Ragtime 1.

*Ragtime navazuje na Soukromé blues. Na rozdíl od Diagonál je tedy téměř nutné se nejdříve pohoupat na vlnkách Blues, než se čtenář vrhne do útržků Ragtime. Protože, stejně jako v hudbě, bez blues a ragtime by nikdy nevznikl jazz. (Ale jak říkám, téměř…)

Tak tedy ano, miláčku, doufám. Doufám, že tohle všechno je teprve začátek…

Taky vás někdy zajímalo, jak to bylo dál? Jako dítě jsem miloval klasické pohádky. Často jsem se Běty, mojí tety, po jejich přečtení ptával právě na tohle: A co bylo dál? Co jsem začal rozum brát, přestalo mě to ‚žili šťastně až do smrti‘ uspokojovat.

S Damiánem mi poprvé v životě připadalo, že to tak být může – happily ever after, jako v tom nejkýčovějším seriálu pro teenagery. Když jsem pár měsíců po dopsání našeho příběhu znovu otevíral notebook, abych si srovnal myšlenky, byl jsem stále zamilovaný do toho nejúžasnějšího kluka, jakého jsem potkal v době, kdy se mi zdálo, že je můj život zajetý do totálního stereotypu škola-práce-domů, zatímco všechno okolo bylo vzhůru nohama. A do té šedé všednosti mi vstoupil on, abychom si spolu utvořili náš vlastní, mikroskopický svět.

Ale svět, svět jsme nebyli jenom my dva. A jak se svět pomalu vracel do normálu, museli jsme se do něj vrátit i my. Věřil jsem, že to zvládneme. Byli jsme na to přece dva. A nic a nikdo nám už nestál v cestě. Mým rodičům mohlo být ukradené, s kým já jsem, anebo nejsem. Stejně jako kdysi s Arnym, mým bývalým, ani s Damiánem se mi je absolutně nechtělo seznamovat. Seznámit se s ním tak jako tak budou muset, proč bych to ale měl dělat já? Nechal jsem to tedy osudu. Možná to bylo zbabělé, ale já chtěl, aby Damiána radši nejdříve poznali v roli budoucího nevlastního syna mé tety, mladší sestry mého otce, než jako mého přítele.

Úplně stejně se chovala Běta. Také se nijak zvlášť nehrnula do toho, aby moje rodiče okamžitě seznámila se svým vyvoleným životním partnerem a budoucím otcem svých dětí. Rozuměli jsme si v tom beze slov a vysvětlování. Ani jeden z nás nestál o psychologický rozbor a výklad právních dopadů těch našich propletených vztahů. Nepochybovali jsme, že na ně jednou dojde, a jak jsem znal otce a matku, jistě budou vysoce odborné, jen jaksi trochu bez citu.

Damiánův otec se se situací vyrovnal s nadhledem, i když věřím, že to pro něj nebylo úplně snadné. Víc než to, že se Damiánovi líbím já, a ne nějaká spolužačka, mu vadil fakt, že Dami skutečně už nechtěl hrát fotbal. Mluvil s ním o tom několikrát i přede mnou, v klidu a rozumnými argumenty, ale především s citem. Tak, jak se mnou můj otec nikdy nemluvil a já si za to Davida – ano, stále to bylo ‚Davide, vy‘ – moc vážil. Ale můj něžný kocourek si od začátku trval na svém rozhodnutí s neústupností dravé šelmy.

A trval si na něm i v polovině května, kdy já dopisoval bakalářku a on se chystal konečně zas zasednout do lavice a na těch necelých šest týdnů se stát vzorným studentem třetího ročníku sportovního gymnázia. Poslední víkend v lockdownu, víkend, na který jsem si vzal volno, přestože se mi to vůbec nehodilo. Byly to poslední snové dny našeho soukromého blues, kdy příroda překypovala barvami a vůní a my se vydali ven. Na kolech, jak jinak.

KRCHov tour jsme prozatím odložili. Věděl jsem, že by to pro mě skončilo naprostým debaklem, a přestože jsem věřil, že Damián by to bral s humorem, přece jen jsem ve skrytu duše jásal, že na opožděný rozjezd sezóny vybral trasu mnohem méně náročnou. V to sobotní dopoledne jsme tedy nezamířili ani na jednu z výškových dominant, ale proti proudu Mže, na západ. Řeky, jak známo, vždycky tečou z kopce, takže hádejte. Ano, správně. Nebylo to stoupání jako při nějaké z částí té Damiánovy vysněné trasy, to ani náhodou, přesto jsem byl rád, když po osmi kilometrech u jedné z mnoha vodních ploch okolo našeho města Damián přibrzdil a sesedl.

Sluníčko svítilo, ale nepřipalovalo, jeho záře se měkce laskala s drobnými vlnkami vodní plochy před námi. Několik rybářů se po nás od nahozených prutů ohlédlo, snad aby dali najevo, že o naší přítomnosti ví, ale pak se zas s bohorovnou mlčenlivostí lovců vrátili pohledy ke svým splávkům. A my je nijak rušit nechtěli.

Posadil jsem se o kousek dál do trávy, na hranici stínu košatého platanu. Nastavil jsem tvář paprskům. Damián mi beze slov podával láhev s pitím, já ji stejně potichu přijal a usmál se na něj. Přisedl si ke mně, já se zhluboka napil a potom ho vzal za ruku. Kdybych se schválně nedíval, možná bych si toho lehounkého zčervenání jeho tváří ani nevšiml. Ale já se díval, čekal to a těšil se na to. Pořád v něm ten stud byl, i když se za ruku vzít nechal. A já ho do ničeho víc tlačit ani nechtěl. Někdy mi takové okamžiky naprostého klidu mezi námi připadaly jako malý zázrak, protože Damián měl vždycky energie na rozdávání.

Bylo mi v tu chvíli tak moc dobře jako už dlouho ne. Necítil jsem únavu, o té jsem věděl, že přijde až později, plíce stíhaly, nohy neprotestovaly a zadek, který od listopadu odvykl tvrdému sedlu, se otlačí během pár jízd.

Damián se zavrtěl, maličko se posunul a zlehka se o mě opřel ramenem. Vzhlédl ke mně. A já věděl, že tomu pokušení neodolám, že se ovládnout nedokážu, protože ho zkrátka miluju. A on tím svým modrým pohledem neuhnul, když jsem se naklonil a nejprve mu rty zlehka přejel po tváři a pak ho jemně políbil na rty. A co, ať chytají ty svoje kapry, cejny a plotice a o nás se nestarají, kmitla mi hlavou vzdorná myšlenka, než jsem zavřel oči a ten polibek si vychutnal dosyta.

„Měli bysme jet, Honzo,“ byla jeho slova, když jsem se už potřeboval nadechnout a musel tedy naše něžné klání jazyků ukončit. Stejně jsem se nejvíc těšil na to, až přijedeme domů a já si pohraju s ním a on se mnou a bude to dokonalé.

„Jsi v pohodě,“ spíš konstatoval, než že by se ptal, a po mém přikývnutí jsme nasedli a šlápli do pedálů.

Rybáři naši láskyplnou exhibici přežili a Damián také. Měl jsem z toho radost, protože kdybychom se měli schovávat, asi bych to dokázal akceptovat, ale nebavilo by mě to. Protože i když jsem chtěl Damiána pro sebe a nikdy bych na něj nenechal sáhnout kohokoliv jiného, přesto jsem měl neodolatelnou chuť vykřikovat do světa, že tenhle báječný kluk patří ke mně, že jsme pár. Trpěl jsem zkrátka akutní zamilovaností a moje okolí občas trpělo se mnou. Jako při našem posledním setkání s mými kamarády před třemi týdny.

Katka se mi smála, že se chovám jako zamilovaný puberťák – ve třiadvaceti už snad lidé trochu rozumu mají, ne?  A já jí odporoval, že zaprvé mi třiadvacet bude až za tři měsíce a zadruhé, že si to snad alespoň na chvilku mohu taky dovolit, když se jinak na mě valí starosti ze všech stran. A bylo toho doopravdy dost, protože…, ne to jsem zatím rozebírat nechtěl.

Kamil si dobíral Jáchyma, že takhle nějak vypadá pravá láska a Jáchym by se to měl naučit. Jáchym mu se svým stoickým klidem odpovídal, že pokud touží po spoustě ťuťuňuňu slov a vanilkovém sexu, tak pro něj žádný problém, jen si k tomu ochočí ještě jiné zvířátko a Kamil odsekl, že on jako ochránce všeho živého se na tom nehodlá podílet, a ať mu tedy radši jeho pán a vládce dvakrát do týdne zmaluje zadek.

Byla to od nich obou trochu nadsázka, protože i když nám všem bylo jasné, jak to mezi sebou ti dva v posteli mají, Kamil rozhodně nebyl submisivní v běžném životě. Jako vždycky, v ničem se nezměnili, ať už jsme se neviděli jakkoliv dlouho, pokaždé když jsme se sešli, najeli jsme na stejnou vlnu. A také oni měli dost svých starostí, ty ovšem nechávali před dveřmi mého bytu.

Měl jsem je všechny hodně rád. Jedni z nejdůležitějších lidí v mém životě, moji nejlepší kamarádi, nejen kolegové z jazzové kapely, ale téměř rodina. Jáchym a Kamil, jejich bouřlivý vztah jsem pozoroval od začátku jeho vzniku a díky nim pochopil, že vztahy mohou být různé. Katka, nejlepší kamarádka déle než patnáct let. Pro mě byla dávno jako sestra, náhrada za sourozence, kterého jsem nikdy neměl a kterého bych si býval přál.  Hlavně jí jsem přál čerstvou lásku s kolegou ze ZUŠky, na níž při studiu vyučovala pět žáků. Stále mi ho zarputile odmítala představit.

Tohle všechno se mi honilo hlavou, když jsem šlapal do pedálů, protože mi v mysli klíčil nápad, který by částečně pomohl vyřešit můj největší problém a zároveň by vytrhl trn z paty i Kamilovi s Jáchymem. Otázkou bylo, jak se na to bude tvářit Damián. Pokud jsem ho měl brát jako svého rovnocenného partnera, a tak jsem ho brát chtěl, týkalo se to také jeho.

Damián jel několik metrů přede mnou, když se po pravé straně trasy vyloupla zřícenina.

„Nahoru?“ otočil se na mě s otázkou.

Neznal jsem to tam, takže proč ne. Kola jsme nechali dole u cesty, zacvaknutá na zámky ke stromu. Sice jsem z toho neměl úplně nejlepší pocit, ale snad se jim nic nestane. Hlavně ten Damiánův poklad by pořádně zabolel. V tretrách se do příkrého kamenitého kopce nelezlo nijak zvlášť příjemně, ale zvládli jsme to. Ten výhled do krajiny za to stál. A pak, byli jsme tu sami a Damián se u jedné ze šest století starých zdí dávno zaniklého hrádku ke mně přitulil.

A bylo to tu zas, jako pokaždé, když byl u mě takhle blízko. Dotyk jeho pevného těla na mém, jemná nahořklá vůně mandlí s nepatrnou příměsí potu, ten nepopsatelný pocit, že právě tohle chci, tohle a nikdy nic jiného, znovu a znovu.

Líbal jsem ho s hladovou nedočkavostí, poslední dvě noci spal doma, ne u mě. Úplně se ke mně přestěhovat by asi nebyla nejlepší volba, a já mu to ani nenabídl, i když mě to samozřejmě napadlo. Ale Damián sám se o tom nikdy nezmínil, proč bych ho tedy do něčeho takového nutil. Klíče měl, mohl přijít a zůstat tak dlouho, jak si jen přál.

Náš kocour, vlastním jménem Kocour, mu od začátku projevoval větší přízeň než mně. Kdykoliv se Dami posadil, aby se učil nebo si jen četl, Kocour přiběhl, vyskočil na gauč vedle něho, nechal se hladit, pomalým plíživým pohybem se mu napasoval na klín a předl, jako by měl v krku miniaturní motůrek. Damián na něj často mluvil, přestože byl Kocour hluchý jako poleno, a mně se zdálo, že to zvíře mu naprosto rozumí.

Byla to láska na první pohled a Damián prohlašoval, že Kocour je ten nejlepší dárek, jaký kdy od koho dostal. Dělalo mi to dobře, že pro něj jedna kočka z útulku bez sluchu a kulek znamená víc, než všechny ty luxusní drahé věci, kterými ho kdy podarovali rodiče.

Zavrtěl se mi v náruči a potichu vzdychl. Přitiskl se ke mně blíž, vnímal jsem přes vycpávky našich cyklokraťasů jeho tvrdnoucí penis. I mě to vzrušovalo. Opatrně jsem sjel dlaní na jeho zadek a rty přesunul na pulzující žílu na krku. Sotva jsem se ho dotýkal, i tak jsem to tepteptep pod jemnou kůží cítil. Damián zavzdychal hlasitěji. Musel jsem tu zvětšující se bouli v jeho rozkroku alespoň pohladit, protože mi bylo jasné…

„Honzo, no tak!“

Teď už se ta červeň na jeho tváři přehlédnout nedala. A mně to vážně přišlo jako ta nejroztomilejší reakce na světě.

Odtáhl se ode mě a jenom zavrtěl hlavou: „Jsi hroznej.“

„Proč? Protože tě miluju?“

„To můžeš i bez toho, abys mě tady…“

„Co?“ skočil jsem mu do řeči. „Co myslíš, že bych udělal?“

„Ty víš, co!“

„Aha, ty myslíš to…, že bych tě otočil k té zdi…“

„Jasný, nemusíš pokračovat.“

„…stáhl bych ti ty sexy kraťasy…“

„Fakt to není nutný…“

V očích mu to hrálo, vyčkávavě se na mě díval. Ale ano, já věděl, že by takhle venku nechtěl, bez sprchy, bez přípravy, ale stydět se uměl krásně.

„…a pak bych leda tak sednul zas na kolo a odjel, protože ty bys tady stejně nic víc nechtěl.“

„Tak rychle skončit jsi zas nemusel!“

Provokatér! Ale pusu na špičku nosu jsem mu ještě dal.

Smáli jsme se celou cestu dolů. Když jsme odemykali zámky na řetězech – naštěstí všechno bylo v pořádku, uf! – dotkl se mého ramene.

„Jsem rád, že jsme spolu zas venku.“

Já taky, miláčku, jenom sis to možná představoval trochu jinak. Ale nechtělo se mi na to myslet.

Poslední zastávku jsme udělali v cyklobufetu kousek pod vysílačem. Tady už jsem to znal a několikrát tu i byl ještě předtím, než jsem poznal Damiána. Neměl jsem to z domova nijak daleko, a když jsem to vzal kolem rybníků, byla to docela příjemná trasa. A tohle místo prakticky v lese, bylo líbivě útulné. Dřevěné stolky a lavice pod slunečníky, velký kus trávníku na relax, vůně věcí z grilu a pivo vychlazené tak akorát.   

Těšilo mě, že i v tom covidovém šílenství majitel přežil a hned jak to bylo možné, zas to tady zprovoznil. Fungoval od pondělka a já si zas jednou připomněl paradox doby. Už téměř týden jsme mohli jít na zahrádky u restaurací na pivo nebo cokoliv dalšího, ale do škol ne.

Když jsem se Damiána zeptal, jestli si dá taky pivo, jen vyvalil oči a já si najednou uvědomil, kolik věcí o sobě stále ještě nevíme.

Nikdy jsem nijak extra moc nepil, i když na střední jsem samozřejmě se spolužáky několik hodně divokých kalbiček zažil. I studenti elitního jazykového gymnázia se uměli opít. A studentky, protože dívek jsme ve třídě měli převahu. Na lyžáku ve druháku jsme průšvihu unikli s obrovským štěstím, protože poslední večer profesor Matějka, náš třídní a učitel češtiny, přikryl takovým způsobem, že se o tom naši rodičové nikdy nedověděli.

S Arnym to mohl být jeden velký mejdan, kdyby mě to bývalo bavilo a měl jsem na to čas a prostředky, což jsem ale neměl ani jedno. Možná proto to dopadlo, jak to dopadlo, protože se se mnou zkrátka nudil. Po našem rozchodu už jsem si čas od času něco dal pouze tehdy, když jsme někde hráli s J&K’s nebo u mě doma, když jsme se sešli. Tím, jak jsem se musel o sebe sám postarat, mě zřejmě spousta věcí z toho veselého života vysokoškoláka míjela. A o posledním roku se ani zmiňovat nemusím, ten nějakým extravagancím nepřál už vůbec.

Marně jsem tedy lovil v paměti, kdy jsem si vlastně naposledy to čepované pivo dal. Měli jsme spolu takovou tichou dohodu, že bude mým společníkem právě jenom v takové podobě, v poctivém půllitru rovnou od pípy a jinak ať se nezlobí, ale lahváče doma vážně ne. To radši láhev vína.

„Tak dáš si?“ zeptal jsem se znovu Damiána, který se zatím nijak nevyjádřil. „A klobásu?“

„To není nutný, Honzo.“

Tak na to, abych pozval svého kluka na pivo a klobásu, na to ještě mám, pomyslel jsem si trochu zlostně a objednal. Moje dobrá nálada se pomaloučku vytrácela s tou Damiánovou jednoduchou odpovědí, protože on dobře věděl. Po téměř dvou měsících kvůli jednomu debilnímu viru vyřazený z pracovního procesu – a složenky vážně počkat nemohly, s tím, jak moc ve skluzu jsem byl s bakalářskou prací, a proto jsem si alespoň někdy na její dopsání čas udělat musel a v duchu děkoval všem svatým, že se nám termíny posunuly, jsem byl švorc. Totálně. A já příliš řešení téhle mojí dost zoufalé situace neviděl.

Dřív, než jsem se vůbec napil, jsem se Damiána zeptal:

„Víš, napadlo mě, že nabídnu Kamilovi a Jáchymovi, ať se nastěhují ke mně. Podělíme se o náklady, a než odpromují, tak by alespoň nemuseli shánět kolej nebo podnájem. Co si o tom myslíš?“

Díval se na mě a já z toho jeho výrazu nemohl vyčíst absolutně nic.

„Ty chceš, aby se k tobě nastěhovali oni dva?“

Pokrčil jsem rameny, tak na to jsem se ho přece ptal.

Noc jsme strávili spolu a sami, protože Kocour se jako obvykle při našem milování diskrétně uklidil na polici knihovny v obýváku. A byla to krásná noc, pro mě tak trochu z posledních sil. Jen jsem měl neodbytný pocit, že i když Damián souhlasil – a udělal to rychle, nijak dlouho se nerozmýšlel – možná v těch několika vteřinách předtím, než to svoje ‚klidně‘ řekl, si myslel něco úplně jiného.

Začátky bez konců
Na prahu svítání
Nikdo už nebrání
Objetí milenců

Oběti milenců
Do citu svržené
Do rána držené
S pocitem spiklenců

Berou i dávají
Ve známém pokoji
V milostném souboji
Útržky nadějí