Ragtime 2.

Květnové nedělní ráno, pootevřeným oknem s pečlivě zataženou žaluzií se prodíral první nesmělý paprsek, putoval po peřině, od nohou spáče se sunul k nic netušícímu obličeji. Rovnoměrné oddechování a občasné drobné zachvění řas, nakrčení půvabného nosíku, když všetečný paprsek dospěl k cíli a ozářil Damiánovu tvář. Ani to s ním nehnulo. Musel jsem se usmát.

Vedle Damiána jsem se probouzel hrozně rád, zvlášť tehdy, když on ze spánku procitl později než já. Někdy jsem nechápal, jak mohl zvládat ranní běhání a tréninky, když tahle část dne rozhodně nebyla jeho nejoblíbenější, a on se smál, že mnohé z těch ranních běhů absolvoval v polospánku a moc si z nich nepamatuje.

Teď nemusel vstávat, nazouvat běžecké boty, letět na trénink. Nemusel vůbec nic, než jenom ležet tak, jak byl. V noci jsme usnuli stulení k sobě, ráno se mě dotýkal už jen lehce bokem, jak se z té polohy lžiček převalil na záda. Věděl jsem, že jsem to včera večer vzal trochu zkrátka. Sice jsme se udělali oba, ale mě hned potom přelila taková vlna únavy, že nějaké prodloužení v nastaveném čase nepřipadalo v úvahu. Usnul jsem jako špalek a vůbec bych se nedivil, kdybych i chrápal. Proč si tedy trochu nenapravit pověst alespoň ráno.

Nadzvedl jsem se na lokti. Stačilo natáhnout druhou ruku a dotknout se hladkého hrudníku. Pomalu jsem ho hladil, na Damiánově těle nebylo moc míst, kde bych pod prsty necítil pevné svaly. I jeho bradavky pod tou střídavou masáží rychle tvrdly. Otevřel oči. Pohled ještě trochu obluzený spánkem, tělo dávno nespící.

Naklonil jsem se k němu a přisál se mu na krk. Líbal jsem ho zvolna přes klíční kost až k levému čnícímu hrotu. Jemně jsem ho vzal mezi zuby. Damiánovi se tohle líbilo, bradavky byly jeho spolehlivou erotogenní zónou a snesly i tvrdší zacházení, než jaké jsem jim v tu chvíli věnoval já. Vzepjal se k mým rtům, aby mě pobídl k trochu razantnější činnosti, ale mně se nechtělo, toužil jsem po něze a potřeboval jsem ji dávat i brát. Vrátil jsem se k jeho krku a potom ho konečně políbil rty. Jen mi horce vydechl do úst.

„Honzo, víc…“

Tón jeho hlasu při vzrušení mě pokaždé rozechvěl. Temný, mollový, měkký, podbarvený touhou. Tenhle kluk se milovat doopravdy chtěl, věděl bych to, i kdybych ho nelíbal a zároveň s tím nevzal do dlaně jeho penis.

Začal jsem ho honit a on sám roztáhl a pokrčil nohy, abych se dostal i k hebkým varlatům. Když začal mezi polibky vydávat tiché vzdechy, pomalu jsem opustil jeho rty a sunul se přes hrudník a vyrýsované břicho dolů k jeho rozkroku. Byl napružený na maximum, z otvůrku v žaludu už unikly první kapky preejakulátu. Palcem jsem je krouživým pohybem rozetřel a Damián sebou zaškubal a zasténal.

Zvedl jsem hlavu: „Copak, chtěl bys něco?“

Švihl po mně pohledem. Uměl se podívat tak nadrženě, že jsem ho dál netrápil a zasunul si ho rovnou do pusy. Ale jednou ho stejně donutím, aby mi při tom něco peprnějšího řekl. To byla poslední myšlenka, než se mi všechno vykouřilo z hlavy. Soustředil jsem se jenom na to, jak mu udělat co nejvíc dobře. A on se díky mojí péči po chvilce svíjel moc hezky. Samotného mě to vzrušovalo, do rytmu kouření Damiho péra jsem honil i sám sebe.

Byl rychlejší, naposledy se vzepjal, přirazil a už mi plnil pusu. Zvedl jsem se mezi jeho rozevřenými stehny do kleku, ještě několik pohybů ruky a zkropil jsem ho taky. Unaveně jsem se svezl vedle něj a pozoroval loužičku spermatu okolo jeho pupíku, jak se roztéká liniemi lemujícími ty bochánky břišáků.

„Tak asi dobrý ráno,“ zakřenil se na mě škádlivě, „nebo dobrou noc?“

Dal mi pusu a už docela normálním hlasem dodal: „Klidně si ještě přispi, tě pak vzbudim.“

„Tak dlouho spát snad nebudu,“ povzdychl jsem si, protože už mě to začínalo hodně štvát, ta moje věčná únava a ospalost. Kdyby nebylo jaro ale zima, nejradši bych se proměnil v medvěda a prospal nejméně měsíc.

„I kdyby, tak o co jde. Já se o sebe postarám a Běta s tátou nám už určitě klohní něco super k obědu. Tak spi, jdu se sprchnout.“

Než se z té sprchy vrátil, byl jsem dávno mimo bdělý svět.

Zatímco rodiče jsem po svém zmrtvýchvstání nenavštívil ani jednou, k Damiánovi domů mě David s Bětou zvali často a vypadalo to, že i rádi. O své tetě jsem nepochyboval, vždycky jsem k ní měl hodně vřelý vztah. Od dětství, co si pamatuju, mě hudbou i psaným slovem zásobovala spolehlivě a dělala to vytrvale a takovým stylem, že mi nikdy nepřipadalo, že mě do toho nutí.

To děda, než umřel, k tomu měl trochu jiný přístup. Pokaždé, když měl pocit, že bych si měl přečíst něco složitějšího, stáhl brýle na špičku nosu, podíval se pátravým pohledem a pronesl, že znát to nebo ono přece patří k základnímu vzdělání. Já ho měl rád a chtěl mu udělat radost, i když jsem samozřejmě měl mnohem větší požitek ze Spartakova povstání v podání Loukotkové, které mi podstrčila Běta, než ze Spartaka od manželů Olivových, ke kterému mi děda dal strohé doporučení: ‚Ideologii vynech, soustřeď se na fakta.‘

Já to přečetl a potom jsme o tom debatovali. Samozřejmě jsme se dostali také k té ideologii a on říkával, že i nejkrásnější idea se vždycky dá nějak zneužít, že i když to člověk může myslet sebelíp, ne vždycky ta čistota myšlenky zůstane nikým nezdeformovaná, pro osobní zisk nebo působením vnějších sil. V patnácti jsem to moc nechápal, v tom věku jsem mnohem radši snil o svalnatých polonahých tělech gladiátorů v písečné aréně.

Ať už na mne tihle dva působili jakkoliv, nejdůležitější bylo, že na mne vždycky měli dost času, kdykoliv jsem to potřeboval. Dědovi už jsem to oplatit nemohl, Bětě ano. Nikdy jsem proto neodmítl, když zavolala, abych s Damiánem přišel nebo abych ji někam odvezl, když David musel být v práci a ona se s postupujícím těhotenstvím necítila natolik dobře, aby sedla za volant. Jinak to snášela docela dobře, přestože necelé dva měsíce před termínem porodu se spíš valila, než chodila. I v tomhle stavu chtěla, abych i já alespoň jednou za týden přišel k nim na oběd.

Bývalo to často docela komické. Když jsme přišli dřív a nebylo ještě hotovo, sledovali jsme Davida, jak podle jejích pokynů kmitá. Byl to naprosto jiný člověk než ten odtažitý a rozhodný manažer, kterého jsem znal z práce. Tam nebyl ani oblíbený, ani nenáviděný, kdybych měl popsat vztah, jaký k němu měli zaměstnanci v provozu na hale, mezi které jsem jako brigádník patřil i já, asi bych řekl, že ho respektovali a měli ho především za spravedlivého. Sem tam se sice našel někdo, kdo si rýpnul, že není technik, ale ekonom, ovšem podle mého názoru nějaké vysoce odborné technické znalosti k řízení čehokoliv nepotřeboval. Na tohle své přesvědčení si ještě vzpomenu…

Damián mě vzbudil krátce před jedenáctou a to už jsem se zas cítil skvěle. Rychlá sprcha, v žaludku mi kručelo, takže jsem se vážně těšil. Před odchodem Dami ještě vymačkal kapsičku na misku a naservíroval ji Kocourovi, aby nepřišel zkrátka.

Podrbal ho za uchem: „Hlídej, kočičáku.“

To zvíře se mu mazlivě otřelo o nohy a na mě vrhlo škodolibý pohled typu: ‚Však já vím, kdo je tady šéf.‘ Pokud by mě někdo chtěl vykrást, docela určitě by ho s tou svou neochvějnou nadřazeností patricie celou dobu sledoval z police v knihovně přesně do té doby, než by zloděj sáhl na jakoukoliv z Daminánových věcí, které u mě měl.

Cestou do kopce k lepší čtvrti jsme se s Damim dostali i k té mojí včerejší otázce. Znovu jsem se zeptal, jestli mu to nebude vadit, a on zase prohlásil, že to přece záleží především na mně, koho u sebe chci a nechci. Neznělo to nijak naštvaně, ale – popravdě – nadšeně taky ne.

„Je to jen pár týdnů, Dami. Já nepochybuju, že si brzy něco najdou. Oba mají jasno, co dál, takže počítám, že dýl než do září u nás nebudou.“

Schválně jsem řekl u nás, abych mu dal najevo, že ho považuju za ‚domácího‘, ale buď to nepochopil, nebo na to nechtěl reagovat.

„Neřeš to, možná to bude nakonec sranda. A já stejně o prázdninách na měsíc mizim, konečně,“ usmál se na mě.

„Jo, to jsem nadšenej, že budeš chytat bronz na pláži a koukat na nějaký svalovce při beachvolejbalu.“

„Ten beach budu hrát s nima a ta nabídka, abys jel se mnou, pořád trvá. Máti to vadit nebude.“

Ale mně by to vadilo, a navíc, já potřeboval přes léto makat a vlastně se i rozhodnout, jak a co dál. Mohl jsem jít učit, mohl jsem navázat na magisterské, což jsem pochopitelně původně chtěl, jen jsem po tom posledním roce trochu pochyboval, jestli to tím stylem jako doposud vůbec zvládnu.

„Damiáne, o tom už jsme mluvili. Je to hodně velkorysá nabídka, ale to už vážně ne. Něco jiného je nechat se pozvat na oběd. Ale na měsíc na dovolenou je to už vážně trochu moc.“

„Bude se mi stejskat, víš?“

„Mně taky, ale budeme si volat a psát. Měsíc bez sebe už máme nacvičený, tak to zvládneme, ne?“

„Nepřipomínej mi to, jo? A jsi děsnej paličák, Honzo.“

Možná jsem byl paličák, ale tohle vážně nešlo. Pro Damiána to bylo běžné. Kolo v ceně mírně ojetého auta, oblečení ze značkových obchodů, dovolená u moře nebo v Alpách. Pro mě, dokud jsem bydlel u rodičů, vlastně taky. Jenže já si ten žebříček toho, co si můžu a nemůžu dovolit, musel za poslední roky poněkud poupravit. Než jsem začal chodit s ním, nijak moc mě to nemrzelo, protože jsem měl především uspokojující pocit, že to zvládnu a že se blížím k tomu, abych konečně taky začal dělat to, co jsem dělat chtěl, totiž učit.

„Slibuju, že příští rok až odmaturuješ, pojedeme kamkoliv si budeš přát, aby sis ty prázdniny užil.“

„Tak fajn, beru,“ usmál se, vytáhl klíče a odemkl branku. Byli jsme na místě.

Dvoupatrový domek obklopený jednoduchou zahradou. Od Damiána jsem věděl, že tady bydlí necelé tři roky, David ho kupoval těsně po tom, kdy se podruhé oženil. Líbil se mi zvenku i zevnitř. Byl zařízený jednoduše a účelně, i když kvalitním nábytkem, o tom jsem nepochyboval.

V přízemí technická místnost se sociálkou, velký obývák s kuchyňským koutem, soukromá posilovna. V patře tři ložnice, dvě koupelny. Samostatná garáž na dvě auta. Mírně luxusní bydlení pro středně velkou rodinu. Kdybych to měl vzít optikou peněz, já vyrostl v dražším prostředí velké rodinné vily, ale, já nevím, jestli to dokážu správně vyjádřit, když se vešlo sem, něco vás důvěrně uchopilo za ruku, zvalo vás to mile dál a budilo to ve vás dojem, že tady je domov.

Nevím, jestli to tak bylo vždycky, nebo až potom, co se sem nastěhovala Běta. Její úsměv, když se nám vykolébala vstříc, sotva zaslechla, že jsme přišli, Davidovo podání ruky, to všechno na mě působilo tak, že mi zas jednou bylo naprosto fajn. A ještě víc, když na mě David za Bětinými zády spiklenecky sykl: „Děs, vymyslela si plněné knedlíky se zelím, jestli se to rozvaří, tak objednám pizzu.“ Protočil oči, ale pak se usmál i on. Sympaťák, Damián mu byl velice podobný, a já čím dál víc zjišťoval, že nejen vzhledem.

Knedlíky se nerozvařily, zelí bylo tak akorát sladkokyselé, takže jsme se zase jednou pořádně napráskli. Po obědě mi David nabídl plechovku Prazdroje. A já s díky odmítl s tím, že pivo doopravdy jen čepované.

„Tak Damián skočí. Betynko, máme nějaký džbánek?“

Tohle mě prostě dostávalo, jakým způsobem s Bětou mluvil a jak to ona přijímala. Zato Damián…

„Jako fakt vám mám chodit pro pivo?“ zašklebil se a já ho honem ujistil, že to tedy fakt kvůli mně nemusí.

„Ale jo, taky bych si dal, takže švihej.“ Někdy v sobě toho manažera vážně nezapřel. Damián se dost neochotně zvedl, hodil po mně další škleb a vzal si džbánek od Běty, která se pro něj mezitím zvedla také.

„To jste vážně nemusel,“ řekl jsem Davidovi.

„No, vlastně se to hodí, chtěli jsme s tebou mluvit, Honzo,“ odpověděla místo něj moje teta.

Tázavě jsem se podíval na Davida.

„Nechci to probírat před Damiánem, ale jak víš, asi bych konečně měl pohnout s tím svým rozvodem s Adélou.“

A co já s tím, sakra, pomyslel jsem si, já si ji natruc nevzal a s rozvodem ti vážně nepomůžu. Navíc mě zas tak trochu štval. Ne tím tykáním, i já bych mu býval dávno tykat mohl, několikrát mi to nabízel, ale já to nějak nedokázal dostat z pusy.

„Vůbec nechápu, proč byste to nemohl probírat před Damiánem. Rozhodně se ho to týká víc než mě. A já nejsem právník, se kterým byste to měl probírat především.“

„No právě, Honzo,“ přerušila mě Běta, „říkala jsem si, že by možná bylo na čase seznámit Davida a Damiána se zbytkem naší rodiny.“

„Výborně, tak co vám brání je pozvat!“

„Přijdeš taky?“

A bylo to tu, to nepříjemné rozhodování. Ach jo.

„Vy chcete, aby ten rozvod dělal můj otec.“ Konečně mi to došlo. A v duchu jsem Adélu politoval, ač jsem ji nikdy neviděl. Z toho, co jsem věděl, možná tak trochu mrcha byla, ale…

Rozhlédl jsem se po útulném obývacím pokoji. Kam se asi přestěhovala a jak moc ji to zranilo? Láska je někdy vážně sobecká.

Běta zřejmě odhadla, co se mi asi tak může honit hlavou, znala mě lépe než kdokoliv jiný.

„Honzo, David jí nechce nijak ublížit. Má novýho chlapa a nijak nestrádá. Ale to, že má David mě, přece neznamená, že ho musí chtít sedřít z kůže.“

„Takže na ní poštvete mýho fotra a nakonec vrátí dobrovolně i půlku z těch hadrů, co si odnesla!“

Ať mi s tímhle vážně dají pokoj. Jestli si mysleli, že…

„Jestli si myslíte, že to udělá z dobroty srdce nebo proto, že je to v rodině, tak jste oba naivní. A to se hodně krotím v tom výrazu. A tebe,“ otočil jsem se na Davida a ten můj vnitřní vztek mě k tomu tykání konečně donutil, „to ve finále bude možná stát víc, než co tvoje ex chce.“

„I ta půlka hadrů bude pořád víc než to, s čím sem přišla, natož to, že chce půlku absolutně ze všeho, co jsme pořídili od svatby!“

Asi se mi ho povedlo solidně naštvat. Žíla na krku mu naběhla, ruce mimoděk sevřel v pěst. Tak jenom abych zas nedostal přes hubu.

Trochu jsem se rozdýchal, a protože jsem se s ním doopravdy hádat nechtěl, radši jsem se zas vrátil do klidného tónu a racionálního uvažování. Nějaké právní povědomí jsem přece jen za ty roky od otce pochytal. Vzhledem k tomu, že odjakživa chtěl, abych pokračoval v té rodinné tradici právníků, mi na tomhle poli přednášel docela pravidelně. V obecné rovině, ne svoje vlastní případy, to by neudělal. O těch jsem se pak leda dočítal v novinách a nebylo mi z toho úplně dobře, protože jeho názory jsem sdílet nedokázal.

„Podívejte, otce vynechám, jestli tohle po něm chcete, tak mě do toho netahejte a nepřijdu. Právníků je ve městě dost a každý jí vlídně vysvětlí, že to není tak, jak si jednoduše představuje, že všechno na půl. A jestli to nechcete říkat Damiánovi, tak tuhle debatu stopneme, protože právě odemknul branku.“

Pod nechápavým Davidovým pohledem jsem hodil hlavou k otevřenému oknu: „Sluch mi pořád funguje perfektně.“

Pivo bylo jako křen a před Damiánem už o rozvodu nepadlo ani slovo.

Ti dva šílenci si šli zacvičit, mně by se i dvě hodiny po jídle leda zvedal žaludek. Já se nechal Bětou zatáhnout do pokojíčku pro dvojčata. Už ho měli připravený se vším všudy. Laděný do bílé a béžové vypadal moc hezky.  

„Těšíš se, viď?“

Tak jasně že jsem se těšil. Kdo by se netěšil na dvě malé princezny.

„Můžu?“

Jenom přikývla a já položil dlaň na její břicho. Už bylo vážně obrovské. Cítil jsem přes lehkou látku jejích šatů horko a chvění a potom i pořádný žďuchanec.

„Promiň, že jsem tak vyjel, Běto. Když já vážně budu radši, když od něj nikdy nic potřebovat nebude ani jeden z nás…“

Chápavě přikývla a objala mě.

I na tuhle svou větu si ještě vzpomenu, a dokonce dřív, než bych si vůbec kdy dokázal a chtěl představit.

Večer jsem se domů vracel sám. S Damiánem jsme strávili víc než hodinu v jeho pokoji a ne, nemilovali jsme se. Jenom jsme tak leželi a mazlili se a Damián se asi vnitřně připravoval na tu svou školu, kam měl ráno jít. Připadal mi myšlenkami trochu mimo.

„Mám tě rád, Dami,“ řekl jsem mu, když jsem odcházel.

„Zítra večer přijdu,“ dal mi pusu a vystrčil mě ze dveří.

Doma jsem pozdravil Kocoura a rovnou zalezl s notebookem do postele. Damián mi chyběl, ale já se vážně učit potřeboval.

K Davidově cti musím ještě dopovědět, že nakonec se s Adélou dohodl. Ono mu vlastně ani nic jiného nezbývalo, pokud nechtěl procházet složitým dokazováním, co kdo a kolik do toho jejich krátkého manželství investoval. Největší problém byl samozřejmě ten krásný útulný domeček, který sice David platil z prodeje svého bytu a úspor, ale i tak to neznamenalo, že by byl pouze jeho, když to nijak právně neošetřil. I páni manažeři se někdy utnou.

Později jsem se o tom bavil s Jáchymem a Kamilem. Když jsem jim řekl, jakou sumou se David s Adélou vyrovnal, Kamil jen vytáhl mobil, zeptal se, jak dlouho spolu byli, a pak prohlásil, že své ex zaplatil prakticky stejně, na kolik by ho vyšla nějaká lepší štětka, za kterou by zašel jednou za týden. Kamil vážně někdy dokázal být hajzlík.

Jáchym to Kamilovo prohlášení ignoroval a jen zamyšleně pronesl: „Jo, je to trochu bizár, SJM je bizár. I když ještě víc kvůli jiným věcem, extra když do toho přijdou dluhy. Když se mluví o tom, aby gay manželství mělo na rozdíl od registrovaného partnerství i to SJM, tak si jenom občas říkám, že by si ti nadšenci vážně měli dát pozor na to, co vlastně chtějí. Ono by se jim to mohlo vyplnit.“

A já si uvědomil, že ne že nemám rád advokáty, minimálně jednoho jsem měl rád víc než dost. Byla to jen souhra náhod, hříčka osudu, že se odhodlal ke stejné cestě jako můj otec. Jáchym – chytrý, kultivovaný, ambiciózní, (a sexy). A jak jsem doufal, taky úplně jiný než ten, koho nakonec David z toho svého rozvodového klání naštěstí vynechal.

Ještě než jsem odpadl, vyťukal jsem zprávu a poslal ji oběma. Kamil odpověděl obratem, že to bude jízda. Jáchym deset minut poté, jednoduchým ‚děkujeme‘. Ale to už jsem zase spal.

Co mám rád?
Na Tobě?
Všechno.
Ústa, oči zavřené,
když spíš.
Naopak oboje,
Když bdíš.
Víš? Víš!