Ragtime 21.

„Lehneš si na chvíli ke mně?“

Pohledem jsem zkontroloval čas na digitálním budíku na nočním stolku. 15:44. V pět jsem měl být v jiné části města. Na chvilku by to ještě šlo. Hluboce modré oči mě hypnotizovaly, když jsem přes hlavu přetahoval mikinu a skopával kalhoty, ponožky. V triku a boxerkách jsem přilehl k němu pod peřinu a vzal ho do náruče. Málokdy si do postele na sebe něco bral, tentokrát ovšem zůstal v tričku a trenkách. Krásně hřál, cítil jsem to, i když nebyl nahý, ale nezdálo se, že by to bylo až moc. Dlaní jsem přejel po jeho tváři, spíš abych zjistil, jak na tom je, než jako pohlazení. A on zavrněl a přitulil se ke mně. Můj něžný kocourek Damián. Zadíval jsem se do té modři jeho pohledu a políbil ho. Čert vezmi bacily…

Pootevřel rty a jemně vnikl do mých úst. Hladivě smyslný dotek jazyků, promíchání slin a jeho tiché povzdechnutí. Cítil jsem, jak moc to na mě začíná působit. Jako vždycky, když jsem se ocitl v jeho těsné blízkosti. Moje tělo na to jeho reagovalo pokaždé spolehlivě. Ať už jsem měl v hlavě cokoliv, s jeho prvním dotykem mnou projel horce mrazivý impuls. Po několika vteřinách líbání už jsem byl stoprocentně tvrdý a připravený na cokoliv. Penis mi napínal boxerky, potřeboval jsem se k Damiánovi přitisknout, zjistit, jestli je na tom stejně, ale jeho ruka byla rychlejší. Aniž by opustil moje rty, dál mě líbal a jeho dlaň mě pravidelnými stisky přes látku boxerek vybuzovala ještě víc.

Musel jsem nás těch zbytečných hadrů zbavit. Skoro násilím jsem se od něj odtrhl, stáhl ze sebe rovnou obojí a potom jsem vzal i za lem jeho trika. Jenom zvedl ruce, aby mi to usnadnil. Boxerky už si stahoval sám. Na okamžik jsem se pokochal tím pohledem. Ztvrdlé, temně růžové bradavky jako by vysílaly jasný signál, už jen to stačilo, abych věděl, že je Damián vzrušený. Jedna z jeho erotogenních zón. Však na ně nezapomenu, prolétlo mi hlavou.

Můj pohled putoval dál. Hodinami posilování vyrýsované břicho s lákavou prohlubní pupku a během vymakaná lýtka i stehna. Mezi nimi jeho napružený penis s malou čirou kapičkou preejakulátu na špičce nalitého žaludu. Neodolal jsem, sklonil jsem se k němu a olízl ji. Damián si povzdechl a vjel mi rukou do vlasů. Sevřel pěst, jemným tahem si mou hlavu směroval výš, zpátky ke svým rtům.

„Nechci spěchat,“ zašeptal.

Kdo by se tomu ubránil, málokdy si řekl, co vlastně chce. Líbal jsem ho tedy dál, nekonečně, jako by nic okolo nás neexistovalo, jako by to byla ta jediná důležitá věc, jako by to bylo naposledy. Naše těla se na sebe přilepila, vnímal jsem pohyby jeho štíhlé pánve, jak se o mě nepatrně penisem tře. Po hodně dlouhé době mi dovolil prolíbat se přes jeho krk a klíční kost k pravé bradavce a sevřít ji mezi zuby. Druhou jsem sevřel mezi palec a ukazovák, aby se necítila ošizená. Damiánovo tělo se napnulo a ze rtů mu uteklo několik vzdechů. Zaznamenal jsem, jak se jeho pravačka sune výš, až prsty obemkl svůj penis. Trochu jsem natočil hlavu, abych jeho počínání mohl sledovat, aniž bych opustil jeho hrudník.

Prsty sevřel kolem svého tuhého údu a začal po něm přejíždět. Vážně nechtěl spěchat, ani sám se sebou. V pomalém tempu přehrnoval předkožku přes žalud a já fascinovaně koukal, jak se po každém pohybu víc a víc rosí. Nasával jsem tu vůni vzrušeného tekoucího penisu a sám jsem na tom nebyl jinak. Potřeboval jsem ho, doslova jsem cítil, jak mi v koulích tepe.

„Potřebuju víc, Dami…,“ hlesl jsem těsně nad jeho bradavkou a ani nevím, jestli mě slyšel. Zřejmě ano, protože se přestal honit, nadzvedl se na lokti a přes rty mu přeběhl malý úsměv.

Beze slov mě z boku převalil na záda, vzal do dlaně můj bláznící penis a chystal se ho polapit do úst.

„Počkej,“ zarazil jsem ho, chtěl jsem i já jeho. „Klekni si nade mě.“

Poslechl mě a v mžiku se moje hlava ocitla mezi jeho rozkročenými stehny. Trochu jsem si tu jeho polohu srovnal, abych ho mohl snadněji nasměrovat ke svému nedočkavému jazyku a ústům. Přímo před očima se mi pohupoval jeho do hladka vyholený pytlík. Když jsem maličko zaklonil hlavu, viděl jsem i rozkošné obliny zadku s lákavou hladkou rýhou mezi nimi. Vsál jsem žalud a začal ho laskat jazykem. Vzápětí jsem cítil, jak Damián udělal totéž s mým náčiním, a měl jsem co dělat, abych se ovládl a nezajel mu prudším přírazem až do krku.

Laskali jsme se navzájem, moje ruce se po chvilce přesunuly na ty pevné obliny. Rozevíral jsem je od sebe, abych palci podráždil jeho čekající otvůrek, kam už za chvíli proniknu. To, jak mě Damián dráždil ústy, bylo fantastické, ale já chtěl vážně víc. Překonat ten chvilkový odpor jeho svalstva, vtisknout se do něj, splynout s ním, naplnit jeho svým semenem a sebe tím pocitem, že je můj, že k sobě patříme.

Moje vzrušení sílilo, byl jsem nebezpečně blízko bodu, odkud už není návratu, a Damián to vycítil. Zrychlil práci svých úst, zasouval si můj penis hluboko do krku, tohle se naučil dokonale. Já už dávno svoje tempo ztratil, a tak jsem jen sál a olizoval jeho žalud, zatímco moje dlaně masírovaly tuhý zadek a vychutnával jsem si blížící se vlnu orgasmu. Však já mu to vrátím, teď bych se v něm leda udělal za pár vteřin. Naposledy sjel rty až kořenu, pohyb nahoru, sevření rtů pod mým žaludem a zarejdění jazyka v puklině na špičce a už jsem stříkal. Slyšel jsem, jak hltavě polyká, nebyla to zrovna malá dávka.

Položil se vedle mě. Všiml jsem si zbylé kapky semene na těch překrásných rtech a palcem ji setřel. Chytl mě za zápěstí a přitáhl si mou dlaň k ústům. Šimravý dotek jeho jazyka na palci a rozzářené oči. Nevinné koťátko? Ani náhodou, pořádně smyslný kocourek. A tentokrát se dokázal ovládat mnohem lépe než já. On na svou velkou rozkoš ještě čekal.

Orgasmus ve mně měkce dozníval, když jsem si mu klekal mezi roztažená stehna a bral ho mezi rty. Už jsem na nic nečekal. Kouřil jsem ho v hlubokých pravidelných tazích, dlaní jsem si pohrával s nalitými varlaty. Dráždil jsem ho na samou mez vzrušení, kdy se konečně přestal kontrolovat a jen si to vychutnával. Cítil jsem, jak se napíná, jak ho to žene k vrcholu, ale on přece nechtěl spěchat a já? Já byl připravený na druhé kolo, ani mi nestihl klesnout, tak moc mě Damián svým dnešním chováním dokázal vzrušit.

Vzal jsem ho pod koleny a zvedl mu nohy, aby na mě vyšpulil svou dírku.

„Podrž si je takhle…“

Bez váhání poslechl, ani na vteřinu nedal najevo, že by mu to přerušení kuřby nějak vadilo. Jen zrychleně dýchal a čekal v sexy poloze, vystavený a zvoucí k čemukoliv, co si já zamanu. Roztáhl jsem mu půlky a jazykem začal zpracovávat sevřenou narůžovělou štěrbinu mezi nimi. Olizoval jsem ten otvůrek s opravdovou rozkoší, protože Damián měl tohle rád, i když mluvit by o tom nedokázal, to by jen rudl jako pivoňka. A mě to vědomí, že mu dělám něco, co sice moc chce, ale zároveň se u toho stydí, neskutečným způsobem rajcovalo. I teď jsem cítil, jak mě to líbání a lízání jeho prdelky vytvrzuje na kámen. Ještě několikrát jsem ho polaskal, nanesl co nejvíc slin a pak už jsem si ho nejdřív jedním a pak dvěma prsty otevíral.

„Sakra, Honzo…,“ ujelo mu ze rtů a mírně mě to polekalo.

„Bolí? Vezmu gel…“

Jenom zvedl hlavu, podíval se na mě a já přísahám, že tak nadržený pohled jsem u něho ještě neviděl.

„Kašli na to a konečně mě ošukej!“

Víc jsem vážně nepotřeboval. Nasadil jsem penis k jeho pružné dírce a na tři doby do něj vjel až po kořen. Polibkem jsem zdusil skoro až bolestné vyjeknutí, ale jeho následné slastné ‚jo, ještě‘ mě ukonejšilo. Líbilo se mu to. Hodil jsem si jeho lýtka na ramena, a jak jsem klečel, trochu jsem si ho za boky přizvedl, abych ho dráždil pod tím správným úhlem. A potom už jsem nemyslel vůbec na nic. Pohyboval jsem se v něm a vnímal jen jeho vzdechy a sténání. Chvilku před vrcholem sesmýkl levou nohu z mého ramene, zapřel se chodidlem, několikrát se nabodl na můj penis a už si stříkal na břicho. Několik kapek semene mu přistálo až na hrudníku. Poslední dílek té parádní jízdy, který jsem potřeboval ke svému druhému vrcholu. Nebylo toho tolik jako poprvé, přesto jsem cítil, jak ho ve čtyřech silných stazích plním. Sesunul jsem se vedle něj a vydýchal všechnu tu slast. Fyzickou i emocionální. Miloval jsem, když jsem ho dokázal udělat takhle. Damián se ke mně přitulil.

„Zůstaneš u mě, viď?“

A já ho objal a přikývl.

Bylo 17:18. Před osmnácti minutami začala první zkouška J&K’s s naším novým členem. Beze mě. Já to věděl a Damián bezpochyby také. Věděl to a přesto…

Čtyři dny po tom, kdy jsem se seznámil s Jerrym, a ráno po našem večeru s případem Čermákových mi dopoledne zavolala Katka. Zněla nadšeně, když mi sdělovala, že už konečně zkouškami nemusíme týrat moje nebohé sousedy:

„Jerry sehnal zkušebnu. Teda, nemusel ji shánět, on tam chodí hrát se svou skupinou a vyjednal, že tam může brát i nás.“

Že ten kluk má svou vlastní skupinu, pro mě bylo překvapení, to mi Katka předtím neprozradila. Ale to nebylo důležité. O tom se pobavíme později. Teď mě zajímala jiná věc.

„Za kolik a kde?“

Káťa se zasmála: „Jsi hroznej. Za nic, je to u nás v ZUŠce, jsou to děcka z Danova sboru. Hodně z nich taky na něco hraje, víš? Takže je to vlastně reprezentace školy. No a Jerry tu sice už nezpívá ani sem nechodí na klarinet, co by tu taky dělal, když chodí k Herbstovi, ale ta jejich mládežnická tlupa hraje docela dobře, a když se Dan přimluvil… Zkrátka každý čtvrtek od pěti do sedmi můžeme zkoušet po libosti. Klukům už jsem to řekla, prý se přizpůsobí.“

„A tos to nemohla domluvit ty už dřív?“ zeptal jsem se jí škádlivě a ona mě setřela.

„Nemohla, já tu jen externě učím začátečníky, nejsem hvězda.“

Proti tomu se nedalo nic moc namítat a vlastně jsem byl rád. Ne že by mi rozzuření sousedé bouchali během našeho zkoušení na dveře, ale pokud to k něčemu mělo být, tak jsme potřebovali hrát bez zábran, bez ohledu na ostatní lidi. Už takhle je musely mučit trubky mých kamarádů, protože čas od času Jáchym a Kamil pochopitelně cvičit museli, aby jim neztuhly prsty. Moje piano tak pronikavý zvuk nemělo, hrát se dalo i pianissimo. Navíc já ho v poslední době až tak moc nežral.

Kátě jsem tedy čtvrteční zkoušky odkýval. Když do práce pojedu na šestou, ještě se v klidu doma stihnu najíst a převléknout. Kluci to budou mít složitější, ti si trubky budou brát už ráno s sebou do práce. Jsme cvoci, napadlo mě, začít s něčím takovým zrovna teď, kdy už zase jde všechno do háje, čert aby se ve všech těch nařízeních a omezeních vyznal! Ale vlastně jsem se docela těšil.

V těch několika dnech do naší první zkoušky se nestalo nic zásadního. Vlastně stalo. Damián konečně dodělal jízdy a složil zkoušky. Oslavili jsme jeho řidičák sami ve dvou. Vleže, protože tak si to přál. Jáchym s Kamilem mu jen popřáli hodně kilometrů bez nehod, ale od toho večera, kdy ho Kamil zpražil citacemi paragrafů, se mi zdálo, že se společným posezením Damián vyhýbá. Radši po večerech pařil onlajnovky a mně bylo blbé, že bychom měli být každý v jiné místnosti – on nad noťasem, já se svými kamarády – a tak jsem si vedle něho četl nebo dodělával věci do práce. Byrokracie totiž tvořila její nedílnou součást, ale co už. Svým způsobem mě to bavilo. Mít všechno podložené, odzkoušené a v pořádku. S koncem zkušební doby mi Robert, náš šéf, řekl, že ač tomu nevěřil, tak jsem se chytl a tedy nevidí jediný důvod, proč si mě nenechat. Hlavně ať si dál pěstuju svoje nadstandardní vztahy s Bručounem. A také mi zvedli plat, respektive začali mi proplácet plné osobní ohodnocení, což tvořilo téměř čtvrtinu mého základního příjmu. Konec nedostatku, hurá!

Ve čtvrtek ráno jsme s Damiánem vstávali nastejno, já do práce, on běhat. Připomněl jsem mu, že odpoledne jdeme hrát:

„Stavím se tady, pojedeme pak spolu, jo? Vezmeš Spajdra, abys nevyšel ze cviku?“

Zamumlal neurčité ‚asi jo‘, kdo by taky chtěl nějak víc komunikovat před půl šestou ráno a já stejně spěchal do práce.

Strávil jsem tam docela klidný den na to, že byl čtvrtek. Abyste rozuměli, dlouhým pozorováním a analyzováním moji kolegové už dávno před tím, než já nastoupil, zjistili, že čtvrtek je u nás ve firmě takzvaně „srací“ den. Omlouvám se za to silnější slovo, ale i já jim po pár týdnech musel dát za pravdu. Cokoliv se mohlo podělat, podělalo se zpravidla ve čtvrtek, aby pak v pátek každý vyšiloval, že do víkendu všechno musí být přece v pořádku, a všichni kmitali jak na drátkách. Všichni až na Bručouna, který v pátek pravidelně mizel v jednu se slovy, že o víkendu v tomhle bordelu pracuje jenom vůl nebo blázen.

Krátce po jedné mi Robert donesl několik dílů na analýzu se slovy, že by byl rád, abych je naměřil ještě dneska. Radost jsem z toho neměl, ale stihnout se to dalo, když mě pak Damián sveze. Odebral jsem se do laboratoře, díly naměřil, všechno si zapsal, a když jsem se vrátil zpátky do kanceláře a začal zpracovávat data, bylo 14:20. Čas, kdy Damián končil ve škole.

Napsal jsem mu zprávu: „Nezapomeň dojít pro auto.“

Ještě stále parkoval u Davida v garáži, protože jsme vážně nechtěli nechat stát takové auto jen tak před panelákem na sídlišti.

„Je mi nějak divně, unaveně, asi si na chvilku lehnu,“ odepsal mi a mě to zarazilo.

Damián si nikdy nestěžoval na únavu a nikdy mu nic nebylo. Měl až nechutně nezdolné zdraví. Jednou mi řekl, že si ani nepamatuje, že by někdy měl obyčejnou rýmu. Samozřejmě mě to vyplašilo. Počty pozitivních zas letěly nahoru a oba jsme se setkávali s větším množstvím lidí, respirátory nerespirátory. Naťukal jsem zbytek hodnot do kompu, odeslal protokol Robertovi, houkl ‚čau‘ na Stanku, která se zrovna vyskytovala v kanclu, a letěl domů.

Cestou mě ještě odchytl Bručoun. Hned a neodkladně se mnou musel probrat, že na jednom našem stroji – ani nevím, kdy se z nás stala dvojka a ty stroje jsme adoptovali – jsou nesmyslně nastavené hranice zkoušení a já jako kvalitář musím se zákazníkem domluvit, aby povolil jejich rozšíření.

„Honzo, to prostě jinak nejde. Hodim ti k tomu podklady, abys věděl, čím to okecat, jasný?“

Ujistil jsem ho, že jasný, ale že teď musím letět a dostalo se mi odpovědi, že ‚vy mladý jste hrozný, jenom koukáte, jak se ulejt z práce‘. Na můj argument, že jsou skoro tři odpoledne a já přišel na šestou, neodpověděl, jen mávl rukou a otočil se ke mně zády. A já nepochyboval, že celý zítřek mě bude uhánět a pérovat, ať s tím okamžitě začnu něco dělat. Tedy ne celý den, pouze do jedné, kdy my mladí budeme jako blázni ještě trčet v práci a on, ne už úplně mladý, půjde spokojeně domů, protože mu začal víkend.

Domů jsem se drncal veřejnou dopravou a v hlavě jsem měl zas už jen Damiána. Cestou jsem mu psal, jak je na tom. Prý se šel natáhnout. A v posteli jsem ho taky našel a skončil v ní s ním po té jeho otázce, jestli si k němu na chvilku lehnu. To, co následovalo, bylo úžasné, jenže když jsem potom ležel vedle něho s očima upřenýma na budík, najednou ze mě ta euforie nějak spadla. Protože jsem si uvědomil, že takhle se kluk, který je unavený a necítí se dobře, obvykle nechová.

„Hele, když pohneme, tak si s nima ještě chvilku zahraju,“ zkusil jsem to. A tehdy Damián řekl asi ty nejvíc rozhodující věty našeho vztahu, jenže to jsem tehdy ještě nevěděl.

„Proč se na to nevykašleš? Stejně říkáš, že tě piano nebaví, tak snad radši budeš se mnou, ne?“

Já ho stále ještě miloval jak nikdy nikoho, proto jsem s ním zůstal. A on se ke mně tiskl a říkal, že je rád, že už má tu autoškolu z krku a že zas budeme co nejvíc spolu, jen my dva. Ten den jsem toho nelitoval. Ani když ze zkoušky dorazili moji kamarádi v báječné náladě, jak jim to šlapalo. Kamil se na mě sice zaksichtil, ale Jáchym ho nenechal, aby mi cokoliv vyčítal. Jen suše zkonstatoval, že sám musím vědět, co je pro mě důležité. Litovat jsem toho začal až v pátek, kdy jsem v jednu odpoledne po vzoru Bručouna zdrhal z práce, protože jsem chtěl být doma dřív než Damián.

A potom jsem seděl doma a čekal a čekal. Velice dlouho. Byl sice pátek a v pátek měl od září Damián úplně jiný program než mě, ale já po včerejšku tak nějak čekal, že ze školy přijde rovnou domů a budeme tedy spolu, my dva.

Z deníku

Ze začátku to mezi náma bylo takový hodně rozpačitý. Jako by se se mnou vůbec nechtěl bavit. No vnucovat se nebudu. To jsem se nevnucoval ani ex, když se se mnou rozešel s tím geniálním důvodem proč. Sice mi jeden kámoš docela zvednul náladu, že jsem to nakonec bral celkem v pohodě, ale stejně to úplně fajn nebylo. Ale co, za necelej měsíc mi bude teprve osmnáct, nenechám se vyhecovat. Prostě si dám na chvilku voraz a příště budu koukat víc na to, co ten druhej říká a jak přemejšlí, nejenom na to, jak skvěle vypadá a jak to umí. Uměl, no…

Jenže ono je to docela těžký, protože já krom dvou starších kluků vlastně žádný gaye ani neznám. Chvilku jsem si sice myslel, že Páťa, možná, ale ne. Není. Až teď Damián. Ale ten je zadanej a bavit se se mnou momentálně nechce. Takže mám vlastně radost nejenom kvůli tomu, že si zahraju, ale i s kým si zahraju. Už je konečně čas začít poznávat další lidi svýho druhu. Ne že by mi mezi ostatníma bylo nějak špatně, to vážně ne, jenom prostě chci zjistit, jak to funguje jiným.

Ta zkouška byla absolutně super!!! Katka je přesně taková, jak jsem si myslel. Moc prima, milá i přísná, jak ta dokázala Kamila a Jáchyma zbuzerovat, aby to hraní brali vážně, to bylo fantastický. A Kamil je takovej komik, jak jí odpovídal. No a Jáchym, Jáchym je…, no napíšu to. Jáchym je ten nejvíc přitažlivej chlap, jakýho jsem kdy potkal. Jenom mě mrzelo, že nepřišel i ten čtvrtej. U piana bych ho zas viděl rád. A ani oni nevěděli, proč nedorazil.

Zeptal jsem se teda druhej den po škole Damiána. Skoro mě v první chvíli poslal do hajzlu, jak mi odseknul, co je mi do toho. Ani nevím proč, vypadlo ze mě, že je mi po tom teda doopravdy kulový a že dneska na volejbal vůbec nemám náladu. Podíval se na mě tak zvláštně a potom se zeptal proč a že on taky ne. Nakonec jsme ten volejbal odpískali oba. Zašli jsme radši na kafe do Coffee Parku k divadlu. Ne že by mi kafe chutnalo, ale holky sem často chodí a koneckonců, vodu mi nalejou všude. Lezlo to z něho pomalu, ale vlastně mi to pomohlo, protože jsem pochopil, že možná ten můj ex nekecal. Asi můžeš bejt zamilovanej, a přesto se i tak cítit blbě. Jako hloupej a méněcennej. A vážně to Damiánovi ani trochu nezávidím. Jenže mně ani Kamil, ani Jáchym nepřipadají jako namachrovaný intouši, co sežrali všechnu moudrost světa. Tak je nazval. Když jsem se zeptal, jestli si to myslí taky o tom svým, tak jenom zrudnul a radši neodpověděl.