Ragtime 6.

Ten úplně první dojem? Jak něco tak malého vůbec může být člověk. A potom obrovská úleva, že je všechno v pořádku. David to stihl, Běta to měla dokonale načasované, jako by si řekla, že do jeho příjezdu vydrží, aby u toho být mohl. Zvládla to skvěle. Holčičky byly sice menší, ale to se u dvojčat dalo předpokládat. I tak bylo úžasné, že obě měly téměř dvě a půl kila. Podle prohlášení doktorky z novorozeneckého byly obě zdravé. V inkubátoru si poleží jen dva tři dny a spíš preventivně, než že by ho nutně potřebovaly.

Pochopitelně jsme je já a Damián nemohli vidět naživo. Stále platilo, že do nemocnic se na návštěvy nesmělo a otcové k porodům mohli pouze díky neúnavné snaze jedné neústupné poslankyně. David nám hned, jakmile vyšel z oddělení, ukazoval s mírně zblblým úsměvem několik fotek.

My tam čekali celou dobu a těch pět hodin se úzkostlivě vyhýbali rozhovorům o všem, o čem jsem především já s Damiánem mluvit chtěl. Vlastně to odbyl jedinou větou: „Počkej s tím na potom, Honzo.“

Správně tušil, že po něm vysvětlení chtít budu, a v první chvíli jsem na něj měl vztek, ale ovládl jsem se. A tak jsme se bavili o tom, jaké to asi bude, až ta dvě mimina přijdou domů, já ho ubezpečoval, že u mě může být klidně neustále, pokud by intenzita dětského pláče byla nesnesitelná. On Damián moc nadšený, že bude mít dvě o tolik mladší sestry, nebyl. Ne že by to dával nějak nepokrytě najevo, přesto jsem se já určitě těšil víc než on. Ale Davidovi pogratuloval a na fotky v mobilu se podíval docela se zájmem. Tak tedy Anežko a Eliško, vítejte.

„Jdeme na panáka, kluci!“

No ovšem, to se přece musí. Jen jsem doufal, že s námi nebude chtít strávit zbytek dne. Ale to jsem se bát nemusel. Zdrželi jsme se u něho doma na kopci slabou hodinku, ve které jsme si sice panáka dali, ale především jsme sledovali, jak obvolává přátele a zve je na pořádnou párty. Naštěstí ne u sebe doma. To by Běta po příchodu domů asi neměla moc velkou radost. Mě a Damiána sice pozval taky, ale když Dami prohlásil, že bychom radši zapili s Kamilem a Jáchymem jejich státnice a že si něco dáme i na zdraví holek, souhlasil s tím vcelku rychle.

„Mám dvě holky! Dvě mrňavý, vlasatý, bezvadný holky, chápete to?“

Byl trochu úsměvně mimo. Že budou mít dvě holky, přece věděl už několik měsíců. Potom nám poděkoval, že jsme byli perfektní, a nechal nás konečně odejít. Pěšky, Bětino auto jsem tam po tom Jackovi nechal.

Cestou dolů k mému bytu jsme mlčeli. Adrenalin posledních hodin ze mě pomalu vyprchával a realita přítomnosti se mi neodbytně tlačila do myšlenek i na jazyk.

„Nechceš mi konečně něco říct? Dřív než dojdeme domů? Nebudeme tam sami…“

Jenom se na mě podíval a pokrčil rameny: „Možná by bylo dobře, kdyby to slyšeli taky. Třeba budou vědět, co vlastně mám dělat.“

A v té chvíli jsem se začal doopravdy bát. Protože Damián nebyl z těch, kteří svoje problémy řeší před obecenstvem. Právě naopak. A když k tomu chtěl přizvat i moje kamarády…

Seděli jsme v obýváku u druhé láhve vína. Damián nám dovyprávěl, co se stalo v uplynulých týdnech. Mně bylo všelijak, protože se ve mně mísila nevěřícnost, lítost i vztek. A musím přiznat, že nejen vztek na Damiánova třídního, spolužáky a vůbec všechny ostatní aktéry téhle aféry, ale tak trochu i na Damiána samotného. Proč nic neřekl dřív, proč se nechal vyprovokovat, proč se musel porvat, a zrovna s takovými následky? A nejvíc mě vytáčelo, jak si trval na tom, že to všechno bylo správné.

Jáchym to nakonec shrnul docela přesně: „Takže tě v podstatě šikanovali, ty ses nějakou dobu ovládal, snažil ses to řešit s kompetentní osobou přímo ve škole. To je všechno v pořádku. Co už není v pořádku, je ta vaše rvačka, protože důsledek toho je, že tvůj spolužák má zlomenou ruku, což dokáže snadno a má na to plno svědků, zatímco to, o čem mluvíš ty, se vždycky dokazuje mnohem hůř. Postaví se někdo z těch kluků za tebe?“

Damián jen zavrtěl hlavou: „To těžko, ani Karlos ne, ptal jsem se. Ale tak snad mě nezavřou za jednu pitomou rvačku, ne?“

Kamil se do toho vložil: „To záleží na tom, jak to posoudí vyšetřovatelé. Může se to vyšetřit a odložit, můžou to vyhodnotit jen jako přestupek nebo taky ne. Pokud to předají dál, tak už bude záležet na státním zástupci. V jakém paragrafu a odstavci to navrhne. Jestli jako výtržnictví, rvačku nebo rovnou ublížení na zdraví. Může to dostat nějaký ambiciózní, nekompromisní kariérista, co se bude snažit, aby na tom dokázal, že pro osoby blízko za tou hranicí osmnácti let, se u nás vynáší moc nízké tresty. Máš víc štěstí než rozumu, že nouzák už skončil. To by bylo mnohem horší, ale jak říkám, u soudu můžeš narazit na kohokoliv. I soudci jsou jenom lidi.“

„Takže vy nevíte, jak to dopadne?“

Damiánova víra v ty dva byla roztomile naivní a také ho z ní Jáchym rychle vyvedl: „Hele, my jsme právníci. A žádný ti nikdy neřekne nic přesně, to ani nejde. V tom nejmírnějším odstavci stopadesátosmičky je to až jeden rok. Jenže to je za ohrožení. Za újmu ve druhém už je to až pět let. Sice se dá rozporovat, jestli je jedna kost v zápěstí těžká újma na zdraví, ale zase, protistrana by mohla argumentovat, že ten kluk je aktivní sportovec s kariérou před sebou. Chápeš? Právo není jako fotbal, kde jsou jasná pravidla. To si jenom spousta lidí myslí, že je to jednoduché, že se prostě vezme zákoník a hotovo. Není to tak, je v tom příliš mnoho proměnných, u kterých nevíš, jakou ve finále budou mít hodnotu.“

Na stolku mezi námi ležel ten zmiňovaný zákoník a Kamil na něj poklepal: „Víc paradoxů najdeš snad už jenom v Bibli, takže po nás vážně nechtěj nic určitýho. Nejlepší je se nesoudit a nikdy právníky nepotřebovat.“

„To je fajn, že to říkáš,“ ušklíbl se na něj Jáchym, „tak hlavně že si tohle nemyslí většina lidí a nepovažuje náš soudní systém za zbytečný. Byli bychom oba bez práce.“

„No aby ses… Já tím chci říct, že pokud je jen minimální šance, aby se to k vyšetřovatelům nebo dokonce k soudu nedostalo, tak je to nejlepší řešení. Prostě to řekni tátovi a zkuste se s matkou toho kluka nějak dohodnout. Asi vás to bude něco stát, což by stálo stejně, ale rozhodně je to lepší varianta, než se bůhví jak dlouho tahat po soudech a vytahovat tam všechny detaily.“

„Nechci to říkat tátovi, to ho vážně nejde nějak vynechat?“

A bylo to tady. Damiánovo přesvědčení, že všechno zvládne sám.

Déle jsem mlčet nevydržel: „A jak si to představuješ technicky? Že za tou paní nakráčíš s jakože svým právníkem, ten udělá bububu, nechte Damiánka na pokoji, protože mu ubližovali, ona sklapne podpatky a hubu a bude jí jedno, cos udělal ty?!“

Už mi bylo jasné, proč to chtěl probrat takhle ve čtyřech.

V obývacím pokoji se rozhostilo ticho. Mlčeli jsme, všichni tři na mě zírali, oni mě většinou znali spíš jako diplomata než jako vybuchujícího cholerika. Damián se několikrát nadechl, ale nakonec první promluvil Kamil: „Nevyjížděj na něj, to nepotřebuje. To, co říkáš, je vlastně docela dobře proveditelný. Jáchym, když chce, tak umí být velice okouzlující. Takže by nějakou maminu ve středním věku ukecat mohl.“

„A jinak jsi normální?!“ osopil se na něj Jáchym. „Já žádnou paničku ukecávat nebudu, ani ji nějak zastrašovat. Kvůli něčemu takovému jsem vážně nestudoval. Na to je zapotřebí poněkud jiný druh advokáta, než hodlám být zrovna já. A není to jak nezaplacená pokuta, to ti nedochází? Abych zašarmil na nějakou pipku na inspektorátu a bylo hotovo.“

„Nehádejte se, sakra!“ usadil jsem je oba.

Otočil jsem na Damiána: „Vážně to takhle chceš? Nic neříkat tátovi?“

Jenom přikývl.

Samozřejmě, že už nějakou dobu jsem nad tím přemýšlel. Ale nechtělo se mi do toho ani trochu. Kvůli sobě bych to neudělal nikdy. Kvůli němu…

Seděl tam tak nějak schouleně a já na něj měl vztek a bylo mi ho líto a… miloval jsem ho. Vážně moc. A měl jsem vztek i na sebe. Že jsem nebyl opatrnější tu noc, kdy nás jeden z těch hokejových pitomečků od něj ze třídy zahlédl a nenechal si to pro sebe. Damián by se sám od sebe na veřejnosti nijak neprojevoval, to já jsem si ho tenkrát k sobě přitáhl, já ho tam objímal, já ho líbal, já jsem se potřeboval ujistit, že ke mně patří, že je můj. Jestli to, co se stalo potom, byla něčí vina, tak především moje.

„Víš jistě, že to na policii ještě nahlásit nebyla a že to doopravdy má v úmyslu udělat?“

Zas jenom pokrčení ramen.

Třeba to nakonec neudělá, možná ta cesta do školy a následný rozhovor bylo všechno. Jenže… spoléhat na to? Riskovat, že se Damián vážně po těch soudech tahat bude a bude se bránit tím, jak se k němu chovali a proč to dělali? Nebo se tím ani bránit nebude chtít – u Damiána nic není nemožné – a potom bude jenom za vypatlaného surovce a rváče? Ne, to doopravdy ne.

Pátek odpoledne, to by možná mohlo vyjít…

„Jdu si zavolat, otevřete klidně další láhev, ale nejspíš už pít nebudu.“

Nechal jsem je tam sedět a stáhl se k sobě do ložnice.

Ustlaná postel čekala, až do ní večer i s Damiánem zapadnu. Ráno, ještě pár minut po probuzení, jsem se těšil, jak si ho zas vychutnám. Pomalu si ho vysvleču, položím, budu ho dráždit, nechám se laskat jeho hbitým jazykem, abych byl co nejtvrdší, až do něj budu pronikat a on se pode mnou bude svíjet a sténat…

Teď jsem na to neměl ani pomyšlení. Natáhl jsem se na peřinu tak, jak jsem byl, v šatech. Na mobil ve své ruce jsem se díval určitě déle než pět minut, než jsem se odhodlal zavolat tomu jedinému člověku, se kterým jsem vážně mluvit nechtěl. Ta chvilková iracionální naděje, že mi ten hovor nepřijme a já to budu moct odložit, byla lichá. Zvedl to po třetím zazvonění a na můj dotaz, jestli bychom se mohli vidět, si určil čas i místo. Dnes, v 17:30, ve vile. On řekl doma. Ale pro mě to dávno doma nebylo.

„A buď přesný, máme na večer s tvou matkou ještě nějaké plány. Hodina stačí?“

Naposledy jsme se viděli o Vánocích. Byl začátek června.

Naposledy jsme spolu po telefonu mluvili na konci února, když jsem sděloval tu „radostnou“ novinku, že jsem pozitivní na covid.

Naposledy mi řekl, že mě chce vidět… kdy vlastně?

Tenkrát v únoru se sice zeptal, jak mi je, ale už ne na to, jestli náhodou něco nepotřebuju. Nepotřeboval jsem, měl jsem Bětu, měl jsem Damiána. A svou hrdost. Tehdy. Bylo tak moc nepochopitelné, že jsem potom už radši jemu nevolal? Máti ano, jen jsem měl pocit, že ani ji nijak moc nezajímám. Otec jí přece řekl, že jsme spolu mluvili, že nic nepotřebuju a: „Honzo, dopisuju tu monografii, kdyby něco, tak se ozvi.“ A její bezstarostné ahoj.

Vždycky bylo něco důležitějšího, vznešenějšího…

Hodinu, do prdele, hodinu! Po půl roce…

Zíral jsem do stropu a bylo mi nesnesitelně. Už toho bylo moc. Můj boj o nezávislost, o to, jak moc jsem si chtěl dokazovat, že nic a nikoho nepotřebuju. Jak jsem se zrovna já mohl Damiánovi divit, že chtěl to samé? Ale to není to samé! Já si mu v mnohém o pomoc také řekl. Měl to říct alespoň mně. Proč to neudělal? Hádal jsem se sám se sebou, pralo se to ve mně slušně. Ta nejistota, jestli chci udělat správnou věc, jestli se tím vlastně nevysmívám sám sobě. Docela určitě, ale Damián…

Ale – to nejhorší slovo, které vůbec existuje…

Ale…  

Když už jsem se odhodlal, musel jsem to zkusit. A měl jsem nejvyšší čas, abych se autobusem a potom tramvají na opačný konec města dostal. Na ten konec města, kde stojí Hotel Hvězda, jak tomu zařízení říkají místní, a kam jsem rozhodně Damiána chodit navštěvovat nechtěl ani na půl roku. Ani na jediný den.

Jenom jsem houknul vedle na kluky, že za dvě hodiny jsem zpátky. Venku jemně pršelo, ale nevadilo mi to. Zatažená obloha naprosto vyjadřovala moje vnitřní rozpoložení.

Vchod do vily mého otce mi vždycky připomínal obří buldočí tlamu. Obloukové průčelí, dva sloupky jako spodní tesáky, dvě menší okna, každé z jedné strany vchodových dveří, jako zamračené oči. Těch osm schodů jsem vybíhal a sbíhal tolik let a přitom mi teď připadaly tak hrozně neosobně cizí. Stačily necelé čtyři roky.

Ahoj mami, ahoj táto. To si pamatuju. I to, jak mě vzal do pracovny, když jsem řekl, že potřebuju jeho profesionální radu.

Pamatuju si, jak jsem mu říkal o Damiánovi a co po něm chci. Pověděl jsem mu všechno. Nic jsem nepřikrašloval, pouze holá fakta.

Pamatuju si jeho samolibý výraz, slova o tom, jestli jsem ho o pomoc přišel poprosit, nebo si ho chci najmout.

Pamatuju si svůj vztek a pocit ponížení, že bych ho o to měl poprosit.

Pamatuju si svůj vzdor, když jsem mu odpovídal, že samozřejmě, že si ho chci najmout, protože nepředpokládám, že by pro mě jednou jedinkrát cokoliv udělal jen tak.

Pamatuju si jeho upozornění, že je jeden ze tří nejdražších advokátů ve městě a svoje odseknutí, ať se nestará, že já si svoje závazky vždycky splnil.

Pamatuju si ten chlad, který mnou prostupoval víc a víc, čím delší dobu jsem v tom studeném baráku byl.

Tohle všechno si pamatuju, i když bych na to hrozně moc chtěl zapomenout.

On vždycky fungoval na bázi něco za něco. A já, dokud jsem s nimi bydlel, jsem se snažil být perfektní ve všem, co jsem dělal, aby mi především on neměl co vytknout. Uměl žertovat velice krutě. Ta otázka o najmutí jeho osoby někým, jako jsem byl já, to dokazovala beze zbytku.

Slova matky, jestli se zdržím na čaj, že ještě mají chvilku, než odejdou ke známým, jsem skoro nevnímal. Suverénní psychiatrička, která se raději ani nezeptá, co jsem to s jejím manželem řešil. Protože dospělý člověk si přece má svoje záležitosti vyřešit sám. Ach ano, drazí rodičové, vychovali jste mě báječně, oba. Naprosto k obrazu svému. To od vás mám to přesvědčení, že všechno musím zvládnout sám. Nikdy jste mi nedali jinou šanci. A nemít Bětu a dědu, nejspíš by ze mě vyrostl naprostý citový mrzák, neschopný kohokoliv nezištně milovat. Stejný, jako vy dva. Ale já to umím, proto teď odcházím z tohohle místa, kam bych se nejradši už nikdy nevracel. Nebudu po Damiánovi nikdy chtít, aby to bylo něco za něco. A pochopil jsem Damiána ještě v jedné věci. Někdy se vážně můžete cítit tak, že byste s chutí někomu fyzicky ublížili.

Venku déšť mezitím zesílil. Deštník jsem nikdy nenosil. Kapky z nebe na mém obličeji milosrdně schovaly i ty slané z mých očí. Chlapi přece nebrečí, to jenom pršelo.

Někdy bych vážně rád rozbil hubu
Všem omezencům a tupcům
Všem nepřejícím hlupcům
Všem matkám a otcům
Všem autoritám
Všem naivitám
Všem realitám
Všem