Valčepo 26. kapitola

„Mami, když už jsme u toho, mohla bys jí poradit, ať mě nebudí moc brzo, ideálně až před obědem," navrhl a ona po něm šlehla pohledem.

„Tak na to zapomeň! Měla by tě budit, co nejdřív to půjde, a klidně tě skopnout z postele, vůbec se s tebou nepárat! Šimone, já tě asi zaškrtím, takhle si ze mě střílet," posteskla si naoko, pak se ale neubránila úsměvu. Pohled, který si muži vzájemně věnovali, jí potvrdil její domněnku a ona za ně byla tak ráda…

„Jsi krutá…," povzdychl si brunet afektovaně, pak se ale usmál a přešel k černovláskovi. Měl sice jen jednu ruku k dispozici, kravatu už si ale upravoval tolikrát, že neměl problém upravit si jej, včetně límečku jeho košile. Cucflek nezakrýval, chtěl, aby byl vidět. Byl na své dílo pyšný. Naklonil se k němu, aby ho slyšel jen Olivier.

„Moji rodiče vědí, že jsem bisexuál. Oba dva. Táta to bere, mamka se dokonce zdála nadšená, když to slyšela. Vím, že je velká podporovatelka LGBT komunity, a dokonce jednou byla na Pride. Jednu chvíli mi hledala i potenciální partnery…," šeptal mu do ucha, aby ho nikdo jiný neslyšel. „Neboj se… Jsi celý ztuhlý. Nikdo tě tu neodsoudí…," řekl tiše a usmál se na něj. Trochu přiblble, zamilovaně, a trochu povzbudivě.

Olivier se na něj nejistě pousmál, ale věřil mu. Nepochyboval, že to Karla přijme, vždycky byla tolerantní, už když za nimi jezdila a on byl ještě malý prcek, rozmazlovala ho a tajně mu dovolovala věci, které by jeho rodiče nikdy nepřekousli. Netušil ale, jak se na jejich vztah bude dívat Šimonův otec. Připadal mu chladný a dost neústupný, na druhou stranu mu to však mohlo být jedno. Jeho hnědovlásek měl svou hlavu a Olivier nepochyboval, že i kdyby byl Jáchym proti, Šimon se za svou lásku postaví.

„Tak co, kluci? Jestli jste už tady skončili, půjdeme na ten oběd?" uslyšel zvonivý, veselý hlas Karly. V mnohém mu připomínala Lidunu. Měl rád tyto energické lidi, kteří byli svým způsobem pravým opakem jeho.

Olivier jen nejistě přikývl a začal sbírat do složek všechny smlouvy a dodatky, které stále ležely na stole, a přitom koutkem oka pozoroval staršího Lovce. Ten měl na tváři neurčitý výraz, ze kterého nešlo nic vyčíst.

Po chvíli už to nevydržel a promluvil na něj.

„Je mi líto, že jste měl kvůli této smlouvě problémy, to jsem nikdy nechtěl. Věřte tomu, že i pro nás dva s Šimonem znamenala spoustu nedorozumění. Já pevně doufám, že mě budete jako pracovního partnera respektovat, ale hlavně věřím, že mě přijmete i jako partnera vašeho syna. Možná jste si vedle něj představoval nějakou dívku a já vás chápu, ale já jsem tohle neplánoval. Prostě to přišlo…"

Jáchym Lovec si ho změřil pohledem, jako by hodnotil, kdo se to před ním nacházel. Za pár minut se z podnikatele, který jej včera prostřednictvím Šimona šíleně naštval, vyklubal Karlin Olivierek, a chvíli nato dokonce přítel jeho syna.

Nakonec si ale povzdychl a pomalu, odměřeně přikývl. Nedalo se říct, že by nenáviděl gaye a lesby, tak to nebylo. Ale přece jen, nebyli to úplně běžní lidé. Byli… jiní. Nebylo to tak, že by je neměl rád, měl pár přátel patřících pod duhovou vlajku a koneckonců se v tomto táboře nacházel i jeho vlastní syn, tyhle lidi respektoval. Šimona, své známé… Chápal je. Jen potřeboval čas tuhle informaci zpracovat a potřeboval vědět, že mu člověk s touto odlišností stojí za toleranci, stojí za pochopení a stojí za přijetí mezi normální.

Nebyl homofob. Nebylo to jakousi vsugerovanou nenávistí, snažil se vyjít vstříc. Opravdu se snažil, a proto ho nešlo odsoudit. Jen potřeboval čas. To bylo celé. Aby ho mohl přijmout stejně jako Šimona.

A ten se teď usmál – věděl, jak na tom jeho otec byl, a stejně tak věděl, co ten takřka skenující pohled a přikývnutí znamenaly. Věděl, že se Jáchym bude snažit. A byl za to rád.

„Kdysi jsem to řekl Šimonovi a můžu to říct i vám, pane Renarde – to, co je a bude můj syn, to já beru. Stejně tak to, s kým se rozhodne být. Už není ve věku, kdy by mu šlo říct, že vycházet ze zaběhnutých standardů, krátit si čas na studium milionem kroužků nebo odstěhovat se mezi prasata není dobrý nápad. Jde o jeho rozhodnutí a já ho chápu, jediné, co chci, je, aby si za deset, dvacet, padesát let nemusel kamsi sednout a povzdechnout si, že si vybral blbě. Ale jestli vy jste ten, kdo zařídí, aby se to nestalo, beru to. Vás."

A mladší brunet se usmál.

„Tak tedy jdeme na to jídlo?" navrhla energicky černovlasá žena.

„Jistě jistě…, kam že jsi to říkala? Na Prahu 5? Tedy, ty podniky jsou skvělé, ale vždycky mi přišly trošku stísněné… Co takhle Marina?" navrhl zamyšleně. Zelené oči staršího Lovce zkoumavě přejely nejprve přes vlastního syna a vzápětí se přesunuly na černovláska.

„Jsi si jistý, Šimone? Nepozvrací se ti?" zeptal se bez obalu.

„Doufám, že ne. Vždyť ani tobě tam nebylo blbě, a to je co říct," rýpnul si a zazubil se na černovláska, který neměl sebemenší ponětí, o čem mluvili. A tak ho raději chytil za ruku, propletl si s ním prsty a vyvedl ho ven…

Marina byla krásná restaurace. Bílé kožené sedačky, bílé ubrusy a číšníci v oblecích jí byli vlastní, a přesto podnik působil příjemně, ideální pro rodinné oslavy a nejrůznější sešlosti, ale i obyčejný oběd, na jaký šli oni. Šlo o luxusní restauraci, o tom nebylo pochyb. Nejen kvůli cenám, ale hlavně kvůli kvalitě jídla a vší té eleganci a noblese, chování zaměstnanců a názvům jídel, které běžný člověk slyšel poprvé až tam. Ale to nebylo to nejzajímavější, alespoň pro Šimona ne. Ona restaurace totiž nebyla v žádném domě ani v domku na náměstí.

Restaurace Marina byla loď. Těžká, běžný člověk by skoro nepoznal, že se nachází na vodě, a přesto tam byla, přímo na Vltavě s výhledem na Karlův i Mánesův most, Rudolfinum a Pražský hrad. Měl to tam rád.

Olivier byl příjemně překvapený atmosférou, která v restauraci vládla, méně nadšený byl už cenami, se kterými ale počítal. Nebyl poprvé v luxusní restauraci, a pokud měl Pierre nějakou dobrou vlastnost, byla to ta, že nebyl lakomý vůči svému příteli.

Při jídle Šimon s otcem probírali nějaké pracovní věci, ale u kávy a moučníku už se Karla nenechala odbýt.

„Tak, a teď chci slyšet, jak jste se potkali."

Šimon se ošíval a mrmlal cosi o tom, že na jejich setkání nebylo nic zajímavého, a tak se Karla obrátila přímo na Oliviera. Ten se pousmál. Jejich seznámení mu naopak přišlo přinejmenším originální.

„Moje ovce pokálela Šimonovi nové lakýrky," začal a viděl, jak Karle cukly koutky a Jáchym zalapal po dechu. „Nebyl rád, nadával mi a úkoloval mě, tak jsem ho poslal na kopec, aby si sehnal pomoc. Ode mě ji evidentně nechtěl…"

Šimon protestoval, že mu rozhodně nenadával, ba naopak, on sám byl titulován dacanem, a smál se spolu s Olivierem. Připadalo jim to oběma tak dávno. Společně vykládali svůj příběh, smáli se, protože každý měl na různé vzpomínky jiný názor, naoko se hádali, a přitom se neustále podvědomě letmo dotýkali. Působili spolu šťastně. I Olivier se kupodivu cítil uvolněně, i když zpočátku jej trochu znervózňoval chladný pohled staršího Lovce. Ale i ten roztál, když viděl, jak je jeho jediné dítě šťastné. Nikdy by to nepřiznal, ale zbožňoval ho a chtěl pro něj to nejlepší. Proto na něj byl celé mládí mnohdy až moc přísný. Teď ale viděl, že žádná žena, přestože si Šimon vybíral ženy krásné a inteligentní, s ním neprovedla to, co dokázal za pár týdnů černovlasý mladík kdesi z Moravy. A to mu také vrtalo hlavou. Nabídl Olivierovi tykání a hned nato se zeptal.

„Oliviere, a ty se přestěhuješ do Prahy za Šimonem? Nebo jak to máte vymyšlené? Vztah na dálku ve vašich letech mi nepřipadá jako dobrý nápad."

„No…," začal Šimon opatrně, když ten dotaz slyšel a viděl, že se černovlásek nějak neměl ke slovům. Natáhl se a chytil jej pod stolem za ruku, na důkaz, že ať už bude starší Lovec nadšený jakkoli, v tomhle byli spolu. „Vlastně ne. Nejde to, už jenom kvůli zvířatům. Vztah na dálku nechceme, to v žádném případě. Totiž… já se budu stěhovat," přiznal nakonec. A kdyby měl v ten moment Jáchym v ústech něco k jídlu, asi by se tím přidusil.

„Kam?" zeptal se. Snažil se, seč mohl, přesto však působil přinejmenším zděšeně. Doufal, že černovlásek bydlel alespoň v nějakém menším městě, ale moc tomu nedával…

„Do přírody. Mezi zvířata, stromy…"

„Takže někam úplně do pryč, kde nebude nic? Stromy, stromy, stromy, louka, stromy a vy dva?"

„No, tak bych to úplně neřekl…," na chvíli se zarazil, „no dobře, možná řekl, ale ne tak, jak si myslíš. Totiž…," začal, pak si ale povzdychl, zvedl hlavu a podíval se do zelených očí svého otce, stejných, jako vlastnil sám.

„Tati, ty víš, jakej jsem a jakej jsem byl. Pamatuješ si na koně, ohně, kytaru a to všechno. Já z toho nevyrostl, z tohoto nejde vyrůst. Tohle byl můj sen. Já vím, že mě firma potřebuje, nejen to, jsem rád, že jsi mi ji předal! Moje práce mě baví, většinou, nechci z ní odejít. A taky neodejdu, budu sem jezdit, budu dál ředitelem EXFE. Ale taky budu žít tam, tak, jak jsem vždycky chtěl. S Olivierem…," řekl a opatrně se usmál, když cítil, jak mu černovlásek pod stolem jemně stiskl ruku.

„Budu dál Pražák, toho už bych se stejně nezbavil, ani kdybych chtěl, jakože nechci – svoje město mám rád. Jako každej. Narodil jsem se tu, vyrůstal jsem tu, Praha je prostě… no, Praha. Vždycky budu odsud a na tom už se nic nezmění. Chápeš?" řekl mu, hlavu lehce nakloněnou na stranu.

„Šimonku, nechtěl bys to Olinkovi ukázat venku?" zeptala se ho jeho matka. Chtěla s Jáchymem zůstat sama, měla ještě pár drobností, které chtěla dodat, a hlavně chtěla, aby plně pochopil, co bylo pro jejich syna nejlepší. Protože věděla, že o to jejímu manželovi šlo. Jenže jemu trvalo pochopit, že když je pro něj nejlepší velké město, nemusí to tak mít i Šimon.

„Jasně! Pojď, to se ti bude líbit," rozzářil se brunet, chytil černovláska za ruku, a aniž by mu dal prostor k odporu, vytáhl ho ven na palubu. Dovedl jej až k zábradlí, kde si stoupl za něj, zezadu ho objal a položil si hlavu na jeho rameno.

„Podívej," začal nadšeně, rukou ukazuje před sebe. „Tady je Karlův most, to je ten vlevo, a vpravo je Mánesův. Za ním je Rudolfinum, to odsud není vidět, ale jeli jsme kolem. Tamtudy, za Karlovým mostem pak je Národní divadlo a Tančící dům. Pod námi je Vltava, do té támhle přitéká Čertovka. A tady, před námi, je Pražský hrad. Támhle, šikmo pod ním je Úřad vlády, nad ním Kramářova vila, to je ten bílý domek. Tamtudy je Petřín a Petřínské zahrady, ty jsou támhle. Jsou nádherné, mám to tam rád…," usmál se a natočil se na černovláska, aby jej políbil na tvář. Ve výhledu se jim objevilo hejno racků, evidentně snažících se vyžebrat si něco k jídlu.

„To jsou naši pražští racci… Elita všech českých. Hodíš-li jim něco k jídlu, chytí ti to za letu. Vždycky, i když pro to musí letět střemhlav vstříc vodě. Ale bacha, jsou lidožravý," podotkl, načež se zazubil, když ho černovlásek zpražil pohledem.

„Dobře, tak nejsou…, jedí starý pečivo. Bohužel tu teď žádný nemám a uvnitř nevypadají, že by měli k dispozici tři týdny staré rohlíky. Škoda," poznamenal, pozoruje velké hejno bílých ptáků. Vždycky ho fascinovali, krmil je nesčetněkrát, a ještě víckrát pak viděl, jak se tímto baví některý z turistů. Znovu černovláska objal a zavřel oči. Obklopovala ho jeho krásná vůně, hlavu si nepatrně opíral o tu jeho a byl šťastný…

„Někdy ti to tu všechno ukážu. Projdeme si Hrad, uvidíš Národní divadlo, zevnitř i zvenku, projdeme si Václavák a Staromák, Malou Stranu i Starý Město. Někdy tě vezmu na zrcadla a na rozhlednu na Petřín a taky na lodičky na Vltavu… Ukážu ti všechno, co obklopuje ta úžasná atmosféra způsobená staletími, po která to tu všechno stojí, ale i novinky. Máš se na co těšit," zamumlal a pak se natáhl a políbil ho kamsi na krk. „A taky ti ukážu svá místa, koně, parky… Uvidíš, že si to tu zamiluješ," sliboval s úsměvem.

Olivier se na něj podíval také s úsměvem.

„S tebou se mi bude líbit všude, rád si s tebou projdu všechna místa, která máš rád. Mluvíš o svém městě s takovou láskou. Vím, že Praha je krásná, bojím se, aby ti jednou tolik nechyběla, že by ses chtěl vrátit…"

Trochu nervózně přešlápl a zadíval se do dálky na starou Prahu. Co mu mohl nabídnout on? Lesy, lesy, louky a zase jen lesy.

„Rozmysli si to dobře, nechci, abys byl v té mojí divočině nešťastný, nechtěl bych, aby ses za měsíc, dva, půl roku jen trápil. V takové chvíli bych byl spokojenější se vztahem na dálku. Jestli jsi to myslel vážně a odstěhuješ se za mnou, slib mi, že až ti z té zelené začne houkat na maják, řekneš mi to a pojedeš se uklidnit mezi věže, klidně na déle než jen na pracovní cesty, ano? A já ti slibuji, že si v té chvíli zkusím zařídit volno, pojedu s tebou a půjdeme do divadla a klidně i na operu… Páni, kolik je to let, kdy jsem nebyl v divadle… Naposledy v Paříži… A když budou dávat nějaký dobrý film, půjdu i do kina…," nechával plynout myšlenky a stále přitom zíral na panorama před sebou.

„Až přijedeme na Moravu, uděláme si jeden večer klasické rande. To jsme nikdy nestihli. Zajdeme si do restaurace na večeři u svíček a pak do kina…," řekl prvně vážně, ale pak se rozesmál. „Víš, Šimone, já na tohle nejsem, ale pro tebe to udělám, kdybys o to stál."

Brunet se usmál ještě víc a pevněji si na sebe natiskl tělíčko před sebou. Olivierovi by to neřekl, tušil, že by nebyl nadšený, ale miloval, jak byl v určitých chvílích drobný a křehoučký, přestože měl tělo pevné a svalnaté. Miloval smět ho takhle objímat a pomyslně chránit před vším možným, miloval, jak se k němu mohl sklánět při polibcích a líbat ho do vlasů. Tohle všechno se mu šíleně líbilo. Věděl, že co se síly týkalo, byl Olivier před ním, byl obecně dominantnější, a to mu brunet ani brát nechtěl, ale přesto by se těchhle momentů nikdy nedokázal vzdát. Rád se nechával nosit a milovat, ale byl taky rád, že se černovlásek nezlobil, když jej občas tiskl a opečovával, když se o něj taky chtěl postarat. Miloval to.

„To zní krásně," přisvědčil spokojeně, když si to všechno představil. „Ale možná bych byl ještě o maličko radši, kdybys mě někdy znovu vzal k ohni, na louku na hvězdy a světlušky, nebo jenom na procházku… Rád bych si s tebou ještě někdy zahrál a třeba i zazpíval, víš?" navrhl pak a znovu ho políbil kamsi na tvář, za ucho i na něj a na krk, kousek od značky, kterou mu udělal noc předtím.

„Mám své město rád, jako každej… Narodil jsem se tu, vyrůstal jsem tu. Naučil jsem se tu spoustu věcí, který ze mě dělaj zkrátka a dobře Pražáka, to já jsem a budu, vždycky. Ale své rozhodnutí měnit nechci. Ty dva týdny s tebou byly nádherné, dokonalé, i když nezačaly zrovna pohádkově. Chci se vrátit do ticha, za zvířaty, chybí mi tvoji psi a koně, králíci a možná i ty ovečky… A chci tam být s tebou. V tom všem. O spoustě věcí mám a budu mít rozdílné představy – asi nikdy mě neuvidíš vstávat v pět ráno nebo zabíjet králíky, i když kohouta bych na pekáč naložil bez přemýšlení, ale mám to tam rád, vždyť to víš…," pousmál se a zavřel oči.

Nebyl unavený, rozhodně nechtěl spát. Jen měl pocit, že by takhle dokázal stát celá staletí, tisknout se k černovláskovi a usmívat se. A pak rozlepil jedno oko, podíval se do těch Olivierových, které na něj zvědavě upřel, a zakřenil se. Trochu bláznivě, trochu hravě a trochu provokativně, možná trochu víc, když si vzpomněl na monolog, který vedl v kanceláři.

„Jsi moje nádherná přítelkyně?"

Olivier se na něj ušklíbl a v očích se mu zalesklo. Chtěl si hrát, budiž…

„Myslím, že konkrétně já nejsem zrovna ten správný adept, ale znám jednu, která ještě nedávno byla ochotná nechat svou měsíční gáži v drogérii. Potkal jsem ji v lese, vyděšenou, s rozpatlaným mejkapem na tváři, z vlasů jí stékal gel a vypadala ztraceně jak Karkulka. Vzal jsem ji tenkrát za ruku, která byla hebká jak aksamit, a odvedl ji z nočních nástrah do bezpečí. Já jsem si ji našel, zachránil, a pokud bude spávat do jedenácti, nákupy v drogérce se nesmrsknou na zubní pastu a kartáček a v neposlední řadě se jí neudělá první mozol na rukou, bude to stále jen moje princezna, ať už tvrdí svým rodičům cokoliv," pokrčil rameny, vzal ho za ruku a lehce ji promnul, aby si potvrdil svá slova o jemnosti hnědovláskových rukou.

„Dovolím ti Indulonu, abys neměl záděry, ale to je můj poslední ústupek v tvé proměně v pořádného chlapa."

Ještě než stačil Šimon nějak oponovat, zazvonil Olivierovi telefon.

Ani se nestačil představit a už se na něj sypala lavina slov. Jakmile volajícímu došel dech, stihl jen přislíbit brzký příjezd a vzápětí telefon ohluchl.

„Musím jet domů, asi už dnes, ať jsem ráno v Karlovicích. Liduna, Jaryn i jejich dcera lehli s hnisavou angínou a s horečkami. Dneska mi ještě pomůže Tomáš, ale ten zítra odjíždí na Slovensko. Nejpozději zítra večer musím být doma…," řekl se zachmuřenou tváří Olivier a promnul si tvář.

V ten moment se Šimon usmívat přestal. Hlavou se mu přestaly honit myšlenky na odpovědi, které by Olivierovi mohl poskytnout, jejich hra obecně přestala být důležitá.

„Vážně? Tedy… jasně, chápu. Ale já ještě nemůžu odjet, včera jsem teprve přijel, z nemocnice toho moc dělat nešlo a kdybych teď zmizel… Ne, prostě to nejde," posmutněl brunet. „Potřebuju to tu nějak zařídit, aby všechno fungovalo…," řekl ještě, pak se ale pousmál. Ať už to bude trvat jakkoli dlouho, jednou to dodělá. Třeba za pár dní, třeba za týden. A pak se sebere a pojede za ním…

Ten den už toho moc nestihli. Procházka centrem byla odložena na neurčito. Lovcovi se museli vrátit do firmy a Šimon si Oliviera odvedl zpět do bytu, kde mu pomohl posbírat, co si u něj nechal. A pak jen sledoval, jak vše naložil do auta, už převlečený do méně formálního oblečení, a snažil se působit spokojeně, leč mu to zrovna dvakrát nešlo.

Nakonec se k němu černovlásek vrátil, a tak si ho stáhl do objetí, hlavu mu zabořuje kamsi do ramene.

„Budeš mi hrozně chybět… Zavoláš, hned jak dorazíš, jasné?" přikázal pak a pousmál se.

„To víš, že ano, telefon na tebe mám, ty můj také. Slibuju, že někde v počítači najdu i Skype, který tam, jak si matně vzpomínám, mám nainstalovaný. Promiň mi to, takhle jsem to neplánoval. Vlastně jsem nic neplánoval. Sebral jsem se a nechal všechno na Liduně. Kdybych měl víc času, všechno bych si zařídil jinak. Nevadí, zvládneme to… Teď už ano… Budu se na tebe těšit. Věděli jsme, že to nebude jednoduché, o to víc si budeme blízkosti toho druhého vážit. Miluji tě, Šimone!" znovu jej objal a měl dojem, že se jeho náruče snad ani nedokáže vzdát. Už teď mu chyběl, ale myšlenka, že nebude trvat dlouho a brunet za ním přijede, mu vlévala život do žil.

Ještě v noci po krátkém telefonátu se úspěšně spojili po Skype. Oba sotva drželi oči otevřené, ale měli si toho tolik co říct, že si vykládali dlouho do noci. Věděli, že budou druhý den nepoužitelní, ale láska je mocná čarodějka a dokázala jim dodávat tolik síly, že cítili, že spolu zvládnou všechno. Co na tom, že je dělilo tři sta padesát kilometrů. Oba ve svých srdcích cítili toho druhého.

Další den Šimona probudil budík. První půlhodinu si, snad právě proto, připadal naprosto nepoužitelný – pokoušel se zalít cereálie mlékem, jemuž neodšrouboval víčko. Pak ho sice nalil mezi vločky, ale stále ještě vězící v papírové krabici. Následně se pokusil umýt si vlasy jakýmsi přípravkem na mytí nádobí a možná mohl být rád, že o ně nepřišel. Vzápětí málem odešel do práce v teplácích, protože tušil, že nestíhal. A nakonec? Vylezl ven a měl dojem, že to s ním asi sekne. Kolem byla takřka ještě tma. Jak zjistil chvíli nato, večer už byl tak unavený, že si omylem nastavil budík o dvě hodiny dřív, než chtěl.

Říct, že byl naštvaný, by v ten moment bylo slabé slovo. Vztekal se, extra když zjistil, že si nahoře opět zapomněl klíčky od auta.

Do práce nakonec dorazil přinejmenším brzy. Stihl tak udělat daleko víc věcí než obyčejně, a nejen to – v budově se ukázal dřív než jeho sekretářka, a tak si zvládl sám udělat kafe a dokonce ho pak přinesl i jí. Tedy, koukala na něj, jako by se zbláznil, ale záleželo na tom?

„Něco pro vás mám, pane Lovče," přišla za ním posléze nadšeně. Viděl, že jí ranní kávou zlepšil den, a to i jemu krapet vylepšilo náladu. Pomoct někomu jinému, to byl zvláštní pocit, podivně pěkný… A žena se usmála a podala mu tmavé sako, nejlepší, jaké kdy Šimon měl. Fleky od bahna byly pryč a ono zase vypadalo jako dřív.

„Vzala jsem vám ho do čistírny, jak jste chtěl…," dodala. A on se usmál, když si sako prohlédl. V tomhle se s Olivierem prvně potkal… Umínil si, že si ho na sebe vezme, až se na Moravu vrátí. Snad z nostalgie, snad ze snahy provokovat černovláska a snad jen ze zájmu, jestli si taky vzpomene, že právě tenhle kus oděvu, daleko dražší, než by odhadoval, měl zmuchlaný v koňské brašně.

Právě v té době se snažil Olivier ošetřovat ovečku, která byla zraněná po střiži. Hned druhý den po příjezdu na Moravu si ráno sedl a naplánoval si na příští dny hromadu práce, kterou bylo nutné v nejbližší době udělat, aby měl poté, co se k němu Šimon vrátí, na něj co nejvíce času.

Tiše mluvil k ovečce i ke psům, kteří za ním neustále chodili, jako by si jej chtěli pohlídat, aby už jim nikam neodjel.

Vykládal jim o Šimonovi, který se brzy vrátí za nimi i jejich pánem. Stále ho fascinovalo, jak tito psi dokázali naslouchat, ačkoliv pochyboval, že chápali slova, která k nim promlouval. Při vyslovení Šimon vždycky zastříhali ušima jako koně. To jméno znali a on věděl, že se na něj těšili. Už tenkrát měl vědět, že kdyby měl hnědovlásek zlé úmysly, tihle chlupáči by to poznali a nikdy by k němu za tak krátkou dobu nepřilnuli. Byli chytřejší než on sám.

Zatřásl hlavou, aby se zbavil nepříjemných myšlenek na svůj přešlap, který si stále nedokázal odpustit. Věděl, že se tímto bude trápit ještě dlouho, ale teď si nemínil kazit den.

Blížil se podvečer a černovlásek se už těšil na povídání se svou láskou, které ho drželo při zdravém rozumu. Tolik mu chyběl. Tak moc jej chtěl tisknout ve svém náručí a každý z těch večerů, kdy trávili hodiny u počítačů, doufal, že mu Šimon sdělí, že vše, co potřeboval nutně zařídit, má hotovo a může se vrátit za ním. Do lesa, do jeho náruče, do jejich postele, kterou ještě ani pořádně nestihli vyzkoušet…

Pár dalších dní uteklo jako voda a opět byl večer. Brunet zrovna přišel domů a sotva se za ním zabouchly dveře, už seděl u počítače a zubil se na Oliviera na druhé straně.

Hodnou chvíli si jen povídali, ostatně jako vždy. V průběhu konverzace se Šimon marně pokoušel opravit nefunkční klimatizaci – že nefungovala, zjistil přesně v momentě, kdy ji chtěl zapnout. Bylo šílené vedro, alespoň jemu to tak připadalo. Rozpálený asfalt a vysoké paneláky, to bylo jako dokonalá obrovská udírna. Co by dal za možnost být teď v horách a lesích… Tedy, alespoň z Olivierova výrazu odhadoval, že tam tak nesnesitelné vedro nebylo.

„Nejde to. Kašlu na to, prostě na to někoho zavolám," rezignoval nakonec. Slyšel, jak se mu Olivier na druhé straně tiše smál – celou dobu ho pobaveně pozoroval a čekal, co vymyslí. Ne že by si Šimon byl jist, jestli tenhle konec očekával, nebo ne, ale nyní mu jiskřičky v jeho očích prozradily, co si o tom všem myslel.

„Bavíš se? Víš, jak se tu peču?" povzdychl si teatrálně, pak se ale zašklebil. „Co nadělám, pumpu tu nemám, upéct se nechci," poznamenal s pokrčením ramen. Došel do koupelny, kde si strčil hlavu pod sprchu a polil si ji studenou vodou. Svlékl si tričko, utřel vlasy, i když z nich stále stékaly kapky vody a tekly mu po odhalené hrudi. A tak se vrátil zpět před kameru, kde si ještě mokré vlasy prohrábl a zazubil se.

„Copak to vidím? Livi, ty se červenáš? Není ti horko?" ptal se rádoby starostlivě. Červeň v Olivierových tvářích si sice vymyslel, stejně ho však tahle hra bavila. A ještě zábavnější mohla být, kdyby tu černovlásek byl.

Olivier si podvědomě jednou rukou sáhl na tvář a druhou bezostyšně vložil mezi nohy, jako by si myslel, že když si upraví trenky, ve kterých bylo stále méně místa, bude všechno stejné jako před pár minutami.

Spletl se.

Nereagoval na laškovný tón, protože už byl v zajetí chtíče. Nechápal, jak někdo, kdo byl jen dvojrozměrný, jehož hlas byl zkreslený mikrofonem, obraz i zvuk letěl dvacet tisíc kilometrů k družici a pak zase zpátky, ho mohl tak moc vzrušovat. On tu nebyl, necítil jeho vůni a nemohl se dotknout jeho kůže, a přesto jen pohled na mužné tělo, který mu poskytl jeho antiHD displej, ho hnal kamsi, kam nejspíš ani běžet nechtěl.

„Šimone, chybíš mi," vydechl. „Netušíš, co všechno se teď se mnou děje. Anebo nejspíš tušíš a teď mi řekni, co mám dělat? Rozumy jako běž se zchladit pod pumpu si nech na jindy, takové rady nepotřebuju, potřebuju tady tebe."

Přimhouřil oči, aby dal svému zoufalství vyniknout.

„Livi…," vydechl zelenooký, když svého přítele viděl. Tolik v ten moment chtěl sednout do auta a vyrazit za ním, obejmout ho, políbit a nechat si vyšukat mozek z těla… „Ty mně taky, hrozně moc… Sundej si košili," napůl zavelel a napůl požádal. Netušil, kam přesně tohle chtěl dotáhnout, ale Olivierův roztoužený výraz stavěl do pozoru i jeho přítele mezi nohama.

„No tak, sundej si ji… Pod pumpu určitě neodcházej, to by nebylo nejlepší. Představ si, co bych dělal, kdybych tam byl… a co bys dělal ty…," mluvil, hlas hlubší než obvykle, podbarvený chtíčem, když koukal do překvapených, ale žádostivých šedých očí.

„Jak by ses mě dotýkal, řekni, co bys se mnou prováděl… Já bych tě hladil na hrudi, po těch dokonalejch svalech. Dotkni se jich. Jsou perfektní… Co bys se mnou chtěl provést? Jak moc bys mě zničil, Livi? Já bych chtěl ošukat, pořádně, tak, abych se další týden nepostavil…," rozepnul a svlékl si kalhoty, které už mu více než překážely.

„Chci tě, Oliviere!"

Ten jen zmateně zamrkal a zatoužil po něm ještě víc. Ale sex po Skype? Četl o tom kdysi, ano, nebylo to nic neobvyklého, ale stejně… Copak tohle může fungovat? Nebylo by lepší se někde zavřít a vyhonit si jen nad představami? Styděl se…

Ale před kým? Vždyť tu nikdo není…

Chvíli se ještě ošíval na stoličce a díval se do zastřených zelených očí svého přítele.

Čert to vem! Vždyť je to úplně jedno.

Odhodil téměř všechny zábrany, které v něm ještě zůstaly, a udělal, oč byl požádán.

Košile mu sklouzla z těla a Šimon mohl spatřit spálená ramena z dnešního odpoledne. Kdyby nebyl idiot a nemyslel jen na hnědovlasého Pražáka, nestalo by se to. Věděl, že se jeho kůže se sluncem příliš nekamarádí. Teď ale pálení ignoroval a s očima zabodnutýma do obrazovky upřeně sledoval pootevřená ústa, která jej sváděla k nepravostem.

„Dobře," hlesl, „kdybys… uh… kdybys tu teď byl…, políbil bych tě…"

Sklopil oči, pořád cítil nějaký blok, opravdu si přál ignorovat tento druh puritánství, které ho nutilo nedůvěřovat těmto technologiím. Jeho druhá stránka mu našeptávala, že by měl splnit slib, že se pro Šimona změní, a tohle by mohl být první krok. A i přesto, že ho stále cosi odrazovalo, touha po snědém těle neutuchala a hnala jej dál. Chtěl jemu i sobě dopřát uvolnění ve společnosti toho druhého.

„Políbil bych tě na šíji, kde jsi nejcitlivější, a ve chvíli, kdy by ti vyskočila husí kůže, sáhnul bych ti na tvůj poklad. Třel bych ho a hladil až do té doby, než bych k němu prolíbal cestu po tvé hrudi. Vzal bych to kolem klíční kosti – tam bych ti udělal tu báječnou omalovánku, která ti ještě úplně nezmizela z krku, a stále bych hladil a laskal tvé mužství. Dalšími polibky a velmi pomalu bych se prolíbal přes hrudník až k pupíku, tam bych zůstal a hrál si s tou zajímavou prohlubinkou dlouho, tak dlouho, až bych tě polibky a rukou dostal na pokraj. Pak bych přestal…"

Podíval se do lesklých očí svého milence a vyjekl na něj: „Dej tu ruku pryč! Teď máš přestat!"

Brunet neochotně vytáhl ruku a zvedl ji. Z úst mu uniklo bolestné zasténání kvůli orgasmu, k němuž už byl tak blízko, a přesto se neuskutečnil… Penis ho bolel touhou, která z něj v průhledných kapičkách unikala.

„Oliviere, ty jsi tak krutý… Víš, jak tohle bolí? Za tohle bych se na tebe natiskl ještě víc, abys lépe věděl, co jsi to se mnou provedl, abys cítil, jak tvrdý už jsem… A pak bych ti dal ruku do vlasů, pamatuji si, jak se ti to vždy líbilo, už u těch králíků, a zatahal bych tě za ně, kousl a políbil tě na ucho a chytil tvou erekci do dlaně, pevně… Cítíš to teplo? Sténal bych ti do ucha, žádal tě o víc… Jenom ty mě vždycky dokážeš tak moc rozpálit! Vidíš, co se mnou děláš? Jak mi tělo hoří každým tvým pohybem a slovem? Já bych tě líbal, nejlépe, jak bych to dokázal, až by se ti na chvíli zatočila hlava. Po bradě by mi tekly naše zhoustlé sliny, vlasy bych měl rozcuchané…," prsty si do nich zajel a zatahal si za ně, ještě víc je rozházel.

„Sténal bych pod každým tvým dotykem, žádal tě o pokračování a abys mi ho tam už vrazil… Abys mě nemučil…"

„Nemůžu," šeptl téměř bezhlasně Olivier a uvědomil si, jak je tahle situace frustrující. I jeho penis byl napnutý a bolestně tvrdý. „Dneska do tvé svatyně nikdo nezavítá…"

Téměř vzlykl, přesto věděl, že pro dobro jich obou tohle musí společně dokončit.

„Cítíš můj horký dech? Líbám tě na podbřišku a na tvářích mě lechtají ty zlaté, téměř neviditelné chloupky, které dělají cestičku až k pokladu, který chci ochutnat. Beru ho do úst a ochutnávám sladkou předzvěst. Je hebký a nechávám si jím hladit mandle, zatímco do rukou beru tvá varlátka, která se pevně tulí k tělu, promnu je…," vydechl a plytký dech ukazoval, že už není daleko od orgasmu.

Šimon zalapal po dechu, prsty dál přejížděje po svém penisu. Nepatrně zakláněl hlavu dozadu, oči zastřené. To všechno, každé černovláskovo slovo i fakt, že právě v ten moment prováděl Olivier úplně to samé, bylo tak moc vzrušující…

„Já se zvednu, přesunu se… Ležím vedle tebe, stále, ale obráceně, hlavu ve tvém klíně. Jen ti na něj dýchám, provokuju tě, strašně moc… A pak ho konečně ochutnám, olíznu po celé tvé délce a vezmu tvou špičku mezi rty, políbím tě na ni a pak…," na chvilku se odmlčel a táhle zasténal, ten pohled, který mu Olivier skrz kameru umožňoval…

„Pak si ho konečně vezmu do pusy, zasunu si ho tak hluboko do úst, jak jenom dokážu. Cítíš to teplo? Vím, jak tě to vzrušuje, držím tě za nohy a hladím po vnitřních stranách stehen, sténám díky tvému šikovnému jazyku a tobě se to sakra líbí… Posílám ti do těla vibrace, chvěješ se mi pod rukama a já jsem z tebe zase tak moc tvrdej. Olizuju ti ho, používám i zuby, ale jenom trochu, stále tě držím za ta krásně bledá a pevná stehna, bože, miluju ty tvoje dokonalý svaly. Sténám pod každým tvým dotykem, tak hrozně moc mě vzrušuješ, jenom ty…," poslední slova už říkal naléhavě, toužebně. Mezi slovy šeptal i sténal Olivierovo jméno, představoval si, jak úžasné by bylo, kdyby tam teď byl, prsty na Šimonově erekci by byly jeho, šikovné a dlouhé, dokonalé právě pro tohle. Jak by ho držel ve své teplé dlani nebo v ústech, sladkých a hříšných…

„Oliviere…!" zasténal dlouze.

„Šimone!" vykřikl Olivier, protože už se déle nemohl udržet. Ta slova, vzdychání i roztoužený výraz, to všechno ho vedlo rychlými kroky až k okraji. Chtěl ještě tuto chvíli oddalovat, ale věděl, že tohle dlouho nevydrží. Tolik ho vzrušovalo už jen to, že se na něj dívá, koneckonců i ta bezmoc, že se nemohou dotýkat, byla svým způsobem dráždivá. Když zavřel oči, tělem mu projel ohnivý proud, který nedokázal zastavit. Fantazie mu naservírovala i to, co nemohl v záběru kamery vidět, a dál už se nešlo vzpouzet tomu, co muselo nevyhnutelně přijít.

Gejzíry bílého spermatu třísnily všechno okolo a srdce bilo tak rychle, jako by mělo za chvíli vypovědět.

„Ach, Šimone, doprdele, to je šílené… Miluju tě. Bože, tolik bych tě teď potřeboval obejmout. Ten pocit až bolí…," vydechl.

Ještě chvíli se vydýchával a díval se přitom do zelených očí, ve kterých viděl, i přes mizerné připojení, že v nich planou čertovské ohníčky.

„Sakra, nedovedeš si představit, jak je ta postel bez tebe velká. Jestli brzo nepřijedeš, ztratím se v ní a už nikdy nenajdu cestu zpět," fňukal. Nikdy by si nepomyslel, že odloučení od Šimona bude tak těžké a jak moc ho bude drtit jeho samota, na kterou byl taková léta zvyklý a hýčkal si ji. „Šimone, už víš, kdy budeš moci přijet? Cítím se jak nadržený patnáctiletý spratek…," přiznal.

Šimon si zatím kapesníčky utíral sperma, které měl snad všude, a vydýchával krásný zážitek, i když rozhodně ne tak nádherný, jaký by mu mohl přinést černovlásek, kdyby byl s ním. Lehce se usmíval, po slovech, která mu Olivier řekl, ale přestal a těžce vydechl. Taky mu chyběl, strašně moc.

Měl neuvěřitelnou chuť sednout do auta a vyrazit za ním, teď hned, jenže copak mohl? Nešlo to, ještě ne… Jenže v šedých očích se odrážel úplně stejný smutek, jako cítil sám, připadal si úplně stejně. Tolik mu chyběl, tolik se ho potřeboval dotknout a políbit ho, pohladit a nechat ho vzít si jeho tělo, které po něm prahlo.

Ale nejen to, i jeho duše už se potřebovala prolnout a spojit s tou černovláskovou, potřeboval s ním být. Neustále na něj myslel, i když s ním zrovna nevolal, toužil po něm. Pohled do jeho očí, které to všechno odrážely, a takřka hmatatelné zoufalství, které z něj cítil, to bylo pro Šimona dobře mířenou ranou pod pás. Věděl, že tu musel všechno dodělat, že musel zajistit, aby to tu firma zvládla, ale tohle…

„Livi…," zašeptal. Tak rád by ho v ten moment pohladil, přitiskl k sobě, sakra, on tu potřebu tak dokonale chápal. Chyběly mu jeho rty, jeho tělo, přítomnost, potřeboval ho u sebe…

„Livi, tohle neříkej… Ty víš, že přijedu, jakmile to půjde, že bych tě nenechal samotného déle, než to bude nutné. Zvládni mi to tam, musíš, abychom se pak mohli procházet, starat o zvířata a hlavně milovat, dokud z toho nepadneme vyčerpáním. Ty to víš… Miluju tě, Livi, hrozně moc," říkal mu, přesto však viděl smutek v jeho očích, tolik ho to samotného trápilo.

„Ještě tu mám nějakou tu práci, navíc mám auto v opravně. Dostanu náhradní, ale až pozítří," vysvětlil. „No tak, nesmíš se na mě takhle koukat, vždyť mě tohle všechno bolí taky, stejně jako tebe. Vždyť i já už bych chtěl být s tebou, ty to víš… Nemůžeš…," na chvilku se odmlčel, v hlavě se mu u toho míhalo nespočet myšlenek. Jedna ale bezkonkurenčně zvítězila.

„Kruci! Do prdele se vším," zamumlal a vystřelil na nohy, natahuje si na sebe kalhoty a tričko. „Dej mi chvilku," promluvil ještě k překvapenému černovláskovi, než vytáhl telefon:

„Dobrý den! Karle, co děláte zítra odpoledne?

… Jo, to je fajn, potřeboval bych vás, odpoledne, od dvou do pěti na Vinohradech.

… Ne, nic náročného, nebojte. Jen tam přijdete, převezmete, co vám budou předávat, a budete si psát poznámky, ty mi pak pošlete.

… Řekněte, že jsem nemohl, kvůli neodkladným záležitostem.

… Jistě, dostanete za to peníze navíc.

… Skvělé. Nashle!"

Ukončil hovor, odhodil telefon na postel a vyběhl z místnosti. Chvíli hledal na dně skříně, než se vrátil s jednou z větších sportovních tašek, se kterou běžně cestoval.

„Zítra odpoledne jsem tam," oznámil spěšně překvapenému černovláskovi a začal do tašky házet potřebné věci. „Čekej mě, asi spíš k večeru, dopoledne už uvolnit nedokážu. Myslíš, že bys mi mohl zjistit, v kolik mi z Hlavního nádraží odjíždí vlak směrem na Valašsko?"