„Heterosexuální muži neexistují, to jsou jen ti, kteří mě zatím ještě nepoznali, to bys měl vědět a já tě o tom přesvědčím! A to tak, že teď a hned!“ vyskočil Lukáš ze židle. Zůstal stát proti Pavlovi, štíhlou postavu vypnutou, ruce v bok, modré oči se třpytily, tváře mírně zrůžovělé odhodláním.
„Co se děje?" saju si krev z prstu a sleduji Jozífkův překvapený výraz.„Mamka ti vzkazuje, ať si dáš záležet, neuřízneš si ještě další prsty a že přijdou v osm."„Přijdou?" divím se.„Jo, přijdou, přivede prý hosta," zamyšleně odpoví, „a nedal bych nic za to, že to bude ten její přítel."
Udýchaný Pavel přijede s pošramoceným kolem domů a dlouze zazvoní.„Kde jsi byl? Měl jsem strach. Už je pozdě.“„Promiň, miláčku!“ Přistoupí k vysokému černovlasému muži, kterého vášnivě políbí.„Nemám rád, když chodíš takhle pozdě!“ Muž ve dveřích si Pavla nasupeně prohlíží.
Jak už název napovídá, jedná se o poprvé. První den na Ostrově, první známosti, první zkušenosti.
Vždycky jsem svou nadprůměrně vysokou inteligenci považoval spíše za prokletí než za dar. Ale když mi přinesla tyto zážitky, musel jsem to výrazně přehodnotit.
Neřekne nic, jen tak zvláštně sklopí víčka. Jako kdyby mrak zakryl slunce. Náhle má tak smutnou tvář, až se mi sevře srdce. Už se nevnucuju. Mám z něj zvláštní pocit. Jako by skrýval nějaké tajemství.
„Finden Sie es! Schnell! Suchen Sie gründlich!“ Najděte to! Rychle! Hledejte pořádně!Najděte! Hledejte! Chci ho! Překládá si dál ten hnusný hlas, který se mu zařezává do mysli jako nůž. Ví, že si ho bude pamatovat do konce života. Vyskočí, hromada harampádí kolem něho spadne s ohlušujícím rachotem. Nemotorně vyběhne s kufříkem a batohem v náruči. Tři muži ztichnou, otočí se za zvukem jako lovečtí psi. Jeden z nich mávne rukou směrem, odkud hluk vycházel, a rozeběhnou se.
-Pokud bych byl na jeho místě, neváhal bych ani minutu.--To já váhám.--To v mém objetí nebudete. Nebudu se ptát a vnutím vám svou vůli a lásku. Učiním vás závislým na mé lásce. Jen přijďte a uvidíte.-A jist si svým triumfem přitiskl mladíka na zeď a chtěl ho začít líbat.
Kroky blíž znějí, hlasy se smějí Boky se zhoupnou, podrážky šoupnou Ticho se vyplo, světlo se zaplo Ulice žije, kdo využije… Tebe?
„Proč jsi to udělal, všechno jsi zkazil!" Už se neudržím, nechci dělat scény na veřejnosti, vší silou zadržím slzy a uteču na záchod. Naštěstí tam nikdo není, tak povolím stavidla a brečím nahlas, nevím, co mám dělat, nechci Jozífka ztratit, nechci ho trápit, co to vlastně dělám, proč to dělám, proč se nedokážu se ovládnout.
Školní chlapecký příběh vznikající online na nočním chatu, který si nehraje na literární dílo, ale ostrým spádem si v něm každý zahrál to, čím chtěl být ve svých snech.Max je na střední škole nový, nastoupil do posledního ročníku, stejně jako Honza, který tu už je trochu kápo. Oba spolu chodí na stejné patro. Max potkává Honzu pravidelně na chodbě a nevynechá žádnou příležitost zajít za ním na záchod. Záchodky na téhle škole jsou ještě postaru, jen žlábek, na který chodí kluci pěkně vedle sebe tělo na tělo.
Když projedou, hnou se kupředu pomalým tempem. Začíná ztrácet přehled, jaké je datum. A který je den, to už neví vůbec. Pátek, sobota nebo už možná pondělí? Jdou nějakou dobu, když jim nad hlavami proletí letka německých letadel. Dvě letadla se z ničeho nic oddělí a proletí těsně nad nimi. Všichni se přikrčí. Oddechnou si, ale pak si někteří povšimnou, že se stroje vracejí. Jeden začne shazovat bomby.Stejný kvílivý zvuk smrti jako v Dunkerque. Zavře oči, zakryje si uši.
„Přestavuji vám studenta Karla Jandáka, který…" ale větu nedokončí, protože já se otočím, zalapám po dechu, leknutím couvnu a šlápnu mu na nohu.„Jak jsem říkal, my se už trochu známe, pane řediteli," slyším hlas, který si s ničím a nikde nemohu splést.
Ludvík i on věděli, že dneska je to na dlouho naposledy, kdy jsou spolu takhle nerušeni. Chlapec byl pevně rozhodnutý, že tato poslední společná noc bude zároveň i první. První, kdy se milenci dá cele a se vším, co k tomu patří.
Spadla mi čelist. Bude s námi někdo bydlet? A co tak najednou? Pravda, z horní části bytu jsme užívali jen terasu s malým bazénem a zimní zahradou, je to vlastně samostatný byt, ale přece jen, bude tam najednou cizí člověk. Že by mamčin přítel? O žádném ale nevím, ale třeba ho přede mnou tají, taková krásná ženská a nikoho už tak dlouho nemá. Ale tomu by zase přece byt nepronajímala, toho by tam prostě nastěhovala.
Docela vytlemení (pivka udělaly svoje) jsme rozrazili dveře toho hazlíku a vydali se k mušlím. U prostřední si zrovna rozepínal poklopec nějakej zajíc. Sjel jsem ho pohledem (hubenej, ale velmi šukatelnej). Podíval jsem se na Marťase, ten na mě mrknul a šel si stoupnout vedle něj. Já se šel postavit z druhý strany. Kolouch zrovna vytahoval péro. Slušnej nástroj, i když na nás s Marťasem neměl. Mates se s tím nesral a na jeden pohyb vytáh to svoje dělo i s koulema. Udělal jsem totéž a čekal jsem, co bude. Nechcali jsme ani jeden.
Josef teď trochu zpomalil, do hry vstoupily totiž i jeho ruce, a protože o to hlavní se starala jeho pusa, zamířily kolem. Jindra měl docela malé koule, nebo se to tak alespoň zdálo, přitisknuté k tělu, jak se ochlazovalo. Hladil ho po nich a představoval si, že dokáže hmatem cítit, jaké napětí v nich teď panuje, na co se připravují."Zrychli! Zrychli, prosím tě..., musíš."
Mladík ho pozoroval. Vzpomněl si, jak se ho tenkrát dotýkal... Myslel na to často. Častěji než zdrávo. Napadlo ho, že by bylo příjemné si to zopakovat. Ale nenašel odvahu. Malíř zaznamenal jeho touhu, sám na tom nebyl líp. Položil ho opatrně do trávy a začal ho něžně líbat. Ludvík si chvějící se rukou otevřel kalhoty... Germainovy ruce i ústa poskytly zmučenému tělu slastnou úlevu.
„Proč chceš můj souhlas?“ udiveně se otáže Max a položí mu ruku na paži. Miluje toho štíhlého vysokého Angličana. Vlastně neví, kdy se do něj zamiloval. Při prvním setkání, nebo později ve vězení, nebo někdy jindy? Nebo to bylo, jak šel čas?Ethan se zardí. „Chci sepsat náš příběh z války.“ Max stáhne ruku, udělá krok vzad.„Proč? Přece je to za námi nebo ne?“Ethan rozpačitě přejede klávesy stroje. „Nevím. Možná jen na tu dobu nechci zapomenout a možná chci zanechat nějaké svědectví o tom, jaké to bylo ve skutečnosti. Ale pokud nechceš, nebudu psát,“ řekne úzkostlivě. Max se vedle něho posadí a přemýšlí.
„Ano, jsem rád veselý, rád si dělám legraci, ale tohle je vážná věc! Já tě miluju a tvoje nedůvěra mě dopaluje! Podívej se na sebe, prosím tě, vždyť ty jsi tak krásný chlap, chytrý, milý a já ti přesto věřím, že zůstaneš jenom můj. Tak prosím věř i ty mně!" Na konci se mi už třásl hlas a zůstal jsem klečet a položil mu ruce na ramena a skrze slzy se mu podíval do očí.
„Ale mami, to přece nemůžu panu Vondrovi udělat, počítá se mnou do konce července," koktám trochu, protože fakt neumím lhát, a kdybych přiznal, že to je soukromých důvodů, máti by mě pěkně setřela.„A to jako panu Vondrovi staršímu nebo mladšímu?" praví moje matička zcela vážně, …
Wojciech zakloní hlavu. Ví, že k tomu muselo dojít. Už od jejich setkání čekal, doufal, ale neodvažoval se něco říct a najednou je to tu. Jan rozepne knoflíčky, odhalí jemný župan, který stáhne, až zůstane plátěná košile s kalhotami. Nemůže se dočkat, až ho ve světle uvidí nahého. Stáhne mu vysoké boty, odmotá z nohy onuci. Polaská svou rukou nárt. Polkne. V denním světle je ještě hezčí než v jasu svíček, kdy ho viděl naposled, ale potom zaslechnou lomoz.
Ani nevím, proč mě v tom metru nechali. Možná mě přehlídli, možná… měli svůj důvod. Vím akorát, že jsem se probudil v odstavený soupravě a nademnou stáli voni.
Nikdy jsem s Kikinem takhle nemluvil a najednou jsem si uvědomil, že pokud ne dnes, tak už nikdy. Celou tu dobu, co jsem s ním seděl, jsem toužil. Toužil jsem, aby se jeho úžasné rty dotkly těch mých, toužil jsem, aby mi daroval ještě jeden kouzelný úsměv, ale hlavně jsem toužil po vstupence do jeho bolavé duše. Najednou se ze mě, z namachrovanýho cápka, stal někdo, kdo nemohl najít nejen slova, ale hlavně dost odvahy.
Nevěděl, kam ho proud lidí nese, a bylo mu to jedno. Nahrnuli se do krčmy a pili. A on s nimi. Hrnuli se ven a zpívali a hulákali. A on s nimi. Těžký po domácku vypálený alkohol mu stoupl do hlavy. Začal se motat a byl rád, když ho podepřely silné paže. A náhle byli v tmavé uličce, ty silné paže ho přitiskly ke špinavé zdi jakéhosi baráku a muži ho začali prohledávat. Rázem vystřízlivěl a začal se bránit. A volat o pomoc.
Strana 94 z 95
