Jakub byl dokonale zmatený. Nenadálá péče o jeho osobu ho zaskočila nepřipraveného, cítil poprvé po dlouhé době, že se o něj někdo zajímá. Vůbec ho nenapadlo, že by pro svoje nabídky mohli mít i nějaký jiný důvod než jen ten, aby mu pomohli.
Pavel vyleze na břeh a stoupne si na osušku. Martin z vody sleduje, jak se na břeh vynořuje nádherné opálené štíhlé tělo. Kapičky vody po něm stékají, hladí ho a laskají ve svém objetí. Závidí jim. Usměje se. Taková blbost. Vždyť to může udělat taky.Pavel se utře a lehne si na osušku. Ještě je teplo, ale cítí, že by se rád zahřál. Spokojeně přimhouří oči a zaposlouchá se do šumění bříz.
„Jen počkejte, až se vrátí Jozífek, všechny vás zmlátí za to, jak si ze mě utahujete. Copak tihle dva, jsou to blázni, ale že i vy se k nim přidáváte, Otakare…," rozohnil jsem se.„Moc vám to sluší, když se zlobíte, a já vám mám vlastně něco vracet," vstal Otakar od stolu, sehnul se a políbil mě lehce na ústa.
Martina bodne výčitka. Pavel tu leží nemocný a on si to skoro rozdal za výlohou cestovní kanceláře. Ne skoro, ale udělal to.„Jsi nahý a krásně voníš. Jsem rád, že je ti lépe.“„Trochu mě ještě pálí. Podívej se,“ otočí se a vystrčí zadeček na Martina. Ten polkne.
„Nebojte se mě, prosím, vážně vám nic neudělám!" napřáhl jsem k němu ruce, abych mu pomohl vstát z té poněkud nedůstojné pozice.„Nebojím se, jenom jsem se lekl." S mojí pomocí se vyhrabal z vany, sehnul se, aby sebral spadlou osušku, a přitom se praštil do čela o hranu umývacího pultu.
Pohlédne na mlčící zajatce, jak vážou proutí na vyztužení břehů. Pak se zahledí na rybník. Zbláznili se. Kolem zuří válka a oni čistí rybník. Anglická letadla na ně shazují bomby, v Atlantiku vedou jejich ponorky boje a nedávno potkal pár vojáků z východní fronty. Příští měsíc by se u nich měly objevit jednotky, které přijdou z Ruska. Někdy uvažuje, proč bojují na tolika frontách, ale vyhrávají a vůdce s generály ví, co dělají.Ten rybník je opravdu pěkně zaneřáděný.
Tak a je to tu, zítra mi končí ochranná lhůta. Ať jsem dělal, co jsem dělal, vždycky mi nakonec na mysl přišlo tohle, když jsem ten večer usínal. Nevypadalo to, že by to nějaký další stážista řešil, natož například Jay, ale já prostě často řeším i větší blbosti, než je tohleto.
Byl tak šťastný, když ji svíral v rukou, nesl si ji jako svátost a říkal si, že od teď už půjde všechno líp. A pak najednou… připadalo mu, že se to netříští váza, ale všechny jeho naděje. Ani nevěděl, jak došel domů. Necítil smutek ani lítost, jen hroznou prázdnotu, celý jeho život je zbytečný, a tak proč žít dál. Jasně si vybavoval poslední chvíle, bylo mu dobře, pomalu se propadal do prázdna…
„Ty vole, mně už se blíží tunel… To nemá cenu, jsem v právu, ale on je mimoň. Tak si to užij, magore! Zrovna taková pěkná… Doufám, že ji alespoň pořádně sjede. Hej, kde je? Kde je?“„Nevím, vjel na vlnu a teď ho nevidím. Se někde vynoří.“„Sakra, nikde není, ani prkno nevidím. Ještě aby se někde zachytnul. Kluci, nevidím ani prkno, někde se musel zachytit. Podrž mi moje. Sakra, ten legrope se blbě sundává!“
Dnes ráno se však tak snadno nevzdával. Nejen že z mé postel nevypadl, ale začal se mi dokonce dobývat pod přikrývku:„Přijedeš tam hrozně nadržený a ještě nakonec uděláš na letišti Jozífkovi ostudu. Pojď, já ti ulevím, budeš potom klidnější!"
Bylo to přibližně dva měsíce po Vánocích, kdy jejich touha se omezila na pár vášnivých polibků a dál nic. Oba chtěli víc, proto jednoho dne dostal lístek s datem, místem a hodinou setkání. Podpis chyběl, ale věděl, od koho je. Dodnes si říká, že chyběly pouze souřadnice, tak precizně byl napsán. Vyrazil ven, kde sněhu bylo poskrovnu. Plížil se jako zloděj k místu schůzky, kde stála stará bouda.
První díl povídky, o jejímž pokračování rozdnete vy, čtenáři, v diskuzi.„Copak tak tvrdě spí?“ zahuboval domácí a na dveře důrazně zabušil. Když se i tento razantní zásah minul účinkem, David to už nevydržel:„Něco se muselo stát, prosím, nemáte náhradní klíč?“
Pavel se pomalu svlékne, přestože má chuť se zakrýt. Tomáš si ho s povzdechem prohlédne. Sakra, ten jeho přítel ale má kliku. Je nádherný se svoji štíhlounkou bezvadnou postavou a k tomu je úplně vyholený. Je jako pařížský dortík ve výloze cukrárny. Jen si ho zabalit, koupit a sníst. Bohužel každý kousek je zamluvený a prodaný. Zakleje.
„Já sám," řekl, natáhl se přese mne, sundal ho, ale zůstal na mně přitisknutý:„Jsi malý. Malý, ale hezký!" přitiskl mě k sobě a pokusil se políbit. Vytrhl jsem se mu, šlo to ztěžka, přece jen měl velkou sílu, a celý vyděšený tím, že mi vteřinu prolétlo hlavou, jaké by to asi bylo líbat ty krásně plné rty, jsem na něj začal ječet:
„Proč mlčíte?“ Když se postaví blízko něho a prohlíží si jeho tvář. „Co byste dal za to, abych vás odtud dostal? Jestlipak víte, co by se s vámi stalo?“„Všechno dám. Nevím. Někam by mě odvezli?“„Pokud byste měl štěstí, skončil byste v pracovním táboře. Pokud ne, tak vy víte kde.“„Ano,“ zachraptí. Co bude muset udělat, aby neskončil na šibenici nebo u zdi?„Tak co byste mohl nabídnout?“
„Co kdybychom to zkusili jednou obráceně," zašeptal jsem do ucha těžce oddychujícímu Jozífkovi, který se právě chystal znovu mě pomilovat.„Jak obráceně, já ti nero … aha, to tedy … ale vlastně proč ne, ukaž, co umíš, maličký!" nemravně se rozložil na posteli a pozoroval, jak se připravuji.
„Dožínky,“ tupě řekne Ethan. Všichni pomalu přikývnou, dokonce i Chabrac neochotně skloní hlavu na souhlas.„Pivo starostovi,“ poručí Brux a luskne prsty. „Bez dožínek nemůžeme ukončit léto a požádat o dobrou úrodu na další rok. Tomu jistě rozumíš, ne?“Ethan odsune další sklenici piva. Bože, už zase. Oni chtějí uprostřed války slavit. Zbláznili se a on taky, protože ví, že zajde na velitelství, aby se na to optal.
„Mami, co tady…?" nestačil ale větu dokončit, teta mu skočila do řeči:„Přišla si s tebou promluvit, to tu dělá, uvařím to kafe." Zavřela za námi dveře do jídelny. Zůstali jsme v kuchyni stát proti sobě.„Teto, musím to slyšet!" popadl jsem plechový hrnec a přiložil jej ke dveřím, abych poslouchal.
„Víš, Amine, máš dokonalý vkus. To máš po mně. Je opravdu překrásný.“ S grácií sobě vlastní jde k vysokému plavovlasému Němci. Sice jsou to ještě větší suchaři než Angličané a Amine si mohl vybrat Francouze, ale Max bydlí s jejím synem, takže na něm musí být něco dobrého. Má týden na to, aby ho důkladně poznala.„Madam.“
Jakmile uplynul domluvený čas, tak jsem šel na záchod. Hrála tam docela nahlas hudba, tak jsem si říkal, že je to príma, že aspoň nebude nic slyšet. Chvíli jsem čekal a pak se otevřely dveře. Dovnitř vešli čtyři kluci, co s ním seděli u stolu. Koukal jsem nevěřícně na ně, a než jsem stačil něco říct, tak jsem dostal ránu do břicha. V tu chvíli si dva kluci stoupli za mě a chytli mi ruce za zády. Jeden mi navíc držel ruku před pusou, takže jsem nemohl mluvit. „Tak ty jsi dostal chuť na mladý kluky, jó ty zmrde?“ zeptal se mě ten hezoun. Než jsem stačil odpovědět, tak mě kopnul kolenem do koulí.
"Co?" hekl Marty a nesouhlasně kmital pohledem mezi svým nalitým ptákem (který teď čněl jen tak do vzduchu a stékaly po něm kapičky slin) a Vakiho tváří, kterou už nenapěchovala jeho chlouba; tvář s úšklebkem, který na něm neznal."Neblbni vole a pokračuj," prohlásil rezolutně Marty, ale v tom hlase bylo až moc cítit, že je to spíš prosba. Vakimu ale škleb na obličej snad přirostl, protože nereagoval a jen ho sledoval. "Nebudu ti ho… kouřit."
„To bude jistě tady!" vedena neomylným instinktem hospodyně zamířila paní Vondrová do správných dveří s manželem v závěsu. Já se loudal za nimi a přemýšlel, co dál.„Ale tady spí dva," otočila se na mě s údivem v očích, „on tady Jozífek s někým bydlí?"„Ano, se mnou, spíme tu spolu." Co jiného říct?„Ale proč, vždyť tu přece máte tolik místa…," nechápala.
Muž sedí nebo spíš leží na židli a nebýt zvláštního znaménka na čele, nepoznal by ho. Ihned si na sobě uvědomí pohledy jak plukovníka von Bellena, tak z boku oči kapitána Meiera, ale ještě někoho jiného. Lehce znuděná tvář s chladnýma očima, které šmejdí všude a které se do člověka zaryjí a nepustí ho. Znervózňuje ho. Kdo je to? Tajná policie? Někdo jiný? Kdo?
„Okamžitě Karla postav na zem i se židlí a všichni na místa, ale hned!" autoritativní a opravdu výhružný hlas všechny překvapil, Pavel se lekl, poněkud nešetrně mě i se židlí upustil na zem a otočil se. Já samozřejmě ze židle spadl a vykřikl bolestí, jak jsem si narazil kostrč. Pokusil jsem se ale okamžitě výkřik potlačit, protože ten příkaz vydal Jozífek, stojící ve dveřích a opět rudý vzteky. Spěchal ke mně, odstrkoval bezohledně spolužáky, kteří jen zírali.
„Můj nový byt, moje první Vánoce, moje první návštěva rodičů!“ povídá si sám pro sebe muž na balkoně, cumlá odvykací bonbon a prohlíží si okolí. Je šedé a pochmurné. Na sníh, který by zakryl bezútěšnost místa i zimy, marně čeká už několik neděl. A nejspíš se načeká zbytečně. Koukne dolů a má chuť pustit bonbon. Jen tak. Rozpustile se zašklebí.
Strana 97 z 100
