech, kam dojedeme, hodně mluvíme, hodně psychologicky rozebíráme společnost i sebe navzájem, řešíme volby a politickou situaci ve světě. A taky docela sexujeme."

"Cože děláte?"

"Máme sex. To je to, co děláš s Oliverem asi každou vteřinu."

"Já tě slyšel! Jen je to trochu… šokující."

"No, poprvý to bylo fakt divný. Víš, že ho má docela dost velkýho?"

"A víš, že jsem to možná ani nepotřeboval vědět?" zakřenil jsem se a nabral si na vidličku gnocchi. Ne že by Mára nebyl hezký kluk, ale znal jsem ho tak dlouho, že představa vidět ho nahého mi připadala fakt úchylná. Asi jako vidět nahou Ninu, i když je pravda, že té bych asi prostě jen pochválil prsa a mávl nad tím rukou.

"Každopádně – docela rychle jsme se sladili a najeli na stejnou vlnu, takže teď to kupodivu funguje dost dobře. Dokonce jsme to dělali u toho stromu, kde jsme se kdysi ztratili."

"A dostáváš po sexu bodový hodnocení nebo odborný posudek?"

"Ty seš debil, fakt," plácla mě do ramene, načež si do pusy nacpala poslední sousto. "Jenom si občas řekneme, co se někomu třeba nelíbilo nebo tak, ale moc o tom nemluvíme. Říkám, že to je hrozně divný. Když spolu trávíme čas jinak, tak je všechno úplně v pohodě, ale jak dojde na intimnosti, tak jsme oba nervózní, jako bychom se viděli poprvý v životě."

"A cítíš to? Myslím tu… chemii," zeptal jsem se. Protože mi nepřišlo, že by byla kdovíjak odvařená z toho všeho. V podstatě o něm mluvila úplně stejně jako dřív.

"No…," zarazila se a chvilku mlčela, což samo o sobě byla dost jasná odpověď. "Jakoby… já ho mám moc ráda. A ten sex vůbec není špatnej, právě naopak. Jen mi to po všech těch letech přijde fakt divný. Navíc mám pocit, že jemu taky. Každopádně jsme si slíbili, že to zkusíme, takže to… zkoušíme. Ale víš co, on je v podstatě všechno, co jsem chtěla. Naprostej gentleman, inteligentní člověk, zodpovědnej, racionální, má mě rád takovou, jaká jsem. A já ho znám jak svý boty. Líp."

"Tak proč zníš tak… já nevím, fakticky?"

"Protože… poprvý začínám vztah sice se zatraceně pevným základem, ale bez… okouzlení. Přesnej opak toho, co máš ty s Oliverem."

"Jo, naše základy jsou fakt dost vratký," uchechtl jsem se.

"Tak to nemyslím. Ale postavili jste váš vztah na vzájemným okouzlení, první vás přitáhlo fyzično a charisma toho druhýho, až pak ten zbytek. A funguje to. Dokonce se ti vyznal."

"Jako ne že by mi vyznal lásku," zavrtěl jsem hlavou, "ale dal mi najevo, že jsem pro něj víc než ti předchozí… partneři."

"Sim tě," mávla rukou, "ten je do tebe zamilovanej až po uši. Jen to prostě ještě nedokáže říct nahlas. Ale jeho činy mluví za všechno."

Vlastně to bylo něco, o čem jsem byl přesvědčen už týdny. Že mě Oliver miluje, ale nedokáže to vyjádřit. Já sám jsem se mu po tom prvním incidentu už nikdy nevyznal, ale dával jsem mu svou lásku tak najevo, že žádná další slova nebyla potřeba. A připadalo mi, že on mě svou náklonností zahrnuje úplně stejně.

Ačkoliv by se zdálo, že jsem si nejvíc užíval společné chvilky v doprovodu provazů, byly momenty, které jsem měl ještě raději. Třeba ráno po probuzení, kdy jsme oba museli vstávat do práce a školy, ale já mohl odejít přece jen o něco později.

"Nechoď," zamumlal jsem a položil se na jeho nahá záda, jelikož ležel na břiše. "Zůstaň tu se mnou."

"A co ti chudáci, co si potřebují založit účet? Nebo jim něco nefunguje? Co budou dělat?"

"To přežijou," broukl jsem a nadzvedl se, aby se Oliver mohl přetočit na záda. Vždy upravené vlasy měl rozčepýřené do všech stran a tvář otlačenou spánkem. Přivinul si mě do náruče a nos mi zabořil do vlasů.

"Být to na tobě, mohli bychom rovnou zavřít."

"No vidíš, to je nápad!"

"Perfektní," uchechtl se a vytáhl si mě úplně na sebe. Dopadl jsem koleny vedle jeho boků a zapřel se mu předloktím u hlavy, abych ho mohl pohodlně líbat na krk a zároveň mu zatarasit únikovou cestu. Zahákl mi ukazováček za očko obojku a přitáhl si mě nahoru, aby mě mohl políbit na rty.

"Ale zejtra je sobota," vydechl jsem, "takže bychom dneska večer někam mohli, když zejtra nemusíme vstávat."

"Kino?" nadhodil. "A pak si můžem koupit flašku nějakého dobrého vína a vzít si ji domů."

"To zní dobře."

"Jsi spokojený? Výborně. Takže ze mě teď slezeš, abych se mohl jít připravit?"

"Ne. Ale pokus dobrej," zazubil jsem se na něj. Pobaveně si odfrkl a natáhl ruku dolů, aby mě štípl do zadku. Jelikož ho stále zdobily modřiny z předchozího večera, bolestně jsem sykl a zabořil mu obličej do krku.

"To nemůže bolet," prohlásil Oliver a zadek mi znovu zmáčkl. Frustrovaně jsem fňukl a nechal se od něj přetočit na záda. Až poté mou bolavou půlku pustil a sám se posadil, když jsem se po něm konečně neválel.

"Uděláš nám kafe? Skočím se osprchovat," řekl a sklonil se ke mně. Zamžoural jsem na něj a oplatil mu polibek, který mi vtiskl na rty, než se svými rty přesunul níž. Letmý polibek na bradu, nad klíční kost, doprostřed hrudníku a nad pupík. Poté se ode mě odtáhl a konečně se vyhrabal z příjemně vyhřáté postele.

Sám bych se klidně válel až do jedenácti, pokud bych nemusel do školy, ale nedalo mi to a kafe jsem nám připravil. Respektive jsem do kávovaru postupně naházel kapsle a hrnky kávy postavil na stůl na naše obvyklá místa. Poté jsem se rozhlédl, abych vymyslel, co nám připravím k snídani. Otevřel jsem dolní skříňku, odsunul toastovač a vytáhl zpoza něj vaflovač, který jsem poprvé použil až já, ačkoliv už ho měl Oliver koupený kolik měsíců. Připravil jsem rychlou směs na vafle, jen vejce, kefír napůl s polotučným mlékem, rozpuštěné máslo, mouku, kypřící prášek, vanilkový cukr a špetku soli, rozpálil jsem vaflovač a začal péct první várku.

"Teda… tady to voní!" ozvalo se z chodby, jen co se dveře koupelny otevřely. Došel až za mě a přitiskl se mi k zádům svým ještě stále lehce vlhkým tělem. Prsty zajel pod lem boxerek, které jsem si vzal na sebe, a políbil mě na krk.

"Nabídl bych ti, co na to chceš za ovoce, ale jelikož tu máme jen banány, tak je ti to asi jasný."

"A jak je možný, že ty vafle nepřipravuješ nahý? To jsme si nedomluvili."

"Protože musíš do práce," zakřenil jsem se na něj, "ne mě šukat celý dopoledne."

"Ale to já bych se na tebe klidně jen díval," namítl a vytáhl z lednice sprejovou šlehačku. Nesnášel domácí. Stejně jako já.

"Jistě, brouku, to ti naprosto věřím," prohodil jsem a odložil první várku hotových vaflí na mřížku, aby zůstaly křupavé. Poté jsem do vaflovače nalil druhou várku směsi.

"Budu ten sarkasmus ignorovat, protože máš ještě bolavý zadek ze včera. Chceš taky banán, šlehačku a čokoládový toping?" zeptal se, když mi vafle z mřížky ukradl a přesunul je na talíře.

"Ano, prosím," uculil jsem se na něj. Sledoval jsem, jak na vafle vrství kolečka banánu, hromadu šlehačky a čokoládový toping a neustále si při tom přidržuje padající ručník. Nakonec ho s tlumenou nadávkou odhodil na zem a pokračoval s přípravou nahý. Tiše jsem se zasmál, sebral ze země ručník a rozložil ho na sušák v rohu místnosti. Stoupl jsem si za něj a vyrušil ho ze soustředěného zdobení vafle popleskáním přes zadek.

"Ty vole," ucukl s tubou čokoládového topingu, jak se lekl, "jsem to pokazil. Koukej, cos provedl!"

"No tak ti trochu ujela jedna vlnka, no," pokrčil jsem rameny a znovu ho poplácal.

"Ty máš roupy."

"Ale nemám."

"Ale máš! A já mám tak málo času na to tě zpacifikovat. To je fakt frustrující," posteskl si a zacvakl víčko topingu. "Jo a pálí se ti vafle."

"Do hajzlu," sykl jsem a rychle k vaflovači přiskočil. Nebylo to tak hrozné, jen trochu opečenější, než bylo žádoucí.

"Stejně jsou ty vafle ohromný a hutný, já myslím, že nám každýmu jedna stačí," prohodil Oliver, zatímco na sebe natahoval spodní prádlo. Posadil se ke své porci a hned se na ni vrhl. "A bojím se, že tvé roupy budou muset počkat do večera, jelikož za patnáct minut musím sednout do auta."

"To přežiju," zakřenil jsem se a usedl vedle něj. "Na co večer půjdem?"

"Black Widow? Když už jsme si před týdnem dali ten maraton marvelovek," nadhodil a ukrojil si další sousto.

"Geniální! Ani mě nenapadlo, že už to je v kinech. No tak fajn. Sejdem se u kina na Andělu?"

"Ideálně. Půjdem do obchoďáku nahoru?"

"Jo! A vezmem si velkej popcorn. Ne. Maxi popcorn!" zvolal jsem. Neexistovala chutnější věc než čerstvý voňavý popcorn v kině.

Oliver se na mě ušklíbl, dopil zbytek kávy a zvedl se, aby na sebe spěšně hodil oblečení. Já uklidil nádobí do myčky a skoro se s ním srazil ve dveřích, když jsem zamířil do koupelny.

"Ty máš dneska školu, ne?" zeptal se, zatímco si poslepu upravoval rozcuchané vlasy. Když po ránu nestíhal, byl zkrátka k sežrání.

"Za hodinku a půl mám přednášku."

"Tak bych ti asi měl sundat obojek, než půjdu, nemyslíš?"

"Teda ne že bych chtěl, ale asi by to bylo vhodný," pokrčil jsem rameny a otočil se k němu zády. Měl klíček k obojku po celou dobu na řetízku na krku, takže si obojek jen jednou rukou přidržel a druhou ho odemkl. Neodpustil si alespoň letmý polibek na holý krk a vložil mi obojek do dlaní.

"Ulož ho do krabičky, dostaneš ho zase večer."

"Dlouhá doba bez něj," poznamenal jsem, políbil ho na tvář a vydal se do obýváku. To už si Oliver nazouval v předsíni boty, ještě na mě zavolal rozloučení a vzápětí se za ním zabouchly dveře.

Sám pro sebe jsem se zasmál, uklidil obojek a osprchoval se, na všechno jsem měl naštěstí mnohem více času než on. Jakmile jsem se oblékl, zapnul jsem myčku a poklidil v ložnici i v kuchyni. U Olivera jsem měl poprvé pocit, že se cítím doma i jinde než ve svém stále ještě dětském pokoji. Dokázal jsem si představit, že se sem vracím každý den po škole i práci, že společně připravujeme večeři, uklízíme, pereme, díváme se na televizi a pak jen tak mimoděk vytáhne ze skříňky provazy a důtky.

Beztak už jsem se sem vracel tak často, že jsem tu byl více než doma. A navíc neskutečně šťastný po jeho boku. Ať už jsme společně vařili, pokoušeli se opravit rozbité žaluzie, váleli se na gauči nebo objevovali další kouzla rozkoše.

Věděl jsem, že s nikým jiným by to nemohlo být stejné. A nikdo jiný se se mnou tak nenavztekal. 

"Tak kde sakra seš, film začíná za deset minut."

"Jsem se zasekl v knihovně, promiň," vyhrkl jsem s telefonem u ucha, zatímco jsem vybíhal schody z metra.

"Eriku, já přísahám, že jestli tady do pěti minut nebudeš, přede všemi si tě tu ohnu přes koleno a seřežu tě."

"Vlk taky sliboval," uchechtl jsem se, "a neber mi dech, jinak to se mnou sekne. Už běžím, čau."

Na místo jsem se přiřítil čtyři minuty před půl šestou, tedy čtyři minuty před začátkem filmu. Oliver už držel v jedné ruce ohromný kelímek se dvěma brčky a druhou paží objímal kýbl popcornu. 

"Tvoje jediný štěstí je, že mám obě ruce plný," poznamenal. "V kapse džín mám lístky, tak je vyndej."

"Promiň, že jdu pozdě," uculil jsem se na něj a naklonil se k němu přes popcorn, abych ho mohl políbit. Dlaní jsem mu sjel na bok a poté níže na stehno. Vklouzl jsem mu rukou do kapsy, vytáhl lístky a zazubil se na něj: "Tak to ti ty ruce nechám plné po celou dobu, abych byl v bezpečí."

"Riskuješ," zavrčel, ale pod tím jeho nevraživým pohledem jsem viděl hravost. Už jsem ho znal. "Koukej si ten kýbl větší než tvoje hlava vzít, šup. Já chci nachos, tak si je ještě koupím."

"A kdo bude jíst ten popcorn?"

"Ty," oznámil, jako by nic. 

"Já sám? Zbláznil ses?"

"Ano, ty sám, drahý Eriku. Ses na něj tak těšil, jen se nedělej."

"Zrádce! Ti ty nachos vezmu, jaký chceš?" zabručel jsem. Nebyla ale nejmenší šance, abych mu je nezaplatil s tím vším, co už koupil on. 

"Malý se sýrovou omáčkou."

"Já to nechápu, rajčatovou salsu nebo guacamole klidně, ale ta sýrová omáčka, fuj!"

"Neremcej a střihej pro to, film začíná za minutu."

"Ne, za minutu začínají reklamy a ukázky," opravil jsem ho a vydal se k pultu s občerstvením. "Jedny velké nachos se sýrovou omáčkou, prosím." 

"Teda, to ty malé nachos nějak zvětšili, ne?" poznamenal Oliver, když jsem se k němu vrátil. 

"Asi," pokrčil jsem rameny a zakřenil se na něj. 

"Jednoho dne se z tebe, picnu. A dík." 

"Maximálně tak radostí z toho, jak jsem úžasný," odvětil jsem a podal uvaděči lístky. Vydali jsme se do sálu číslo osm, kam nás nasměroval. Sál nebyl ani prázdný, ani plný, v každé řadě někdo seděl. Jelikož se ten film hrál každou druhou hodinu hned v několika sálech v kinech po celé Praze i zbytku republiky, nebylo se čemu divit. I když jsem věřil, že bude zatraceně dobrý. Stejně jako ostatní marvelovky. 

Usadili jsme se do předposlední řady, vyměnili si nachos a popcorn a já si hned nacpal tváře jako křeček. 

Má původní představa rande v kině byla úplně jiná. Představoval jsem si, jak po sobě budeme chmatat od začátku do konce, že se na film vůbec nebudu schopen soustředit. To bychom si ale museli vybrat film, který by nás nezajímal. Nebo horor, abych se k němu mohl tulit. 

Místo toho jsme se ale oba cpali jídlem a ani nemrkali, jak jsme měli oči přilepené k plátnu.

Ale i přesto mi ta jemná vůně Oliverovy kolínské stačila k tomu, aby mi srdce zběsile bušilo. A nebylo to z filmu.