Valčepo 24. kapitola

Bylo pozdní dopoledne dalšího dne, když se Šimon probudil. Poté, co se den předtím vrátili z procházky městem, zůstali Michaela i Alex s ním a našli jeden z akčních filmů, který měli rádi jako puberťáci. Viděli, že se brunet stále více a více propadal mezi vzpomínky, a když už ho nešlo udržet v reálném světě, chtěli ho dostat alespoň do toho smyšleného – to se i povedlo, na pár minut, jenže ke konci si zelenooký připadal ještě prázdněji než na začátku.

Všechno dobře dopadlo, všichni byli šťastní…

Proč takhle nemohl fungovat i normální svět? Proč se to, co směl zažívat s černovláskem, nakonec tak moc pokazilo, proč nemohli mít vlastní šťastně až do smrti? Tohle prostě nebylo spravedlivé.

Alex a Michaela s ním zůstali i přes noc. Zatímco se černovláska snažila zabavit bruneta, povedlo se blonďákovi zrušit budík na jeho telefonu – tušil, že nejlepší bude, když Šimona v jeho stavu nebude nic dostávat na nohy v půl šesté. To pro něj nebylo dobré ani při normálním rozpoložení, natož takhle. Potřeboval odpočívat.

***

Stařičký Range Rover se skřípěním pneumatik zastavil u chaloupky. Liduna věděla, že o půl šesté už bude Olivier určitě na nohou, a doufala, že se alespoň trochu vyspal.

Když den předtím, už pozdě večer, od Oliviera odjížděla, neměla moc dobrý pocit, že ho nechává samotného, jenže domů musela. Po telefonátu s Alexem, který ji ujistil, že do Prahy dorazili v pořádku, a na její naléhaní se přiznal, že řídit musel sám. Šimon nebyl ve stavu ani normálně myslet, natož se soustředit na dlouhou cestu. Olivier byl tímto ujištěním klidnější, ale ona tušila, že do postele se hned tak nechystá. Kroutila hlavou, ale věděla, že byl unavený a nakonec ho spánek někde stejně dožene. Jen doufala, že si půjde lehnout do své postele a nezalomí to někde na stole. Kdyby to jen trochu šlo, nejraději by ho do Prahy odvezla sama, anebo mu alespoň dělala na cestě společnost, jenže musela zůstat, neměl se kdo postarat o Olivierova zvířata a on ji také už včera poprosil, jestli by mu nedohlédla na farmu. Pousmál se v té chvíli a pasoval ji na zástupce ředitele s tím, že jí zvýší plat.

„Ty už si úplně zblbnutý z teho Pražáka, od kdy si tu hrajeme na funkce?" smála se.

„Od tej doby, co si mě přesvědčila, že mám vytáhnout nos z Karlovic…," pokrčil rameny.

V tomto chvilkovém špičkování viděla toho starého Oliviera, a naděje, že zase bude jako dřív, se vrátila. Jen se modlila, aby to v té Praze neskončilo stejnou katastrofou jako na Dožínkách.

Udělila Olivierovi pár posledních rad a skoro jej vystrčila ven z chaloupky.

S povzdechem a smutným úsměvem naložil cestovní tašku do kufru.

„Dyby se tu cokoliv dělo, tak mi zavolaj!"

„Neměj starost, pohlídám ti to tu."

Věděl, že je Liduna zodpovědná, o zvířatech i o farmě věděla snad víc než sám Olivier.

V autě ho ještě napadlo, že by mohl zavolat Milanovi.

„Ahoj Mejlo, nebudeš mít dneska čistě náhodou cestu do Prahy?"

„Náhodou už v ní jsem, od včerejška, a kdybys mi bral telefon anebo se aspoň jednou za čas kouknul na mail, věděl bys to. Dneska odpoledne jdu zkusit vytřískat z EXFE alespoň nějaké podmínky, neodepsal jsi sice, tak to jdu udělat bez tvého svolení."

„V kolik tu schůzku máš?"

„Ve tři."

„Mejlo, já jsem teď na cestě do Prahy, napiš mi adresu, kde bydlíš, a domluvíme se až na místě."

„Ty jedeš do Prahy?" vyjekl nahlas, až Olivierovi v uchu zapískalo.

„Jo, a nediv se tak, potřebuju si něco zařídit a tohle musím udělat já osobně. Ale to není tvoje věc, jen na mě počkej někde, kde nebudu muset moc bloudit. Musím už jet, uvidíme se za pár hodin."

Odložil telefon na sedačku spolujezdce, nastartoval, zamával ještě Liduně, která se na něj povzbudivě usmívala a ukazovala, že mu drží pěsti.

***

O několik hodin později měl právě probuzený Šimon dojem, že své dva přátele asi vážně zavraždí. Potřeboval do práce, nemohl spát! Naházel do sebe snídani v rekordní rychlosti a spěšně se oblékl.

„Šimone, klid! První schůzku máš až za dvě hodiny, je čas," promluvil na něj Alex. Nebyl jasnovidec, jen si všiml upozornění, které zasvítilo z brunetova telefonu. Ne že by mu chtěl lézt do soukromí, ale toto zkrátka nešlo přehlédnout. A tak si brunet povzdychl a znovu se sesunul na židli. Upřímně se mezi své zaměstnance a hory papírů docela i těšil…

Doufal, že ho práce zaměstná natolik, aby se nemusel trápit vzpomínkami. Doufal, že tohle bude jeho lék – ponořit se do světa, který, jak vždycky říkal Olivier, byl jeho. Tohle bylo to, co pro něj podle černovláska znamenalo vše a co dokud měl, nemohli být spolu. Tohle bylo to, kvůli čemu se ho Olivier vzdal, tak na tom všem přece muselo něco být! Muselo, protože jinak by to znamenalo, že jejich pohádka vážně skončila bezdůvodně.

„Šimone?" pročísl vzduch tázavý hlas Michaly. Měřila si ho pohledem, stejně jako blonďáček, a neměla nejmenší tušení, zda tohle její přítel myslel nebo nemyslel vážně. Vlastně taky netušila, jestli nad tím vůbec přemýšlel.

„Ano?" odvětil snad úplně stejně nechápavě brunet. Snažil se, seč mohl, pročistit si hlavu, nechtěl na jednání působit jako mrtvola a potřeboval zase začít přemýšlet, jenže ať se snažil, jak chtěl, neměl nejmenší ponětí, co po něm Michaela chtěla. A tak dívce nezbývalo, než si povzdychnout a očima okatě sjet Šimonův vzhled.

„Vážně chceš jít do práce takhle? Šímo, máš na sobě sice sako, ale to, co máš pod ním… Nenosil jsi to náhodou na střední? A ty tenisky působí dost neesteticky," poznamenala, stále ještě vyděšeně. Občas bruneta vídala na fotkách, které se sem tam objevily, sledovala ho na Facebooku a Instagramu, zkrátka se za poslední roky občas nevyhnutelně musela setkat s jeho pracovním já. A měla za to, že muž, který se z patnáctiletého puberťáka stal, si na slušném oblečení přinejmenším zakládal.

Brunet se skoro roboticky převlékl, vzal si bílou košili, sako i kravatu a s pomocí Alexe si trochu upravil vlasy. Gázu, která mu schovávala jizvu, už mít nemusel, přece jen měl v plánu být celou dobu uvnitř, a tak se mu pokusili upravit oříškové pramínky, aby ji alespoň částečně zakrývaly. S přílišným úspěchem se rozhodně nesetkali, ale minimálně by jizva nemusela být první věc, které si na Šimonovi půjde všimnout. Fakt, že tím bude zaručeně sádra, se snažili pominout.

Nakonec, když už i ručičky na hodinách popostrkovaly trojici k odchodu, rozhodli se Šimonovi přátelé, že mají hotovo. Brunet vypadal elegantně a ona jizva táhnoucí se od spánku kousek nad levé obočí už zkrátka odstranit nešla, nemohli ji zamaskovat úplně a make-up mladík rázně odmítl. A tak byt opustili a vydali se směrem k budově, v níž brunet pracoval a do které ho dvojice přátel chtěla doprovodit. Michaela šla po brunetově boku, starostlivý výraz ve tváři, a Alex po druhém, snaže se udržet rychlost a jen děkoval bohům, že chodník nebyl z dlažebních kostek a jemu tak sádra nedělala ještě větší problém. A uprostřed si vykračoval Šimon, na jehož vzhledu nešla poznat sebemenší vnitřní krize. Možná až na odrbané, roky staré tenisky, které kdysi nosil na kroužek jezdectví…

***

Dálnice v tuto poměrně brzkou hodinu byla poloprázdná, a tak si Olivier mohl dovolit nechat plynout myšlenky na to, co jej čeká v Praze.

Teď jede na jeho území… a s největší pravděpodobností se s ním setká na tom meetingu, o kterém mluvil Milan. Aspoň tak to měl naplánované. Neměl odvahu vzít telefon a sjednat si s ním schůzku. Odmítnutí by pro něj bylo asi fatální.

V té chvíli si uvědomil, jak se asi musel cítit Šimon na slavnosti. Celé ty hodiny na dálnici si vyčítal svou pošetilost. A čím víc nad tím přemýšlel, tím si byl jistější, že udělal chybu. Přestal pochybovat o něm, o blbé smlouvě, uvědomil si, jak dětinsky se k němu zachoval. Výčitky, které ho přepadly hned, jak se dověděl o jeho autonehodě, se každým kilometrem, kterým byl blíž Praze, násobily.

Před polednem už parkoval na adrese, kterou mu napsal Milan do zprávy. Ten už jej čekal a šli si sednout do restaurace, v níž měl jeho přítel zarezervovaný stůl.

„Rád tě vidím, Oliviere, ale uznej, že dřív, než se tě zeptám na zdraví a počasí, které panuje na Moravě, potřebuju vědět, co tě vytáhlo z té díry a proč ses vydal do města," drmolil, hned jak si sedli.

„Tak zrovna po tomhle ti, Milane, vůbec nic není, možná potřebuju jenom nové boty a oblek."

„Ty seš blbej, Livine," smál se, „dobře, nebudu to z tebe tahat, stejně máme jiné věci na práci. Když už tě tu mám, potřebuju s tebou probrat pár smluv, takhle osobně je to přece jen lepší."

„Ano, to souhlasím, ale první mi něco řekni o tom EXFE? Co je to za meeting a kdo tam všechno bude?"

„To je jenom nějaké setkání jejich dodavatelů, svolal to Lovec starší, ale mladý by tam taky snad měl být, jak jsem pochopil."

„Dobře," vydechl Olivier, „půjdu tam já!"

***

Čas běžel, neúprosně a bez slitování, ostatně jako vždy, a doba jednání se blížila. A brunet už byl v budově firmy ve své kanceláři, sbíral si pár nutných věcí a papírů, které na schůzi chtěl vzít, a snažil se nenechat si vychladnout kafe, které mu duchapřítomně přinesla sekretářka. Tou dobou už měl za sebou nejeden rozhovor na téma „Panebože, co se vám stalo, pane Lovče?", i proto se mu tedy do místnosti, v níž jednání probíhalo, rozhodně nechtělo.

Plus bylo, že měl schůzi vést jeho otec. Naplánoval ji, když byl Šimon ještě v nemocnici a nevědělo se, kdy ho pustí, připravil si pro ni proto podklady a brunet mu ji byl ochoten, takřka s radostí, přenechat.

Pokusil se pobrat své věci.

„Počkejte, pane, pomohu vám," ozval se za ním Markétin energický hlas. Nejprve chtěl odporovat, pak se ale pousmál a přikývl. Jeho jediná volná ruka byla zrovna ta méně šikovná a občas se zkrátka hodilo nechat si pomoct na úkor svého ega. Minimálně pro jeho věci to bylo lepší řešení… 

Do jednací místnosti vstoupil těsně před začátkem. Všichni už tam byli, včetně jeho otce, který si ho nyní přeměřil zděšeným pohledem. Do té doby ho neviděl, netušil, že měl levačku v sádře. Jizvy si všiml taky, té však tolik pozornosti nevěnoval. Jak měl brunet fungovat s nepoužitelnou rukou, extra tou, kterou podepisoval smlouvy a nejrůznější papíry? Jak měl obecně fungovat? Šimon však tento pohled neřešil. Předem věděl, že takto se na něj bude koukat valná většina přítomných, a tak se jen posadil a tiše poděkoval ženě, která mu přinesla věci. Nejprve se na něj sice podívala krapet zděšeně – takhle svého ředitele neznala, pak se však jen usmála a pokrčila rameny.

Schůze mohla začít.

***

Olivier vcházel do vysoké budovy spolu s dalšími lidmi, kteří jej neomylně vedli do největšího jednacího sálu, jakým společnost disponovala. Byl rád, že se mohl skrýt v davu, a v místnosti si sedl úplně dozadu, kde měl pocit, že bude skryt před zraky manažerů a hlavně toho nejvyššího.

Hala hučela, papíry šustily a mnozí měli vytažené své notebooky nebo tablety. Olivier však jen seděl a čekal. Měl s sebou podklady, které mu připravil Milan, ale věděl, že by nedokázal jen tak z plezíru přistoupit k hnědovlasému řediteli a začít s ním vyjednávat podmínky, za kterých by byl ochoten mu alespoň z poloviny splnit jeho požadavky. To znělo absurdně a Olivier to dobře věděl. Kromě toho, kvůli tomuto tady nebyl. Nechtěl po něm nic víc než trochu času na to, aby se omluvil za své chování, o kterém věděl, že bylo neodpustitelné.

Zavřel oči a zatnul všechny svaly. Doufal, že mu Šimon odpustí, ale také se mohlo stát, že s ním vyrazí dveře po tom všem, jak se k němu choval. I s touto variantou počítal, ale byl ochoten to risknout. Byl tady a už nemohl couvnout.

Do místnosti vešel vysoký muž s brýlemi, ve kterém Olivier poznal bývalého majitele firmy, se kterým kdysi, jak začínal, vyjednával podmínky smluv. Tenkrát ještě neměl po ruce Milana a smlouvy podepisovali mimo firmu. V této budově byl Olivier poprvé a musel připustit, že byla více jak okázalá. Peníze byly cítit z každého rohu, ale tomu se černovlásek nedivil. Věděl, že firma takového formátu nemohla sídlit v nějaké špinavé malé díře.

V místnosti byl stále šum, pořád někdo odcházel a zase přicházel a Olivier po chvíli přestal dveře skenovat. Najednou však ruch mírně utichl a mnozí tlumeně uvítali nově příchozího pozdravem. Ten jen kývl k obsáhlé společnosti a rychlým krokem zamířil ke stolu za svým otcem.

Byl to ten muž, kterého potkal tenkrát zapadlého v rýzni. Sebevědomý, elegantní, charismatický… krásný. Prohodil jen tlumeně pár slov se svým otcem a pak si podal ruku s několika lidmi, kteří jej přišli pozdravit. Usmíval se, působil sebejistě a v pohodě, nikdo na něm nemohl poznat, že nebyl ve své kůži, a kdyby Olivier neznal tak dobře řeč jeho těla a výrazy tváře, byl by tvrdil, že měl před sebou spokojeného člověka. On ale i z dálky viděl jeho oči. Byly smutné a chyběly v nich ty ohníčky, které tam měl snad v každé situaci. Bylo jedno, jestli se hádali nebo milovali, jeho světlé zelenkavé oči vždy ukazovaly život. Nyní byly vyhaslé…

Jáchym Lovec se chopil slova. Mluvil a mluvil, a Šimon seděl vedle, občas přikývl, občas objasnil cosi, na co se ho otec zeptal, klidně se i rozmluvil, ale většinu času byl stejně kdesi ve svých myšlenkách. Sám moc dobře vnímal, jak nezvyklé tohle pro něj bylo – vždycky býval impulsivní, akční, jako dítě, puberťák, ale i jako dospělý. Jenže teď byl trochu jako ve spánku.

Možná to všechno prostě chtělo čas. Možná, že kdyby tomu dal dny, týdny, měsíce a roky, jeho srdce by se zacelilo a on by byl zase v pořádku, zase stejný jako dřív. Možná bylo řešením ponořit se do práce a na svět kolem se vykašlat. Možná, že jeho tělo a mysl zkrátka potřebovaly nějakou, ideálně monotónní aktivitu, kterou by je Šimon zaměstnal. A možná, úplně maličko možná sám moc dobře věděl, že nic z výše zmíněného nemělo šanci pomoct.

Najednou konečně plně chápal změnu, která nastala v Olivierovi po příjezdu z Francie. Najednou tomu rozuměl a taky věděl, proč to pro místní byl takový šok. Proč se černovlásek najednou uzavřel, proč nikoho neměl. Najednou to chápal. Protože dokud má člověk srdce celé a v pořádku, může být jakýkoli, ale jakmile se zamiluje – skutečně a hluboce zamiluje, odevzdá ho. A pokud se mu vrátí zlomené, už ho neopraví. To může jen další láska, která však musí být dost silná, aby jednotlivé kousky udržela pohromadě. Je to, jako když spadne sklenice. Je jedno, jaká byla na začátku. Dokud někdo nepřijde a neslepí ji, nebude funkční. Nikdy nemůže být stejná jako před rozbitím. A po tom, co prvně spadne na zem, není tak těžké znovu ji zničit.

Najednou chápal, co všechno s Olivierem Pierre udělal. Jak moc pošlapal a zkřivil, co v něm bylo, zanechal v něm stopu, která nikdy nemohla zmizet. A to samé udělal Olivier jemu. Zničil ho. Jako nikdo před ním.

Schůze se blížila ke konci. Poslední téma v bloku Lovce staršího bylo probráno a on se tak chtěl rozloučit, v ten moment se ovšem slova ujal jeden z mužů sedících zhruba uprostřed dlouhého dubového stolu.

„Pane, omlouvám se, že vyrušuji, ale rád bych s vámi, pane Lovče," řekl, otáčeje se na Šimona, „ještě dořešil pár drobností k naší spolupráci, jestli byste měl, až tady skončíme, čas," usmál se muž. Šimon, takřka roboticky, přikývl. Viděl, jak jeho otec nenápadně ztuhnul, rozhodl se to však neřešit.

„A vy jste…?" nadhodil ještě brunet. Nedokázal si toho chlapa nikam přiřadit, měl dojem, že ho ještě neviděl. Mohl být nový vedoucí některé z malých firem, s kterými spolupracovali, nebo nějaký nový vyjednavač, nebylo to tudíž nijak zvláštní.

„Jsem Pavel Zelenka, Zelenkova farma. Vaši dodavatelé bio rajčat," představil se. A v ten moment měl Šimon dojem, že se nejspíš celý svět kolem zbláznil. Že si z něj asi všichni dělali legraci.

„Kdo že? Vy jste se přejmenovali?" zeptal se nechápavě. Neměl tušení, s kým mluvil, i když maličko povědomý už mu muž byl… „Počkejte! Vy jste ta firma, která nám na jaře nabízela partnerství!" řekl chápavě, pak se ale zamračil. „Co tu děláte? Jestli jste se chtěl sejít, Markéta by vám dala termín – ví, kdy mám volno, ale tohle sezení je pro stálé, už smluvené dodavatele, a navíc, my už máme smlouvu podepsanou," odtušil chladně. Dál o bio rajčatech od nikoho poslouchat nechtěl, to na nich skončil jejich vztah! Jenže muž před ním se v ten moment zatvářil nanejvýš nechápavě.

„Pane, to ne… My jsme vaši dodavatelé, to s námi máte podepsanou smlouvu," řekl. Bylo mu poznat na očích, že mluvil pravdu, nebo si to alespoň myslel. Že si nevymýšlel. Že svým slovům věřil. Jenže to Šimon taky.

„Nelžete mi! Myslíte, že nevím, odkud beru svou zeleninu?" zeptal se a zamračil se ještě víc. Začínal se ho zmocňovat vztek, i když věděl, že zde scénu ztropit nemohl. Ale na jinou stranu, co mu to ten mladík vykládal?! A on rychle zalovil v tašce a vytáhl list papíru, který pak donesl do Šimonových rukou. A skutečně, všechno tam stálo černé na bílém, včetně jména Lovec v levém dolním rohu.

„Co to má znamenat?!" zasyčel. „To není možné! Já tohle nepodepsal! Naši dodavatelé jsou už roky stejní, bio rajčata nám dodává jedna moravská farma, název teď nevím, nepamatuji si ho, je francouzs—" zarazil se. „Francouzský název…," zopakoval zděšeně a vytřeštil oči na list před sebou. Všechno mu začínalo dávat smysl, konečně chápal…

„Doprdele," uniklo mu. To Olivier byl jeho dodavatel! Od něj bral rajčata! Moravská farma s francouzským názvem, no jistě, že mu to nedošlo dřív! Jenže co pak měl znamenat list v jeho ruce?

Znovu si papír prohlédl. Celou dobu si myslel, že Olivier byl ten odmítnutý. Ovšem pokud byl jeho stálým dodavatelem, musel být tím odmítnutým tenhle muž. Jenže co mu to tu v tom případě vykládal? Nikdy mu smlouvu nepodepsal…

Muž vedle něj, s brýlemi na nose, delšími vlasy, i když stejné barvy, a hlavně stejného příjmení, se nepatrně ošil. A v ten moment Šimon pochopil. Vzal list papíru a nacpal ho přímo před obličej svého otce.

„Můžeš mi vysvětlit, co to má jako znamenat?!" sykl tiše, ale ledově. „Já tohle nepodepsal!"

I když Olivier seděl na druhé straně místnosti a lidé okolo něj se začínali zvedat a odcházet, přesto viděl i slyšel vše, co se vepředu odehrávalo.

Čím déle poslouchal výměnu názorů mezi oběma muži, tím víc chápal, že se tento rozhovor týká také jeho. Napjal všechny svaly a mozek mu jel na plné obrátky. Viděl, že se Šimonovy zelené oči probudily a začaly metat blesky, které byly mířeny na jeho otce.

Rázně přistoupil k vysokému muži, ukázal prstem na smlouvu, kterou mu podal zmatený dodavatel, a vyslovil slova, která Olivierovi definitivně otevřela oči. V tu chvíli pochopil a vyrazil mu na těle studený pot. Na jednu stranu mu spadl neuvěřitelný balvan ze srdce, slunce se rozsvítilo a celý svět byl růžovější než kdykoliv jindy, pak tu však byla druhá stránka věci, kterou si uvědomil vzápětí. V tu chvíli jeho rozzářený svět zešedl a srdce se mu stáhlo bolestí. Hlavou mu v sekundě prolítla všechna ta odporná slova, která Šimonovi řekl, znovu viděl jeho ublížený a zmatený obličej, když mu vyčítal činy, se kterými neměl nic společného. Nepodrazil ho, byl v tom nevinně jako prostý kvítek fialky.

Tolik bolesti způsobilo jen jedno hloupé nedorozumění.

Kdyby nebyl tak impulzivní a nechal Šimona, aby se přesvědčil, jak to opravdu bylo, snad si tohle všechno trápení mohli odpustit. Přes to všechno měl ale dojem, že sám hnědovlásek netušil, že by byl jeho otec schopen natolik mu zasáhnout do práce, aby způsobil takový zmatek. Pořád to všechno úplně nechápal a chyběly mu nějaké dílky puzzle do celistvého obrazu, aby pochopil, jak Šimon přemýšlel a jak k tomuto všemu došlo.

To však nyní odsunul do pozadí – snad, doufal, se odpovědí jednou dočká.

Teď už neměl pochybnosti o jeho lásce, žádné – ani ty, které se týkaly příjemné drobné blondýny, kterou Olivier poznal z fotky a která se sice chovala k Šimonovi mile, ale až přísně profesionálně, úplně stejně, jako k jeho otci i dalším manažerům okolo.

Když ji uviděl na začátku jednání vcházet do dveří, zase jej přemohl bodavý pocit žárlivosti a celou dobu ji sledoval. Neshledal však absolutně nic, co by ukazovalo na nějaký intimní vztah, jenž by snad mezi nimi nadále trval. Věděl, že by si určitě něčeho všiml, drobného úsměvu nebo třeba nenápadného pohlazení ruky, když mu podávala dokumenty. Nepochyboval, že by se určitě nějak projevila.

Po tomto všem věřil, že Šimonova láska je čistá jako sklo. To on, který chtěl vždycky všechno dělat správně a nikdy nikomu neublížit, se zachoval jako ten nejhorší parchant pod sluncem. A teď se bál, že pouhá omluva stačit nebude. Všechno to natolik pokazil, že se obával, že cesta zpět už je pro něj uzavřená. Šimon by na to měl právo, klidně by Oliviera mohl poslat ke všem čertům, sebrat mu housle z rukou a nechat ho v tom pekle bubnovat, protože všechno jejich trápení – Šimonovo trápení, za to všechno mohla tvrdá hlava a neústupnost černovlasého. Nezasloužil si druhé housle a možná ani ten hloupý buben v pekle.

Zbývala jen naděje, že Šimon nebude mstivý, nedůvěřivý a zachová se lépe. A Olivier tomu ze srdce věřil. Věřil, že dostane druhou šanci…

„Šimone…," vydechl starší Lovec a znovu se ošil. Blesky v očích vlastního syna ho přinejmenším znervózňovaly, nikdy ho takto neviděl. Nikdy, až doteď… „Šimone, klid, posaďme se někam, sami, vysvětlím ti to," navrhl opatrně. Znal svého syna a tušil, že kdyby k němu teď nepřistupoval opatrně, mohlo by všechno dopadnout sakra špatně. Šimon podobné podrazy nenáviděl, sám by se k nim nikdy nesnížil a Jáchym Lovec to věděl.

„Ne! Chci to vysvětlit teď! Co má tohle znamenat?!" zeptal se znovu mladší, když však viděl, že se jeho otec neměl ke slovu, otočil se na svou sekretářku: „Markéto, přineste mi smlouvu s tou moravskou firmou, má francouzský název. Víte, kterou myslím!" řekl jí rychle a ona se otočila a odběhla do jeho pracovny. Sama se s tím dokumentem občas setkala, věděla, kde ho hledat. A Jáchym zbledl ještě o stupeň víc. Místnost už byla poloprázdná, nezdálo se ale, že by se ti, kdo zůstali, měli k odchodu. Naopak, většina oba muže skenovala pohledem a napjatě vyčkávala, co z nich vypadne dál.

„Šimone, ten týden, co jsi byl pryč…, co jsi zůstal na Moravě… Našel jsem tu smlouvu na tvém stole, tu, kterou jsi chtěl odmítnout. Pochop, nabídli nám lepší podmínky, za méně peněz, pro nás to bylo daleko lepší!" řekl mu tlumeně, přesto však tušil, že muži v místnosti jeho slova postřehli více než dobře. A brunet na tom nebyl jinak. Vykulil oči, pak se ale vzpamatoval, napřímil se a paže si založil na hrudi – zaujal úplně stejný postoj, jako tehdy v rýzni.

„To ty jsi mluvil s tím chlapem, co za naše dodavatele rajčat vyjednával. To ty jsi ho odmítl, i když už s tím počítal, i když už bylo všechno domluvené!" vyhrkl. Konečně chápal, ačkoli začínal mít pocit, že by možná raději nevěděl. A v ten moment se otevřely dveře a dovnitř vešla brunetka s vlasy snad tradičně zapletenými do copu – Šimonova sekretářka. Ve tváři měla až bolestný výraz, lehce se krčila, jako by se snad bála, že ji Šimon něčím praští. A pak se natáhla a položila před něj cosi, co zřejmě našla ve skartovačce. V rohu jednoho z cárů papíru poznal svůj podpis, v jiném část loga Olivierovy farmy.

Hodnou chvíli na hromádku pouze zíral, neschopen slova. V ten moment by v jednacím sále člověk slyšel i trávu růst, takové ticho tam bylo, a všichni napjatě vyčkávali. V zelených očích ředitele firmy se toho totiž míhalo spoustu, nikdo ale nedokázal odhadnout, jaká jeho reakce bude. A snad ani on sám. Pomalu se opět napřímil a očima přejel po celém osazenstvu sálu, až se vrátil zpět na svého otce. Všechno už mu dávalo smysl, další vysvětlení nepotřeboval. Seskartovaný dokument mluvil sám za sebe.

„Kdyby ses uráčil přijít na schůzi, kde jsme o tomhle všem mluvili, věděl bys, jaké padlo rozhodnutí. Kdyby ses alespoň lépe začetl do všech podmínek, věděl bys, že ty, které Renard nabízel, byly pro nás lepší, i když za víc peněz. A nakonec, kdyby ses alespoň zeptal, věděl bys, co jsem dělal a chtěl já sám – já s Křístkem, to je ten, kdo za ně vyjednává, mluvil. Pár týdnů po tom jednání. Slíbil jsem mu to. Tu smlouvu jsem jim podepsal. Měli jsme jim ji poslat. Teď už to nejde," odtušil a pohledem přejel po cárech, které už šly skutečně nanejvýš vyhodit. K údivu všech mluvil klidně, skoro jako by o nic nešlo. I ti, kdo ho znali jen málo, věděli o jeho přirozené živosti, do všeho byl zapálený a jít za ním do kanceláře pro pokárání bývalo všeobecnou noční můrou. Ale teď?

„Zasáhl jsi mi do mých kontraktů. Připravil naši firmu o nejspolehlivější dodavatele. Zničil jsi mou smlouvu," zhodnotil brunet, stále ještě tiše. Muži a ženy kolem zatím tajili dech a natahovali krky, aby vše slyšeli, špendlík by se nikdo neodvážil upustit. A nejvyšší ředitel vstal, chytil novou smlouvu do zdravé pravé ruky a zvedl ji nad hlavu.

„Tenhle papír," začal, tentokrát hlasitěji, a přesto spíš ke svému otci než ke komukoli jinému. Všechno se v něm míchalo, rozporuplné pocity, ale vítězil vztek – obrovský a nekontrolovatelný, protože až v ten moment pochopil, jak moc to jeho otec všechno posral. Kdyby to neudělal, kdyby se mu nemíchal do práce, byl by ještě s Olivierem. Byli by spolu. Šimon za nic nemohl. Celou dobu byl ve všem nevinně a jejich vztah se přesto rozpadl. Všechny ty týdny plné bolesti, všechny slzy, zlá slova… Všechno to bylo zbytečné.

„Tenhle papír je neplatný," dokončil a rychle si prohlédl své ruce. Jedna byla zdravá, u druhé však nemohl ani pohnout prsty. Viděl, jak jeho otec vykulil oči, byly to sekundy mezi chvílí, kdy ještě držel list nad hlavou, a chvílí, kdy ho chytil mezi zuby a zdravou rukou za něj trhl. Celé osazenstvo zalapalo po dechu, když se obě poloviny neplatného dokumentu volně snesly na zem. Oba muži, kteří na něm byli podepsáni, se sesunuli zpět do svých židlí, jelikož měli dojem, že je jejich nohy nejspíš neunesou. A Šimon stále stál, z očí mu šlehaly blesky a na tváři mu hrálo něco, co by se dalo nazvat úsměvem. Nebo spíš úšklebkem? Z radosti to nebylo…

„Vyšší vedení se shodlo. Naše firma chce pokračovat v partnerství s firmou pana Renarda. A pokračovat v něm budeme," řekl, opět klidně, a otočil se na staršího Lovce. „Zavoláš mu a domluvíš to. Řekneš, že bychom rádi podepsali smlouvu, již nám nabízeli. Tu novou, upravenou," určil si Šimon nesmlouvavě.

„Cože?" vyskočil Jáchym na nohy. Konečně se mu vracel ztracený klid a on začínal pobírat, co to jeho syn dělal. Tohle snad nemohla být pravda, musel se zbláznit! „To tedy ne! Šimone, mluvil jsem s ním, prosili nás, abychom prodloužili stávající podmínky! Když už je budeme chtít zpět, zažádejme méně, ještě rádi přijmou!"

„Ne," odtušil brunet chladně. „Chci tu novou smlouvu. Seženeš ji a přineseš mi ji, podepsanou od pana Renarda."

„A co když chtít nebudou?!" nadhodil starší, oči přimhouřené. Stejný postoj však zaujal i jeho syn.

„Ty zařídíš, aby chtěli! Tu smlouvu mi přineseš! Protože jinak je tohle poslední den, který jsi v téhle firmě strávil!" A v ten moment měl starší Lovec skutečně dojem, že mu někdo musel vyměnit syna. Tohle nebylo možné, to nebylo… nebylo… Nevěděl, co si myslet, co říct.

„Nemůžeš mě vyhodit! Jsem tvůj otec, navíc to já ti tuhle firmu přenechal!" rozhodil rukama starší. A Šimon se zamračil ještě víc.

„Ale můžu. A víš proč? Protože, jak jsi řekl, tuhle firmu jsi mi předal. Řídil jsi ji a už ji neřídíš. Já jsem tvůj šéf a můžu si dělat, co budu chtít, protože tady jsme v mojí firmě! Tady jsem dyrektorem já!" Místnost opět utichla. Nikdo snad ani nedýchal, neodvažoval se. Jen pozorovali dva muže, tolik podobné, stejně elegantní a stejně vážené, jak po sobě metají blesky stejně zelenýma očima.

„Ty ses zbláznil," vypadlo pak z Jáchyma nevěřícně. „Myslel jsem, že je hloupost nechávat tě tak dlouho v nemocnici, že tolik sis hlavu zranit nemohl, ale už věřím. Spadl jsi na ni, a pořádně. Šimone, tohle přece nemůžeš myslet vážně!" řekl a znovu se postavil, v ten moment mu však pohled padl na zašpiněnou, odrbanou obuv, již měl Šimon na sobě.

„A co je proboha tohle? Říkal jsi, že ty boty vyhodíš. To se teď snažíš proti mně rebelovat, nebo co? Ve svém věku?" zeptal se. Čekal, že svého syna vyprovokuje, až moc dobře ho znal, aby věděl, že to nevyhnutelně muselo přijít. A s takovým zatměním v mysli nedokázal Šimon přemýšlet. Blesky v brunetových očích zesílily. Byl jen tak malinký kousek od toho, co v něm jeho otec nejspíš chtěl vyvolat, tak malinký krůček…

A v ten moment se to stalo. Cosi v něm se přepnulo, změnilo. Nevěděl co, proč nebo jak. Netušil…

A tak se usmál. Protože v ten moment pochopil, že tenhle muž mu za něco takového nestál.

„Já chci smlouvu s Renardem a ty ji zařídíš, přesně tak, jak jsem chtěl. A až mu budeš volat, omluvíš se. Upřímně! Řekneš, že tě mrzí, jaké nepříjemnosti jsme mu způsobili. Bez debat! Prostě to uděláš! Tolik k tvému plánu na příští hodiny," poznamenal a za ticha, které se opět rozprostřelo, posbíral všechny své věci.

„Schůze končí." A s těmito slovy se otočil a vypochodoval z místnosti, beze slova, bez dalšího zdržování. Pro dnešek měl všeho dost, nechtěl tu dál být. Nechtěl nad tím vším dál přemýšlet, a tak bez dalšího váhání, jen s krátkým pozdravem věnovaným sekretářce, zamířil rovnou ven z budovy, v níž jeho firma sídlila.

Olivier přihlížel celé té bouřce se zatajeným dechem. Šimon se za něj rval. Bojoval za něj, i když věděl, nebo spíš tušil, že jejich lásku tím stejně nezachrání. Stál si za svým názorem, za tím, co slíbil, za tím vším, co mu Olivier celou dobu tak vyčítal a kvůli čemu vlastně všechno mezi nimi skončilo.

Teď měl před sebou důkaz, jak moc se v něm mýlil. Nechal příliš vyplout na povrch svou nedůvěru k lidem.

Potřeboval se napít, musel odejít někam na vzduch, protože měl dojem, že se v místnosti, kde vládla opravdu tíživá atmosféra, asi udusí. Nedokázal jasně myslet, a svůj plán, který měl už předtím dost podstatné díry, nezvládal nyní nijak uspořádat. Jediné, co věděl jistě, bylo, že s ním musí mluvit. Co mu však řekne, to bylo v tuto chvíli ve hvězdách.

Naštvaný mladý ředitel se ale sebral a zmizel z místnosti takovou rychlostí, že Olivier nestačil ani zamrkat. Vystřelil ze židle a vyběhl na chodbu, kde uviděl hnědovlasého opouštět budovu.

Rozběhl se za ním. Nemohl dopustit, aby se mu ztratil v davu nebo nasedl do auta a ujel bůhvíkam.

Vyběhl ze dveří na chodník a rozhlížel se. Nikde ho neviděl. Srdce mu bušilo, v hlavě hučelo, ale teď to nemohl vzdát. Musel ho najít.

A v ten moment na druhé straně ulice zahlédl známý, bílý, stále pocuchaný Mercedes. A do něj zrovna v rychlosti nastupoval nasupený hnědovlasý muž v odrbaných starých teniskách.

„Šimone, počkej!" zavolal úpěnlivě a očima těkal po přejíždějících autech, která ho nechtěla pustit přeběhnout ulici. „Počkej, prosím tě!"

V ten moment jako by brunet zamrzl v pohybu. Napjal se, srdce se mu rozbušilo a nohy ztěžkly. Nedokázal se pohnout, nedokázal vůbec nic, a přesto – musel se otočit, musel si ověřit, že se mu to nezdálo. Bylo tohle vůbec možné? Ten hlas slyšel naposledy včera, a i kdyby ne, pamatoval si ho až moc dobře. Dokázal by ho přiřadit prakticky kdykoli. Jenže poslední dny jej neslyšel jinak než nazlobený, opovrhující. A teď…

Pomalu, opatrně přiměl své tělo pohnout se. Sám nevěděl, co přesně chtěl a nechtěl spatřit, v co doufal a co už se i jemu zdálo naivní. Bál se, hrozně moc, jenže zároveň mu srdce bušilo, jako by uběhl maraton, po celém těle mu naskákala husí kůže a dech se mu zrychlil, až se bál, že se asi udusí.

A pak ho uviděl. Jejich oči se setkaly, šedá se prolnula se zelenou a bruneta najednou všechen vztek opustil. V hlavě měl prázdno, všechny emoce a myšlenky upínající se k právě proběhlému jednání staly se nepodstatnými a on zároveň vlastně nevěděl, na co myslet dřív. Bylo to jako splněný sen, který zároveň vůbec nechápal. Chtěl se za ním rozběhnout a sevřít ho v náručí, jenže zároveň měl nohy jako z olova. Chtěl ho políbit, ale bál se, nevěděl…

Olivier tam stál, na druhé straně ulice, koukal mu do očí a brunet věděl, že ať už se jej v budoucnu zeptá kdokoli, nebude schopen říct, jak se v tu chvíli cítil nebo co se mu honilo hlavou. Nechápal, co tu černovlasý dělal, netušil, proč přijel do jednoho z velkých měst, která v něm vzbuzovala akorát tak úzkost, měst, která nenáviděl, a zároveň to bylo takřka křišťálově jasné a Olivierovy úpěnlivě prosící oči to jen podtrhovaly.

Jeho láska za ním skutečně přijela až do Prahy.

Konečně mohl Olivier přeběhnout silnici. Věděl, že spěchat už nemusí, měl pozornost hnědovláska, jehož zelené oči ukazovaly překvapení. Zastavil se těsně před ním a měl co dělat, aby nesklopil hlavu. Byl by si ochoten i kleknout, jen aby mu dal Šimon možnost všechno vysvětlit a omluvit se za své odporné chování.

„Šimone, prosím, mohl bych s tebou na chvíli mluvit? Věnuješ mi trochu času, abych se mohl kát? Chtěl bych ti vynahradit všechnu tvou bolest, kterou jsem ti způsobil. Tak rád bych vrátil čas, ale vím, že to není možné, přes to všechno tě však prosím, mohl bys mi odpustit mé nesmyslné chování? Nechtěl jsem ti ublížit, všechno mě to tak hrozně mrzí, ale mohu tady teď jen stát jako největší kajícník, odprosit tě a doufat, že mě pochopíš a vyslechneš. Ty sám už víš, co mě k mým činům vedlo, nicméně to mě neomlouvá. Už doma jsem zjistil, že i přes všechny ty peripetie se smlouvami jsi mě miloval, že jsi neudělal nic úmyslně a už vůbec jsi nevytvářel nějaké intriky, které jsem si ve své hlavě vymyslel. Jsem nedůvěřivý, ale to mi nedává právo ubližovat lidem, kteří jsou mi blízcí. Já tě jen snažně prosím, dej mi šanci to všechno odčinit. Miluju tě a nikdy jsem nepřestal, i pro mě celá ta doba byla neuvěřitelné utrpení, ale ač jsem se snažil sebevíc tě nenávidět, nešlo to. Vždycky jsem ve vzpomínkách uviděl tvé upřímné oči a moje snaha šla do kytek. Miloval jsem tě a miluju tě pořád. Teď mě můžeš soudit, zasloužím si to," úpěnlivě se zadíval do zářivých očí a bodly ho výčitky, když se zaměřil na vystouplou rudou jizvu, která jeho tvář bude hyzdit už navždy.

A brunetovi v ten moment došla všechna slova. Nevěděl, co říct nebo jak se zachovat, výraz v jeho tváři proto zůstával stále stejný, v očích stále stejné překvapení. Instinktivně si prsty přejel po jizvě, kterou Olivier sledoval, a viděl, jak se v šedých očích bolestně zalesklo. Věděl, že by mu nedokázaly lhát, že vždy ukazovaly přesně to, co jejich majitel cítil, a stejně tak věděl, že všechna svá slova myslel černovlásek upřímně. A právě proto tomu všemu stále nechtěl uvěřit, nevěděl, zda už ho nedělí pouze sekundy od probuzení z tohoto snu, leč nádherného, nevěděl, jestli si to všechno nevymyslel. Anebo naopak věděl, protože jiskry v šedých očích a jeho bušící srdce, které na černovláska reagovalo jako vždy, to by si jeho mozek vymyslet nedokázal. Opravdu byl tady, opravdu tu stál.

Chápal ho. Prosil o odpuštění. Chtěl s ním být. Miloval ho.

„Oliviere…," zopakoval jeho jméno nevěřícně. Nikdy ho neviděl takhle, ještě nikdy. Jeho oči ho prosily o odpuštění, stál před ním, konečně byl zase s ním. Asi by ho měl brunet vyhodit, asi by to po tom všem měl být on, kdo všechno vzdá, jenže jak mohl, když to jediné, co kdy chtěl, bylo natisknout se na Oliviera a už nikdy se nepustit?

„Chceš mi vynahradit všechnu bolest?" zeptal se pak šeptem a jeho oči jako by mluvily s ním a tiše dodávaly: Jde to vůbec?

Nevěděl. Každým dnem, každou hodinou, minutou se jeho srdce stahovalo, každá vzpomínka na černovláska jej nesnesitelně bolela a on ho přesto po celou dobu dál miloval. Připadal si, jako by mu čas a vzdálenost mezi nimi trhaly srdce z hrudi, jako by ho to každý další den bez jeho lásky zabíjelo.

„Oliviere, znáš mě přece, alespoň trochu. To všechno, všechny ty dny bez tebe… Strašně to bolelo, myslel jsem, že to do dalšího dne nezvládnu. Že nezvládnu jít dál, protože každá vzpomínka na tebe tolik bolela. Já tě nikdy nenávidět nezkoušel, já tě miloval. Každý den, každou chvíli. Volal jsem ti, psal, Alex se mě snažil držet na nohou, ale moc mu to nešlo. Nikdy předtím se mi nic takového nestalo, byls první, do koho jsem se zamiloval, a takovou bolest, jakou jsem poznal bez tebe, jsem v životě nezažil. Nikdy, víš?" řekl tiše, dívaje se do jeho očí. Všechno se v něm pralo, přesto ale věděl, že svá slova říkal přímo ze srdce. Že byla všechna upřímná, řečená tak, jak je říct toužil. Potřeboval mu to všechno sdělit.

„Nic mě nikdy tolik nebolelo jako přijít o tebe a já nevím, jestli bych něco takového kdy znovu ustál. Nevím, jestli by to moje srdce znovu vydrželo, protože tohle všechno na něj prostě bylo moc. Tolik vzpomínek, tolik prolitých slz. Tolik představ způsobených oním prokletým Co by, kdyby… Snaha přijít na způsob, jak získat zpátky už ztracené, a pak další a další bolest, když člověk zjistí, že to zkrátka a dobře nejde. Bylo to pár týdnů, a přesto – všechno mě to málem zničilo. Já už tohle všechno znovu nezvládnu. Rozumíš?" zeptal se. Nešeptal, přesto ale mluvil tiše. V hlase se mu odrážela prožitá bolest, kterou za ty týdny poznal a která se mu nyní zjevila i v očích a nechala se odrazit těmi Olivierovými.

Ten moment byl nepopsatelný. Stáli tam, koukali si do očí a v hnědovlasé hlavě se míhaly vzpomínky, rekapituloval si vše, co se stalo, a zároveň se s tím těmi slovy loučil. Potřeboval je říct, celou dobu to potřeboval – jít za Olivierem a povědět, co všechno cítil, jak to všechno bolelo. Aby to mohl nechat jít. Aby se sám mohl posunout, netáhl s sebou břemeno, které mu černovlásek naložil. Aby od toho konečně mohl jít dál.

„Tolik to bolelo. Na cestě do Prahy, při psaní toho dopisu, v nemocnici…, na té slavnosti i doma. Každý pohled do tvých očí, každé slovo… Prostě… prostě…," na chvíli se odmlčel. Do očí se mu tlačily slzy, které se mu ale dařilo zamrkat. „Nikdy jsem o tebe nechtěl přijít, nechtěl jsem nic – peníze, tvou farmu, Prahu… Chtěl jsem tebe. Jenom tebe. Chtěl jsem pro tebe žít, kdekoli jenom budeš chtít, víš? Protože jsem tě prostě miloval. A teď se tu po tom všem ukážeš, přijdeš za mnou a chceš, aby všechno bylo jako dřív. Chceš být zase se mnou, chceš mě zase vystavit tomu všemu. Odvézt si mě zpátky a zase mě milovat. Po tom všem sem přijíždíš, omlouváš se a přeješ si, abych tě zase miloval já."

Šimonova zpověď a všechna jeho slova rozedírala Olivierovu duši a trhala jeho zničené srdce na kousíčky. V očích se mu odrážela bolest a zklamání, protože v tu chvíli cítil, že svůj boj prohrál. Jejich láska byla už v takových troskách, že nešla znovu postavit. Základy, které nikdy nebyly příliš pevné, zkrátka tuto válku nesmyslné nedůvěry, nedorozumění a jinakosti nevydržely.

Věděl, že to takto mohlo dopadnout, ale doufal, že je přece jen možnost, že ten silnější z nich to ustojí, dokáže sesbírat sutiny a zase z nich postavit katedrálu, která, ač nejistě, ještě před pár týdny stála, a kterou zdobili, zlatili a budovali silnější…

S každým jeho slovem měl Olivier pocit, že už se nenadechne, celé nitro měl v jednom ohni a tušil, že ho už brzy zradí třesoucí se nohy.

Musel sklonit hlavu, protože nemohl vydržet pohled do těch smutných smaragdových studánek. Nejraději by zase utekl, ale věděl, že nemůže. Šimon měl právo mu říct všechno, co ho tížilo, měl právo být soudce, žalobce i kat, a Olivier byl nucen rozsudek vyslechnout až do konce. A byl povinen jej přijmout bez výhrad.

Sklonil tedy hlavu ještě víc, zavřel oči a poslouchal.