• HonzaR.
Stylromantika
Datum publikace23. 11. 2022
Počet zobrazení2244×
Hodnocení4.73
Počet komentářů25

Ve všech dílech světové i domácí literatury vždy, dříve nebo později, nastane chvíle grand finále. A ve všech filmech a divadelních představeních je to stejné. Závěrečný twist, výstřel z Pavlovovy pušky, můžeme to nazvat jakkoliv. Těch okamžiků, kdy se nám zdá, že něco končí, máme v opravdovém životě mnohem víc než v nejdokonalejším dramatu od nejgeniálnějšího autora. Naštěstí. Abych si já tohle ‚naštěstí‘ připustil, musel jsem zažít své soukromé blues s Damiánem, i následný čas našeho ragtime, těch roztrhaných okamžiků, kdy jsem se cítil neskutečně šťastně i úplně dole, a někdy i naprosto bez citu. Samozřejmě jsem si to uvědomil až o několik měsíců později, rozhodně ne o těch Vánocích, které pro mě byly všechno, jenom ne šťastné a veselé.

Pro jakéhokoliv pozorovatele zvenčí by byly přímo ukázkově rodinné. Já sice vnímal všechny a všechno – Bětu a její úsměv, výborné jídlo, naparáděné holčičky a odraz světýlek ze stromku v jejich do široka otevřených očkách, spokojeného Davida, a samozřejmě Damiána, když rozbalil tu kamerku ode mne, malé připomenutí naší dlouho dopředu plánované letní dovolené, kterou jsem pár dnů předtím doplatil, ale těšilo mě to? Nijak zvlášť. A on, měl radost? Nevím, ale ten polibek za ni jsem přijal a opětoval. Proč by ne? Jen mě při něm napadlo, jestli se i polibkem dá lhát. A polibek byl ještě to nejmenší…

Večer ubíhal klidně, moje sestřenky Běta krátce po sedmé uložila v patře do postýlek a s elektronickou chůvičkou se k nám připojila v obýváku. Vánoční pohádka z televize jako podkres k rozložené šachovnici Davida a Damiána. Sledoval jsem ji napůl, s Bětou občas prohodil pár slov o práci, o našich plánech na dovolenou. V jistém okamžiku – to když na obrazovce hlavní hrdinové konečně našli způsob, jak se nevzít, jsem si pomyslel, že bych takové hodinky, které by dokázaly vrátit čas, nejspíš také potřeboval. Do jaké chvíle bych se vrátil a jestli bych udělal něco jinak, na to jsem si ovšem odpovědět nedokázal. Stále jsem věřil tomu, že jsem vždycky udělal to nejlepší, co jsem mohl. Pro sebe i pro Damiána, hlavně pro Damiána, sakra! Tak jak se do háje stalo, že tu teď sedím a jediné, co mám v hlavě, je…

„Posloucháš mě, Honzo?“ pronikla mi do mozku Bětina otázka.

Omluvil jsem se, že jsem se nějak zakoukal, na tu pohádku samozřejmě, a ona se zasmála.

„Připadá mi trochu trhlá. Pamatuješ, jak jsme si o Vánocích vždycky zalezli k tobě do pokojíčku?“

To jsem si pamatoval moc dobře: „Jo, a tam jsi mi potom četla z těch bezvadných knížek, které mi naši sice koupili, ale nikdy mi z nich sami nečetli.“

Nepochyboval jsem, že takhle to jednou bude dělat i s Anežkou a Eliškou a také, že ty moje knížky od Damiho si vezmu s sebou do Itálie. No co, tak to bude jako doma. Když nebudeme na svahu nebo někde v baru, on může pařit ty svoje onlajnovky a já si budu číst. Kdy jsme si spolu přestali povídat? A máme vůbec ještě o čem? Podíval jsem se na něj. Spokojeně zahlásil šach a usmál se na Davida. Ten chvilku pozoroval desku s figurkami, než kývl hlavou a položil bílého krále.

„Už v šestým tahu, táto. Měl jsi mě nechat, ať ti vezmu toho střelce, pak bys mi dalšíma čtyřma tahama zlikvidoval věž a koně a už by to bylo hratelný.“

Damián evidentně věděl, kde protivník udělal chybu. David mu pogratuloval a Damián navrhl, že dají odvetu.

V šachu lze rozestavit figurky a začít novou partii, tam ano.

„Nechcete radši něco pro všechny? Že by Honza otevřel tu hru, co dostal od Ježíška, a zahrajeme si na vyšetřovatele?“

Moje zlatá. Ale nemusela, zvlášť když jsem viděl, jak se zatvářil Damián, protože David souhlasil. Nakonec se ale postupně i Dami do hry vžil, už když jsme zkoušeli první zkušební podle návodu, a následující více než dvě hodiny se u další, tentokrát už ‚naostro‘ docela bavil. Uvědomil jsem si při tom, jak je vlastně Běta skvělá. Vybrala perfektní dárek, který mohl zaujmout nás oba. Mě, protože mě takové hry bavily už ze své podstaty detektivního pátrání, a Damiána, protože to nebyla pouze klasická deskovka, ale musel se k ní používat i mobil a hrálo se v určených časových sekvencích. Role IT specialisty mu přirozeně seděla nejvíc a z vyřešeného případu měl určitě radost, pokud ten jeho úsměv… nelhal. Asi bychom s tím strávili ještě nějakou dobu, kdyby se z chůvičky hladově neozvaly Eli a Aňa se svou potřebou půlnoční druhé večeře. Tak trochu upozornění, kolik je hodin a že zítra je taky den. A přede mnou a Damiánem první noc v jeho posteli, protože tak jsme se dohodli.

K jeho pokoji patřila i menší koupelna se sprchovým koutem, kam jsme zamířili, když jsme předtím Bětě a Davidovi popřáli dobrou noc. Kdyby mi před rokem někdo řekl, že se u pana manažera budu jednou sprchovat a spát s jeho synem pod jeho střechou, asi bych si jen poklepal na čelo.

Do koupelny jsme šli spolu. Pod teplým proudem mě objal. Ale tak proč ne, aspoň všechny ty svoje nepříjemné otázky pustím z hlavy, pomyslel jsem si, když jsem ho k sobě přitiskl a políbil ho na ústa. Moje ruce automaticky sjely na jeho zadek a začaly ho jemně hníst. Cítit pod dlaněmi tuhé svaly jeho těla mi vždycky vhánělo do slabin přívaly vzrušení, protože v představách jsem už byl o krůček dál, v něm. Tak tomu bylo i tentokrát, ale když jsem ten otvůrek začal prsty masírovat, zasténal a odtáhl se ode mě.

„S tím počkej,“ šeptl mi do ucha, znovu mě políbil na rty a pak se vydal na průzkum mého těla. Přes hrudník a břicho, přímo k rozkroku. Můj penis vsál do úst už vkleče. Chvíli jsem pozoroval jeho pohybující se hlavu a můj vynořující se a zas mizející penis, než jsem zavřel oči, opřel se o stěnu sprchového koutu. A potom jsem vnímal už jen to sání a olizování mého údu, jemný stisk varlat několik okamžiků před výstřikem, než jsem mu naplnil pusu.

Nechal jsem ho tam, aby se připravil. Nepochyboval jsem o tom, že bude chtít druhé kolo a já jsem nechtěl být sobec. To jsem při milování nikdy nebýval, přestože teď se mi vlastně do toho sexu ani moc nechtělo. S ukojením mé prvotní nadrženosti ve mně v tu chvíli všechny rozporuplné pocity a myšlenky posledních týdnů a dnů kulminovaly. Když se ke mně Damián rozehřátý a vonící čistotou i mandlemi v posteli připojil, dráždil jsem ho dlouho. Velmi dlouho. Ne z toho důvodu, aby si co nejvíc užil, ale čistě jen proto, že jsem potřeboval dost času, abych byl vůbec provozu schopný já. Asi ten pocit, že je všechno špatně, není to správné afrodiziakum. Ale nakonec jsem se vzchopil. Záchvěvy a stahy jeho těla před a při výstřiku donutily i mě, abych se do něj udělal a mohli jsme jít spát.

„Pustíš to cédéčko, Damiáne?“

Udělal to a já usínal při tklivých táhlých sólech geniálního saxofonisty. Takhle já už nikdy hrát nebudu. Ale bylo to krásné, přestože to malinko zabolelo. Cítil jsem, že bych mu měl něco říct, alespoň slova díků, když už nic jiného, ale… lhát se nemá, tohle jsme si přece vyjasnili už před rokem. Objal jsem ho a on se mi stulil v navyklé poloze dvou lžiček do náruče. Cítil jsem jeho záda na své hrudi, i ten perfektní zadek vtisknutý do mého klína a bylo mi hořkosladce. A náhle jsem intuitivně věděl, že tohle je první a poslední noc, kterou s ním trávím v jeho posteli.

Nebyla to samozřejmě naše noc poslední, protože i na naší dovolené v Itálii jsme se ještě milovali několikrát. Damiánova matka nám pronajala pokoj v menším penzionu, doslova pár kroků od sjezdovky. Bylo to pohodlnější než se ubytovat u ní přímo v Turíně. Sněhu bylo dost, Damián lyžoval skvěle a mně se po tom vlastně pár let už docela stýskalo, tak co bych si to neužil. Ne, nechci popisovat do detailů jedinou dovolenou v mém životě, na kterou nevzpomínám rád. Přesný opak té letní, protože z téhle jsem se vracel sám.

Poslední den v roce jsme chtěli strávit v Římě, tak to bylo v plánu. Pokoj v hotelu jsme měli zarezervovaný a Damián se smál a tvrdil, že cestu Turín – Řím zvládne ve Spajdru určitě o hodinu dřív, než nám tvrdil plánovač trasy. V tom se Damián mýlil.

Do Říma jsme nikdy nedojeli.

V deset dopoledne jsme se rozloučili s jeho matkou. I ona se smála, jak je ten náš výlet nesmyslný – tolik hodin v autě po zledovatělých dálnicích – jako bychom Silvestra nemohli strávit v Turíně.

‚Tolik hodin v autě kvůli jednomu večeru. Tak hlavně opatrně, Damiáne,‘ byla poslední slova, která nám dala na cestu, než Damiho i mě objala.

Nedojeli jsme ani do Boloni, protože…

Damián řídil skvěle, to jsem musel přiznat. Ke svému mazlíkovi se vždycky choval s citem, nejezdil prudce stylem brzda-plyn, autům rozuměl a svoje auto miloval. A jeho rudý štírek se mu stejnou láskou odměňoval, protože i v téměř dvousetkilometrové rychlosti seděl na povrchu dálnice jako přilepený. Z rádia nám k té cestě vyřvával příjemný rock a mně bylo všechno tak krásně jedno. Opijeme se, opíchám ho, vždyť o co jde.

V takovém rozpoložení jsem se tedy nacházel cestou na jih, při které jsem se v roli spolujezdce zcela svěřil do Damiánových rukou. Pohodlně jsem se opřel do sedačky, zavřel oči, hlavou mi ještě projelo, jestlipak má tenhle živý mazlík taky něco od nás. Dost možná ano, nebylo moc evropských automobilek, kam bychom naše výrobky nedodávali. Budu se muset po novém roce zeptat Bručouna. Skoro už jsem usínal, když…

Vyhrabal jsem trochu naštvaně řvoucí mobil z malé schránky na palubní desce. Pohled na displej mě mírně otrávil, ale pak jsem se napomenul, zřejmě mi moje matka chce v předstihu popřát, to se přece dělat má. Před Vánoci jsem byl první já, tak si holt teď pospíšila, pomyslel jsem si cynicky a hovor přijal.

Z jejích slov mě nejdřív polilo horko a potom jako kdyby mi ledová dlaň sevřela srdce.

„Jak je na tom?!“ vyhrkl jsem víc nahlas, než bylo třeba, a Damián po mně vrhl znepokojený pohled. Ztlumil muziku.

„Co se děje?“ zeptal se potichu, než se očima vrátil zas na dálnici před námi.

Já neodpověděl, protože jsem poslouchal mámu: „Je na JIP, v bezvědomí. Všechny životní funkce stabilizované, jen ho nemůžou probrat.“

Mlčel jsem. Respektive směrem k ní jsem mlčel. Prstem jsem překryl mikrofon v mobilu a Damiána stručně informoval: „Otec. Mozková mrtvice. Volá máma.“

Vykulil oči, ale mlčel a přikývl na znamení, že rozumí.

„Měl bys přijet, Honzo.“ Takovým tónem jsem ji nikdy mluvit neslyšel. Skoro prosebně. Po tom všem tohle po mně chce?! Kde byla všechna ‚měli bychom‘ z jejich strany, o kterých jsem si já myslel, že na ně od nich mám nárok?

Máti jsem řekl, že s tím příjezdem to nebude tak snadné, protože jsme s Damiánem skoro tisíc kilometrů daleko. Damián po mě vrhl jeden ze svých nevyzpytatelných pohledů, když jsem ta slova říkal, jen jsem cítil, jak Spajdr zpomalil a přeřadil se do pravého pruhu.

Řekl jsem jí, že se s Damiánem musím domluvit, a ať hlavně nebrečí, že našeho tátu hned tak něco neskolí. Koneckonců, štěstí jako hrom měl celou dobu své závratné kariéry.

Damián zastavil u první benzinky cestou.

„Pojď na kafe, jsi bílej jak stěna.“

A já poslušně šel. S plastovými kelímky v rukou jsme si na sedačkách auta, které jsem já naopak vůbec rád neměl, konečně řekli všechno potřebné. A nebylo to žádné velké drama. Možná by byla velká hádka a tisíce slov mnohem efektnější v tomhle mém vyprávění, ale jelikož to tak nebylo, nevím, proč bych to tak měl psát. Bylo to úplně prosté.

„Otočím to na Turín a pojedeš zpátky do Čech, Honzo,“ oznámil mi lehkým konverzačním tónem, jako by se ptal, jestli do toho kafe chci i cukr.

„A kdo říká, že se chci vracet? Do prdele, proč bych měl?“

„Ale no tak, tomu přece sám nevěříš, co teď říkáš.“

Jeho hlas zněl naprosto klidně a vyrovnaně, na rozdíl od toho mého.

„Co mi kdy udělal dobrýho, abych nám zkazil dovolenou, nevíš?!“

Damián si jenom povzdechl.

„Neměl bych bejt spíš s tebou? Tys tuhle zbytečnou kravinu přece chtěl… Tak co mám do hajzlu dělat?“

Co jsem řekl, jsem si uvědomil až pozdě. A některá slova se nedají vzít zpátky, přestože jsem vzápětí dodal ‚promiň‘.

Damián se napil a upřel na mě svůj modrý pohled: „Co máš dělat? Jako vždycky. To, co se dělat má, co je podle nějakých morálních pravidel podle tebe správný. A já vím, že jsem jedinej člověk, kvůli kterýmu jsi je porušil. A od tý doby je to všechno v hajzlu, protože něco takovýho ty nedokážeš odpustit.“

Čuměl jsem na něho vyjeveně, ale to přece vůbec není pravda!

„Všechny ty tvoje blbosti jsem ti vždycky odpustil.“

Usmál se a přikývl: „Jo, ty moje a mně jo. Jen ty svoje a sobě nikdy. Blbý na tom je, že i když se snažíš sebevíc, tak je to poznat. Čím dál víc…“

Odmlčel se, jako by přemýšlel, jak to říct, ale já si dodnes myslím, že v tom okamžiku už dávno věděl moc dobře, co chce.

„Co je poznat čím dál víc?“ zeptal jsem se netrpělivě.

„Že i když je zdánlivě všechno v pohodě, sex i to, jak se o mě staráš, co pro mě děláš, tak já cítím, že na mě máš v podstatě vztek nebo jsi zklamanej, nešťastnej, nebo co já vím. Že nejsem takovej, jakýho sis mě vysnil a jakýho jsi mě popsal. Jakýho bys mě chtěl mít a jakej já nikdy nebudu, protože zásadní rozdíl mezi náma je ten, že ty chceš dělat to, co se dělat má, a já, já chci konečně dělat to, co dělat chci.“

Jak říkám, nebyl to žádný výbuch, žádná srdceryvná telenovela, bylo to vlastně úplně obyčejné. A já cítil, někde hluboko v sobě, že ten kluk na vedlejší sedačce má pravdu. Motor běžel, v autě bylo teplo, venku za okýnky se začal z nebe sypat sníh. Trochu zvláštní zrovna tady.

„A co teda chceš?“

Ať už to vyklopí, protože že to neříká jen tak, mi bylo jasné. Damián nikdy nemluvil jen tak, aby se něco řeklo.

„Teď se chci vrátit do Turína. Dám ti Spajdra a ty pojedeš za tátou. Mlč, nechci ke svejm hříchům přidávat další, že bys zas něco udělal jenom kvůli mně a zůstal tady. Časem bys mě za všechny ty drobný i větší ústupky leda nenáviděl. Já tu zůstanu s mámou.“

„A dál?“

Podíval se na mě pátravě, jako by odhadoval, co všechno ještě snesu.

„Dobře, tak dál. Ta moje stáž tady není jen naoko a fiktivní. Takže do Čech se vrátím jen na pár dnů. Už mám vyjednáno, že na tři měsíce můžu sem. Koneckonců, třeťák už jeden uzavřený mám, takže mi ředitelka odsouhlasila jen přezkoušení. A potom uvidím, co dál. Odmaturovat chci, to každopádně. Jen teď potřebuju nějakou změnu, protože. A možná dát šanci sobě a mámě.“

„Takže se chceš se mnou rozejít?“

„Chceš tomu radši říkat pauza?“

Dobře věděl, že ne. Znal moje názory. Jednou jsme se o tom bavili i s Jáchymem a Kamilem. Můj názor, že pauzu si dávají jen ti, kteří si prostě chtějí zapíchat bokem. Damiánův, že lidi se rozchází a schází, viď, Honzo, my se přece taky dali znovu dohromady. Kamilovo: ‚No ten, kdo by se chtěl rozejít se mnou, by byl teda pěknej vůl‘. Jáchym se tehdy rozesmál a dal mu pusu se slovy, že to je samozřejmě jasné. A jen mně později řekl, že bych možná v některých názorech nemusel být tak nekompromisní, aby mě to za čas nemrzelo.

Damián sešlápl spojku, zařadil jedničku a pomalu se rozjel. Náš rozhovor i roční vztah byl prakticky u konce.

V Turíně mi pomohl sbalit a nanosit věci do Spajdra, do ruky mi vtiskl klíč a papíry od auta: „Ať si třeba nemyslí, žes to ukrad, kdyby tě někde stopli.“

Dal mi pusu na tvář. Na můj udivený pohled rozhodil rukama: „No co, rádi se snad můžeme mít pořád, ne?“

To byla věc, kterou jsem si zatím moc nedokázal představit. Totiž to, jak to bude potom. Jak se k sobě budeme chovat, až nebudeme pár. Nechtělo se mi nad tím ale přemýšlet, musel jsem se soustředit na cestu, abych dojel. Do Spajdra jsem nasedal krátce po třetí. Doma jsem mohl být s rezervou před půlnocí, kdyby bývalo nezačalo sněžit. Z kolony na dálnici před Brennerským průsmykem jsem zavolal máti, abych jí řekl, že už jedu, a zeptal se, jak je otec na tom. Jeho stav byl beze změn. Damiána jsem pro tu chvíli úplně pustil z hlavy. Měl jsem v sobě důležitější otázky a strachy. Protože celou dobu jsem zaháněl ten neodbytný pocit, co bych dělal, kdyby táta umřel dřív, než s ním stačím promluvit. Co mu říct, to jsem zatím nevěděl, ale zoufale jsem nechtěl, aby umřel, aniž bych s ním promluvit mohl a směl. Snad budu smět, snad se probere a doktoři nás k němu pustí a… do prdele, ať se ta kolona pohne!

Hranice jsem přejížděl krátce po půlnoci, absolutně vynervovaný a vyčerpaný. Takovou trasu jsem ještě nikdy sám nejel. Na Rozvadově jsem si dal kafe, kolikáté, to bych ani nespočítal. Opřel jsem se o jeden z vysokých stolečků a v dálce na obzoru sledoval poslední výbuchy novoročních ohňostrojů. Znovu jsem zavolal máti. Beze změny. Už jsem chtěl mobil schovat do kapsy, když mi jemně zavibroval v dlani.

Přečetl jsem si krátkou zprávu, a přestože mi bylo mizerně, fyzicky i psychicky, musel jsem se aspoň v duchu usmát. A možná i navenek, kdoví, já si do tváře neviděl. Až dojedu, tak nesmím zapomenout odepsat, řekl jsem si a skutečně jsem na to nezapomněl. Ten kluk byl prima a odpovědět byla slušnost.

Máma na mě čekala. Po hodně dlouhé době mě objala a já cítil, že je to objetí upřímné.

„Měla jsem o tebe strach, Honzo,“ řekla mi potom. A taky: „Pojď si dát něco k jídlu, k tátovi nás pustí stejně až po deváté.“

Poprvé po letech jsem spal ve svém bývalém pokoji, předělaném, pochopitelně. Z mého chlapeckého království nezbylo vůbec nic.

 

Můj otec nezemřel. Probral se ještě ten den. Jen si některé následky zřejmě ponese. Jestli natrvalo, to nikdo z lékařů s přesností nedokázal říct. Kdybych byl věřící, možná by mě napadlo, že to byl Boží zásah, protože mého otce, brilantního obhájce lumpů ze všech možných sfér, hlavně tedy z té nejbohatší, mrtvice nejvíce zasáhla v centru řeči. Když se probral, nebylo mu skoro rozumět. A ani po týdnech se to moc nelepšilo.

 

Damián se do Čech skutečně vrátil pouze na otočku, respektive na tři dny. Strávil u mě noc, a ne, nemilovali jsme se. Myslím, že kdyby jeden z nás chtěl, tak by mu ten druhý vyhověl, ale bylo by to zbytečné. Sebelepší sex by mezi námi v tu chvíli už nic nezměnil a alespoň pro mě by to bylo i ponižující. O sex z lítosti bych nestál. Myslím, že to podobně vnímal také on. Radši jsme se s Jáchymem a Kamilem mírně přiopili.

Následující den jsme se naposledy objali a dali si kamarádskou pusu na rozloučenou. Pohladil jsem si Kocoura, než ho Damián nacpal do přepravky. Protože Kocour byl Damiánův. A když už někdy slevil z toho svého patricijského nadhledu, vždycky stál víc o Damiána než o mě.

„Tak se mějte, kočičáci. Oba.“

„Ty taky. A víš jak, kdykoliv napiš, zavolej.“

Možná Damiáne, slíbit ti to nemůžu.

Měl se k odchodu, skoro už bral za kliku, když se zarazil, otočil a řekl: „Víš, že já tobě nikdy neříkal, co bys měl a neměl dělat, viď. Tak jenom jednou a nikdy víc. Nemusíš vždycky dělat jenom to, co se má a co se od tebe čeká. Někdy je fajn si říct ‚doprdele s pravidlama‘.“

Zvedl přepravku, otevřel dveře mého bytu a prostě… šel. Šel si za svým, sám za sebe. A já ho poprvé jít nechal.

 

Z deníku

Prázdniny. Byly fajn, brácha nadšenej a já vlastně taky. Nejenom z dárků, spíš z toho, že po tom mírně předvánočním chaosu nastal klid a pohoda. Nemíváme nijak extravagantní zážitky. Jdeme se kouknout k tátovi do práce, vždycky s bráchou krmíme zvířata, je fajn dostat se do zázemí. Klasickej Štědrej večer u stromku, letos ho Borek tím auťákem objel snad stokrát. Sváteční rodinný návštěvy. Potom těch několik dnů, kdy máma je ze školy doma, ale táta musí do práce, protože zvířata v ZOO prostě nekoukají na to, že jsou prázdniny a klidně omarodí třeba na Štědrej den. To už se stalo, že táta odjížděl přímo od večeře, protože se v ohradě servali vlci.

Já ty dny měl trochu rozlítaný taky. Zkoušet se dvěma kapelama, baví mě ten rozdíl. S Patrikem a spol. je to pořád takový trochu dětský, i když si Patrik a Klára myslí, jak jsou hrozně dospělí, když už spolu spí. Fakt mě to víc baví s Jékáčkama. Toho Silvestra jsem se nemohl dočkat, i když mě čas od času napadlo, jak mě vlastně mrzí, že tam nebudou komplet. Na těch našich zkouškách to totiž bylo poznat, jak to všechny tři žere, že tam Honza nebude s nima. Jo, myslel jsem na ty dva, jak to mezi nima asi aktuálně je. A čím dál víc mi připadalo praštěný, že je Damián naštvanej, protože se o něj Honza na jeho vkus stará až moc.

Nevím, na co je Damián zvyklej, ale když já vidím mámu, jak se stará o tátu, a tátu to samý dělat pro mámu, tak mi to přijde přirozený. Taky by jeden druhýho v nějakým srabu nikdy nenechal. Možná proto jsou spolu už přes dvacet let. Jasně, taky se občas drapnou, protože máma je někdy mírně praštěná a výstřední a táta takovej tichej kliďas, ale nikdy jsem nepochyboval, že by za sebe i dejchali, kdyby šlo do tuhýho.

Silvestr samotnej byl jedním slovem pecka a já si to užil parádně. Z Toma a Petra jsem měl hroznou radost, ta jejich kámoška je číslo teda, to se musí nechat, úplně jiná než Katka. S oběma je sranda, jen ten humor Báry je o hodně drsnější. Půlnoční přípitek, kdy si Tom nepřál nic pro sebe ani celosvětovej mír, což by tak nejvíc odpovídalo jeho povaze, jak ho za těch pár měsíců znám, ale přál si něco pro mě. Nebo spíš někoho. Mně se při tom myslí jeden obličej mihnul, i když takhle jsem na něj fakt nikdy nemyslel. Ale popřát někomu šťastnej novej rok, to snad není nic špatnýho, ne? A je teda vtipný, přát někomu k narozkám o den dřív. Ale vlastně i docela milý. Takže jo, ten novej rok nezačal vůbec špatně… pro mě. Pro někoho začal blbě, jako úplně blbě.

Damián mi napsal, co se stalo a že to rozseknul. Měl jsem vlastně na něj trochu vztek, že zrovna v takovej chvíli. Jenže potom jsme pokecali a mně došlo, že to chtěl udělat už dřív, než se to všechno semlelo. Než odjel, slíbil jsem mu, že si čas od času písnem. Tak uvidíme…

***

Koukám na ty tři hvězdičky, vlastně mi to vždycky připadalo zvláštní takhle oddělovat text. Udělal jsem to jen jednou. Teď by se to slušelo udělat znovu, abych takzvaně dodržel i grafickou jednotu. Text není obraz, ale přece jen by nějak vypadat měl, ať už na papíru nebo monitoru.

Podrbu bíle chlupatou kouli s jediným černým flekem přímo přes levé oko. Rozvaluje se vedle mě drze na gauči. Zvedne hlavu a tu ruku mi olízne. A pak už skáče z gauče dolů a běží vstříc klukovi, který právě vchází do dveří. Chvilkový pocit déjà vu, ale tenhle chlupatý cvok zavrtí chvostem a zaštěká. Radostí. Protože tenhle dává najevo absolutně všechny emoce, jaké se v něm, byť jen na vteřinu, mihnou. Ne nadarmo se říká, jakej pán – takovej pes. A běží i ke mně, když je to naopak.

„Tak jo, asi hotovo,“ vydechnu s úlevou, noťas položím na stolek a protáhnu se.

Zakření se na mě, ale neříká nic. Jen z tašky přes rameno vytahuje dva psí salámy, drůbeží a hovězí, a dává je vedle notebooku. Ach jo. Asi aby náš uštěkanej kámoš viděl, že nepojde hlady. Když si vzpomenu, jakým trikem mi byl vnucen…

„Co kdybych tě vzal někam na večeři?“

„A kam myslíš, že nás pustí s Pirátem?“

„A víš, že existujou i psi, který občas bejvaj večer doma sami?“

Ten, o kom se mluví, na mě hodí oříškovo hnědý pohled a olízne si čumák, jako by už vybíral, co z jídelního lístku ukojí jeho všežravou nenasytnost. Má ale smůlu, zubatec.

„Taky existujou lidi, který doma vaří,“ trošku si rýpne, protože posledních několik dnů jsem vážně neměl na nic čas a heslo večerů bylo: Něco si ulov. Ne že by to neuměl.

„Fajn, tak můžeš zítra uvařit.“

To ho rozesměje. Padne vedle mě na gauč, vlepí mi rychlou pusu na tvář a dlaní poklepe mezi nás. Pomuchlá pesana a vážným hlasem mu řekne: „Máš prekérku, kámo, zejtra hladovka, protože ty salámy hodíme na pánev tady tomu.“ Kývne hlavou směrem ke mně, aby to Pirátovi došlo.

„Možná bys mi měl vymyslet nějakou poslední matematickou rádoby poučku, která zároveň bude vypadat i filozoficky,“ stočím řeč k tomu, o čem jsem začal mluvit, když přišel.

„Jestli je to vážně poslední, tak hrozně rád. Stačí zítra?“

„Jasně, aspoň se budu mít na koho vymluvit.“

„Myslíš, že budou hodně zklamaný?“

Tak ne že bych si zrovna tuhle otázku několik posledních týdnů nepokládal taky. Určitě budou, ale slib je slib. I takový, který dá člověk sám sobě, přestože se za to později proklíná. Jako by mi četl myšlenky, usměje se ještě víc.

„Ale víš, cos mi slíbil, že nikdy nenapíšeš?“

Vím, ale taky už vím, že porušovat pravidla není někdy vůbec špatné, když je to s tím správným člověkem. Protože jazz, jazz ten žádná pravidla nepotřebuje.

 

Dík za radu a vůbec za všechno, Damiáne…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (50 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (57 hlasů)

Komentáře  

+1 #25 Odp.: Ragtime 26.Sinme 2022-11-30 21:04
A je tu teda koniec. Kto by to povedal. Ďakujem za 26 dielov aj predchádzajúcu sériu. Bavilo ma to čítať, pretože píšeš skvele a som rád, že to dobre dopadlo. :-) A budem sa tešiť na niečo ďalšie z tvojej tvorby.
Citovat
+6 #24 Odp.: Ragtime 26.HonzaR. 2022-11-28 17:53
Cituji Midzi:
Teď jsem dočetla znovu Diagonály a jsem fascinovaná jak daleko dopředu máš všechno promyšlené.

Jj, takovej systematickej typ jsem. :lol: Ale nejvíc mě těší, že se mi povedl vskutku majstrštyk. Napsat něco beze jména, a přesto se to jméno používá, to mě prostě asi nikdy nepřestane obveselovat. :lol:

A jinak, Dušane dík, Davide, člověk musí dorůst k různým poznáním. Možná budeš překvapený. ;-)
Citovat
+5 #23 Odp.: Ragtime 26.Midzi 2022-11-28 16:49
Teď jsem dočetla znovu Diagonály a jsem fascinovaná jak daleko dopředu máš všechno promyšlené.
Citovat
+5 #22 Odp.: Ragtime 26.Dušan Bartoň 2022-11-27 20:27
Tak jsem u konce, ale... jaksi podvědomě čekám, že to bude pokračovat. Občas to tak mám, u knížek, nebo u filmu, nebo povídek. Že nechci aby byl konec a chvilku mi trvá, než to příjmu. No, ale zase na druhou stranu, člověk se může vždycky vrátit, že jo. A nebo se těšit na něco nového.
Takže určitě se vrátím a určitě se budu těšit.
Citovat
+3 #21 Odp.: Ragtime 26.david80xx 2022-11-27 17:52
Ahoj, krásný to bylo a skončilo to tak, jak jsem si představoval. Teda netušil jsem, že se něco přihodí velkému otci, ale rozchod s Damianem byl neodvratný. Pes je fajn, měl jsem tři, teď mám prvního maina a došel jsem k závěru, že je v této chvíli pro mne to nejlepší. Ke kočkám musí spousta lidí (já) dozrát. Vzdát se nadvlády a zbožňování a přijmout tu nezávislost. Pak je každá pozornost z jeho strany úžasná. Doufám, že máš v hlavě i další lidi, s nimž nás seznámíš. Třeba já bych rád více poznal Jáchyma s Kamilem. Tak si trošku odpočiň a dosedla prosím.
Citovat
+9 #20 Odp.: Ragtime 26.HonzaR. 2022-11-25 18:23
Vlastně jsem to čekal mnohem horší. Takže díky všem.
Hlavně vám dvěma, vy dobře víte. Někdy to bylo hodně emočně náročný a vy jste mě vždycky podrželi. Třeba i tím, co jste spíš neřekli, než řekli.
Holky zlatý, asi jste fakt vnímavější. I autorovi z toho, co napsal, nemusí být veselo, ale nad závěrečnými komentáři se mi ta pusa do úsměvu roztáhla.
Eradio, zvědavost je skvělá věc. Awi, tobě to pálí vždycky. Čtyři, jo? To si budeme muset vysvětlit.! Visi, 16 dnů je už docela dost a ty máš něco slíbeno. V tomhle na to nebylo místo, ale třeba si za čas ten jazz pustíme.
Pánové, máte pravdu, Miky, Hrášku, Saaviku, Pavle a Zdendo, někdy je odchod v určitou dobu to nejlepší, co se udělat dá. Byl to rozchod dospělých lidí, kteří se nechtějí nenávidět. Tři měsíce jsou krátká doba a oba ví, že ty jejich životy stále určitým způsobem spojený budou. Hrášku, tys mi navíc v podstatě vyrazil dech, protože vím, že číst tady romány není zrovna tvůj cup of tea. GD, mně ty Vánoce zkrátka nějak nejdou z klávesnice a tohle opravdu vánoční povídka není, mrzí mě, stejně jako vůči tobě, Tame, že to na vás zapůsobilo takhle, i když, nebudu lhát, není a neměl to být HE, i když si pořád myslím, že tragédie to není taky. A GD, já nemám bílýho psa, to není náhled do mýho soukromí, to je náhled do soukromí románového vypravěče v okamžiku, kdy to svoje vyprávění dopsal. Společné máme leda to, že jsme oba rádi, že máme Ragtime po víc než půl roce z krku.
Myšáku, třeba ten čas zaplácneš i něčím jiným. :lol:
Romane, já vůbec netuším, na co se vlastně ptáš. 8)
Miky, jasně že psi jsou nejlepší, bych skoro řekl, jednoho a více psů všem. Vlastně se mi zdá, že na to, jak to zrovna já mám, mi ty moje povídky zatraceně málo štěkaj, a říkám si, jestli to není škoda. Ale jsme, kde jsme, takže kynologickej koutek tady otvírat asi nebudu, i když… :lol:
Finally, not last… Keve, myslím, že to, nad čím chceš přemýšlet, je napsaný i v tomhle dílu. A věřím, že to najdeš. (Ale jasně, klidně si to přečti celý znovu. :-) ) Ostatně, i ode mě tu v jednom komentáři odpověď je. A doufám, že si zas někdy vypiju třeba…dobře vychlazenou IPU někde s dvěma pohodovýma týpkama. Sorry, se třema. :lol: (Kdybys to nechápal, vysvětlím, víš jak. :lol: ) Jo a ještě jednu věc. Příkopy se někdy nedaj zasypat, ale taky by před nima člověk neměl zůstat stát. Daj se třeba přeskočit. ;-) Děkuju.
A dík za trpělivost do Redakce, vím, že to se mnou při tomhle nebylo snadný!
Citovat
+4 #19 Odp.: Ragtime 26.Myšák 2022-11-24 23:44
Já jsem už myslel, že jsem v tom sám a mám jenom divoký představy. :lol:
Citovat
+6 #18 Odp.: Ragtime 26.aduška 2022-11-24 21:45
A jsme u dalšího konce. Nemůžu jistě říct, že je špatný. Někdo tu psal, že se Dami nejspíš stále hledá a myslím si, že měl i pravdu. Svým rozhodnutím zůstat v Turíně a dát šanci sobě to docela potvrdil. A oba, nejen tím rozchodem, ukázali, jak silní dokážou být a jsou.
V dosti místech mi celý jejich příběh přišel až neuvěřitelně povědomý. Připomněla jsem si mé vlastní(občas dost bolavé) chvíle podobné těm jejich...
Byl to skvělý příběh, Honzo. A moc ti za něj děkuji.
Citovat
+9 #17 Odp.: Ragtime 26.visions_of_dream 2022-11-24 21:39
Jakoby dost jsem to obrečela. V autobuse. Mezi lidma. Ale dobrý, já jsem zvyklá. :D Ale párkrát tam padlo něco, co mě tak praštilo do obličeje, až jsem ty slzy neudržela. Jo a to jsem teď přesně šestnáct dnů nebrečela. :D
A na tu silvestrovskou smsku jsem čekala! A dostala jsem ji! Teda ne já. 😅
Každopádně… tak jsem si to s nima odžila, procítila a obrečela a teď se budu těšit na pořádnej jazz. 😇 Je to skvělý, fakt.
Citovat
+5 #16 Odp.: Ragtime 26.Awinita 2022-11-24 21:09
Takže z toho tak nějak vyplývá, že je v tom spousta neznámých a důvodů ke zvědavosti 😃 A to je přece super, takhle má konec vypadat! 🙂
Citovat
+4 #15 Odp.: Ragtime 26.Roman 2022-11-24 20:41
Cituji Zdenda TB:
Cituji Awinita:
Cituji Eradia:

Nicméně… jsem opravdu jediná kdo je zvědavý jak opice s kým to na konci mluvil ??? 😀


Nejsi ;-)

Ale možná to bude tím, že jsme "zvědavý ženský". Nebo nám to víc pálí :-D

Osobně to šacuju na čtyři možnosti. A teda nevsadila bych si ani na jednu. Od včera o tom přemýšlím a všechny čtyři mi připadají možné.

Mě spíš zajímá, co neměl psát... :-D


Mě zajímá, jestli to napíše. :lol:
Honzo, napíšeš? :P
Citovat
+5 #14 Odp.: Ragtime 26.Zdenda TB 2022-11-24 20:39
Cituji Awinita:
Cituji Eradia:

Nicméně… jsem opravdu jediná kdo je zvědavý jak opice s kým to na konci mluvil ??? 😀


Nejsi ;-)

Ale možná to bude tím, že jsme "zvědavý ženský". Nebo nám to víc pálí :-D

Osobně to šacuju na čtyři možnosti. A teda nevsadila bych si ani na jednu. Od včera o tom přemýšlím a všechny čtyři mi připadají možné.

Mě spíš zajímá, co neměl psát... :-D
Citovat
+5 #13 Odp.: Ragtime 26.Awinita 2022-11-24 20:36
Cituji Eradia:

Nicméně… jsem opravdu jediná kdo je zvědavý jak opice s kým to na konci mluvil ??? 😀


Nejsi ;-)

Ale možná to bude tím, že jsme "zvědavý ženský". Nebo nám to víc pálí :-D

Osobně to šacuju na čtyři možnosti. A teda nevsadila bych si ani na jednu. Od včera o tom přemýšlím a všechny čtyři mi připadají možné.
Citovat
+12 #12 Odp.: Ragtime 26.Eradia 2022-11-24 17:34
Souhlasím s Kevem a jeho prvním odstavcem. Tady si to jenom řekli. Ale jak. Za mě mají můj hluboký obdiv, jakým způsobem z toho vztahu oba odešli. S respektem a láskou k tomu druhému. 🙂
Nicméně… jsem opravdu jediná kdo je zvědavý jak opice s kým to na konci mluvil ??? 😀

Ani jednou jsem nepoděkovala za skvělé čtení, tak to chci udělat teď. Děkuji, že své texty zveřejňuješ. Píšeš tak, že jsem každou středu netrpělivě vyhlížela pokračování. 🙂
Citovat
+5 #11 Odp.: Ragtime 26.HRÁŠEK 2022-11-24 15:25
Myslím, že je dobře, že ho nechal jít. Někdy to prostě jinak nejde.
A jinak, super povídka. Díky.
Citovat
+5 #10 Odp.: Ragtime 26.Saavik 2022-11-24 13:13
Říká se, že občas něco musí skončit, aby něco jiného mohlo přijít. Takže asi občas musíme někoho nechat jít, aby mohl přijít někdo jiný.
Díky za úžasné čtení.
Citovat
+2 #9 Odp.: Ragtime 26.GD 2022-11-24 11:37
Tak to se ti teda povedlo. Řekni mi jak po tomhle mít náladu na vánoční povídku, tohle nebylo vůbec vánoční. Fakt umíš strašně dobře psát ze života.
Když je řeč o životě, děkuji ti za náhled do toho tvého. Spravilo mi to o něco náladu. Preji ti, aby tahle pohodička vydržela co nejdýl, nejlépe na furt.

Keve kdeže je ta limonáda všude? Já vím jen o té v ledničce a špajzu.

Pes nejlepší přítel člověka. Je v tom naprosto vše
Citovat
+5 #8 Odp.: Ragtime 26.Zdenda TB 2022-11-24 09:43
Neříkám, že se konec líbí. Asi všichni máme rádi happyend. O to více si ale autorova počinu cením, že to udělal jako že života. A rozchod dospělých lidí. Stojí to za hovno, tak si půjdeme každý svou cestou.

A jak píše Miky, pes je pes 🐶.

A samozřejmě vše je plné, jako vždy.
Citovat
+7 #7 Odp.: Ragtime 26.Miky 2022-11-24 01:14
Nenazval bych to 'Happy endem', protože to ve své podstatě žádný konec není, je to začátek. Celý život je vlastně takový soubor dalších a dalších začátků a tenhle je pro mě osobně velice pěkný. Mnoho lidí v nás zanechá nesmazatelnou stopu, a přesně tohle cítím právě i ze vztahu těchhle dvou, Honzy a Damiána. Navzájem se ovlivnili, dali si to nejvíc co mohli, ale i kdyby se snažili sebevíc, nebylo by to mezi nimi ideální, ne v tuto dobu.
Slovy autora: Vlastně je to hrozně jednoduché - někomu ublížit. A i když tady oba byli ve zranitelné pozici, ani jeden toho nezneužil, to ukazuje hrozně moc o jejich vztahu, ať skončil jakkoliv. :-) Děkuji.

Ps.: A psi jsou beztak lepší ;-)
Citovat
+13 #6 Odp.: Ragtime 26.Porucha 2022-11-23 23:49
No vida, všechno dobře dopadlo, všichni aktéři jsou spokojení a zdá se že i šťastní, nikdo neumřel.... Je to román, nikoliv pohádka a již nejméně od nějakého dvacátého dílu se podobný konec nebo začátek dal jako jedna z možností vyústění děje vytušit.

Sebevědomý autor nepíše to co chce čtenář číst, ale to co mu chce sám textem zprostředkovat, zlobit se proto na autora je v pravdě pošetilé. Každý komu se snad tento příběh nezdá ukončený správně má možnost napsat pro sebe i pro čtenáře jiný podle svých představ......

Honza je nechal nakonec “rozejít” velice přátelsky, odolat tomu pokušení dramatického “konce”, to chce od autora pokoru a lásku ke svým postavám.... nejsem si jistý jestli bych to třeba já dokázal, asi spíš ne. :-)
Citovat