Ragtime 25.

Už nikdy nechci zažít, aby můj poslední pracovní den v roce byl čtvrtek. A také si už nikdy nebudu dělat legraci z mých kolegů, až budou tvrdit, že čtvrtek je nejhorším dnem v týdnu. Budu s nimi souhlasit a přát si, aby čtvrtky neexistovaly. Prožil jsem jeden z pracovně nejpříšernějších dnů. Ne proto, že bych měl něco řešit, v ten poslední den už probíhala výroba jen na několika nejdůležitějších projektech a jinak se dělala celková inventura absolutně všeho, komponenty ve výrobě počínaje a kancelářským papírem konče.

Já měl štěstí. Chvilku po deváté k nám do kanceláře přišel Bručoun a vyurgoval si mě u Roberta, našeho šéfa, že potřebuje někoho k ruce k evidenci všech možných měřidel.

Robert možná z počátku chtěl protestovat, ale Bručoun to zarazil jednoduše: „Aspoň tady mladej konečně rozezná tenzometr od šupléry.“

Už dávno jsem pochopil, že tohle je jeho obvyklý způsob komunikace, a protože mě jinak spoustu věcí naučil, odpověděl jsem docela v klidu: „To už náhodou poznám. Šupléra je to, co jste mi minule sebral, abych si nevypíchl oko, ne? Tak když se nebojíte…“

„Honzo,“ skočil nám do toho Robert, asi abych neřekl něco, co by mohlo Bručouna vytočit a my tak na konci roku neslyšeli ještě nějaké jeho líbeznosti, „jestli pan Kuba potřebuje, tak jdi. Nějak to se Stankou a Šárkou zvládneme.“

A tak jsem místo nudného počítání kancelářských potřeb zakotvil v malém skladu měřicích prostředků, hned vedle laboratoře. Dostal jsem k tomu, patrně jako vánoční dárek, přednášku z fyzikálních zákonů a názorné ukázky měření. Vůbec mu nevadilo, když jsem přiznal, že kromě matematiky, ani fyzika na gymnáziu nebyla zrovna můj oblíbený předmět.

„Ale neprolítnuls, ne?“ podíval se na mě skoro s úsměvem.

„To ne, ale musel jsem strašně šprtat.“

„A?“

„A fyzikářka mi tu dvojku dávala s oběma očima zavřenýma.“

„Takže přece jenom tak úplně blbej nebudeš.“

Jak říkám, miláček po všech stránkách. Nikdy mi toho o sobě moc neřekl, ale moje kolegyně mi samy od sebe přece jen nějaké informace poskytly. Bylo to skoro stejné, jako kdysi mezi ženskými u strojů na hale, jen se Šárka a Stanka vyjadřovaly poněkud kultivovanějším stylem. Ne že by obsah byl jiný. Věděl jsem už od nich, že je mu třiapadesát, je ženatý, má syna a je absolutně nesnesitelný celou dobu, po kterou v tomhle podniku pracuje.

V době předcovidové, kdy se pořádaly firemní sešlosti dvakrát do roka, na ně chodil velmi rád, a často dával k dobru, co kdo během roku pokazil a jak neschopně je náš podnik veden. Už jsem se zmínil, že Davida zrovna nemiloval. Davidovi při hovoru o něm pravidelně nabíhala žíla na krku, ale zároveň připouštěl, že druhého takového metrologa by k sobě do firmy za takový plat sháněl jen velice těžko.

Vzpomněl jsem si, jak si jednou David povzdechl: ‚Kdyby ten chlap byl alespoň trochu společensky přijatelný, tak vážně donutím ředitele, ať mu ten plat zdvojnásobí. Takhle můžu leda apelovat na Juditu, ať ho, proboha, nevyrazí, když k ní na personální co chvíli někdo přiletí s tím, co zas Kuba vypustil z huby!‘

Já Davidovi mírně oponoval, že Bručoun společensky přijatelný je, pokud jeho protějšek uznává, že je nejchytřejší chlap široko daleko. Běta se tomu tehdy smála a zeptala se, jestli si to myslím já osobně, a já jen přikývl a odpověděl otázkou směřující na Davida, jestli má pocit, že je u nás v práci někdo, kdo by tomu všemu rozuměl lépe. A David musel připustit, že zřejmě ne.

Já přes všechno to okázalé buranství měl Bručouna vcelku rád a v ten čtvrtek, poslední den před Vánoci, mi zachránil kůži.

Skoro všechny přístroje a nástroje už jsme měli odškrtané, muselo se mu nechat, že ve věcech měl vzorný pořádek, když se zeptal na náš poslední projekt a jen tak mezi řečí prohlásil, že tu dvojkovou šarži na audi z jeho hlediska nikdy neuvolní a že už ho vcelku štve, jak s tím všichni výrobáci otravují.

A já zkameněl, protože…, no protože i mě výrobáci otravovali a já ty díly měřil a naměřil jsem je v toleranci. A uvolnil je. Nepochybně i proto, že mi za zády stepovali prakticky všichni od plánování i materiálových disponentů až po procesního inženýra, aby se to sakra vyrobilo ještě před svátky, protože Číňanům jsou nějaké Vánoce ukradené a v pondělí si pro to přijede kamion, aby to včas naložili do letadla.

Úplně nejhorší na tom bylo, že těch šarží nám dodávali celkově osm a dodavatel nám je neposílal rozdělené, ale hezky smíchané dohromady. Forma, ve které se lisovaly, byla právě na osm kusů. A u nás, místo aby se díl po dílu vytřídily ty, na kterých z formy byla dvojka, se čekalo, až to někdo z kvality uvolní. Ono totiž vykázat xy hodin neproduktivní práce někoho, kdo by se v tom hrabal a třídil to, je docela složité a já vcelku chápal, že se do toho nikomu nechtělo, protože kdo by to zaplatil.

Bručoun si všiml, jak jsem ztuhl: „Co je, mladej?“

Chvíli jsem ze sebe nemohl vypravit ani slovo a jemu to zapalovalo hodně rychle.

„Tys jim to odsouhlasil a podepsal, že jo!“

„Jo.“

Musel jsem se opřít o stěnu, protože tohle byl vážně mega průser. Protože ať byl Kuba, jaký byl, když řekl, že z něčeho se vyrábět nemá, nebo že na nějakém stroji se vyrábět nesmí, tak vždycky věděl proč a vždycky měl pravdu.

„Ty jsi ale debil, viď,“ řekl a já se jen divil, že na mě nezačal řvát, „no tak nestůj a nečum a jdeme.“

„Kam?“ zeptal jsem se chabě.

„No kam asi, zjišťovat, kolik toho šrotu nám ve skladu stojí, a pak to bude muset někdo přebrat, přebalit, však už ty postupy znáš, ne?“

Tak znal jsem, moc dobře. Několikrát jsem takovou akci už nařizoval, ale to pokaždé byla chyba lidí ve výrobě, když třeba zaměnili jeden komponent za druhý. Stát se to mohlo a ani stroj neodhalí spolehlivě úplně všechno. Jenže tohle byl můj problém a v tu nejméně vhodnou dobu, kdy už jsme se všichni těšili domů. Teď mě s takovou akcí pošlou všichni leda tak do… Robert řekne, že ten vývoz zastaví celý, do Číny nic neodletí, podnik bude platit penále a já budu v…, jo přesně tam!

Šel jsem za Bručounem jako na popravu. Před naším kanclem se zastavil a ohlédl se na mě: „Ty jenom dejchej a radši nemluv.“

A pak už jsem jen sledoval, jak chrlí na Roberta záplavu slov v odborné terminologii a taky ve své vlastní, buranské, ve které jsem já sice figuroval jako největší dement, jakého kdy země nosila, ale zároveň mě dle Bručounova názoru omlouval můj zatím malý objem zkušeností a… „do prdele, musíš taky občas dohlídnout, co ty tvý kašpárci dělaj, ty jsi jejich šéf. To tě to netrklo, ty superšéfe? Netrklo, viď, tys byl rád, že to rozhodování není na tobě.“

Viděl jsem, jak Robert jen lapá po dechu a Šárka se Stankou po sobě vrhají nechápavé pohledy.

„Takže ty, Roberte, a ty tvoje princezny, hezky všichni zvednete zadek, včetně tebe, ty jelito,“ otočil se na mě, „půjdete do skladu a tam si to přeberete.“

„Já nic přebírat nebudu!“ ozvala se Šárka a Stanka se taky netvářila nijak nadšeně, o Robertovi nemluvě.

„Aha, no jasně, aby se vám prací nezkrátily žíly! Honzo, zjisti kolik toho v tom zatraceným skladu je.“

Prsty se mi klepaly, když jsem zapínal počítač a pak v SAPu hledal, kdy a kolik se toho vyrobilo, a málem jsem se složil, když jsem si představil ty čtyři palety po čtyřiadvaceti kartonových krabicích, z nichž v každé je sto kusů. Skoro deset tisíc kusů bude muset někdo vzít do ruky a podívat se, jaké číslo od jedničky do osmičky na nich je. Všechno to rozbalit, vytřídit špatné kusy, ohlídat, aby počet v baleních seděl, zase zabalit a už u toho nic neposrat. A hlavně, hlavně tuhle partyzánskou akci nijak moc nerozmazávat, jak mě s drcnutím do ramene upozornil Bručoun.

Do toho zatracenýho skladu se mnou šel. Robert se omezil pouze na to, že nám vyjednal, aby nám ty palety zpřístupnili, abychom si tam s Bručounem mohli několik hodin hrát na Popelky. A také mého šéfa Bručoun upozornil, že by měl alespoň mlčet, když už nechce přiložit ruku k dílu, protože ten malér je tak trochu i jeho: „Příště ty nový projekty přiřaď třeba uklízečce, ty hlavo!“ Asi nemělo cenu se nějak ohrazovat, já věděl, že jsem nad tím měl víc přemýšlet a nenechat se ukecat. Šetřil jsem energií. Čekala nás pořádná pakárna.

Doba, kdy bychom normálně odcházeli z práce, minula, když jsme byli někde v půlce třetí palety, a já téměř počítal s tím, že se na mě vykašle a půjde domů, protože celou dobu v podstatě mlčel až na občasné: „Rozřízni to, zalep to, sem deset kusů přidej, čum na to, co děláš…“

„Musím si zavolat,“ řekl jsem, protože jsem chtěl, aby Damián věděl, kde jsem a co mě zdrželo.

Bručoun jen zabrblal, ať si zavolám třeba všem svatým o pomoc, ale naštvaně se netvářil.

Poodešel jsem pár kroků, Damimu vysvětlil svou situaci a ulehčeně jsem si oddechl, že to nebere nijak tragicky: „Tak já skočím do posilky, třeba se táta přidá.“

Co by taky dělal doma sám. V duchu jsem odhadoval, že dřív než v šest s Bručounem neskončíme. Domluvili jsme se s Damiánem na půl osmou, pro jistotu – sám na někoho nebo něco nerad čekám. A potom snad už konečně začnou svátky.

Když jsem se vrátil zpátky k Bručounovi, překvapil mě osobní otázkou: „Holce jsi asi nevolal, viď?“

Tak ano, čekal jsem, že nějaký projev o mé orientaci dřív nebo později v tomhle prostředí padne. Jen jsem si v tu chvíli docela dost přál, aby to právě od tohoto člověka nebyl projev nějakým způsobem negativní. Přece jenom, nechtěl jsem zažít zklamání, protože mi byl doopravdy nevysvětlitelným způsobem sympatický, přestože mě moji kolegové v tomto ohledu považovali za naprostého exota.

„Ne, volal jsem příteli, když vás to tak zajímá,“ odpověděl jsem.

„Hm, mladýmu Horákovi, co?“

Ne že by mu do toho něco bylo.

„Jo, a jmenuje se Damián.“

„Já vím, několikrát jsem ho tady loni zahlídnul. Je papínkovi hodně podobnej.“

„To je, no,“ začínala mě ta debata docela vytáčet, protože jsem nechápal, proč bychom se měli bavit zrovna o mém soukromém životě, já mu do jeho taky nelezl, ačkoliv…

„A co vy, vy byste neměl nahlásit pozdní příchod?“

„Do toho ti nic není a nebuď drzej, nebo v další bedně pošlu do Číny tebe,“ ušklíbl se na mě.

Říkat mu, že bych se do ní nevešel, nemělo cenu, to věděl sám dobře. A taky mě zarazilo, jak se zatvářil, když jsem se ho zeptal. Ale to byla ryze jeho věc. Mě zajímalo něco jiného.

„Proč tohle děláte?“

„Nemůžeme to nechat odjet.“

To měl pravdu, ale…

„Proč takhle ale? Mělo by to být oficiální cestou a vy byste s tím neměl žádnou práci a byl už dávno doma.“

„Tak přesvědčovat tě, že myslím na blaho a dobrou pověst podniku, to asi nemá cenu, že jo. A koukej, kam to házíš!“

Sebral jsem díl, kterým jsem se netrefil do krabice a dal ho stranou všech ostatních. Malinko se mu tím dopadem zdeformoval nátrubek, musel se vyřadit, i když nepatřil do té vadné šarže.

„Horákovi staršímu to pochopitelně řekneš. A já nepochybuju, že tě seřve a sebere ti prémie. Ať je, jakej je, spravedlivej bejvá. Ale hlavně ten zbytek okolo toho tvýho průseru zařídí. Holt se toho vyveze míň, ale aspoň něco, takže to tak velká katastrofa nebude. Jenom mu to řekni ještě dneska.“

„Tak snad mě nevyrazí…,“ povzdechl jsem si já a Bručoun jen zafuněl. Jeho způsob, jak dát najevo pobavení. „Proč by to dělal, Honzo. Čas od času nějakou chybu uděláme všichni. A já vím, že ty už nikdy nic takhle neposereš.“

V to jsem doufal. Asi skutečně každý z nás občas něco zvorá, jen o něm se mi vážně nikdy nic nedoneslo.

„Vy ale chyby neděláte, pane Kubo.“

„Sakra, dej už pokoj s tou zdvořilostí! Jasně že dělám… A jsem Radek, už by ses mohl na pana Kubu vykašlat, co říkáš?“

Tu podávanou tlapu jsem tedy zmáčkl. Co už.

„Dobře, Radku,“ zakřenil jsem se na něj, „stejně by mě zajímalo, co se nepovedlo tobě. Víš, aby bylo o čem vyprávět. Takovou storku, jak Kuba, pardon Radek, něco zkopal, to by mělo úspěch.“

Už když jsem to říkal, viděl jsem, jak se začíná kabonit. A když jsem skončil, netvářil se vůbec příjemně. Cítil jsem, jak se mi valí krev do hlavy, a rudnu. Naštvat jsem ho vážně nechtěl.

„Já…, já se omlouvám, jestli jsem něco plácnul blbě. Dost jsi mi pomohl a ani nechápu proč.“

K odpovědi se neměl, jen se na mě krátce podíval, a proto jsem rezignovaně sáhl po další bedně. Ještě jich zbývalo šestadvacet.

„Pojď na cigáro,“ promluvil konečně.

„Nekouřím,“ odpověděl jsem automaticky.

„Taky tě nikdo nenutí. Ale hřbet si srovnat můžeš.“

Vyšli jsme na nakládací rampu. Bručoun si zapálil. Zhluboka šlukoval, skoro hladově. A to už jsem cítil, že mi něco chce říct, a v duchu jsem se připravoval na to, co to asi tak bude, protože už mnohokrát mě napadlo, proč si vybral zrovna mě. O tom už jsem nepochyboval. Z nějakého důvodu zrovna mě spoustu věcí naučil, ode mě se nechal často ukecat i k činnostem, ke kterým by ho nikdo nedonutil. A teď mi tady pomáhal i takhle.

„Víš, Honzo, v práci ty chyby vážně nedělám. Stačí mi ta jedna, kterou jsem udělal před pár lety…“

Poslouchal jsem, jak vypráví. Nevím, jestli jsem byl první člověk, kterému to svěřil, ale konečně jsem pochopil, proč právě já. Neposlouchalo se mi to příjemně, ale bylo to jediné, co jsem já mohl udělat pro něj. Poslouchat příběh z té druhé strany.

Když se mu ve dvaceti vyoutoval syn, byl z toho asi dost mimo. A zareagoval hnusně. Kluk doma sebral nějaké peníze, pár šperků a zmizel. Docela jsem Bručounovi věřil, že kdyby mohl vrátit čas, zachoval by se úplně jinak.

„Jasně že mě to sebralo, Honzo, jediný dítě. A on si napochoduje a vyklopí to na nás všechno najednou. Nejen že je teplej, ale že přerušuje školu, byl v prváku na FAVce, ale že si s tím jeho přítelem, o kterým nás druhým dechem informoval, udělají nějakej výlet do světa. Jen tak, jako by se nechumelilo, to na nás všechno vysypal. Já ho seřval, on prásknul dveřma. Mě nenapadlo, že se vrátí už jen proto, aby sbalil, co se dalo. A vypadne.“

Cigaretu měl dávno dokouřenou. Stáli jsme na rampě, nebylo úplně nejtepleji.

„Jak je to dlouho?“

Opatrná otázka, ale nějak jsem zareagovat musel.

„Sedm let. A celou dobu nic. Teda, mámě občas napíše, zavolá, takže aspoň víme, že žije, ale jinak… Nejvíc mě na tom štve, že mi ani nedal šanci to nějak napravit. Zmizet hned druhý den přece nemusel. A krást už vůbec ne!“

Nechtěl jsem dělat soudce ani obhájce ani jednomu z nich, protože vím já, jaký měli předtím vzájemný vztah?

„Asi nemusel, ale…,“ musel jsem se odmlčet a rozmyslet se, jestli vůbec smím říct něco dalšího, „ale tak přece ty můžeš napsat jemu, když s mámou v kontaktu je, ne? Promiň, ale jestli čekáš, že se schlíple vrátí domů, tak nejspíš ne.“

O tom už jsem něco věděl. Co všechno je člověk schopný udělat, aby dokázal, že se sám o sebe postarat umí.

„Kde teď je vlastně?“

„V New Yorku, pracuje tam jako pingl. Takovej mozek a stojí někde za barem, chápeš to?!“

Bylo poznat, jak hrozně ho to štve a jak je nešťastný. Ten suverénní chlap, který každého dokázal zdrtit a vydusit, přede mnou stál div ne se slzami v očích.

„Tak třeba je tam šťastnej, ne?“

„Nežvaň kraviny, buď tak hodnej.“

Zas už to byl Bručoun, který ví všechno nejlíp. Ta chvilka, kdy mi odhalil sám sebe, byla u konce.

„A nech si to pro sebe, mladej.“

Tak ne asi, hned po svátcích to povím každému, na koho ve fabrice narazím. Už jsem ho chtěl ujistit, že to je přece samozřejmé, když mi to přece jenom nedalo: „Dobře, já to nikomu neřeknu. Ale ty mu zavoláš. Jsou přece svátky.“

„Jsi normální?“ osopil se na mě. „To je regulérní vydírání!“

Bylo poznat, že se mu možná svým způsobem ulevilo.

„Vydírání to je. A normální jsem, ale to snad přežiješ.“

Chvilku zíral, než pochopil, jak jsem to myslel, a potom přikývl: „Jo, to jsem zjistil.“

„Tak to jdeme dodělat? Já pak pojedu za Davidem a ty domů, a oba nás čeká možná nepříjemnej, ale dost nutnej rozhovor, nemyslíš?“

„Ale no jo furt taky,“ zafuněl a já doufal, že to doma skutečně udělá.

Brána fabriky se za námi zavřela pár minut po půl šesté. Hlídač nám jako posledním ze své budky zamával, když nám zvedal závoru. Bručoun mě odvezl až k Davidovi před dům. Tak ještě poslední nepříjemná věc a potom jenom klid, dovolená, Damián, lyže…, takhle nějak jsem si to maloval, když jsem stiskl zvonek.

Alžběta byla trochu překvapená, ale zvala mě dál.

„Dělám akorát salát na zítra, tak pojď do kuchyně. David tam blbne s holkama.“

Zase jednou mi to vyloudilo úsměv ve tváři, když jsem viděl pana manažera, jak se zaobírá dvěma miminy a je tak naprosto jiný než v práci. Po Damiánovi nebylo ani vidu, ani slechu, takže se zřejmě nakonec rozhodl, že tu posilovnu vynechá.

Davidovi jsem v rychlosti popsal svůj malér a pochopitelně jsem si vyslechl svoje. Nijak mě nešetřil a nazval mě i poněkud nelichotivě, ale to jsem čekal a zasloužil jsem si to. Nakonec mi oznámil, že tenhle svůj kopanec poznám i ve výplatě a že je to poprvé a naposledy, kdy jsem něco takhle zvoral.

„Když si v něčem nebudeš jistý, tak přijď za mnou. Nebo i za Kubou, sice je debil, ale umí.“

Snad někdy zjistím, proč se ti dva tak moc nemají rádi, když vlastně jeden druhého celkem respektuje.

„Proč se vy dva vlastně tolik nesnášíte?“

Davidovi zatepala žíla na krku a Běta honem klidnila situaci: „On to tak David nemyslí.“

Možná nemyslel, ale rozhodně mi nic nehodlal vysvětlovat. A já ani nic a nikoho nechtěl poslouchat. Těšil jsem se domů, na Damiho a na Kocoura a klid a možná i masáž, až mu řeknu, jak pekelně mě bolí záda.

Doma mě přivítal jenom Kocour. Damián přišel pár minut před půl osmou. Však jsme se tak domluvili. Ale něco jsme si nedomluvili. Že si budeme lhát. Když jsem se ho totiž zeptal, kde byl, s neuvěřitelnou lehkostí mi odpověděl, že u táty přece.

Z deníku

Co jsem měl dělat jinýho. Zas jsem proto odemknul a vzal ho dovnitř. Krátce se rozhlídnul, rozepnul bundu a posadil se na malej starej gauč, kterej stojí u zdi. Zeptal jsem se, jestli si dá čaj, to bylo tak maximum, co jsem mu mohl nabídnout, tu rychlovarnou konvici jsme tady stejně měli načerno, ale zavrtěl hlavou, že nic nechce. Tak co teda vlastně chce? Snad ta moje otázka nezněla moc otráveně, ale pokud měl něco na srdci, mohl mi to přece říct už dopoledne. Jak jsem říkal, Damián vypadá hodně dobře, jenom ho úplně nemusím vidět dvakrát za den.

Řekl, že se ráno nestihl rozloučit s Jáchymem a Kamilem. „No a teď jsem je asi zase prošvihnul, že jo.“

Tak mohl jsem mu to věřit, zkoušet jsme měli opravdu až do sedmi a nemusel vědět, že dneska končíme dřív, protože kluci odjíždí pryč, jenže jsem z něho měl pocit, že tak trochu kecá. A tak jsem to ‚nekecej nesmysly‘ řekl i nahlas a přidal: „Tak to vyklop. Proč jsi tady.“

Samozřejmě mi hlavou běhalo všechno možný, i ty nejšílenější představy, že mi třeba řekne, že se mu líbím, že se mu líbí Helča, že se mu líbí Matěj, já nevím, nebo že třeba chce ve škole zorganizovat nějakou dobročinnou akci na podporu polárních medvědů nebo rovníkových opic, co já vím, co se tomuhle klukovi honí v palici, když nikdy nic kloudnýho neřekne. Nebo že chce pomoct s nějakým veřejným vyoutováním, což by byla asi tak jediná věc, ve který bych mu ve třídě pomohl docela v klidu a rád, protože popravdě mě dost štval. S Helčou. Nezdálo se mi to vůči ní fér. Je to kámoška už dost dlouho a Damián mě postavil do pitomý situace, protože kdyby to prasklo, že já celou dobu vím, tak by mě mohla taky krásně seřvat, že jsme z ní dělali blbku, a pak by mě hustě poslala do pekla. Takže se mi docela ulevilo, když v podstatě o tomhle začal. Zeptal se totiž: „Jak je možný, že to tak dáváš a všichni tě berou?“

Co jsem na to měl říct? Nakonec asi pravdu, co taky jinýho. Že mi to přijde jako naprosto přirozená součást mýho života, mojí osobnosti. Že mi prostě přišlo upřímnější to vyklopit, sotva o mě holky začaly jevit zájem a já věděl, že žádná nemá šanci, protože jsem chtěl z celýho sboru jenom Patrika. A že jsem to pak na gymplu nechtěl prožívat zas znovu od začátku, protože je mi prostě nepříjemný, když po mně někdo chce něco, co ani náhodou nemůžu splnit. Jo, asi i bejt hetero, tak by se mi mohlo stát, že bych neopětoval něčí city, jenže je prostě fér říct, že to není tím, že byla hloupá nebo málo hezká. Helča třeba hezká je. Aňa je zas strašně chytrá a obě jsou prima kámošky, jen mě jaksi neberou. Někdo na to, co nebo koho chce, možná přijde o dost dýl než já, ale já to věděl vážně hodně brzy. A máma mi na každou otázku vždycky uměla odpovědět.

Poslouchal a vypadal, že docela chápe, ale pak řekl: „Jo, jenže tys to měl snadný. Já měl v bejvalý škole ve třídě samý kluky…“ A pak jsem poslouchal jeho líčení, proč z tý školy odešel a co udělal. Tak stane se a věřím, že nikomu ublížit nechtěl. I to jsem mu řekl a taky: „Ale u nás se fakt nemusíš bát, a kdyby někdo přece jenom nějaký kecy měl, tak jsme dva, já bych tě v tom nenechal. A máš prima kluka, tak co řešíš.“

Asi vůbec netuší, jaký má vlastně štěstí, že někoho takovýho potkal, ale to jsem mu radši neřekl, že je mi Honza celkem sympatickej, aby si zas nemyslel bůhví co, jako s tím nakupováním. Já dobře vím, že některý věci se prostě nedělaj. I když…, no radši nic.

A potom, jak kdyby v něm konečně něco povolilo, řekl, že Honza je pro něj asi ten největší problém. A mně zatrnulo, protože když někdo něco nebo někoho nazve problémem, tak to dobrý není ani trochu. Sypal to ze sebe a já věděl, že na to mu žádnou radu nedám, protože prostě nechápu, co mu na tom vadí. Nechápu. Budu si to muset promyslet. Možná by to pochopil Tom, protože ten je snad nejempatičtější člověk, jakýho jsem kdy potkal, jenže ten Damiána nezná a já si nejsem úplně jistej, jestli bych s ním měl probírat problémy cizího kluka. To by asi nebylo úplně čistý.

Nakonec jsem mu přece jenom něco poradil. To jediný správný, co mě napadlo a co bych udělal já, i když nevím, jestli to bude schopný udělat Damián. Řekl jsem mu totiž, že by tohle neměl řešit se mnou, ale s Honzou. A že by možná mohl ještě pár dnů pouvažovat na tý jejich dovolený, aby neudělal nějaký unáhlený a nepromyšlený kroky. Tak snad si to vyříkají, protože ze všeho toho, co mi o Honzovi řekl, mi byla jasná jediná věc: Je do Damiána hodně zamilovanej.

Tentokrát jsem se tím jeho bourákem odvézt domů nechal. Nejdřív jsem se ale zeptal, jestli ty papíry konečně má. A radši jsem neřekl, že naopak naprosto chápu Honzu. Prakticky ve všem, co Damiánovi tak hrozně vadí.